SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

sústredím sa na Erlinor ale vo voľných chvíľach občas nakúknem aj do Dynastie...

Hezký Se Zemí, stejně tak i s ostatními civilizacemi to asi nedopadne dobře. Ještě by mě zajímalo, kolik času potřebného k cestě na Zemi mu to ukázalo? několik set let?

[andoriel]

Děkuju, Azany

Několik set let je celkem přesný odhad. Snad někde cestou narazí na funkční Bránu nebo kamarády, kteří je vezmou domů. Jestli se do té doby všichni čtyři nezblázní

[Aiwendill]

vyserou se na Zemi a pujdou si založit novou vlastní "Zemi" nekde daleko?

[andoriel]

To až jestli se jim podaří najít někde nějaké Amazonky, Aiwe

A pro všechny čtenáře: Další kapitolka přiletí až v neděli večer, ale přiletí

[andoriel]

Tak už. Bavte se

55. V první linii

Andoriel přibrzdila a nakonec zastavila úplně. Silnice před ní byla zatarasená opuštěnými auty. Zamračila se. Byla sice na jednom z hlavních tahů, ale i tak byl provoz sporadický. Napadlo ji, že někde vepředu bude převrácený náklaďák nebo jiná velká překážka. Její terénní auto by si s menší objížďkou poradilo, ale nejdříve musela zjistit, jak daleko je původce zátarasu. Vystoupila a protáhla si záda. Šedivá obloha pozdního odpoledne hrozila deštěm a nedaleký smíšený les k ní nedočkavě natahoval větve střapaté prvními rozvíjejícími se lístky. Po pár desítkách metrů obklopil silnici a Ája doufala, že až tam kalamita nezasahuje. Nechtěla s autem kličkovat mezi stromy.
Pomalu se vydala mezi odstavenými vozy a odhadem měřila rozestupy mezi nimi, aby se rozhodla, kam až se dostane po asfaltu. Neuspořádané parkoviště pokračovalo stále dál a Andoriel nakrčila nos. Dostala se silnicí mezi stromy a k zatáčce, kde konečně uviděla, co tuhle zácpu způsobilo. Zarazila se, ale pak se přinutila dojít až počáteční havárii. Opravdu ji způsobil náklaďák neb spíš dlouhá dodávka převrácená na bok napříč přes celou cestu. U jejího boku byla na okraji cesty špičkou do země zapíchnutá wraithská Šipka. Kryt kokpitu byl roztříštěný a sedadlo pilota zelo prázdnotou. Podle počtu stojících aut to vypadalo, že je tam Šipka už dlouhou dobu.
Andoriel k ní došla a zvedla ruku, aby se jí dotkla, ale zarazila se a ruku zase stáhla. Otočila se a lépe si prohlédla vozy, které předtím míjela bez povšimnutí. Šedá a černá a na první pohled nenápadná jí byla matně povědomá, na druhý pohled jí zatrnulo. Jejich značky měly všechny podobný kód. Jestli se dobře pamatovala, jednalo se o vozidla SGC, obrany Země a vojska. Všechna jistě původně mířila na stejné místo jako ona – do SGC. Chvíli si namlouvala, že jejich posádky si zavolaly pomoc a nechaly se odvést do cíle své cesty, ale když se pohledem vrátila k Šipce, věděla, že se tam nikdy nedostaly.
Začala se rychle proplétat zpátky. Svoje auto už měla na dohled a popoběhla, aby se k němu dostala co nejdříve a mohla z té divné silnice zmizet, když se jí nad hlavou ozval svist nalétávající stíhačky. Zaklela, vrhla se k zemi a odkutálela se z dosahu sběrného paprsku. Sotva ji světelný kužel minul, rozběhla se znovu. Ne k autu, ale do lesa. Snad se jí podaří zmizet mezi stromy dřív, než Wraithové vyšlou pozemní jednotku.
Přeskakovala zarostlou krajnici a sběrný paprsek se objevil znovu. Tentokrát neměla kam uhnout a s výkřikem se rozplynula.
Šipka zakroužila, jakoby kontrolovala, že na opuštěné cestě nikdo nezůstal, a potom prudkým letem vzhůru rozvířila husté mraky.

„Další! Pošlete další!“ Anat uhodila rukou do ovládacího pultu a vztekle se otočila ke Krabatovi. „Je jich tam mnohem víc a všechny chci tady.“
Krabat se jí předtím snažil vysvětlit, že další Šipky se sklízecím mechanizmem nemají. Královna nebyla s jeho vysvětlením, proč se sklizeň protahuje, srozuměná. Konečně se dostali k těm bohatým pastvinám, i když po pravdě to zase tak slavné, jak si představovala, nebylo, a jejich sklizeň ohrožovaly technické nedostatky.
Lidí nebylo na Zemi tolik, kolik původně předpokládala. Nějakou představu získala při návštěvě Baala, ale že se ty miliardy životů smrsknou na pár tisícovek, které zatím dokázali najít, to bylo velké zklamání.
„Kde je Ana-al?“ zeptala se rozladěně. Mávnutím ruky přes zobrazení Země vyvolala obraz zatím poznané nové galaxie a přejela prstem od jejich pozice k místu, kde se nad jednou líhní stále vznášela loď její dcery. Zamračila se. Na vytváření nových vojáků byla Ana-al ještě mladá, nedokázala vyloučit dostatečně kvalitní genetický materiál, aby z něj mohli vzniknout další Wraithové. Proč se tedy tak dlouho zdržovala v líhni?
„Stále se s ní nemůžeme spojit,“ dovolil si Krabat vstoupit do jejích myšlenek. „Ale pověřil jsem velitele křižníku se zásobami, aby jí předal tvůj vzkaz, že se k nám má připojit.“
Anat pokývla hlavou, naposledy se zamračila na vzdálenou nečinnou loď a vrátila se ke sledování sklízené planety.

