Už je zase osmého. Bavte se
56. Nová místa
„Je to krása,“ vydechl spokojeně Andělín VeselýŘezáč. Jejich cesta vesmírem skončila na místě, o kterém se jim nezdálo ani v těch nejrůžovějších snech. V příjemné krajině plné řek a lesů leželo torzo velké organické lodi a v ní rostlo jídlo. Wraithská líheň byla pro rusály jako stůl prostřený ke každodenní hostině. Už na ní pobývali několik desítek dní a právě včera je potkalo další překvapení. Přiletěla wraithská loď s malou posádkou a velkým množstvím lidí. Posádku rusálové z počátku jedli s potížemi, protože byli přecpaní wraithským dorostem, ale potom, co zjistili, že většina přivezených lidí je ženského pohlaví, byl svět hned veselejší, protože pro tyto ženy byli hmyzožraví rusálové stejně neodolatelní, jako pro ženy na jejich domovské planetě. K náklonnosti navíc přispívalo, že je lidé považovali za své osvoboditele. Zanedlouho se příjemně vysílení rusálové mohli pustit do dalších hodů s vědomím, že se jejich rasa brzy rozroste. Lidské muže pozabíjeli, ti jim nebyli k ničemu.
„Měli bychom letět dál,“ zamručel Kleofáš, jeden z mladších Andělínových druhů.
Andělín se nad tím zamyslel, ale jeho úvahy byly pomalé a těžké množstvím spořádaného hmyzu a vyčerpáním po snaze rozšířit co nejvíc řady rusálů o nová mláďata.
„Byla tam ještě jedna stejně označená planeta,“ upozornil Kleofáš, když se od Andělína nedočkal odpovědi.
Andělín zavřel oči.
„Vezmu si pár druhů a poletíme ji prozkoumat v té druhé lodi,“ nedal se rusál odradit.
Andělín mávl rukou a otočil se k němu zády. Už staletí se jejich skupina nerozdělila, ale pamatoval si z vyprávění, že k tomu docházelo za časů hojnosti. Část rusálů odešla do jiného kraje a založila vlastní společnost. Pokud se mladším chce cestovat někam jinam, Andělín jim v tom bránit nebude.
Kleofáš se zvedl a odcházel proplétaje se mezi ležícími unavenými rusály. Někteří se namáhavě postavili na nohy a následovali ho. Cestou trochu vyhladoví a další planeta s bohatstvím potravy bude o to víc lákavá.
„Ty!“ ukázal Kleofáš na Wraitha krčícího se v hloučku zatím ušetřených hmyzích lidí. „Umíš řídit vaši loď?“
Wraith váhavě přikývl a na pokyn Kleofáše se přidal ke skupině rusálů rozhodnutých k dalšímu přeletu. Doufal, že na nových bohatých pastvinách těch hubitelů hmyzu bude dost mladé potravy a on přežije. To ovšem neznamená, že by měl aktivně pomáhat v hledání druhé líhně. Po odletu z orbity nečinně čekal, až mu věznitelé zadají souřadnice jejich cíle. Bojovalo v něm přání ochránit novou generaci a způsobit destrukci lodi nebo ji navést na chybný kurz, s jeho základním nastavením – přežít.
Co věděl, Wraithové nikdy neválčili s rasou, která by je měla jenom za poněkud zdráhavou potravu. Touha po vlastním přežití zvítězila a Wraith poslušně nastavil správný kurz.
Let trval dlouho a Kleofáš i ostatní rusálové byli velice rozladění a hlavně hladoví. Jeden druhému vyčítal, že nikoho nenapadlo vzít s sebou na palubu pár Wraithů do zásoby. Ten jediný, který se mezi nimi pohyboval, jim svou přítomností působil muka, protože ho potřebovali k vedení lodi.
Wraith protahoval let, jak jen mu pud sebezáchovy dovoloval, ale věčně to nevydrželo a loď, které původně velela Ana-al, pomalu klesla na planetu poblíž poškozeného wraithského plavidla s druhou líhní.
