SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Zelená je hezká barva, navíc mi došlo, že jsem se tím změnila na Hulka
Takže i ty narozeniny budou asi dvojnásobné


nebo vlastně

[kasparova655365]

Ještě jednou Vše nejlepší k narozeninám A do Hulka máš hodně daleko Musela by ses přeměnit v chlápka

[andoriel]

Děkuju, Marti taky ještě jednou
To by bylo zajímavé normálně Andoriel a po změně Hulk
asi bych měla přestat pít
nebo začít
nebo napsat mimoňku
tak nic
Děkuju za přání

ája

[Aiwendill]

napiš mimoňku...

všechno nejlepší k narozeninám

[andoriel]

Děkuju, posedlíku



P.S. Pokusím se, Aiwe, ale nic neslibuju
ája

[Aiwendill]

ako by povedal majster Yoda: Napíš mimoňku alebo nenapíš. Žiadne pokusy!

[andoriel]

A jak by řekla Elizabeth a Ronon - Nic neslibuju
Po dvou sklenkách vína jsem začala a podle toho to taky vypadá Moc brzy to nebude

[Aiwendill]

ja som po litri vína napísal 25. kapitolu forlinovho príbehu... takže smelo do toho...

[andoriel]

Tu pověstnou pětadvacátou kapitolu, co si taky vyžádala mimoňku? Tolik vína naštěstí nemám
Ale jak jsem psala BB20, mám tu ještě skoro plnou láhev Jamesona To by bylo maso Ale už to po mně asi nikdo nepřečetl, tak si ho nechám na jindy

[andoriel]

Bavte se

77. Na poslední chvíli

„Ještě nějaké nápady?“ Evan Lorne se snažil vložit do otázky pár trnů, ale i jemu samotnému vyzněla unaveně a zoufale. Žádná odpověď se neozvala. Všichni důstojníci na můstku se upřeně dívali na své monitory a neodvažovali se zvednout oči.
Jennifer Keller seděla na roztržené planetce a bez podvětelných motorů se nemohla hnout. Trysky by ji sice dostaly ze skalní plošiny, na kterou se štěstím dosedla, ale nebyly dost silné na vytažení lodi z přitažlivosti úlomku planetky, takže by se rozbila o jeho ostré hrany. Žádná úniková cesta mezi skalními jehlami neexistovala. Ne bez použití podsvětelných motorů, které by umožnily lodi dostatečně rychle uniknout.
„Dosáhli jsme hranice, kam zasahuje aktivita hvězdy,“ řekla Monique do ticha na můstku. „Štíty drží.“ Chtěla dodat ‚zatím‘, ale neodvážila se. Štíty fungovaly na pár desítek procent. Pro běžnou potřebu to stačilo, ale proti přímému zásahu ze slunce by účinkovaly asi pět vteřin. Bylo jen otázkou času, kdy úlomek s lodí zasáhne sluneční erupce a vymaže je z vesmíru.
„Hlídejte slunce,“ řekl Evan. „Připravte trysky ke startu.“ Věděl, že je to zoufalý pokus a že bude v každém případě poslední, ale jenom sedět a neudělat vůbec nic by znamenalo kapitulaci, a to nemohl dopustit. Pokud mají skončit, tak při pokusu o odlet a ne sedící s rukama v klíně.
„To slunce,“ začal Lugh Michals, „něco se na něm chystá. Vidíte?“ přepnul sledování slunce na hlavní obrazovku. Všichni se dívali, jak se na povrchu potrhaného slunce tvoří ohnivý vír. Na okraji obrazovky běžel výpočet a drobná simulace chystaného výtrysku. Simulace se opakovala ve smyčce s různými proměnnými, ale závěr byl vždycky stejný. Kus planetky se vypařil a po skále ani lodi na jejím boku nezůstala žádná stopa.
„Trysky!“ vykřikl Evan.
Jennifer Keller se pomalu vznesla nad plošinu. Planetka pod ní se začala pootáčet, zpočátku to vypadalo, že se loď snadno dostane z potrhaného povrchu, ale ostré hrany skladních jehel byly moc blízko u sebe a částečně popadané se křížily v tolika úhlech, že nebylo možné se jimi proplést.
„Náraz!“
„Výbuch!“
Dva výkřiky se slily v jeden. Evan se chytil křesla a nespouštěl oči z hlavní obrazovky, kde se ohnivý vír protáhl v náhlém vzedmutí, až zaplnil celý obraz. Hlavní obrazovka zhasla, protože sonda byla zničena a další obraz nemělo co vysílat.
„Všechnu energii do štítu,“ zachraptěl generál Lorne.
Skály kolem nich se začaly bortit žárem. Jehla, která jim mířila na bok a chystala se je rozpárat, se zkroutila a zmizela, další, mířící na přední část lodi, dopadla stejně.
Na štít kromě žáru slunce dopadaly rozžhavené kusy skal a doslova v něm vyžíraly otvory.
„Štít na deseti procentech, osmi,“ Lugh se jednou rukou držel pultu a druhou do něj zuřivě tloukl, jak se snažil vymáčknout z plavidla poslední zbytky energie.
„Bylo mi…,“ začal Evan. Nedokončil. Úlomek planetky se rozpadl úplně a kolem Jennifer Keller zuřila sluneční bouře.
„Štíty bez energie,“ řekl potichu Lugh.
Posádka na můstku se na sebe podívala.
„Pořád žijeme.“ Monique přeskočil hlas a na závěr krátké věty se hystericky uchechtla.
„Máte štěstí. Přiletěli jsme na poslední chvíli. Ta vaše schovka byla moc dobrá, skoro jsme vás nenašli. Jste tam všichni v pořádku?“ ozvalo se z komunikace.
Generál Lorne se k ní otočil. „Děkujeme za záchranu, ale – kdo jste?“ zakoktal. Záchrana v poslední vteřině patřila do pohádek, a že se odehrála ve skutečnosti, tomu se zatím zdráhal uvěřit.
„Aha, zapomněl jsem, že vám odešly všechny sondy na sledování okolí lodi. Iane, můžete pomoci? Posíláme vám obrázky z těch našich. Odsud to vypadá docela zajímavě.“
„Přijímáme cizí vysílání,“ řekla Monique. Než přenos poslala na hlavní obrazovku, zaváhala. Nebyla si jistá, co vlastně uvidí.
Na obrazovce se ukázal odumírající vír sluneční erupce. Část ho letěla do vesmíru a část se stahovala zpátky. Mezi oběma proudy se těsně u sebe vznášely dvě pozemské lodi. Jedna narůžovělá s modrými pásy a druhá stříbřitě šedá. Obě byly kryty jedním štítem pocházejícím, jak posádka Jennifer Keller věděla, z šedého plavidla.
„Zdravím posádku Celeste Grey. Ještě jednou děkujeme, Nathane. Jsme rádi, že jste tady, ale co tady vlastně děláte?“ Evan se neubránil zvědavé otázce. Celeste Grey byla jediná loď, která mohla chránit Zemi. Nefungoval žádný satelit a jiné plavidlo nebylo k dispozici. Všechny starší lodě byly zničené a nové se momentálně nestavěly.
„Podařilo se vypustit na orbitu Země první tři satelity, dva sledovací a jeden obranný, tak jsme se letěli podívat, co se to tady děje. Na Zemi by to měli chvíli zvládnout bez nás,“ řekl vesele Nathan Velenský. Nikdy si ani pohledem nepostěžoval, že se s vesmírnou lodí nedostane dál než za humna, ale byl nadšený, že se Celeste Grey mohla proletět a oni s ní.
Eugen Khiari vyrazil nadšený výkřik. Většina posádky se k němu přidala, takže na Celeste Grey slyšeli jen neartikulovaný řev.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Nathan. Nebyl si jistý, jestli křik znamená radost nebo nějakou katastrofu, která se na palubě Jennifer Keller právě odehrává.

