Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
86. Volání
„Neplánované otevření Brány, zavírám Iris a nastavuji pětiminutový odpočet autodestrukce,“ hlásil zcela podle nejnovější směrnice technik v kontrolní místnosti SGC.
Počítač zaznamenal výkyv na rozhraní červí díry a pak se portál zavřel.
„Co to bylo?“ zeptal se Radek Zelenka. Po svém návratu na Zemi zůstali s Ann v SGC a na žádost Thomase Hidlleta byli oba zařazeni pod jeho útvar. Sice už měli nárok na odpočinek, ale Thomas brzy zjistil, že pracovitý doktor a jeho milá žena jsou duševně na lepší úrovni než mnozí mladší vědci. Rychle se se Zelenkovými dohodl, poslal žádost na Obranu Země a tam nad tím jen mávli rukou a potvrdili to. Pokud chce velitel SGC další důchodce do svého týmu, má je mít. Obyvatelstva planety nebylo tolik, aby mohli plýtvat zdroji.
Technik pokrčil rameny. „Co já vím,“ vpadlo z něj dřív, než se stačil zarazit. Pozdě si uvědomil, že doktor Zelenka takové řeči nesnáší. „Udělám rozbor,“ nabídl hned pro jistotu. Nechtěl na sebe nechat křičet téměř plešatého starého trpaslíka a pak to ještě schytat od velitele základny. Zrušil autodestrukci a zadal příkaz na prozkoumání pozůstatků z horizontu červí díry.
„To je -,“ zarazil se po pár minutách, kdy probíhala analýza částic.
„To je z galaxie Pegas,“ doplnil Radek bez zaváhání. Tu sloučeninu poznal okamžitě. Byl u toho, když ji John Sheppard předával Teyle jako poznávací znamení pro případ, že by se dokázala dovolat do Mléčné dráhy. „Zavolejte Toma a připravte se na zadávání osmi symbolů. Bude to energeticky náročné.“
Technik už chtěl odseknout, že se dobře pamatuje na specifikace vytáčení Brány do jiné galaxie, ale raději to zkousl. Plešatý trpaslík mu byl pořád za zády.
Thomas Hidllet přišel za pár minut a na jeho pokyn před Bránu najela sonda.
„Připravte se k vytočení adresy a poslání zvěda,“ řekl a netrpělivě přešlápl. Bránu v posledních letech Země využívala převážně k udržování diplomatických vztahů s několika málo přežívajícími civilizacemi a ke získávání potravin, na což nebyl moc pyšný, protože při tom plenili opuštěné planety. Na průzkumné mise došlo tak jednou za dva měsíce, takže měli k dispozici pouhé tři specializované týmy. Sondy pomalu dosluhovaly a nové nebyly v plánu ještě dalších pár let. Tom doufal, že se sonda vrátí zpátky, ale Teyla neteyla, jistý si nebyl ničím. Mohlo jít o léčku nebo to mohla být jenom návštěva staré známé.
„Sežeňte ještě Johna Shepparda,“ otočil se k technikovi a pohledem zkontroloval, že Radek Zelenka se drží poblíž.
Další půl hodiny trvalo, než se objevil John. Měl volno a vydal se na výlet. Naštěstí se nedostal daleko a vrátil se docela ochotně, když se dozvěděl, kdo nejspíš vytočil adresu Země na druhé straně.
„Spusťte to, Patriku,“ řekl Tom, sotva John přiběhl do kontrolní místnosti. Technik Patrik namačkal dlouhý příkaz na počítači a většina základny pohasla. Rozblikala se nouzová světýlka a v technickém zázemí do spleti drátů maskujících složité zařízení dosedlo téměř vybité ZPM.
„Snad to není začátek pravidelného volání, brzy budeme na suchu,“ zabručel Tom. Radek neříkal nic, s problémy s energií byl obeznámen víc než dobře. John také neříkal nic. Čekal, až projede sonda a tiše doufal, že na monitoru uvidí Teylu a Ronona.
Jeho přání se vyplnilo téměř okamžitě.
„Galaxie Pegas zdraví Zemi,“ smála se Teyla do kamery.
John ji chtěl jásavě pozdravit, ale při pohledu na bělovlasou stařenku s laskavýma očima se zarazil. Thomas nemusel řešit dávné vzpomínky, tak klidně odpověděl.
