Mad Black: Kap 12 Mad Black (14.3)

Tak jednoduché to nebude, elektrika v Malbourne ve velmi omezené míře fungovala, ale až s příchodem nové vlády se všechno hodně zlepšilo. Pointa však bude někde jinde, už je to v tomhle díle lehce naznačeno a v 9 se dozvíme víc.

[Aiwendill]

Bude ešte nejaké pokračovanie?

Mám to v plánu. Až dopíšu Aldeneerin, tak se pustím do Mad Blacka. Když se to podaří, ještě letos bude 9 díl, který mám dokonce i trochu rozepsaný.

Konečně po roce a půl, kdy jsem dopisoval Aldeneerin, přišel čas na dopsání Mad Blacka. Půjdeli to dobře, budou se díly objevovat pravidelně.

9
Pravá tvář

Uplynuly dva měsíce a za tu dobu se toho příliš nezměnilo. Stále jsem pracoval na centrálním kamerovém dispečinku a koordinoval jednotky v přiděleném okrsku. Jediné, co mě čas od času zaujalo, byl stále rostoucí počet kamer a mikrofonů, které NOM umisťoval na neobvyklá místa. Kamery a mikrofony se už objevily i v některých restauracích a hospodách. Kolikrát jsem si říkal, zda to už není přílišné zasahování soukromí a zda jednou nebudou kamery i v bytech obyvatel.

Začátek roku byl poměrně hektický, protože do našich řad se noví lidé stále příliš nehrnuli. Změnilo se to až v průběhu února, kdy dorazily posily z jiných částí světa. Konečně jsme měli možnost si trochu oddechnout, a tak zůstal i čas zajít na pivko s parťákem Shaunem do naší oblíbené hospůdky v městské čtvrti Williamstown.

„Nazdar Paci. Už jsem se dlouho neviděli,“ pozdravil mě Shaun v dobré náladě, přičemž nám hned poručil pivka.
„Konečně máme zasloužené volno. Ten začátek roku byl dost uspěchaný a sotva jsme se viděli.“
„Jen občas na základně, nebo když jsi na dispečinku a náhodou se uslyšíme po vysílačce.“
„Teď už to bude lepší. Početní stavy nám doplnily jednotky z Perthu a proslýchá se cosi, že mají následovat i síly až z daleké Evropy,“ vyprávěl jsem, zatímco nám hospodský donesl pivo a konečně si tak mohli připít na zdraví.
„Až z Evropy,“ podivil se Shaun, sotva se napil. „To se možná dozvíme, jak to vypadá i jinde ve světě.“
„Možná jo, avšak mám z toho trochu obavy. Když se podívám na rozpis služeb na duben, tak tam naši parťáci z dob MFP mají hodně málo služeb. Dokonce i já tam mám asi jen tři denní, jinak samé hlídky v ulicích. Mám takový dojem, že nás ti noví chtějí vystrnadit ze všech zajímavějších pozic.“
„Něco na tom bude. Kdesi jsem zaslechl, že se náš kapitán Fifi se chystá do důchodu.“
„Cože. To je pro mě naprostá novinka,“ podivil jsem se a zároveň začal přemýšlet, co všechno za tím stojí. „Neříkal někdo něco víc?“
„Snad něco v tom smyslu, že už ho ta práce moc nenaplňuje a chce se věnovat něčemu jinému,“ vysvětloval Shaun důvody, které odposlech od kolegů.
„Zajímavé. Nikdy kapitán nezmiňoval, že by tu chtěl skončit. I když je pravda, že také na něm vidím určitou nespokojenost. Sice se mnoho věcí změnilo k lepšímu, život v Melbourne je nyní mnohem bezpečnější a dokonce ani obyvatelé už tak netrpí hlady a žízní, ale vidím, jak přibývají pořád nové zákony a nařízení. Některé vůbec nechápu, dokonce jsem měl nedávno kvůli jednomu zásahu problém.“
„Myslíš ten blackmetalový koncert?“
„Ano. Z nějakého důvodu ho kdosi zakázal a neměl se tedy konat. Vůbec nechápu proč. To tu bude někdo rozhodovat jakou muziku mají lidé poslouchat?“
„Možná to tak nakonec vypadá,“ pokračoval Shaun, když dopil první pivo. „Nedávno jsem byl svědkem, jak nějací kravaťáci chodili po obchodech, hospodách a dalších podnicích a cosi si poznamenávali. Následně rozesílali majitelům jakýsi seznam doporučení.“
„Seznam doporučení?“ s podivem jsem se podíval na parťáka.
„Vláda prý má určovat jakési standardy kvality. Snad něco ve jménu slušnosti a poctivosti. Lidé na to celkem slyší, protože léta znaly většinou podivné podniky, kde je kolikrát kde kdo okradl. Asi na tom něco bude, ale někde snad bude hranice.“
„Uvidíme, co přinese budoucnost,“ uzavřel jsem naši debatu na téma NOM.
Večer jsme spolu probírali pak probírali běžné věci ze života, popíjeli pivko, zahráli si kulečník a šipky s místními obyvateli a domů vyrazili až před půlnocí.

Následující dva dny jsem měl volno, a tak se rozhodl vyrazit více do města a třeba i na nějaký výlet. Díky některým zprovozněným linkám elektrických drah byla nově cesta do centra mnohem rychlejší, snazší a také bezpečnější. Vzhledem k teplému dni jsem si na sebe oblékl kraťasy a triko s motivem metalové kapely Darkthrone.

Cestou po městě jsem si dost často prohlížel okolí a porovnával, jak se Melbourne stále proměňuje. Mé pozornosti také neuniklo množství kamer sledující hlavní ulice. Na dispečinku, kde je pár desítek obrazovek, to nevypadá nijak přehnaně, ale teprve pohled do ulic ukazuje realitu. Během krátké doby se dalo napočítat na ulicích stovky kamer. Nikdo si nemohl být jistý, kdo z NOM se právě dívá, ale začalo se předpokládat, že každý může být kdykoliv pozorován. Kamery zatím nedisponovaly záznamem, ale jejich dodání se plánovalo do budoucnosti. To už byl předpoklad, že každé porušení rádu už neunikne pozornosti. Navíc nikdo netušil, kde všude mohly být umístěny mikrofony, a tak některé nevhodné věci nebylo dobrí říkat nahlas kdekoliv a dost možná ani na záchodě.

Dvě hodiny jsem se procházel centrem města, prohlížel budovy, poseděl chvíli v parku a odpočíval. Po poledni se již přihlásil hlad, a tak se nabízelo najít nějaké občerstvení. Výborná restaurace, která navázala na předválečný úspěch, se jmenovala Naked for Satan. Působivý název, avšak restaurace skrývala krásné prostředí, výbornou kuchyni a skvělé pivo, které se zde stáčelo přímo z pivních tanků. Starodávný nábytek připomínal staré dobré časy ještě před válkou. Současný vývoj situace napovídal mnohým, že by se opět mohly vrátit.

Zašel jsem dovnitř, objednal si pivo a nahlížel do jídelního lístku. Záhy mě jeden z číšníků poznal a ihned mě pozdravil: „Nazdar Paci. Už jsme se dlouho neviděli.“
„Zdar. To jsi ty,“ okamžitě poznal kamaráda Lukase, který před dvěma lety sloužil také u MFP. „Rád tě vidím, už je to tak dlouho, co jsme se viděli. V poslední době nebyl vůbec čas se navštěvovat.“
„Změnilo se toho v poslední době hodně a zatím to vypadá, že změny jsou vesměs k lepšímu. A co ty, jak to vypadá u jednotky?“
„Tam došlo k hodně velkým změnám,“ chtěl jsem začít popisovat události.
„Řekneš mi to později, teď se musím věnovat hostům,“ přerušil mě Lukas, který šel obsloužit právě příchozí hosty.

K obědu jsem si dal výborný hamburger a hranolky s pálivou chilli omáčkou. Tak dobré jídlo nebylo možné si dát celá desetiletí. Pohled na pěknou restauraci a lidi pochutnávající si na vynikajícím jídle dával zapomenout skutečnost, že svět byl před dvaceti šesti lety zničen nejstrašnější válkou v historii a ještě před rokem byl i život v samotném Melbourne velmi těžký. „Možná skutečně nastávají nové zlaté časy,“ blesklo mi hlavou, když jsem spokojeně spořádal vydatný oběd.

Když do mě padlo druhé pivo, Lukas si přisedl k stolu se slovy: „Tak už si můžeme popovídat. Už mám volno.“
Během následující půlhodiny jsem mu povyprávěl vše důležité, co se stalo u MFP, včetně odchodu Maxe. Popsal i příchod NOM a následné změny na základně a u jednotky.
„To tě asi docela štve, jen sedět u kamerového systému, nebo jen chodit po nudných hlídkách,“ vycítil správě mou nespokojenost s prací.
„Ani nevíš jak. Měl jsem rád určitou svobodu, určitou akci a teď jsou to jen samé regule. Navíc současný vedoucí mě zrovna nemá v oblibě. Dost vážně přemýšlím o odchodu z jednotky.“
„Tý jo. To je pořádná změna,“ trochu Lukase zaskočilo mé sdělení. „A co budeš dělat?“
„Uvidí se. Možná si taky otevřu hospodu.“
„Dobrý nápad, akorát jsou hrozné ty stále nové nařízení a předpisy. Pořád, co se smí a nesmí. Povinné vybavení kamerami a mikrofony. Nechápu, proč to všechno. Majitel dokonce bude asi muset přejmenovat hospodu, protože název Naked for Satan není prý vhodný. Zatraceně o co jim jde. Vždyť takhle se ta hospoda jmenovala už před šedesáti lety.“
„Taky si všímám všech těchto podivných nařízení. Nedávno byl dokonce zakázán jeden metalový koncert. Nelíbí se mi, že vláda bude lidem nařizovat, jakou muziku mají poslouchat,“ odpověděl jsem trochu tiším hlasem, neboť nebylo jisté, zda už tu někde nejsou mikrofony a mým nadřízeným by se jistě mé názory nelíbily.
„Neboj se. Zatím tu kamery a mikrofony nemáme, ačkoliv jednou tomu asi neunikneme,“ ujistil mě Lukas. „Jinak další blackmetalový koncert je už plánován v utajení, více ti tady raději nebudu prozrazovat.“
„Chápu.“
Následně jsme si spolu ještě chvíli poklábosili a po čtvrtém pivu zaplatil, a když jsem se chystal k odchodu, Lukas mi nenápadně vložil do ruky malý papírek.