Erin se zarazila uprostřed kroku a tiše zaklela. To jí ještě scházelo, aby se jí do hlavy telepaticky dobýval Wraith. Jako by neměla dost starostí s Darem a jeho stálými pokusy se jí pomstít za pár chvil strávených s Carsonem. Konečně jí začal dávat pokoj od děsivých vizí a Erin si užívala klidu. Chodila na dlouhé procházky mezi prastarými stromy, občas se objevila v místním obchůdku a popovídala si s hokynářkou (jinak jí v duchu neřekla, i když by se paní Petersonová z hloubi duše urazila, kdyby to věděla) a její miniaturní domek na samotě se dočkal pár stavebních úprav. Kdyby si Erin nevšimla, že jí skoro padá střecha na hlavu a severozápadní roh se začíná hroutit pod přívaly dešťové vody, asi by za pár měsíců neměla kde bydlet. Tři chlápci, které jí paní Petersonová doporučila, byli s opravami rychle hotovi, ale ujistili ji, že je zavolala na poslední chvíli.
Wraith. Erin vzdychla a dovolila mu, aby řekl, co má na srdci. Neměla z toho radost, i když podle Ace Radek Zelenka našel Ann a Wraith žádal o pomoc s jejich návratem na Zemi. Nechtěl, aby po složitém hledání celá Radkova anabáze skončila na špičce střely vypálené z pozemské lodi.
Požádala o pár minut a zapátrala po synovi. Chytila ho velice slabě, a když zjistila, kde se svojí lodí je, údivem se jí zvedlo obočí. Vzápětí před ní vyvstal nový problém – jak říct Wraithovi, že když si dá pozor na satelity, může letět, aniž by podlehl pokušení uzobnout si beztrestně pár duší? A záleží jí vlastně na „pár duších“? No, asi ano. Wraithské krmení se jí nikdy nelíbilo.
Dotkla se Aceovy mysli a předala mu stručné pokyny. Na závěr se špatně skrývanou zlomyslností upozornila, že bude let všech velkých i malých wraithských plavidel pozorně sledovat a každý pokus o něco jiného, než vysazení dvou pozemšťanů na mírně odlehlém místě, si vybere ve wraithských životech.
Odpovědí jí byl pobavený souhlas.
Dávala pozor, co se děje kolem planety, a pomalu pokračovala v procházce. Věděla, že se před ní po pár metrech otevře malý palouk zarostlý vysokou žlutou travou a trnitými keři, a nepřekvapilo ji, když se nad ním objevila Šipka, proletěla těsně nad zemí, a pak se hned zvedla do střemhlavého letu. Počkala ještě, dokud i velká mateřská loď nezmizí z orbity, a spokojeně přikývla. Wraith se nezdržoval déle, než bylo nutné. Tak to má být.
„Ahoj Radku,“ řekla vesele českému vědci a usmála se na jeho ženu. Ann se křečovitě držela Radka kolem krku a zatím odmítala otevřít oči.
„Odvedu vás do města,“ řekla Erin s povzdechem. Ráda by si popovídala, ale Ann byla tak rozklepaná, že bývalou knihovnici všechny myšlenky na rozhovor přešly.
Radek se na Erin omluvně podíval. „Děkujeme,“ řekl a poplácal Ann po zádech, aby ji nenápadně přinutil se odtáhnout a rozhlédnout se. „Už to bylo dobré, ale ta Šipka – teď už bude líp.“
Ann nepatrně couvla a zamrkala. Zavrávorala na vystouplém drnu a dlouhá větev plná trnů jí chytila za šaty.
„Opravdu jsme na Zemi?“ zeptala se.
„Je to za tebou,“ ujistil ji Radek. „Jdeme domů.“
Erin je doprovodila do městečka, ukázala jim nejbližší telefon a zmizela v lese. Znovu zkontrolovala orbitu a zhluboka si oddechla, že jsou Wraithové opravdu pryč, i když jí v hlavě pořád blikala vzpomínka na Aceovu poznámku, že s Andoriel není možné se spojit. Znělo to, jakoby měla Ája nějaké potíže. Erin zaváhala, jestli se po kamarádce nemá podívat, ale z úst jí vyletěl obláček studeného vzduchu, tvrdě dosedla na zem a zády se opřela o kmen stromu Po delší době se zase přihlásil Dar se svými pomstychtivými plány. Tentokrát byla rozhodnutá mu dát najevo, že ji vůbec nezajímají, ale to znamenalo aspoň na chvíli přijmout jeho hru.

Nathan Velenský s Evanem Lornem naposledy kontrolovali postavení lodí a propojení jejich systémů.
„Všechno připraveno,“ hlásil Eugen Khiari na Jennifer Keller.
Jolla Jasiri, první důstojník na Celeste Grey, jen kývla. Oči měla přilepené k monitoru a jednu ruku pozdviženou směrem k José Calverovi v pilotním křesle. José měl její prsty přímo před nosem, jakmile zvedl oči. Nejdřív se na to šklebil, ale brzy mu ty tmavohnědé tyčky se zářivě růžovým lakem na koncích začaly vadit. Kdyby měl jen trochu víc času a situace nebyla tak vážná, nejspíš by ty prsty popadl a… políbení hřbetu ruky by snad byl dostatečný impulz k tomu, aby Jolla ruku spustila a spokojila se klasickým slovním příkazem k letu.
Terys se na Josého zubila ze svého místa a dávala si pozor, aby ji u toho Jolla nenachytala. Paní Jasiri nebyla právě příjemná osoba, zvlášť když natrefila na nudícího se zbraňového důstojníka s prořízlou pusou.
Nathan sledoval dění na můstku, a kdyby situace nebyl tak vážná, asi by se dobře bavil. Takto vstal, zamračil se na Terys a Jollu vzal za ruku, aby jí ji spustil podél těla. Než se vrátil na svoje místo, povzbudivě kývl na Josého.
„Připravte se…. Start!“ zavelel sám.
Celeste Grey se pomalu pohnula. Vlečná lana se napjala, Jennifer Keller sebou trhla, jak ji sesterská loď táhla za sebou, a obě plavidla se čím dál rychleji vzdalovala od slunce.
„Podsvětelné motory jsou na osmdesáti procentech,“ řekl José do ticha.
„Vylétli jsme z dosahu slunce, v okolí není žádné nebezpečné smetí,“ ozvala se Jolla, která kontrolovala přenos ze sond a senzorů umístěných na trupu Celeste Grey.
„Připravte se na skok.“ Nathanův hlas zněl klidně, ale Terys si všimla, že mu klouby na prstech zbělely, když na opěrce křesla sbalil ruku v pěst.
„Lana uvolněna. Jenn je volná.“ Hlavní inženýr Hanell u bočního panelu nervózně přešlapoval.
„Přechodové komory ve správném nastavení. Zkracuji vzdálenost,“ řekl José.
„Kontakt,“ vydechl po pár vteřinách naprostého ticha Lugh Michals na Jennifer Keller. „Lodě jsou spojeny, svorky drží.“
„Teď to bude zajímavé,“ zamumlal Evan Lorne. „Svezeme se,“ trochu křečovitě se usmál.
Celeste Grey otevřela vstup do hyperprostoru a společně se svou sestrou do něj vklouzla.

