SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

81. V pravé poledne

Sotva Radek Zelenka vystoupil z výtahu, málem ho srazila horda vojáků. Jeden z nich malého doktora odstrčil a všichni vběhli do výtahu, který se vzápětí rozjel nahoru.
„Z cesty!“ houkl na něj někdo další. Radek ustoupil ke stěně a ohlédl se, aby viděl, komu vlastně uhýbá.
Doktor Darkson před sebou tlačil pojízdné nemocniční lůžko a sestra pobíhala kolem něho, jak se snažila za pochodu pacienta připojit k přístrojům.
„Co se stalo?“ zavolal za nimi Radek, ale to už lékař zmizel a chodba u výtahu byla najednou prázdná. Pobouřeně zavrtěl hlavou a rychlým krokem se vydal k centrální místnosti u Brány.
„Dobrý… no, nazdar!“ vypadlo z něj, když mu voják na hlídce otevřel vstup.
Všechny obrazovky v řídící místnosti Brány svítily a ukazovaly jedno a totéž. Radek je obešel a ještě jednou si je dobře prohlédl.
„Kde je velitel?“ zeptal se jednoho z techniků.
„Myslíte pana Hidlleta? Bohužel před tímhle,“ kývl hlavou k obrazovkám, „odešel ze základny. Děláme, co můžeme. Vojáci hlídají na povrchu, monitorujeme všechno, kam vidíme a snažíme se nějak koordinovat obranu.“
„A co Brána?“ zeptal se Radek.
„Co je s ní?“ nechápal technik.
„Nepokusili se ji otevřít a projít?“
„Ještě ne. A jsem rád, že to říkáš, protože mě tady nikdo neposlouchá,“ volal John ode dveří. „Ahoj, Radku, moc rád tě vidím,“ dodal, když došel až ke svítícím obrazovkám.
„Taky tě rád vidím,“ kývl na něj Radek a namířil prst na technika. „Hned vytočte na Bráně adresu nějaké bezpečné planety! Jestli se pokusí sem dostat i touto cestou, budou vám vojáci na hlídce venku k ničemu.“
„Divím se, že už to dávno neudělali,“ zamručel Sheppard.
„Jo, je to divný,“ souhlasil Radek. „Jak dlouho to trvá?“ chtěl vědět vzápětí.
Technik se naklonil, aby viděl na hodiny. „Pár minut.“

Nathan Velenský křečovitě svíral opěrky velitelského křesla Celeste Grey a rozkazy z něj létaly skoro nadsvětelnou rychlostí. Pohodlné hlídkové období skončilo okamžikem, kdy se kolem celé orbity Země otevřela hyperprostorová okna a v nich se objevily wraithské lodě. Bez zbytečného manévrování jich část začala sklízet a zbytek ostřeloval povrch planety, jak se mu zrovna zlíbilo. Aspoň tak to na první pohled vypadalo, ale Nat věděl, že Wraithové nedělají nic bez předchozího plánu. Jeho loď byla maskovaná a Terys u zbraní se přímo třásla touhou vymazat tu hrozbu z pozemské oblohy.
„Najděte vedoucí loď! Odněkud musejí jít rozkazy, někdo je koordinuje! Nejdřív musíme zlikvidovat ji, s ostatními to bude snazší,“ vykřikoval Nathan.
„Jak?“ vyjela na něj Jolla. Nathan se zarazil a zůstal na ni vteřinu zírat.
„Úhybné manévry a palte vším, co máme,“ řekl vzápětí už klidným hlasem. „Mezitím se pokuste zjistit, kde je velitelská loď.“
Terys vyrazila jásavý výkřik a její ruce se rozehrály.
Nastal obvyklý tanec, kdy Celeste Grey střílela, trefovala a zabíjela a wraithské lodě pálily bezradně kolem sebe bez šance zasáhnout cíl, dokud je Terys milosrdně nedorazila.
„Jak je na tom Jennifer Keller?“ zeptal se Nathan Jolly. Pokrčila rameny. O druhé pozemské lodi neměla žádné nové informace, i když podle jejích soukromých propočtů už by měla být opravená a dokonce i nablýskaná k novému letu.
„Co je to támhle?“ ukázal José před sebe na obrazovku. Dvojice lodí poblíž sebe nestřílela na Zemi a její stíhačky sice létaly, ale rozhodně ne v takovém počtu, který by si zasloužil větší pozornost.
„Velící loď?“ navrhla Jolla.
„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Nathan. Nevěděl přesně proč, ale ty dvě lodi na jeho příkaz nechali být a Terys si za odměnu mohla sestřelit tři jiné. Nějakou dobu jí to trvalo, protože Wraithové přece jenom pochopili, že je lepší uhýbat do nepředvídatelných úhlů, než se držet ustálených postupů.

Masakr na Zemi pokračoval s neztenčenou silou. Všechna větší města byla nepřetržitě pod palbou a nalétávající Šipky sbíraly i jednotlivce, nejenom celé hloučky.
V SGC se John a Samuel snažili koordinovat odvetné akce vojska, ale všechny tři nově vypuštěné satelity jim Wraithové zničili hned při prvním útoku, některé radiové vysílače byly zničené a pozemní vedení komunikačních prostředků bylo na mnoha místech přerušené.
„Co se to tady děje?“ vykřikl Thomas. Objevil se u vstupu do Hory celý špinavý a s divným svitem v očích. „Kde je protivzdušná obrana? Máme přístup k raketám v silech?“ kladl otázky a běžel přitom do řídící místnosti.
„A co je s Jennifer Keller?“ vypravil ze sebe bez dechu, když do ní doběhl.
„Připravená ke startu. Čekali na někoho z vysokého velení, aby mohla vyletět. Směrnice nikoho nenapadlo změnit a bez správného kódu se hangár prostě neotevře. Nemohli nikoho sehnat, jejich sídlo padlo mezi prvními a byli tam úplně všichni. Nikdo nezůstal naživu. Vládne tu zmatek. Snad můžete i vy…,“ spustil voják s velkými sluchátky na uších.
„To si piš, že můžu!“ houkl na něj Tom a chytil mikrofon. Voják se sluchátky přikývl, že je naladěná správná frekvence.
„Tady Thomas Hidllet, velitel základny 53, Cheyennská hora. Přikazuji lodi Jennifer Keller opustit dok a letět na orbitu do boje. Dejte si záležet, nikoho nešetřete a nenechte se sestřelit. Konec.“
„Ten kód,“ připomněl mu voják.
„Tady,“ Tomas rychle po počítače naklepal řadu písmen a čísel.
John stál proti Tomovi a zvedl palec jako výraz uznání.
Jennifer Keller byla připravená a hned vystartovala. Nad dokem, kde probíhala její oprava, zuřila právě bouře, tak mohla bez nebezpečí vyletět, aniž si jí útočící plavidla všimla. Zamaskovala se a začala likvidovat wraithské lodi podobně jako Celeste Grey.
Evan Lorne v kapitánském křesle koordinoval útok s Nathanem Velenským a snažil se nemyslet na svůj slib doktorovi. Obě pozemské lodě se pohybovaly mezi organickými plavidly a snažily se je zasáhnout. Stíhačky i maskované Jumpery vyletěly z hangárů a začal boj mezi malými plavidly.
„Kolik jich vlastně je?“ zeptal se Thomas. Měl na povel většinu střel země-vzduch, které měla Země k dispozici, a právě zjistil, že jsou proti Wraithům k ničemu. Buď je některá loď sestřelila daleko před cílem, nebo do nich naletěla Šipka.
„Deset velkých původních, co je známe z Pegasu, teď už jenom devět,“ hlásil John Sheppard a zároveň s Radkem probíral data přicházející z obou pozemských lodí. „Patnáct velkých nových a těch menších je…,“ zaváhal a podíval se na doktora Zelenku, který zvedal ruce s roztaženými prsty, jak ukazoval počet. „Těch menších je asi pětačtyřicet,“ dořekl. „Stíhačky počítat nebudu. Vysazují pozemní jednotky a sklízejí. Velké shromažďují zásoby a občas vystřelí, menší pálí jako zběsilé. Teď se zaměřily na Jennifer… krucinál, do pr*ele, ku*va, schytala to naplno!“
Jennifer Keller špatně odhadla svoji pozici a její trup zasáhlo hned několik střel najednou. Maskování zmizelo a objevila se krásná zlatá loď s ošklivými dírami v boku. Přes poškození nepřestávala střílet a manévrovala mezi nepřáteli. Slétlo se kolem ní několik Jumperů a stíhaček, aby ji kryly.
Celeste Grey se zatím střelbě dokázala vždycky vyhnout a José s Terys znovu a znovu dokazovali, že jsou skvěle sehraná dvojka.
„Jak jsou na tom Jumpery? Nemohly by k těm zmetkům donést něco většího, než po nich jen házet ty prskavky, co mají k dispozici?“ ptal se Thomas. Pořád ho mrzelo, že vyplýtval tolik střel bez nějakého účinku. „A jak jsme na tom s asgardskými přenosovými paprsky? Co takhle pár Wraithů vytáhnout z lodě?“ otočil se k Radkovi.
Radek se podrbal v řídnoucích vlasech a kývl.
„Pomůžu vám,“ nabídla se paní Wu a oba se rozběhli k jednomu z asgardských jader, které bylo zabudováno v základně.

