54. Bílé světlo
„Nedaly by se ty zatracený lodě nějak odstrčit? Co štít, vydržel by takový náraz? A pak bysme jim mohli uletět a skočit do hyperprostoru,“ navrhovala drobná žena se slámově blond vlasy staženými do pevného copu.
„Odstrčit?“ podíval se na ni muž vedle, jakoby byla dvouhlavé tele. Spíš bezhlavé, napadlo ji. Pozvedla bradu a zadívala se na šéfa.
Šéf Jay Felger už nějakou chvíli nic neříkal a nechal svoje vědovečky, ať se dohadují samy.
Nastalo ticho a všechny pohledy se otočily k němu. Trhnul sebou.
„Co? Ne. To by nešlo,“ reagoval překotně, jak se snažil zamaskovat zpoždění.
„Tak jak se odtud dostaneme? Hezky poprosíme?“ prohodil ironicky muž, který předtím uťal blonďatou ženu.
„To je váš návrh?“ zeptala se blondýnka s křivým úsměvem.
„Nějaké návrhy řešení z vědecké sekce?“ zeptal se generál Caldwell ode dveří.
Jay se k němu obrátil, bezradně zavrtěl hlavou a rozhodil rukama.
„A co některou odlákat, pomohlo by to?“ zeptal se Collin Montgomery, který se objevil generálovi za zády.
„No, možná,“ zaváhal doktor Felger a za čelem se mu rozjely nové scénáře.
„Plukovník Martens poslal k těm dvěma lodím na molech party techniků. Pokoušejí se je dát co nejvíc do pořádku, na velkou střelbu to teda nebude,“ pokrčil Collin rameny a očima přeskakoval z generála na doktora a zpátky, „a účinnost štítů se teprve pozná, ale když se nám podaří je překvapit a poodletět, snad se za námi někdo vydá a na chvíli vznikne mezera. Když dáte všechno do motorů, mohlo by se vám podařit odletět dost daleko, aby se dalo použít hyperprostorové okno?“ váhavě se pohledem přesunul k Jayovi.
Doktor si zajel rukou do vlasů a sevřel jejich zbytek v pěsti. „Pokud nevymyslíme nic jiného,“ připustil navrhované řešení váhavě. Nelíbilo se mu.
Za devět hodin se obě party opravářů vrátily. Wraithské lodě nepřestávaly ostřelovat štíty Atlantis a rušit komunikaci i vstup do hyperprostoru. Spojená posádka z původního osazenstva antického města a zachráněných pozemských plavidel se snášela celkem klidně a velitelé si po dlouhém rokování nad bezvýchodností situace dali na pár hodin volno.
„Co se asi děje na Zemi,“ povzdechl si pro sebe Nicholas Montgomery nad kelímkem slabé kávy. Zvedl hlavu, když se proti němu sesunul do židle Olie Martens.
„Nic nevymysleli,“ zavrčel místo pozdravu, zabořil lžíci do žlutošedé hmoty, kterou si přinesl na talíři, pozvedl ji a znechuceně ji pustil zpátky. Kaše pleskla a drobné kapky se rozprskly všude kolem.
Collin povytáhl obočí nad zčeřenou hladinou své kávy. Za okamžik se na ní objevil šedivý ostrůvek, zhoupl se na posledních vlnkách a odplul ke kraji kelímku.
Olie si očividně ničeho nevšiml. Pootočil se bokem ke stolu, natáhl před sebe nohy a mračil se na špičky svých bot.
Collin odložil kávu. „Takže poletíme?“ zeptal se. Všechno se mu zdálo lepší, než sedět na místě a čekat, kdy se nepřátelům podaří prorazit štít nebo kdy dojdou zásoby, i když mu trnulo z představy, že na ně budou pálit lodě, které dokázaly prvním útokem zničit většinu pozemské flotily. Ne, že by teď nestřílely, ale sedět v jídelně na Atlantis nebo v tenké skořápce Oregonu, to byl sakra rozdíl.
Oliver si odfrkl. „Nic jiného je nenapadlo. Oprava,“ ušklíbl se. „Nenapadlo je ani to, s tím jsi přišel ty.“ Pořád se díval před sebe. „Poletíme,“ hlesl do nastalého ticha.