Ace čekal na návrat Šipky z cesty na Zemi a snažil se nedat na sobě znát lehkou nervozitu. Erininy instrukce byly zvláštně neurčité a Wraith nedokázal poznat, jestli před ním něco tají nebo má jenom jinou práci a na telepatický rozhovor s ním se moc nesoustředí. U Erin bylo možné obojí.
Znovu se přesvědčil, že polovina cizí posádky z rozpadlé lodi se drží ve vymezeném prostoru a že všechny počítače, ke kterým má přístup, zobrazují jenom všeobecné informace. I v královniných pokojích byl přenos dat omezen a Wraithka nemá možnost ani kontrolovat činnost lodi, ani do ní nijak zasahovat.
Wraithská stíhačka se objevila na orbitě a krátkým obloukem se dostala do hangáru. Vyhnula se při tom pozemskému satelitu a svoji cestu rozvrhla tak, aby se nedostala do zorného pole jeho pátravé kamery
Ace napadlo, kde je asi nejnovější loď, která podle Zakových informací pečlivě hlídala okolí Země. Wraithové měli několikrát namále, protože šedé plavidlo se neřídilo žádným systémem prohledávání blízkého vesmíru, ale létalo si naprosto chaoticky. Alespoň Wraithové nedokázali v jeho letu najít žádnou nápovědu, kam se otočí v nejbližší vteřině.
Hlídku na odvrácené straně Měsíce převzala dvojice jiných wraithských lodí. Ace ji povolal z drancování téměř liduprázdné planety, a po důkladné prohlídce, která vyloučila zamoření hlodavci, se lodě usadily na stejných místech, kde původně hlídkoval Zak a rozkousané plavidlo.
„Šipka je v hangáru, odlet,“ řekl Ace do komunikace a jeho i Zakova loď se pootočily, aby satelity nezaznamenaly otevírající se hyperprostorová okna.
„Co to…?!“ vykřikl Zak a zvedl ruce před obličej, jakoby se chtěl chránit před nárazem.
V blízkosti jejich vstupu do hyperprostoru se objevilo další okno a těsně za zádí prolétající Zakovy lodě z něj vyletěla hned dvě plavidla spojená k sobě spodními částmi.
Podobné zděšené výkřiky se ozvaly na obou vylétávajících lodích. Nathan Velenský vyskočil z křesla a ruka mu vylétla směrem k Terys. Pistolnice nebyla připravená. V hyperprostoru byly zbraně vypnuté a tak jí chvíli trvalo, než je aktivovala.
Evan Lorne trhnul hlavou na stranu, jak automaticky uhýbal neznámé lodi příliš blízko té jeho. Z úst mu vyšlo hrubé zaklení ukončené zasyčením, které znamenalo úlevný výdech.
Neznámá loď je těsně minula a zmizela ve vlastním hyperprotorovém okně.
Terys na Celeste Grey vzteky vykřikla. Zbraně měla připravené ke střelbě, ale její cíl zmizel.

[Aiwendill]

nádherná kapitola... konečne niečo príjemné, keď to skončilo dobre aj pre ľudí... Máš u mňa veľké (bezvýznamné) plus, takže ťa asi v mojich príbehoch nezabijem...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

To jsem ráda. Já jsem ve tvých příbězích?
Lidi taky někdy dopadnou dobře. Ale moc si na to nezvykej