„Nemůžeš zničit celou populaci,“ houkla Anat na Sisi. „Je to jediná planeta, kde se dají doplnit zásoby a nechat část lidí, aby se znovu rozmnožili.“
Alexis se na ni ani nepodívala, byla plně zaujata posíláním příkazů na ostatní lodě a koordinováním útoku. Podle jejího plánu bylo třeba lidi na této planetě vyhladit úplně. Kdo nebude sklizen, ten zemře. Vojáci dostali nový druh zbraní, které se daly přepnout z omráčení na zabití, a bylo na nich, jak vyhodnotí použitelnost nebo nebezpečnost každého jednotlivce, kterého najdou.
„Nemyslíš na budoucnost,“ snažila se Anat získat dceřinu pozornost. „Čím nakrmíš budoucí armádu, když pobiješ všechnu potravu?“
Sisi mávla rukou a královna se zhroutila na podlahu. Na příkaz mladé královny byla všechna velká města na planetě rozbombardovaná a jejich trosky procházely pozemní jednotky, aby zajaly nebo zabily každou duši, která by snad přežila. Lodě přesunuly palbu na menší osídlení a pokračovaly v ničení. Na některých místech se lidé bránili, jejich jednotky napadaly wraithské vojáky a dokázaly je i zničit. Alexis taková místa nechávala bez milosti bombardovat z orbity, i když někteří Wraithové v té oblasti byli naživu.
„Všechny nás zabiješ!“ zasyčela královna na Alexis ze země. Prohnula se do oblouku pod náporem bolesti a omdlela.
Sisi se dál věnovala likvidaci pozemské populace. Potřebovala zničit nepřátelské lodě, aby se jimi nemusela dál zabývat. O jedné věděla, ale ta druhá jí pořád unikala. Soustředila palbu Šipek do míst, kde by se mohla skrývat
Krabat stál opodál a smutně se díval na svoji královnu. Ležela s pažemi rozhozenými jako odložená hračka. Přesunul pohled na Alexis. Nové královně se nedala upřít velká moc, ambice a odhodlání. Přesunul ruku k pasu a prsty sevřel rukojeť krátké zbraně. Byl to samozřejmý pohyb provedený bez přemýšlení. Další akce už byla plně vědomá. Vytáhl zbraň, namířil a zmáčkl spoušť. Výboj byl určen k zabití, ale wraithská královna byla silná a přežila. Vykřikla, sesunula se vedle ovládacího pultu a roztřásla se.
Anat se vyškrábala na kolena, a pak se postavila. Krabat pořád mířil na královnu a odhodlával se znovu zmáčknout spoušť.
„Počkej,“ zarazila ho Anat. „Připrav malou loď s hyperpohonem. Řídit ji budu sama.“ Sehnula se, vzala raněnou Alexis do náruče a vyběhla za Krabatem. Při rychlém přesunu do hangáru mu dávala pokyny, jak ukončit to šílenství, které rozpoutala její dcera. Na obyvatelích planety jí za mák nezáleželo, ale byla to jediná dostupná a obnovitelná potrava, které bylo dost k nasycení wraithské populace, a plýtvání s omezenými zdroji si nemohli dovolit.
„Ať to nevypadá jako útěk,“ zavrčela předtím, než se za ní zavřely dveře lodičky.
Krabat stál a díval se, jak vylétá do vesmíru a otevírá hyperprostorové okno. Za okamžik byly obě královny pryč a na něm bylo odvolat pozemní jednotky, zrušit bombardování a jako poslední bod i ukončit probíhající sklizeň. Přemýšlel, jak nejrychleji a nejlépe to zvládnout, když se mu po tváři mihnul potměšilý úsměv. Útoku se přece tentokrát zúčastnil i velký velitel Ace, kterému jistě nebude zatěžko všechny Anatiny pokyny provést. Zastavil se u nejbližší komunikační konzole a předal vzkaz.
Jak si byl jistý, Ace jeho hlášení přijal bez protestů a začal jednat. Během půl hodiny byly pozemní jednotky staženy a poslední Šipky zalétaly na svá místa v hangárech. Krabat vše sledoval z můstku královniny lodě a nemohl se zbavit utkvělé představy, že svoji královnu Anat ani její dceru Alexis už neuvidí. Pokyn k odletu přivítal s úlevou, protože se mohl věnovat řízení lodě a myšlenky na ztrátu dvou královen odsunout do pozadí. Wraithské lodě postupně opustily orbitu planety a nebe zůstalo čisté.

„Kde máš Andoriel?“ zeptal se John Sheppard Thomase, sotva wraithský útok přestal a měli čas se nadechnout.
Tom se zamračil a chvíli trvalo, než začal vyprávět:
„Došli jsme na kraj lesa a sedli si tam, aby si odpočinula. Už jsme se chystali k návratu, když se najednou zhroutila. Bez varování, prostě šla najednou k zemi. Chytil jsem ji a než jsem se stačil rozhlédnout, ozvalo se zasvištění a stál jsem v jedné z těch organických lodí s Andoriel v náručí. Odvedli mě k jejich veliteli a Andoriel nesli za námi. Ten Wraith, co ji měl na starosti, s ní zacházel skoro jako se svátostí,“ trochu se nad tím ušklíbl. „Velitel mi tvrdil, že je nemocná – jako bych to nevěděl i bez něj – že se za to cítí odpovědný a chce jí pomoci. A že si jí tam nechají. Bránil jsem se, ale nedal mi na vybranou. Předtím, než mě odtáhli zpátky na rampu a Šipkou mě vysadili zpátky u toho lesa, kde nás sebrali, mi řekl, že to už brzo skončí, ať vydržíme. Nevím, co to mělo znamenat. Vypadal, že už myslí na něco jiného a se mnou se baví jen, aby se neřeklo.“
Thomas konec svého monologu vychrlil jedním dechem, pak se zarazil a přemýšlel, co to z něho vypadlo.
„A tys ji tam nechal?“ vyjel na něj John rozzlobeně.
„A co bys dělal ty?“ reagoval stejně Tom. „Kolikrát ti zdrhla, než ses otočil?“ Nadechl se, aby se uklidnil, a dokončil své vyprávění:
„Andoriel se probrala, než mě odvedli. Vypadala vedle toho Wraitha docela spokojeně a řekla, ať jdu a bráním Zemi. Neprotestovali jsme s tím Wraithem ani jeden.“
John se mračil jako nejtemnější noc. Ani ne tak proto, že Andoriel už zase skončila s ‚tím Wraithem‘, ale protože mu Thomas připomněl všechny útěky, které se Andoriel s Toddem povedly, i když se jim v nich snažil zabránit všemi prostředky, které měl k dispozici.
„Jenom doufám,“ řekl John nakonec, „že se Ája vrátí jako obvykle A snad bude i zdravá.“
Thomas Hidllet kývl a znovu se chopil vysílačky, aby ukončil bojovou pohotovost.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Alexis ešte furt neumrela? bleh... a ja som sa tak tešil, že ju Krabat zabije a Zem bude zachránená...

Ty očividne nemáš rada ľudí a preto ich nechávaš vycucnúť Wraithmi, však?

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Nemám ráda lidstvo, mám ráda pár lidí A taky mám ráda pár Wraithů
Alexis ještě neumřela, ale vydrž, třeba se dočkáš

[andoriel]

Bavte se

82. Dvanáct a pět minut

„Jsou pryč?“ zeptal se Evan Lorne nedůvěřivě. Před pár vteřinami vystřelili po poslední wraithské lodi, která byla v dohledu, a viděli, jak se zraněná vrhá ho hyperprostorového okna.
„Pryč,“ potvrdil Eugen Khiari. Probíral data ze sond a podle nich se v okolí Země žádná mimozemská loď nevyskytovala. Všechny se najednou sebraly a odletěly.
„Tak domů,“ mávl Evan Lorne rukou. Byl rozhodnutý splnit svůj slib doktorovi hned, jak dosednou. Bolest za klíční kostí mu skoro ochromovala levou ruku a soustředit se byl pro něho nadlidský výkon. ‚Hlásí se stáří a nemoce,‘ pomyslel si chmurně a napadlo ho, jak se s takovým stavem rovná třeba John Sheppard. Až se dostane na Zemi, bude mít dost času, aby se ho na to zeptal – tvář mu při té myšlence zkřivil smutný úsměv. Představil si dva dědky v parku na lavičce. Vzpomínají na mládí a krmí holuby.
„No, to jsme dopadli,“ řekl nahlas. Nikdo nevěděl, že nemyslí jenom poškozenou loď, ale i svůj další život.
Jennifer Keller se belhala zpátky do doku, aby mohly proběhnout nové opravy. A že jich bude! Po ztrátě maskování, které bylo momentálně úplně na odpis, přišla o nový vylepšený hyperpohon a jedna střela zrušila umělou gravitaci, takže kdo neseděl v křesle u svého stanoviště nebo okamžitě nesáhl po bezpečnostních pásech umístěných kromě křesel i na strategických místech všude po lodi, poletoval sem a tam jako listí ve větru, jak se loď točila a uhýbala při boji. Podsvětelné motory a trysky naštěstí zůstaly nedotčeny, stejně jako většina děl, takže Jennifer Keller by sice neunikla hyperprostorem, ale manévry kolem planety a boj bez maskování zvládala celkem dobře.
„V doku už na nás čekají. Ta bouře se přesunula o pár kilometrů dál, takže dosednutí bude hladké,“ hlásil Eugen a pozorně se zadíval na generála Lornea. Velitel byl bledý a přepadlý a pořád se držel za levou klíční kost. Eugen si tiše oddechl. Většinu času na orbitě měl strach, že se generál zhroutí a kromě boje s nepřáteli se budou ještě muset postarat o velitele s infarktem. Generál potřeboval odpočinek, ale zbytek posádky byl zklamaný, že po krátkém pobytu na orbitě se mu vesmír zase vzdaluje. Eugen zamyšleně sklonil hlavu a pohled mu padl na stříbřitě šedou loď. Její posádka se na Zemi jen tak nedostane.
Hlídka nad Zemí zbyla zase na Celeste Grey, i když i ta sem tam nějakou ránu schytala. Dlouho připravované a šperkované satelity vypuštěné ze Země byly zničené a Nathanova loď zůstala jediným nárazníkem mezi Zemí a zbytkem vesmíru.
„Jako vždycky,“ povzdechl si Nat, když mu přišlo potvrzení, že Jennifer Keller je bezpečně v doku a Celeste Grey čeká další několikatýdenní hlídka. Vesmír miloval a svoji loď taky, ale někdy už se mu zastesklo po pevné zemi pod nohama a větru vonícímu po horách.
Zpráva od prvního důstojníka Jennifer Keller ho překvapila a potěšila. Okamžitě souhlasil. Posádka opravované lodě bude na vlastní žádost postupně střídat osazenstvo Celeste Grey, aby se i kolegové na věčné hlídce mohli podívat domů.