Za další dvě hodiny byly obě pozemské lodi připravené k odletu. Na palubách měly jenom minimální posádku. Minsku velel generál Pučenko, Dakotě Oliver Martens, protože celá původní posádka můstku včetně velitele Griffina byla při wraithském útoku zasažena unikající chladící směsí. Ještě stačili dosednout na molo antického Města, ale lékařská pomoc už pro ně přišla pozdě. Kromě velitelů byli na každé z lodí tři členové posádky, pečlivě vybraní podle své odbornosti a schopností, aby bylo možné lodě i při tomto počtu ovládat.
„Start za třicet vteřin,“ hlásil Alexander Pučenko generálu Caldwellovi.
„Jak bude příležitost k odletu na Zemi, na nic nečekejte,“ zapojil se do komunikace Oliver.
„Nápodobně. Šťastný let,“ uzavřel Steven. Z třiceti vteřin odtikávaly poslední okamžiky.
Dakota a Minsk se odlepily od atlantských mol, proletěly štítem, těsně minuly jedno z útočících plavidel a sotva se dostaly do volného prostoru, vypálily na wraithskou loď. Střely jí nijak neublížily a loď se pomalu začala otáčet, jakoby se divila, co si to ti červi dovolují.
Collin v pilotním křesle s Dakotou zatočil kolem podélné osy, odbočil kousek na jednu stranu, vzápětí na druhou, převrátil ji vzhůru nohama a otočil přídí proti wraithskému plavidlu.
„Přední děla pal!“ vykřikl na Shawna Hopkinse u zbraní. Ten ani nepočkal na potvrzení kapitána a oběma dlaněmi uhodil do odpalovacího zařízení.
Sotva se střely dostaly z hlavní, Dakota už se převracela zpátky k útěku, klouzala ke straně a mrskala sebou jako čerstvě chycená ryba. Přitom se stále rychle vzdalovala od Atlantis.
„Co to je?“ vyjekl Oliver. Oběma rukama svíral područky kapitánského křesla, protože inercionální tlumiče nestačily vyrovnávat rychlé a nepředvídané změny směru.
„Bláznivej… Ivan… Někde… jsem… o tom… slyšel,“ vyrážel ze sebe Collin při sprintu po klávesnici na zadávání směru. Víc toho neřekl. Měl co dělat, aby udržel vysoké tempo, a věděl, že na dlouho už to nebude.
Wraithská loď se otočila čelem k unikajícím pozemským plavidlům, beze spěchu se za nimi vydala a začala je ostřelovat. S Dakotou neměla šanci, Minsk byl sice trochu pomalejší ve změnách kurzu, ale i on se zatím stačil každé střele vyhnout.
Steven Caldwell netrpělivě poklepával prsty na okraj ovládací desky a sledoval, jak se pomalu objevuje díra ve wraithské blokádě. V podrážkách cítil, jak se v Atlantis hromadí energie potřebná k rychlému startu. Sven Gunnarson ležel v antickém křesle a sledoval vznikající mezeru snad ještě upřeněji než generál.
„Připravte se,“ řekl Sven klidně do komunikátoru. Prsty zaražené do stříbřitého ovládání se mu zachvěly v očekávání rychlé reakce.
Wraithská loď se stále vzdalovala a mezera už byla dostatečná, aby Město mohlo vyklouznout z nepřátelského sevření.
„Leť už,“ zašeptal neslyšně Jay Felger u svého monitoru.
Sven ho nemohl slyšet, ale udělal přesně to, co po něm Jay chtěl. Atlantis se pootočila a vyklouzla vzniklou mezerou dřív, než stačily zbývající wraithské lodě zareagovat.
„Naplno!“ vykřikl generál Caldwell. Ani to nemusel připomínat. Město se řítilo na doraz svých možností. Sven nemilosrdně ždímal každý kousek energie z reaktorů a sáhl i hlouběji do jednoho z modulů nulového bodu. Zbytky v dalších dvou by ke skoku do hyperprostoru měly stačit.