Rusálové se vyhrnuli ven, sotva se otevřel vstup. Byli hladoví a nedočkaví a hladoví…
Wraith je sledoval přes vnitřní senzory, aby se ujistil, že jsou skutečně všichni pryč, pečlivě za nimi zavřel dveře a znovu spustil motory. Lepší čas na útěk už nikdy nebude.
Wraithská vesmírná loď se odlepila od země a prudce se rozletěla pryč od planety do volného vesmíru.
Kleofáš se za ním podíval, povytáhl obočí a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jak chceš,“ zamumlal si pro sebe a zmáčkl v dlani malou kovovou krychličku. Lodí, která se blížila na orbitu, otřásla detonace, ale poškození nebylo tak velké, aby nemohla letět dál. Kleofáš netušil, co všechno velká organická plavidla vydrží. Nálož mu připadala dostatečně velká a chytře umístěná, dokud nezjistil, že vesmírnou loď podcenil. Ucedil pár neslušných slov, pak uviděl první zámotky s vyvíjejícími se Wraithy a na všechno ostatní zapomněl.
Wraith s poškozenou lodí vyletěl na orbitu a rozhodoval se, jestli si troufne letět dál a přivolat pomoc, nebo přistane někde na druhém konci tohoto světa a nechá plavidlo alespoň částečně zregenerovat.
V líhni jeden ze strážných zvedl hlavu a zadíval se na malý obláček kouře. Asi nějaká porucha v dodávkách potravy nebo mladý pilot, napadlo ho. Hned na to ale zapomněl, protože se další várka nových Wraithů právě drala ze zámotků a dožadovala se potravy. Bylo třeba je uklidnit a nakrmit. Potravy měli dost a byla umístěná v přijatelné vzdálenosti, takže ve většině případů šlo o rutinní činnost, ale nějaká výjimka se vždycky našla.
Poškozená loď s líhní ležela v malém údolí chráněném ze všech stran lesem a poskytovala novým Wraithům i jejich ochráncům všechno, co bylo potřeba.
Vojáci, zaměstnaní nejnovějšími přírůstky, se plně soustředili na práci a cizích příchozích si zprvu nevšimli. Doby, kdy ostražitě hlídali okolí, pominuly. Na této planetě nebylo nic kromě pár divokých zvířat, která se divným bílým tvorům vyhýbala obloukem.
Kleofáš se široce usmál a rozpřáhl ruce, když viděl tu hostinu. Čekala jenom na ně. Jedinou myšlenkou se vrátil k Andělínovi, a pak na něj navždy zapomněl. Teď byl on První. On rozhodoval, on mluvil za ostatní.
Jeden z Wraithů se otočil, všiml si rusálské delegace a sáhl po zbrani.
Kleofáš se ještě více usmál a potřásl hlavou, až se mu uši svázané nad hlavou zakymácely.
„Vaše zbraně nebudou potřeba,“ řekl přátelským tónem. Ještě pár kroků a rusálové se zastavili těsně před Wraithy. „Nejsou k ničemu,“ dořekl Kleofáš myšlenku.
Hostina mohla začít.
Andoriel zamžourala do přítmí, pak oči zase zavřela a trochu se zavrtěla. Bylo to pohodlné a vzdáleně známé. Víčka se jí nechtěla rozlepit, lehké kolébání ji vedlo zpět ke spánku, ale pořád ji rušil pocit, že je něco špatně. Pokusila se zvednout ruku a promnout si obličej. Marně.
„Co to je?“ zamumlala potichu. Zvuk jejího hlasu ji přivedl k úplnému vědomí. Prudce se zamlela a otevřela oči dokořán.
„Zatraceně, do prdele, ku*va, do pí…“ stupňovala nadávky a pokoušela se přitom uniknout z kokonu wraithské zásobárny. Pružná blána organické lodi odolávala. Nevypadalo to, že by se Andoriel v dohledné době podařilo dostat ven.
Přestala sebou mlátit a rozhlédla se. Napadlo ji, že by nebylo vhodné na sebe poutat pozornost, pokud se v okolí pohybuje některý z majitelů nebo uživatelů lodě.