Země se vzpamatovávala z nečekaného nájezdu Wraithů. Obětí nebylo tolik, jak to na první pohled vypadalo. Většina obyvatel Země, poučená z minulého útoku, se stačila ukrýt a Wraithové si odvezli v zásobárnách jenom zlomek těch, které mohli posbírat.
Ani bombardováním nevznikly takové škody, jaké Alexis čekala. Ve městech ještě pořád žilo jen málo lidí. Většina jich byla na venkově na farmách a usedlostech, kde se mohli snadněji uživit.
Anat nechala celý útok na své dceři a všechny rady spolkla dřív, než se stačily proměnit v myšlenky, které by mohla Sisi použít. Jediné, co dala najevo, bylo, že s Alexiným plánem nesouhlasí. Nechala dceru, aby si vyzkoušela sklizeň, a když jí začala přerůstat pře hlavu, snažila se ji zastavit. Nebýt Krabata, nebylo jisté, jak by celý útok dopadl.
Zásah velitele SGC, který se ujal organizace obrany, byl zpětně vyhodnocený jako vynikající, i když, nebo právě proto, že byl vynucený okolnostmi. Největší ztrátu utrpěla Země smrtí všech vysokých důstojníků shromážděných ve společném Sboru náčelníků a Obraně Země. Wraithský útok je překvapil uprostřed porady a dvě šikovně vypálené střely stačily, aby odvetu nebylo odkud koordinovat. Thomas byl s velkou slávou pozván hned další den do Velkého sálu, kde zástupci z celé Zeměkoule vyjádřili své nadšení z toho, jak celou situaci zvládl, a také se seznámili s nově povýšenými generály, kteří ty původní ve Sboru náčelníků a Obrany Země nahradí.
„A nakonec mi dovolte,“ řečnil prezident Spojených Států, který celému setkání předsedal, „abych vám, Thomasi, udělil čestnou hodnost generála, protože…“
‚Bla, bla, bla,‘ pomyslel si Thomas a dál se usmíval a neposlouchal. Byl spokojený s tím, že mu zůstala pozice velitele SGC.
Musel přiznat, že mu tolik pozornosti a chvály dělá dobře, jenže se to táhlo od dopoledne do pozdního večera a na něj začala doléhat únava.
„Výborná práce, chlapče,“ poklepal mu na rameno muž asi stejně starý jako Thomas.
„Děkuju,“ odpověděl slušně a oslovení ‚staříku‘ si nechal pro sebe. Takových věcí už za ty hodiny musel překousnout bezpočet.
„Prý jste chtěl Wraithy vyhazovat do vesmíru asgardským paprskem,“ pokračoval muž. „Skvělý nápad, to budeme muset někdy vyzkoušet.“
„Doufám, že nebudeme muset,“ zabručel Tom a nenápadně se připojil k jiné skupince.
Hosté byli časem stále veselejší a dotěrnější, až se slušně omluvil a s tím, že ho další den ráno čekají neodkladné povinnosti, se nechal z oslavy propustit.
„No nazdar,“ povzdechl si pro sebe, když se konečně k ránu dostal domů. Odmítl ubytování v rozbořeném Washingtonu a raději požádal o přenos přes asgardské centrum v SGC.
Padl na postel a myslel si, že okamžitě usne, ale jakmile zavřel oči, uviděl Andoriel ve wraithské lodi, Andoriel vedle toho Wraitha, jak se na něj dívá jako na boha, který se k ní snesl. Vlastně se k ní snesl a unesená byla taky. Viděl Andoriel, jak se opírá o jednoho z důstojníků. O toho, který ji celou cestu nesl, a chovají se k sobě jako důvěrní staří známí. Konečně pochopil divoké úšklebky Johna Shepparda, když přišla řeč na Áju a jejího Wraitha. Jakmile se dostali jeden k druhému, tvořili pár. Hodně divný a nepravděpodobný, ale jistě pár podporovaný členy Wraithovy posádky. Nic tak zarážejícího ještě neviděl.
Tom nespokojeně zabručel a převalil se na bok. Vůbec se mu nelíbilo, že si paní Norová a ti tvorové tolik rozumějí. Bude s tím muset něco udělat.

Andoriel šla za Acem a při každém třetím kroku zavrávorala.
Zak za ní vždycky natáhl ruku a byl připraven ji zachytit, kdyby znovu ztratila vědomí. Ohlédla se po něm a usmála se. Dalo jí to trochu přemáhání. Cítila se unavená a zmatená. Poslední, co si pamatovala, byla procházka lesem s Thomasem pozorně hlídajícím každý její krok. Nepospíchala. Užívala si houpání mechu pod nohama a občasné zapraskání větvičky, vítr, který kolem ní hodil vůni lesa prohřátého sluncem, a zelená prasátka světla blýskající jí do očí při každém pohybu. Les nebyl velký, přešla ho asi za půl hodiny a zůstala stát na okraji louky. Tráva byla místy vypálená horkem, ale ve stínu posledních stromů zůstávala svěží a zelená. Někde na obzoru se pohybovalo stádo velkých zvířat.
„Sedni si,“ vyzval jí Thomas. Přímo u nohou jí ležela rozprostřená deka. Odstoupila a zamračila se na něho. Chtěla odseknout – sedni si sám – ale pak to spolkla. Bylo od něj vlastně hezké, že se staral o její pohodlí. Udělala krok zpátky a podívala se do nebe. Nevěděla, co jí tam přitáhlo oči, ale světle modrá se v tu chvíli změnila v černou a probrala se na wraithské lodi, když jí někdo stavěl nohama na zem. Chytila se ho za rameno a zmateně zamrkala do žlutých očí, které byly tak blízko, že se s Wraithem skoro dotýkali tvářemi.
„Zaku,“ zašeptala neslyšně. Žluté oči mrkly a vzdálily se. Zůstala stát opřená o bývalého Aceova zástupce a rozhlédla se.
Ace stál vedle ní z druhé strany než Zak a pohled na jeho tvář ji uklidnil víc, než si myslela, že je možné. Natáhla ruku a dotkla se jeho prstů. Krátce jí sevřel dlaň, ale oči nespustil z druhého člověka na můstku. Thomas měl obličej bledý a zpocený, ruce se mu slabě chvěly a Andoriel na něm poznala, že by nejraději utekl, přesto se ovládal a pohledem každou chvíli přejížděl z velitele na ni a zpátky. Bylo na něm vidět, že vůbec není spokojený s tím, co vidí.
„Nic se jí nestane,“ ujistil ho Ace, zřejmě už po několikáté. Ája se na Toma povzbudivě usmála. Pamatovala se, jak depresivně může wraithská loď působit, když se v ní člověk ocitne poprvé a neví nic o tom, jak vzniká a funguje, nemluvě o její na první pohled děsivé posádce.
„Pošlu tě zpátky, ale Andoriel tu musí zůstat. Nedokážete jí pomoci, my možná ano,“ pokračoval Ace a zamračil se, když ten člověk začal protestovat.
Thomasova snaha vzít Andoriel s sebou na Zemi nebyla k ničemu. Zůstala s Wraithem a velitele SGC odvedli na rampu, odkud ho Šipka přenesla zpátky tam, kde ho vzala.
Andoriel celou dobu stála opřená o Zaka a nehodlala na tom něco měnit. Bylo jí tak dobře. Ace počkal na potvrzení, že se návrat Toma podařil a stíhačka je zpátky v lodi, a pak se k ní konečně otočil.
„Počkáš ve svém pokoji. Bude tam s tebou Lyn. Tady už to brzy skončí,“ pokynul jednomu z přítomných důstojníků.
Bez námitek se otočila a odešla. Neměla sílu na dohadování. Než došla do pokoje, ucítila, jak se plavidlo dostalo do hyperprostoru. Opravdu to netrvalo dlouho. Lyn ji zastavil a nasměroval do jedné z laboratoří. Ani tehdy neprotestovala a samotnou ji napadlo, že s ní je něco v tak velkém nepořádku, že už to snad ani není ona.
Ace na ni čekal a vysvětlil jí, že se jí v těle objevila podobná nerovnováha jako kdysi po rituálech v geniiském vězení. Jenže tentokrát žádný očistný obřad ani souboj nedokáže pomoci. Takové problémy měli někteří z lidských uctívačů, kteří se dokázali napojit na wraithské vědomí, a každý pokus o nápravu zatím skončil jejich smrtí. Také proto, že žádný Wraith nechtěl příliš plýtvat svým časem a zdroji na pokusy o udržení uctívače naživu. Ace shromáždil všechny informace, které byly k dispozici, a na jejich prozkoumání přizval i Michaela. Při tom jménu se Andoriel zašklebila. Nebyla si jistá, jestli Michael je ta nejlepší volba pro pomoc lidem. Než se zmohla na první slůvko, velitel zavrtěl hlavou a dal jí najevo, že protesty má nechat až na konec. Stiskla rty a počkala. Věděla, že na její námitky stejně nedojde. Ace klidně pokračoval informacemi o tom, že každý pokus o telepatické spojení u Andoriel vyvolá záchvat. Zpočátku si jich nemusí ani všimnout, protože jsou mírné, ale čím déle se to děje, tím jsou horší, až postiženému způsobí smrt.
„I kdyby to byla Erin nebo někdo, kdo ani neví, že takovou věc umí, zabije tě to. Tak daleko to ale nedojde,“ ujistil Áju. Pod jejím pátravým pohledem uhnul očima a vysloužil si krátké zasmání.
„Od kdy bereš takové ohledy?“ zeptala se. „Řekni mi, co potřebuješ ode mě, pak se můžeš pustit do pokusů.“ Pokrčila rameny. „Podle tvého vysvětlení nemám co ztratit, takže dělej, co umíš.“ Počkala, až se na ni znovu podívá, aby tiše dodala: „A děkuju.“
„Tady,“ ukázal na modrý obdélník u stěny. Obdélník stál na své užší straně a na výšku byl vyšší než Wraith. Andoriel se na něj pochybovačně podívala. Nevěděla, co po ní Ace chce.
Zak vešel do laboratoře, vzal Andoriel za ramena a zády ji k obdélníku přitiskl. Až v té chvíli ji napadlo, že je to wraithská verze laboratorního lůžka. Kolem pasu, nohou i rukou se jí sevřela kovová pouta, lůžko se posunulo a mírně sklopilo, takže Ája napůl stála a napůl ležela.
„Postup se bude skládat z několika částí. Tvoje aktivní účast není potřeba,“ řekl Ace.
Andoriel sevřela panika. Stiskla ruku v pěst, aby odehnala třas způsobený strachem, kývla a zavřela oči.

Krabat na velitelské lodi pevně svíral panel ovládání letu, i když to po vstupu do hyperprostoru nebylo potřeba. Sbíral se v něm pocit ztráty.
Ace dal příkaz k odletu a neupřesnil žádné místo setkání, takže si každá loď vybrala vlastní směr. Krabat se snažil co nejvíce přiblížit ke kurzu Anat, ale netroufnul si skočit přímo k ní. Věděl, že lokátor plavidla, které vedl, královnu bezpečně přivede domů. Rozhodl se zůstat v dosahu jediného skoku malé královniny lodi a vyčkat. Žádný jiný zájem neměl, chtěl jenom svou paní zpátky tak silnou a mocnou, jako byla před Alexis. To dítě ji změnilo. Změnilo všechno. Krabat projel prsty černý pruh vlasů nad čelem a znovu si zopakoval, že udělal to nejlepší, co mohl. Trochu ho to uklidnilo, i když se pořád nemohl zbavit pocitu, že střílet po královně, byť tak mladé a nevyrovnané, je smrtelný hřích.
Wraithská plavidla se po útoku na Zemi většinou vrátila na své původní pozice a pokračovala v přerušené činnosti. Některé královny zamířily k nově vytvořeným líhním, které se rychle připravovaly na přísun genetického materiálu. Nová galaxie byla nesrovnatelně větší, než původní, a přestože v ní bylo potravy málo, ještě pořád si vysoce cenily toho, že potrava nebyla napadená virem a každý nový přírůstek do zásobárny mohl být zužitkován beze strachu.
Vládkyně malých uskupení začaly plánovat další výboje hlouběji do galaxie, jen co budou mít dostatek lodí a vojáků. Obojího se jim podle posledních informací mělo dostat v hojné míře a směr i rozsah jejich růstu byl jen na jejich odhodlání a představivosti.