Po obědě mi zbývalo ještě mnoho času, a tak se šel trochu projít po městě a odpočinout si v nedalekých Carlton Gardens. Posadil jsem se na novou lavičku, a potom se konečně podíval na malý papírek, na němž stálo: „Dark Ascension 24.3 Auburn.“ Čas a místo, kde bude probíhat utajený koncert. „Tak jsme to dopracovali. Koncerty v utajení, vynucené změny názvů, nevhodné oblečení a kamery na každém rohu. Co bude dál?“ proběhlo mi hlavou. Tuhle muziku mám hodně rád a před rokem nebyl problém poslouchat ve služebních autech cokoliv. Příchodem nové vlády všechno muselo pryč. Dokonce návštěva podobných koncertů začínala být nevhodná. Neexistoval sice žádný zákoník, ale pro příslušníky NOM panovala poměrně přísná nepsaná pravidla. Ať se jednalo o oblečení, vzhled, volno časové aktivity, počty návštěv hospody, politické názory a podobně. V každém případě jsem chtěl koncert navštívit. Na tu noc na mě připadalo volno, takže nebylo třeba měnit si s někým službu, což mnohdy bývalo problematické. Ovšem bylo třeba být na pozoru, protože by to byl řádný malér, kdyby někdo z vedení zjistil, že jsem takový koncert navštívil.

Malý papírek jsem po příchodu domů raději spálil, aby se nikdo o konání tajného koncertu nedověděl. Tuto informaci bylo třeba řádně uchovat pouze v hlavě. Nikdo si nemohl být jistý zda, někdo z NOM nedělá prohlídky domů příslušníků. Jisté podezření jsem pojal před týdnem, kdy některé věci nebyly úplně zcela na svém místě. Člověk by si řekl, že čas od času něco odloží někam jinam, a potom to nemůže najít a objeví to náhodou na místech, kde by to nikdy nečekal. Toho dne po návratu ze služby bylo podobných záhad více, než bylo zdrávo. Od té doby jsem přemýšlel, kam schovat desky, kazety, metalové oblečení a další věci, které by mohly být v budoucnu považované za závadné. Zatím však žádný oficiální zákaz ani doporučení nepřišlo. Bylo však dobré být na pozoru, zdálo se, že začíná metalová muzika některým lidem vadit.

Poslední směnu na kamerovém dispečinku jsem čas od času pozorně naslouchal a snažil se odhalit případně zvěsti o tajném koncertě. Nic. Vypadalo to, že nikdo z NOM nemá o něm potuchy. To bylo dobré znamení. Večer po službě jsem opět zašel s Shaunem na pivko a opět si trochu popovídali. Když jsme si šli zahrát šipky, mé pozornosti neušel podezřele vypadající chlápek v obleku, který navštěvoval tuto hospůdku v městské čtvrti Williamstown pravidelně. Jeho tvář mi přišla povědomá, protože podobný chlápek se poměrně často pohyboval v okolí mého domu. Po několika odehraných hrách jsme vyšli na chvíli před hospůdku nadýchat se čerstvého vzduchu.

„Všiml jsi si toho chlápka v obleku,“ tiše jsem se svěřil parťákovi o podezření.
„Ten co tam stál kousek u jukeboxu?“
„Ano ten.“
„Toho vídám poslední dobou také dost často,“ rozpovídal se Shaun, přičemž mluvil velmi potichu a dával si dobrý pozor, aby ho někdo neslyšel. „Všiml jsem si ho nedávno v obchodě, ale i v restauraci, kde jsme obědvali s rodinou.“
„Může to být tajný agent z NOM, který má zřejmě za úkol sledovat příslušníky.“
„Na tom něco bude. Už jednou jsme se o tom bavili. Možná naši velitelé chtějí vědět o nás naprosto vše. Kam chodíme, jak se bavíme, s kým se bavíme, jaké máme záliby a podobně. Zrovna včera rodina pojala podezření, že náš dům kdosi čas od času pozoruje.“
„Taky mám podezření, že mi někdo nedávno prohledali dům,“ tiše jsem prohlásil. Najednou se za dveřmi ozvaly kroky, a tak bylo načase tento hovor ukončit a vrátit se zpět do hospody. Toho večera jsme si ještě jednou zahráli šipky, dopili poslední pivo a oba se vydali ke svým domovům.

Nastal den plánovaného koncertu. Dopoledne jsem strávil doma, připravil si oběd a následně se převlékl do metalového. 24. března se zrovna ochladilo, a tak bylo třeba se lépe obléknout. Na sebe jsem si vzal triko Darkthrone, služební kožené kalhoty a starou koženou bundu ozdobenou cvočky. Když přišla nová doba, bylo v plánu si pořídit zcela novou bundu, když se opět rozeběhla výroba nového oblečení. Z počátku přibývaly mnohé nové výrobky na prodej, avšak nedalo se přehlédnout, že některé věci se náhle přestaly nabízet. Pořízení nového křiváka se stále oddalovalo a pomalu to vypadalo, že buď si budu muset nechat starou bundu po komsi z gangu, který jsme kdysi dávno rozprášili v okolí Melbourne, nebo spolehnout se na černý trh.

Krátce po poledni nastal čas odchodu. Auburn byla čtvrť téměř na opačném konci města, a tak mě čekala dlouhá cesta. Naštěstí už v té době kromě několika linek městských elektrických drah se také rozjely některé městské vlaky. Jedna trať protínala i čtvrť Williamstown a jí mohl vyrazit na zastávku North Williamstown odkud se dalo dostat do centra, kde stačilo přestoupit na spoj směr Auburn. Místo, kde se měl toho dne odehrávat utajený blackmetalový koncert, se nacházelo nedaleko nádraží ve starém nepoužívaném průmyslovém skladišti. Zdejší čtvrť nepatřila mezi hojně obydlené, proto byla vhodná pro pořádání tajného koncertu. Vydal jsem se k nenápadné dvoupatrové betonové stavbě, kam právě zašel vlasatý chlápek.

Nenápadné oprýskané železné dveře se po mém zaklepání otevřely. „Á to jsi ty. Pojď dál,“ přivítal mě kamarád Thomas, kterého už jsem znal z několika navštívených koncertů a komu jsme přezdívali Demonizer. Sestoupil jsem po starém betonovém schodišti do studených podzemních prostor. Chlad tu nevadil, protože za pár hodin se vzduch zadýchal. Na jedné straně dvacet metrů dlouhého a patnáct metrů širokého sálu se už chystaly nástroje a naproti pódiu už fungoval provizorní bar. Zatím se tu pohybovalo zhruba třicet vlasatých. Téměř všechny jsem je znal z dřívějších koncertů. Občas, když bylo v práci volno, jsme zašli vždy někam na pivo. Svého času fungovalo ve městě několik hospod a barů, kde se metalisti scházeli. Nová doba metalu zpočátku přála a koncertů přibývalo. Pak ale přibyla nepochopitelná šikana metalu ze stany NOM. Nejdříve přišly kontroly hospod a jakási doporučení. Následně se už určité akce nesměly konat. Mnozí kamarádi se mi čas od času svěřili, že je strážníci mnohem častěji kontrolují. Stále častěji se z vyšších míst objevují názory, že dlouhé vlasy jsou špatné. Stačí v práci poslouchat ty stále častější narážky na to, abych se ostříhal. Nechápu proč, ještě před pár měsíci nikdo neřešil jaké má kdo vlasy, jakou poslouchá muziku, co si obléká a jaké má zájmy.

U baru jsem si koupil pivo a zasedl ke stolu, kde už sedělo pět kamarádů. Pozdravili jsme se, přiťukli na zdraví a záhy začali řešit především muziku, kapely, nová a stará alba, plánované koncerty, oblečení a mnoho jiného. První pivo ve mně rychle zmizelo, tak jsem zašel k baru pro další a současně vzal i pivka pro kamarády. Záhy se už z repráků linula temná blackmetalová muzika a mnozí z nás ji začali komentovat.
Brzy se řeč stočila na nové poměry: „Nevím, co se to v poslední době děje, ale zdá se mi, že se lidí snad zbláznili.“ Postěžoval si dlouhovlasý kamarád Martin v džísce s nášivkami.
„Taky mám ten pocit,“ včera mě četaři kontrolovali papíry snad čtyřikrát. A před třemi dny mě nechtěli pustit kvůli vlasům a oblečení do Cherry. A to mě tam přitom někteří znali. Naštvaně pronesl kamarád, který si říkal Hellblood.“
„Si děláš prdel,“ neskrýval rozhořčení Martin. „Přitom se tam dalo občas zajít na dobré koncerty.“
„Přesně. Navíc ty lidi v těch barech známe, tak nevím, kde je problém.“
„Tohle všechno přichází z vyšších míst,“ zapojil jsem se do diskuze. „Vidím to u nás v práci. Neustále nová a nová nařízení. Co bylo ještě před pár měsíci v pohodě, už je teď problém. Pociťuju to čím dál častěji. Ať jsou to vlasy, nebo zda moc často navštěvuju hospody, jakou muziku poslouchám. Kolikrát jsou to jenom jakási doporučení, která sice nejsou v zákonech, ale tak nějak by se měly dodržovat. Vidím to i v hospodách, obchodech a na dalších místech.“
„A ty ještě chceš dál dělat u četařů?“ zeptal se mě Hellblood.
„Abych pravdu řekl, už mě to tam moc nenaplňuje. Tlak na mě se stále stupňuje. Už jsem dostal pár výtek, že některé věci beru moc benevolentně. Dřívější honičky, to bylo zcela něco jiného. Navíc, když jsem u toho poslouchal v metal, to bylo něco. Dřív nebo později se asi na to vykašlu. Je pravda, že placené je to slušně, ale čím dál častěji jsou mi strhávané peníze doslova za hovadiny. Za vlasy, za názory, za tohle, tamto.“
„Bych se nedivil, kdyby ti řekli, že se máš ostříhat, jinak máš padáka,“ pronesl odlehčeně Darklord.
„Asi to tak bude. Až mi někdo tohle řekne, tak odpovím. Tak jo, končím,“ napodobil jsem flegmatický výraz, který bych v této situaci skutečně nasadil.
Dále už jsme se o poměrech nebavili a raději se bavili o příjemnějších věcech.

