94. Zbloudilá - část 1
Oliver Martens seděl na můstku Dakoty na zemi a hrál sám se sebou kostky. „Vypadni!“ vykřikl, když se otevřely dveře. Ani se neotočil, aby zjistil, kdo ho ruší. Moc na výběr v rušitelích neměl.
Collin před tím křikem couvnul, ale neodešel. Co přišel kapitánovi říct, bylo důležité, a Olieho momentální nechuť někoho vidět na tom nic nezměnila.
„Nemáme co jíst,“ řekl co nejklidnějším hlasem.
Olie ještě jednou hodil kostkami, ale než se na ně podíval, zvedl hlavu a otočil se na Nicholase. „Cože?“
„Ty trhliny v trupu,“ začal Collin vysvětlovat. „poškodily přívod energie do kuchyně. Nikdo si toho nevšiml. Roboti opravili plášť lodi a my se Zachem a Shawnem jsme prošli všechny paluby. Že nesvítí světlo v mrazáku, jsme si nevšimli a nejspíš by nás stejně nenapadlo, že je ten problém větší. Není nikde v dráze těch šutříků. Před chvílí Zach zjistil, že jeden z nich nejspíš změnil směr, neprošel skrz a zůstal trčet zaklíněný někde ve vedení, které vede právě do kuchyně. Zatím jsme ten šutřík nenašli, takže je použitelná jen částečně. Víš, že v kuchyni nikdy moc dlouho nejsme,“ ukončil Collin trochu rozpačitě. Nikdo ze čtveřice trosečníků z Dakoty nebyl právě zanícený kuchař, takže se jejich strava smrskla na to nejjednodušší, co mohla palubní kuchyň nabídnout. Nikdo si nestěžoval a nikdo tam netrávil víc času, než bylo nezbytně nutné. Teď se jim to vymstilo, protože než zjistili, co se stalo, rozsah škod dosáhl značných rozměrů.
Oliver se zvedl a dal si ruce v bok. „Kolik?“ vyštěkl, protože nejenom, že se mu po střetu s jedním tím ‚šutříkem‘ ještě pořád točila hlava, ale při pohybu ho zabolela i pochroumaná paže.
„Zachary a Shawn to právě počítají.“ Collin si prohlížel Olieho a říkal si, jestli ho z ošetřovny nepustili moc brzy. Kapitán Dakoty vypadal přepadle a nevrle. Jednoduchou otázku pochopil okamžitě – na kolik dní jim vydrží zásoby „Dlouho ne,“ pokračoval a znechuceně se ušklíbl. Nejenom, že se courají tak, že k nejbližší solární soustavě doletí asi za sto padesát let, ještě u toho umřou hlady.
„Chci přesný soupis všeho poživatelného a nezajímá mě, jestli to někoho nebaví,“ zavrčel Olie. Vzhledem k tomu, že byli v lodi, která měla zásoby pro mnohem větší posádku, než byli oni čtyři, nikdy je nenapadlo se potravou zabývat. Postupně odnosili všechno jídlo na jedno místo, aby bylo jednodušší se k němu dostat, a nikdo nemusel přemýšlet, kde je určitá potravina, a co bylo možné, to zmrazili. Zbytek uložili, jak nejlépe dokázali. I to je stálo hodně sil, ale tehdy věřili, že za pár měsíců narazí na planetu s Branou nebo na spřátelenou loď, která jim poskytne pomoc. Brány se v okolí jejich letu nevyskytovaly a spřátelené lodi jakbysmet. Jediné bližší setkání je stálo skoro život. Nejdřív Raydan a její vesmírný mazlíček, který by si na nich s radostí pochutnal, a teď je poletující smetí připravilo o většinu zásob. Cestování vesmírem bylo jedno velké nádherné dobrodružství.
„Ti dva dělají, co mohou,“ ujistil Olieho Collin. „Jdu jim pomoct,“ řekl rychle, než mu to stačil dál velitel lodi Martens rozkazem.
Olie zůstal stát, dokud se za Nicholasem nezavřely dveře a jeho kroky neodezněly v chodbě, pak se opatrně složil zpátky zem, dotkl se prsty čela, které začalo pulzovat stejnou bolestí, jako těsně potom, co ho ‚šutřík‘ trefil, a mechanicky sáhl po kostkách. Pohodil si je v ruce a pustil na zem, bez prohlížení je znovu vzal a znovu pustil. Bílé tečky na tmavém podkladu každé kostky se zvětšovaly a zaplňovaly mu hlavu bílou mlhou. Sebral kostky a hodil je před sebe. Jak se potraviny mohly tak rychle zkazit? Mlha houstla. Sebral kostky a hodil. Jak je to dlouho, co se plouží jako šneci, protože vyšší rychlost ponouká ty vesmírné projektily, aby útočily na loď? Někde na okraji mysli mu vytanula odpověď - něco přes dva měsíce plus jeho pobyt na ošetřovně. Skoro tři měsíce. A rána na čele celou dobu pálí a tepe, i když všem na palubě Dakoty tvrdil, že už je mu dobře, aby ho pustili z ošetřovny. Sebral kostky ze země, mlha zhoustla do konzistence nadýchané vaty a všechny myšlenky se ztratily, hodil kostky před sebe.