Shana seděla u navigace a Cam se uvelebil na stanovišti pilota. Velitelské křeslo nedostal, přestože o něm uvažovali. Daedalos si pod své velení vzal sám generál Eizach. Usoudil, že na nikoho jiného takovou odpovědnost nemůže přenést, ale pravdou bylo, že se cítil odpovědný za odeslání všech bojeschopných plavidel do dalekého koutu galaxie a nechal tak Zemi nechráněnou. Kdo mohl tušit, že Wraithové budou o tolik technicky vyspělejší, než se uvádělo ve všech zprávách a hlášeních z misí v galaxii Pegas.
Zbytek posádky posbírali z kadetů a důstojníků ve výslužbě. Země zatím neměla takové zdroje, aby mohla vychovávat nadbytečné „vesmírné dobrodruhy“, jak je s oblibou nazývali úspěšní politici. Sun-Tzu na tom byla podobně.
Obě nejstarší lodě měly tvořit první linii obrany před tím, než se k nim připojí Celeste Grey. Její drobné dodělávky zabraly více času, než si Evan Lorne původně myslel, a některé byly natolik zásadní, že se bez nich neobešla. Ale podle posledních zpráv na ní probíhalo závěrečné testování a většina techniků se přesunula k Jennifer Keller.
„Jde jenom o pár hodin,“ ujišťoval Evan generála Eizacha a nervózně si mnul ucho.
Generál příkře kývl hlavou. Nechtěl dát najevo obavy spojené s nadšením, že se dostane do boje a ještě ke všemu ve vesmíru.
Paul Davis v SGC byl pověřený koordinací útoku. Na poslední směnu nepřišla skoro polovina personálu a Paul měl tušení, kde všichni nepřítomní skončili. Bylo jen otázkou času, než Wraithové přijdou na to, kde bude jejich úder nejcitelnější, a vlastně se divil, že k němu ještě nedošlo.
„Sun-Tzu a Daedalos, připravte se ke startu,“ řekl do malého mikrofonu a nasadil klidný tón profesionála.
„Daedalos připraven.“ „Sun-Tzu připraven,“ ozvalo se z obou lodí zároveň. Zatím seděly v docích, ale střešní pokopy byly odsunuté a cesta do vesmíru volná.
Paul se neslyšně zhluboka nadechl. Neměl žádné údaje o tom, kde se právě nepřátelská plavidla nacházejí, protože všechny satelity byly zničeny, a odhadovat se netroufl. Nezbývalo, než se spolehnout na štěstí.
„Start za deset vteřin,“ oznámil.
Sun-Tzu se neslyšně vznesl nad travnatou step, chvíli se zastavil na místě, a pak prudce vyletěl k oblačnému nebi, všechny senzory zapnuté, i když jich většina fungovala až za hranicí mezosféry.
„Vidíme čtyři, sedm, osm nepřátelských lodí,“ hlásil poručík Ouyang u komunikace a široce otevřenýma očima sledoval dění na hlavní obrazovce, kde do wraithských lodí přilétaly jednomístné stroje a další je zase opouštěly v téměř nepřerušovaném proudu.
„Vyberte si jednu z nich a palte,“ otočil se generál Chang na taktického důstojníka. „Stíhačky start, vznášedla připravit,“ pokračoval do interkomu.
Deset dvoumístných strojů vyletělo ze čtyř hangárů a zaútočilo na nepřátelské plavidlo, od kterého se vzápětí odrazila první salva střel ze Sun-Tzu. Část roje wraithských stíhaček se oddělila od hlavního proudu a vyletěla vstříc vesmírnému souboji.
Za stíhačkami vyletěla z hangárů čtyři vznášedla a před tím, než se dostala do volného vesmíru, se zamaskovala. Neměla se účastnit boje. Na každé byla umístěna bomba z těch nejničivějších komponentů, která byla na Zemi k nalezení. Jejich dvoučlenné posádky měly v pažích nejnovější typy implantátů, aby je mohl Sun-Tzu snadno zaměřit, a po dokončení jejich mise přenést zpátky na loď.
Vznášedla se rozdělila, širokými oblouky obletěla bojující stíhačky a každé z nich se přiblížilo k jedné z wraithských lodí. První se dostalo ke vstupu a podařilo se mu nenápadně proklouznout mezi Šipkami do nitra plavidla. Druhé zaváhalo a jedna ze Šipek do něj v plné rychlosti narazila. Vypadlo mu maskování a vzápětí se stalo terčem pro všechny nepřátelské stíhačky v dosahu. Netrvalo ani dvě vteřiny a s ohromným výbuchem se rozpadlo. Tlaková vlna otřásla okolním prostorem.
„Máte je?“ štěkl Chang.
„Ne, pane, přenos byl přerušen,“ zazněla odpověď pobledlého důstojníka.
Generál se znovu zadíval na obrazovku, kde zástupné symboly ukazovaly polohu dalších tří vznášedel. Ostré zaťukání v komunikaci ohlásilo, že první z nich přistál a jeho posádka je připravena k přenosu. Bledý důstojník rychlým hmatem aktivoval transformaci a oba piloti prvního vznášedla se vzápětí zhmotnili v chodbě u hangáru. Oba současně hmátli po komunikaci a ohlásili svůj příchod.
Další dvě vznášedla se blížila ke svým cílům, ale nepřátelské stíhačky jim to znesnadňovaly, když začaly létat nepředvídatelnými směry. Přesto se jednomu podařilo dostat až k ústí vstupního otvoru, ale pak se neopatrně dotklo stěny a okamžitě bylo zasypáno střelami. Posádka aktivovala výbušné zařízení a přenesla se na Sun-Tzu v posledním okamžiku. Wraithská loď se pootočila a výbuch vyzněl do prázdna.
„Odpalte to, co je uvnitř,“ zavrčel generál Chang.
Zbraňový důstojník dvakrát ťuknul do obrazovky a zaklel. Ničivá zbraň zůstala nečinná.
Poslední vznášedlo poodlétlo stranou a vyčkávalo. Téměř všechny pozemské stíhačky byly zničeny a ty tři, které se ještě jakž-takž držely, se potácely a hledaly úkryt ve své mateřské lodi.
Velká wraithská plavidla mezitím obstoupila Sun-Tzu a spustila soustředěnou palbu.
„Štíty na třiceti procentech a klesají… padají,“ ohlásil taktický důstojník.
Generál vteřinu počkal, až poslední ze stíhaček ztěžka dosedne na okraji výpustě.
„Úhybné manévry. Směr pás asteroidů za Marsem,“ rozkázal úsečně.
Sun-Tzu se pootočil a cikcak se rozletěl od Země pryč.
Dva muži v posledním vznášedle sledovali, jak se pozemská loď vyhýbá většině vypálených střel a snaží se aspoň malou část wraithské flotily nalákat za sebou do blízkosti tajného zařízení na vývoj vesmírných zbraní, kde bude snazší je zlikvidovat. Překvapeně si všimli jedné Šipky, která se oddělila od spodní části Sun-Tzu a rozletěla se zpátky ke svým.
Muži si vyměnili nechápavé pohledy.
Výbuch otřásl vznášedlem a průhledy do vesmíru se automaticky zatměly, aby odstínily intenzivní záři. Muži se chytili sedadel a čekali, až ustanou otřesy a vesmír se zase vrátí ke svým běžným barvám.
Sun-Tzu zmizel a na orbitu Země se vracely wraithské lodě mírně poškozené vzdálenou detonací. Jedna z nich se oddělila a kulhavě se vydala někam pryč, aby si v klidu lízala rány.
Muži se na sebe podívali a v mlčenlivé shodě se za ní rozletěli. Nedovolí, aby se vrátila opravená a smrtící zpátky k bohatým pastvinám Země.
„Jen by mě zajímalo, kde je Daedalos,“ šeptl jeden druhému předtím, než vletěli roztřepeným okrajem do nitra vyhlédnutého plavidla.
Druhý pokrčil rameny. Soustředil na zakončení úkolu, ze kterého je žádný teleportační paprsek nevyzvedne.