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

78. Dlouhý den a příjemnou noc

„Andoriel!“ vykřikl John Sheppard, vstal a natáhl k ní ruce.
Ája se zarazila v půlce kroku a nedůvěřivě se na něj podívala.
„Čím jsem si zasloužila to nadšení?“ zeptala se podezřívavě. V uších jí pořád zněl rozhovor dvou hlasů, který slyšela na ošetřovně, a nic se na tom neměnilo, ani když byla zpátky ve svém pokoji. Doktor Darkson přizval před jejím propuštěním z ošetřovny na konzultaci i doktora Becketta, ale oba se dohodli, že nechápou, co se paní Norové stalo. Carson měl pocit, že podobný stav u Áji už jednou zažil, nedokázal si ale vzpomenout, při jaké příležitosti to bylo. Dostala nějaký čas, aby se dala dohromady, a snažila se ho využít, ale netrvalo jí to moc dlouho. Dva dny po propuštění z ošetřovny znovu vcházela do laboratoře přestavěné pro potřeby skupinky.
„Pojďte dál, už na vás čekáme,“ řekl Jack 0.2 a také vstal. Andoriel vykročila a znovu zaváhala, když se mu podívala do obličeje. Generála Jacka O’Neilla potkala jen málokdy, ale i jí bylo jasné, že podoba klonu a jeho předlohy je neuvěřitelná. Do té doby si představovala, že rozdílné zkušenosti nakonec oba muže oddělí nejen duševně, ale i fyzickým vzhledem. Mýlila se.
Ostatní členové kroužku se také postupně zvedali, aby se přivítali s novou posilou, za kterou Sheppard tak bojoval. Představování bylo náročné a Andoriel to u třetího neznámého jména skoro vzdala. Pak nad tím pokrčila rameny a znovu si přítomné prohlédla. Berenica Brathová, Selena Russo a paní Wu byly tak rozdílné, že doufala, že se snad nesplete. Drobná Berenica s hnědými vlasy po ramena a platinová kráska Selena se s černovlasou přísně vyhlížející Wu (Andoriel napadlo, že to mužské jméno se k ní vlastně dobře hodí) mohla splést jen těžko. Johna, Carsona a Jacka 0.2 znala, zbývající muži se jí trochu pletli, ale to se snad časem poddá.
Stejnému zkoumání byla podrobena i ona. V očích přítomných vypadala mnohem lépe, než při svém příchodu na základnu, i když dávno ztratila všechno z energie, co se jí Zak snažil předat. Udělala, co mohla, aby ji nestrašil hlas mluvící o domově důchodců a pečovatelském ústavu. Neforemný svetr vyměnila za obtažené khaki triko s véčkovým výstřihem. John nad tím výběrem jen nasucho polkl. Připomnělo mu to dobu, kdy se marně snažil získat Ájinu přízeň. Tehdy nosila podobná trika, byť v jiné velikosti, s pohodlnými kalhotami a tvářila se, že si nevšímá pohledů, kterými ji mužské osazenstvo Atlantis provází. Dokonce i účes měla podobný jako tenkrát. John nemohl přijít na to, jak to dokázala, ale Carsonovi to bylo jasné – Andoriel objevila barvy na vlasy, její šediny byly překryté snad všemi odstíny zrzavé a přímo zářily v matném světle těch několika žárovek, které v místnosti fungovaly.
„Už se posaďte, pustíme se do práce,“ řekl Jack 0.2, když už mu připadalo to všeobecné prohlížení moc dlouhé. Jako první obsadil své místo a kývl na Andoriel, aby si sedla vedle něj. Z druhé strany si přisedl Carson a Ája se po něm ohlédla trochu potměšile. Bylo jí jasné, že má za úkol ji hlídat, kdyby to s ní zase seklo. John se na Carsona zamračil a sedl si naproti. Selena se před usednutím na všechny zářivě usmála. Andoriel napadlo, že na sebe možná nechtěně strhla pozornost, která patřila celou dobu plavovlasé krasavici. Pousmála se. Selena se nemusí obávat, mile ráda ji takovou pozici přenechá.
„Tak, povídej,“ otočil se Jack k Áje, sotva doznělo poslední vrznutí posunované židle.
„Co chceš slyšet?“ Andoriel zadržela dech v očekávání otázky. Vůbec jí to nebylo příjemné. Chápala, že Země není stejná. Po útocích Shermaal a pandemii se sice vzpamatovala, ale nezůstalo moc lidí, kteří by opatrovali informace třeba právě o Wraithech. Expedice do Pegasu byla malá na to, aby bylo dost lidí, kteří o Wraithech mohli mluvit z vlastní zkušenosti. Nebýt toho, že SGC zůstalo na svém místě, nevěděli by skoro nic. V rámci nutné recyklace stávajících produktů, než se výroba znovu trochu rozjela, se sice spousta dokumentů i dat ztratila, protože nikdo nepředpokládal, že by ještě mohla být potřebná, ale nějaká hlášení z Pegasu přece jenom zůstala. Po nečekaném příletu Wraithů do Mléčné dráhy obrana Země sháněla každou další informaci, která by mohla pomoci.
„Víme všechno, co bylo v hlášeních a na co si vzpomněl John, Carson a těch pár lidí, co se zúčastnili mise Atlantis. Jak to můžeš doplnit? Co ještě víš? Co tě naučili za ty týdny na wraithské lodi? Měla jsi být prostředníkem mezi lidmi a Wraithy,“ vyjmenovával Jack postupně.
„Ano,“ souhlasila.
„Ano co?“ zamračil se na ni.
„Měla jsem být prostředník. Jednání proběhla a nikdo nepřišel k úrazu, ale k žádné dohodě nedošlo a boje pokračovaly vesele dál,“ rozvinula Andoriel svoji jednoslovnou odpověď. Rozpojila ruce sevřené v klíně a prsty jedné z nich položila na desku stolu před sebou.
Jack se na ni pořád díval s očekáváním nějakého pokračování. Tolikrát přemýšlela, co po ní vlastně budou chtít, a když k tomu došlo, nedokázala použít ani jednu z připravených neurčitých odpovědí.
„Naučili mě, jak se bránit wraithské telepatii. Aspoň částečně.“ Zvedla hlavu a omluvně se usmála. „Nikdy jsem to nezvládla tak dobře, jak si můj učitel představoval.“
„Zvládla jsi tři královny najednou,“ řekl tiše John. Vzpomínka na tu skalní plošinu, kde došlo k setkání, se mu vrátila do všech podrobností.
„Nemyslím, že to by pro nás mělo nějaký význam,“ vpadl jim do hovoru jeden z neznámých mužů. „Je to jistě zajímavé, ale pro nás zbytečné. Nenaučíme celou Zemi, jak se bránit telepatii, a pokud na nás zaútočí zbraněmi – a kdo se chce vsadit, jestli to bude telepatie nebo zbraně? – bude nám celá telepatie k ničemu. Potřebujeme taktickou výhodu v boji. Co víte o jejich možnostech ve vojenské oblasti? Jak pokročila jejich technologie? Kontaktovali vás po příletu do Mléčné dráhy?“ zarazil se a předklonil, aby se na Andoriel zblízka podíval. „Jistěže kontaktovali,“ řekl důrazně.
Andoriel vydržela jeho pohled celou dobu, co se na ni díval z několika centimetrů. Když už se jí zírání do očí zdálo moc dlouhé, lehce se naklonila i ona k němu. Teprve potom se stáhl, opřel se do židle a stále se na ni vyzývavě díval.
Carson položil dlaň na Ájinu ruku na stole a jemně ji stiskl.
„Mluvila jsi s ním?“ zeptal se. „Co říkal?“
Andoriel se přinutila přestat zírat muži do očí a otočila se ke Carsonovi.
„Mluvila,“ připustila. „Žádné taktické informace mi neposkytl,“ koutek úst jí zkřivil úšklebek nad tím, že by byl Ace tak nepozorný a něco takového před ní pustil. „Pokud nepovažujete za taktickou informaci, že se stal otcem a útoku na Zemi se nezúčastnil.“
„To ti řekl?“ zeptal se Jack. „A ty mu věříš?“
„Věřím. Proč by měl lhát? Nic by z toho neměl,“ pokrčila rameny. Doufala, že už ji nechají být, ale otázky se sypaly jedna za druhou a na strategii, taktiku přišla řeč každou chvíli. John se znovu snažil vzpomenout na každý detail z bojů v galaxii Pegas, Carson mluvil o Hoffanském viru a jeho možnostech, dokonce do toho zamíchal i tretonin, který umožnil Jaffům zbavit se závislosti na goa‘uldských larvách. Stejně byla vždycky středem pozornosti Andoriel jako nový zdroj informací.
Po nepočítaných hodinách, kdy ani při přestávce na jídlo neměla chvíli klidu, se upřeně dívala na své prsty na stolní desce a odmítala reagovat. Vyslechla tolik teorií, jak zlikvidovat Wraithy, že jí z toho bylo špatně. Některé teorie byly bláznivé a některé tak děsivé, že byla rozhodnutá odejít a už se nikdy nevrátit.
„Jak slyším, o moc dál jste se nedostali,“ ozval se ode dveří nový hlas. Hlas Tom napadlo Andoriel. Mimoděk sebou trhla a ohlédla se přes rameno ke dveřím, kde stál.
„Tome,“ pozdravil ho Jack 0.2. „Pojď dál. Sedni si u nás.“ Zvedl se a nabídl veliteli svoji židli. Sám se postavil stranou a se založenýma rukama se zadíval přímo před sebe.
„Vezmi si něco k sezení,“ vybídl ho Tom, položil ruce na opěradlo uvolněné židle a přehlédl shromážděnou společnost.
„Novinky?“ zeptal se a konečně se posadil. Andoriel připadalo, že se snesl z výšin jako dravý pták vedle hejna vyplašených slepic. Arogantní muž, který ji zpovídal hned na začátku – major Samuel Leroy Kensing – si nervózně mnul ruce, paní Wu ztuhla ještě víc, než za celou dobu předtím, a Áju napadlo, že kdyby se narovnala ještě víc, zlomí si páteř. Carson vzal Andoriel znovu za ruku, jakoby ji chtěl chránit, a Selena potřásala svou světlou hřívou, až hrozilo, že v jejím bezprostředním okolí vznikne uragán.
John to všechno už viděl a musel se ovládat, aby neotočil oči v sloup. Podobné nápady ho přešly hned, když se podíval na Thomase a zjistil, že se na něj velitel SGC mračí jako nejtemnější noc.
Jack se vmáčkl mezi Johna a Wu a k Ájině překvapení několika dobře zvolenými slovy shrnul jejich celodenní debatu. Ani to neznělo jako úplné fiasko.
„Tak přece jenom nějaký pokrok?“ V Thomasově hlase byla znát skepse. Opřel se oběma dlaněmi o stůl a lehce do něj při tom plácnul. „Tak dobře. Běžte. Pro dnešek to stačilo.“
S úlevou vstávali a začínali se dohadovat nad dalšími úkoly, které je čekají v jejích běžné práci. Večer už byl na spadnutí a někteří chtěli zbývající čas využít i k jiným věcem, než jsou Wraithové. Skupinka se v plném složení scházela jen příležitostně asi jednou za týden, pokud byly k dispozici nové informace. Carson už byl mezi dveřmi a s úsměvem je držel otevřené paní Wu. Proplula jimi jako štíhlá loď s černými plachtami. Berenica na Andoriel kývla na rozloučenou a zmizela, než jí Ája stačila odpovědět. Selena odkráčela se suitou mužů v patách. Andoriel se chtěla také ztratit, ale ani se neodsunula od stolu, když jí na ruce přistála další dlaň a zabránila jí v dokončení pohybu.
„Ještě počkejte,“ řekl polohlasně Thomas Hidllet. Pootočil se, aby se přesvědčil, že už jsou všichni pryč, pak teprve pustil Andoriel ruku a přistrčil k ní láhev s vodou. Neprotestovala. Po dlouhém rozhovoru měla krk vyschlý, i když se snažila pít průběžně. Pomalu odšroubovala víčko a zaslechla, jak dveře klaply za posledním odcházejícím. Odložila láhev a podívala se na Toma. Podle jeho výrazu ji čekal večer ještě náročnější než celý dlouhý den.
„Pan Sheppard velice trval na tom, že o těch Wraithech víte nejvíc ze všech lidí, včetně jeho. A to dokonce, i když předtím tvrdil, že je na ně největší odborník on,“ začal Tom. „Přivedl vás přes moje námitky. Nezakázal jsem mu to doslovně, proto tady zůstal. Ale musím říct, že jsem uvažoval o jeho propuštění.“
Andoriel se nadechla, ale zarazil ji pohybem ruky, že ještě neskončil. Neskočil tak dlouho, dokud ji neujistil, že jestli její informace nebudou mnohem podrobnější a důležitější, než co předvedla po celém dni intenzivního výslechu, nechá ji zavřít pro ohrožení planetární bezpečnosti.
Nejdřív poslouchala na půl ucha, pak dostala zlost a nakonec se rozesmála.
„Tak kde máte to vězení?“ zeptala se, sáhla po lahvi s vodou a chtěla se zvednout.
Chytil ji za ruku, přinutil ji zůstat sedět a začal se ptát sám.
Po půlnoci se z laboratoře občas ozýval smích.
Andoriel seděla na stole, nohy měla složené pod sebou, a vyprávěla Tomovi historky z Atlantis. Tom chodil okolo nebo seděl na židli s nohama na stole. Andoriel těšily vzpomínky a Tom byl velice dobrý posluchač. Až moc dobrý, napadalo Áju každou chvíli a přes všechno nadšení z vyprávění se snažila dávat si pozor na to, co říká.
Nejvíc chtěl samozřejmě vědět o Wraithech, ale stejně pozorně si vyslechl i popis života Athosianů, jak ho viděla Andoriel, a sám pro sebe si poznamenal, že se toho od ní dozvěděl víc, než ze všech hlášení, která se kdy o Athosianech zmínila. I o Wraithech se dozvěděl pár zajímavostí, i když v tomto případě měl pocit, že Andoriel v některých chvílích jakoby někdo překryl ústa rukou a nedovolil jí pokračovat.
Přiznala, kolikrát ji ten Wraith, se kterým se znala, vyzvedl bez vědomí lidí a někdy dokonce i přes protesty samotné Áji, a odvezl ji za dobrodružstvím. Když poslouchal, jak líčí proměnu starého rozpadlého hradu v sídlo místního vládce nebo vzpomíná na měsíce v geniiském vězení, občas se mu pod nánosem let podařilo zahlédnout původní Andoriel, která všechno právě prožívá.
„Co mi tajíš? Co neříkáš?“ zeptal se jednou uprostřed vyprávění.
Zaraženě se na něho podívala. „Nechápu. Říkám všechno, co vím. Stejně jako celý den a skoro celou noc.“
Chvíli jí trvalo, než se zase rozmluvila a Tom už se na to víc nezeptal. Bude muset trochu zapátrat sám, aby zjistil, co to ta ženská tak dobře tají.
„Co máte mezi sebou s Jackem?“ překvapila ho otázkou za pár minut.
Zaváhal s odpovědí, ale nakonec přece jenom řekl: „Plukovník O’Neill se zřejmě domníval, že dostane vedení SGC. Když jsem přišel, docela jsme spolu válčili, ale snad už je to dobré. Většinou s ním nejsou žádné potíže.“
Andoriel naklonila hlavu na stranu a jen se na Toma dívala.
„Tak dobře,“ připustil. „Nemám ho rád. Je zatraceně chytrej a hraje si na hlupáka. Provokuje mě to.“
Ája pokývala hlavou a usmála se. Celý Jack.
Tom se snažil nenápadně zívnout, ale ústa se mu otevřela tak široce, že si je pro jistotu přikryl oběma rukama.
„Únava?“ zeptala se ho Andoriel. V jejím hlase slyšel jen starost, ale v očích jí hrálo. Měla z něho legraci.
„To nic není,“ odmítl nenápadnou nabídku k odpočinku.
„Možná bych ti mohla říct o Maye,“ navrhla Andoriel, zavrtěla se na stole a začala vyprávět.
Tom poslouchal jenom napůl. O prvních výzkumech s tím, jak udělat z Wraithů lidi, slyšel a četl. Vždyť ve skupině byl doktor Beckett, který to všechno spískal. A že Maya odletěla s Wraithy, to ho moc nezajímalo. Nejspíš z ní byla malá svačinka pro jednoho z těch děsů.
O dalších setkáních s Mayou se už Ája nezmínila a začala vyprávět o nějakých svahilsky mluvících trpaslících.
„Máš ještě něco s Wraithy?“ skočil jí doprostřed věty.
„Hm, počkej… ne. Už si na nic nevzpomenu.“ Na jeho vkus odpověděla skoro moc rychle, ale nechal to být. Únava ho přece jenom doháněla a právě si vzpomněl, že zítra – vlastně dneska – má jednání se zbytky obyvatelstva jedné téměř dočista sklizené planety.
„Víš co? Pro dnešek toho necháme. Dobrou noc,“ ukončil pro Andoriel dost nenadále noční sedánek.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny a seskočila ze stolu. Chytila se opěradla židle, protože jí nohy po dlouhém sezení vypověděly službu a musela počkat, až se zase začnou hýbat.
Přešel ke dveřím, otevřel je a beze slova čekal, až jimi Andoriel projde. K jejímu překvapení ji doprovodil až před pokoj a znovu jí popřál dobrou noc.
Cítila se tak unavená a vybraná ze všech myšlenek, že skoro neodpověděla. Až když vzala za kliku, vybavil se jí kousíček z konce jedné knížky. Pistolník dojde k cíli a otevře dveře, na které myslel léta, desetiletí, snad i staletí… Jeho zoufalý výkřik plný bolesti a únavy jí pak ještě dlouho zněl v uších, i když o něm jenom četla.
„Dlouhé dny a příjemné noci, sai,“ popřála překvapenému Tomovi a zavřela mezi nimi dveře.

