84. Léčba
Sehol stál opřený bokem o stěnu a sledoval, jak se obluda Rin probouzí. Ležel na zádech a kulaté krovky i silová pole mu bránily se postavit.
„Co s ním bude?“ zeptala se Stirtriscia Kladsklavová tiše. Stoupla si vedle Sehola a očima rozšířenýma obavou sledovala malátné pohyby Rina.
„Neboj se, Tris, bude v pořádku. Víme, jak to napravit,“ uklidňoval ji Sehol.
Tris jen potřásla hlavou. Byla by raději, kdyby tomu stvoření nepomáhali, ale zabili ho. Věděla, že je to špatné přání, ale nemohla si pomoci.
„Co dělají naši hosté z jiné planety?“ vytrhl ji Sehol z myšlenek.
„Chystají nějaký obřad pro toho jejich velitele, co včera umřel,“ pokrčila rameny. „Nechápu to. Proč se s ním nerozloučili, dokud byl naživu? A proč si vybral k úmrtí tak nevhodnou dobu?“
„Třeba si nemohou vybrat,“ nadhodil Sehol. Předešlý den o smrti velitele Iana dost přemýšlel. Byla pravda, že velitel vypadal přepadle, už když přiletěli na Veitenonu, ale že zemřel – to bylo velice netaktní. Pak ho napadlo, že lidé ze Země možná nemají svůj život tak pevně v rukou a nemohou si vybrat, kdy je potká smrt.
„Můžeme začít?“ zeptal se léčitel v šedém plášti sahajícím až na zem.
Sehol přikývl a pohledem upozornil Tris, že i ona může sledovat, jak vrátí Rina do jeho původní podoby.
Obluda zamávala nohama a chtěla se na ně postavit, ale silová pole ji držela na zádech. Léčitelé ji obstoupili a začali složitý obřad.
„Už to bude,“ zašeptal Sehol po několika minutách Tris. Oba se fascinovaně dívali, jak se podivná věc podobná obrovskému broukovi mění na Veitoňana a hmyzí podstata se stahuje do malého odděleného útvaru, přeskupuje se a tvaruje, až mezi léčiteli ležel Rin, kolem něj zmateně pobíhal brouk normální velikosti a k Trisině překvapení se objevila hromádka silných drátů.
„To je klec,“ zašeptal zase Sehol, když si všiml, kam se Tris dívá.
„Hotovo,“ prohlásil hlavní léčitel a jejich kroužek se okamžitě rozešel. To už nastoupili připravení zdravotníci, položili Rina na pojízdné lůžko, chytili brouka a znovu ho zavřeli do klece chráněné silovým polem a zbytky původní klece poskládali do malé kovové schránky.
„Rin bude v pořádku,“ oznámil jim jeden ze zdravotníků, když kolem nich tlačili pojízdné lůžko. „Nebyl to složitý zákrok.“
„Tak můžeme jít,“ kývl Sehol na Tris a podržel jí otevřené dveře do malého salónku, kde předtím seděli společně s dalšími členy Rady.
„Rin je v pořádku a brouka chytili,“ informoval Radu hned, jak vešel. „Věděl jsem, že to bude jednoduché potom, co jsme přišli na to, jak pomoci našim dávným předkům. Až ti Pozemšťané skončí se svými rituály, měli bychom se jich zeptat, kde máme své předky hledat. Rád bych se s nimi setkal.“ Na tváři se mu rozlil toužebný úsměv.
Nejstarší z Rady Enkaldetos zvaný Kal, kterého Rin znal jako staříka, co mu přinesl divného tvora v kleci, se zasmál.
„Jen jestli i oni tolik touží po setkání se svými potomky. Je možné, že se nás pokusí zabít,“ říkal s pohledem upřeným na Tris.
Stirtriscia se otřásla a v obranném gestu si před tělem zkřížila ruce. Proč se tohle musí dít právě, když se stala členkou Rady? Chtěla klidný život bez vzrušení a místo toho zažívá kontakt s tvory z jiné planety a ještě ji možná čeká setkání s předky, které do té doby považovala za součást mýtů a legend. Nejraději by byla, kdyby v těch mýtech a legendách milí předkové zůstali.
Kal zamrkal na Sehola. Oba dobře věděli, na co Tris myslí. Sehol se zatvářil vážně a ještě chvíli rozebíral možnosti setkání s předky, ale ostatní členové Rady ho dlouho mluvit nenechali. Bylo to sice zajímavé téma, měli ale i jiné problémy, které bylo potřeba vyřešit, a setkání, ke kterému mohlo a také nemuselo dojít, nebylo tím nejaktuálnějším na programu.
Skrz víčka jí proniklo nazlátlé světlo. Omámeně zamrkala, ale pak nechala oči zavřené, chtěla zvednout ruku k čelu, ale něco jí bránilo pohyb dokončit. Někde blízko se ozýval hlas, kterému nerozuměla. Trhla hlavou, jak jí to bylo nepříjemné.
„Andoriel, měla by ses probudit.“
Tentokrát porozuměla dobře, ale nechápala, co to znamená.
„Už jsi spala dost dlouho, ne? Neměla by ses náhodou vzbudit?“ Tenhle hlas byl jiný, i když zřejmě mluvil také k ní.
„Spala?“ zamumlala nezřetelně.
„Jo jo, koukej otevřít oči,“ pokračoval vesele druhý hlas.
Unaveně si povzdechla. Jestli doteď spala, nebyl to nijak odpočinkový spánek.
„Tak jo,“ snažila se promluvit, ale jazyk se jí pletl. Přesto to zkoušela dál a zdálo se jí, že se maličko zlepšuje. „Jsem vzhůru. Jen jsem strašně unavená. A nemůžu si na nic vzpomenout. Kde to vlastně jsem?“ I oči jí už začaly poslouchat a rozhlédly se zvědavě kolem.
Nejdřív uviděla dvě postavy, pak v pozadí třetí, to červenomodré okolo byly stěny. Divné stěny… Zamrkala a podívala se znovu. Stěny wraithské lodi. Aha. Prohlédla si jednotlivé osoby.
„Ahoj Mayo, čau Michaeli, no nazdar,“ vypadlo z ní, jak si postupně uvědomovala, kde je.
Maya se zasmála, postavila pohárek s tekutinou, který do té doby držela, vedle lůžka, kývla na ni a zmizela. Michael se sklonil a zkontroloval něco mimo Andorielino zorné pole.
Třetí postava se přiblížila a Áje se na tváři objevil nepatřičně široký úsměv. Ani si nevšimla, že zůstali sami, ostatní pro ni stejně přestali existovat.
„Ace,“ zašeptala. Úsměv jí pomalu mizel z obličeje, když sledovala vážnou tvář wraithského velitele. „Co se stalo?“ Zvedla náhle volné ruce, přejela si jimi obličej. Všimla si přitom na zápěstích tenkých tmavočervených nitek. Přejela po nich prsty a stáhla je do dlaně. „Loď?“ zeptala se. Struktura nití jí byla povědomá. Stočila je do malé kuličky a pustila na zem. Věděla, že až si stoupne na místo, kde kulička ležela, nebude tam po ní ani stopa.
Velitel nespěchal. Nechal ji, aby se rozkoukala, napila, zjistila, jak se cítí, pohodlně se uložila a v očekávání zpráv o průběhu léčby se na něho zadívala.
„Prohlíželi jsme znovu s Michaelem i Mayou wraithskou databázi a pátrali i jinde,“ odmlčel se.
Andoriel se znovu napila a netrpělivě se zavrtěla. Ten dlouhý úvod od jindy stručného Wraitha se jí vůbec nelíbil.
„Zřejmě jste nic nenašli,“ napověděla mu, když se ticho začalo protahovat.
Zavrtěl hlavou. „Nic. Ale ještě jsme nevyzkoušeli všechno. Před další léčbou by sis měla odpočinout a nabrat trochu sil.“ Dál to nerozváděl. Andoriel sama uvidí, co tím myslel, až se uvidí v malém zrcadle, které měla ve svém pokoji. „Také budeme potřebovat tvůj souhlas. Další procedury tě mohou změnit. Měla bys to vědět.“
„Víš co?“ zarazila ho. „Promyslím to cestou do svého pokoje. Jestli mám odpočívat, tam mi bude lépe. A taky bych uvítala koupelnu.“ Zabalená do tenké deky seskočila na podlahu a rozhodným gestem odmítla jeho pomoc, když zavrávorala. Měl pravdu, odpočinek bude potřeba.
Díval se za ní, jak jde po pružné podlaze wraithské lodi a bosé nohy jí při každém kroku pleskají. Když se za ní zavřely dveře, dovolil si krátký povzdech. Celá akce se nevyvíjela tak, jak si původně představoval. Poškození Andorielina těla i mysli bylo tak vážné, že chvílemi nechápal, jak vůbec mohla tak dlouho přežít. Větší zásah byl nemyslitelný, pokud měla zůstat naživu. Nakonec začal přemýšlet o Michaelově návrhu, aby z ní udělali aspoň částečného Wraitha, který by další zákrok mohl přežít. Ace si moc dobře pamatoval, jak bez zaváhání odmítla jeho dávný návrh, aby se změnila. Ani Maya s Jamesem ji tehdy nepřesvědčili, a pochyboval, že by se na tom s uplynulými roky něco změnilo. Přesto se rozhodl, že jí znovu takovou možnost nabídne.
Andoriel došla na rozcestí chodeb a bezradně se zastavila. Bylo to už moc dlouho, co tu byla naposledy, a nepamatovala si, kam má jít.
„Lodičko, lodičko,“ zašeptala a opřela se o stěnu. „Tohle dopadne špatně.“ Svezla se do sedu a hlavu si podepřela rukama.
Probudil ji houpavý pohyb a pocit, že se vznáší. Vykřikla a zamávla kolem sebe rukama dřív, než se jí podařilo otevřít oči.
Někdo ji chytil za ruku a stáhl jí ji k tělu. „Pomalu,“ řekla Maya a usmála se, když Andoriel otevřela oči. „Copak jsi nějakej pták, abys roztáhla křídla a letěla?“
„Spíš netopejr. Čerstvě vyvoranej,“ oplatila jí Ája škleb. „Pusť mě, prosím,“ už patřilo wraithskému vojákovi, který ji nesl. To byl ten pocit, že se houpe a vznáší. Voják se zastavil a spustil Andoriel nejdřív nohy a hned na to i zbytek těla.
„To je lepší,“ pochválila jeho i sebe. Stála a držela se Wraitha za rameno, dokud nezískala rovnováhu a aspoň částečnou stabilitu. „Tvoje služba byla dobrá,“ řekla mu pak. Beze slova se otočil a odešel.
„Takže jsi všechno nezapomněla,“ řekla Maya a klidně vešla za Ájou do jejího pokoje. „To je dobře. Odpočiň si, najez se, vysprchuj, ale hlavně si odpočiň, budeš to potřebovat,“ zopakovala důrazně před odchodem.
Andoriel se na ni chtěla zamračit, ale místo toho se vrhla ke stolku, kde byly mísy plné ovoce a pečiva. „Kde je maso?“ zavrčela s plnou pusou a znovu zkontrolovala všechno, co na stole leželo. „Do háje,“ mrskla kusem chleba ke dveřím. Ušklíbla se nad vlastním výběrem. Chleba se sebere a zamete jednodušeji než kus zralého ovoce, které jí napůl rozmáčklé poslušně kapalo mezi prsty do prázdné misky.
Za půl hodiny ležela stočená do klubíčka na širokém lůžku. Najedená a umytá se cítila mnohem lépe a také mnohem unaveněji. ‚Co Ace myslel tou změnou?‘ napadlo ji. Než se nad tím stačila zamyslet, usnula.
Probudil ji nedostatek vzduchu. Zašátrala kolem sebe a zjistila, že si ve spánku přetáhla pokrývku přes hlavu a zatímco se pomalu dusí, nohy jí mrznou. Rozmáchla se a odhodila pokrývku, až se svezla z postele. Zhluboka se nadechla a polohlasně vyjekla, když zjistila, že Ace sedí v jednom z malých křesílek s nohama pokrčenýma tak, že se koleny skoro dotýkal brady. Sehnula se pro deku a zasyčela něco neslušného.
„Také ti přeji dobré ráno,“ řekl Ace posměšně. Hned zase zvážněl a to Andoriel vyděsilo víc, než kdyby se jí začal nepokrytě smát. „Jsi připravená na další informace?“ zeptal se. Přitáhla si pokrývku pod bradu a kývla, že poslouchá.
To, co jí Wraith říkal, se jí vůbec nelíbilo. Vlastně jí nedal jinou šanci na život, než tu, která mohla vyvolat změnu, již už kdysi odmítla.
„A bude nějaký způsob, jak to potom zase zvrátit?“ skočila mu do řeči.
„Můžeme zkusit postupný proces,“ navrhl váhavě.
Polohlasně opakovala všechno, co se dozvěděla, a pokoušela se o kombinace, které by ji nejméně zasáhly.
Ace ji přestal poslouchat a se smutkem se díval na její propadlé vrásčité tváře a povislou kůži na rukou. Jak věděl, zbytek jejího těla nevypadal lépe. A to byl pouze povrch. Na změny v mozku ani nemyslel, pokud to nebylo nezbytné, i když se zatím projevovaly jenom únavou a trochou nesoustředěnosti. Neodbytně se mu vracela myšlenka, jestli má cenu se vůbec o něco pokoušet. I Maya, optimistická za všech okolností, byla na vážkách a Michael by Áju nejraději rozpitval a v klidu laboratoře zkoumal, co se z veselé knihovnice stalo kvůli její zálibě v cizí rase.
„Ještě jsem tady.“ Hlas Andoriel zazněl z bezprostřední blízkosti. Ace překvapeně zvedl oči. Při úvahách, které se oběma honily hlavou, stačila vstát, obléknout se a teď stála proti němu a prohlížela si ho se zvednutým obočím.
„Ale taky už mě napadlo, jestli to všechno není zbytečné,“ řekla tiše. Nepotřebovala telepatii, aby uhodla, na co wraithský velitel myslí.
„Nechci to vzdát,“ namítl. Vstal a podíval se na ni z výšky.
„To je dobře, já taky ne,“ usmála se na něj. „Jestli budeš souhlasit, uděláme to takhle:…“
Za tři dny seděla zpátky ve svém pokoji a cítila se vycucnutá ze vší své energie, i když se děl pravý opak. Dostala jí tolik, že by to vystačilo pro celý pluk stařečků změněný v puberťáky. Měla pocit, že jí wraithská energie leze i ušima a wraithský enzym jí kape z nosu. Vstala a přešla k velkému oválnému zrcadlu, které si nechala přinést. Tělo jako takové se podařilo spravit víc než dobře. Vypadala mladší, než když poprvé vstoupila do Města v galaxii Pegas. S tím, co nebylo vidět, myslí, to bylo horší. Jestli dobře pochopila opatrné vysvětlení Mayi, bylo to zase o něco horší, než když před nedávnem přišla na wraithskou loď.
Ještě jí čekal jeden zákrok. Ten, který odkládala, jak jen to šlo. Dívala se na svůj odraz v zrcadle a na rtech se jí objevil smutný úsměv, aby hned zmizel.
Aceovi se kdysi podařilo smíchat wraithskou a lidskou krev tak, že ji člověk mohl přijmout. Tak přeměnil Mayu v částečnou Wraithku. Dokončení procesu, kdy se z Mayi stal úplný Wraith, bylo zahaleno tajemstvím i pro Mayu samotnou. Nikdo nevěděl, že se s Jamesem dostali na planetu, kde je léčitelky Beata, Džita a Zoe za pomoci draka-strážce dokázaly změnit v jeden druh - Wraithy. Po zákroku jim vymazaly paměť a přiměly je odletět, jak nejrychleji to z toho nebezpečného místa bylo možné.
Teď Andoriel čekala stejná procedura – změna na částečného Wraitha. Jediná další možnost byla smrt a to bylo nepřijatelné.
„Je čas,“ ozvalo se ode dveří.
Ace se na Andoriel usmál. Byl rád, že přijala jeho návrh. Jako Wraithka, alespoň částečná, bude mít větší šanci. Regenerační proces jí zajistí dlouhověkost a jednodušší obranu při pokusu vpadnout do její mysli, protože nebylo jisté, jestli se při transformaci podaří opravit všechna poškození.
Pokusila se mu úsměv vrátit a natáhla k němu ruku. Sotva se jí dotknul, udělala další krok, objala ho kolem pasu a tvář mu zabořila do ramene.
„Mám strach,“ přiznala tiše.
Pohladil jí po zádech. Nechtělo se mu říkat, že všechno dobře dopadne, jak si zřejmě přála. Ani on si nebyl jistý, jak to dopadne.
Vytáhla se na špičky a přitiskla rty k hraně jeho brady. „Kdyby to náhodou nevyšlo,“ zašeptala. Zaváhala, jakoby na něco čekala, ale když se nedočkala žádné reakce, odtáhla se a zamířila ke dveřím. Předtím než je otevřela, se zhluboka nadechla. Vkročila do chodby wraithské lodi a připadalo jí, že se vrhá do neznámé hlubiny.