Generál Davis přeskakoval očima z jedné obrazovky k další. Na obou se z pod povrchu země zvedaly kolosy vesmírných lodí. Sun-Tzu se vyhoupl na oblohu a jeho následná bitva i smrt byly zaznamenány a automaticky uloženy.
Daedalos zvířil oblaka jemného písku sotva se objevil nad Nevadskou pouští. Shana Morrisová se rozkašlala a zamávala před sebou rukou, jen to viděla na obrazovce. Cam se krátce zasmál a zavrtěl hlavou. Přišlo mu to směšné.
„Pane Mitchelle?“ oslovil ho generál Eizach.
„Ano, pane?“
„Je tu něco směšného?“
„Ne, pane.“ Po posledním slově se Cam zašklebil. Nemohl si pomoci. Být zase v centru dění, to bylo jako splněný sen a Cam si to užíval.
„Tak už leťte,“ mávl Eizach rukou před sebe. Přes zvednutý písek nebylo vidět vůbec nic a on se nemohl dočkat, až uvidí vesmír. Hvězdnou Branou už několikrát prošel, ale vesmír, to byla jiná věc. Vesmír bude po dlouhé době jeho další poprvé. Poprvé ve vesmíru… zarazil se a nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Nebyl si jistý, jestli poslední slova neřekl nahlas, ale nikdo se k němu neotočil, nikdo se na něj ani nepodíval.
Cameron Mitchell sáhl do ovládání letu a zvedl nos Daedala vzhůru. Přední část lodě se dostala nad písečnou bouři, kterou způsobily její trysky, a zamířila k sytě modrému nebi jarního podvečera.
„Ještě pár vteřin,“ zašeptal si Cam pro sebe, „a budeme na orbitě.“
Shana seděla pohodlně opřená v křesle a dívala se před sebe na monitor. Mírně se zamračila na malé tmavé tečky na modrém pozadí, pak vykřikla a zvedla ruce před sebe.
Wraithská loď právě prolétala nad opuštěnou krajinou, když si důstojníci u senzorů všimli mraku písku, který se z ničeho nic objevil přímo uprostřed jejich obrazovky. Podle příkazů nesměli nechat přehlédnutou jakoukoli maličkost, tak poslali ke střelcům souřadnice pro případný rychlý úder.
Sotva se z písečného víru vynořila špička pozemské vesmírné lodě, střelci k ní vyslali sérii střel a srazili ji na zem dřív, než se stačila vznést.
Paul Davis u obrazovky jen zalapal po dechu.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[kasparova655365]

Vše nejlepší k narozeninám

[Aiwendill]

pripájam sa aj ja....


Všetko najlepšie k narodeninám!!!

[andoriel]