[Aiwendill]

pekná kapitola...

ten úvod s tým nadšeným privítaním a nedôverou, čím si to zaslúžila, je jak z môjho reálneho života...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Jo, občas se mi do vyprávění připlete i reálný život

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

79. Za pět minut dvanáct

Jennifer Keller parkovala na nízké oběžné dráze své domovské planety a její hangáry byly stále dokořán, protože přilétala a odlétala téměř nepřetržitá řada Jumperů, stíhaček a dalších menších strojů vhodných pro let do blízkého vesmíru.
„Běžné opravy budou trvat asi tři týdny. Možná déle,“ hlásil Eugen Khiari. „Opravářské týmy jsou na místě a čekají na dodávky náhradních dílů ze Země. Nejdůležitější bude výměna podsvětelných i hyperprostorových motorů. Na ty si vyčlenili aspoň měsíc a půl a není jisté, jestli nebudeme muset přistát.“
Evan Lorne pokyvoval hlavou, a jak bylo jeho nejnovějším zvykem, mnul si místo pod levou klíční kostí.
„Generále Lorne?“ ozvalo se z interkomu. Hlas měl nezaměnitelný přízvuk, který Evan hned poznal a protočil oči, než stručně odpověděl.
„Hlaste se na ošetřovně. Jestli máte moc práce, berte to jako příkaz lékaře,“ pokračoval hlas doktora Xanga následovaný cvaknutím vypínané komunikace.
Generál Lorne se díval na malý reproduktor, a kdyby ovládal telepatii, doktor Xang by asi trpěl velkou bolestí hlavy.
„Pane?“ oslovil ho Eugen Khiari.
„Pokračujte v hlášení,“ pokynul mu Evan rukou.
„Zároveň s opravami také doplňujeme zásoby a vylepšujeme, co se dá.“ Zmlkl a přitiskl si prsty k uchu, jak poslouchal příchozí zprávu. „Technici se právě se rozhodli, že budeme muset přistát v každém případě,“ oznámil.
„Přerušte přísun dodávek z povrchu a připravte loď na přistání,“ řekl Evan a zvedl se. Věděl, že přerušení přísunu materiálu i opravářů bude chvíli trvat, tak toho chtěl využít a dojít na ošetřovnu. Byl rozhodnutý svou návštěvu tam neprodlužovat
Doktor Xang už na něj čekal usazený za stolem, s brýlemi na špičce nosu, jak se díval střídavě do počítače a do papírů.
„No, to je dost,“ přivítal generála a mávl rukou k nepohodlné židli u rohu stolu. „Raději jsem udělal ještě nějaké testy, když jste se tak hezky složil,“ začal se svou typickou empatií. „Nebudu chodit kolem horké kaše, pane Lorne. Máte už svůj věk a velení vesmírné lodi není právě nejklidnější zaměstnání. Až budu muset napsat zdravotní doporučení, nebude to ve prospěch vašeho dalšího působení na takové pozici.“ Podíval se do počítače, klepl do dvou kláves a přes obroučky brýlí se zadíval na Evana.
„Můžete zvážit, že byste odešel na vlastní žádost? Pak bych nemusel vytvářet žádný elaborát o vašem neutěšeném zdravotním stavu, a vy byste odešel – no, jako hrdina?“ navrhl téměř s citem.
Evanovi se v očích objevila hrůza. Slovo hrdina měl spojené s Johnem Sheppardem, a jako on rozhodně skončit nechtěl. Ale také nechtěl být proti své vůli odsunut do důchodu, protože zdravotně nezvládá svoji práci.
„Nevím, kdy byste musel ten váš posudek poslat, doktore,“ začal opatrně, „ale můžu vám slíbit, že požádám o odchod hned, jakmile skončí opravy. Nechci předávat loď v takovém stavu, jako je teď.“
Doktor Xang se na něj přísně díval, pak znovu klepl do klávesnice a položil ruce dlaněmi na stůl.
„Souhlasím, generále. Opravte loď. Žádné dlouhé výlety a střílečky.“
Evan si tiše oddechl. Doktor ani nemusel dodávat, že kdyby se mu po opravách nechtělo odejít do důchodu, poslal by ho tam sám, než by Evan stačil říct Jennifer Keller.
„Děkuju, doktore. Připravte se, budeme přistávat v doku,“ rozloučil se generál.

