SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Trochu jsem poslední dobou zaspala, tak jsem teď četla tři kapitoly najednou.

Musím říci, že má srdeční záležitost jsou hlavně staří známí v kapitole „Před branou“. John se, málo platné, prostě povedl. I s číhajícími démony alkoholu za krkem, i se znovuotevřenými dveřmi do SGC. A Daniela jako bych slyšela. Výborně napsaný dialog!

Myšičky v úlu jsou skvělý nápad. Jen aby ty stěny byla dost výživné! Aby z toho nakonec nebyla nějaká avitaminóza.

Ale Ester a její šipky je mi líto. ☹Já vím, je válka. Ale stejně. ☹

[andoriel]

Děkuju, Shano

Věřím, že si myšičky poradí
A Ester? Kdo ví, jak vlastně dopadla (se Šipkou na zem určitě )

Pěkné. Přečteno všechno. Krysy v úlu jsou dobrý nápad, tam bude za čas asi trochu jiná invaze.
Kolik je ještě v plánu dílů ZDP 2?

[andoriel]

Děkuju, Azany

Přiznávám, že opravdu netuším, kolik bude mít ZDP2 nakonec dílů. Vidím to kolem osmdesáti, snad už se blížím k cíli. Bohužel nemám dopsáno a stručný nástin dalších kapitol nefunguje, protože vždycky na něco zapomenu
Myšičky jsou fajn
Díky

[andoriel]

Bavte se

66. Domluvená schůzka

Andoriel navečer bloumala po ulicích a hledala včerejší den. Jinak by to asi nenazvala. Těch pár zbývajících obyvatel starého sídliště znala z mládí a oni se pamatovali na ni. Pár týdnů klidu si užívala, ale mezi vysokými domy se jí stýskalo po lese a trápilo ji, že se před návštěvou wraithské lodi nedostala k cíli své cesty. Nevěděla jak kontaktovat SGC, které bylo stále pro naprostou většinu lidí utajené. Sbírala síly a byla rozhodnutá opustit bezpečný přístav ve středu Evropy, jakmile bude připravená.
„Ájo! Andoriel!“ Křik se ozýval zpoza vzdáleného rohu a Andoriel se ho lekla, až nadskočila. Zakopla a rozhodila ruce, jak chytala rovnováhu. Než se vzpamatovala, objevil se původce hlasu a chvátal k ní.
„Radku,“ vydechla. „Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“ vypadlo z ní rychle za sebou.
„Jsi v kontaktu s tím Wraithem? S tím, jak mu John Sheppard říkal Todd,“ spustil Radek bez pozdravu.
Andoriel se nadechla, aby mu řekla něco o dobrém vychování, ale pak si to rozmyslela a potřásla hlavou.
„Ne. Vím, že na Zemi neútočil, ale to je tak všechno,“ pokrčila omluvně rameny. „Co se stalo? Proč ho sháníš?“ zeptala se.
Radkovi klesla ramena a celý se zhroutil do sebe. Andoriel měla dojem, že se snad i zmenšil.
„Radku!“ houkla na něj napůl rozzlobeně a napůl vyděšeně. Takhle svého dávného kamaráda ještě neviděla. „Povídej,“ vyzvala ho, když zvedl hlavu.
Pokusil se o to, několikrát otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo.
Andorel ho sledovala a na čele se jí dělaly vrásky. Jako by jich nebylo i tak dost, napadlo ji a stiskla rty, jak se snažila potlačit úšklebek.
„Povíš mi to doma,“ navrhla a odtáhla Radka do svého bytu.
Postavila před něj velký hrnec s čajem a omlouvala se, že kávu nemá. Čaj byl z bylinek, které se daly najít i kolem paneláků, a chutnal skvěle.
Doktor Zelenka před sebe položil ruce sepjaté na příjemně teplém hrnku, zadíval se někam do kouta a snažil se co nejstručněji vyložit ztrátu ženy a své naděje na pomoc nepřítele.
Andoriel pozorně poslouchala a cítila balvan, který ji táhl k zemi a hrozil ji pohřbít pod tíhou Radkova vyprávění.
„Tohle bude chvíli trvat a budu potřebovat klid. Natáhni se zatím vedle,“ kývla ke dveřím ložnice. Představa, že telepaticky vyhledá Ace se jí moc nelíbila, stejně jako představa, jak se asi Radek dostane k tomu, aby si s ním povyprávěl. Nalila ještě jeden hrnek čaje a poslala s ním Radka vedle. Pak si sedla do křesla a začala s dechovým cvičením.
Radek si sedl na postel a cítil, jak se mu čaj rozlévá po těle a přináší klid. Na chvilku zavřel oči.
Probudil se v neznámé místnosti pečlivě přikrytý dekou. Nemohl si vzpomenout, kde je, a v rozespalosti se automaticky zeptal: „Ann, bude snídaně? Mám hlad.“
Odněkud se ozvalo zašustění a hlasitý povzdech. To nebyl hlas Ann. Radek se posadil a obul si boty pečlivě přichystané v nohách postele. Zvedl hlavu od tkaniček a ve dveřích uviděl Andoriel. Opírala se o futro a zamyšleně ho sledovala.
„Vyspal ses?“ zeptala se. „Aaaa… ten Wraith s tebou bude mluvit, ale musíš ještě chvíli počkat. Není snadné se sem dostat.“
Radek vstal a vyjeveně se na Áju zadíval. „Jak…? Jak jsi to dokázala,“ zakoktal.
Trhla rameny, otočila se a odešla si sednout zpátky do křesla, ze kterého vstala na Radkův křik po probuzení.
„Jo, a snídaně není,“ řekla s malým úsměvem. „Propásl jsi ji, ale na pultě v kuchyni něco k jídlu najdeš.“
„Měla bych ještě zavolat někoho jiného,“ zašeptala si sama pro sebe. Nechala Radka, ať si v kuchyni hospodaří, jak uzná za vhodné, a přes únavu, která na ni padla, znovu přivřela oči a snažila se dosáhnout spojení, tentokrát ne se vzdálenou vesmírnou lodí, ale s někým o hodně blíž a přitom snad ještě nedostupnějším, než byla mysl wraithského velitele.
„Ájo!“ vyjekla Erin, když se jí Andoriel dotkla. „Co se děje?“ zpozorněla hned. Věděla, že Andoriel by ji nevyhledala, kdyby to nebylo nezbytně nutné. Když se dozvěděla, co po ní kamarádka chce, neudržela zoufalý povzdech. „Nechceš zrovna málo,“ řekla zamyšleně. „Pokusím se, ale nic neslibuju.“ Ájina prosba byla přesně v duchu toho, co by od ní Erin čekala. Přinutit kapitána Celeste Grey, aby nestřílel po nepřátelské lodi, která mu proletí kolem nosu proto, aby kamarád mohl požádat o pomoc, to mohla vymyslet jen Andoriel.
„Tak jo, udělá to,“ ozvala se Erin za chvíli v Ájině hlavě. „A jinak se máš?“ neodpustila si. Kdyby nebylo Radkovy návštěvy, ani jednu by nenapadlo, že spolu mohou mluvit na dálku bez pomoci přístrojů.
Andoriel nechala v rychlosti proběhnout několik vzpomínek a napadlo ji, kolik se toho událo potom, co se s Erin naposledy viděly.
Erin byla ve svém vzpomínání stručnější. Z místa svého pobytu se v podstatě nehnula a většinu času trávila v jiné dimenzi, o které se nehodlala rozšiřovat.
„Běž předat vzkaz a dávej si pozor, Wraithům se nedá věřit, i když znáš jejich pravé jméno,“ ukončila setkání.
Andoriel zamrkala a skoro se svalila na zem, jak se jí zatočila hlava. Za sebou uslyšela spokojené pomlaskávání Radka. Nejraději by si šla lehnout, ale čekal ji ještě jeden krátký výlet.
„Hotovo,“ vydechla ochraptělým hlasem za pár minut. Sbalila se do klubíčka a usnula.