Za necelou hodinu se už začalo hrát, a tak jsme se přesunuli před pódium. Prostor se už celkem slušně zaplnil a více než stovka metalistů se bavila u kapely s názvem Almentea. Po čtyřiceti minutách nefalšovaného blackmetalového zla se začala připravovat druhá kapela a my měli čas na další pokec u piva. Po dvaceti minutách začal hrát atmosférický Ezkaton. Po odehrání jsme měli půlhodinku času, a tak zasedli k baru. Jako poslední kapela nastoupila Dark Ascension, kvůli němuž sem většina přišla. Prostor se již prakticky celý naplnil a odhadem zde mohlo být více než dvě stě padesát metalistů.

Když se vymezená hodina času chýlila ke konci, z ničeho nic mě naplnila zlá předtucha. Podobný pocit mě už nejednou v divočině ochránil před problémy. „Ví o nás někdo? Chystá se na nás NOM?“ proběhly mě hlavou nepříjemné myšlenky. Přemístil jsem se za jedním z pořadatelů a pověděl mu o své obavě.
„Žádný strachy. V okolí téměř nikdo nežije. Komu bychom tu překáželi,“ zněla odpověď.
„Přesto bych to raději prověřil. V dnešní době jeden neví,“ přesvědčoval jsem Demonizera u vstupu.
„Dobrá. Máš asi pravdu. Půjdu to omrknout.“
Kapela dohrála a my se mezitím odebrali k baru. Sotva jsme se s kamarády napili, přiběhl pořadatel a naléhavě křičel!: Všichni musíme ihned zmizet. V okolí jsou četaři a určitě nás nechtějí kamarádsky pozdravit.
„Co teď?“ odkudsi se ozvalo.
„Dá se odsud dostat přes staré chodby a kanalizace. Pojďte rychle za mnou,“ vysvětloval Demonizer a rychle přeběhl ke dveřím za barem. Všichni rychle do sebe hodili poslední doušky piva a rychle se odebrali k tajnému východu. Mě s kamarády se podařilo vstoupit do místnosti za barem mezi prvními. Odtud se dalo sejít po žebříku do podzemí. Bylo třeba spěchat, protože za námi šlo více než dvě stě metalistů a NOM tu mohl být každou chvíli. Netušil jsem, zda kapely stačily pobrat nástroje, ale dalo se předpokládat, že zejména bicí tu zůstanou na pospas četařům. Navíc mnou zmítaly obavy, aby mě kdokoliv z NOM nepoznal, protože to bych měl v práci pořádný problém.

Spletitým systémem podzemních chodeb a kanalizací se nám podařilo dostat se až do čtvrti za tratí, kde vládl až podivný klid. První z nás rychle obhlíželi okolí a snažili se zjistit, zda je vzduch čistý. „Dobrý,“ tiše prohlásil Demonizer. Po jednotkách NOM ani památka. Zato kdesi za tratí se občas ozvaly dělobuchy a houkání sirén. Bylo dost možné, že ne všem se podařilo uniknout. „Musíme zmizet co nejdál. NOM to tu bude zcela jistě pročesávat,“ prohlásil pořadatel. Potom se nám omlouval za nevydařaný konec akce a zároveň od přítomných zaznívaly hrozby ke vládě, která zde budovala novou totalitu.

Mnozí z nás se snažili dostat od místa pořádání koncertu co možná nejdál, jiní se ukryli v opuštěných domech rozlehlé rezidenční čtvrti, kterých zde bylo tisíce. Rychle jsem se rozloučil s kamarády a šel hledat úkryt do jednoho ze zchátralých domů. Když povyk po dvou hodinách trochu ustal, opatrně jsem se vyplížil na ulici a ve stínu noci hledal bezpečnou cestu k nádraží. Domů to bylo téměř dvacet pět kilometrů, a proto bylo vhodné stihnout první ranní vlak. Vzhledem k situaci jsem raději přes svou ozdobenou koženou bundu přehodil staré sako, které se válelo v opuštěném domě. Bylo třeba splynout s davem a zbytečně na sebe neupozorňovat. Běžní obyvatelé si zatím dlouhých vlasů nijak nevšímali, protože je mnozí sami nosili. V poválečné době měli lidé zcela jiné starosti, než nějaký fajnovkový sestřih.

Kolem starého nádraží vládl klid. Stará, ale stále zachovalá pěkná cihlová stavba v temné noci působila opuštěně. Opatrně jsem vstoupil do potemnělého podchodu, a když se přesvědčil, že po jednotkách NOM nejsou žádné stopy, mohl se po schodech vydat na zatím prázdné nástupiště. Celou dobu jsem s obavou pozoroval příchozí obyvatele, kteří se chystali na první ranní vlak do zaměstnání.

Konečně přijela stará oprýskaná, ale funkční souprava. Nejprve jsem nahlédl okny dovnitř, a když se zdálo být vše v pořádku, dalo se v klidu nastoupit. Obava z dopadení ze mě postupně opadávala. Čím blíže k centru jsem byl, tím hůře by mě někdo obvinil z účasti na tajném koncertě. V centru Melbourne však nebylo moudré se v tuto dobu zdržovat, protože by kdokoliv z NOM mohl mít na mě určité otázky. Domů jsem nakonec dorazil až skoro při svítání. Po nezbytné hygieně jsem zalehl do postele, a pak dlouze přemýšlel o všem, co se dnes stalo a v hlavě mi vyvstávaly všemožné otázky. Budoucnost nevypadla vůbec pozitivně a kdo ví, co se na Melbourne chystalo.

10
Odchod

O dva dny později jsem nastoupil na denní službu. Toho dne mě čekaly další nudné pochůzky a hlídání pořádku ve městě. Tak jako vždy vedly mé kroky do šaten, kde jsem si vyzvedl výstroj a následně se stavil za vedoucím Hanzem, který měl na starosti koordinaci pěších hlídek. „Zdar. Hele máš se stavit za kapitánem Fifim,“ oznámil mi poněkud nečekaně. Fifi sice stále byl mým přímým nadřízeným, ale o mé práci zpravidla rozhodovali už jiní. Neuniklo mi, že stará parta z časů MFP, byla v těchto nových časech stále více upozaďována.

Když jsem otevřel dveře nové Fifiho kanceláře, po vstupu dovnitř mi okamžitě zatrnulo. Kromě Fifiho, který výjimečně neseděl za stolem, ale stál před ním, vedle něho měl i samotného Ryana.
„Hlásím se dle rozkazu,“ poněkud nervózně jsem se nahlásil a zároveň ve zlé předtuše čekal, co bude.
„Dobře, že jsi hned dorazil,“ odpověděl kapitán. „Máme tu jeden dost vážný problém, který je třeba ihned řešit.“
„Co se děje? Nějaký problém s gangy?“
„Dobře víš o co jde,“ ostře prohlásil Ryan.
Chvíli jsem nechápavě zíral. Jakmile si Fifi všiml mého výrazu, pokračoval ve vysvětlování: „Asi nemusím připomínat, že před dvěma dny se ve čtvrti Auburn konal nelegální koncert. Máme důvěryhodné informace, že jsi se toho koncertu účastnil. Svědci potvrdili, že jsi vystoupil před koncertem ve stanici Auburn a stejně tak tě zachytily kamery, když jsi se vracel ráno domů. Znáš pravidla?“
„Ano,“ šokovaně jsem sotva odpověděl. Vyděsilo mě, jak se o mé návštěvě koncertu dozvěděli.
„Nerad to říkám, ale návštěva takového koncertu je hrubým porušením zásad NOM. Už nemůžu nad tebou držet ochrannou ruku.“
„A to není všechno,“ pokračoval Ryan, přičemž v ruce držel blok s četnými poznámkami. „Prakticky každý den návštěva hospod a dalších pochybných podniků, časté setkávání s podivnými existencemi, navíc nedodržování směrnic a předpisů, neuposlechnutí rozkazů, nevhodná úprava zevnějšku a mnohé další.“
„Buď zcela zásadně změníš svou disciplínu, nebo tě budu muset propustit,“ jal se znovu slova kapitán.
V místnosti nastalo ticho. V hlavě mi probíhala spousta myšlenek, když se opět Ryan jal slova: „Takže nejprve upravíš předpisově zevnějšek, a potom si promluvíme o kázeňském postihu. Samozřejmě tě také stahuju z dispečinku. Odteď budeš provádět pouze pochůzky po městě.“
Šokovaně jsem poslouchal ortel a stál tam jako malé dítě, které něco provedlo. Najednou bylo všechno zcela jinak. Dříve jeden z nejlepších mužů Hlavní jednotky a nyní bylo vše pryč. Degradace na nejhorší pozici, projev naprostého pohrdání od nejvyššího nadřízeného, navíc nutnost se nechat potupně ostříhat. Všechno se naprosto změnilo a já netušil, co se najednou stalo.

„Tak jaké je tvé rozhodnutí,“ vyzval mě kapitán Fifi.
Chvíli jsem se rozmýšlel a zvažoval, co mi tato práce dává a jak mě už vůbec nenaplňuje a prohlásil: „Tohle já dělat nebudu. Odcházím.“
Na tváři Ryana nebyly znát vůbec žádné emoce, ale já tušil, že byl rád, že se mě zbavil. „Dobrá. Odevzdej tedy výstroj, uniformu a tato věc bude vyřízena,“ prohlásil Ryan a následně opustil kancelář.