Další ráno na Zemi někteří lidé pokračovali v odklízení trosek, ale většina už se vrátila ke své každodenní práci.
Čerstvý čestný generál Hidllet stěží rozlepil oči a představa, že ho čeká dlouhý den, ho přiměla tiše zaúpět a místo vztyku se převalit na záda.
„Tu procházku lesem mi byl čert dlužen,“ řekl procítěně stropu. Zašátral rukama kolem sebe, chytil se okraje postele a s její pomocí se posadil. Podíval se na budík na nočním stolku a usmál se na hromádku různých plaket, vyznamenání a ocenění, která posbíral od zástupců všech zemí shromážděných na včerejším setkání. Bude si na ně muset pořídit nějakou vitrínu. Zatím je nechal ležet a vydal se pod sprchu, aby mohl začít fungovat.

Erin stála na břehu jezera a dívala se do oblohy. Wraithský útok byl rychlý a skončil skoro dřív, než začal. Země přišla o pár stovek lidí, ale necelé dvě miliardy dušiček zůstalo a mohlo se dál vesele množit.
Užívala si teplo letního poledního slunce a ve tváři se jí objevil malý úsměv. Dar se tentokrát choval skoro „normálně“. Snad to bylo dobré znamení návratu starých časů.

[Aiwendill]

znamenie návratu starých dobrých časov? prečo začínam nervozne drkotať zubami?

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Jo, staré dobré časy, to je vždycky na pováženou

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

83. Večeře po italsku

Anat stála u řízení malé lodi a nepřítomným pohledem se dívala před sebe. Alexis byla zavřená v tlumícím poli, který udržoval její tělesné funkce na minimálních hodnotách. Bylo jen otázkou času, kdy nastavení překoná a začne znovu prosazovat svoji vůli. Anat chtěla být tou dobou co nejdál od ostatních Wraithů, od Země, od všeho, co by se Sisi mohla snažit ovládnout.
„Další skok,“ řekla unaveně. Ruce se jí pohybovaly automaticky a ve tváři měla strhaný výraz. Zadala náhodnou kombinaci a dala pokyn k otevření hyperprostoru. Očima pohladila malé světélko označující pozici jejího Úlu. Držel se v dosahu a Krabat vyčkával na královnin pokyn, aby se k ní mohl připojit. Bude muset ještě nějaký čas počkat.
Anat s lodí vstoupila do hyperprostoru a opřela se o zeď za zády. Lodička byla malá a ani post pilota nebyl právě pohodlný.
Svezla se do sedu, pohledem zkontrolovala omezovací pole a usoudila, že by mělo ještě vydržet. Aspoň, dokud nepromyslí, co s Alexis udělá. Rozhodnutí odletět padlo bez rozmýšlení, tehdy jenom potřebovala malou královnu dostat co nejdál, ale než se Sisi vyprostí, Anat musí mít plán.
„Jaký plán máš na mysli?“ zeptala se Alexis.
Zatímco královna odpočívala, dostala se z pole a teď stála vedle pilotního panelu a mračila se na něj, jak chtěla pochopit, kam letí.
„Ještě se musíš hodně naučit,“ neodpověděla Anat. „Třeba o tom,…,“ chtěla pokračovat v nějaké opatrné nicneříkající krasojízdě, ale Alexis sáhla na vládání letu a loď vypadla z hyperprostoru.
Anat se chtěla náležitě rozzlobit, už se nadechovala ke křiku, když ji nějaká síla přimáčkla ke zdi, že se nemohla ani nadechnout. Malou královničkou to hodilo přes celý můstek a skončila připláclá podobně jako její matka na narůžovělé stěně.
Anat tiše zuřila. Loď zřejmě vystoupila v nebezpečné oblasti, které by se v normálním případě automaticky vyhnuly. Zásah Sisi do ovládání způsobil, že se královna ani nemohla podívat, co se děje, protože byla pořád nalepená na zdi.
Jak o tom přemýšlela, zdálo se jí, že tlak trochu povolil. Pohnula rukou, nohou, podsunula chodidla pod sebe a pokusila se vstát zády pořád opřená o zeď.
„Dobře,“ pochválila se polohlasně. „Jak se ti tohle povedlo?“ zeptala se vzápětí dcery.
Sisi se snažila pokrčit rameny, jinak se nezmohla na nic, ani na obvyklou telepatii.
Anat zamrkala na holoobrazovku. Obraz se jí před očima kroutil a rozmazával a nedokázala na něj zaostřit.

Krabat se zadíval na symbol označující loď královny Anat. Symbol nepravidelně blikal a chvěl se. Velitel už chtěl zadat souřadnice královnina plavidla, ale zarazil se s rukou nad panelem. Jestli je Anatina loď v nebezpečí, Krabat nemůže vypadnout z hyperprostoru přímo u ní. Mohl by tak do potíží dostat i svou loď a pomoc bude potřebovat sám, místo aby ji poskytl.
Cílové místo zadal ručně, několikrát se ujistil, že bod ve vesmíru označil dobře a nechal ho prověřit počítačem, aby se ubezpečil, že tam nehrozí žádné nebezpečí. Než ho s konečnou platností potvrdil, vyhlásil na lodi poplach. Chtěl, aby všichni vojáci a důstojníci byli připraveni k okamžitému zásahu, ať už bude jakýkoli. Jen sykl, když se symbol s královninou lodí protáhl a zase smrskl do původní velikosti. Navedl loď do hyperprostorového okna.
Skok netrval dlouho, za pár minut se dostali do normálního vesmíru a senzory na trupu lodi i sondy vypuštěné do okolí začaly posílat první údaje.
Královnina loď stála na místě a na první pohled se zdálo, že jí nic nehrozí. Krabat se sklonil nad daty ze sond a zděšeně vydechl. Ruce se mu rozběhly po ovládání sond, jak je volal všechny blíž ke svému plavidlu, aby se při předem naprogramované cestě nedostaly moc blízko Anatině lodi a neviditelné síle, která se skrývala za ní. Nepovedlo se mu to u všech sond. Ty, které se přiblížily k druhé lodi, přestaly reagovat na povely a jejich vysílání začalo být nesrozumitelné.
Pod Krabatovým vedením se zbývající sondy rozmístily do řídké sítě mezi oběma loděmi a jejich informace se začaly skládat do uceleného děsivého obrazu.
Za královniným plavidlem byla část vesmíru zkroucená do spirály, kde nezářila žádná hvězda. Čím blíž bylo k temnému středu, tím pomaleji se pohyboval čas a prostor se propadal dovnitř bez možnosti návratu.
Krabat zapnul komunikaci a pokusil se o spojení s Anatinou lodí.
„Má paní, přiletěli jsme vám na pomoc. Prosím, ozvěte se.“
Čekal na odpověď, ale nedoufal, že nějaká přijde. S těmito otvory do struktury vesmíru se setkávali i v galaxii Pegas a většinou to setkání bylo fatální.
„Připravte záchytné háky, pokusíme se loď přitáhnout,“ řekl důstojníkovi u jednoho z panelů. Někdy to zabralo a obě lodě se osvobodily, někdy se lana háků přetrhala, plavidlo se vysmeklo a zmizelo a někdy temný jev vtáhl obě lodi.
Krabatova loď se pomalu přiblížila, kam až jí podivné proudy kolem bezedné studny pustily, a vystřelila k Anatině plavidlu dlouhá lana s háky na koncích.
„Nedosáhnou!“ vykřikl důstojník. „A blíž nemůžeme, čím větší je loď, tím rychleji padá. Už teď jsme na hranici.“ Háky se navíjely zpět a Krabat probíral sbírku doprovodných plavidel v hangárech. Přece některé z nich musí mít ve své výbavě háky!
„Musíme zpátky,“ upozornil ho důstojník. Nečekal na rozkaz a spustil přední pomocné motory, aby s lodí vycouval z nebezpečné zóny.
Krabat zkontroloval menší plavidla a začal znovu. Mezitím poslal do hangáru pár vojáků, aby prověřili lodě, u kterých si jejich vybavením nebyl jistý. Než se dostal znovu na konec seznamu, oznámili mu, že dvě plavidla háky mají a vojáci je připravují k odletu.
„Poletí obě,“ rozhodl Krabat okamžitě. „Minimální posádka a velká opatrnost,“ zbytečně připomenul důstojníkům určeným k vedení obou lodí.
Plavidla s tříčlennými posádkami vyletěla z hangáru a pomalu se přibližovala k sondám rozmístěným na hranici bezpečného odletu. Krabat sledoval, jak se zastavila, a chvíli se nic nedělo. Velitelé se zřejmě ujišťovali, že mají všechna data potřebná k zachycení a vytažení královniny lodě.
Obě plavidla se najednou pohnula ještě o pár metrů dopředu a vystřelila záchytná lana. Z pěti lan každé lodě se celkem zachytilo sedm. Tři zůstala volně viset směrem k temnému otvoru. Krabat sykl a předklonil se, jakoby mohl přiblížením se k holoobrazu přenášenému ze sond zvýraznit detaily.
„Pozemšťané tomu říkají černá díra,“ řekl z ničeho nic jeden důstojník na můstku.
„Cože!?“ skoro vykřikl Krabat.
„Při pátrání po potravě jsem našel jejich databázi vesmírných jevů,“ klidně vysvětloval důstojník. „Říkají tomu černá díra,“ opakoval.
Krabat se na něj díval beze slova, dokud se důstojník nesklonil k vlastní práci.
Velitel se vrátil k pozorování snahy dvou malých plavidel o záchranu královny Anat. Nevypadalo to dobře. Plavidla měla všechny motory puštěny na plno a podle údajů ze sond, se nepohnula z místa. Dvě lana povolila, takže královnina loď byla zachycena pouhými pěti a zbývající se natahovala k té… černé díře – Krabata napadlo, že to pojmenování je dost přesné – a snažila se stáhnout svá plavidla do propasti.
„Proč ta lana nezatáhnou?“ zavrčel popuzeně. Komunikace mezi loděmi v blízkosti singularity nefungovala, takže se musel spolehnout na zkušenosti velících důstojníků, ale právě v této chvíli se mu nezdály dostatečné.
„Můžeme tam poslat stíhačku,“ ozval se ten samý důstojník, který mluvil o černých děrách. „Je menší, dostane se blíž a může posádku vytáhnout přenosovým paprskem.“
Krabat o návrhu zauvažoval, a pak si vzpomněl, že takové akci byl už jednou před stovkami let přítomen.
„V žádném případě,“ odmítl nápad. Před očima se mu objevila hrůza, kterou tehdy paprsek vyklopil přímo k jeho nohám. To, co zbylo ze tří Wraithů, nechtěl už nikdy v životě vidět. Nejhorší na tom bylo, že ta propletená těla, na některých částech natažená do neuvěřitelné délky, stále žila a snažila se promluvit. Otřásl se a mimoděk pohnul nohou, jakoby je chtěl znovu skopnout z rampy hangáru do temných útrob lodi.
Důstojník se nadechl k protestu, ale rozmyslel si to a neodporoval ani myšlenkou.
Lodě se záchytnými lany mezitím uvolnily královnino plavidlo a připravily se k dalšímu pokusu. Krabat podupával před obrazovkou a čekal, až znovu vystřelí lana a pokusí se o záchranu Anat. Musel svoji netrpělivost krotit, protože si uvědomil, že důstojníci v záchranných lodích dělají, co mohou, ale čím blíž jsou k černé díře, tím se pro vzdálené pozorovatele čas natahuje a všechno jim připadá k nepřečkání dlouhé.
Pokusy o záchranu pokračovaly a postupně se k nim připojily i některé další wraithské lodě, které Krabat v zoufalství zavolal z nepříliš vzdáleného okolí.
O první dvě záchranné lodě přišel hned u dalšího pokusu o vytažení Anat. Možná se jim podařilo pád královny zpomalit, ale obě za pár dní pomaličku propluly kolem Anatina plavidla a jejich trupy se začaly neznatelně protahovat směrem k nekonečnému pádu.
Krabat za celou dobu neodešel z můstku a pomalu propadal zoufalství. Všechny návrhy i pokusy o záchranu byly marné. Některými z nich se jim podařilo pád královniny lodi zpomalit, některé ji postrčily rychleji, ale ve výsledku to vypadalo stále, jako když přiletěl Anat na pomoc. Síť sond byla hustší, i když jich hodně ztratili při neopatrném přiblížení. Šipky nakonec poslali na průzkum, protože se dostaly mnohem blíž než malá přepravní plavidla, provedly všechna měření, která byla k dispozici, a co nejrychleji letěly zpět. Připojení záchytných lan ke stíhačkám se nedařilo. Skupina vyčleněná na jejich zprovoznění stále střídala své členy ve snaze najít způsob. Marně.
Některá plavidla byla odvolána královnami, některá odletěla vyřešit své záležitosti, jen Krabat stále setrvával na místě a snažil se Anat dostat z dosahu černé díry. Nakonec i jeho hlad a povinnosti přinutily snahu vzdát. Nechal na místě pár sond, aby mu hlásily každou změnu a před odletem sám sobě slíbil, že se co nejdřív vrátí s novými poznatky a lepším vybavením.