„Kdybyste to tady teď viděli, nebudete věřit vlastním očím,“ pořád se usmívala Teyla. „Naši odvěcí nepřátelé zmizeli. Někteří odletěli, a ti, kteří zůstali, jsou už dlouho mrtví.“
„No, to se máte,“ zavřel podrážděně Radek Zelenka. „Wraithové jsou u nás,“ vypálil bez pozdravu. „Promiň, zarazil se nad Teyliným vyděšeným pohledem, „ale unesli mi ženu a dostat ji zpátky nebylo právě jednoduché.“
„To je mi líto, Radku,“ řekla Teyla s omluvným gestem.
„Wraithové jsou u vás?“ zeptal se za ní mužský hlas a v záběru se objevil starší muž s blýskavou čelní pleší.
„Ronone?“ vyrazil ze sebe John. Jestli ho překvapilo, jak se čas podepsal na Teyle, specialista Ronon Dex v něm skoro vyvolal záchvat smíchu. Pleš bývalého satedského vojáka končila u uší a původně silné dredy tvořily kolem středu jeho hlavy prořídlý věneček smotaných ocásků.
„Ahoj, Johne,“ zašklebil se Ronon. Ani on by na první pohled v tom vyžilém vrásčitém dědkovi nenašel bývalého vojenského velitele expedice Pegas.
Thomas s Patrikem nechali uběhnout pár vteřin, aby se na sebe dávní přátelé vynadívali, a Tom se zeptal na důvod tak daleké návštěvy.
„Stýskalo se nám,“ opověděla prostě Teyla. „Často s Rononem vzpomínáme na skupinu, která se nastěhovala do Města Předků, a když je tady teď klid, napadlo nás, že byste se sem mohli vrátit. S Wraithy vám rádi pomůžeme.“
„Pomůžete? Jak?“ Radek se napřímil a předklonil, aby mu neuniklo ani jediné slovíčko.
„Ten hoffanský virus. Dostala se k němu jedna rasa, o které předtím téměř nikdo nevěděl. Zdokonalili ho, takže už žádného člověka nezabije, a podělili se se všemi, kdo v naší galaxii zůstali. Než Wraithové přišli na to, že jsou pro ně nepoužitelní úplně všichni lidé, moc jich nezůstalo. A ten zbytek se vyvraždil mezi sebou. Letěli jsme se s Rononem v jedné z těch lodí, které tady teď létají, podívat, co z nich zbylo, a nebyla to hezká podívaná,“ otřásla se. „Jestli jsou ve vaší galaxii, můžeme vám poslat vzorek té látky. Jen to bude chvíli trvat, protože už ji nepotřebujeme. Požádám naše přátele, aby nám ještě pár ampulek poskytli.“ Teyla se spokojeně usmívala. „Zavoláme vám zítra touto dobou, a buď rovnou pošleme lék, nebo vám řekneme, kdy bude k dispozici.“
Thomas zaváhal. Nechtělo se mu pouštět Branou kdovíco.
„Projdu hned,“ řekl v tu chvíli John. „Zjistím všechno, co bude třeba, a zítra se vrátím.“
„Samotný ne,“ odmítl Tom. „Půjde s tebou tým, který byl připravený k průchodu Branou před pár minutami,“ kouknul na monitor, aby zkontroloval čas, a kývl. „A vezmi s sebou doktora Becketta, ví toho o té vakcíně asi nejvíc. Měl by být na ošetřovně.“
Tým i s bandou vojáků byl připravený vyrazit během pár vteřin a Carson Beckett popadl pohotovostní brašnu a většinu cesty k Bráně bral poklusem.
„Připraveni?“ zeptal se skoro zbytečně Patrik. „Nezapomeňte s sebou zpátky vzít sondu.“ Na obě věty mu odpovědělo jen přezíravé zašklebení některého z členů skupiny, která měla projít do vedlejší galaxie. „Máte zelenou,“ dořekl podle předepsaného scénáře, počkal, až se Brána zavře a tiše si pro sebe povzdechl. Trochu jim všem ty cesty na jiné světy záviděl.
Radek Zelenka se ke konci hovoru nenápadně vytratil. Něco ho trápilo. Zatím si nebyl jistý, jak to nejlépe pojmenovat, tak si svůj zmatek schoval a čekal, až se vyloupne.