„Leť, leť, leť, jo, jo,“ mlel dokola Jay, jak se Atlantis vzdalovala, a neustále kontroloval, jestli jsou už dost daleko, aby wraithská rušička přestala působit.
„Co to?“ vyjekl ve své samomluvě. Rušení přestalo a cesta do hyperprostoru se zdála volná, ale mezi nepřátelskými plavidly a Atlantis se objevila další organická loď. Vystoupila ze zářivého okna a beze spěchu se pootočila, jakoby se rozhlížela.
„Pryč!“ zajíkl se Steven, jak se snažil mluvit co nejrychleji.
Sven nepotřeboval pokyn. Otevřel hyperprostorové okno.
Minsk si také všiml možnosti úniku a bleskově reagoval. Generál Pučenko se vítězoslavně usmál, když si uvědomil, že americká Dakota ještě nepřišla na to, že je možné využít hyperprostor, a stále sebou mrská jako postižená.
Olie Martens ztěžka polkl. Bláznivý Ivan mu zamotal žaludek do nervózního uzlíku. Nikdy nevolností netrpěl, ale to, co předváděl Nicholas Montgomery, bylo na velitele trochu moc.
Collin se vyhnul další střele, zjistil, že žádná k nim momentálně neletí a rychle si promnul unavené oči. Pak teprve se přes senzory rozhlédl po okolí.
Atlantis se dostala ze sevření wraithských lodí a vzdalovala se jim. V dohledu se objevilo další plavidlo. V první chvíli ho Collin nemohl zařadit, ale když se natočilo, jeho tvar ho nenechal na pochybách – další Wraithi!? Zoufale se zašklebil na obrazovku. Oliver, Shawn u zbraní i Zachary u pohonu mlčeli a stejně jako Collin sledovali, jak Atlantis zastavuje a vysílá paprsek otvírající hyperprostorové okno. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by to měli udělat také.
Při vstupu do hyperprostoru se Atlantis zachvěla, než se jí podařilo proletět do tunelu, objevilo se kolem ní oslnivě bílé světlo a přerušilo všechny optické vjemy senzorů z okolí.
Čas se se zastavil.
Posádky všech lodí si v mezidobí zakrývaly oči, potácely se a otvíraly ústa v neslyšném křiku.
Čas poposkočil a bílé světlo vystřídala černočerná tma. Začaly se v ní ozývat hlasy. Vyděšené, tázavé, jásající. Oliver Martens se v nich orientoval jen stěží, ale pak se mu podařilo izolovat Shawna Hawkinse. Polohlasně bědoval – jinak se to nazvat nedalo – nad nějakou hroznou nespravedlností. Přidal se k němu další hlas. Ten byl Collina Montgomeryho, který nadával slovy, jaká od něj Oliver nikdy neslyšel. Zatřásl hlavou a zamrkal. Tma ustoupila a současnému veliteli Dakoty se otevřel pohled na pětici wraithských lodí roztočených na špičkách svých zádí v jásavém tanci.
„Co to dělají?“ zeptal se překvapeně.
„Oslavují,“ zahučel Shawn a Collin přidal další peprné slovo. Zachary stál tiše s ústy otevřenými dokořán tak, až se Olie začal bát, jestli si nevykloubil sanici.
Oliver se podíval na malou obrazovku připojenou k jeho křeslu. Údaje mu v první chvíli nedávaly smysl. Zamrkal a podíval se znovu. Data zůstala stejná. Stejně děsivá.
Minsk byl zasažen v okamžiku, kdy se zastavil, aby otevřel hyperprostorové okno. Nepřátelská střela ho zasáhla přímo do motorů a okamžitě ho zničila. Zůstala po něm sotva hrst prachu.
Atlantis se rozpadla při vstupu do hyperprostoru, aniž by ji něco zasáhlo. Olie na obrazovce nepřítomně sledoval střep z barevného okna, který prolétal poblíž Dakoty a pomalu se otáčel. Zničení Města mu pořád nedávalo smysl.
Výkřik Shawna ho vrátil zpátky do přítomnosti.
Většina wraithských lodí zmizela. V dohledu zůstala jenom jedna a ta se přiblížila natolik, že stačilo, aby Oliver natáhl ruku, a mohl se jí skoro dotknout. Čekal střelu z milosti nebo pár vojáků k odvedení malé svačinky, místo toho zablikala komunikace.