Jakmile v kanceláři zůstal jen já a kapitán. Fifi neskrýval zklamání: „Je mi líto. Už se nadalo nic dělat. Mrzí mě, že se situace tak špatně vyvinula. Na druhou stranu budeš asi spokojenější. Viděl jsem na tobě, že tě práce už vůbec nenaplňuje. Abych pravdu řek, mě to tu už taky nebaví. Rovněž zvažuju odchod.“
„Takže to je tedy konec,“ tiše jsem prohlásil a stále mi ještě nedocházelo, co se v posledních minutách stalo.
„Asi jo. Prožili jsme toho společně mnoho. No snad se ti bude v životě dařit a někdy se třeba setkáme. A nyní je třeba vyřešit tvůj odchod. Výstroj odevzdej ve skladu, a potom zajdi za Shaunem vyřešit poslední náležitosti.“
Následovalo ještě rozloučení a já se následně odebral do skladu, kde jsem odevzdal zbraň, uniformu a výstroj. Zbývala už jen návštěva u Shauna a mé více než šestileté působení u strážců zákona bylo u konce.

„Takže končíš?“ vyjeveně prohlásil můj velmi dobrý kamarád Shaun. „Vím, že jsi to občas říkal u piva, ale nikdy bych neřekl, že to nastane tak brzy.“
„Ani já ne. Avšak provalila se ta má návštěva nelegálního koncertu a pohár trpělivosti nadřízených prostě přetekl.“
„A co tedy budeš dělat teď?“
„Dám si pár dní oraz, a zkusil bych třeba založit ten pivovar, nebo hospodu,“ povídal jsem, zatímco má výzbroj a výstroj končila na stole.
„Přál bych ti to, jenže v poslední době přibylo tolik byrokracie, že pustit se do něčeho takového vyžaduje spoustu razítek a povolení. Něco, co před roky bylo naprosto nemyslitelné.“
„Snad to nějak vymyslím. Nejdřív však bude nutné si najít nějakou práci.“
„Ať se ti tedy daří a dej mi vědět, kde děláš,“ popřál mi Shaun.
„Měj se,“ rozloučil jsem se, hned poté, když mi teď již bývalý parťák potvrdil, že veškeré věci jsou odevzdané. Potom už stačilo vyklidit skříňku, vzít si své věci a následně opustit základnu.

Za pár minut jsem už stál na ulici před stavbou z cihlového zdiva. Toho dne vykouklo po dlouhé době příjemné hřejivé podzimní slunce. Nyní mě čekal zcela nový život. Základně jsem věnoval poslední pohled a vyrazil na cestu domů.

V klidu domova mě čekalo dlouhé rozmýšlení na téma budoucnost. Sedl jsem si na starou pohovku a zvažoval možné varianty. V tu chvíli mě pohltil příjemný pocit svobody. Vysněná záležitost ohledně vlastního podniku vyžadovala počáteční investici v podobě peněz, domu, vybavení a časem bylo třeba i nějakého toho zaměstnance. Peníze by nějaké byly, protože práce strážců zákona byla v dobách MFP nadprůměrně placená. Ovšem v nové době ceny stoupaly, zatímco se můj plat v NOM se snížil a navíc bylo třeba připočítat řadu kázeňských a peněžních postihů za sebemenší prohřešky. Jednoduše řečeno i práce běžného roznašeče pizzy se vyrovnala mému platu za poslední měsíc. Vlastní hospodu či pivovar bych asi dokázal rozjet, neměl jsem však potřebné zkušenosti a navíc čím dál tím víc bujela byrokracie. Druhá varianta předpokládala zaměstnání v nějaké krčmě, kde bych se mohl mnohému přiučit a zjistit, jak vše funguje. Pak tu také byla možnost zcela opustit město, a začít někde jinde. To by bylo sice jednodušší, ale mimo město stále bylo nebezpečno a mnohé silnice stále ovládaly gangy.

Hned následujícího dne jsem se vydal hledat novou práci. Jako první se nabízely hospody a další podniky v okolní čtvrti Williamstown. První má cesta vedla do hospůdky, kam jsme s parťákem Shaunem často zavítali. Hospoda byla zatím prázdná, a tak mé kroky vedly ihned k baru, kde zrovna obsluhoval Frank. Podivil se, když mě viděl v tomto brzkém čase: „Zdravím tě. Dneska nějak brzo.“
„Dnes nejdu na pivo,“ zněla má poněkud nečekaná odpověď.
Frank se podivil: „Takhle tě neznám.“
„Včera jsem skončil u jednotky.“
„Co tak náhle?“
„Už mě ta práce vůbec nenaplňovala. Samé regule, směrnice a přísné předpisy. Poslední dobou jsem dostával neustálé výtky, postihy a to dokonce za činnosti, co jsem dělal mimo službu.“
„Aha. Ani se ti nedivím. U nás je to podobné. Od vlády přichází taky stále nové regule a předpisy. Pokud to tak půjde dál, tak se na to majitel taky asi vykašle,“ souhlasil se mnou Frank.
„Kamarád, co má restauraci v centru si na to stěžoval taky.“
„Dříve život nebyl vůbec snadný. Poválečný svět nebyl pro slabé. Nyní nám však místo gangů znepříjemňují život jakýsi úředníci,“ ztišil hlas barman, a přitom se rozhlížel, zda náš rozhovor nikdo neposlouchal.
„Taky se mi zdá, že se nová doba vydala zcela špatným směrem. Už nemůžeme pomalu jít na koncerty naší oblíbené muziky. Abych pravdu řekl, měl jsem z poslední návštěvy pěkně velký průser, kvůli kterému jsem nakonec odešel od jednotky.“
„Znám plno lidí, kteří byli potrestání za kde co. Třeba právě za muziku, názory, nebo jen to, že chodili častěji do hospody. A je to taky vidět na návštěvnosti. Pomalu klesá a šéf bude muset nakonec propustit pár lidí.“
Tato informace mě zklamala, přesto jsem se zeptal na práci.
„Hele, je mi to blbý, ale místo tu najdeš asi těžko,“ zklamaně mi oznámil barman. „A v okolních krčmách je to podobné. Mnohé propouštějí a některé brzy asi zavřou.“
„Co se dá dělat. Snad budu mít někde štěstí,“ rozloučil jsem se a pokračoval v hledání místa.

Frank měl nakonec pravdu. Žádná z hospod ve čtvrti Williamstown neměla volné místo a štěstí mi nepřálo ani v nedalekém rychlém občerstvení. Po celodenním chozením po městě mé kroky vedly domů. Před ulehnutím do postele mi hlavou probíhalo mnoho myšlenek. Zatím jsem však nic nevzdával a doufal, že třeba v centru Melbourne budu mít štěstí.

Druhého dne se na Melbourne snesl silný déšť. Rozhodoval jsem se, zda se i v tomto nečase vydat na cestu do centra, nebo hledání nové práce odložit na další dny. Volba padla nakonec na setrvání doma. Volný den jsem využil na úpravu domu a úklidu. Rovněž bylo v plánu postavit nějaký tajný úkryt na metalové desky, kazety, oblečení a další věci, které začaly z neznámých důvodů v dnešní době vadit. V posledních měsících se nedalo přehlédnout, že většina zaměstnanců NOM je sledována. Už několikrát jsem nabyl dojmu, že můj dům kdosi prohledal. Zatím se nic neztratilo, ale kdo ví, kdy nastane doba, kdy by mi mohla být sbírka zabavena. Navíc může nastat doba, kdy člověk za sbírku metalové muziky půjde do vězení. Čím dál tím častěji se mi vybavují sto let staré příběhy z východní Evropy, Ruska, Číny a mnohých dalších oblastí, kde vláda rozhodovala, která hudba je dobrá, a která je závadná. „Jaká je asi dnešní situace ve světě?“ občas jsem si říkával. Zprávy ze světa však stále byly jen velmi útržkové a nejasné.

Během deštivého dne jsem upravil jednu sklepní místnost, která byla dosud ukrytá za starou almarou a plná nepoužitelného haraburdí. Vyklízení mi zabralo téměř celý den a až k večeru jsem postavil poličky a nastěhoval dřevěné skříně. Bylo štěstí, že sklepy v této čtvrti netrpěly vlhkostí a nehrozilo tak, že dřevo shnije a plechové bedny zrezaví. Samozřejmě dřív nebo později by k tomu i tak došlo, ale veškeré desky, cédéčka, kazety, oblečení, ozdoby, časopisy a knihy tu vydrží bez poškození mnohá desetiletí.

Po náročné celodenní práci jsem nakonec ulehl na gauč, poslouchal bubnování kapek deště od oken a odpočíval. Mé myšlenky se stále ubíraly k budoucnosti a stále více se obával rozpínající moci NOM. „Co když tady vznikne nová totalita, jako tomu bylo kdysi jinde?“ blesklo mi hlavou. Než jsem však zahloubal dále, příjemné zvuky deště zvenčí mě uspaly.

Ani druhý den déšť neustával. V těchto poválečných časech nebyly delší deště vůbec obvyklé, ba právě naopak se přísun vody z nebes omezil pouze na občasné přeháňky. V pouštích severozápadně od Melbourne nepršelo dokonce i několik let. Zdálo se, že se matička příroda z ničivé třetí velké války začínala postupně vzpamatovávat.

Po snídani jsem pokračoval ve stavbě tajného úkrytu. Většinu času zabrala výroba tajných dveří, které měly za úkol udržet věci mimo zrak vládních jednotek. Po setmění bylo hotovo a já mohl nastěhovat dovnitř všechno cenné v tomto domě. Betonové posuvné dveře ovládané dobře skrytým mechanismem zcela zanikaly v šedém prostředí betonového sklepa. Celou dobu jsem si dával záležet, aby se nedaly odhalit ani při bedlivé prohlídce domu. Skrytá místnost poskytovala bezpečí i v případech, kdyby celý dům lehl popelem, a nebo ho zničil hurikán. Tak dobře byl sklep postaven.

Další den déšť ustal a mohl jsem tak vyrazit do centra. Pěkný podzimní den lákal k procházce, ale toho dne bylo třeba se nezdržovat a navštívit co možná největší množství potenciálních zaměstnavatelů, proto jsem využil služeb obnovovaných městských elektrických drah.

Jako první místo se nabízela restaurace „Naked for Satan,“ kde pracoval kamarád Lukas. Když jsem však dorazil na místo, nemohl jsem restauraci najít. Mátlo mě to. Vždyť ulice byla správná. Až po chvíli mi došlo, že je hospoda přejmenovaná. Celou dobu jsem hledal již neexistující vývěsní štít. „Tak už i na vás došlo,“ smutně jsem si pro sebe postěžoval.

„Nazdar, jak se vede?“ pozdravil mě ihned Lukas, který právě odnášel prázdné talíře od jednoho stolu.
„Abych pravdu řekl, tak je to tak půl na půl.“
„Co se stalo?“
Následně jsem mu povyprávěl o mém odchodu z NOM, rozehnaném blackmetalovém koncertu a mých problémech v práci.
„Tak to se ti nedivím. Nakonec je asi dobře, že jsem z jednotky odešel před dvěma lety,“ souhlasně pokýval hlavou Lukas, který
„A byla by tu tedy nějaká ta práce?“
„Je mi líto, ale situace je v dnešní době podivná. Majitel už musel přejmenovat hospodu, čehož jsi si všiml a navíc ty všemožné opatření a restrikce, které akorát způsobily, že lidé přestávají navštěvovat hospody, přestávají se bavit a vůbec na město začíná dopadat podivný stín strachu a obav. Všechny ty kamery a mikrofony všude na ulicích, sledování a různé nesmyslné tresty. Kvůli tomu všemu hrozí, že přijdu o práci i já a mnoho mých kamarádů.“
Na chvíli zavládlo mezi námi ticho. Neměl jsem tušení, že je situace až tak temná.
Lukas po chvíli mlčení pokračoval: „A je tu ještě jedna věc. I kdyby tu bylo volné místo, byl by problém s vlasy, které začaly vládě strašně vadit. Že je to snad symbol svobody a síly, což jsou věci, které se NOM nelíbí.“
„To si dělají prdel. Vlasy byly jeden z důvodů proč jsem odešel. A teď bude problém i ostatních zaměstnáních,“ chytl jsem se za hlavu a dál nechápavě pokračoval: „Co se to sakra s tímhle světem stalo. Ještě nedávno to vypadalo, že nastanou radostné časy, a nyní to vypadá, že bude snad ještě hůř. Kdo jen za tím vším stojí?“
„Taky mě to strašně štve,“ souhlasil se mnou Lukas, a následně tichým hlasem povídal dál: „Pokud mě odsud vyhodí, tak asi opustím město. Zkusil bych najít nějaké menší městečko, či vesnici a tam bych se usadil. Snad to tam bude svobodnější.“
„Když o tom tak přemýšlím, tak taky zvažuju odchod,“ rodil se mi v hlavě alternativní plán. „Zkusím se ještě optat v okolí.“
„Určitě se nevzdávej. Třeba se ti někde poštěstí,“ rozloučil se Lukas a já zklamaně opouštěl restauraci.

Lukas měl pravdu. Celý den jsem se potloukal po centru, ptal se v restauracích, hospodách a barech na práce, ale buď neměli místo, nebo mě nechtěli vzít kvůli vlasům a celkovému vzhledu. Dokonce se mi nedařilo uspět ani v pivovaru. Obchody jsem rovnou vzdal, protože tam by se situace opakovala. Nakonec to vypadalo, že mi nezbude nic jiného, než se ucházet o práce ve fabrice. Já, který dřív patřil mezi nejlepší stíhače, který u hlavní jednotky pronásledoval padouchy, měl nakonec skončit jako obyčejný dělník někde u pasu. Takhle se mnou nový režim zatočil.

Následující dny jsem se nehodlal smířit s osudem a dál se ptal na práci. I přestože jsem na mnoha místech měl kamarády, práce mi nebyla dopřána. Optimizmus mě postupně začal opouštět a jak dny plynuly, zmocňovaly se mě obavy o budoucnost. Peníze na živobytí mi ještě zbývaly, ale kdo ví na jak dlouho. Zatím byl na řešení situace čas. Třeba se situace ve městě změní a nakonec si mi přesto podaří získat dobrou práci.

Měsíce pomalu plynuly a situace se příliš nelepšila. Spíše naopak. Vláda stále vymýšlela nová nařízení a zákony. První měsíce bez práce jsem čas od času navštívil místní krčmu a pokecal s kamarády. Stále častěji se však diskuze stočila na poměry. Nesměli jsme se však na toto téma bavit nahlas, protože si nikdo nemohl být jist, zda je někým sledován a i kdyby nebyl, musel si dát pozor na všudypřítomné kamery a ukryté mikrofony. Dokonce měl Shaun jednou v práci problémy, protože si dovolil při posezení u piva kritizovat systém.

Na začátku listopadu mi pomalu začínaly docházet peníze a práci se mi stále nedařilo získat. Musel jsem se rozhodnout, zda jít pracovat do fabriky, nebo odejít z města. Volba padla na odchod. Stále častěji stávalo, že mě kvůli vlasům nechtěli pustit do obchodu, či hospody. Navíc přibývala šikana z řad příslušníků NOM. Samé kontroly, potupné prohlídky a posměšky. Melbourne na mě stále více působilo nepřátelsky. Cítil jsem se tu najednou zcela nevítaný.

Postupně jsem začal třídit věci. Ty nejcennější uložil do tajné místnosti ve sklepě, jiné nechal v domě a ty nejdůležitější začal postupně balit do kufru. O svém odchodu jsem s kamarády raději nemluvil, protože je dost pravděpodobné, že by je NOM mohlo vyslýchat a mohli by mít i nějaké problémy. V této době už neexistoval svobodný pohyb mezi městem a okolí. Na hlavních cestách v posledním půlroce vyrostla kontrolní stanoviště. Rovněž namátkové prohlídky a výslechy probíhaly na nádražích. Naštěstí byla cesta ven snadnější, než dovnitř.

17.11.2082 jsem vstal časně ráno. Oblékl se do staré kožené bundy a starých kožených kalhot, které mi zůstaly ještě z dob MFP, a které nevrátil. Naposledy si prohlédl dům, který mi poskytoval útočiště po celých sedm let, sebral sbalený kufr a vydal se vstříc novému životu. Malý dům ve čtvrti Williamstown působil v ranním šeru trochu smutně. Nyní se zařadil po bok tisíce opuštěných domů ve městě.

Na nedalekou zastávku jsem dorazil za pár minut. Cestování městskými vlaky zatím zůstávalo volné a nikdo se moc neptal, kam má kdo namířeno, podezření však mohl budit kufr. V tomto brzkém ranním čase a v této odlehlé čtvrti moc lidí necestovalo, a tak jsem po příjezdu staré oprýskané soupravy rychle nastoupil do posledního vozu.

Jízda do nedalekého Footscray zabrala čtvrthodinu. Zde bylo třeba přestoupit na dálkový vlak směřující na sever. V této stanici se už pohybovalo mnohem více lidí a kufr mnohým pohledům neunikl. Nikdo naštěstí neměl zbytečné otázky. Do příjezdu vlaku zbývalo ještě dvacet dlouhých minut, a tak jsem se usadil na lavičku a sledoval pohyb lidí spěchající za svými povinnostmi. Často jsem sledoval zachmuřené tváře lidí. Bylo poznat, že vláda měla na prostý lid zhoubný vliv. Z Melbourne se vytratila radost, která tu vládla ještě před rokem. I v časech, kdy hlavní cesty ovládaly nebezpečné gangy, se zde mohli lidé dobře bavit. Nakonec mi ani nebylo líto, že město opouštím.

„Dobrý den,“ ozvalo se za mými zády. „Vidím, že cestujete někam daleko.“
Silný hlas mě okamžitě vytrhl z myšlenek a okamžitě pohlédl do přísné tváře příslušníka NOM. Okamžitě ve mně hrklo, protože příslušník měl pravomoc mě vyslýchat, případně odvést na stanici.
„Dobrý den. Jedu jen za rodiči, kteří bydlí v Sydenhamu. Slíbil jsem jim, že se na pár dní zastavím. Už mě dlouho neviděli a tátovi taky zdraví už neslouží,“ zalhal jsem.
„Tak to je v pořádku. Je dobře, že se staráte o rodiče. Ať se daří.“
Strážník uvěřil mému vymyšlenému příběhu a pokračoval v hlídkování. Záhy do stanice dorazila souprava dálkového vlaku. V momentě, kdy byl strážník otočen ke mně zády, rychle jsem vklouzl do soupravy. Za chvíli průvodčí zapískal a krátce nato se vlak za zvuků vrzání a skřípění dal do pohybu.

Vlak nabral rychlost a vyrazil na dlouhou cestu kamsi na severozápad. Pohled z vlaku na svět působil smutně. Přestože slunce už zalévalo město příjemnými paprsky, město působilo chladně. Právě jsme projížděli podél seřaďovacího nádraží, které už svému účelu téměř nesloužilo. Stovky starých vozů a lokomotiv rezavělo na léta nepojížděních kolejích a milostivě čekalo na svůj osud. Železniční trať lemovalo stále více opuštěných a polorozpadlých domů. Čím jsme byli dál od středu města, tím více zbídačených staveb přibývalo. Ať to byly staré továrny, obchody, nebo obytné a rodinné domy. I přestože zde byla vidět jistá snaha o obnovu starých časů, Melbourne bylo příliš velké a jeho obyvatel stále příliš málo. Nová doba navíc rozvoji příliš nenapomáhala. Dost možná způsobí další úpadek a zkázu města. To však už nebyl můj problém. Melbourne jsem patrně navždy opustil.

