SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Myslíš?
Šmitec, konec, pápá lidstvo?
Nebo mňam, mňam a rusálové budou mít hody, dokud neovládnou celou galaxii?
Uvidíme

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Tohle mě pobavilo.

dělit se se svou potravou o její potravu

Takže příště uvidíme, za bude pá pá lidstvo a Rusílové budou mít hody

[andoriel]

Díky, Azany

[andoriel]

Bavte se

53. Útok

Na orbitě třetí planety jediného zlatého slunce, kterou její obyvatelé nazývali Země, se párkrát zablesklo. Lidé u sledovacích zařízení napojených na satelity začali nadávat a pobíhat, aby zjistili, co se stalo s jejich daty. Postupně zjišťovali, že žádné satelity na orbitě už nejsou a lidstvo je k pohledu do vesmíru slepé. Zpráva o tom se rychle rozšířila a na mnohých čelech nadělala starostlivé vrásky. Vrásky se ještě prohloubily, když se nad největšími, z větší části neobydlenými městy, objevily první velké roje pro většinu lidstva neznámých jednomístných strojů a po krátkém přeletu se s překvapivou přesností zaměřily na nejlidnatější oblasti. Po stíhačkách se přiblížilo i šest velkých tmavých lodí a beze spěchu se rozestoupily nad celou planetou. Stíhačky začaly létat od lodí na planetu a zpátky a ve svých útrobách odnášely desítky a stovky posbíraných lidí.

„Na nic nečekejte a střílejte!“ řval generál Davis. Jednou rukou svíral sluchátko, až mu zbělely klouby, a druhou sevřenou v pěst tloukl při každém slovu do stolu. Byl jedním z mála, kdo přesně věděl, co jsou mimozemské stíhačky zač, i když je zatím viděl jenom na fotkách a v instruktážních filmech.
Pár vteřin ještě poslouchal, než zavěsil. Čelo se mu svraštilo a začal se zuřivě přehrabovat v hromadě papírů na stole, aby ji vzápětí zlostně smetl na zem.
„Pane?“ Seržantka Debherová strčila hlavu do dveří a ucukla, když kolem ní prosvištěly desky, ze kterých za letu vypadávaly jednotlivé listy.
„Kde jsou seznamy expedice Pegas?“ vyjel na ni Paul. Mladičká seržantka se napůl vyděšeně a napůl bezradně rozhlédla po kanceláři, kterou zřejmě před chvílí zpustošilo tornádo.
„Byly v těch modrých deskách tam,“ ukázala do otevřené police po generálově pravé straně. Snažila se, aby se jí netřásl natažený prst.
„Dobře. Děkuju,“ zamumlal Paul. Snažil se před vyděšenou ženou zachovat aspoň nějaké zdání klidu. Přejel si rukou po obličeji a vyloudil na něm něco jako úsměv.
„Vytočte Alfu a udržujte aktivní spojení,“ řekl jí už skoro klidně. „Můžete jít.“ Poslal ji pryč. Kde se v SGC vzala tak mladá žába? napadlo ho. Ale nad způsobem náboru do armády nebyl čas přemýšlet. „Modré desky,“ zamumlal si pro sebe a rozhlédl se po spoušti kolem sebe. Nešlo mu o jména v seznamu, ty znal ještě pořád zpaměti, ale o stále obnovované údaje o místech pobytu.
Pod hromadou smetenou ze stolu zahlédl modrý roh.
„Přivezte sem co nejdřív doktory McKaye a Zelenku i s jejich rodinami, tady jsou adresy,“ předával za pár minut narychlo načmárané adresy dvěma vojákům, kteří chytili papíry a rozběhli se k nastartovaným autům.
Paul mohl jenom doufat, že kurýři dojedou na místo určení i zpátky bez újmy a oba vědci nebudou v té době hlavní menu wraithské žranice. Otočil se a začal v modrých deskách hledat další vhodné adresy.