„Johne!“ Teyla natáhla ruce, aby vzala Johna za ramena a dotkli se čely. „Doktore Beckette,“ zopakovala to samé s Carsonem.
Ronon stál stranou a čekal, až proběhne athosianské přivítání, aby mohl Johna i Carsona radostně poplácat po zádech. Na jeho medvědím stisku čas nic nezměnil.
John se rozhlížel po athosianské vesnici a oči se mu postupně rozšiřovaly překvapením. Kolem Brány stály světlé stany, na které se pamatoval, ale dál začínala trvalejší zástavba z těžkých kmenů stromů, kamení, ostře červených cihel a dalších stavebních materiálů.
„To je vaše?“ zeptal se váhavě. Takovou změť všeho možného na jednom místě snad ještě neviděl.
„Někteří naši lidé se rozhodli, že chtějí stálejší obydlí, než naše tradiční stany. Teď, když nám nic nehrozí a nemusíme se rychle stěhovat, si zaslouží trochu pohodlí. Jak vidíš,“ mávla rukou kolem dokola, „každý zkouší, co mu bude vyhovovat.“
„Vidím.“ John se dál rozhlížel a snažil se vyhnout pohledem Rononovi, který se na něj pobaveně křenil, aby mu úšklebek nemusel vracet a nedotkl se tím Teyly a jejího lidu.
„Ehm, promiňte, madam,“ oslovil mezitím Teylu velitel týmu SG3, který přišel zároveň s Johnem a Carsonem. „Říkala jste prý něco o nějakém prostředku na vyhubení Wraithů.“
Jeden z jeho týmu vyprskl smíchy, plácl si ruku na pusu a otočil se ke všem zády.
„Omlouvám se,“ povzdechl si velitel týmu. „Někteří si pletou boj s nepřítelem s akcí deratizátorů.“ Rozzlobeně se podíval po otřásajících se zádech svého muže.
„To je v pořádku, pane…“ Teyla se významně odmlčela a počkala, až se velitel konečně představí. „…pane Taylore. Naši přátelé nám dali toto,“ vytáhla z kapsy malou kuličku z průhledného matriálu naplněnou matnou kapalinou. „Jednu našla Ginye zapadlou v prádelníku. Museli jsme je zpočátku dobře schovávat,“ pousmála se Teyla, jakoby ukrývání přísně tajného léku bylo dětskou hrou.
„Když dovolíte,“ natáhl po ní ruku Carson a opatrně dar sevřel mezi prsty.
Taylor se zarazil uprostřed pohybu, jak se i on natahoval po kuličce, a jen sledoval doktora Becketta, který mezitím už kulatou ampuli uložil do polstrovaného pouzdra, to do kovové skříňky a skříňku do své zdravotnické brašny. Carson ji pečlivě zapnul, přejel po ní rukou a pevně sevřel její ucho.
„A teď bych vás ráda pozvala na malé pohoštění,“ usmála se Teyla na všechny kolem.
„Bylo to skvělé setkání,“ loučil se s ní po pár hodinách John. „Měli bychom ho brzy zopakovat.“
„Jistě, Johne. Jste tady vždy vítáni. Vždyť víš.“ Teyla se pořád usmívala, ale bylo na ní vidět, že je unavená a musí se k úsměvu nutit.
„Až si uděláme pořádek doma,“ slíbil neurčitě John.
Teyla jen přikývla a opřela se o černovlasého muže, který se objevil mezi stany.
„Giney už čeká,“ řekl í polohlasně.
„Děkuji, Jinto,“ odpověděla a otočila se, aby se rozloučila s návštěvou z Mléčné dráhy.
„Jinto?“ zarazil se John. „Ty jsi ten malý Jinto, syn Hallingův?“
„Halling je můj otec, ale malý už dávno nejsem, Johne,“ řekl muž. „Rád jsem vás znovu viděl,“ dodal a pohledem přeskakoval z Johna na Carsona a zpátky. „Byly to zvláštní časy, když jsme vás potkali.“
„Sonda je zpátky zaparkovaná na svém obvyklém místě a rozšířený tým sedí v zasedačce, aby podal předběžné hlášení,“ řekl Patrik do interkomu. Thomas se zvedl ze židle v kanceláři a vydal se do zasedačky také.
„Kde je doktor Beckett?“ zeptal se hned u dveří a vzápětí mu došlo, že Carson už jistě testuje přinesenou látku v kulaté ampuli. „Začneme bez něj,“ pokračoval bez odmlky, přešel do čela stolu, položil na něj ruce a rozhlédl se. „Co jste zjistili?“
„Máme víc možností,“ ujal se slova Taylor. „Když bude ta vakcína, nebo co to je, účinkovat, Wraithové jsou nahraní. Stačí tu látku rozšířit po všech planetách s Hvězdnou Branou. Určitě by se to dalo udělat hodně jednoduše. Vždyť tady byl ten chlápek, co dokázal napojit všechny Brány, aby se otevřely naráz. To by bylo ideální řešení, ne?“ podíval se po ostatních. Nebyl si jistý, jestli má pokračovat nebo přenechat slovo někomu dalšímu.
John se zasmál. „To by bylo určitě nejlepší, ale jestli se dobře pamatuju, moc úspěšní jsme s tím tehdy nebyli, a navíc není jisté, v jaké formě bude nejlepší tu látku užít. Pokud to nebude plyn, je otvírání všech Bran najednou zbytečné.“
„Co když to fungovat nebude?“ zeptal se Tom. „Přestěhujeme se do jiné galaxie a všechny obyvatele ostatních planet tu necháme?“ řekl první věc, která ho napadla.
„To je další možnost,“ vážně přisvědčil Taylor. „Nebo je můžeme postupně kontaktovat, a kdo bude chtít, může odejít také.“
„Co když se to Wraithové dozvědí? U jiných Bran nemají tolik energie, aby se daly otevřít do jiné galaxie.“ John se předklonil, aby ho všichni dobře slyšeli i viděli. „Naštěstí, jinak by nás nějaké stěhování před Wraithy nezachránilo. A navíc není jisté, jestli by takový přesun byl vhodný. O těch ‚přátelích‘ Teyly nevíme vůbec nic. Třeba si budou svůj píseček chránit.“
Další debata se stočila k poměrům v galaxii Pegas a wraithskou otázku nechali stranou, dokud nepřijde doktor Beckett s konkrétními informacemi.
Radek Zelenka chodil po pokoji na základně sem a tam a mračil se do všech zdí, co kolem něj byly.
„Tak s tím něco udělej!“ houkla na něj Ann, když už se na svého muže nemohla dívat.
Zastavil se, otočil k ní hlavu, pokrčil rameny a začal další okruh. Nevěděl, co by měl udělat, jen ho trápila neurčitá vina z toho, že je Ace varoval před útokem, a pocit, že by mu to měl oplatit.
Ann ho ještě pár minut sledovala, pak se zvedla a odešla. Nedokázala mu nijak pomoci. Pokud by to záleželo na ní, mohli všichni Wraithové včetně toho Radkova kamarádíčka pochcípat tou neděsivější smrtí, kterou si dokázali představit, a ani by nemrkla.
Carson Beckett se nahnul nad zkumavkou, kam ukápl nepatrné množství kapaliny z kulaté ampule, zalapal po dechu a rychle se odvrátil. Mohutné kýchnutí s ním otřáslo tak, že zkumavku skoro pustil z ruky.
„No nazdar,“ zamumlal. Už několikrát se přistihl, že začíná být neopatrný.
„Doktore, co se stalo?“ přiběhl z vedlejší místnosti doktor Darkson.
„V pořádku,“ uklidňoval ho Carson a opatrně odložil zkumavku do stojanu. „Mohl byste, prosím, dokončit ty testy?“ požádal Thea Darksona po krátkém zaváhání. „Hodně na nich záleží a výsledky chtějí co nejdřív. Necítím se…,“ další slova se mu zadrhla v krku.
„Jistě, doktore,“ reagoval hned Theo. „Jestli chcete, jděte si odpočinout. Dám vám vědět, jakmile něco zjistím.“
„Mohl bych zůstat tady?“ ukázal Carson na jedno opuštěné pojízdné lůžko u stěny.
„Samozřejmě,“ kývl Theo s očima už upřenýma na zkumavky i poloprázdnou ampuli. Zabral se do práce a na Carsona zapomněl.
Doktor Beckett si sedl, pak si lehl a za pár vteřin už pokojně oddechoval ze spánku
„Neplánované otevření Brány, zavírám Iris a nastavuji pětiminutový odpočet autodestrukce,“ hlásil zcela podle nejnovější směrnice technik v kontrolní místnosti SGC.
Počítač zaznamenal výkyv na rozhraní červí díry a pak se portál zavřel.
„Co to bylo?“ zeptal se Radek Zelenka. Po svém návratu na Zemi zůstali s Ann v SGC a na žádost Thomase Hidlleta byli oba zařazeni pod jeho útvar. Sice už měli nárok na odpočinek, ale Thomas brzy zjistil, že pracovitý doktor a jeho milá žena jsou duševně na lepší úrovni než mnozí mladší vědci. Rychle se se Zelenkovými dohodl, poslal žádost na Obranu Země a tam nad tím jen mávli rukou a potvrdili to. Pokud chce velitel SGC další důchodce do svého týmu, má je mít. Obyvatelstva planety nebylo tolik, aby mohli plýtvat zdroji.
Technik pokrčil rameny. „Co já vím,“ vpadlo z něj dřív, než se stačil zarazit. Pozdě si uvědomil, že doktor Zelenka takové řeči nesnáší. „Udělám rozbor,“ nabídl hned pro jistotu. Nechtěl na sebe nechat křičet téměř plešatého starého trpaslíka a pak to ještě schytat od velitele základny. Zrušil autodestrukci a zadal příkaz na prozkoumání pozůstatků z horizontu červí díry.
„To je -,“ zarazil se po pár minutách, kdy probíhala analýza částic.
„To je z galaxie Pegas,“ doplnil Radek bez zaváhání. Tu sloučeninu poznal okamžitě. Byl u toho, když ji John Sheppard předával Teyle jako poznávací znamení pro případ, že by se dokázala dovolat do Mléčné dráhy. „Zavolejte Toma a připravte se na zadávání osmi symbolů. Bude to energeticky náročné.“
Technik už chtěl odseknout, že se dobře pamatuje na specifikace vytáčení Brány do jiné galaxie, ale raději to zkousl. Plešatý trpaslík mu byl pořád za zády.
Thomas Hidllet přišel za pár minut a na jeho pokyn před Bránu najela sonda.
„Připravte se k vytočení adresy a poslání zvěda,“ řekl a netrpělivě přešlápl. Bránu v posledních letech Země využívala převážně k udržování diplomatických vztahů s několika málo přežívajícími civilizacemi a ke získávání potravin, na což nebyl moc pyšný, protože při tom plenili opuštěné planety. Na průzkumné mise došlo tak jednou za dva měsíce, takže měli k dispozici pouhé tři specializované týmy. Sondy pomalu dosluhovaly a nové nebyly v plánu ještě dalších pár let. Tom doufal, že se sonda vrátí zpátky, ale Teyla neteyla, jistý si nebyl ničím. Mohlo jít o léčku nebo to mohla být jenom návštěva staré známé.
„Sežeňte ještě Johna Shepparda,“ otočil se k technikovi a pohledem zkontroloval, že Radek Zelenka se drží poblíž.
Další půl hodiny trvalo, než se objevil John. Měl volno a vydal se na výlet. Naštěstí se nedostal daleko a vrátil se docela ochotně, když se dozvěděl, kdo nejspíš vytočil adresu Země na druhé straně.
„Spusťte to, Patriku,“ řekl Tom, sotva John přiběhl do kontrolní místnosti. Technik Patrik namačkal dlouhý příkaz na počítači a většina základny pohasla. Rozblikala se nouzová světýlka a v technickém zázemí do spleti drátů maskujících složité zařízení dosedlo téměř vybité ZPM.
„Snad to není začátek pravidelného volání, brzy budeme na suchu,“ zabručel Tom. Radek neříkal nic, s problémy s energií byl obeznámen víc než dobře. John také neříkal nic. Čekal, až projede sonda a tiše doufal, že na monitoru uvidí Teylu a Ronona.
Jeho přání se vyplnilo téměř okamžitě.
„Galaxie Pegas zdraví Zemi,“ smála se Teyla do kamery.
John ji chtěl jásavě pozdravit, ale při pohledu na bělovlasou stařenku s laskavýma očima se zarazil. Thomas nemusel řešit dávné vzpomínky, tak klidně odpověděl.