Zhluboka se nadechla a snažila se vymyslet, jak se z té šlamastiky dostat. To málo, co si pamatovala z wraithského protokolu, jí bylo v této situaci k ničemu. Wraithové neměli žádná pravidla pro zacházení s potravou. Pokud s nimi některá chtěla jednat, musela si podmínky zajistit sama. Vzpomínka na dobu, kdy bydlela na wraithské lodi, pobíhala mezi posádkou a Aceovi se s každým jejím krokem prohlubovala vráska na čele, jí na tváři vyvolala úsměv. Když si začali hrát se Zakem na honěnou, chvíli se zdálo, že ji Ace raději zabije sám, než aby se pořád obával, že najde její vysušené tělo někde v zapomenuté postranní chodbě. Ale Zak se ukázal jako lepší přítel, než jakého by si vůbec mohla přát. Nejenom, že mu vůbec nevadilo, že je Andoriel jenom člověk, dokonce se zdálo, že si jejich každodenní povyražení užívá, a navíc s ním byla pod skvělou ochranou. Ani sám velký velitel Ace do té doby nevěděl, jaký poklad se ukrývá pod maskou v jeho lodi. Na žádost Erin šla maska dolů a Zak se stal zřejmě v historii prvním Wraithem, který to z řadového vojáka skrytého v masce dotáhl až na zástupce velitele lodi, samozřejmě bez masky. Znovu se usmála, když si vzpomněla na sluneční brýle, které od ní dostal na své první procházce s holou tváří. Bylo to na Nové Veitoně, na planetě, kde vznikl jeho druh.
Andoriel potřásla hlavou. Dost vzpomínek! Je třeba od minulosti přejít k vytváření budoucnosti delší, než jenom do prvního hladového Wraitha.
Jakoby to přivolala, v chodbě se objevil Wraith. Pomalu procházel kolem kokonů a vyhlížel nejchutnější sousto.
Andoriel se vmáčkla co nejvíc dozadu, přivřela oči a obličej se jí stáhl strachem, když se k ní kroky těžkých bot přiblížily. Zdálo se jí, že se zastavily přímo před ní, ale jejich majitel byl mimo její úzké zorné pole.
Slabý výkřik vedle ní znamenal, že pro tentokrát bude ušetřena. Nevěděla, jestli má jásat, že zůstala naživu, nebo být zdrcená ze ztráty života tak blízko jejího.
Wraith prošel kolem ní a Ája si najednou uvědomila, že by Zaka stejně nepoznala. Viděla ho jen na chviličku, než je Johnův zásah do osudu oddělil. Nejenom od Zaka, ale i od Ace.
„Ace,“ povzdechla si. Pochybovala, že by se této sklizně zúčastnil, nebo to bylo její zbožné přání, protože ho s ní nechtěla spojovat.
V blízkosti zazněly další kroky.
Znovu se snažila zády zavrtat co nejhlouběji, ale oči nechala otevřené. Pokusí se překvapit a vyjednávat, i když si moc šancí nedávala.
Tentokrát se Wraith zastavil přímo před ní a dlouho si ji prohlížel. Andoriel se snažila zachovat klid, přesto cítila, že se celá klepe a nebýt opory lodi, nohy by ji neunesly.
„Koho jsi volala?“ oslovil ji Wraith proti ní. Zatím se od příchodu ani nehnul a na místní poměry se tvářil docela přátelsky.
Andoriel zachrčela, jak měla vyschlo v krku.
„Ace, volala jsem Ace,“ zašeptala s námahou. Prohlížela si Wraitha stejně pozorně, jako on ji. Jeho tetování kolem oka jí bylo povědomé. Byla to hodně zjednodušená hvězda, kterou nosil i Ace, s druhým spodním hrotem protaženým do ostré špičky až ke koutku úst.
„Je daleko, neslyší tě.“ Wraith k ní udělal krok a zvedl ruku.
Zatajil se jí dech, ale odmítla uhnout pohledem, Věděla, že je to zbytečné gesto, které žádného Wraitha nepřesvědčí, přesto se v ní ozvala dávná tvrdohlavost, s níž kdysi čelila útokům této rasy, a nedovolila jí poddat se.