11
Jezdci pustiny

Po čtyřiceti minutách vlak přijel do stanice Gisborne. Chvíli jsem zvažoval zda vystoupit už zde, nebo raději pokračovat až na konečnou do stanice Bendigo. Gisborne patřilo mezi menší městečko, které v dnešní době obývalo pouze dva tisíce lidí, přičemž před válkou to byl téměř osminásobek. Zato populace města Bendigo se za poslední rok radikálně zvýšila. Podle posledních informací tam žilo více než dvacet tisíc lidí, přičemž před válkou to bylo více než sto tisíc. Otázkou zůstávalo, jaké podmínky tam panovaly. „Jsou tam také kamery na každém rohu a spousty nařízení jako v Melbourne?“ ptal se sám sebe.

Vlak stál ve stanici dobrých deset minut. Zpočátku jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, přestože nebyl k delšímu pobytu důvod. Vlak zde nemusel čekat na protijedoucí, protože trať v tomto úseku byla stále dvojkolejná. Najednou se z okolí ozval řev motorů. Na chvíli mě to přeneslo do času, kdy jsem v řadách MFP proháněl padouchy. Řev stále zesiloval, jak se neznámí motorkáři blížili. To mě už vytrhlo z myšlenek a já vyhlédl z okna ven. Kolem stanice a na přilehlých pláních se náhle prohánělo mnoho motorek, trojkolek a dalších podivných strojů, které nesly známky různých úprav. V tom mi zatrnulo, když jsem poznal, že se jedná o motorkářské gangy, které ještě před rokem terorizovaly okolí Melbourne. Ihned jsem pomyslel na útěk, ale bylo již pozdě. Motorkáři během krátkého okamžiku obklíčili nádraží a stejně tak i vlak v něm stojící.

Z roztodivných strojů sestoupili členové gangu. Na sobě měli staré odrbané oblečení, které bylo typické pro podobné gangy. Ozbrojeni střelnými zbraněmi, ale i kušemi, mačetami, sekerami a dalšími podomácku vyrobenými zbraněmi. V rychlosti jsem se je pokusil spočítat a došel tak k číslu čtyřicet, skutečné počty však byly ještě o něco vyšší. Už nebylo možné se z vlaku nepozorovaně vytratit a v oddíle se nedalo ani nikam schovat. Tradiční schovku na WC jsem okamžitě zavrhl, protože to bývalo první místo, kam se mnozí schovávali a kde se také dali snadno najít. Rychle jsem zvažoval různé varianty, ale času bylo zoufale málo. Než přišel první nápad, členové gangu už procházeli vlak a brali zajatce. Pokusit se dát na útěk bylo předem odsouzeno k nezdaru, protože mužům na strojích se rozhodně nedalo uniknout po svých. Nádražní budova, jediná stavba poskytující určité útočiště by se záhy proměnila v past. Nezbylo mi tak nic jiného, než čekat na zázrak.

Případní strážci zákona, či NOM zde zřejmě neměl moc velký vliv, protože se motorkáři na tomto místě pohybovaly s naprostou jistotou. „Hej ty!“ Ozvalo se za mými zády. „Půjdeš se mnou. A žádný hlouposti.“ Nemělo smysl se vzpouzet. Zcela jistě by následoval výprask, nebo ještě hůře smrt. Potem smrdící chlap s rozcuchanými vlasy mě hrubě popadl za ruku a vedl mě z vlaku stejně jako všechny nebohé cestující, které potkal stejně nelichotivý osud. Ani jsem se nenadál, a už jsem seděl spoutaný v tmavém nákladním vozidle společně z deseti dalšími zajatci. Těžké ocelové dveře bouchly a prostor se propadl do naprosté tmy. Chvíli jsem měl ještě možnost poslouchat hlahol a pořvávání motorkářů a nebohých lidí v okolí. Jakmile bouchly dveře posledního vozidla, kdosi zakřičel: „Na nic nečekat! Jedem!“ Burácení motorů zesílilo a vzápětí se dalo i vozidlo s námi do pohybu.

V hlavě mi vyvstávalo mnoho otázek, ale nemělo příliš smysl se jimi zaobírat. Byl jsem zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě, a padl tak do zajetí potulných motorkářů, kteří stále drželi vládu nad pustinou. Marné byly mé myšlenky na téma, proč jsem raději nejel vlakem o čtyři hodiny později, nebo raději jiný den. Nyní mi nezbylo nic jiného, než čekat. Z jedoucího nákladního vozidla doprovázené desítkami motorkářů by se pokoušel o útěk jen naprostý blázen.

Cesta mohla trvat i několik hodin. Těžko se mi to odhadovalo, protože v téměř naprosté tmě člověk rychle ztratil pojem o čase. Stejně tak se nedal odhadnout cíl cesty. Dlouhou cestu jsem si snažil ukrátit povídáním s ostatními zajatci. Často nás však napomenul hlas z kabiny: „Ticho tam!“ Museli jsme tedy být potichu nebo si spíš šeptat, abychom věznitele příliš neprovokovali.

Konečně po dlouhé cestě nákladní vozidlo zastavilo. Kolem stále burácely motorky. Když se hluk trochu utišil, v dáli se ozvaly čísi hlasy. Přestože jsem se snažil naslouchat, nedařilo se mi zachytit ani útržky slov. Zanedlouho se dalo vozidlo znovu do pohybu. Cesta dál trvala ještě necelou půlhodinu. Tentokrát už jsme nejeli po asfaltové silnici, ale po nějaké vedlejší prašné. Po četných výmolech náklaďák často nadskakoval a už tak nepohodlné cestování v nákladním prostoru se stalo ještě hroznějším.

Když vozidlo znovu zastavilo a burácení motorů utichlo, kdosi se blížil ke dveřím nákladového prostoru. Konečně se dveře otevřely a po mnohých hodinách jsme opět spatřili denní světlo. Jasná zář slunce nás však oslnila a pořádně nebylo vidět, co se děje. Ještě než jsme se rozkoukali, už nás několik potulných motorkářů kamsi vedlo. Rychle jsem se snažil zorientovat, avšak stále díky ostrému světlu jsem stěží rozeznal obrysy jakési staré základny. „Nezdržovat se,“ ozvalo se za mými zády. Stejně jako já, tak i všichni ostatní byli nuceni v poutech co nejrychleji vstoupit do staré provizorně opravované stavby. Celou dobu mnozí na nás mířili kušemi, takže byla naprostá hloupost zkoušet teď uniknout. O tom se právě přesvědčil jeden ze zajatců, kterému se podařilo vymanit z pout. Sice rychle zabočil za roh, ale cesta byla slepá, a tak neměl šanci uniknout pronásledovatelům.

Nakonec mě odvedli do staré plechové kůlny, kde jsem zůstal zamčen sám. Ostatní zajatce gang odvedl kamsi pryč. Okolí záhy utichlo, pouze sem tam byly slyšet kroky hlídky. Zatímco mi hlavou probíhalo mnoho myšlenek, měl jsem pocit, že se snad začalo stmívat. Z ničeho nic na mě dolehla únava a já upadl do spánku.

Kolik uběhlo času, se dalo jen stěží odhadnout. Potom mě náhle probraly čísi hlasy.
„Co vím. Je to bývalý četař. Slyšel jsem zvěsti, že po Maxovi patřil mezi nejschopnější lidi z jednotky. Dokázal mnohým pocuchat nervy.“
„A co tedy s ním uděláme?“
„O tom ať rozhodne náš vůdce Dantazano. Osobně bych se s ním nemazlil. Pohrál bych si sním. A potom bych ho bez milosti zabil.“
„Dobrá. Co se dá dělat.“
„Dantazano by měl přijet někdy kolem poledne. Potom uvidíme, co vymyslí.“
V tu chvíli mi došlo, že budu muset vymyslet způsob, jak z tohohle vězení uniknout, nebo bude se mnou velmi zle. Jezdcům pustiny jsme v časech MFP několikrát šlápli na kuří oko, a tak není divu, že se mi chtěli pomstít. To je jistě také ten důvod, proč mě zavřeli samostatně.

Hlasy utichly a já začal vymýšlet plán útěku. Z provizorních provazových pout nebyl problém se dostat. Techniku úniků z provazů jsme se učili právě u staré jednotky a některým parťákům zachránila nejednou život. Poprvé jsem měl možnost si ji naostro vyzkoušet i já. Stačilo pár šikovných pohybů se zápěstím, a potom se vysvobodit. Nyní bylo třeba najít způsob, jak uniknout z kůlny a následně ze základny. Malým špinavým, zaprášeným a zamřížovaným okýnkem pronikalo jen slabé měsíční světlo, a proto jsem se musel orientovat pouze hmatem.

Téměř hodinu jsem zkoušel jednotlivé plechy a části kůlny ve snaze najít nějakou slabinu. Občas kolem prošla hlídka a já musel zůstat potichu. Na chvíli se mi v hlavě urodil plán ve využití starého triku spočívající v simulování nevolnosti, ale zdejší gang jistě nebyl včerejší a mohl by s takovou možností počítat. Zvolil jsem raději nenápadnější cestu. Když hlídka opět kamsi odešla, nastal můj čas. V jednom rohu se jeden z plechů zdál trochu uvolněný. Bylo třeba za něj párkrát pořádně zabrat. Protože jsem od snídaně prakticky nic nejedl a nepil, mé tělo pociťovalo už trochu slabost. Bylo třeba šetřit silami, a tak jsem se pokusil nejprve prknem odhrabat trochu zeminy a za pomocí prkna se pokusit vylomit kus plechu.

Konečně se povedlo a cesta na svobodu byla volná. Rychle jsem se ohlédl po hlídce a následně se protáhl úzkou škvírou v kůlně. Aby nikdo hned nezjistil, že se mi podařilo uniknout, ohnul jsem plech zpět. Teď zbývalo najít nějaké zásoby a nějaký stroj, na kterém bych unikl ze zajetí. Opatrně jsem prozkoumával jakýsi starý už léta nefunkční výrobní podnik přestavěný na opevněné ležení, přičemž stále pátral po umístění zásob, výzbroje, a také cesty ven. Hlavní brána byla však k mé smůle zavřená a hlídaná dvojicí motorkářů. Jezdci pustiny celý komplex kromě úprav vyzdobili nejrůznějšími kusy šrotu, zbytků vozidel a zvířecích kostí. I v malém svitu pochodní působila základna místy až strašidelným dojmem.