„Prostě to nedělej,“ řekl Nathan Velenský. Stál před stanovištěm Terys a mračil se na ni. Terys Hallová se mračila na něj a poťukávala prstem poblíž ovládače lehkých zbraní. Zbytek posádky na můstku Celeste Grey významně koukal do svých terminálů nebo před sebe na velkou obrazovku a doufal, že se stal neviditelným. Terys byla výbušná i sama o sobě nejen, když měla prst na spoušti.
„Wraithská stíhačka vstoupila do atmosféry na označeném místě,“ řekl důstojník u senzorů do ticha, které nastalo po poslední Nathanově větě.
Velitel Celeste Grey se odvrátil od Terys, sedl si do svého křesla a vyťukal něco na svém displeji. Pak zvedl pohled a pevně se zadíval do vzdorovitých očí svého střelce.
„Pro cestu zpět platí stejná pravidla,“ řekl tichým ledovým hlasem.
Terys nesouhlasně stiskla rty, ale kývla, že rozuměla. Mít Šipku před sebou a nemoci se do ní trefit jí působilo téměř fyzickou bolest.
Nat se opřel, rozhlédl se a kývnul na pilota, aby začal s dalším obletem Země. Nemělo smysl zůstávat na místě a hlídat, jestli své matce dobře porozuměl, plánovaná „návštěva“ bude trvat delší čas.

Ace zrušil ochranný štít kokpitu v Šipce, ještě chvíli zůstal sedět a rozhlížel se po okolí. Střecha dlouhého sedmipatrového domu byla sice jednou z mnoha stejných, ale domy byly dost daleko od sebe a výhled, který se mu otvíral, nebyl tak depresivní, jak si původně myslel. Mezi domy se klikatily cestičky a zbytek plochy byl zarostlý dost vysokým porostem stromů a keřů s kousky temně zeleného trávníku. Sídliště, kde se Šipka usadila, bylo na vyvýšenině nad údolím s větší řekou, ve kterém pokračovalo město změtí různých stavebních stylů, na druhou stranu od sídliště se otvírala rovina ukončená v dáli mlhavými siluetami vzdálených hor.
Wraith pozorování moc dlouho neprotahoval, vytáhl se ze stíhačky a zmizel v otvoru zpřístupňujícím vnitřek domu. Instrukce od Andoriel byly jasné a po pár krátkých schodištích stanul před určenými dveřmi. Byly pootevřené a tvářily se neškodně. Nic nenaznačovalo, že by za nimi někdo bydlel. Ace vytáhl ruční omračovač a šťouchl do křídla dveří. Nehlučně se otevřely a odhalily podlahu plnou špinavých stop a zdi pokryté pavučinami zšedlými prachem.
„Zavři za sebou,“ ozval se hlas z pokoje vpravo.
Poslechl a v očích mu blesklo pobavení, když zjistil, že na první pohled chatrné vstupní dveře zevnitř kryje plát oceli.
„A pojď dál,“ pokračoval hlas.
Následoval ho do pokoje, kde po prachu, špíně ani pavučinách nebylo ani památky. Andoriel stála u křesla pod oknem a unaveně se usmívala. Doktor Zelenka před příchodem Wraitha přecházel nervózně sem a tam a když Ace uviděl, pohnul se, jako kdyby se k němu chtěl vrhnout, ale hned se zarazil.
„Vítám tě,“ řekla Andoriel, odstoupila od křesla a kývla k němu. „Posaď se.“ Počkala, až si Wraith sedne a rozpačitě se rozhlédla. „Lidským návštěvám nabízím občerstvení.“ V očích se jí zaleskl smích. „Tobě ne,“ ujistila Ace.
„Proč jsem tady?“ zeptal se a zase vstal. Seděl jako jediný a dívat se na Áju a Radka nahoru pro něj bylo obtížné.
„Potřebujeme tvoji pomoc,“ začala Andoriel a čekala, že se Radek chopí slova. Radek mlčel a bledou tvář měl pokrytou potem. Pokračovala tedy sama a v krátkosti vyložila, že paní Ann Zelenková je v některém z Úlů, které sklízely na Zemi, a její manžel si myslí, že je dosud naživu. Po Aceovi chtěli, aby ji našel a přivedl.
„Proč?“ zeptal se. „Co z toho budu mít, kromě dobrého pocitu, že jsem ti pomohl,“ ušklíbl se na Radka.
Andoriel se znovu na doktora zadívala a tentokrát se jeho mlčením nedala přesvědčit k další iniciativě. Radek musel začít mluvit sám. Měl připravenou krátkou řeč, kde převládala fakta a neurčité sliby. Ace trpělivě poslouchal a Radek nedokázal poznat, co si myslí.
Andoriel ustoupila do pozadí. Sklopila hlavu, protože se bála, že bude na Wraitha zírat, a nebude schopná vnímat, co se kolem ní děje. Ace krátce pohlédl jejím směrem, když se Radek odmlčel. Ucítila, jak se o ni otřelo jeho vědomí, ale o kontakt se nepokusil.
„Pokračuj,“ vybídl Radka, když se ticho protahovalo.
„Co? Nevím, co bys chtěl. Ani nevím, jestli dokážeš najít a dopravit sem Ann.“ Doktorova slova zněla ostře, ale ve tváři měl zoufalství.
Wraith se na okamžik zamyslel. „Nabízím toto,“ řekl pak: „Najdu tvoji ženu a přivedu ti ji. Pokud bude naživu. Ale nebudu ji vodit sem. Cesta je hlídaná a nepotřebuji, aby mě někdo pořád sledoval s prstem na spoušti. Půjdeš se mnou na moji loď. Dostaneš vlastní pokoj,“ podíval se po Andoriel a ta kývla, „a budeš se starat o to, aby všechna lodní zařízení fungovala správně. Dokážeš to?“
Radek Zelenka se pomalu posadil a přikryl si rukama obličej. Andoriel se pohnula, ale rozmyslela si to a zůstala stát na místě. Nemohla mu poradit ani poskytnout oporu, rozhodnutí bylo na Radkovi.
Ace nechal doktora přemýšlet a otočil se k Áje. Váhavě k němu zvedla oči.
„Bude bydlet ve tvém pokoji. Nikdo mu neublíží,“ ujistil ji.
Usmála se. „Pořád mám svůj pokoj na tvé lodi?“ pozvedla obočí. Hlavou ji projelo Wraithovo zamračení, které se na jeho tváři neodrazilo.
„Žijeme dlouho, ale nezapomínáme,“ upozornil ji. „Vy ne,“ dotkl se prstem její tváře.
Cítila, že za jeho slovy se skrývá ještě něco, co zatím nebylo vysloveno ani telepaticky ani jinak. Nijak nereagovala a čekala, jestli se rozhodne, že jí poví všechno.
„I v relativně krátkém čase se mohou věci změnit,“ pokračoval po zaváhání. „Mám dvě dcery – královny. Měl jsem dvě dcery,“ opravil se.
„Něco se s nimi stalo. Cítíš za ně odpovědnost.“ Andoriel se neptala. Věděla.
Vážně kývl. „Ztratily se. Jakmile to bude možné, chci je hledat. Není čas na… staré časy.“
„Ano,“ souhlasila. Všechno ostatní zůstalo pečlivě skryto.
„Vrátím se,“ ujistil ji.
„To je slib nebo výhrůžka?“ promluvila nahlas a přinutila se usmát. Nechtěla, aby Aceovi došlo, že až se příště vrátí, Andoriel už tady nemusí být. Lidé nežijí dlouho a nedávný pokus Zaka vrátit jí něco z dřívější podoby nadělal víc škody než užitku.
„Tak dobře,“ řekl skoro současně s ní Radek Zelenka. „Souhlasím s tím, že půjdu na tvoji loď a udělám pro ni, co budu moci. A ty najdeš Ann. Pak nás oba vrátíš na Zemi,“ upřesňoval podmínky dohody.
Ace vážně sklonil hlavu.
Radek trhnul rukou a zase ji rychle spustil a připlácl dlaní ke stehnu.
Wraith se rozesmál, ale po pár štěkavých ‚cha, cha‘ se zarazil.
„Pokud si přeješ stvrdit naši dohodu podáním ruky, souhlasím. Nemusíš se obávat. Ale ke zbytku mé posádky by ses měl chovat obezřetněji. Dostanou pokyny ohledně tvého pobytu, ale před tvou hloupostí tě chránit nemohu.“ Natáhl k doktorovi ruku a ten ji váhavě uchopil. Krátké potřesení a Radek zase rychle ruku stahoval. Aby zakryl své rozpaky, natáhl se pro objemnou tašku a hodil si ji přes rameno.
„Jsem připraven,“ prohlásil.
Ace se zatvářil spokojeně a vykročil ke dveřím.
„Děkuju,“ otočil se Radek k Andoriel a stáhl tvář do něčeho jako úsměv. Pak se otočil a vyběhl kolem Wraitha na chodbu.
„Slib,“ řekl Ace s pohledem na Andoriel. Vyšel za Radkem a vedl ho na střechu, kde čekala Šipka.
„Víš, že nás mohou sestřelit,“ spíš konstatoval, než se ptal Wraith, když nasedal a připravoval se ke startu.
Radek pokrčil rameny. Cesta samotná mu nedělala tolik starostí, jako jeho pobyt na wraithské lodi. Pak se mu před očima objevila tvář Ann. S tou představou ho přejel sběrný paprsek a Šipka vyrazila přímo k nebi.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Úžasný díl. Citovka. Jo, tohle můžu.
Za mě víc takových!
Děkuju, líbil moc.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Užívej si, takových dílů moc není. Hned ten další bude úplně jiný

[andoriel]