Doktor Zelenka nasadil přímo vražedné tempo plavání, ale břeh se mu zdál pořád strašně daleko. Až moc poklidná dovolená se rychle měnila v noční můru a před Radkovýma očima probíhalo v rychlém sledu množství katastrofických scénářů.
„Ann,“ skoro se zalkl slanou vodou. Konečně se nohama dotkl písčitého dna a po čtyřech se škrábal na pobřeží.
Stíhačky mezitím zakroužily nad prázdnou pláží a zmizely za obzorem.
Radek zůstal stát nad dekou, kde se jeho žena ještě před pár minutami povalovala, a bezradně se rozhlížel.
Pláž byla bez života. Po slunících se lidech zůstala převržená lehátka, zmuchlané deky a pár otevřených plážových tašek.
Radek se otočil dokola a ústa se mu pohybovala, aniž by vydala nějaký hlasitý zvuk. Pomalu sklonil hlavu a sedl si do písku vedle Anniny deky. Připadal si jako ve špatném filmu zvlášť, když mu na hlavu začal dopadat déšť z mraku, který sledoval při koupání.
Netušil, jak dlouho tak zůstal, když mu někdo začal třást ramenem.
„Doktore! Doktore, jste v pořádku?“ ptal se ho voják a pořád s Radkem třásl.
Radek stiskl zuby, aby z něj nevypadlo něco hodně ostrého a pohnul ramenem, aby se dostal z vojákova sevření. Voják s ním přestal cloumat, ale ruku mu na rameni nechal.
„Ne,“ řekl Radek pomalu. „Nejsem v pořádku. Jsou tady Wraithové.“ Po posledním slově ho napadlo, jestli má voják tušení, o čem to vlastně mluví, ale pak usoudil, že je mu jedno, kdo mu rozumí a kdo ne. Na věci to nic nezměnilo.
„My víme, doktore,“ řekl voják, konečně pustil Radkovo rameno a narovnal se. „Pojďte, máte pomoci vymyslet, co s tím.“ Napřáhl k sedícímu Radkovi ruku.

Generál Eizach si roztřesenou rukou přejel přes čelo. „Takže můžeme vypustit Celeste Grey i Jennifer Keller?“ zeptal se znovu Evana Lornea.
„První určitě. Je v podstatě hotová a těch pár drobných dodělávek nemá na její funkci žádný vliv,“ přisvědčil Evan. „S Jennifer je to složitější. Chybí jí část vnějšího plátování a v některých střílnách nejsou zabudované mechanizmy k vysílání střel. Bylo by potřeba ještě nejméně dva měsíce, aby bylo všechno v pořádku.“ Plukovník Lorne se prohrábl v papírech na stole a zarazil se s rukou položenou na okraji jednoho hustě popsaného listu. Projel papír očima a přikývl. Právě včera přišlo hlášení, že práce na Jennifer Keller se opozdí a z jednoho měsíce dokončovacích prací se staly měsíce dva. Ještě včera to nebyl žádný problém.
„Urychlete to!“ houkl Eizach. „A Celeste Grey pošlete hned na orbitu a do boje. Posádka už se naloďuje.“
„Máme ještě Daedalos a Sun-Tzu,“ navrhl Evan.
„Ty vykopávky?“ prskl Eizach, ale pak se zarazil. „Dobrá, snad se najde ještě někdo, kdy by je dokázal obsluhovat,“ povzdechl si.
„Možná generál O’Neill,“ zauvažoval Evan, i když se mu stařičkého Jacka nechtělo tahat z jeho chaty u jezera.
„Vám to ještě neřekli?“ podivil se Eizach. „Generála O’Neilla našli před dvěma dny mrtvého. Seděl prý na stoličce u jezera a nereagoval na dotazy důstojníků, co za ním přijeli. Dlouho si mysleli, že si z nich dělá legraci. Bohužel, to žádná legrace nebyla. Další loď jsme chtěli pojmenovat po něm.“
Evan sevřel popsaný list, až z něj vznikla malá kulička. Kolik ran je ještě postihne? Rychle v duchu procházel seznam jmen „staré gardy“, ale jediný, kdo ho napadl, že by si s Daedalem ještě mohl poradit, byl doktor Jackson.
„A co Jonas Quinn?“ napadlo ho najednou. „Byl to ten nejchytřejší člověk, kterého jsem poznal… A Louis Pierre Bardane se o starší typy vesmírných lodí zajímá. Jeho práce o propojení…“ zarazil se před Eizachovou zvednutou rukou.
„Prostě tam pošlete všechny, kdo vás napadne, ať ty dinosaury vyhrabou, rozhýbou a nakopou wrestlingské prdele,“ vyjel na Evana generál.
Plukovník Lorne nasucho polkl nad degradací dvou nejstarších pozemských vesmírných lodí i nad novým označením Wraithů, ale nesnažil se generála nijak opravovat.

Kaithleen McKayová zuřivě cpala do batohu narychlo posbírané oblečení společně s mohutnými kotníčkovými botami a krabičkami nábojů. Právě si na opasek připínala pouzdro s nožem, když do jejího pokoje vešel její otec.
„Co to děláš?“ vyjel na ni polekaně.
„Co myslíš?“ ušklíbla se. „Někdo v týhle rodině musí něco udělat.“
„Jak to myslíš? Co chceš dělat?“ Rodney se vyděšeně díval, jak si jeho mladší dcera obléká objemný khaki kabát a provléká ruce velkým batohem. Když sáhla po staré lovecké pušce, kterou před rokem vyštrachala na půdě, přes protesty zbytku rodiny ji vyčistila a ve volných chvílích s ní děsila sousedy střelbou do terče na zadním dvoře, narovnal se, jakoby ji chtěl zabránit odejít z pokoje.
„Nevím, co se děje, ale ty rozhodně nikam nepůjdeš,“ prohlásil s veškerou autoritou, na kterou se zmohl.
Kaithleen se na něho zadívala.
„Nevíš, co se děje? Že mě to nepřekvapuje.“ Její hlas studil jako led. „Nechci se s tebou prát,“ pokrčila rameny, otevřela okno a seskočila do záhonku. Rodney si vzpomněl, jak pečlivě ho vždycky okopávala a jakou měl radost, že se zajímá i o něco jiného než jsou zbraně a boj.
Kaithleen vyběhla na cestu, rozhlédla se a zamířila na roh ulice k velkému parku. Zastavila se pod velkým stromem blízko křižovatky silnic a vytáhla malou vysílačku.
„Katy se hlásí. Čekám rozkazy,“ řekla do ní polohlasně.
„Výborně, Katy, jsi jedna z prvních. Za pět minut tě vyzvedne auto,“ ozval se z vysílačky mužský hlas.
„Rozumím, Andrew. Konec.“
Katy vypnula vysílačku, nadhodila si batoh na rameni a pevněji sevřela pušku. Uslyšela motor auta a udělala dva kroky k silnici, pak ale couvla, skryla se za kmen a jen opatrně vyhlížela. Dva velké černé automobily projely kolem a zastavily u jejich domu. Několik důležitě vypadajících mužů a tři vojáci zmizeli za vchodovými dveřmi a za pár okamžiků se znovu objevili s jejím otcem.
„Tak už to ví taky,“ pomyslela si Kaithleen, opřela se o drsnou kůru stromu a počkala, až vozy zmizí ve spleti ulic obytné části městečka. Její odvoz se objevil hned nato. Skočila do zadní části dodávky a s hlasitým bouchnutím za sebou zaklapla dveře.