Oliver Martens klimbal v pilotním křesle. Už měl mít dávno po službě, ale zůstal na můstku a nechal Nicholase spát. Zasloužil si to. Dokázal je vyvést z pásu meteorů, i když to jejich loď Dakota zvládla jen tak-tak. Bylo to výtečné plavidlo a Nicholas Montgomery byl vynikající pilot.
Nikdo z nich už si nepamatoval, jak dlouho letěli mezi kamením a hlídali každý možný střet, a kdyby nebylo palubních hodin, připadalo by jim to jako nekonečno. Palubní hodiny sice měly své mouchy a neukazovaly tak přesně, jak by od nich někdo mohl čekat, ale aspoň povšechný přehled o čase dávaly. Oliver si znovu přehrál záznam do lodního deníku, který nechal namluvit Shawna Hopkinse. Po prvním poslechu ho chtěl vymazat, ale pak si ho pustil ještě jednou a usoudil, že zní docela dobře. Při třetím poslechu byl zase na vážkách.
Záznam zněl takto:
„Lodní deník: Ráno Collin přišel na můstek převzít službu, zíval na celé kolo, mžoural do přístrojů a na obrazovky a vypadal ještě duchem nepřítomný, když najednou vyhodil Zacharyho z pilotního křesla a začal manévrovat kolem šutru, který byl dost velký, abysme se za ním mohli schovat před mrňousy, co nás pořád otravovaly a snažily se nám provrtat dírky do slábnoucího štítu. Halekal přitom, že chce kafe a koláč a ať mu dají pokoj, že má strašně moc práce.
Zachary z toho byl trochu vedle, protože kafe už neviděl tak dlouho, že skoro zapomněl, jak vypadá, natož jak chutná, a koláč se mu zjevoval jedině ve snech. Raděj se vytratil a nechal Collina jeho osudu.
Olivera ty manévry vyhodily z postele, tak vletěl do kaťat a běžel se podívat, co se to děje. Collin rejdil po monitoru oběma rukama, na Olieho dotazy neodpovídal, a když něco řek, tak to nemělo ani hlavu ani patu, protože začínal od prostředka vět.
Taky sem se k tomu nachomejtl. Kdo by v těch saltech dokázal chrupkat, ne? Připlazil sem se na můstek a koukal jak čerstvě vyvoranej netopejr. Collinek si to brázdil kamennou řekou, byl samá votočka a vejvrtka, že měla Dakota co dělat, aby se jí z toho nezamotala hlava.
A najednou všichni koukáme, že to kamenný neštěstí máme za sebou a před náma blikaj hvězdičky jak na vánočním stromku.
Vytáhl nás z toho sajrajtu, vážení, a to to říkám ještě hodně slušně, protože ména, který sme dávali některým šutrům, když nám bylo hodně ouvej, ty byste nechtěli slyšet ani se zacpanýma ušima.“
Oliver se usmál. Měli namále. Collin je z kamenné řeky dostal právě včas, protože sotva pustili senzory dalekého dosahu, objevili, že o pár dní letu dál kamení padá do hezkého malého oblaku čehosi, co z vesmírného štěrku i malých planetek vytvářelo jemný prach. Jejich cesta zřejmě neměla skončit v propasti prašné nicoty. Sotva se trochu vzpamatovali, našli směr k Zemi a rozletěli se k ní na plný plyn. Nikdo se neptal, jak dlouho to bude trvat, všichni čtyři byli spokojení s tím, že mohou pokračovat v cestě.
Oliver zaťukal prstem vedle symbolu pro vymazání záznamu, pak ho nechal být a vybral ikonku pro trvalé uložení. Právě ho napadlo, že Shawna nechá, aby lodní deník nahrával častěji. A ostatní taky. Líbilo se mu, jak se Shawn snažil nejdřív mluvit aspoň trochu správně, a stejně nakonec sklouzl k tomu, jak se vyjadřoval obvykle.
Po tom šíleném manévru, kdy se Dakota opravdu kroutila na všechny strany, aby se vyhnula větší kolizi a vyletěla z proudu meteorů, se Nicholas zhroutil v pilotním křesle, něco nesrozumitelně zamumlal a mávnul rukou, když se ho snažili postavit. Až na něj Oliver houknul, ať se kouká pohnout, že se potřebují dostat dál, než je pás zase vtáhne zpátky, se zvedl a odbelhal se pryč.
Trvalo asi půl hodiny, než Collin chytil dech a mohl jim říct, že ho probudil neodbytný pocit, že je právě nejvhodnější chvíle na opuštění meteorů, a přesně věděl, jak to udělat. Nad pochybovačnými a pobavenými pohledy jen krčil rameny. Ať si to pánové přeberou, jak je jim libo. A protože pánům bylo libo, že jsou pryč a můžou pokračovat v nekonečné cestě domů, nechali Collina po tvrdé práci odpočívat, nastavili kurz a střídali se na hlídce. Pořád ještě to bylo obtížné, protože ze Slunce bez pomoci silného dalekohledu neviděli ani malou tečku uprostřed obrazovky.

„To není právě ideální místo pro tak důležitý projekt,“ poznamenala Anat.
Prohlíželi už pátou planetu pro poslední líheň a na každé se jí podařilo najít nějakou chybu. Tato byla téměř dokonalá, ale Anat se nelíbilo, že vhodné místo pro líheň je moc blízko rovníku a teploty tam v letním období dosahují dvojnásobku, než je vhodné klima pro vývoj Wraithů.
Alexis se na ni zamračila, ale neřekla nic. Pořád ji pronásledovala představa mohutné armády, a pokud ji měla uskutečnit, je třeba, aby podmínky byly ideální.
„A co tady?“ poklepala na hvězdnou mapu jen kousek od jejich současné pozice.
Anat kývla a vydala příkaz k odletu. Malá flotila rychle odvolala všechny pátrací týmy a seskupila se k přesunu.
Netrvalo dlouho a pátrání se rozběhla znovu. Nejnovější planeta byla více než příznivá. Až se to Anat skoro nelíbilo. Stálé počasí, hluboké lesy, skály plné jeskyní a podzemních řek, to se tak blížilo ideálu, jak jen to bylo možné.
Alexis na můstku netrpělivě poskakovala a každého honila, aby byly všechny potřebné údaje co nejdřív na palubě a mohla dát pokyn k přistání lodi určené pro líheň.
„Našel jsem známky osídlení,“ ozval se jeden z pilotů stíhaček, kteří měli za úkol obletět celou planetu a pátrat po nebezpečích. Kromě hrozby častých živelních katastrof jako jsou vysoké záplavy, hurikány a obří sopky se dívali po čemkoli živém, co by mohlo ohrozit vývoj nové wraithské generace.
„Humanoidé?“ zeptala se zvědavě Sisi. Lidská populace na nízkém stupni vývoje by se s jejich plány nekřížila, naopak by byla výhodou. Malá královnička znovu netrpělivě poskočila.
„Trosky malých měst ještě úplně nezarostly, ale jsou dlouho nepoužívané. Po lidských bytostech ani památka,“ odpověděl pilot, když několikrát ve velkých kruzích obletěl původně zastavěnou oblast.
I další piloti hlásili to samé a Sisi se zklamáním protáhl obličej.
„Nevadí. Planeta nemusí být až tak dokonalá,“ prohlásila po chvíli usilovného přemýšlení. „Kdyby měli mladí jídlo od začátku hned u nosu, mohli by být líní a málo by si vážili všeho, co jsem ochotná jim poskytnout,“ rozumovala.
Anat nad tím projevem ani nezvedla oči od obrazovky.
„Chci to vidět na vlastní oči,“ rozhodla Sisi najednou. „Zařiď to.“
Anat neprotestovala. Sama byla zvědavá na tu skoro dokonalou planetu. Vybrala na přistání travnaté místo uprostřed lesů, které by se na budoucí líheň ideálně hodilo, a dala připravit malý dopravní člun. Alexis se postavila pilotovi lodičky za záda a nakukovala mu pod ruce. Jedním z jejích malých cílů bylo naučit se ovládat wraithské vesmírné dopravní prostředky. Zatím o něm nikomu neřekla, ale už pár dní se pletla pilotům do cesty při každé příležitosti a okukovala jejich práci.
Přistání proběhlo rychle a hladce a Sisi celá nedočkavá podupávala a čekala, až vojáci prověří bezpečnost okolí. Na jejich pokyn vyběhla z lodi a sklonila se nad první rozkvetlou trávou, na kterou narazila. Prohlédla si ji ze všech stran a zvrátila hlavu, aby viděla světle modré nebe pozdního rána.
Anat si uvědomila, že Alexis je poprvé na nějaké planetě. Poprvé mimo loď. Nechala ji obdivovat louku a oblohu a s několika vojáky se dali do prohledávání okolního lesa.
„Co je to?“ zavolala na ni Sisi s hlavou nakloněnou na stranu. Anat pochopila, že dcera poslouchá a zaposlouchala se také.
„Nic,“ řekla zaraženě, „jenom ticho.“
„Ticho,“ opakovala Sisi polohlasně.
Anat se také zaposlouchala a to ticho jí najednou přišlo podivné.
„Zdravím tě, krásko. Jsi nádherná. A úžasně voníš,“ ozval se jí najednou u ucha hlas. Skoro nadskočila leknutím a prudce se obrátila.
„Co? Kdo?“ začala, ale hned zmlkla.
Stál před ní vysoký tvor s vlasy spletenými do silného copu, s dlouhýma ušima svázanýma nad vrcholem hlavy modrou stužkou a s ocasem porostlým dlouhými chlupy, kromě černého konce zakrouceného do spirály.
„Zase ty!“ vykřikla Anat rozzlobeně.
„Já?“ podivil se tvor. „Už jsme se setkali? To není možné. Tak úžasnou bytost bych si jistě pamatoval.“
„Jsi rusál,“ prskla Anat.
„K tvým službám,“ uklonil se rusál. „Jmenuji se Theofil.“
Anat mimoděk couvla a telepaticky k sobě přivolala vojáky. Obstoupili ji a doprovodili k čekající lodi.
„Alexis,“ řekla tak ostře, jak s dcerou ještě nikdy nemluvila. „Letíme pryč. Hned!“
Sisi se na ni zamračila, ale stačil jediný dotyk matčiny mysli, aby bez protestů nastoupila.
Anat se před vstupem do plavidla ohlédla po Theofilovi. Stál na stejném místě a usmíval se. Když poznal, že se na něj královna dívá, zamával.
Wraithská přepravní loď vyletěla na orbitu a za chvíli už celá flotila opouštěla solární soustavu.
Theofil se otočil a podíval se do očí pravému vládci planety.
„Jsi spokojen?“ zeptal se.
Obří ještěr sklonil hlavu a vydechl tak prudce, že rusálovi zavlály uši.
„To jsem rád,“ špitl rusál a rozběhl se do lesa. Byl poslední svého druhu a Thanatos ho nechal žít jenom pro příležitost, kdyby se znovu objevili ti ničitelé lidí. S Mayou a Jamesem si rozuměl, ale další, co přišli po nich, vyplenili všechna města, vesnice i samoty a nenechali na planetě jediného živého člověka.
Thanatos zvedl hlavu k obloze a zlostně zařval. Cítil se osamělejší než kdy dřív.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