„Kdybyste to tady teď viděli, nebudete věřit vlastním očím,“ pořád se usmívala Teyla. „Naši odvěcí nepřátelé zmizeli. Někteří odletěli, a ti, kteří zůstali, jsou už dlouho mrtví.“
„No, to se máte,“ zavřel podrážděně Radek Zelenka. „Wraithové jsou u nás,“ vypálil bez pozdravu. „Promiň, zarazil se nad Teyliným vyděšeným pohledem, „ale unesli mi ženu a dostat ji zpátky nebylo právě jednoduché.“
„To je mi líto, Radku,“ řekla Teyla s omluvným gestem.
„Wraithové jsou u vás?“ zeptal se za ní mužský hlas a v záběru se objevil starší muž s blýskavou čelní pleší.
„Ronone?“ vyrazil ze sebe John. Jestli ho překvapilo, jak se čas podepsal na Teyle, specialista Ronon Dex v něm skoro vyvolal záchvat smíchu. Pleš bývalého satedského vojáka končila u uší a původně silné dredy tvořily kolem středu jeho hlavy prořídlý věneček smotaných ocásků.
„Ahoj, Johne,“ zašklebil se Ronon. Ani on by na první pohled v tom vyžilém vrásčitém dědkovi nenašel bývalého vojenského velitele expedice Pegas.
Thomas s Patrikem nechali uběhnout pár vteřin, aby se na sebe dávní přátelé vynadívali, a Tom se zeptal na důvod tak daleké návštěvy.
„Stýskalo se nám,“ opověděla prostě Teyla. „Často s Rononem vzpomínáme na skupinu, která se nastěhovala do Města Předků, a když je tady teď klid, napadlo nás, že byste se sem mohli vrátit. S Wraithy vám rádi pomůžeme.“
„Pomůžete? Jak?“ Radek se napřímil a předklonil, aby mu neuniklo ani jediné slovíčko.
„Ten hoffanský virus. Dostala se k němu jedna rasa, o které předtím téměř nikdo nevěděl. Zdokonalili ho, takže už žádného člověka nezabije, a podělili se se všemi, kdo v naší galaxii zůstali. Než Wraithové přišli na to, že jsou pro ně nepoužitelní úplně všichni lidé, moc jich nezůstalo. A ten zbytek se vyvraždil mezi sebou. Letěli jsme se s Rononem v jedné z těch lodí, které tady teď létají, podívat, co z nich zbylo, a nebyla to hezká podívaná,“ otřásla se. „Jestli jsou ve vaší galaxii, můžeme vám poslat vzorek té látky. Jen to bude chvíli trvat, protože už ji nepotřebujeme. Požádám naše přátele, aby nám ještě pár ampulek poskytli.“ Teyla se spokojeně usmívala. „Zavoláme vám zítra touto dobou, a buď rovnou pošleme lék, nebo vám řekneme, kdy bude k dispozici.“
Thomas zaváhal. Nechtělo se mu pouštět Branou kdovíco.
„Projdu hned,“ řekl v tu chvíli John. „Zjistím všechno, co bude třeba, a zítra se vrátím.“
„Samotný ne,“ odmítl Tom. „Půjde s tebou tým, který byl připravený k průchodu Branou před pár minutami,“ kouknul na monitor, aby zkontroloval čas, a kývl. „A vezmi s sebou doktora Becketta, ví toho o té vakcíně asi nejvíc. Měl by být na ošetřovně.“
Tým i s bandou vojáků byl připravený vyrazit během pár vteřin a Carson Beckett popadl pohotovostní brašnu a většinu cesty k Bráně bral poklusem.
„Připraveni?“ zeptal se skoro zbytečně Patrik. „Nezapomeňte s sebou zpátky vzít sondu.“ Na obě věty mu odpovědělo jen přezíravé zašklebení některého z členů skupiny, která měla projít do vedlejší galaxie. „Máte zelenou,“ dořekl podle předepsaného scénáře, počkal, až se Brána zavře a tiše si pro sebe povzdechl. Trochu jim všem ty cesty na jiné světy záviděl.
Radek Zelenka se ke konci hovoru nenápadně vytratil. Něco ho trápilo. Zatím si nebyl jistý, jak to nejlépe pojmenovat, tak si svůj zmatek schoval a čekal, až se vyloupne.
„Johne!“ Teyla natáhla ruce, aby vzala Johna za ramena a dotkli se čely. „Doktore Beckette,“ zopakovala to samé s Carsonem.