„Doktor říkal, že je vám lépe. Půjdete s námi,“ ozývalo se ve dvou sousedních pokojích malého sanatoria téměř současně. Cameron Mitchell si rukama zajel do vlasů.
„Už jsem myslel, že tu ztvrdnu napořád,“ pousmál se na tři vojáky a sáhl po uniformě, kterou mu přinesli.
Vojáci vyšli a chodbu, aby nechali plukovníkovi znovu povolanému do služby trochu soukromí při oblékání.
„Jděte k čertu!“ ozval se z vedlejšího pokoje vzteklý výkřik.
Shana Morrisová tak nadšená náhlým zájmem nebyla. Ani polohlasné vysvětlování nepomohlo a navigátorka stále ležela v posteli s dekou vytaženou až k nosu. Dvojici vojáků bezradně nad ní postávajících si prohlížela se zlomyslnou rozhodností. Celý svět se může postavit na hlavu nebo třeba vymřít na zarděnky, ale ji nikdo z postele nevytáhne.
„Shano,“ ozvalo se tiše ode dveří. „Půjdeme.“
Cameron si dopínal poslední knoflík saka a vážně se díval na ležící ženu.
Shana zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vojáci se přikrčili v očekávání dalšího výkřiku, ale jen zašeptala: „Tak jo.“ Odhodila pokrývku a vrávoravě se vydala k východu.
„Daedalos už je připravený vzlétnout. Čekají jen na vás,“ ujistil je jeden z vojáků, když sedali do přistaveného auta.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

V každém díle se vždycky objeví pěkná hláška, která mě dokáže pobavit:

ať ty dinosaury vyhrabou, rozhýbou a nakopou wrestlingské prdele,

No nevím, zda má pár lodí šanci proti takové přesile. Uvidíme, v SG bylo mnoho takových situací.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Svižné tempo teda:-)
Doufám, že Radkovu rodinku necháš žit:-))

[andoriel]

Děkuju, fortone

No, co si budeme povídat - pokud někdo přežije, tak jen proto, aby umřel později Nakonec to čeká všechny "ať mečem či věkem"

[andoriel]

Bavte se

54. Bílé světlo

„Nedaly by se ty zatracený lodě nějak odstrčit? Co štít, vydržel by takový náraz? A pak bysme jim mohli uletět a skočit do hyperprostoru,“ navrhovala drobná žena se slámově blond vlasy staženými do pevného copu.
„Odstrčit?“ podíval se na ni muž vedle, jakoby byla dvouhlavé tele. Spíš bezhlavé, napadlo ji. Pozvedla bradu a zadívala se na šéfa.
Šéf Jay Felger už nějakou chvíli nic neříkal a nechal svoje vědovečky, ať se dohadují samy.
Nastalo ticho a všechny pohledy se otočily k němu. Trhnul sebou.
„Co? Ne. To by nešlo,“ reagoval překotně, jak se snažil zamaskovat zpoždění.
„Tak jak se odtud dostaneme? Hezky poprosíme?“ prohodil ironicky muž, který předtím uťal blonďatou ženu.
„To je váš návrh?“ zeptala se blondýnka s křivým úsměvem.
„Nějaké návrhy řešení z vědecké sekce?“ zeptal se generál Caldwell ode dveří.
Jay se k němu obrátil, bezradně zavrtěl hlavou a rozhodil rukama.
„A co některou odlákat, pomohlo by to?“ zeptal se Collin Montgomery, který se objevil generálovi za zády.
„No, možná,“ zaváhal doktor Felger a za čelem se mu rozjely nové scénáře.
„Plukovník Martens poslal k těm dvěma lodím na molech party techniků. Pokoušejí se je dát co nejvíc do pořádku, na velkou střelbu to teda nebude,“ pokrčil Collin rameny a očima přeskakoval z generála na doktora a zpátky, „a účinnost štítů se teprve pozná, ale když se nám podaří je překvapit a poodletět, snad se za námi někdo vydá a na chvíli vznikne mezera. Když dáte všechno do motorů, mohlo by se vám podařit odletět dost daleko, aby se dalo použít hyperprostorové okno?“ váhavě se pohledem přesunul k Jayovi.
Doktor si zajel rukou do vlasů a sevřel jejich zbytek v pěsti. „Pokud nevymyslíme nic jiného,“ připustil navrhované řešení váhavě. Nelíbilo se mu.
Za devět hodin se obě party opravářů vrátily. Wraithské lodě nepřestávaly ostřelovat štíty Atlantis a rušit komunikaci i vstup do hyperprostoru. Spojená posádka z původního osazenstva antického města a zachráněných pozemských plavidel se snášela celkem klidně a velitelé si po dlouhém rokování nad bezvýchodností situace dali na pár hodin volno.
„Co se asi děje na Zemi,“ povzdechl si pro sebe Nicholas Montgomery nad kelímkem slabé kávy. Zvedl hlavu, když se proti němu sesunul do židle Olie Martens.
„Nic nevymysleli,“ zavrčel místo pozdravu, zabořil lžíci do žlutošedé hmoty, kterou si přinesl na talíři, pozvedl ji a znechuceně ji pustil zpátky. Kaše pleskla a drobné kapky se rozprskly všude kolem.
Collin povytáhl obočí nad zčeřenou hladinou své kávy. Za okamžik se na ní objevil šedivý ostrůvek, zhoupl se na posledních vlnkách a odplul ke kraji kelímku.
Olie si očividně ničeho nevšiml. Pootočil se bokem ke stolu, natáhl před sebe nohy a mračil se na špičky svých bot.
Collin odložil kávu. „Takže poletíme?“ zeptal se. Všechno se mu zdálo lepší, než sedět na místě a čekat, kdy se nepřátelům podaří prorazit štít nebo kdy dojdou zásoby, i když mu trnulo z představy, že na ně budou pálit lodě, které dokázaly prvním útokem zničit většinu pozemské flotily. Ne, že by teď nestřílely, ale sedět v jídelně na Atlantis nebo v tenké skořápce Oregonu, to byl sakra rozdíl.
Oliver si odfrkl. „Nic jiného je nenapadlo. Oprava,“ ušklíbl se. „Nenapadlo je ani to, s tím jsi přišel ty.“ Pořád se díval před sebe. „Poletíme,“ hlesl do nastalého ticha.
Za další dvě hodiny byly obě pozemské lodi připravené k odletu. Na palubách měly jenom minimální posádku. Minsku velel generál Pučenko, Dakotě Oliver Martens, protože celá původní posádka můstku včetně velitele Griffina byla při wraithském útoku zasažena unikající chladící směsí. Ještě stačili dosednout na molo antického Města, ale lékařská pomoc už pro ně přišla pozdě. Kromě velitelů byli na každé z lodí tři členové posádky, pečlivě vybraní podle své odbornosti a schopností, aby bylo možné lodě i při tomto počtu ovládat.
„Start za třicet vteřin,“ hlásil Alexander Pučenko generálu Caldwellovi.
„Jak bude příležitost k odletu na Zemi, na nic nečekejte,“ zapojil se do komunikace Oliver.
„Nápodobně. Šťastný let,“ uzavřel Steven. Z třiceti vteřin odtikávaly poslední okamžiky.
Dakota a Minsk se odlepily od atlantských mol, proletěly štítem, těsně minuly jedno z útočících plavidel a sotva se dostaly do volného prostoru, vypálily na wraithskou loď. Střely jí nijak neublížily a loď se pomalu začala otáčet, jakoby se divila, co si to ti červi dovolují.