Anat se znovu zadívala na obrazovku a zdálo se jí, že se obraz trochu vyjasnil. Přehrála si pár vteřin zpět, aby zjistila situaci a zůstala zírat na svoji mateřskou loď, která se objevila v blízkosti. Dala přece Krabatovi jasné pokyny! Stiskla komunikaci a místo vyčkávavého ticha uslyšela prskání nějakého vzdáleného ohňostroje. Zamračila se a vypnula ji. Krabatova loď se pohybovala trhaně a neskutečně rychle kolem, ale nikdy se nepřiblížila.
„Má paní,“ ožil najednou komunikátor neznámým hlasem, „jste za hranicí horizontu zhroucené hvězdy. Padáte do průrvy, které váš velitel říká černá díra. Pokoušeli jsme se vás vytáhnout pomocí zá…“
Přenos skončil a znovu se ozval ohňostroj. Dvě lodi prolétající kolem se mihly na hlavní obrazovce a zůstaly viset na okraji zorného pole sondy.
„Černá díra?“ zeptala se Sisi. Seděla na zemi u vstupu a mačkala si bouli na hlavě. Anat se na ni podívala a snad poprvé v životě v ní viděla jen malou vystrašenou holčičku. Prohlédla si přístroje a pokrčila rameny. Nedalo se s tím nic dělat.
Hemžení v okolí singularity se zrychlovalo a zároveň ustávalo, jak wraithské lodě odlétaly. Anat to chápala, ale stejně na ně měla zlost.
„Co je to černá díra?“ zeptala se Sisi znovu. V hlase jí zazněl starý panovačný tón. Anat se přikrčila v očekávání přívalu bolesti a rázného mentálního útoku, ale nic takového se nestalo.
„Vesmírný jev,“ řekla napjatým hlasem.
Alexis pořád seděla na zemi a držela si hlavu.
„Dostaneme se z ní? A co se s námi stane, když ne?“ vyzvídala docela přívětivě.
Anat se zadívala na ovládání lodi a zpátky na dceru. Vzpomněla si, že tolik bolesti jako s touto osůbkou nezažila za celé dlouhé věky předtím, a lehce klepla do aktivace motorů.
„Hned to poznáme,“ řekla s nuceným úsměvem.
Vesmírné plavidlo se rozletělo vstříc černé díře a zároveň se vzrůstající rychlostí se začalo natahovat a trhat. Obě Wraithky vykřikly, když prosvištěly těsně kolem dvou malých wraithských lodí, které je před nedávnem míjely. Náraz obě plavidla vymrštil zpět do normálního vesmíru, zatímco loď s královnami se propadala stále hlouběji.
„Jsme venku!“ vykřikl pilot jedné ze záchranných lodí. Na druhém plavidle mezitím už zkoumali postavení hvězd a zjišťovali, o kolik času v černé díře přišli. Než se dopracovali k nějakému výsledku, obě lodě zalilo ostré modré světlo a zmizely.
Z královnina plavidla zbyly tenké cáry plápolající k ústí černé díry. Pro Anat a Alexis to bylo sotva pár okamžiků, pro ostatní vesmír uplynuly věky.

Erin seděla na verandě s hlubokým talířem na klíně a zamyšleně vidličkou dloubala do jeho obsahu. Moc se jí nechtělo, ale nakonec vidličkou párkrát otočila a obsah, který zůstal mezi hroty, si strčila do úst.
„No,“ mlaskla po polknutí, „není to zase tak špatné.“ Nabrala si znovu. Ani netušila, že stejnou pochoutku mají i jinde:
V SGC na návrh velitele základny uspořádali první z večerů, které se měly věnovat jednotlivým státům světa.
Doktor Zelenka před sebou držel část své večeře a zaníceně vyprávěl o černých děrách.
„A říká se tomu špagetizace,“ ukončil přednášku.
První večer byl ve znamení moře, starověkých Římanů, špaget a vůbec Itálie.

[Aiwendill]

Ano! Ano! Anoooooo!!! tá malá, hnusná, odporná, panovačná a arogantná drzaňa je konečne v ... ehm... v čiernej diere! a dobre jej tak! jupíííííí!!!!

Dúfam, že ju už neoživíš! lebo ináč všetci ostatní dopadnú veľmi zle, či nie?

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Konečně ses dočkal. Já taky. Sisina mě štvala strašně moc.
Jen s černými děrami byl trochu problém, protože poslední, co jsem se o nich dočetla bylo, že možná vůbec neexistují Jestli já moc nečtu Nakonec jsem se rozhodla, že v mém vesmíru prostě existovat budou a budou se chovat tak, jak jim řeknu. Špagetizací jsem byla nadšená, tak jsem ji hned musela použít, a na Sisinu se docela hodila

Pokračování příběhu sice existuje, ale nějak s ním nejsem spokojená. Kdybych se náhodou odmlčela, předem se omlouvám, ale pořád věřím, že se mi podaří ho spravit, než na něj dojde.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

84. Léčba

Sehol stál opřený bokem o stěnu a sledoval, jak se obluda Rin probouzí. Ležel na zádech a kulaté krovky i silová pole mu bránily se postavit.
„Co s ním bude?“ zeptala se Stirtriscia Kladsklavová tiše. Stoupla si vedle Sehola a očima rozšířenýma obavou sledovala malátné pohyby Rina.
„Neboj se, Tris, bude v pořádku. Víme, jak to napravit,“ uklidňoval ji Sehol.
Tris jen potřásla hlavou. Byla by raději, kdyby tomu stvoření nepomáhali, ale zabili ho. Věděla, že je to špatné přání, ale nemohla si pomoci.
„Co dělají naši hosté z jiné planety?“ vytrhl ji Sehol z myšlenek.
„Chystají nějaký obřad pro toho jejich velitele, co včera umřel,“ pokrčila rameny. „Nechápu to. Proč se s ním nerozloučili, dokud byl naživu? A proč si vybral k úmrtí tak nevhodnou dobu?“
„Třeba si nemohou vybrat,“ nadhodil Sehol. Předešlý den o smrti velitele Iana dost přemýšlel. Byla pravda, že velitel vypadal přepadle, už když přiletěli na Veitenonu, ale že zemřel – to bylo velice netaktní. Pak ho napadlo, že lidé ze Země možná nemají svůj život tak pevně v rukou a nemohou si vybrat, kdy je potká smrt.
„Můžeme začít?“ zeptal se léčitel v šedém plášti sahajícím až na zem.
Sehol přikývl a pohledem upozornil Tris, že i ona může sledovat, jak vrátí Rina do jeho původní podoby.
Obluda zamávala nohama a chtěla se na ně postavit, ale silová pole ji držela na zádech. Léčitelé ji obstoupili a začali složitý obřad.
„Už to bude,“ zašeptal Sehol po několika minutách Tris. Oba se fascinovaně dívali, jak se podivná věc podobná obrovskému broukovi mění na Veitoňana a hmyzí podstata se stahuje do malého odděleného útvaru, přeskupuje se a tvaruje, až mezi léčiteli ležel Rin, kolem něj zmateně pobíhal brouk normální velikosti a k Trisině překvapení se objevila hromádka silných drátů.
„To je klec,“ zašeptal zase Sehol, když si všiml, kam se Tris dívá.
„Hotovo,“ prohlásil hlavní léčitel a jejich kroužek se okamžitě rozešel. To už nastoupili připravení zdravotníci, položili Rina na pojízdné lůžko, chytili brouka a znovu ho zavřeli do klece chráněné silovým polem a zbytky původní klece poskládali do malé kovové schránky.
„Rin bude v pořádku,“ oznámil jim jeden ze zdravotníků, když kolem nich tlačili pojízdné lůžko. „Nebyl to složitý zákrok.“
„Tak můžeme jít,“ kývl Sehol na Tris a podržel jí otevřené dveře do malého salónku, kde předtím seděli společně s dalšími členy Rady.
„Rin je v pořádku a brouka chytili,“ informoval Radu hned, jak vešel. „Věděl jsem, že to bude jednoduché potom, co jsme přišli na to, jak pomoci našim dávným předkům. Až ti Pozemšťané skončí se svými rituály, měli bychom se jich zeptat, kde máme své předky hledat. Rád bych se s nimi setkal.“ Na tváři se mu rozlil toužebný úsměv.
Nejstarší z Rady Enkaldetos zvaný Kal, kterého Rin znal jako staříka, co mu přinesl divného tvora v kleci, se zasmál.
„Jen jestli i oni tolik touží po setkání se svými potomky. Je možné, že se nás pokusí zabít,“ říkal s pohledem upřeným na Tris.
Stirtriscia se otřásla a v obranném gestu si před tělem zkřížila ruce. Proč se tohle musí dít právě, když se stala členkou Rady? Chtěla klidný život bez vzrušení a místo toho zažívá kontakt s tvory z jiné planety a ještě ji možná čeká setkání s předky, které do té doby považovala za součást mýtů a legend. Nejraději by byla, kdyby v těch mýtech a legendách milí předkové zůstali.
Kal zamrkal na Sehola. Oba dobře věděli, na co Tris myslí. Sehol se zatvářil vážně a ještě chvíli rozebíral možnosti setkání s předky, ale ostatní členové Rady ho dlouho mluvit nenechali. Bylo to sice zajímavé téma, měli ale i jiné problémy, které bylo potřeba vyřešit, a setkání, ke kterému mohlo a také nemuselo dojít, nebylo tím nejaktuálnějším na programu.