Ronon stál stranou a čekal, až proběhne athosianské přivítání, aby mohl Johna i Carsona radostně poplácat po zádech. Na jeho medvědím stisku čas nic nezměnil.
John se rozhlížel po athosianské vesnici a oči se mu postupně rozšiřovaly překvapením. Kolem Brány stály světlé stany, na které se pamatoval, ale dál začínala trvalejší zástavba z těžkých kmenů stromů, kamení, ostře červených cihel a dalších stavebních materiálů.
„To je vaše?“ zeptal se váhavě. Takovou změť všeho možného na jednom místě snad ještě neviděl.
„Někteří naši lidé se rozhodli, že chtějí stálejší obydlí, než naše tradiční stany. Teď, když nám nic nehrozí a nemusíme se rychle stěhovat, si zaslouží trochu pohodlí. Jak vidíš,“ mávla rukou kolem dokola, „každý zkouší, co mu bude vyhovovat.“
„Vidím.“ John se dál rozhlížel a snažil se vyhnout pohledem Rononovi, který se na něj pobaveně křenil, aby mu úšklebek nemusel vracet a nedotkl se tím Teyly a jejího lidu.
„Ehm, promiňte, madam,“ oslovil mezitím Teylu velitel týmu SG3, který přišel zároveň s Johnem a Carsonem. „Říkala jste prý něco o nějakém prostředku na vyhubení Wraithů.“
Jeden z jeho týmu vyprskl smíchy, plácl si ruku na pusu a otočil se ke všem zády.
„Omlouvám se,“ povzdechl si velitel týmu. „Někteří si pletou boj s nepřítelem s akcí deratizátorů.“ Rozzlobeně se podíval po otřásajících se zádech svého muže.
„To je v pořádku, pane…“ Teyla se významně odmlčela a počkala, až se velitel konečně představí. „…pane Taylore. Naši přátelé nám dali toto,“ vytáhla z kapsy malou kuličku z průhledného matriálu naplněnou matnou kapalinou. „Jednu našla Ginye zapadlou v prádelníku. Museli jsme je zpočátku dobře schovávat,“ pousmála se Teyla, jakoby ukrývání přísně tajného léku bylo dětskou hrou.
„Když dovolíte,“ natáhl po ní ruku Carson a opatrně dar sevřel mezi prsty.
Taylor se zarazil uprostřed pohybu, jak se i on natahoval po kuličce, a jen sledoval doktora Becketta, který mezitím už kulatou ampuli uložil do polstrovaného pouzdra, to do kovové skříňky a skříňku do své zdravotnické brašny. Carson ji pečlivě zapnul, přejel po ní rukou a pevně sevřel její ucho.
„A teď bych vás ráda pozvala na malé pohoštění,“ usmála se Teyla na všechny kolem.
„Bylo to skvělé setkání,“ loučil se s ní po pár hodinách John. „Měli bychom ho brzy zopakovat.“
„Jistě, Johne. Jste tady vždy vítáni. Vždyť víš.“ Teyla se pořád usmívala, ale bylo na ní vidět, že je unavená a musí se k úsměvu nutit.
„Až si uděláme pořádek doma,“ slíbil neurčitě John.
Teyla jen přikývla a opřela se o černovlasého muže, který se objevil mezi stany.
„Giney už čeká,“ řekl í polohlasně.
„Děkuji, Jinto,“ odpověděla a otočila se, aby se rozloučila s návštěvou z Mléčné dráhy.
„Jinto?“ zarazil se John. „Ty jsi ten malý Jinto, syn Hallingův?“
„Halling je můj otec, ale malý už dávno nejsem, Johne,“ řekl muž. „Rád jsem vás znovu viděl,“ dodal a pohledem přeskakoval z Johna na Carsona a zpátky. „Byly to zvláštní časy, když jsme vás potkali.“
„Sonda je zpátky zaparkovaná na svém obvyklém místě a rozšířený tým sedí v zasedačce, aby podal předběžné hlášení,“ řekl Patrik do interkomu. Thomas se zvedl ze židle v kanceláři a vydal se do zasedačky také.