Bavte se

67. Překonat sám sebe

Mistr Hen’lor stál se založenýma rukama a měřil si Baala odshora dolů a zase zpátky. Dělal to už nějakou dobu a Baalovi pomalu docházela trpělivost.
„Chceš mě vidět i z jiné strany?“ natočil se k Hen’lorovi jedním bokem a hned zase druhým. „A má záda jistě znáš také,“ prskl Baal, otočil se k Jaffovi zády a udělal pár kroků pryč.
„Stůj,“ řekl Teal’c klidně. „Musíš splnit slib, kterým ses zavázal Danielovi a ostatním lidem z Tau’ri.“
„No jistě,“ ušklíbl se Baal, ale vrátil se zpátky na místo, odkud odešel. „Bez svého boha jste ztracení.“
Hen’lor se nadechl k prudkému odmítnutí, ale pohled na klidného Teal’ca ho zarazil.
Hvězdná Brána se roztočila a za pár chvil se Teal’c vítal s Danilem Jacksonem a Rodneym McKayem.
„Konečně přívětivé tváře!“ rozpřáhl Baal ruce, jakoby oba příchozí chtěl najednou obejmout. „Trvalo vám to, než jste pochopili, že se beze mě neobejdete, ale jsem dobrotivý bůh a odpouštím vám. Pojďme ke stroji,“ širokým gestem ukázal na masivní vchod do hlubin zříceniny starobylé stavby na Dakaře. Nebylo jednoduché ji znovu odkrýt. Při útoku Adrii byl chrám úplně zničený a antické zařízení zmizelo pod tunami kamenných bloků. Trvalo léta, než se Jaffům podařilo uvolnit trosky natolik, aby zjistili, že místnost s přístrojem je sice poničená, ale zařízení samo útok přežilo. A další roky trvalo, než se odhodlali o svém nálezu informovat spojence z Tau’ry.
Lidé a Jaffové, kteří se dosud nepotkali, se navzájem představovali, a Baalovy mnohomluvnosti si nevšímali. Rodneymu, který už už chtěl reagovat, šlápl Daniel na nohu, aby mu připomněl plán připravený ještě na Zemi. Jedním z jeho bodů bylo, nenechat se Baalem vtáhnout do debaty o ničem.
„Kde máš vnuka?“ zeptal se Daniel. Prohlížel si Teal’covy propadlé tváře a šedý pramen vlasů, který se rozšířil po celé hlavě i po zanedbaném strništi a bradě.
„Je se zbylými mladými na cvičišti v horách,“ odpověděl Jaffa. Ani on se neubránil srovnání seschlého plešatého muže se silnými brýlemi s Danielem, jak si ho pamatoval z dřívějších dob.
„Půjdeme do chrámu,“ navrhl Hen’lor. Nechtěl návštěvu z Tau’ri protahovat déle, než bylo nezbytně nutné. Co se jeho týkalo, byli pozemšťané nespolehliví a zahledění sami do sebe jako kterákoli jiná rasa, která se cítila nadřazená. Už jen očekával, kdy se pro změnu oni prohlásí za vládce soustavy, nebo v jejich případě rovnou za vládce celého vesmíru.
Rodney McKay si okolí moc nevšímal, dokud nevstoupili do sálu s antickým přístrojem.
„Tak to je ono,“ řekl si polohlasem sám pro sebe, začal přístroj obcházet a jeho další mumlání se stalo nesrozumitelným.
„Ehm, Rodney?“ oslovil ho Daniel a přešel k němu. „Ale umíš s tím?“ zašeptal, aby ho nebylo slyšet daleko.
„Co?“ zamračil se na něj Rodney ponořený do zkoumání nápisů. „Jasně, že umím!“ Položil ruku na jednu desku a lehce ji zatlačil do podložky. V přístroji zacvakalo, celá jeho plocha se podsvítila a další dvě desky vyjely o kousek výš.
„Tady,“ podal Daniel Rodneymu tablet s hodnotami, které bylo třeba nastavit. Druhou rukou tablet připojil k antickému zařízení a díval se, jak na obrazovce tabletu nabíhají čísla, která se ani náznakem neblížila správnému výsledku. Jejich hodnoty se zastavily někde na osmi procentech a po dalším Rodneyho zásahu klesly na tři.
„Dovolíš?“ zeptal se Baal se špatně skrývanou škodolibostí. Sáhl doktoru McKayovi přes rameno a dotkl se jedné z plošek. Kovový čtverec se zasunul a na tabletu naskočilo patnáct procent. „Samanthě Carterové to šlo líp,“ neodpustil si goa’uld poznámku. Rodney zlostně stiskl rty, ale neodpověděl. Váhal s rukou nad jedním ze čtverců.
Hen’lor stál stranou a s nedůvěrou pohlížel na snahu Pozemšťanů podporovanou jedním z posledních hadů. S jejich nápadem souhlasil, protože i Jaffové už se setkali s novou rasou, která přibyla do Mléčné dráhy, a nebylo to právě přátelské setkání. Naštěstí všechny střety proběhly v dostatečné vzdálenosti od Dakary a Wraithové jaffskou planetu zatím neobjevili.
Teal’c zůstal stát ve vchodu a otočil se k přístroji zády, jakoby chtěl hlídat, aby ostatní nebyli rušeni. Bylo to zbytečné, protože Jaffů zůstalo tak málo, že se vešli do devíti větších vesnic a ty byly od sebe tak daleko, že se jejich obyvatelé setkávali jen jednou do roka, aby mezi sebou neztratili kontakt. U Brány a antického zařízení se střídala hlídka, protože v její blízkosti už dlouho žádná ze vsí nebyla.
Daniel se několikrát otočil a chtěl na Teal’ca zavolat, ale pokaždé si to rozmyslel a vrátil se k práci, která se začínala zdát nad jejich síly.
Po dosažení osmdesáti procent se křivka zatím pokaždé propadla zpátky na původních patnáct a žádná ze zadaných kombinací se neukázala jako ta vedoucí k cíli.
„Co kdybych…,“ začal Rodney.
„Chtělo by to…,“ řekl současně s ním Baal.
Oba se zarazili a podívali se na sebe.
„Tam,“ ukázal Baal na jeden ze čtverců. Rodney v ten samý okamžik ukázal na opačnou stranu přístroje.
Daniel se podíval z jednoho na druhého a zpátky.
„Zkuste obojí,“ navrhl, když se ani jeden nepohnul.
„To není dobrý nápad,“ ozval se zvláštně zastřený hlas a vedle Daniela se objevil hologram Asgarda.
„Ahoj, Olafe,“ řekl Daniel automaticky.
„Vy dva se znáte?“ zarazil se Rodney. Nikdy od doktora Jacksona neslyšel, že by vyprávěl o setkání s Asgardem takového jména, a pokud se pamatoval, nikdo takový nebyl zmíněný ani v jenom hlášení.
Daniel se zatvářil vyděšeně a na Olafových tenkých rtech se objevilo něco jako úsměv.
„Doktor Jackson byl kdysi na návštěvě na mé lodi, ale je to už nějakou dobu a nebylo to důležité.“ Asgardův hlas se zahoupal rozpaky, které nikdo z přítomných nechápal. „Přes všechny nejasnosti stále platí, že zmáčknout najednou více panelů než jeden, je krajně neprozřetelné,“ upozornil Olaf na původní téma. Trochu se zakymácel a poodstoupil, aby uvolnil místo pro další holografickou postavičku. Nikdo ji neznal a také Daniel tentokrát mlčel.
Rodney po příchodu Olafa sotva pozvedl hlavu od nápisů na zařízení. Když se objevil nový Asgard, nepřítomně ho přejel pohledem, zase se vrátil k jeho tváři a narovnal se.
„To snad není možné,“ vydechl a tentokrát se vyděšeně zatvářil on.
Katie-Baanan se na něho zamračila a natáhla se na špičky, aby si antický přístroj mohla lépe prohlédnout.
„Já bych v tom problém neviděla,“ řekla po krátkém zkoumání. „Účinek se znásobí a o to vám nejspíš jde, ne?“ otočila se k Baalovi.
I goa’uld si ji pozorně prohlížel a jedno obočí mu trčelo skoro uprostřed čela jako velký otazník. „Vypadáš jinak, než je u vašeho druhu obvyklé. Postoupili jste v evoluci?“ zeptal se nakonec.
„Katie má problém splynout se svým novým tělem,“ připustil Olaf po krátkém zaváhání.
„To se nedivím,“ vyjekl Rodney. „Vždyť je to Wraith!“
Hen’lor i Teal’c sáhli po zbraních, a pak ruce zase spustili, když si uvědomili, že se dívají na hologram a ne na živou bytost.
Katie si opřela ruce v bok a výhrůžně se k Olafovi naklonila. „To není žádný problém,“ vyjela na něj ostře. „A nejsem žádná Kati, mé jméno je Baanan. Jsem dcera Anat a wraithská královna. Kolikrát ti to mám opakovat!?“
Přes málo pohyblivé mimické svaly v obličeji se Olafovi podařilo zatvářit se zoufale.
„Co vás přivedlo k naší planetě?“ dostal se konečně ke slovu Hen’lor.
„Ten přístroj vysílá nepatrné elektrické výboje, které zachytily naše senzory. Přiletěli jsme, abychom zjistili, kdo se zařízením manipuluje. Jsme na vaší orbitě,“ vysvětloval Olaf.
„No, a pomůžete?“ chtěl vědět Daniel.
Olaf se odmlčel a opatrně stočil pohled ke Katie-Baanan.
Rodney si přestal hologramů všímat a upřeně se díval na tablet, kde zářilo krásných osmdesát šest procent. Nenápadně kývl na Baala.
Goa’uld přimhouřil oči a kývl. I on chtěl vyhladit všechny Wraithy z Mléčné dráhy. Jeho setkání s Anat neprobíhalo tak, jak by si představoval. Využila ho, zabila, okradla a zmizela. To se vládci soustavy nedělá. Ani tomu bývalému.
Oba se s Rodneym natáhli a současně zmáčkli dva čtverce.
Olaf vyjekl hrůzou a zmizel. Katie-Baanan se rozesmála, ale zmizela také, jak se holografický přenos přerušil.
Antické zařízení začalo hučet a rozblikalo se. Ukazatel na tabletu spadl na nulu a vzápětí se začal šplhat k horní hranici.
„Devadesát pět, šest, sedm, osm…,“ odpočítával Rodney nadšeně. „Devadesát devět celých tři.“ Nadechl se, aby pokračoval, ale číslice se zarazily a pak o dvě desetiny procenta klesly. „Zatraceně!“ vykřikl a uhodil pěstí do boku stroje.
„Zkusíme to znovu,“ pokrčil rameny Baal. Rodney se na něho zadíval a tvář se mu postupně roztahovala úsměvem.
„To už musí vyjít,“ řekl procítěně a s novým nadšením začal zkoumat popsané čtverce.
Daniel nakrčil čelo. S Olafem se sice nevázal žádný pěkný zážitek, aspoň si na žádný nemohl vzpomenout, ale měl nejasný pocit, že by měli dát na jeho varování.
Teal’c stál už zase u vchodu. Naklonil se dovnitř a zavolal: „Nad námi se objevila asgardská loď. Zdá se, že bude přistávat.“ A vrátil se k pozorování.
Hen’lor se vyběhl podívat na vlastní oči, co se děje, Daniel zůstal a pomáhal Rodneymu v rozhodování. Baal položil ruku na další čtverec a čekal, až se ti dva dohodnou. Nebylo to tak jednoduché a Baal pomalu ztrácel trpělivost.
„Zbývá necelé procento,“ upozornil Rodneyho s Danielem, když se jejich výběr omezil na dvě možnosti. „Proč nezkusit obě najednou?“
„Obě?“ zarazil se Rodney.
„I s mojí volbou, protože ta je jistá,“ ujistil ho goa’uld.
„Tři!?“ zhrozil se Daniel.
Baal trhl hlavou. „Co by se tak asi mohlo stát?“ zeptal se uštěpačně. „Přesáhneme sto procent?“
Rodney je přestal vnímat v okamžiku, kdy se zaměřil na zmáčknutí tří čtverců najednou. Pro aktivaci destrukčního zařízení museli dosáhnout rovných sta procent, jinak hrozilo, že zlikvidují jiný druh než Wraithy. Zbývalo devět desetin procenta, a když aktivují tři body najednou, něco se vyruší, něco proběhne…
„Připravte se,“ zavelel hlasitě. „Na tři. Raz, dva…“

Pozemská loď Jennifer Keller se zaleskla v odpoledním slunci a s ohnivým zábleskem si prorazila cestu atmosférou do volného vesmíru. Generál Evan Lorne v kapitánském křesle spokojeně mhouřil oči a nejraději by začal vrnět. Jeho vyhnanství v náborovém středisku netrvalo tak dlouho, jak se obával, a další kariérní postup byl téměř raketový. Když mu zároveň s povýšením na generála přišla i nabídka na funkci kapitána nejnovější pozemské lodi, tančil po pokoji se svojí ženou i dcerou a smál se na celé kolo. Brzy ráno před odchodem na loď opřel o stěnu u jídelního stolu nový hotový obraz a stále ještě s úsměvem za sebou potichu zavřel vchodové dveře.
O pár hodin později spolu s celou posádkou Jennifer a za pomoci lidí z Celeste Grey dokončoval poslední testy na orbitě Země a připravovali se k přeletu nad Dakaru, aby mohli doktorům McKayovi a Jacksonovi poskytnout pomoc, kdyby jí bylo potřeba.
„Možná už budou hotoví a letíte tam zbytečně,“ polemizoval plukovník O’Neill. Nakrčil čelo a usmál se nad Lorneovým zaraženým výrazem. „Ale je to vhodný cíl pro cvičný let a můžete pak třeba vzít oba doktory zpátky domů,“ dopověděl myšlenku.
Evan počkal, až mladší verze Jacka O’Neilla zmizí z obrazovky, a hlasitě si odfoukl. Hned na to se obrátilo k pilotovi: „Zadejte kurz k Dakaře. Jakmile dokončíme prvotní testování na orbitě, trochu se proletíme.“
Kontrola trvala ještě další dvě hodiny a skončila v mezích parametrů. Všechna zařízení nepracovala na sto procent, ale s tím ani nikdo nepočítal.
„Jste připraveni na první let. Budeme vás sledovat. Hodně štěstí,“ rozloučil se s Evanem Nathan Velenský z můstku Celeste Grey. Generál Lorne jen kývl a podíval se na pilota.
„Vpřed, pane Johnsone. Letíme na Dakaru.“
Posadil se do křesla a díval se, jak se jeho loď vzdaluje od Země a otvírá se před ní hyperprostorové okno.
„Další kontroly za letu tunelem. Dávejte všichni pozor,“ upozornil posádku. Věděl, že je to zbytečné, ale nedokázal si to odpustit.
Zkušební let probíhal klidně a Dakara se blížila každým okamžikem.
„Za patnáct vteřin budeme v cíli,“ ohlásil pilot. Pomalu zvedl ruce zatím volně položené na opěradlech.
„Pozor!“ vykřikl důstojník u senzorů a chytil se panelu před sebou. Jennifer Keller sebou škubla do strany a náraz ji vyhodil z hyperprostoru.
„Hlášení,“ dožadoval se Evan, sotva se zvedl ze země, kam ho náraz shodil.
„Aktivuji senzory, probíhají skeny okolí,“ hlásil důstojník, který první reagoval na nebezpečí.
„Lodní motory jsou poškozené. Na palubě šest máme trhlinu v trupu,“ ozývaly se další hlasy. Čelní obrazovka standardně zobrazující vesmír před přídí lodi poblikávala a stále se nemohla rozhodnout, jestli něco ukáže nebo se spokojí s šedými a bílými pruhy.
„Pane!“ zvolání bylo tak ostré, že rázem umlčelo všechny ostatní. „Jsme na místě. Jsme v cíli. Tady má být solární systém s planetou nazývanou Dakara.“
Evan se otočil k obrazovce, která se právě rozzářila a ukázala obraz z okolí plavidla.
„Koordináty souhlasí,“ zašeptal hlas do naprostého ticha.
Kolem Jennifer Keller se přehnala změť kamení. Sledovali ji pohledem až k místnímu slunci. K tomu, co kdysi bylo krásným nazlátlým kulatým sluncem a teď z něj zůstala roztřepená skvrnka.
„Ani jedna planeta. Část sutin letí pryč, a část míří ke slunci. Zatím není jasné, jestli ho další materiál stabilizuje nebo přivede k zániku.“ Důstojník u senzorů zachovával ledový klid.
„Vědecká sekce potvrzuje. Celá solární soustava je zničená a slunce samo sotva odolává kolapsu,“ ozvalo se z interkomu.
„Volejte Zemi,“ řekl těžce Evan Lorne. „Ohlaste, že pokus o zničení Wraithů pomocí antické technologie selhal. A také, že Rodney McKay překonal sám sebe. Adresu Hvězdné brány na Dakaře bude nutné vyjmout z databáze.“

Dobrotivý bůh je dokonalý. Ale další mrtvoly mě teda fakt nepotěšily.
Jsi jako kombajn, sestřičko s kosou.

Jinak podařené, jako obvykle.

[andoriel]

Díky, Shano

Já tě minule varovala

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Škoda Dakary

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Škoda. A škoda Rodneyho, Daniela, Teal'ca a všech Jaffů, Olafa a Katie-Baanan a taky škoda Baala
Tahle kapitola nebyla právě optimistická, i když Rodney "překonal sám sebe"

66)

Lidským návštěvám nabízím občerstvení

. Tahle věta pobavila při představě, že podávám občerstvení Wraithům. Jinak ten díl se odehrává někde v ČR?
67) Tohle byl hodně dobrý díl.
Pěkná ta zmínka o nadřezenosti a zahleděnosti Pozemšťanů. Dovedu si řivě představit, že by se prohlásili za vládce soustavy, či vládce celého vesmíru. Připomíná mí to choutky jednoho národa

Využila ho, zabila, okradla a zmizela. To se vládci soustavy nedělá. Ani tomu bývalému.

Pobavilo.

„Co by se tak asi mohlo stát?“ zeptal se uštěpačně. „Přesáhneme sto procent?

Jak to vypadá asi splnili plán na 140%. Jestli je to pravda, že je Baal a mnoho dalších mrtvých, už nám těch postav moc nezbývá.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Moc postav už nezbývá, pravda, ale co si budeme povídat, některé z nich už jsou (byly) vyloženě přestárlé
K dotazu: Ano. Lynn vyložil Andoriel v jejím původním bydlišti, jen jsem to trochu upravila, protože ze střechy paneláku, kde bydlím, není na Prahu vidět

[andoriel]

Dobré ráno. Bavte se

68. Nezastavitelní

Anat stála na můstku své lodi a ve tváři byla bledší, než bylo u Wraithů běžné. Její loď se stále ještě nepohnula ze své pozice nad planetou s bývalou líhní a královna spřádala plány, jak se zbavit nového nepřítele. Znemožnila sice rusálům opustit planetu a také se dál krmit na sotva vylíhnutých Wraithech, ale rozhodně je nezabila, jak si představovala. Navíc jí odpočinek rušily divoké sny, které nepocházely z její hlavy a nenechaly ji ani na okamžik v klidu. Z myšlenky, že s druhou líhní, která byla založena, se stalo něco podobného jako s tou, co nedávno musela zničit, se jí dělalo fyzicky špatně a nedokázala se prozatím přinutit k její kontrole.
„Informujte ostatní lodě, že tato planeta je nebezpečná,“ řekla unaveně. „Potřebujeme novou líheň utajenou před vpádem těch… tvorů.“ Poslední slovo prskla, jako by bylo jedovaté
„Mami?" ozval se jí v hlavě vtíravý hlásek.
„Ano, miláčku?“ zeptala se nahlas a potlačila touhu zaúpět. Sisi byla neúnavná a neskonale otravná, když něco chtěla.
„Ta planeta, kde jsme sklízeli naposledy, jak je na tom? Přijď sem a pověz mi to.“
Anat se už přestala divit, kde Alexis bere různé informace. Vzhledem k její schopnosti od narození bez problémů číst v myšlenkách ostatních, by bylo divné, kdyby neměla všechny informace a zajímavosti, po kterých její zvědavá mysl zatoužila.
Královna se otočila a vydala se ke svým pokojům, aby podala vysvětlení.
Krabat stál u zdi můstku a starostlivým pohledem sledoval svoji paní. Bývala unavená, ale takhle ji ještě nikdy neviděl. Počkal, až zmizela, a zadal do komunikace krátký vzkaz všem wraithským lodím o novém nebezpečí. Podíval se na holografický obraz planety se zničenou líhní a všiml si drobných teček, které zachytila sonda prolétající nad rozsáhlými lesy. Rusálové se začali shlukovat. Zřejmě už zjistili, že na planetě zůstali sami a přísun potravy je pryč. Velitel se ohlédl po vchodu, kde zmizela královna a zamyšleně si přejel rukou po tenkém knírku. Nechal si ho narůst v nedávné době, a stejně jako měly jeho vlasy černý pramen nad čelem, měl i knírek v bílém základu pár černých chloupků u jednoho koutku úst.
„Nastavte zbraně,“ rozkázal a poslal cílové souřadnice na stanoviště střelců. Pokusí se zničit aspoň některé z těch děsivých příšer.
Královna zachytila jeho povel a spokojeně přimhouřila oči. Aspoň někdo, kdo poslouchal rozkazy a plnil její přání dřív, než je vyslovila. Jestli je nějaká možnost, jak rusály zlikvidovat, Krabat na ni přijde.
„Co bys chtěla vědět?“ zeptala se své dcery hned ve dveřích svého pokoje, pokynem ruky odehnala pomocnice a posadila se do oblíbeného pohodlného křesla.
Sisi stála proti ní a přidržovala se zkrabatělé stěny lodě. Právě se učila chodit a sotva držela rovnováhu. Anat si ji prohlížela a mlčela. Její třetí dcera ji děsila, i když by to nikdy nepřipustila ani sama sobě. Mlčení se protahovalo a královna si všimla, že organická hmota lodi se pod Alexisinými prstíky mění. Vypadalo to, jakoby tála a zároveň černala.
„No?“ přerušila její sledování Sisi. „Co víš o těch lidech?“ Poslední slovo zavrčela a odhalila první bělostné zoubky, které se jí draly z dásní.
Královna se nadechla a otevřela ústa, když se jejího vědomí zmocnil nedočkavý proud, odnášel s sebou všechny její myšlenky a vzpomínky na rasu obývající planetu jménem Země. Anat se chtěla bránit, ale proud ještě zesílil a vyplavoval i hluboce skryté vzpomínky, o kterých Anat nevěděla, že je má.
Alexis stála u zdi a zvědavě se dívala na matku ležící na zemi. Královně tělem občas projela křeč, jinak byla bezvládná a z pootevřených úst jí vytékal proužek slin.
Sisi se ušklíbla, pootočila se a vrávoravě udělala pár krůčků k měkkému polštáři. Pustila se zdi a svezla se na něj. Položila si tvářičku na hladký a pružný povrch polštáře a zavřela oči. Potřebovala nějakou chvíli na to, aby dokázala všechny nové myšlenky správně utřídit.
Anat se se zasténáním posadila a rukou si usilovně třela čelo ve snaze zbavit se urputné bolesti hlavy. Pohled jí bezcílně létal po pokoji, dokud se nezastavil na kusu černé zkrabacené zdi, která se právě začala loupat a odpadávat, jak se na její místo drala nově vytvořená tkáň. Vzpomněla si, že toho černého kusu se držela Alexis, a přeskočila očima na malého odpočívajícího andílka v bílých šatičkách a prstýnky černých vlásků stočených kolem tváře. S nezaujatým údivem si všimla, že se v nekonečné černi Sisiných vlasů objevilo pár světlejších pramínků. Některé zářily do oranžova, některé se topily v blankytné modři a jiné šedly až do oslnivě bílé.
Královna se přiblížila k ležící dceři a s očima upřenýma do její tváře vytáhla od pasu malý rituální nůž.
„Už brzy to skončí,“ zašeptala neslyšně. Sklonila se, pevněji nůž sevřela v levačce a napřáhla se k ráně. Okamžik zaváhala - vražda budoucí wraithské královny nebyla běžnou záležitostí – a Alexis otevřela oči.
„To od tebe není pěkné,“ usmála se na královnu. „Mohla by sis ublížit.“
Anat s hrůzou sledovala nůž, který chtěla zabořit do těla Sisi a který bez jejího přičinění změnil směr a zabodl se jí pod rameno pravé ruky. Vykřikla, pustila ho a mávla rukou až vstávající Sisi srazila k zemi. Princezna jen hekla, a pak zůstala ležet bez hnutí, protože narazila hlavou na ostrou hranu.
Královna překvapeně zamrkala. Ještě před okamžikem byly stěny lodi příjemně hladké a oblé a náhle se na nich objevily špičaté výstupky. Na jeden z nich Sisi narazila při pádu.
Královna si z těla vytrhla nůž a pustila ho na zem. Rána se jí rychle zatáhla a černá krev se jí přestala rozlévat po stříbřitě šedých šatech. Rozhlédla se po místnosti a zaznamenala, že její stěny jsou už zase přívětivě oblé. Zvedla malé tělíčko Alexis a položila ho na lůžko. Obličej její dcery úplně ztratil narůžovělý nádech zděděný po jejím otci, byl bledý s modrými skvrnami. Anat s princeznou nezacházela právě šetrně, ale přesto nepostřehla ani náznak samostatného pohybu natož odporu.
Vražedná nálada ji přešla, zůstala jen únava a nechuť. Vyšla z pokoje na chodbu a kývla na pomocnice, že se mají znovu ujmout svých povinností.

Kolem místa dopadu sestřelené Šipky se obezřetně pohybovala skupina vojáků. Nepřátelská stíhačka ležela na louce u okraje lesa a na první pohled se zdála neporušená. Úzký proužek kouře, který vojáky odvedl k místu dopadu, už stačil rozfoukat vítr. Velitel malé jednotky dal rukou pokyn, aby se rozestoupili a blížili se k cíli ze všech stran, kde je kryly stromy. Dvojice vybraných vojáků se sesunula k zemi a plížila se k Šipce ve vysoké trávě louky. Všichni si byli vědomi, že ve sběrném zařízení mohl být schovaný regiment děsivých nepřátel, který se dokázal před pádem materializovat.
Pilotní sedadlo stíhačky bylo prázdné. Energie štítu, který uzavíral kokpit, občas zaprskala, ale přes svoji snahu nedokázala nad křeslem vytvořit ochrannou vrstvu. Při bližším pohledu bylo jasné, že Šipka dostala zásah do zadní části a pilotovi se po dopadu zřejmě podařilo utéct.
Tři vojáci začali prohlížet cizí stroj a snažili se objevit sběrné zařízení, aby ho podle rozkazu vymontovali a dopravili na základnu, ostatní se rozestoupili a hledali stopy po nepřátelích nebo alespoň pilotovi.
„Nejde to. Neleze ven,“ zamumlal jeden z vojáků u Šipky. Sběrné zařízení se jim podařilo najít rychle, ale s jeho vyzvednutím nastaly potíže. Roztřepený otvor po zásahu byl těsně vedle zařízení a vysunovací mechanizmus se poškodil. Zavolali na pomoc dva další a společně se snažili zařízení uvolnit, aniž by ho ještě víc poškodili. Mávání Boba na hlídce si nevšímali.
Robert MacQuenn nebyl právě z nejbystřejších, a kdyby armáda neměla zoufalý nedostatek vojáků, nejspíš by neprošel ani prvním kolem výběru, ale snahu mu nikdo upřít nemohl. Díky své snaze se dostal až k hlídce u Cheyennské hory a v tomto případě nahradil jednoho člena speciální jednotky vyslané prozkoumat sestřelený nepřátelský stroj. Cítil v tom příležitost ukázat, že dokáže mnohem víc než jenom hlídat u vstupu a neptat se, co se mu děje za zády ve střeženém zařízení.
Hlídání se stejně nezbavil. Stíhačka byla prázdná a Bob dostal za úkol hlídat okolí, než se technikům podaří vymontovat ze stroje, co bylo potřeba. Vzal své poslání s veškerou vážností a pečlivě se rozhlížel, aby mu neunikl žádný pohyb. Prohlížel každý trs trávy, každý kmen stromu pohledem zkoumal až do koruny a každý keřík v přiděleném úseku obešel. Zároveň sledoval i vzdálenější okolí, takže si byl jist, že ho nic nepřekvapí.
Zastavil se na vzdáleném okraji svého úseku a právě se chtěl kus vrátit, když zaslechl tiché zasténání. Ohlédl se po technicích u stíhačky a mávl na ně, aby je upozornil na možné nebezpečí, ale nevnímali ho. Pevněji sevřel pažbu krátkého samopalu a s očima upřenýma na podezřelý keř obrostlý vysokou travou ho začal pomalu obcházet.
Nejdřív se objevila hubená noha v pevné botě a nohavici nasáklé krví, pak zakrvácené prsty svírající hlubokou ránu ve stehně a nakonec se ukázala hlava s kšticí divoce trčících platinových vlasů.
„No konečně,“ zavrčela žena s ránou na noze a zlostně se na Boba podívala. „Co ti tak dlouho trvalo?“
„Co - cože?“ zakoktal Robert.
„Už tady trčím pěkně dlouho, vypadalo to, že ani nikdo nepřijde,“ stěžovala si žena a posunula ruku přitisknutou na stehně, aby lépe zakryla zející ránu. Podívala se na Boba, na své zranění a zpátky na vojáka. „Že bys mi třeba pomohl?“ navrhla sarkasticky.
„Moment,“ zvedl před sebe Robert prst a sáhnul po vysílačce. Když nereagují na jeho mávání, snad budou aspoň poslouchat, pomyslel si. Stručně oznámil svůj nález, počkal na potvrzení a pokyn k pomoci a pak teprve se shýbl k ženě a levačkou přitom lovil v jedné z kapes uniformy pevně smotaný obvaz. Přitiskl ho ženě na stehno a několikrát dlouhé konce omotal kolem nohy, aby držel na místě.
„Mimochodem, já jsem Ester,“ řekla žena, když zkontrolovala Bobovu práci. „Byla jsem v té Šipce,“ kývla hlavou k havarovanému stroji. „Ukradli jsme ji, ale…“
„Řekněte to všechno veliteli,“ přerušil ji Robert. Koutkem oka zaregistroval, že se k nim blíží skupinka vojáků, otočil k nim hlavu a mávl. Tentokrát ho viděli a přidali do kroku.
Bob vyděšeně syknul a zachytil Ester, která si právě tuto chvíli vybrala, aby omdlela.

Andělín VeselýŘezáč seděl na zemi u hromady velkých balvanů, které se nakláněly tak, že nad ním tvořily malý převis. Každou chvíli se přikrčil, aby viděl větší kus oblohy mezi stromy. První vzrušení pominulo a nahradila ho únava a zlost. Konečně měli rusálové šanci k růstu a dělení supin, když přišel zásah shůry. Přímo shůry, zašklebil se Andělín. Útok z orbity byl přesný a v jistých směrech smrtící. V bývalých líhních byly shromážděné všechny ženy a některé z nich měly těsně před porodem. Rusálové přišli v jednom okamžiku o všechny mladé a na další budou muset dlouho čekat. Také všechny lodě byly zničené, pokud Andělín dokázal odhadnout, a žádný z hmyzích lidí nepřežil, aby je mohl řídit, kdyby náhodou zůstala některá nepoškozená. Na druhou skupinu vedenou Kleofášem spoléhat nemohl, ti už byli jinde a osud Andělína je ani trochu nezajímal. Snad je tato planeta dostatečně lákavá, aby se na ní chtěli usadit noví osadníci.
Andělín se rozhlédl po zemi a hmátl po dlouhé mnohonožce, která se proplétala mezi kameny. S povzdechem si ji strčil do úst a polkl. Bylo to tak žalostně málo potravy, že snad ani nestála za námahu se zvedáním ruky.
Země se otřásla blízkým výbuchem a Andělín se přikrčil, když vedle něj dopadl uvolněný kámen. Znovu vyhlédl ven a uviděl dým stoupající o kus dál z lesa. Nad hlavou mu zabzučela stíhačka, po stranách se jí zablesklo a další detonace Andělína přinutila vysoukat se z úkrytu, který se začal hroutit.
Zamračil se. Říkal svým druhům, ať zůstanou skrytí a rozptýlí se daleko od sebe, ale zřejmě někdo usoudil, že nebezpečí pominulo.
„Hloupí,“ zamumlal si pro sebe. „Zbytečně se vysilují.“

Krabat se na můstku wraithské lodi mračil ještě víc. Už nějakou dobu bombardoval místa s větším výskytem těch tvorů, a když útok přestal, nevypadalo to, že by se počet nepřátel zmenšil. Šipky se zapnutými senzory i malé pátrací sondy létaly nad celou oblastí a přinášely stále stejné údaje. Wraithský velitel to nechápal. Po dlouhém a pečlivém sledování zjistil, že jakákoli rána rusály neroztrhá, jak by to udělala s lidmi nebo Wraithy, ale pouze je odmrští a na pár chvil omráčí. Sotva se vzpamatují, vstanou, oklepou se a jdou dál, i když o poznání pomaleji než před zásahem. Boj s takovým nepřítelem se zdál nesmyslný.
„Přece musí jít nějak zabít!“ vykřikl Krabat a rozzlobeně uhodil pěstí do ovládací desky.
Odpovědí mu bylo jen nerušené ticho a výsměšně se pohybující tečky rusálů na holografickém zobrazení planety.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Koukám, že s Rusály bude ještě veselo. Jinak pěkný díl.

[andoriel]

Děkuju, Azany