Děkuju a děkuju

všechno nejlepší k narozeninám

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Už je zase osmého. Bavte se

56. Nová místa

„Je to krása,“ vydechl spokojeně Andělín VeselýŘezáč. Jejich cesta vesmírem skončila na místě, o kterém se jim nezdálo ani v těch nejrůžovějších snech. V příjemné krajině plné řek a lesů leželo torzo velké organické lodi a v ní rostlo jídlo. Wraithská líheň byla pro rusály jako stůl prostřený ke každodenní hostině. Už na ní pobývali několik desítek dní a právě včera je potkalo další překvapení. Přiletěla wraithská loď s malou posádkou a velkým množstvím lidí. Posádku rusálové z počátku jedli s potížemi, protože byli přecpaní wraithským dorostem, ale potom, co zjistili, že většina přivezených lidí je ženského pohlaví, byl svět hned veselejší, protože pro tyto ženy byli hmyzožraví rusálové stejně neodolatelní, jako pro ženy na jejich domovské planetě. K náklonnosti navíc přispívalo, že je lidé považovali za své osvoboditele. Zanedlouho se příjemně vysílení rusálové mohli pustit do dalších hodů s vědomím, že se jejich rasa brzy rozroste. Lidské muže pozabíjeli, ti jim nebyli k ničemu.
„Měli bychom letět dál,“ zamručel Kleofáš, jeden z mladších Andělínových druhů.
Andělín se nad tím zamyslel, ale jeho úvahy byly pomalé a těžké množstvím spořádaného hmyzu a vyčerpáním po snaze rozšířit co nejvíc řady rusálů o nová mláďata.
„Byla tam ještě jedna stejně označená planeta,“ upozornil Kleofáš, když se od Andělína nedočkal odpovědi.
Andělín zavřel oči.
„Vezmu si pár druhů a poletíme ji prozkoumat v té druhé lodi,“ nedal se rusál odradit.
Andělín mávl rukou a otočil se k němu zády. Už staletí se jejich skupina nerozdělila, ale pamatoval si z vyprávění, že k tomu docházelo za časů hojnosti. Část rusálů odešla do jiného kraje a založila vlastní společnost. Pokud se mladším chce cestovat někam jinam, Andělín jim v tom bránit nebude.
Kleofáš se zvedl a odcházel proplétaje se mezi ležícími unavenými rusály. Někteří se namáhavě postavili na nohy a následovali ho. Cestou trochu vyhladoví a další planeta s bohatstvím potravy bude o to víc lákavá.
„Ty!“ ukázal Kleofáš na Wraitha krčícího se v hloučku zatím ušetřených hmyzích lidí. „Umíš řídit vaši loď?“
Wraith váhavě přikývl a na pokyn Kleofáše se přidal ke skupině rusálů rozhodnutých k dalšímu přeletu. Doufal, že na nových bohatých pastvinách těch hubitelů hmyzu bude dost mladé potravy a on přežije. To ovšem neznamená, že by měl aktivně pomáhat v hledání druhé líhně. Po odletu z orbity nečinně čekal, až mu věznitelé zadají souřadnice jejich cíle. Bojovalo v něm přání ochránit novou generaci a způsobit destrukci lodi nebo ji navést na chybný kurz, s jeho základním nastavením – přežít.
Co věděl, Wraithové nikdy neválčili s rasou, která by je měla jenom za poněkud zdráhavou potravu. Touha po vlastním přežití zvítězila a Wraith poslušně nastavil správný kurz.
Let trval dlouho a Kleofáš i ostatní rusálové byli velice rozladění a hlavně hladoví. Jeden druhému vyčítal, že nikoho nenapadlo vzít s sebou na palubu pár Wraithů do zásoby. Ten jediný, který se mezi nimi pohyboval, jim svou přítomností působil muka, protože ho potřebovali k vedení lodi.
Wraith protahoval let, jak jen mu pud sebezáchovy dovoloval, ale věčně to nevydrželo a loď, které původně velela Ana-al, pomalu klesla na planetu poblíž poškozeného wraithského plavidla s druhou líhní.
Rusálové se vyhrnuli ven, sotva se otevřel vstup. Byli hladoví a nedočkaví a hladoví…
Wraith je sledoval přes vnitřní senzory, aby se ujistil, že jsou skutečně všichni pryč, pečlivě za nimi zavřel dveře a znovu spustil motory. Lepší čas na útěk už nikdy nebude.
Wraithská vesmírná loď se odlepila od země a prudce se rozletěla pryč od planety do volného vesmíru.
Kleofáš se za ním podíval, povytáhl obočí a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jak chceš,“ zamumlal si pro sebe a zmáčkl v dlani malou kovovou krychličku. Lodí, která se blížila na orbitu, otřásla detonace, ale poškození nebylo tak velké, aby nemohla letět dál. Kleofáš netušil, co všechno velká organická plavidla vydrží. Nálož mu připadala dostatečně velká a chytře umístěná, dokud nezjistil, že vesmírnou loď podcenil. Ucedil pár neslušných slov, pak uviděl první zámotky s vyvíjejícími se Wraithy a na všechno ostatní zapomněl.
Wraith s poškozenou lodí vyletěl na orbitu a rozhodoval se, jestli si troufne letět dál a přivolat pomoc, nebo přistane někde na druhém konci tohoto světa a nechá plavidlo alespoň částečně zregenerovat.
V líhni jeden ze strážných zvedl hlavu a zadíval se na malý obláček kouře. Asi nějaká porucha v dodávkách potravy nebo mladý pilot, napadlo ho. Hned na to ale zapomněl, protože se další várka nových Wraithů právě drala ze zámotků a dožadovala se potravy. Bylo třeba je uklidnit a nakrmit. Potravy měli dost a byla umístěná v přijatelné vzdálenosti, takže ve většině případů šlo o rutinní činnost, ale nějaká výjimka se vždycky našla.
Poškozená loď s líhní ležela v malém údolí chráněném ze všech stran lesem a poskytovala novým Wraithům i jejich ochráncům všechno, co bylo potřeba.
Vojáci, zaměstnaní nejnovějšími přírůstky, se plně soustředili na práci a cizích příchozích si zprvu nevšimli. Doby, kdy ostražitě hlídali okolí, pominuly. Na této planetě nebylo nic kromě pár divokých zvířat, která se divným bílým tvorům vyhýbala obloukem.
Kleofáš se široce usmál a rozpřáhl ruce, když viděl tu hostinu. Čekala jenom na ně. Jedinou myšlenkou se vrátil k Andělínovi, a pak na něj navždy zapomněl. Teď byl on První. On rozhodoval, on mluvil za ostatní.
Jeden z Wraithů se otočil, všiml si rusálské delegace a sáhl po zbrani.
Kleofáš se ještě více usmál a potřásl hlavou, až se mu uši svázané nad hlavou zakymácely.
„Vaše zbraně nebudou potřeba,“ řekl přátelským tónem. Ještě pár kroků a rusálové se zastavili těsně před Wraithy. „Nejsou k ničemu,“ dořekl Kleofáš myšlenku.
Hostina mohla začít.

Andoriel zamžourala do přítmí, pak oči zase zavřela a trochu se zavrtěla. Bylo to pohodlné a vzdáleně známé. Víčka se jí nechtěla rozlepit, lehké kolébání ji vedlo zpět ke spánku, ale pořád ji rušil pocit, že je něco špatně. Pokusila se zvednout ruku a promnout si obličej. Marně.
„Co to je?“ zamumlala potichu. Zvuk jejího hlasu ji přivedl k úplnému vědomí. Prudce se zamlela a otevřela oči dokořán.
„Zatraceně, do prdele, ku*va, do pí…“ stupňovala nadávky a pokoušela se přitom uniknout z kokonu wraithské zásobárny. Pružná blána organické lodi odolávala. Nevypadalo to, že by se Andoriel v dohledné době podařilo dostat ven.
Přestala sebou mlátit a rozhlédla se. Napadlo ji, že by nebylo vhodné na sebe poutat pozornost, pokud se v okolí pohybuje některý z majitelů nebo uživatelů lodě.
Zhluboka se nadechla a snažila se vymyslet, jak se z té šlamastiky dostat. To málo, co si pamatovala z wraithského protokolu, jí bylo v této situaci k ničemu. Wraithové neměli žádná pravidla pro zacházení s potravou. Pokud s nimi některá chtěla jednat, musela si podmínky zajistit sama. Vzpomínka na dobu, kdy bydlela na wraithské lodi, pobíhala mezi posádkou a Aceovi se s každým jejím krokem prohlubovala vráska na čele, jí na tváři vyvolala úsměv. Když si začali hrát se Zakem na honěnou, chvíli se zdálo, že ji Ace raději zabije sám, než aby se pořád obával, že najde její vysušené tělo někde v zapomenuté postranní chodbě. Ale Zak se ukázal jako lepší přítel, než jakého by si vůbec mohla přát. Nejenom, že mu vůbec nevadilo, že je Andoriel jenom člověk, dokonce se zdálo, že si jejich každodenní povyražení užívá, a navíc s ním byla pod skvělou ochranou. Ani sám velký velitel Ace do té doby nevěděl, jaký poklad se ukrývá pod maskou v jeho lodi. Na žádost Erin šla maska dolů a Zak se stal zřejmě v historii prvním Wraithem, který to z řadového vojáka skrytého v masce dotáhl až na zástupce velitele lodi, samozřejmě bez masky. Znovu se usmála, když si vzpomněla na sluneční brýle, které od ní dostal na své první procházce s holou tváří. Bylo to na Nové Veitoně, na planetě, kde vznikl jeho druh.
Andoriel potřásla hlavou. Dost vzpomínek! Je třeba od minulosti přejít k vytváření budoucnosti delší, než jenom do prvního hladového Wraitha.
Jakoby to přivolala, v chodbě se objevil Wraith. Pomalu procházel kolem kokonů a vyhlížel nejchutnější sousto.
Andoriel se vmáčkla co nejvíc dozadu, přivřela oči a obličej se jí stáhl strachem, když se k ní kroky těžkých bot přiblížily. Zdálo se jí, že se zastavily přímo před ní, ale jejich majitel byl mimo její úzké zorné pole.
Slabý výkřik vedle ní znamenal, že pro tentokrát bude ušetřena. Nevěděla, jestli má jásat, že zůstala naživu, nebo být zdrcená ze ztráty života tak blízko jejího.
Wraith prošel kolem ní a Ája si najednou uvědomila, že by Zaka stejně nepoznala. Viděla ho jen na chviličku, než je Johnův zásah do osudu oddělil. Nejenom od Zaka, ale i od Ace.
„Ace,“ povzdechla si. Pochybovala, že by se této sklizně zúčastnil, nebo to bylo její zbožné přání, protože ho s ní nechtěla spojovat.
V blízkosti zazněly další kroky.
Znovu se snažila zády zavrtat co nejhlouběji, ale oči nechala otevřené. Pokusí se překvapit a vyjednávat, i když si moc šancí nedávala.
Tentokrát se Wraith zastavil přímo před ní a dlouho si ji prohlížel. Andoriel se snažila zachovat klid, přesto cítila, že se celá klepe a nebýt opory lodi, nohy by ji neunesly.
„Koho jsi volala?“ oslovil ji Wraith proti ní. Zatím se od příchodu ani nehnul a na místní poměry se tvářil docela přátelsky.
Andoriel zachrčela, jak měla vyschlo v krku.
„Ace, volala jsem Ace,“ zašeptala s námahou. Prohlížela si Wraitha stejně pozorně, jako on ji. Jeho tetování kolem oka jí bylo povědomé. Byla to hodně zjednodušená hvězda, kterou nosil i Ace, s druhým spodním hrotem protaženým do ostré špičky až ke koutku úst.
„Je daleko, neslyší tě.“ Wraith k ní udělal krok a zvedl ruku.
Zatajil se jí dech, ale odmítla uhnout pohledem, Věděla, že je to zbytečné gesto, které žádného Wraitha nepřesvědčí, přesto se v ní ozvala dávná tvrdohlavost, s níž kdysi čelila útokům této rasy, a nedovolila jí poddat se.
Wraith se dlaní opřel o stěnu lodi hned vedle Ájiny hlavy a sevření blan, co ji držely ve výklenku, povolilo. Nečekala to a zhroutila se přímo na Wraitha. Podepřel ji a počkal, až získá zpátky stabilitu. Sotva stála na nohou, chytil ji pod ramenem a táhl někam do útrob lodi.
Chtěla se začít vzpírat, ale něco v jeho pohledu ji zarazilo. Kdyby to bylo možné, řekla by, že postupně tuhne hrůzou.
Po chodbě, kam ji stačil dovléct, courala spousta bledých tváří a žádná Andoriel nepřipadala známá, dokud si nevšimla wraithské královny. Nesla se vznešeně prostředkem cesty a okolí věnovala jen málo pozornosti.
Wraith vedle Áji se rozhlédl, jakoby hledal nějakou únikovou cestu ve snaze vyhnout se setkání s královnou. Andoriel se na ni znovu podívala a v mysli jí zablikala vzpomínka: Wraithí dáma s hadem v hlavě.
„Anat,“ šeptla neslyšně.
Wraith se na ni zoufale podíval a neznatelně potřásl hlavou.
Anat mezitím prošla kolem a vypadalo to, že si dvojice u stěny ani nevšimla. Wraith popotáhl Andoriel, aby ji přiměl k další chůzi.
„Stůj! Kam ji vedeš? Nepatří do kokonu?“ zastavil je královnin hlas.
„Má královno,“ sklonil Wraith náznakem hlavu. „Vzadu už je plno, chtěl jsem ji nechat přesunout do dalšího křižníku.“
Anat se pootočila, jakoby chtěla odejít, ale na postoji ženy ji něco zaujalo. Přistoupila k ní, zvedla ruku a přejela jí prstem od čela kolem oka až k hraně brady. Nesetkala se s žádným odporem. V té stařeně nezbyla ani jedna určitá myšlenka. Chuť na doplnění energie ji přešla. Telepatické volání z můstku ji vytrhlo z pozorování. Stroze pokynula, že mohou pokračovat v cestě a odešla.
Andoriel zavrávorala, a kdyby nebylo Wraithovy pomocné ruky, byla by se složila. Pevněji ji chytil a snažil se je co nejrychleji dostat pryč.
Andoriel se zprvu nechala táhnout, pak klopýtala a nakonec se rozběhla. Věděla, že záměrně lhal královně, a tetování kolem jeho oka – myslela si, že ví, kdo by takové nosil.
„Zaku,“ vydechla, když se s ní zastavil na rozcestí chodeb.
Šlehl po ní pohledem, rozhlédl se a pokynul jednomu Wraithovi, aby je doprovodil.
„Lynn tě vezme zpátky a vysadí tě někde v obydlené oblasti. Nemohu tě brát s sebou a chránit tě tady dál taky ne. Anat by brzy zjistila, že je něco jinak. Vyhýbej se potížím, jestli to dokážeš.“ Mluvil rychle a skončil právě, když vešli do hangáru. Lynn se od nich beze slova oddělil.
„Přiletí se Šipkou, nabere tě a vyloží na povrchu. Povím veliteli, že jsme se viděli,“ tváří se mihl úsměv, ale hned zvážněl. „Možná bude lepší, když udělám ještě jednu věc. Snad už ses odnaučila křičet.“ Bez dalšího otálení ji opřel o stěnu a přitiskl jí prsty mezi klíční kosti.
Andoriel k sobě stiskla rty, aby skrz ně neprošel žádný zvuk, a ze zavřených očí jí vyhrkly slzy. Tělo se vzpíralo, protestovalo a nakonec se podvolilo. Před Zakem stála ta samá Andoriel, kterou si pamatoval z galaxie Pegas.
„Zaku,“ zašeptala, když odtáhl ruku. Návrat energie byl pořád stejně bolestivý.
Znovu se usmál a vytáhl sluneční brýle. „Slouží dobře,“ podržel je mezi nimi a zase je schoval. „A teď už leť.“ Postrčil ji dál do hangáru na rampu a počkal, až ji nalétávající Šipka sebere.

Nevím, jestli se mi podaří dát sem další kapitolu osmnáctého Rozhodně se o to pokusím, ale možná bude později

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

No konečně nějaký pěkný díl

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Ostatní díly se Ti nelíbily? Aha, už vím proč. Další kapitola se Ti bude taky líbit

[andoriel]

Mám jiné připojení a vůbec se mnou nemluví. Snad se mi sem kapitolku podaří procpat a konečné úpravy budou až někdy časem.
Zatím se bavte

57. Nebesky šedá

Vzduch nad Mohavskou pouští se tetelil žárem. Pod povrchem se země zachvěla ještě víc než vzduch nad ní, jak jí projel tektonický otřes.
„Andy zase straší?“ zavrčel voják v budce nad podzemním bunkrem. Andy byl důvěrný název Sanandreaského zlomu, který každou chvíli otřásal zemí, jak se o sebe třely litosférické desky.
Tentokrát byl otřes slabý, dole v podzemním pracovišti si ho možná ani nevšimnou. Voják v budce zamžoural do rozpálené pouště a po paměti si přitáhl láhev s vodou blíž.
„Připrav se na vypuštění, Roberte,“ ozval se z vysílačky hlas jeho nadřízeného.
Robert vyšel před budku a rozkročil se na jejím zápraží. Země před ním se pohnula, ale za tento posun nemohl zlom San Andreas. V povrchu pouště se za tichého bzučení vytvářel čtyřhranný otvor s každou stranou několik set metrů dlouhou. Sotva bzukot dozněl a otvor se přestal zvětšovat, v jeho středu se objevila šedá oblina předku vesmírné lodi.
„Vítám tě, krásko, už bylo načase,“ zamumlal Robert.
Loď se vyhoupla na oblohu, slunce se zalesklo na jejím trupu a barvou téměř splynula s nebem. Pak zapnula maskovací zařízení a zmizela docela.