„Kde je doktor Beckett?“ zeptal se hned u dveří a vzápětí mu došlo, že Carson už jistě testuje přinesenou látku v kulaté ampuli. „Začneme bez něj,“ pokračoval bez odmlky, přešel do čela stolu, položil na něj ruce a rozhlédl se. „Co jste zjistili?“
„Máme víc možností,“ ujal se slova Taylor. „Když bude ta vakcína, nebo co to je, účinkovat, Wraithové jsou nahraní. Stačí tu látku rozšířit po všech planetách s Hvězdnou Branou. Určitě by se to dalo udělat hodně jednoduše. Vždyť tady byl ten chlápek, co dokázal napojit všechny Brány, aby se otevřely naráz. To by bylo ideální řešení, ne?“ podíval se po ostatních. Nebyl si jistý, jestli má pokračovat nebo přenechat slovo někomu dalšímu.
John se zasmál. „To by bylo určitě nejlepší, ale jestli se dobře pamatuju, moc úspěšní jsme s tím tehdy nebyli, a navíc není jisté, v jaké formě bude nejlepší tu látku užít. Pokud to nebude plyn, je otvírání všech Bran najednou zbytečné.“
„Co když to fungovat nebude?“ zeptal se Tom. „Přestěhujeme se do jiné galaxie a všechny obyvatele ostatních planet tu necháme?“ řekl první věc, která ho napadla.
„To je další možnost,“ vážně přisvědčil Taylor. „Nebo je můžeme postupně kontaktovat, a kdo bude chtít, může odejít také.“
„Co když se to Wraithové dozvědí? U jiných Bran nemají tolik energie, aby se daly otevřít do jiné galaxie.“ John se předklonil, aby ho všichni dobře slyšeli i viděli. „Naštěstí, jinak by nás nějaké stěhování před Wraithy nezachránilo. A navíc není jisté, jestli by takový přesun byl vhodný. O těch ‚přátelích‘ Teyly nevíme vůbec nic. Třeba si budou svůj píseček chránit.“
Další debata se stočila k poměrům v galaxii Pegas a wraithskou otázku nechali stranou, dokud nepřijde doktor Beckett s konkrétními informacemi.
Radek Zelenka chodil po pokoji na základně sem a tam a mračil se do všech zdí, co kolem něj byly.
„Tak s tím něco udělej!“ houkla na něj Ann, když už se na svého muže nemohla dívat.
Zastavil se, otočil k ní hlavu, pokrčil rameny a začal další okruh. Nevěděl, co by měl udělat, jen ho trápila neurčitá vina z toho, že je Ace varoval před útokem, a pocit, že by mu to měl oplatit.
Ann ho ještě pár minut sledovala, pak se zvedla a odešla. Nedokázala mu nijak pomoci. Pokud by to záleželo na ní, mohli všichni Wraithové včetně toho Radkova kamarádíčka pochcípat tou neděsivější smrtí, kterou si dokázali představit, a ani by nemrkla.
Carson Beckett se nahnul nad zkumavkou, kam ukápl nepatrné množství kapaliny z kulaté ampule, zalapal po dechu a rychle se odvrátil. Mohutné kýchnutí s ním otřáslo tak, že zkumavku skoro pustil z ruky.
„No nazdar,“ zamumlal. Už několikrát se přistihl, že začíná být neopatrný.
„Doktore, co se stalo?“ přiběhl z vedlejší místnosti doktor Darkson.
„V pořádku,“ uklidňoval ho Carson a opatrně odložil zkumavku do stojanu. „Mohl byste, prosím, dokončit ty testy?“ požádal Thea Darksona po krátkém zaváhání. „Hodně na nich záleží a výsledky chtějí co nejdřív. Necítím se…,“ další slova se mu zadrhla v krku.
„Jistě, doktore,“ reagoval hned Theo. „Jestli chcete, jděte si odpočinout. Dám vám vědět, jakmile něco zjistím.“
„Mohl bych zůstat tady?“ ukázal Carson na jedno opuštěné pojízdné lůžko u stěny.
„Samozřejmě,“ kývl Theo s očima už upřenýma na zkumavky i poloprázdnou ampuli. Zabral se do práce a na Carsona zapomněl.
Doktor Beckett si sedl, pak si lehl a za pár vteřin už pokojně oddechoval ze spánku
ale ke konci se to blíží každým řádkem. Ani nevím, jestli se mám radovat nebo být smutná.
a něco nám sem pošli, ať můžeme číst 