Skrz víčka jí proniklo nazlátlé světlo. Omámeně zamrkala, ale pak nechala oči zavřené, chtěla zvednout ruku k čelu, ale něco jí bránilo pohyb dokončit. Někde blízko se ozýval hlas, kterému nerozuměla. Trhla hlavou, jak jí to bylo nepříjemné.
„Andoriel, měla by ses probudit.“
Tentokrát porozuměla dobře, ale nechápala, co to znamená.
„Už jsi spala dost dlouho, ne? Neměla by ses náhodou vzbudit?“ Tenhle hlas byl jiný, i když zřejmě mluvil také k ní.
„Spala?“ zamumlala nezřetelně.
„Jo jo, koukej otevřít oči,“ pokračoval vesele druhý hlas.
Unaveně si povzdechla. Jestli doteď spala, nebyl to nijak odpočinkový spánek.
„Tak jo,“ snažila se promluvit, ale jazyk se jí pletl. Přesto to zkoušela dál a zdálo se jí, že se maličko zlepšuje. „Jsem vzhůru. Jen jsem strašně unavená. A nemůžu si na nic vzpomenout. Kde to vlastně jsem?“ I oči jí už začaly poslouchat a rozhlédly se zvědavě kolem.
Nejdřív uviděla dvě postavy, pak v pozadí třetí, to červenomodré okolo byly stěny. Divné stěny… Zamrkala a podívala se znovu. Stěny wraithské lodi. Aha. Prohlédla si jednotlivé osoby.
„Ahoj Mayo, čau Michaeli, no nazdar,“ vypadlo z ní, jak si postupně uvědomovala, kde je.
Maya se zasmála, postavila pohárek s tekutinou, který do té doby držela, vedle lůžka, kývla na ni a zmizela. Michael se sklonil a zkontroloval něco mimo Andorielino zorné pole.
Třetí postava se přiblížila a Áje se na tváři objevil nepatřičně široký úsměv. Ani si nevšimla, že zůstali sami, ostatní pro ni stejně přestali existovat.
„Ace,“ zašeptala. Úsměv jí pomalu mizel z obličeje, když sledovala vážnou tvář wraithského velitele. „Co se stalo?“ Zvedla náhle volné ruce, přejela si jimi obličej. Všimla si přitom na zápěstích tenkých tmavočervených nitek. Přejela po nich prsty a stáhla je do dlaně. „Loď?“ zeptala se. Struktura nití jí byla povědomá. Stočila je do malé kuličky a pustila na zem. Věděla, že až si stoupne na místo, kde kulička ležela, nebude tam po ní ani stopa.
Velitel nespěchal. Nechal ji, aby se rozkoukala, napila, zjistila, jak se cítí, pohodlně se uložila a v očekávání zpráv o průběhu léčby se na něho zadívala.
„Prohlíželi jsme znovu s Michaelem i Mayou wraithskou databázi a pátrali i jinde,“ odmlčel se.
Andoriel se znovu napila a netrpělivě se zavrtěla. Ten dlouhý úvod od jindy stručného Wraitha se jí vůbec nelíbil.
„Zřejmě jste nic nenašli,“ napověděla mu, když se ticho začalo protahovat.
Zavrtěl hlavou. „Nic. Ale ještě jsme nevyzkoušeli všechno. Před další léčbou by sis měla odpočinout a nabrat trochu sil.“ Dál to nerozváděl. Andoriel sama uvidí, co tím myslel, až se uvidí v malém zrcadle, které měla ve svém pokoji. „Také budeme potřebovat tvůj souhlas. Další procedury tě mohou změnit. Měla bys to vědět.“
„Víš co?“ zarazila ho. „Promyslím to cestou do svého pokoje. Jestli mám odpočívat, tam mi bude lépe. A taky bych uvítala koupelnu.“ Zabalená do tenké deky seskočila na podlahu a rozhodným gestem odmítla jeho pomoc, když zavrávorala. Měl pravdu, odpočinek bude potřeba.
Díval se za ní, jak jde po pružné podlaze wraithské lodi a bosé nohy jí při každém kroku pleskají. Když se za ní zavřely dveře, dovolil si krátký povzdech. Celá akce se nevyvíjela tak, jak si původně představoval. Poškození Andorielina těla i mysli bylo tak vážné, že chvílemi nechápal, jak vůbec mohla tak dlouho přežít. Větší zásah byl nemyslitelný, pokud měla zůstat naživu. Nakonec začal přemýšlet o Michaelově návrhu, aby z ní udělali aspoň částečného Wraitha, který by další zákrok mohl přežít. Ace si moc dobře pamatoval, jak bez zaváhání odmítla jeho dávný návrh, aby se změnila. Ani Maya s Jamesem ji tehdy nepřesvědčili, a pochyboval, že by se na tom s uplynulými roky něco změnilo. Přesto se rozhodl, že jí znovu takovou možnost nabídne.
Andoriel došla na rozcestí chodeb a bezradně se zastavila. Bylo to už moc dlouho, co tu byla naposledy, a nepamatovala si, kam má jít.
„Lodičko, lodičko,“ zašeptala a opřela se o stěnu. „Tohle dopadne špatně.“ Svezla se do sedu a hlavu si podepřela rukama.
Probudil ji houpavý pohyb a pocit, že se vznáší. Vykřikla a zamávla kolem sebe rukama dřív, než se jí podařilo otevřít oči.
Někdo ji chytil za ruku a stáhl jí ji k tělu. „Pomalu,“ řekla Maya a usmála se, když Andoriel otevřela oči. „Copak jsi nějakej pták, abys roztáhla křídla a letěla?“
„Spíš netopejr. Čerstvě vyvoranej,“ oplatila jí Ája škleb. „Pusť mě, prosím,“ už patřilo wraithskému vojákovi, který ji nesl. To byl ten pocit, že se houpe a vznáší. Voják se zastavil a spustil Andoriel nejdřív nohy a hned na to i zbytek těla.
„To je lepší,“ pochválila jeho i sebe. Stála a držela se Wraitha za rameno, dokud nezískala rovnováhu a aspoň částečnou stabilitu. „Tvoje služba byla dobrá,“ řekla mu pak. Beze slova se otočil a odešel.
„Takže jsi všechno nezapomněla,“ řekla Maya a klidně vešla za Ájou do jejího pokoje. „To je dobře. Odpočiň si, najez se, vysprchuj, ale hlavně si odpočiň, budeš to potřebovat,“ zopakovala důrazně před odchodem.
Andoriel se na ni chtěla zamračit, ale místo toho se vrhla ke stolku, kde byly mísy plné ovoce a pečiva. „Kde je maso?“ zavrčela s plnou pusou a znovu zkontrolovala všechno, co na stole leželo. „Do háje,“ mrskla kusem chleba ke dveřím. Ušklíbla se nad vlastním výběrem. Chleba se sebere a zamete jednodušeji než kus zralého ovoce, které jí napůl rozmáčklé poslušně kapalo mezi prsty do prázdné misky.
Za půl hodiny ležela stočená do klubíčka na širokém lůžku. Najedená a umytá se cítila mnohem lépe a také mnohem unaveněji. ‚Co Ace myslel tou změnou?‘ napadlo ji. Než se nad tím stačila zamyslet, usnula.
Probudil ji nedostatek vzduchu. Zašátrala kolem sebe a zjistila, že si ve spánku přetáhla pokrývku přes hlavu a zatímco se pomalu dusí, nohy jí mrznou. Rozmáchla se a odhodila pokrývku, až se svezla z postele. Zhluboka se nadechla a polohlasně vyjekla, když zjistila, že Ace sedí v jednom z malých křesílek s nohama pokrčenýma tak, že se koleny skoro dotýkal brady. Sehnula se pro deku a zasyčela něco neslušného.
„Také ti přeji dobré ráno,“ řekl Ace posměšně. Hned zase zvážněl a to Andoriel vyděsilo víc, než kdyby se jí začal nepokrytě smát. „Jsi připravená na další informace?“ zeptal se. Přitáhla si pokrývku pod bradu a kývla, že poslouchá.
To, co jí Wraith říkal, se jí vůbec nelíbilo. Vlastně jí nedal jinou šanci na život, než tu, která mohla vyvolat změnu, již už kdysi odmítla.
„A bude nějaký způsob, jak to potom zase zvrátit?“ skočila mu do řeči.
„Můžeme zkusit postupný proces,“ navrhl váhavě.
Polohlasně opakovala všechno, co se dozvěděla, a pokoušela se o kombinace, které by ji nejméně zasáhly.
Ace ji přestal poslouchat a se smutkem se díval na její propadlé vrásčité tváře a povislou kůži na rukou. Jak věděl, zbytek jejího těla nevypadal lépe. A to byl pouze povrch. Na změny v mozku ani nemyslel, pokud to nebylo nezbytné, i když se zatím projevovaly jenom únavou a trochou nesoustředěnosti. Neodbytně se mu vracela myšlenka, jestli má cenu se vůbec o něco pokoušet. I Maya, optimistická za všech okolností, byla na vážkách a Michael by Áju nejraději rozpitval a v klidu laboratoře zkoumal, co se z veselé knihovnice stalo kvůli její zálibě v cizí rase.
„Ještě jsem tady.“ Hlas Andoriel zazněl z bezprostřední blízkosti. Ace překvapeně zvedl oči. Při úvahách, které se oběma honily hlavou, stačila vstát, obléknout se a teď stála proti němu a prohlížela si ho se zvednutým obočím.
„Ale taky už mě napadlo, jestli to všechno není zbytečné,“ řekla tiše. Nepotřebovala telepatii, aby uhodla, na co wraithský velitel myslí.
„Nechci to vzdát,“ namítl. Vstal a podíval se na ni z výšky.
„To je dobře, já taky ne,“ usmála se na něj. „Jestli budeš souhlasit, uděláme to takhle:…“