Collin v pilotním křesle s Dakotou zatočil kolem podélné osy, odbočil kousek na jednu stranu, vzápětí na druhou, převrátil ji vzhůru nohama a otočil přídí proti wraithskému plavidlu.
„Přední děla pal!“ vykřikl na Shawna Hopkinse u zbraní. Ten ani nepočkal na potvrzení kapitána a oběma dlaněmi uhodil do odpalovacího zařízení.
Sotva se střely dostaly z hlavní, Dakota už se převracela zpátky k útěku, klouzala ke straně a mrskala sebou jako čerstvě chycená ryba. Přitom se stále rychle vzdalovala od Atlantis.
„Co to je?“ vyjekl Oliver. Oběma rukama svíral područky kapitánského křesla, protože inercionální tlumiče nestačily vyrovnávat rychlé a nepředvídané změny směru.
„Bláznivej… Ivan… Někde… jsem… o tom… slyšel,“ vyrážel ze sebe Collin při sprintu po klávesnici na zadávání směru. Víc toho neřekl. Měl co dělat, aby udržel vysoké tempo, a věděl, že na dlouho už to nebude.
Wraithská loď se otočila čelem k unikajícím pozemským plavidlům, beze spěchu se za nimi vydala a začala je ostřelovat. S Dakotou neměla šanci, Minsk byl sice trochu pomalejší ve změnách kurzu, ale i on se zatím stačil každé střele vyhnout.
Steven Caldwell netrpělivě poklepával prsty na okraj ovládací desky a sledoval, jak se pomalu objevuje díra ve wraithské blokádě. V podrážkách cítil, jak se v Atlantis hromadí energie potřebná k rychlému startu. Sven Gunnarson ležel v antickém křesle a sledoval vznikající mezeru snad ještě upřeněji než generál.
„Připravte se,“ řekl Sven klidně do komunikátoru. Prsty zaražené do stříbřitého ovládání se mu zachvěly v očekávání rychlé reakce.
Wraithská loď se stále vzdalovala a mezera už byla dostatečná, aby Město mohlo vyklouznout z nepřátelského sevření.
„Leť už,“ zašeptal neslyšně Jay Felger u svého monitoru.
Sven ho nemohl slyšet, ale udělal přesně to, co po něm Jay chtěl. Atlantis se pootočila a vyklouzla vzniklou mezerou dřív, než stačily zbývající wraithské lodě zareagovat.
„Naplno!“ vykřikl generál Caldwell. Ani to nemusel připomínat. Město se řítilo na doraz svých možností. Sven nemilosrdně ždímal každý kousek energie z reaktorů a sáhl i hlouběji do jednoho z modulů nulového bodu. Zbytky v dalších dvou by ke skoku do hyperprostoru měly stačit.
„Leť, leť, leť, jo, jo,“ mlel dokola Jay, jak se Atlantis vzdalovala, a neustále kontroloval, jestli jsou už dost daleko, aby wraithská rušička přestala působit.
„Co to?“ vyjekl ve své samomluvě. Rušení přestalo a cesta do hyperprostoru se zdála volná, ale mezi nepřátelskými plavidly a Atlantis se objevila další organická loď. Vystoupila ze zářivého okna a beze spěchu se pootočila, jakoby se rozhlížela.
„Pryč!“ zajíkl se Steven, jak se snažil mluvit co nejrychleji.
Sven nepotřeboval pokyn. Otevřel hyperprostorové okno.
Minsk si také všiml možnosti úniku a bleskově reagoval. Generál Pučenko se vítězoslavně usmál, když si uvědomil, že americká Dakota ještě nepřišla na to, že je možné využít hyperprostor, a stále sebou mrská jako postižená.
Olie Martens ztěžka polkl. Bláznivý Ivan mu zamotal žaludek do nervózního uzlíku. Nikdy nevolností netrpěl, ale to, co předváděl Nicholas Montgomery, bylo na velitele trochu moc.
Collin se vyhnul další střele, zjistil, že žádná k nim momentálně neletí a rychle si promnul unavené oči. Pak teprve se přes senzory rozhlédl po okolí.
Atlantis se dostala ze sevření wraithských lodí a vzdalovala se jim. V dohledu se objevilo další plavidlo. V první chvíli ho Collin nemohl zařadit, ale když se natočilo, jeho tvar ho nenechal na pochybách – další Wraithi!? Zoufale se zašklebil na obrazovku. Oliver, Shawn u zbraní i Zachary u pohonu mlčeli a stejně jako Collin sledovali, jak Atlantis zastavuje a vysílá paprsek otvírající hyperprostorové okno. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by to měli udělat také.
Při vstupu do hyperprostoru se Atlantis zachvěla, než se jí podařilo proletět do tunelu, objevilo se kolem ní oslnivě bílé světlo a přerušilo všechny optické vjemy senzorů z okolí.
Čas se se zastavil.
Posádky všech lodí si v mezidobí zakrývaly oči, potácely se a otvíraly ústa v neslyšném křiku.
Čas poposkočil a bílé světlo vystřídala černočerná tma. Začaly se v ní ozývat hlasy. Vyděšené, tázavé, jásající. Oliver Martens se v nich orientoval jen stěží, ale pak se mu podařilo izolovat Shawna Hawkinse. Polohlasně bědoval – jinak se to nazvat nedalo – nad nějakou hroznou nespravedlností. Přidal se k němu další hlas. Ten byl Collina Montgomeryho, který nadával slovy, jaká od něj Oliver nikdy neslyšel. Zatřásl hlavou a zamrkal. Tma ustoupila a současnému veliteli Dakoty se otevřel pohled na pětici wraithských lodí roztočených na špičkách svých zádí v jásavém tanci.
„Co to dělají?“ zeptal se překvapeně.
„Oslavují,“ zahučel Shawn a Collin přidal další peprné slovo. Zachary stál tiše s ústy otevřenými dokořán tak, až se Olie začal bát, jestli si nevykloubil sanici.
Oliver se podíval na malou obrazovku připojenou k jeho křeslu. Údaje mu v první chvíli nedávaly smysl. Zamrkal a podíval se znovu. Data zůstala stejná. Stejně děsivá.
Minsk byl zasažen v okamžiku, kdy se zastavil, aby otevřel hyperprostorové okno. Nepřátelská střela ho zasáhla přímo do motorů a okamžitě ho zničila. Zůstala po něm sotva hrst prachu.
Atlantis se rozpadla při vstupu do hyperprostoru, aniž by ji něco zasáhlo. Olie na obrazovce nepřítomně sledoval střep z barevného okna, který prolétal poblíž Dakoty a pomalu se otáčel. Zničení Města mu pořád nedávalo smysl.
Výkřik Shawna ho vrátil zpátky do přítomnosti.
Většina wraithských lodí zmizela. V dohledu zůstala jenom jedna a ta se přiblížila natolik, že stačilo, aby Oliver natáhl ruku, a mohl se jí skoro dotknout. Čekal střelu z milosti nebo pár vojáků k odvedení malé svačinky, místo toho zablikala komunikace.
Na čelní obrazovce se objevil Wraith s černým pramenem v bílých vlasech. Spadal mu z čela podél pravé tváře. Krabat přiletěl s posledním wraithským plavidlem vybaveným speciálním zařízením a zdržel se, aby se přesvědčil, že nová technologie funguje podle královniných představ. Mlčky si prohlížel čtveřici lidí na můstku.
Collin nevydržel a vyštěkl: „Co chcete?“
Oliver Martens vstal z kapitánského křesla, přešel na volné prostranství v čelní části můstku a cestou krátce položil Collinovi ruku na rameno.
„Pozemská loď Dakota, velitel plukovník Oliver Martens,“ představil se oficiálně. „S kým mluvím?“
Krabat se ušklíbl.
„Jen jsem vás chtěl vidět,“ pokrčil rameny.
„Takže jenom zvědavost? Nic víc?“ povytáhl Oliver obočí. Ani na okamžik nevěřil, že by mu Wraith řekl svoje jméno nebo název lodi. Stejně by to bylo k ničemu. Ale zvědavost bledého velitele ho mohla přimět prozradit něco… Oliver se zarazil. Jaká byla pravděpodobnost, že po tomto setkání zůstanou naživu tak dlouho, aby mohli Zemi alespoň varovat? Skoro to vypadalo, že Wraith mu čte myšlenky, protože se naklonil blíž.
„Pamatujete se na zařízení Attero? Ta myšlenka byla úžasná - a nezapadla, jak jste se mohli přesvědčit. Stačilo jen trochu upravit parametry.“ Podíval se stranou a lehce kývl. „Šťastnou cestu,“ popřál nečekaně a přerušil spojení.
Plukovník Martens otevřel ústa k odpovědi, zavrávoral, a pak ho nárazová vlna výbuchu odhodila na čelní stěnu.
Při Krabatových posledních slovech Wraithové vystřelili na nadsvětelné motory Dakoty a vzápětí skočili do hyperprostorového okna.
Zachary se při výbuchu sesunul k zemi, ale hned se škrábal na nohy a rozběhl se uhasit požár ve strojovně, než se rozšíří do podsvětelné části.
Shawn i Collin se udrželi na svých pozicích. Colllin přes vypadávající počítač zjišťoval další škody a Shawn se zvedl, aby zjistil, jak je na tom jejich velitel.
Po půl hodině se Zachary celý černý od kouře vrátil s dobrou zprávou, že na lodi už nehrozí žádný požár, a se špatnou zprávou, že nadsvětelný pohon je nadobro v pánu. Zkontroloval i další zařízení a tiše si oddechl. V dohledné době nehrozilo, že by krátké zbytky svých životů museli trávit zavření ve skafandrech.
Oliver Martens už seděl zpátky v kapitánském křesle a pravačkou si opatrně přidržoval levou ruku se zlámanou kostí.
„Jak to máme daleko domů?“ zeptal se, sotva se Zachary objevil.
„Daleko.“ Zachary byl stručný.
„Komunikace?“ otočil se Olie na Shawna.
Major Hawkins jen zakroutil hlavou.
„Hvězdné Brány v této soustavě?“ pokračoval Olie v dotazech.
„Jedna. Zničená.“
„Pane Montgomery, zadejte kurs k Zemi,“ řekl a připadal si při tom jako v některém z vědecko-fantastických filmů dvacátého století.
„Cíl zadán,“ reagoval Collin. „Přílet za…“ zarazil se.
„Vpřed,“ nenechal ho Olie dokončit větu. „Jakmile se vymotáme z této sluneční soustavy a ocitneme se ve volném vesmíru, podíváme se podrobněji na problémy s komunikací, abychom se mohli spojit se Zemí a varovat ji, další práce budou následovat podle důležitosti.“
Poslední loď pozemské flotily se vyhnula prolétajícímu kusu skály, který exploze v blízkosti pásu asteroidů vyhodily z jeho dráhy, a vydala se na dlouhou pouť ke své domovské planetě.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Masaker, nepáraš sa s tým

[andoriel]

Děkuju, BFU

Víš že mě štveš?

[andoriel]

Nevím, Ondro. Proč? Máš podobné nápady? Jestli ano, tak je klidně použij
Nebo je ti líto Atlantis?

Druhá možnost

[andoriel]

Budou jiné lodě, jiné příležitosti... možná Možná ne

[Aiwendill]

nieeeeee, Andoriel nám zničila Atlantis! a ešte k tomu tak odporným spôsobom!!!! bueeeee....

[andoriel]

Neplač, Aiwe, bude hůř

A jestli jste si všimli, nezabila jsem úplně všechny, jak jsem původně chtěla. Čtyři přežili, a jestli se cestou nezblázní... třeba někam doletí.
Ostatně, teď mě napadlo, kdo vlastně to Attero spíchl (zmínka bude později) - tak jakýpak pláč, Aiwe?

[Aiwendill]

pretože si to urobila, nechám aničku vyvraždiť Wraithskú rasu vo Forlinovom príbehu so všetkými podrobnosťami, nie len tak zbežne ako tomu bolo v AD. Aby si si to tiež užila...

[andoriel]

Jen to na mě neházej, Aiwe, já za tvoji genocidu nenesu žádnou odpovědnost, to je tvoje parketa.
Ty píšeš Forlina?