Wraith se dlaní opřel o stěnu lodi hned vedle Ájiny hlavy a sevření blan, co ji držely ve výklenku, povolilo. Nečekala to a zhroutila se přímo na Wraitha. Podepřel ji a počkal, až získá zpátky stabilitu. Sotva stála na nohou, chytil ji pod ramenem a táhl někam do útrob lodi.
Chtěla se začít vzpírat, ale něco v jeho pohledu ji zarazilo. Kdyby to bylo možné, řekla by, že postupně tuhne hrůzou.
Po chodbě, kam ji stačil dovléct, courala spousta bledých tváří a žádná Andoriel nepřipadala známá, dokud si nevšimla wraithské královny. Nesla se vznešeně prostředkem cesty a okolí věnovala jen málo pozornosti.
Wraith vedle Áji se rozhlédl, jakoby hledal nějakou únikovou cestu ve snaze vyhnout se setkání s královnou. Andoriel se na ni znovu podívala a v mysli jí zablikala vzpomínka: Wraithí dáma s hadem v hlavě.
„Anat,“ šeptla neslyšně.
Wraith se na ni zoufale podíval a neznatelně potřásl hlavou.
Anat mezitím prošla kolem a vypadalo to, že si dvojice u stěny ani nevšimla. Wraith popotáhl Andoriel, aby ji přiměl k další chůzi.
„Stůj! Kam ji vedeš? Nepatří do kokonu?“ zastavil je královnin hlas.
„Má královno,“ sklonil Wraith náznakem hlavu. „Vzadu už je plno, chtěl jsem ji nechat přesunout do dalšího křižníku.“
Anat se pootočila, jakoby chtěla odejít, ale na postoji ženy ji něco zaujalo. Přistoupila k ní, zvedla ruku a přejela jí prstem od čela kolem oka až k hraně brady. Nesetkala se s žádným odporem. V té stařeně nezbyla ani jedna určitá myšlenka. Chuť na doplnění energie ji přešla. Telepatické volání z můstku ji vytrhlo z pozorování. Stroze pokynula, že mohou pokračovat v cestě a odešla.
Andoriel zavrávorala, a kdyby nebylo Wraithovy pomocné ruky, byla by se složila. Pevněji ji chytil a snažil se je co nejrychleji dostat pryč.
Andoriel se zprvu nechala táhnout, pak klopýtala a nakonec se rozběhla. Věděla, že záměrně lhal královně, a tetování kolem jeho oka – myslela si, že ví, kdo by takové nosil.
„Zaku,“ vydechla, když se s ní zastavil na rozcestí chodeb.
Šlehl po ní pohledem, rozhlédl se a pokynul jednomu Wraithovi, aby je doprovodil.
„Lynn tě vezme zpátky a vysadí tě někde v obydlené oblasti. Nemohu tě brát s sebou a chránit tě tady dál taky ne. Anat by brzy zjistila, že je něco jinak. Vyhýbej se potížím, jestli to dokážeš.“ Mluvil rychle a skončil právě, když vešli do hangáru. Lynn se od nich beze slova oddělil.
„Přiletí se Šipkou, nabere tě a vyloží na povrchu. Povím veliteli, že jsme se viděli,“ tváří se mihl úsměv, ale hned zvážněl. „Možná bude lepší, když udělám ještě jednu věc. Snad už ses odnaučila křičet.“ Bez dalšího otálení ji opřel o stěnu a přitiskl jí prsty mezi klíční kosti.
Andoriel k sobě stiskla rty, aby skrz ně neprošel žádný zvuk, a ze zavřených očí jí vyhrkly slzy. Tělo se vzpíralo, protestovalo a nakonec se podvolilo. Před Zakem stála ta samá Andoriel, kterou si pamatoval z galaxie Pegas.
„Zaku,“ zašeptala, když odtáhl ruku. Návrat energie byl pořád stejně bolestivý.
Znovu se usmál a vytáhl sluneční brýle. „Slouží dobře,“ podržel je mezi nimi a zase je schoval. „A teď už leť.“ Postrčil ji dál do hangáru na rampu a počkal, až ji nalétávající Šipka sebere.