Za tři dny seděla zpátky ve svém pokoji a cítila se vycucnutá ze vší své energie, i když se děl pravý opak. Dostala jí tolik, že by to vystačilo pro celý pluk stařečků změněný v puberťáky. Měla pocit, že jí wraithská energie leze i ušima a wraithský enzym jí kape z nosu. Vstala a přešla k velkému oválnému zrcadlu, které si nechala přinést. Tělo jako takové se podařilo spravit víc než dobře. Vypadala mladší, než když poprvé vstoupila do Města v galaxii Pegas. S tím, co nebylo vidět, myslí, to bylo horší. Jestli dobře pochopila opatrné vysvětlení Mayi, bylo to zase o něco horší, než když před nedávnem přišla na wraithskou loď.
Ještě jí čekal jeden zákrok. Ten, který odkládala, jak jen to šlo. Dívala se na svůj odraz v zrcadle a na rtech se jí objevil smutný úsměv, aby hned zmizel.
Aceovi se kdysi podařilo smíchat wraithskou a lidskou krev tak, že ji člověk mohl přijmout. Tak přeměnil Mayu v částečnou Wraithku. Dokončení procesu, kdy se z Mayi stal úplný Wraith, bylo zahaleno tajemstvím i pro Mayu samotnou. Nikdo nevěděl, že se s Jamesem dostali na planetu, kde je léčitelky Beata, Džita a Zoe za pomoci draka-strážce dokázaly změnit v jeden druh - Wraithy. Po zákroku jim vymazaly paměť a přiměly je odletět, jak nejrychleji to z toho nebezpečného místa bylo možné.
Teď Andoriel čekala stejná procedura – změna na částečného Wraitha. Jediná další možnost byla smrt a to bylo nepřijatelné.
„Je čas,“ ozvalo se ode dveří.
Ace se na Andoriel usmál. Byl rád, že přijala jeho návrh. Jako Wraithka, alespoň částečná, bude mít větší šanci. Regenerační proces jí zajistí dlouhověkost a jednodušší obranu při pokusu vpadnout do její mysli, protože nebylo jisté, jestli se při transformaci podaří opravit všechna poškození.
Pokusila se mu úsměv vrátit a natáhla k němu ruku. Sotva se jí dotknul, udělala další krok, objala ho kolem pasu a tvář mu zabořila do ramene.
„Mám strach,“ přiznala tiše.
Pohladil jí po zádech. Nechtělo se mu říkat, že všechno dobře dopadne, jak si zřejmě přála. Ani on si nebyl jistý, jak to dopadne.
Vytáhla se na špičky a přitiskla rty k hraně jeho brady. „Kdyby to náhodou nevyšlo,“ zašeptala. Zaváhala, jakoby na něco čekala, ale když se nedočkala žádné reakce, odtáhla se a zamířila ke dveřím. Předtím než je otevřela, se zhluboka nadechla. Vkročila do chodby wraithské lodi a připadalo jí, že se vrhá do neznámé hlubiny.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

ajeje, z Andoriel bude wraithka... dúfam, že to dotiahne až na kráľovnú...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Doufej, doufej, ale moc se netěš

[andoriel]