Na čelní obrazovce se objevil Wraith s černým pramenem v bílých vlasech. Spadal mu z čela podél pravé tváře. Krabat přiletěl s posledním wraithským plavidlem vybaveným speciálním zařízením a zdržel se, aby se přesvědčil, že nová technologie funguje podle královniných představ. Mlčky si prohlížel čtveřici lidí na můstku.
Collin nevydržel a vyštěkl: „Co chcete?“
Oliver Martens vstal z kapitánského křesla, přešel na volné prostranství v čelní části můstku a cestou krátce položil Collinovi ruku na rameno.
„Pozemská loď Dakota, velitel plukovník Oliver Martens,“ představil se oficiálně. „S kým mluvím?“
Krabat se ušklíbl.
„Jen jsem vás chtěl vidět,“ pokrčil rameny.
„Takže jenom zvědavost? Nic víc?“ povytáhl Oliver obočí. Ani na okamžik nevěřil, že by mu Wraith řekl svoje jméno nebo název lodi. Stejně by to bylo k ničemu. Ale zvědavost bledého velitele ho mohla přimět prozradit něco… Oliver se zarazil. Jaká byla pravděpodobnost, že po tomto setkání zůstanou naživu tak dlouho, aby mohli Zemi alespoň varovat? Skoro to vypadalo, že Wraith mu čte myšlenky, protože se naklonil blíž.
„Pamatujete se na zařízení Attero? Ta myšlenka byla úžasná - a nezapadla, jak jste se mohli přesvědčit. Stačilo jen trochu upravit parametry.“ Podíval se stranou a lehce kývl. „Šťastnou cestu,“ popřál nečekaně a přerušil spojení.
Plukovník Martens otevřel ústa k odpovědi, zavrávoral, a pak ho nárazová vlna výbuchu odhodila na čelní stěnu.
Při Krabatových posledních slovech Wraithové vystřelili na nadsvětelné motory Dakoty a vzápětí skočili do hyperprostorového okna.
Zachary se při výbuchu sesunul k zemi, ale hned se škrábal na nohy a rozběhl se uhasit požár ve strojovně, než se rozšíří do podsvětelné části.
Shawn i Collin se udrželi na svých pozicích. Colllin přes vypadávající počítač zjišťoval další škody a Shawn se zvedl, aby zjistil, jak je na tom jejich velitel.
Po půl hodině se Zachary celý černý od kouře vrátil s dobrou zprávou, že na lodi už nehrozí žádný požár, a se špatnou zprávou, že nadsvětelný pohon je nadobro v pánu. Zkontroloval i další zařízení a tiše si oddechl. V dohledné době nehrozilo, že by krátké zbytky svých životů museli trávit zavření ve skafandrech.
Oliver Martens už seděl zpátky v kapitánském křesle a pravačkou si opatrně přidržoval levou ruku se zlámanou kostí.
„Jak to máme daleko domů?“ zeptal se, sotva se Zachary objevil.
„Daleko.“ Zachary byl stručný.
„Komunikace?“ otočil se Olie na Shawna.
Major Hawkins jen zakroutil hlavou.
„Hvězdné Brány v této soustavě?“ pokračoval Olie v dotazech.
„Jedna. Zničená.“
„Pane Montgomery, zadejte kurs k Zemi,“ řekl a připadal si při tom jako v některém z vědecko-fantastických filmů dvacátého století.
„Cíl zadán,“ reagoval Collin. „Přílet za…“ zarazil se.
„Vpřed,“ nenechal ho Olie dokončit větu. „Jakmile se vymotáme z této sluneční soustavy a ocitneme se ve volném vesmíru, podíváme se podrobněji na problémy s komunikací, abychom se mohli spojit se Zemí a varovat ji, další práce budou následovat podle důležitosti.“
Poslední loď pozemské flotily se vyhnula prolétajícímu kusu skály, který exploze v blízkosti pásu asteroidů vyhodily z jeho dráhy, a vydala se na dlouhou pouť ke své domovské planetě.