Brzy jsem objevil prostory, které složily jako skladiště. Přirozeně ho hlídala stráž. Čas od času se hlídky vystřídaly, ale ani jednou se nenaskytla příležitost k nenápadnému průniku. I přes pokročilou noc se zde stále pohybovalo příliš mnoho Jezdců. Prozatím jsem nechal skladiště na pokoji a vydal se hledat garáže. Ty se nacházely v části blíže k hlavnímu vchodu, takže by bylo možné rychle opustit nepřátelskou základnu. Zbývalo jen počkat, než hlavní bránu z rána otevřou pro první Jezdce.

Po hodině opatrného průzkumu jsem se vrátil zpět ke skladištím, kde už vládlo naprosté ticho. Zřejmě všichni spali, a tak se mi naskytla příležitost k likvidaci osamoceného strážného. Spěšně jsem naposledy zkontroloval okolí, a potom se nenápadně připlížil zezadu ke strážnému. Bylo nutné vše provést rychle, důkladně a v naprosté tichosti. Případný poplach by mé snahy zhatil a následně by mě čekala krutá smrt v rukou Dantazana. Chytl jsem strážného pod krkem a zároveň za pusu, abych mu znemožnil vyhlásit poplach. Potom už mi zbývalo několikrát praštit jeho hlavou o zeď. Jakmile se nepřítel sesul k zemi, otevřel jsem železné dveře a bezvládné tělo zatáhl dovnitř.

V nevelké stavbě vládla téměř úplná tma, musel jsem najít nejprve nějakou baterku, nebo alespoň louči. Ve vedlejší místnosti se mi povedlo najít alespoň svíčku a sirky. Nyní už se dařilo rozeznat jednotlivé předměty. Začal jsem pátrat po zbraních, ale také po místě, kam schovat mrtvolu. Když jsem otevřel místnost, kde se měly nacházet zbraně, počáteční nadšení záhy vystřídalo zklamání. Kromě nepořádku a mnoha zbytečností zelo skladiště téměř prázdnotou. Našel jsem tu akorát staré oblečení, ale žádné zbraně. V druhé místnosti stálo několik plechových skříní, kde už se na mě alespoň trochu usmálo štěstí. V jedné skříni, jsem objevil kuši a pár šipek, ve druhé pušku a několik nábojů. Třetí byla prázdná, a ta mi posloužila jako úkryt pro mrtvolu. Po průzkumu jsem co nejrychleji opustil skladiště. Chybějícího strážného zatím nikdo nepostrádal.

Pohled na oblohu už věstil pozvolna přicházející rozbřesk. Překvapilo mě to. V kůlně jsem musel prospat velkou část dne i noci. Trvalo dlouho, než se mi podařilo rozvázat provazy, uniknout z kůlny a samotný průzkum základny rovněž zabral dost času. Přesunul jsem se do garáží, kde si vyhlédl velkou terénní trojkolku. Po kontrole už zbývalo pouze čekat na vhodný okamžik k rychlému úniku.

Z hromady nepotřebných věcí, které mi posloužily jako úkryt před nechtěnou pozorností, jsem sledoval dění v základně. Dlouho zde vládl klid, pouze sem tam se nějaký strážný prošel po velkém nádvoří, nebo po hradbách tvořené starými paletami, plechy a částmi automobilů. Když už slunce začalo pozvolna objevovat za horizontem a základnu postupně zaléval ranní svit, začali mnozí vycházet z domů a věnovat se svým běžným činnostem.

Konečně nastal kýžený okamžik. Hlavní brána se otevřela, aby mohli přijet Jezdci hlídkující po okolí v noční době. Mnozí z nich nechali motorky, kde se dalo a kamsi odešli. Brána zůstávala otevřená, pouze ji hlídala čtveřice strážných. To byl ten pravý okamžik k provedení mého plánu. Připravil jsem si zbraně, nastartoval trojkolku a vyrazil rovnou k volnému průjezdu. Zprvu mi nikdo nevěnoval pozornost. Mysleli si, že jen někdo z nich odjíždí. Až v blízkosti brány si jeden z strážců všiml, kdo stroj ve skutečnosti řídí. Strážní se záhy na sebe nechápavě zadívali, a pak jsem jen zaslechl: „Vždyť to je náš zajatec. Co tu dělá?“ Potom už stačilo přidat plyn a vyrazit co nejrychleji vpřed. Strážci než stačili sáhnout po zbraních, srazil jsem trojkolkou dva z nich a následně ujížděl co nejdál od základny. Povedlo se. Byl jsem volný.

SUPER

[andoriel]

Pomalu čtu, takže se určitě ozvu, až dojdu na konec. Líbí se mi to.

12
Mad Black

Po prašné cestě jsem uháněl co možná největší rychlostí od základny Jezdců pustiny. Netrvalo to nijak dlouho a ze základny se záhy začalo ozývat hřmění motorů. Stačilo mi krátké ohlédnutí, a bylo mi jasné, že mí věznitelé se jen tak nevzdají. Z brány následně vyjelo několik desítek strojů a Jezdci pustiny se mě vydali pronásledovat. Musel jsem rychle vymyslet plán úniku. Motorky byly mnohem rychlejší než trojkolka, takže na rovných planinách zdejší pouště by mě nepřátelé rychle dostihli. Lepší tak bylo stroj nasměrovat k nedalekému pohoří.

První motorky jezdců se rychle blížily. Popadl jsem pušku, namířil na pronásledovatele a vystřelil. Zásah a první nepřítel se svalil k zemi. Další Jezdec se jen taktak vyhnul padajícímu stroji. Chvilkový zmatek vyvolaný mou šťastnou střelou mi poskytl náskok. Ještě několikrát jsem po nepřátelích vystřelil, ale tentokrát už žádná střela nezasáhla cíl. Krajina se nedaleko pohoří pozvolna vlnila a to mi poskytlo prostor pro taktizování a dobré manévrování. Přesto první dva nepřátelští motorkáři se nebezpečně přiblížili. Opět jsem popadl pušku a vystřelil po prvním z nich. Zásah. Protože v pušce už došly náboje a na přebití nebyl čas, chopil jsem se kuše. I v tomto případě šipka našla cíl.

Prvních pronásledovatelů se mně podařilo zbavit, avšak další se blížili. Musel jsem rychle nabít jak kuši, tak pušku. To byla výhoda trojkolky, že jsem měl prostor pro další činnosti, které by se na motorce prováděly s velkými obtížemi. Další nepřátelští jezdci se přiblížili na dosah. Třikrát jsem po nich vypálil. Dva padli k zemi a jednoho střela zasáhla do ruky. Ten zatím zůstal na svém stroji. Protože se velká část Jezdců pustiny přiblížila nebezpečně blízko, strhl jsem řízení doprava k strmějším skaliskům a tím část nepřátel překvapil. Získaný čas mi posloužil, abych po nepřátelích znovu vystřelil. Jedna ze dvou střel zasáhla cíl a už šestý Jezdec pustiny to měl za sebou.

Jízda terénem mě následně zavedla na starou asfaltovou silnici vedoucí těmito jež zapomenutými končinami. Zatímco jsem vyměnil další zásobník, část nepřátelských motorkářů též najela na starou cestu. Rovná silnice mi umožnila mnohem lépe mířit, a když jsem po nepřátelích vystřílel celý zásobník, tak čtyři z pěti střel nalezly cíl. I přes mou přesnou střelbu a ztrátami na straně nepřátel, mě Jezdci stále nepřestávali pronásledovat. Ba právě na opak, desítky nepřátel se nevzdalo a postupně mě obklopovalo ze všech stran. Dokonce se do pronásledování zapojili i mnozí na všemožných strojích. Za poslední zatáčkou jsem spatřil další trojkolky, čtyřkolky a stará upravená auta. Jezdci pustiny na mě měli hodně spadeno, protože se do pronásledování zapojilo snad celé osazenstvo základny. Až tak po mé osobě toužili. Jiné vězně by už určitě nechali dávno na pokoji.

Rychle jsem zatočil na vedlejší prašnou cestu a rozhodl se šetřit munici na velká a mnohem nebezpečnější vozidla. Navíc mě už zůstaly jen dva zásobníky po pěti nábojích do pušky a posledních pět šipek do kuše, zatímco počty pronásledovatelů dosahovaly dobré třicítky. Bylo třeba část nepřátel zlikvidovat za pomocí manévrů a částečně naprosto šílených téměř sebevražedných akcí. Jakmile první motorkáři zatočili na cestu, bleskově jsem otočil svůj stroj kolem několika stromů a rozjel se co možná největší rychlostí proti motorkám. Nepřátelé vůbec nechápali, čeho jsou právě svědky, načež o pár vteřin později má trojkolka srazila trojici z nich, zatímco poslední dva se stačili vyhnout.

Zatímco někteří Jezdci zastavili s vozidly u sjezdu, prorazil jsem si cestu přímo mezi nimi a pokračoval ve zběsilé jízdě do nedalekého keři porostlého kopce. Zmatení nepřátelé popadli kuše až se zpožděním a to už moje trojkolka byla mimo jejich dostřel. Nedaleký horizont mi poskytl úkryt a zmatek v řadách nepřátel jsem využil rychlému úniku.

Chvíli se zdálo, že Jezdci pustiny po tom všem vzdají pronásledování, ale na nedaleké silnici jsem spatřil opět ta samá vozidla. Rachot motorů se nesl krajinou, přesto zde byla naděje, že mě zatím nespatřili. Rychle jsem nasměroval trojkolku co nejdál od silnice a co největší rychlostí mířil na nekonečné rozpálené planiny, kde už rostlo jen sem tam pár stromů.

Nepřátelé ovšem své pátrání nevzdali a během chvíle jsem je měl opět za sebou. Naštěstí už se do pronásledování zapojovalo posledních pár přeživších motorkářů. Poslední trojice mě za pár minut dostihla a než stačili cokoliv udělat, ostrým a rychlým manévrem jsem najel přímo do jednoho z nich. Nestačil pořádně zareagovat a skončil i se strojem na zemi. Zbylí dva, když viděli můj nečekaný manévr, raději se trochu vzdálili. To mě ale nezastavilo a snažil se je bez milosti srazit. Jezdci se však bránili a snažili se zachytit trojkolku háky a řetězy. Když se jednomu z nich podařilo zachytit řetězem za ochrannou konstrukci, prudce jsem stočil řízení doprava. Následně už jsem ho vláčel po zemi bez motorky. Poslední se nakonec také sám chytil do vlastní pasti, když se jeho hák zachytl přímo za druhý řetěz. Na kamenité zemi neměli moc šance přežít. Po chvíli už jen stačilo vyprostit řetěz z konstrukce a černé pasažéry nechat na pospas svému osudu.

Nepřátelská kolona se mezitím přiblížila. Zkontroloval jsem situaci a napočítal osm různě upravených strojů a tři stará auta. Nejdůležitější bylo zlikvidovat především auta, která bych neměl šanci zničit trojkolkou. Na zbylé stoje bylo zapotřebí vymyslet dobrou taktiku. Když se většina přiblížila na dostřel, popadl jsem pušku a střílel především po velkých vozidlech. První rána vedle, druhá zasáhla jen neškodně kapotu, zato třetí trefila řidiče přímo do hlavy. Neovladatelné vozidlo ztratilo původní směr narazilo do dvou bizarních strojů a samo nakonec skončilo ve stromě. Čtvrtou střelou jsem zasáhl pneumatiku dalšího vozu a pátá nakonec šla někam mimo.

Vrazil jsem do pušky poslední zásobník a pokračoval v palbě. Zbývalo jen málo času, než se nepřátelé dostanou na mou úroveň. Všech pět ran jsem vypálil po dvou autech a rychle se ukryl před letícími šipkami z kuší. Jeden z posledních nábojů trefil řidiče druhého auta, a díky tomu se zbavil dalšího nepřítele. Někteří jezdci už dostihli můj stroj a chystali se vypálit další salvu šipek. Bylo třeba se pronásledovatelů co nejrychleji zbavit. Rychlým manévrem jsem vrazil přímo do trojkolky vpravo a rozhodil střelce. Šipka letěla zcela jinam. Řidiče jsem pak praštil železnou trubkou, která se válela v nepořádku na podlaze.

Kolem mě se už nacházelo příliš nepřátel nato, abych je jednoho po druhém vyřídil. Šipky z kuší už létaly vzduchem a bylo tak třeba dobře manévrovat a zůstávat mimo dostřel. Pokaždé, když se naskytla příležitost, silně jsem vrazil do některého ze strojů Jezdců. Stejně tak si občas vypomohl mojí kuší. Zbývalo mi posledních pět šipek, a proto jsem se snažil pečlivě mířit. Tři našly svůj cíl velmi přesně a zbavil se tak dalších nepřátel. Moje trojkolka se však četnými nárazy, údery nepřátelskými řetězy a zběsilou jízdou začínala rozpadat. Tu upadl nárazník, tam se ohnula část konstrukce, jedna pneumatika už byla prázdná a motor začínal vydávat strašidelné zvuky.

Najednou do mého stroje silně narazilo velké čtyřkolové vozidlo nesoucí velké množství úprav a to bylo téměř pro můj stroj osudné. Bylo třeba rychle jednat, a tak jsem rychle přeskočil přímo k nepříteli, což ho evidentně zaskočilo. Sotva sáhl po zbrani, rychlým úderem se mi ho podařilo odzbrojit. Záhy se však ukázalo, že nepřítel je velmi silný. Pohlédl jsem mu do jeho šílené tváře a okamžitě mi došlo, o koho se jednalo. Byl to sám vůdce Jezdců pustiny Dantazano. Byla to dost možná hloupost, skočit přímo do jámy lvové, ale v současné situaci mi zřejmě nic jiného nezbývalo, protože moje trojkolka záhy skončila kdesi v příkopě rozbitá na součástky.

Začali jsme se přetahovat o zbraň. Chvíli měl navrch Dantazano, následně já, ale na jednom hrbu to skočilo a nepřítel zbraň upustil. Nepřítel neváhal a praštil mě do ruky, takže krátká brokovnice mi vypadla z ruky a skončila mimo čtyřkolku. Souboj už rozhodovala pouze naše vlastní síla. Ovšem přeprat silného protivníka vyžadovalo použít dobré údery. V malém prostoru kokpitu bizarního stroje měl člověk problém se trochu pohnout, natož rozmáchnout či získat vhodnou pozici. Ba naopak nepřítel měl navrch. Zatímco on seděl v sedačce, na mě zbylo jen trochu místa na kraji. Dantazano se mě pokoušel celou dobu vytlačit ven a tomu jsem se snažil každopádně zabránit.

Držel jsem se vší silou konstrukce a vykrýval údery. Naštěstí se nepřítel musel současně věnovat řízení a to mi umožnilo získat zpět dobrou pozici. Na druhou stranu Dantazano zkoušel ostré manévry v naději, že mě vyvedou z rovnováhy. V momentě, když jsem si uvolnil ruku ze sevření, popadl jsem kus trubky, která se válela za sedadlem a párkrát se pokusil udeřit nepřítele do hlavy. Jednu ránu vykryl, další dvě ne, ale nezdálo se, že mu o to kdovíjak vadilo. Potom se mu podařilo zachytit trubku a pokusil se ji využít proti mně. Při přetahování nám trubka upadla na podlahu a zasekla se přímo pod brzdovým pedálem. Při našem souboji Dantazano omylem sešlápl plyn až na podlahu a stroj se rozjel zběsilou rychlostí vpřed. Zbylým pronásledovatelům, kteří si zatím drželi odstup se následně ocitli daleko za vozidlem Dantazana.

Během velmi rychlé jízdy Dantazanova čtyřkolka nadskakovala nad nerovnou krajinou. Zbytek gangu dávno zmizel za horizontem a my se zatím blížili k nedalekým kopcům. Během našeho zápasů jsem na chvíli pohlédl do okolí a poznal, že jedeme po náspu už dávno zrušené trati. Tohle místo přišlo velmi povědomé. Při našich občasných akcích s MFP jsme do těchto oblastí občas zavítali. Pokud mě paměť neklamala, tak čtyřkolka s Dantazanem směřovala přímo k menšímu městu Trentham, kde v současnosti žilo jen pár desítek rodin. Na delší přemýšlení nebyl vůbec čas a stále jsme se rvali během zběsilé jízdy, oba si vzájemně uštědřili nespočet ran a já už cítil, jak mi docházejí síly. V jednu chvíli jsem sáhl po volantu a prudce s ním zatočil. Čtyřkolka ztratila původní směr a sjela z prudkého srázu, přičemž se následně převrátila. Já se stačil držet konstrukce co nejpevněji, zatímco Dantazano několikrát s sebou praštil do konstrukce vozidla.

Když se prach postupně usadil, zahlédl jsem nedaleko vrak stroje, ze které se valil dým. Dantazano ležel nedaleko něj. Chvíli mi trvalo než jsem sebral síly a šel zkontrolovat nepřítele, protože mě bolelo téměř celé tělo z nespočtu ran a z následku následného karambolu. Domlácený vůdce Jezdců pustiny se mezitím snažil odplazit. Kousek od něj se válely zbytky jeho upraveného bojového vozidla. Jako vhodná zbraň mi posloužila železná tyč z konstrukce, kterou jsem z posledních sil několikrát udeřil do nepřítele přímo do hlavy. Když už nejevil známky života, bylo po všem.

Všechny síly mě nakonec opustily a já zůstal ležet na planině nedaleko náspu zaniklé tratě kdesi u městečka Trentham. Celé tělo mě bolelo a veškerý další pohyb už jsem stěží udělal. Horké polední slunce nemilosrdně pálilo a já zůstal napospas svému osudu. Oči se mi zavíraly a minuty se vlekly jako hodiny. Hlavou se mi honily myšlenky na smrt. Původně jsem chtěl jen opustit Melbourne a začít klidný život někde na malé vesnici a místo toho mě dostihly staré resty v podobě Jezdců pustiny. Alespoň bylo dílo dokončeno. Obávaný Dantazano byl po smrti a dalo se očekávat, že od gangu si sever od Melbourne nadobro odpočine. Svět se vzápětí ztrácel v mlze a mé smysly mě mátly. V tom se kdesi v dáli ozvalo burácení motorů. Zmocnily se mě obavy, že dorazil zbytek gangu a mě čekalo znovu uvěznění nebo něco mnohem horšího. Co se však dělo dál, už jsem netušil. Celý svět se ztratil v temnotě.

A tím bychom měli za sebou druhé dějství. Teď si dál od Mad Blacka chvilku pauzu a zkusím napsat zase něco jiného.

Tak to bylo jako krátké ne? V nejlepším přestat, že se nestydíš
Ale přeletěl jsem to snad za 2 minuty jak to bylo výživné:-) bylo by ještě?

Psát budu určitě dál, jen na to nemám v poslední době moc chuť. Napsal jsem jeden krátký příběh ze světa Aldeneeinu, který dávám k Ostaní Azanyho tvorbě: http://forum.fan-project.net/viewtopic.php?f=92&t=9843&p=355886#p355886

[andoriel]

Přiznávám, že Šíleného Maxe moc nemusím, ale tohle mě bavilo. Chtěla jsem napsat: Pokračovat! jenže vím, jak na tom jsem sama s psaním, tak si prostě počkám.
Líbila se mi stará základna a její tajemný obyvatel, líbily se mi honičky a nelíbila se mi Obnova.
A teď - čekám

Pěkné. Až bude další díl rad si to přečtu