Bavte se

85. Odmítnutí

„Jak to myslíš?“ zeptala se útočně. Zůstal klidný, věděl, že je to jen panika a bezmoc, co z ní mluví.
Andoriel stála ve svém pokoji před zrcadlem a mračila se na svůj odraz i na Wraitha. Podle svého názoru se po posledním zásahu, kdy dostala dávku wraithské krve, zase tak moc nezměnila a byla za to ráda. Pleť měla trochu bledší a posetou pihami, takže jemné tmavší podlouhlé skvrny na lícních kostech se v nich docela dobře ztratily. Taky měla na dlani pravé ruky něco jako starou zahojenou jizvu. Nic, čím by se dala brát lidem energie. Sotva to zjistila, měla chuť začít tančit radostí. Nechtěla být Wraith. Ale radost jí brzy přešla. Po dalších testech Ace zjistil, že má sice větší šanci na přežití díky lepší odolnosti, ale poškození v mozku je stále velké a nehledě na wraithskou část, kterou získala, ji telepatie ohrožuje na životě stále stejně jako předtím.
„Nic jiného už není. Aspoň o ničem nevím ani já, ani Michael ani všechny databáze, které jsme prohledali. Je mi to líto,“ odpověděl na její otázku, i když věděl, že to není nutné.
Poslední věta ji tak zaskočila, že se k Aceovi prudce otočila a zůstala na něj zírat s otevřenými ústy.
„Tak líto,“ řekla, jako by říkala ‚aha‘. Cítila tíži, která jí padla na ramena a tlačila ji k zemi, až si musela sednout.
„Andoriel,“ oslovil ji tiše Ace. „Nevím, kde dál hledat, ale rozhodně to nevzdávám. Určitě se objeví další cesta, jen jí musíme dát čas. To, že pro tebe nemůžu nic víc udělat teď hned, neznamená, že je to tak napořád. Zůstaň na lodi, budeš tady ve větším bezpečí.“
Pomalu zvedla oči. „Nechci bezpečí na lodi,“ odmítla nabídku tak, jak byla podána. „K čemu by to bylo?“ Podepřela si hlavu dlaněmi a prsty zajela do vlasů. „Musím si to promyslet,“ řekla nezřetelně. „Nech mě.“
Ace nad takovým pokynem k odchodu překvapením mrknul, ale odpustil si všechny komentáře a odešel. Čekala na něj další práce. Krabat žádal pomoc při záchranné akci a Ace nechtěl být jedním z mála, kdo se na místě neštěstí ani neukáže.
Andoriel seděla na zemi, občas koukla do zrcadla a zašklebila se sama na sebe. Bývaly časy, kdy litovala, že ji mládí opustilo, teď by se ráda vrátila do zvenčí poničeného těla, pokud by to znamenalo zdraví. Umřít se vzhledem dvacítky se jí zdálo mnohem horší. Znovu se ušklíbla a takové myšlenky pustila z hlavy. Měla větší starosti než to, jak vypadá.
Ace ji nechával na pokoji, jak dlouho chtěla. Podle letových záznamů, ke kterým se na svém počítači dostala, se pořád pohybovali kolem jednoho místa spolu s tak velkým množstvím dalších wraithských lodí, až nad tím povytáhla obočí, ale nezajímalo ji to tolik, aby šla zjišťovat, co se děje. Po dlouhých dnech a nekonečných nocích prochozených po pokoji vykoukla na chodbu a usmála se. U nejbližšího rohu stál Zak. Vyšla ze dveří a kývla na něho. Obrátil jejím směrem hlavu, pak se otočil i zbytkem těla a vykročil k ní. Přikrčila se v očekávání honičky, ale podle jeho reakce pochopila, že pobíhat po Aceově lodi tentokrát nebudou.
„Moc ráda tě vidím,“ řekla, když k ní došel.
„Šel jsem za tebou,“ odpověděl. „Chceš se projít?“ pokynul rukou někam do neurčita. Pamatoval si její zvyk při přemýšlení chodit. Kývla a společně vykročili po náhodné trase. Rozhovor plynul a Andoriel se konečně trochu uvolnila. Potřebovala přijít na jiné myšlenky a ne pořád dokola omílat to samé bez šance na řešení. Zak ji nenápadně pozoroval, připravený chytit ji při náhlém kolapsu, kterého u ní byl už několikrát přítomný, ale nic takového nebylo potřeba.
Mluvili všeobecně o všem možném, i o důvodu, proč se wraithské lodi zdržují právě v těchto místech.
„Černá díra?“ zeptala se Andoriel. V duchu zajásala, že je to dostatečný důvod k rozptýlení. „Můžu ji vidět?“ dožadovala se vzápětí.
Zklamaně svěsila hlavu, když ji Zak odkázal na terminál v jejím pokoji. Nic tak zajímavého tam nenašla.
„Děkuji, bylo to…,“ loučil se s ní před jejím pokojem a stiskl jí ruku v obou svých dlaních. „Bylo to krásné setkání s přítelem,“ dořekl po malé pauze. „Slyšel jsem, že v sobě máš wraithskou krev,“ opatrně nadhodil téma, kterému se oba celou dobu pečlivě vyhýbali.
Andoriel si povzdechla a svěsila ramena. „No jo, stejně to bylo k ničemu,“ řekla trochu nedůtklivě.
„Pokud se záchrana královny Anat nepodaří, nejspíš se sjednocení Wraithové časem rozpadnou na frakce, a v té mojí budeš vždy vítána se všemi poctami. Jako královna,“ řekl a ruku, kterou Áje pořád svíral, si položil na srdce. Přemýšlel, jak jí říct, že se posledním zásahem změnila víc, než si sama myslí. Wraith v ní se ukazoval drobnostmi, které nikoho nenechaly na pochybách, k jaké rase patří.
„Děkuji,“ řekla prostě. Nechtěla tu chvíli kazit a připomínat, že nabídku ve svém krátkém životě nejspíš nevyužije.
„Wraithskou krev? Slyšel jsem o tom, ale nechtěl jsem věřit,“ oslovil je Wraith procházejí okolo. Andoriel se k němu otočila a překvapeně zůstala koukat na černý pramen vlasů, který měl nad čelem.
„To je Krabat, velitel mateřské lodi královny Anat,“ představil ho Zak. „A toto je Andoriel, která se stala částečným Wraithem. Nejen já jsem jí mnohým zavázán.“
„Veliteli Krabate,“ pokývla Ája hlavou. „Doufám, že vaše snaha bude korunována úspěchem a znovu se setkáte se svou královnou.“
Krabat si Áju přestal prohlížet, sklonil hlavu na vyjádření díků a pokračoval v cestě. Na rozcestí chodeb se ohlédl. Andoriel právě mizela v jedné z místností Aceovy lodi a ten velitel, se kterým předtím mluvila, stál a díval se na ni téměř zamilovaným pohledem. Krabat zavrtěl hlavou a začal se zase zabývat důležitější věcí – jak zachránit Anat ze spárů Černé díry.
Andoriel uvadl úsměv, sotva zůstala sama. Vyrušení bylo příjemné, ale nic nevyřešilo. Vztekle sebou hodila na postel a vyjekla bolestí, jak se jí něco zarylo do boku. Sáhla do kapsy a vytáhla malý přehrávač se sluchátky. Úplně zapomněla, že ho dostala při jednom z posledních setkání od Bereniky Brathové. S plachým úsměvem jí tehdy Nika řekla, ať si poslechne trochu muziky, až bude smutná. Rozmotala sluchátka, strčila si je do uší a zmáčkla přehrávání. Po prvních tónech vyvalila oči a začala se smát. Skoro doma, pomyslela si a přes touhu začít se vrtět do rytmu zavřela oči a za chvíli spala.
Po pár hodinách se probudila. Sluchátka jí při spánku vypadla z uší, ale hudba v ní zůstala. Cítila se lehčí, jako by se něčeho nepříjemného zbavila. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že se jí myšlenky srovnaly a napověděly, že už nechce být pokusný králík a nenajít řešení problému je řešením samo o sobě.
Věnovala ranní péči o pár vteřin víc než obvykle a vydala se hledat Ace. Ze záznamů počítače věděla, že už opustili část vesmíru s Černou dírou a letí za nějakými jí neznámými záležitostmi.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Michael. Nestačila se mu včas vyhnout jako vždycky a tak stál proti ní a čelo se mu krabatilo nad tím, že se osoba odsouzená k nečekané smrti tváří docela spokojeně.
„Skvěle,“ ujistila ho. „A ty?“
Zaskočeně se na ni podíval, protože to nebyla řečnická otázka. Opravdu chtěla vědět, jak mu je.
„Děkuju,“ vypravil ze sebe. Pak se usmál a rozhodl se, že nemá důvod se vyhýbat odpovědi. „U Ace se cítím potřebný a nikdo mi nepředhazuje, čím jste mě… čím jsem se stal.“ Chtěl dodat, že setkání s Acem bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat, ale to už si nechal pro sebe. I tak řekl víc, než si myslel, že někdy nějakému člověku poví. Částečnému člověku. Částečnému Wraithovi…
Andoriel už ho míjela, když jí chytil za loket a otočil k sobě. Byla na tom podobně jako on. Změněná proti své vůli, protože věděl, že kdyby měla na výběr něco jiného než smrt, nikdy by na takové řešení nepřistoupila. Kdyby si měl on zvolit mezi částečným člověkem a smrtí, také by volil život.
Pustil ji a s drobnou úklonou couvl. Pokývla hlavou a odešla.
Wraithští důstojníci i vojáci, které potkala, jí ustupovali z cesty a někteří se prsty dotýkali čela na znamení úcty. Cítila se z toho trochu nesvá. Žádný projev nadřazenosti, žádný postranní pohled plný hladu, to bylo i v Aceově plavidle nezvyklé.
Na můstku zůstala stát hned za dveřmi, jen se posunula ke zdi, aby mohli důstojníci vcházet a vycházet.
„Paní,“ uklonil se před ní jeden z nich. „mohu ti nějak pomoci?“ Narovnal se, oči se mu rozšířily a ustoupil stranou. Za ním stál Ace a čekal, až mu důstojník uvolní místo, aby mohl před Andoriel předstoupit sám.
„Můžu s tebou mluvit o samotě, prosím?“ řekla způsobně. Neodvážila se ani náznakem dát najevo, jak se rozhodla a co to obnáší pro wraithského velitele.
Pokynul rukou a nechal ji jít napřed.
Ája si připadala jako v nepodařené frašce. S bradou vystrčenou se nesla wraithskou lodí a velitel za ní klusal jako poslušný psík.
Sotva za nimi zapadly dveře jejího pokoje, uvolnila napjatá ramena, točila se a zadívala se na Ace.
‚Tohle vůbec nebude lehké,‘ napadlo ji. „Posaď se,“ mávla rukou někam do prostoru. Bylo jí jedno, kam si velitel sedne, jen když na ni nebude shlížet z výšky. Celé ráno si v hlavě rovnala řeč a právě zjistila, že jí došla veškerá slova. Jak má vyjádřit své pocity? Neměla nejmenší tušení.
„Vlastně se nic nezměnilo,“ řekla po chvíli ticha. „Po tom všem,“ rozhodila ruce, „jsem klidně mohla zůstat na Zemi.“ Zarazila se. Věděla, že nemluví pravdu, ale ta hořkost a beznaděj, které se v ní zabydlely, musely nějak ven. „Cítím se lépe,“ připustila s pokrčením ramen.
Ace se zavrtěl na židli.
„Ještě jsme…,“ začal, ale zarazila ho.
„Nech to tak. Nemusíš se mě snažit zachránit. Co když to má nějaký důvod?“ zeptala se. „Nemusíš všechno opravit. Žila jsem bez telepatie skoro celý život, jistě to zvládnu i dál.“
„Ale tady nejde o to, jestli to zvládneš,“ zamračil se na ni. „Jde o…“
„Jo, já vím. Umřu,“ zavrčela na něj rozzlobeně. „No a co? Každý umře. Někdo dřív, někdo později.“ Zarazila se nad jeho výrazem. Nechtěla ho ranit. Došla k němu a klekla si před něj na koleno. „Nechci to, ale taky nechci žít ve strachu, kdy ta pořád dokolečka omílaná smrt přijde, a nestarat se o nic jiného. Jaký by měl takový život smysl? Přestaň hledat řešení, prosím. Měl bys udělat něco jiného,“ dodala polohlasně. Konečně se dostala k poslednímu bodu své řeči a zjistila, že jí právě došla všechna slova.
Ace mlčel a čekal, až mu poví, co má na mysli.
Najednou vypadala vyděšeně. Vstala, couvla a zhoupla se na špičkách, jak váhala, jestli má utéct nebo se vrátit k němu. Zůstala nerozhodně stát. Ace vstal, takže se téměř dotýkali jeden druhého. Tolik okolků od Andoriel neznal, většinou vypálila bez míření a bez přemýšlení a bylo jí jedno, koho zasáhne. Pořád nevěděl, co po něm vlastně chce.
Chvíli to trvalo, ale pár slov přece jenom našla: „Jestli pro mě vesmír už nemá žádný plán, chci si ten krátký zbytek užít s tím, koho miluju,“ řekla tak tichounce, že to skoro nebylo slyšet. Váhavě se dotkla jeho loktů, pak posunula ruce výš a prsty přejela po zapínání jeho kabátu. Pod jejím dotekem povolil, ale hned se zase vrátil do svého původního stavu. „Prosím, neodmítej mě,“ zaznělo tak tiše, že to skoro nedokázal zachytit.
„To není dobrý nápad,“ Ace vzal ji za ruce a spustil jí je podél těla. Nechtělo se mu vysvětlovat, že wraithské spojení bez telepatie funguje sotva na potlačení potřeb těla. Mentální propojení s Andoriel nebylo možné, pokud nechtěl být okamžitou příčinou její smrti, a bez něj si to, co mu nabízela, nemohl ani nechtěl představit. Nahlas nic víc neřekl. Cítil se provinile, že není tak silný, aby dokázal splnit Ájinu prosbu.
Andoriel cítila, jak se jí po tvářích a pak po celém těle rozlévá horko. Tak se ještě nikdy nestyděla. Nikdy zatím nemusela žebrat o pozornost. Buď ji měla, nebo ne a v tom případě pohodila hlavou a hrdě odešla. Teď jen sklonila hlavu a čelem se opřela o Wraithovu hruď. Co si předsevzala říct, to řekla.
„Nic víc mi nezbylo,“ povzdechla si, pohnula zápěstím, aby se vymanila z Aceova sevření, otočila se a přešla pár kroků stranou. Nečekala dlouho, než uslyšela klapnutí zavíraných dveří. Pokusila se pohodit hlavou a najít nějaký kousek hrdosti. Nic neobjevila, jen jednu osamělou slzu.
Ace měl v plánu se vrátit na můstek, ale zjistil, že bloudí chodbami lodi a zachází stále hlouběji do jejích útrob. Ruce svíral do pěstí, a pokud se setkal s některým vojákem nebo důstojníkem, neměl pro něj nic jiného než zlostný pohled. Na jediný dotaz, který se mu kdosi pokusil položit, odpověděl tak ostře, že se už nikdo neodvážil ho oslovit, a nechali velitele, aby si svůj vztek odnesl někam jinam.
Byl by chodil hodně dlouho, kdyby ho nezastavila slepá ulička s divným lalokem na čelní stěně. Bez přemýšlení do ní uhodil a pak znovu a znovu. Lalok pružil a přijímal údery bez viditelné změny na svém povrchu. Trvalo dlouho, než se velitel unavil a zůstal opřený o zeď. Přistihl se, že mezi prsty svírá zapínání kabátu. Strhl ho ze sebe a při odchodu ho nechal ležet na podlaze. Fyzická námaha ho částečně uklidnila. Vrátil se na můstek a začal plánovat další z řady záchranných akcí na pomoc Anat. Rozhodně nechtěl Andoriel nic vysvětlovat a věděl, že se ho sama nejspíš nezeptá.
Andoriel seděla v koutě své kajuty s koleny přitaženými k bradě. Musela se držet, aby neudělala nějakou hloupost. Za tu dobu, co tam seděla, už stačila vymyslet spoustu teorií, ale nebyly jí nic platné. Pravdu neznala a jak si byla celkem jistá, od Ace se jí nedozví, pokud se rozhodl, že o ní bude mlčet. Moc možností jí nenechal.
Vstala, přešla k počítači s malým komunikačním zařízením, napojila se na můstek a rozhodným hlasem řekla:
„Moje léčba skončila, dopravte mě na Zemi.“

[Aiwendill]

zaujímavá časť, ale som nejaký zmätený z jej pohnútok. alebo mi možno len niečo uniká...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
To je jednoduché - Andoriel už nechce být pokusný králík a co chtěla, to nedostala. Tak co tam?

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku