66. Domluvená schůzka
Andoriel navečer bloumala po ulicích a hledala včerejší den. Jinak by to asi nenazvala. Těch pár zbývajících obyvatel starého sídliště znala z mládí a oni se pamatovali na ni. Pár týdnů klidu si užívala, ale mezi vysokými domy se jí stýskalo po lese a trápilo ji, že se před návštěvou wraithské lodi nedostala k cíli své cesty. Nevěděla jak kontaktovat SGC, které bylo stále pro naprostou většinu lidí utajené. Sbírala síly a byla rozhodnutá opustit bezpečný přístav ve středu Evropy, jakmile bude připravená.
„Ájo! Andoriel!“ Křik se ozýval zpoza vzdáleného rohu a Andoriel se ho lekla, až nadskočila. Zakopla a rozhodila ruce, jak chytala rovnováhu. Než se vzpamatovala, objevil se původce hlasu a chvátal k ní.
„Radku,“ vydechla. „Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“ vypadlo z ní rychle za sebou.
„Jsi v kontaktu s tím Wraithem? S tím, jak mu John Sheppard říkal Todd,“ spustil Radek bez pozdravu.
Andoriel se nadechla, aby mu řekla něco o dobrém vychování, ale pak si to rozmyslela a potřásla hlavou.
„Ne. Vím, že na Zemi neútočil, ale to je tak všechno,“ pokrčila omluvně rameny. „Co se stalo? Proč ho sháníš?“ zeptala se.
Radkovi klesla ramena a celý se zhroutil do sebe. Andoriel měla dojem, že se snad i zmenšil.
„Radku!“ houkla na něj napůl rozzlobeně a napůl vyděšeně. Takhle svého dávného kamaráda ještě neviděla. „Povídej,“ vyzvala ho, když zvedl hlavu.
Pokusil se o to, několikrát otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo.
Andorel ho sledovala a na čele se jí dělaly vrásky. Jako by jich nebylo i tak dost, napadlo ji a stiskla rty, jak se snažila potlačit úšklebek.
„Povíš mi to doma,“ navrhla a odtáhla Radka do svého bytu.
Postavila před něj velký hrnec s čajem a omlouvala se, že kávu nemá. Čaj byl z bylinek, které se daly najít i kolem paneláků, a chutnal skvěle.
Doktor Zelenka před sebe položil ruce sepjaté na příjemně teplém hrnku, zadíval se někam do kouta a snažil se co nejstručněji vyložit ztrátu ženy a své naděje na pomoc nepřítele.
Andoriel pozorně poslouchala a cítila balvan, který ji táhl k zemi a hrozil ji pohřbít pod tíhou Radkova vyprávění.
„Tohle bude chvíli trvat a budu potřebovat klid. Natáhni se zatím vedle,“ kývla ke dveřím ložnice. Představa, že telepaticky vyhledá Ace se jí moc nelíbila, stejně jako představa, jak se asi Radek dostane k tomu, aby si s ním povyprávěl. Nalila ještě jeden hrnek čaje a poslala s ním Radka vedle. Pak si sedla do křesla a začala s dechovým cvičením.
Radek si sedl na postel a cítil, jak se mu čaj rozlévá po těle a přináší klid. Na chvilku zavřel oči.
Probudil se v neznámé místnosti pečlivě přikrytý dekou. Nemohl si vzpomenout, kde je, a v rozespalosti se automaticky zeptal: „Ann, bude snídaně? Mám hlad.“
Odněkud se ozvalo zašustění a hlasitý povzdech. To nebyl hlas Ann. Radek se posadil a obul si boty pečlivě přichystané v nohách postele. Zvedl hlavu od tkaniček a ve dveřích uviděl Andoriel. Opírala se o futro a zamyšleně ho sledovala.
„Vyspal ses?“ zeptala se. „Aaaa… ten Wraith s tebou bude mluvit, ale musíš ještě chvíli počkat. Není snadné se sem dostat.“
Radek vstal a vyjeveně se na Áju zadíval. „Jak…? Jak jsi to dokázala,“ zakoktal.
Trhla rameny, otočila se a odešla si sednout zpátky do křesla, ze kterého vstala na Radkův křik po probuzení.
„Jo, a snídaně není,“ řekla s malým úsměvem. „Propásl jsi ji, ale na pultě v kuchyni něco k jídlu najdeš.“
„Měla bych ještě zavolat někoho jiného,“ zašeptala si sama pro sebe. Nechala Radka, ať si v kuchyni hospodaří, jak uzná za vhodné, a přes únavu, která na ni padla, znovu přivřela oči a snažila se dosáhnout spojení, tentokrát ne se vzdálenou vesmírnou lodí, ale s někým o hodně blíž a přitom snad ještě nedostupnějším, než byla mysl wraithského velitele.
„Ájo!“ vyjekla Erin, když se jí Andoriel dotkla. „Co se děje?“ zpozorněla hned. Věděla, že Andoriel by ji nevyhledala, kdyby to nebylo nezbytně nutné. Když se dozvěděla, co po ní kamarádka chce, neudržela zoufalý povzdech. „Nechceš zrovna málo,“ řekla zamyšleně. „Pokusím se, ale nic neslibuju.“ Ájina prosba byla přesně v duchu toho, co by od ní Erin čekala. Přinutit kapitána Celeste Grey, aby nestřílel po nepřátelské lodi, která mu proletí kolem nosu proto, aby kamarád mohl požádat o pomoc, to mohla vymyslet jen Andoriel.
„Tak jo, udělá to,“ ozvala se Erin za chvíli v Ájině hlavě. „A jinak se máš?“ neodpustila si. Kdyby nebylo Radkovy návštěvy, ani jednu by nenapadlo, že spolu mohou mluvit na dálku bez pomoci přístrojů.
Andoriel nechala v rychlosti proběhnout několik vzpomínek a napadlo ji, kolik se toho událo potom, co se s Erin naposledy viděly.
Erin byla ve svém vzpomínání stručnější. Z místa svého pobytu se v podstatě nehnula a většinu času trávila v jiné dimenzi, o které se nehodlala rozšiřovat.
„Běž předat vzkaz a dávej si pozor, Wraithům se nedá věřit, i když znáš jejich pravé jméno,“ ukončila setkání.
Andoriel zamrkala a skoro se svalila na zem, jak se jí zatočila hlava. Za sebou uslyšela spokojené pomlaskávání Radka. Nejraději by si šla lehnout, ale čekal ji ještě jeden krátký výlet.
„Hotovo,“ vydechla ochraptělým hlasem za pár minut. Sbalila se do klubíčka a usnula.
„Prostě to nedělej,“ řekl Nathan Velenský. Stál před stanovištěm Terys a mračil se na ni. Terys Hallová se mračila na něj a poťukávala prstem poblíž ovládače lehkých zbraní. Zbytek posádky na můstku Celeste Grey významně koukal do svých terminálů nebo před sebe na velkou obrazovku a doufal, že se stal neviditelným. Terys byla výbušná i sama o sobě nejen, když měla prst na spoušti.
„Wraithská stíhačka vstoupila do atmosféry na označeném místě,“ řekl důstojník u senzorů do ticha, které nastalo po poslední Nathanově větě.
Velitel Celeste Grey se odvrátil od Terys, sedl si do svého křesla a vyťukal něco na svém displeji. Pak zvedl pohled a pevně se zadíval do vzdorovitých očí svého střelce.
„Pro cestu zpět platí stejná pravidla,“ řekl tichým ledovým hlasem.
Terys nesouhlasně stiskla rty, ale kývla, že rozuměla. Mít Šipku před sebou a nemoci se do ní trefit jí působilo téměř fyzickou bolest.
Nat se opřel, rozhlédl se a kývnul na pilota, aby začal s dalším obletem Země. Nemělo smysl zůstávat na místě a hlídat, jestli své matce dobře porozuměl, plánovaná „návštěva“ bude trvat delší čas.
Ace zrušil ochranný štít kokpitu v Šipce, ještě chvíli zůstal sedět a rozhlížel se po okolí. Střecha dlouhého sedmipatrového domu byla sice jednou z mnoha stejných, ale domy byly dost daleko od sebe a výhled, který se mu otvíral, nebyl tak depresivní, jak si původně myslel. Mezi domy se klikatily cestičky a zbytek plochy byl zarostlý dost vysokým porostem stromů a keřů s kousky temně zeleného trávníku. Sídliště, kde se Šipka usadila, bylo na vyvýšenině nad údolím s větší řekou, ve kterém pokračovalo město změtí různých stavebních stylů, na druhou stranu od sídliště se otvírala rovina ukončená v dáli mlhavými siluetami vzdálených hor.
Wraith pozorování moc dlouho neprotahoval, vytáhl se ze stíhačky a zmizel v otvoru zpřístupňujícím vnitřek domu. Instrukce od Andoriel byly jasné a po pár krátkých schodištích stanul před určenými dveřmi. Byly pootevřené a tvářily se neškodně. Nic nenaznačovalo, že by za nimi někdo bydlel. Ace vytáhl ruční omračovač a šťouchl do křídla dveří. Nehlučně se otevřely a odhalily podlahu plnou špinavých stop a zdi pokryté pavučinami zšedlými prachem.
„Zavři za sebou,“ ozval se hlas z pokoje vpravo.
Poslechl a v očích mu blesklo pobavení, když zjistil, že na první pohled chatrné vstupní dveře zevnitř kryje plát oceli.
„A pojď dál,“ pokračoval hlas.
Následoval ho do pokoje, kde po prachu, špíně ani pavučinách nebylo ani památky. Andoriel stála u křesla pod oknem a unaveně se usmívala. Doktor Zelenka před příchodem Wraitha přecházel nervózně sem a tam a když Ace uviděl, pohnul se, jako kdyby se k němu chtěl vrhnout, ale hned se zarazil.
„Vítám tě,“ řekla Andoriel, odstoupila od křesla a kývla k němu. „Posaď se.“ Počkala, až si Wraith sedne a rozpačitě se rozhlédla. „Lidským návštěvám nabízím občerstvení.“ V očích se jí zaleskl smích. „Tobě ne,“ ujistila Ace.
„Proč jsem tady?“ zeptal se a zase vstal. Seděl jako jediný a dívat se na Áju a Radka nahoru pro něj bylo obtížné.
„Potřebujeme tvoji pomoc,“ začala Andoriel a čekala, že se Radek chopí slova. Radek mlčel a bledou tvář měl pokrytou potem. Pokračovala tedy sama a v krátkosti vyložila, že paní Ann Zelenková je v některém z Úlů, které sklízely na Zemi, a její manžel si myslí, že je dosud naživu. Po Aceovi chtěli, aby ji našel a přivedl.
„Proč?“ zeptal se. „Co z toho budu mít, kromě dobrého pocitu, že jsem ti pomohl,“ ušklíbl se na Radka.
Andoriel se znovu na doktora zadívala a tentokrát se jeho mlčením nedala přesvědčit k další iniciativě. Radek musel začít mluvit sám. Měl připravenou krátkou řeč, kde převládala fakta a neurčité sliby. Ace trpělivě poslouchal a Radek nedokázal poznat, co si myslí.
Andoriel ustoupila do pozadí. Sklopila hlavu, protože se bála, že bude na Wraitha zírat, a nebude schopná vnímat, co se kolem ní děje. Ace krátce pohlédl jejím směrem, když se Radek odmlčel. Ucítila, jak se o ni otřelo jeho vědomí, ale o kontakt se nepokusil.
„Pokračuj,“ vybídl Radka, když se ticho protahovalo.
„Co? Nevím, co bys chtěl. Ani nevím, jestli dokážeš najít a dopravit sem Ann.“ Doktorova slova zněla ostře, ale ve tváři měl zoufalství.
Wraith se na okamžik zamyslel. „Nabízím toto,“ řekl pak: „Najdu tvoji ženu a přivedu ti ji. Pokud bude naživu. Ale nebudu ji vodit sem. Cesta je hlídaná a nepotřebuji, aby mě někdo pořád sledoval s prstem na spoušti. Půjdeš se mnou na moji loď. Dostaneš vlastní pokoj,“ podíval se po Andoriel a ta kývla, „a budeš se starat o to, aby všechna lodní zařízení fungovala správně. Dokážeš to?“
Radek Zelenka se pomalu posadil a přikryl si rukama obličej. Andoriel se pohnula, ale rozmyslela si to a zůstala stát na místě. Nemohla mu poradit ani poskytnout oporu, rozhodnutí bylo na Radkovi.
Ace nechal doktora přemýšlet a otočil se k Áje. Váhavě k němu zvedla oči.
„Bude bydlet ve tvém pokoji. Nikdo mu neublíží,“ ujistil ji.
Usmála se. „Pořád mám svůj pokoj na tvé lodi?“ pozvedla obočí. Hlavou ji projelo Wraithovo zamračení, které se na jeho tváři neodrazilo.
„Žijeme dlouho, ale nezapomínáme,“ upozornil ji. „Vy ne,“ dotkl se prstem její tváře.
Cítila, že za jeho slovy se skrývá ještě něco, co zatím nebylo vysloveno ani telepaticky ani jinak. Nijak nereagovala a čekala, jestli se rozhodne, že jí poví všechno.
„I v relativně krátkém čase se mohou věci změnit,“ pokračoval po zaváhání. „Mám dvě dcery – královny. Měl jsem dvě dcery,“ opravil se.
„Něco se s nimi stalo. Cítíš za ně odpovědnost.“ Andoriel se neptala. Věděla.
Vážně kývl. „Ztratily se. Jakmile to bude možné, chci je hledat. Není čas na… staré časy.“
„Ano,“ souhlasila. Všechno ostatní zůstalo pečlivě skryto.
„Vrátím se,“ ujistil ji.
„To je slib nebo výhrůžka?“ promluvila nahlas a přinutila se usmát. Nechtěla, aby Aceovi došlo, že až se příště vrátí, Andoriel už tady nemusí být. Lidé nežijí dlouho a nedávný pokus Zaka vrátit jí něco z dřívější podoby nadělal víc škody než užitku.
„Tak dobře,“ řekl skoro současně s ní Radek Zelenka. „Souhlasím s tím, že půjdu na tvoji loď a udělám pro ni, co budu moci. A ty najdeš Ann. Pak nás oba vrátíš na Zemi,“ upřesňoval podmínky dohody.
Ace vážně sklonil hlavu.
Radek trhnul rukou a zase ji rychle spustil a připlácl dlaní ke stehnu.
Wraith se rozesmál, ale po pár štěkavých ‚cha, cha‘ se zarazil.
„Pokud si přeješ stvrdit naši dohodu podáním ruky, souhlasím. Nemusíš se obávat. Ale ke zbytku mé posádky by ses měl chovat obezřetněji. Dostanou pokyny ohledně tvého pobytu, ale před tvou hloupostí tě chránit nemohu.“ Natáhl k doktorovi ruku a ten ji váhavě uchopil. Krátké potřesení a Radek zase rychle ruku stahoval. Aby zakryl své rozpaky, natáhl se pro objemnou tašku a hodil si ji přes rameno.
„Jsem připraven,“ prohlásil.
Ace se zatvářil spokojeně a vykročil ke dveřím.
„Děkuju,“ otočil se Radek k Andoriel a stáhl tvář do něčeho jako úsměv. Pak se otočil a vyběhl kolem Wraitha na chodbu.
„Slib,“ řekl Ace s pohledem na Andoriel. Vyšel za Radkem a vedl ho na střechu, kde čekala Šipka.
„Víš, že nás mohou sestřelit,“ spíš konstatoval, než se ptal Wraith, když nasedal a připravoval se ke startu.
Radek pokrčil rameny. Cesta samotná mu nedělala tolik starostí, jako jeho pobyt na wraithské lodi. Pak se mu před očima objevila tvář Ann. S tou představou ho přejel sběrný paprsek a Šipka vyrazila přímo k nebi.