80. Minuta před dvanáctou

Celeste Grey odpojila svoji sestru Jennifer a začala okamžitě pátrat po tom, co Wraithové dělali na Zemi. Nathan Velenský chodil po můstku s rukama za zády a dokonce ani Terys si nedovolila ani špitnout. Hlášení na Zemi podal stručně. S jejich letem bylo všechno v pořádku, to Jennifer Keller měla co vyprávět.
Senzory na stříbřitě ‚nebesky šedou‘ loď posílaly data, stahovaly materiál ze tří nových satelitů, ale žádné problémy s wraithskou návštěvou se nikde neobjevovaly.
Nat přemýšlel nad tím, že bude wraithské lodě pronásledovat, ale nechtěl opustit okolí Země, dokud Jennifer Keller nebude plně funkční.
Když měl chození sem a tam dost, svalil se do křesla, nechal posádku v klidu hodnotit informace a přivřel oči. Za pár vteřin zabručel něco nesrozumitelného a přestal se myšlenkou na pronásledování Wraithů zabývat. Matka mu telepaticky poslala krátkou vysvětlující zprávičku, tak už věděl, co tam dělali.
Erin si tiše oddechla, že má syna zase na dosah, a znovu odehnala všechny pokusy Daru o vydírání. Hned po odchodu Radka a Ann se nechala dobrovolně zatáhnout do Darova ledového království jen proto, aby mu dala jasně na srozuměnou, že je to pro ni uzavřená kapitola. Nezdálo se, že by s tím smířil.
Nathan se zavrtěl v křesle. Podle poslední zprávy ze Země je čekají asi dva měsíce nepřetržité hlídky. S něčím pomohou nové satelity, ale než bude Jennifer Keller opravená, je to na Celeste Grey a její posádce.
„Tak, vážení, čeká nás dlouhá hlídka kolem Země. Mějte oči na stopkách, protože ti parchanti Wraithové se tu pořád motají okolo,“ řekl do komunikace.
Jolla Jasiri už začala vypracovávat nový rozpis služeb, José Calvera zadal data pro první oblet planety a Terys Hallová si hlasitě odfrkla a protočila oči. Pro ni to znamenalo, že si asi dlouho po ničem nevystřelí a bude trávit většinu času někde ve skladu nebo ve zbrojnici pucováním vybavení.
Nathan se ohlédl a mrknul na ni. Bojovná nálada už ho přešla a docela se těšil na trochu nudy, i když by dal přednost výzkumné misi. Takové nebyly na skladě, tak bral, co bylo.
Začaly stále stejné dny a noci, na které si někteří členové posádky Celeste Grey stěžovali jenom proto, aby na ně za sedm neděl mysleli s nostalgií.

Erin seděla opřená o kmen stromu a dívala se na hladinu jezera. Od jejího setkání s Radkem a Ann uteklo už pár týdnů a pořád se nemohla zbavit divného pocitu, který ji přepadl, když se na ně podívala. Nic špatného s nimi nebylo, tím si byla jistá. Tak odkud se ten pocit bral?
„Nic nevíš,“ zkonstatoval jí v hlavě lakonicky Hlas.
„Zatím,“ přiznala. „Ale to je jen otázka času,“ polohlasně zavrčela na Dar, jehož smích jí rezonoval lebkou.
Na rozdíl od reálného světa, kde vrcholilo léto, se astrální krajinou plížil lezavý chlad, nad jezerem se převalovala mlha a přízračná krajina zkřehla pod ledovou jinovatkou. Erin se tak rozdílné zrcadlení jednoho místa nelíbilo, neslo v sobě varovný příslib budoucnosti, která se nad tímto světem stahovala stále blíž.
Vedle Erin se náhle zhmotnila tiskárna a za skřípavého hučení ze sebe vyplivla sežvýkaný papír. Černovláska po něm sáhla a se špatně skrývaným znechucením si ho prohlédla. Kapaly z něj sliny a něco, o čem by ráda řekla, že jsou to také jen sliny, ale bohužel k ní tiskárna tak milosrdná nebyla. Na papíru byl vyveden neumělý obrázek Pikachu s polámanou cigaretou v roztomilé tlamičce.
„Tak co je špatně?“ zeptala se tiskárna.
„Neumíš se vytisknout žlutě?“ Erin nacpala papír zpátky do tiskárny a znovu se zadívala na hladinu jezera. Vedle ní se ozvalo tlumené dávení. Zafoukal vítr a na hladině se objevily drobné vlnky. Erin připadalo, že už skoro ten pocit chytila, ale rozplynul se stejně, jako se vyhladily vlnky, když zase nastalo bezvětří. „Něco je špatně,“ řekla bezmocně.
„Barvy došly a žlutá jako první, byla na toto místo příliš veselá,“ zaskřípal Dar a z tiskárny se stal zavalitý muž s rudým plnovousem. Převalil se na bok a hlavu si položil Erin do klína.
„Už to víš?“
„Ne.“
„…a teď?“
„Jako uslintaná tiskárna jsi byl milejší.“
Dar si teatrálně povzdechl, až se mu břicho změnilo v roztřesený rosol. „I tvoje smysly posílené mou maličkostí otupil čas, ale já ti na rozdíl od jiných odpouštím tvé nedokonalosti. Hlad však nezná slitování a já už cítím jeho dech v zádech. Přešlapuje za dveřmi do ráje, aby si vzal vše.“ Erin na něho shlédla, aby přerušila další spršku nesmyslných litanií, a její pohled se střetl se žlutýma očima. Dar mrkl a žlutá zmizela. Erin se dívala do brčálově zelených očí, které patřily člověku, a tělem jí proběhl třas. Vyskočila na nohy a nechala Dara kutálet se po svahu k jezeru.
„Jak dlouho to už víš?“

Andoriel si vymohla vycházku venku na sluníčku. V katakombách SGC se skoro udusila a nijak jí nepomohlo ani to, že za ní chodili nejenom členové protiwraithského kroužku, ale i další zaměstnanci a vojáci. O Johnu Sheppardovi a Carsonovi Beckettovi ani nemluvě, ti dva se u ní střídali a nenechali jí ani půl hodiny bdělého stavu samotnou. Už z toho byla pěkně unavená a otrávená a čím dál častěji se jí vracela představa lesa, trávy, tekoucí vody a rozpálených skal (komárů, klíšťat, pijavic a zmijí). Doktor Darkson jí žádný výlet nechtěl povolit, dokud Thomas Hidllet neprohlásil, že paní Norovou doprovodí, a pokud by se jí zase zatočila hlava, dostane ji okamžitě zpátky. John Sheppard se nabízel taky, ale po pobaveném pohledu velitele SGC couvl.
Andoriel byla jejich krátkému rozhovoru přítomna a neubránila se drobnému úsměšku.
„Jsi si jistý, že chceš se mnou na procházku?“ zeptala se Toma.
„Ano.“ Zůstal vážný a očividně při odpovědi myslel na něco jiného.
„I přes mé vyprávění, jak takové procházky občas končí?“ nedala se Ája. John vyprskl smíchy a Thomas konečně začal poslouchat a přemýšlet, na co se ho Andoriel vlastně ptala.
„Jestli myslíš na své zážitky z Pegasu, tak bych ti měl připomenout, že tady není Pegas. Nejsou tu žádné útesy nad mořem a na žádnou horu nepolezeš, takže nebude odkud padat, a co se tvého nepříjemného přítele týká, ten je, doufám, daleko na to, aby se tě pokoušel unést.“ Povytáhl obočí nad tím, jak Andoriel z tváře postupně mizí úsměv a ukázal k výtahu. „Jestli je to všechno, měli bychom jít. Odpoledne mám ještě nějaké povinnosti.“
Zašklebila se na něj a nechala si pro sebe poznámku, že se o žádný doprovod neprosila. I jí dělalo starosti, co se s ní děje. Neměla tušení, co by mohlo způsobovat takovou slabost, až měla dojem, že se ocitá na okraji smrti.
Bez odmlouvání k němu na malém soukromém parkovišti u vstupu do hory nasedla do auta, a sotva vyjeli na volnou silnici, zhluboka vydechla.
„Nádhera,“ zašeptala. „Jak můžeš vydržet pořád pod zemí?“
Tom se po ní podíval a neodpověděl. Nechtělo se mu připomínat jí, že v podzemí je pořád jenom ona a ostatní jezdí každý den domů.
Projeli malým městečkem, stavili se v místní restauraci na pozdní snídani nebo časný oběd a za posledními domy Thomas zabočil na úzkou okresku, která je po pár kilometrech dovedla do úhledného lesíka.
Sotva stačil zastavit, už vyskakovala z auta a nadšením rozpřáhla ruce.
„Tohle mi opravdu strašně moc chybělo. Děkuju, Tome.“ Otočila se k němu se širokým úsměvem.
Thomas se usmál trochu nuceně. Mělo ho napadnout už dávno, že Andoriel není zvyklá trávit tolik času zavřená. Všechen čas. Na to nebyl zvyklý snad nikdo a nikoho nenapadlo, že Andoriel nemá ze základny kam jít. Úsměv mu zvadl.
„Není za co děkovat,“ kývl k prvním stromům, „užívej si, nemůžeme se zdržet moc dlouho.“ Nechal Áju, ať jde napřed, kam jí nohy ponesou, a z kufru auta vytáhl velkou deku. Na dlouhou procházku to podle něj s babkou Ájou nebylo, ale díky pohodlnému odpočinku na dece by mohla strávit pár hodin bez omezování stěnami nebo střechou.
Dohonil ji a přizpůsobil se její nepříliš velké rychlosti. Koukla na deku a povytáhla obočí.
„Chceš tu přespat?“ zeptala se. Pak jí oči zledovatěly, když si uvědomila, jakých ohledů se jí dostalo. Pobouřeně si odfrkla a pokračovala v cestě, aniž se po Tomovi ohlížela.
Nad jejím chováním jenom zavrtěl hlavou a držel se opodál, aby jí nechal dost prostoru.

Doktor Zelenka otevřel oči a mžoural do temné místnosti, která mu vůbec nic neříkala. Něco ho probudilo, ale nedokázal přijít na to, jestli to byl zvuk, pohyb nebo jiný rušivý vjem. Vedle sebe uslyšel tiché písknutí, jak Ann oddechovala, ale na to byl tak zvyklý, že ho to probudit nemohlo. Vymotal se z pokrývky a posadil se. Postel byla tvrdá a něčím známá, jen nemohl přijít na to, čím. Spustil nohy na zem a ledová podlaha pod chodidly ho probudila úplně.
Ohlédl se po Ann a tiše vstal. Než se jeho žena probudí, chtěl zjistit, jaká nálada vládne v SGC a koho tady může potkat. Po příchodu na základnu je nějaký mladík v uniformě jen odvedl do pokoje a nechal je, ať se postarají sami o sebe s tím, že velitel SGC se jim bude věnovat, jakmile bude mít trochu času. Bylo hodně brzy ráno a oba byli tak unavení, že zalezli pod peřinu a usnuli. Radek se natáhl pro hodinky, a jestli neprospal víc jak dvanáct hodin, bylo poledne.
Poskakoval na jedné noze, jak se snažil navléknout si ponožku a tiše nadával.
„Anglicky, lásko, víš, že česky pořád neumím,“ zamumlala Ann, otočila se na druhý bok, dvakrát vzdychla a pak se ozvalo spokojené zapískání.
Radek se zarazil, počkal, až bude zase klid a pokračoval v oblékání, tentokrát pomaleji a v úplném tichu. Než odešel, sklonil se nad postelí a pohladil Ann po stříbřitě šedých vlasech. Ze světlé blond už nic nezbylo, ale to mu nevadilo.
Otevřel na chodbu a rozhlédl se. V dohledu nikdo nebyl, tak si s pokrčením ramen vybral jednu stranu a na tu se vydal. Vybral si dobře, protože mu stačilo dvakrát zatočit a sjet výtahem do posledního patra.

„Už tam budem?“ zeptala se Alexis. Prsty ruky netrpělivě ťukala do ovládacího panelu na můstku.
Anat se nenechala vyrušovat. Kdyby Sisi opravdu chtěla vědět, kdy přiletí k cíli jejich cesty, mohla se jednoduše podívat na letové údaje nebo o trochu znepokojivěji vlézt pilotovi do hlavy. Koordinování příletu velké flotily z různých míst v jediný okamžik do určitého bodu vesmíru dalo hodně práce.
„Už tam budem?“ opakovala Alexis hlasitěji.
„Ano, miláčku,“ řekla Anat nepřítomně.
Sisi se na ni rozzlobeně podívala, ale pak odvrátila pohled a její prsty nepřestávaly vyťukávat nepříjemný rytmus.
„Už tam bud…,“ začala znovu, když jejich loď vstoupila do normálního vesmíru a na všech obrazovkách se rozzářila další hyperprostorová okna, jak se k ní připojoval zbytek flotily.
„Jsme tady. Flotila je kompletní,“ vydechla Anat úlevou.
„Výborně,“ zajásala Alexis. „Propojte mě na všechny lodě,“ kývla na jednoho z důstojníků. Po jeho potvrzení, že ji všichni slyší, vykřikla jedno jediné slovo:
„ÚTOK!“

vynikající díl