„Žádné prudké pohyby. Hezky pomalu a klidně, ať do někoho nenarazíme,“ řekl trochu ironicky kapitán poslední dostavěné pozemské lodi pojmenované Celeste Grey. Nedostala takové jméno náhodou. Její barva byla opravdu jak šedivé nebe. Stejně proměnlivá a nevyzpytatelná, a navíc většinou neviditelná, i když neměla zapnuté maskování.
„Jsme na orbitě, pane.“ Pilot se otočil ke kapitánovi lodě, ale hned se vrátil k pozorování monitorů a vybírání co nejbezpečnější cestičky mezi nepřátelskými plavidly.
Nathan Velenský kývl, že svého podřízeného slyšel, oči nespouštěl z přední obrazovky a prsty levé ruky jemně poťukával na hraně jednoho z ovládacích pultů. Do křesla si sedl jenom při startu. Jakmile se dostali nad Zemi, vstal a přecházel po můstku.
„Vysíláme data o stavu nepřítele,“ oznámil někdo od komunikace.
Přenos dat probíhal po celou dobu asi tří obletů planety, aby si obránci na Zemi mohli udělat představu, co se jim nad hlavou chystá.
„To už by stačilo,“ mávl rukou Nat. „Oznamte, že v prvním pokusném úderu zničíme jednu z těch velkých.“
Terys Hallová u zbraní nedočkavě poposedla, krátce si procvičila prsty a položila je do výchozí pozice.
Nat se na ni podíval a usmál se. „Je nějaká, která se ti obzvlášť nelíbí?“
Terys zvedla hlavu k čelní obrazovce, naklonila hlavu na stranu a zkoumavě se zadívala na blízké uskupení organických lodí.
„Tamta vpravo,“ kývla k vybrané lodi.
„Zaměřit a pal,“ souhlasil Nathan.
Terys měla prst na spoušti dřív, než kapitán domluvil, a sotva dostala pokyn, stiskla ho. Zatnula zuby a rty nechala spojené, aby přes ně nepřešel jásavý výkřik. Sotva střela opustila loď, pilot prudce zatočil a spustil se pod vyhlédnuté nepřátelské plavidlo, aby měla Terys možnost k palbě z jiné strany.
První rána s wraithskou lodí otřásla. Nebyla na nic takového připravená. Wraithští velitelé se domnívali, že Země už všechnu svoji obranu použila a soustředili se na probíhající sklizeň. Po zásahu nastal chvilkový zmatek, ale za několik vteřin se senzory sledující okolí rozběhly naplno a začaly pátrat po neznámém střelci.
Další střela proletěla trupem z jiného úhlu a otevřela ve wraithské lodi široký rozšklebený otvor zasahující do několika palub.
„Najděte střelce!“ vykřikla Anat rozzlobeně. Stála ve své lodi a zatím bezmocně sledovala, jak se jedno z plavidel se ZPM začíná rozpadat na kusy.
Celeste Grey se dál točila kolem nepřátelských lodí a střílela vždy těsně před změnou kurzu. Wraithové se snažili odhadnout pohyb neviditelného cíle a pálili do různých směrů, o kterých se domnívali, že by se v nich mohl nepřítel skrývat.
Nat na můstku se jenom ušklíbl. Věděl, že takovým stylem je nikdy nedostanou.
Tři wraithské lodě už byly vážně zasaženy a další dvě se marně snažily spasit útěkem. Mezi nepřáteli Země zavládla lehká panika. Anat zbledla ještě víc a na tvářích jí vyskákaly černé fleky rozčilení. Krabat sykal rozkazy nejbližším důstojníkům a telepaticky koordinoval pátrání i útok naslepo.
Anat se oběma rukama opřela o konzoli. Velké břicho hrozilo blízkým porodem a malá královnička o sobě dávala bolestivě vědět.
„Vyber velké sídlo, kde zbyli nějací lidé, a srovnej ho se zemí,“ poručila Krabatovi hlasem plným nenávisti a bolesti.
Velitel její lodi se lehce uklonil a zadíval se na maketu Země, aby vybral nejvhodnější oblast.
Posádka Celeste Grey pochopila wraithské úmysly, až dvě jejich plavidla vypustila řadu střel na Berlín. Podle posledních údajů tam zůstalo nesklizeno neméně dvacet tisíc lidí, částečně ze samotného města a částečně z malých měst a vesnic v okolí. Přijeli se schovat před útoky z vesmíru a ty je zastihly i ve velkém městě, i když v jiné podobě než dosud.
Nathan jen ukázal rukou. Věděl, že nic říkat nemusí. Pilot navedl loď do správné palebné pozice a Terys zasypala obě plavidla nepřerušovanou palbou.
Útok na planetu byl sice pro tuto chvíli zastaven, ale Celeste Grey zůstala na jednom místě o mrknutí oka déle, než bylo bezpečné, a hned se jí to vymstilo. Jedna z wraithských lodí dokázala zasáhnout její štít a na pár vteřin odhalit poslední pozemskou loď schopnou boje v její plné kráse. Wraithská plavidla ji napadla vším, co měla k dispozici a tucet Šipek se o ni roztříštilo v sebevražedné misi. Maskování bylo na několika místech narušeno a na pozadí blikavých jisker hvězd v černi vesmíru se objevily části šedavého trupu, po kterém oči při chvilkové nepozornosti sklouzly jako po běžící vodě. Pomocné generátory naskakovaly jeden za druhým a za pár chvil byla šedá loď pryč.
„Úhybné manévry, palte bez rozkazu,“ řekl Nathan a sedl si na své místo.
„Konečně pořádná zábavička,“ zamumlala si Terys pro sebe, přitáhla si pomocný ovládací pult a spustila na něm koncert. Ostřelovala několik wraithských plavidel současně a spokojeně se usmála pokaždé, když jí monitor ukázal zásah.
„Pane?“ pilot začal sérii úhybných manévrů podle kapitánova příkazu, ale wraithské lodě jim bez problémů přizpůsobovaly.
„Generátor v zadní sekci je nefunkční, maskování není dokonalé,“ ozval se šéf techniků Hanell. „Potřebujeme čas na jeho výměnu.“
Nat se rozhlédl. „Směr odvrácená strana Měsíce. Postupujte k nepříteli bokem, ať jsme co nejvíc krytí. Výměna začne ihned.“ Podíval se na Hanella. „Pospěšte si,“ dodal tiše.

„Kde je?“ Anat pootáčela mapou s okolím Země a hledala loď, která jim způsobila tolik potíží. „Jak je možné, že ji naše senzory nenajdou?“ zavrčela si už spíš sama pro sebe. Do této chvíle měla zato, že senzory posílené těmi energetickými krystaly od Baala budou mnohem výkonnější a prohlédnou většinu maskování, kterými mohou civilizace Mléčné dráhy disponovat.
„Pět lodí do pátracího módu, ostatní pokračují ve sklizni,“ otočila se ke Krabatovi. „Dohlédni na to, ať ji najdou, a dívají se i po podobných. Nechci žádná překvapení.“
Velitel sklonil hlavu a předal rozkazy. Snažil se nedat najevo, že se touhou po boji skoro klepe. Náhlý nepřátelský útok v něm vyvolal silnou touhu ukázat těm opovážlivcům, kdo je na vrcholu potravního řetězce a že si nikdo nemůže beztrestně dovolit na něj útočit.
„Dovol, abych pátrání vedl osobně,“ navrhnul.
Anat se k němu ani neotočila a jeho přání smetla netrpělivým pohybem ruky. „Chci tě tady. Je třeba znovu prozkoumat tento sektor, jestli se tam neukrývá větší množství potravy,“ zapíchla prst s dlouhým černým nehtem do místa na okraji velkého kontinentu na severní polokouli. Všimla si, že jedna ze Šipek tam zabloudila, i když tato oblast už měla být sklizená. Možná některý z pilotů zahlédl větší skupinu lidí.

Lynn se snažil být tak nenápadný, jak jen to bylo možné. Odletěl ve skupině Šipek a oddělil se od nich až těsně nad povrchem. Měl přesné instrukce, kde má tu ženu vyložit. Přeletěl nad cíl, spustil přenosový paprsek, ještě chvíli pokračoval v letu a rozhlížel se po kořisti, ale všichni zbývající lidé byli zalezlí hluboko v zemi. Krátkým obloukem se vrátil a snažil se rychle dostihnout nejbližší místo sklizně.
Andoriel se hned po zhmotnění přikrčila a přeběhla k nejbližšímu domu. Panelák, ušklíbla se. Byly doby, kdy v takovém podobném žila a líbilo se jí to. Rozhlížela se po Wraithech, ale v dohledu se žádný neobjevil. I Šipka byla na obloze jedna jediná a právě se ztrácela někde v dáli na východě.
Ája se znovu rozhlédla a potřásla hlavou. Jestli jí paměť nepletla, panelák nebyl podobný tomu, kde žila. Byl to on. Vešla dovnitř, vystoupala po schodech do čtvrtého patra a strčila do jedněch dveří. Byt byl prázdný. Hnědobéžová dlažba byla místy rozbitá a pod prachem nebyl vzor na okrajích jednotlivých dlaždic skoro vidět, přesto se nedal splést.
Zavřela za sebou dveře, přešla od obývacího pokoje, klesla na kolena a rozplakala se. Od jejího odchodu se nic nezměnilo. Její bývalý byt na ni čekal.

Nathan Velenský už zase přecházel po můstku. Čekal, až dostane hlášení, že Celeste Grey je opět plně bojeschopná a může se pustit do další bitvy s Wraithy.
„Bude to nějaký čas trvat,“ ohlásil mu Hanell. „Na zádi jsou poškozené rozvody energie. Nic, co bychom nedali dohromady, jen to zabere čas. Trochu času,“ dodal po Natově zdviženém obočí.
Nat s povzdechem kývl. „Dobře hlídejte,“ klepl do pultu komunikace, kde se shromažďovala i data ze senzorů, a odešel do své pracovny.
Opravy trvaly asi dvě hodiny, po které několikrát proletěla v blízkosti pozemského plavidla wraithská loď, ale nikdy ji neobjevila, protože Celeste Grey se vždy dokázala natočit tak, aby pro žluté oči a jejich senzory zůstala neviditelná.
Anat byla vzteky bez sebe, ale ani když se vydala na průzkum sama, nedokázala nepřátelské plavidlo objevit. Všechny lodě kolem planety měly na její pokyn zapnuté štíty a senzory nastavené na ten nejmenší pohyb. Sklizeň se zpomalila.
„Můžeme!“ ozvalo se z interkomu na můstku i v kapitánově soukromé pracovně. Nathan se téměř rozběhl na své místo ve velitelském křesle. Na tváři mu zůstal otisk hrubého vzoru dekoračního polštáře, kterým si na chvíli podložil hlavu.
Terys před sebe natáhla ruce a procvičila si prsty. Těšila se na další kolo.
Nedalo na sebe dlouho čekat a Celeste Grey se znovu pustila do úhybných manévrů s přesně mířenou i časovanou střelbou.

Anat zuřila, ale senzory byly k nové lodi stále slepé a podle výstřelů se také zaměřit nedala. Sklizeň ustala a wraithské lodě začaly stahovat výsadky zpět, aby mohly opustit sluneční soustavu. Nejvyšší královna si promítla celou sklizeň a usoudila, že to nebyla ztráta času. Všechny zásobárny praskaly ve švech. Sice přišla o čtyři lodi s energetickým krystalem, ale tři ze čtyř krystalů samotných se jim podařilo zachránit, takže je bude možné vložit do nových lodí. Čtvrtý zmizel beze stopy.
„Kde jsou nové lodě s posádkami z líhní?“ otočila se na Krabata s otázkou, která se jí najednou usadila v hlavě. „Už tady přece měly být.“
Krabat rychle vyvolal údaje na svém monitoru a stiskl rty do úzké čárky, jakoby už nikdy nechtěl promluvit. Za okamžik stisk přece jenom povolil.
„Už mnoho dní o nich nemáme žádné zprávy. Po prvních pěti plavidlech s kompletní posádkou se přísun zastavil a nevrací se ani zásobovací lodě. Chtěl jsem na každé z těch tří míst poslat skupinu křižníků, aby prověřila, co se děje. Samozřejmě, až skončíme sklizeň,“ dokončil s lehkou úklonou.
Anat mlčky upírala oči na obraz okolí Země. Byla rozhodnutá se sem vrátit, jakmile zjistí, co se děje v líhních. Na Ana-al ani Ace se nezeptala.

Nathan Velenský nechal pět hodin ostřelovat wraithské lodi, ale byly do řídké výstřely s jistou ranou. Terys z toho nebyla nadšená. Nejraději by střílela bez přestání a zničila všechno, co by mohlo nějak ublížit pozemšťanům, přesto chápala, že s jedinou lodí může nadělat škody jenom trochu. Jenom tak, aby nepřátele zahnali a přinutili je si někde v ústraní lízat rány. Ani tak výjimečná loď, jakou Celeste Grey jistě byla, nemohla zničit početnou wraithskou přesilu. Kdyby pokračovali tak, jako na začátku, technici by brzy museli ovívat důležité uzly, jako jsou generátory štítů nebo zbraně, velkými vějíři, protože chlazení by nebylo dostatečné.
„Hodila by se nějaká pomoc,“ zabručela si pro sebe.
Nat ji zaslechl, neřekl na to nic a myslel si to samé. Vzpomněl si na svoji matku. Erin by jim určitě pomohla. Kdyby věděla, kde jsou a co dělají, neváhala by ani okamžik. Nezáleželo by na tom, kde by právě byla, prostě by pomohla.
„Pomoc,“ opakoval neslyšně po Terys.
„Už jdu, Natánku,“ uslyšel v duchu matčin hlas zastřený nějakou rychle potlačenou vzpomínkou, ze které ji asi vytrhl. Sedl si do křesla a většina osazenstva můstku si tiše vydechla. Sledovat kapitána, jak běhá sem a tam, to nebylo nic, na co by se někdo z nich chtěl dívat dlouho. Seděl s rukama volně položenýma na opěrkách a přivřenýma očima.
Terys si dovolila jeden krátký pohled, než znovu začala sledovat pohyb lodě a odhadovala nejlepší možný úhel dalšího výstřelu. Nathan vypadal, že spí, ale věděla, že je to jen zdání. V takovém stavu z něj padaly ty nejlepší myšlenky.

[Aiwendill]

Ano, ano, ano!!! Konečne im vyprášime tie ich bledé kožuchy! Teraz už len zaistiť, aby nestihli ujsť pred totálnym zničením...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Já věděla, že s tímhle budu mít úspěch

[Aiwendill]

ano, táto kapitola potešila moje anti-wraithské srdiečko...

vynikající díl

To jsem nečekal, že se objeví tak mocná pozemská loď. Koukám, že se ta Wraithská invaze trochu rozpadá. Ovšem bude zajímavé, co budou dál dělat Rusálové, asi to bude vytloukání klínu klínem. Kažkopádně to dostalo další dech.

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a

děkuju, Azany

Nikdo nemůže pořád jenom vyhrávat/prohrávat, to by byla nuda