„Olivere!“ zvolání ho vyvedlo ze strnulosti v husté bílé mlze. „Zatraceně, nemohl jsi říct, že ti není dobře?“ Collin ho chytil pod rameny a trhnutím postavil na nohy. Olie měl zrovna v ruce kostky, nečekaným pohybem mu vypadly a rozkutálely se na všechny strany.
„Vyhrával jsem,“ zamumlal Olie nezřetelně a nechal se odtáhnout zpátky na ošetřovnu.
„Jo, jasně,“ houknul Collin rozzlobeně. „A teď si koukej lehnout.“
„Nemůžeš mi dávat rozkazy,“ snažil se Olie artikulovat tak, aby mu bylo rozumět, ale vyšlo z toho jen zachrčení.
Nicholas ho skoro hodil na lůžko a nastavil na připojeném panelu autodiagnostiku. Nebyl to žádný zázrak Startreku, ale jednoduché úkony zvládala. Chvíli v ní šumělo, pak zacvakalo a z postranní zdířky vyjel dlouhý pruh papíru s údaji, které se zároveň objevily na malém monitoru.
„Vypadá to, že ten otřes mozku by horší, než jsme si mysleli,“ řekl Collin váhavě. Moc tomu nerozuměl, ale zdálo se mu, že přístroj ukazuje nesmyslná data. (Jak by ne, když šlo o ‚chytrou‘ osobní váhu, která tak akorát změřila svaly, tuk a vodu v Oliverově těle)
„Nablabla taraka pfííí,“ zaskřehotal Olie najednou.
„Hmmm,“ pousmál se Collin, „Dobrá nálada tě neopustila, že tu vymýšlíš novou řeč?“ Podíval se na Oliverovy rozpálené tváře, dotkl se jeho ledové ruky a novou řeč vyloučil. Začal se hrabat v lékárničce ve snaze najít lék na horečku.
„Ze ze ze zezezeze.“ Olie klepal hlavou o polštář a opakoval jednu slabiku pořád dokola.
„Najdeme ti něco k jídlu,“ ujistil ho Collin. Podal mu prášek a sklenici s vodou. „Zatím si dej tohle.“ Připadal si tak trochu jako cvok, co mele nesmysly, ale Olie si vzal pilulku a zapil ji vodou. Collin se kousl do jazyka, aby ho nepochválil, doplnil vodu a postavil ji k hlavě postele. Sotva se sklenka dotkla podložky, Olie se po ní natáhl a celou ji vypil.
„Tolik žízně,“ povytáhl Collin obočí. Právě si začal připadat jako vedlejší postava zdravotní sestry z některého béčkového hororu. Ještě dvakrát naplnil sklenici vodou, než po ní Oliver přestal sahat, jakmile se ocitla poblíž.
„Kde sakra si?“ vyjel na něj ode dveří Shawn, ale zarazil se, když se pohledem dotkl Olivera. „No nazdar ve spolek,“ vypadlo z něj.
„Ze bafa vlééé,“ zablábolil Olie a srazil sklenici s vodou na zem. Zřejmě ho ta činnost vyčerpala, protože najednou usnul uprostřed pohybu.
Collin se Shawnem ho ještě pár vteřin sledovali a čekali, že otevře oči a začne znovu, ale ani se nehnul a s pootevřených rtů mu vyklouzl dlouhý pramínek slin.
„Kdybys to nevěděl, tak už zase stojíme,“ řekl Shawn Nicholasovi a rozběhl se na můstek. „Naštěstí měl Zach s sebou tablet s průběhem letu. Pořád to sleduje, vždyť víš. Před námi je něco zatraceně velkýho.“
„A zásoby?“ zeptal se Colin.
Shawn se zastavil před zavřenými dveřmi a zachmuřeně se na Nicholase ohlédl. „Snad se ani neptej. Většina je zničená. V některých boxech to vypadalo, že kolonie bakterií už vytvářejí industriální společnosti. Všechno šlo do odpadu.“
Collin se zamračil. „Všechno?“
„Něco zbylo. Trvanlivé potraviny, pevné obaly a práškové věci, i když u těch je to taky sporné, protože co jsem se díval, začínají se hemžit proteiny v živé podobě.“
Collin se otřásl. Nesnášel brouky v potravinách a nechápal, že někteří lidé si pochutnávali na hmyzu, i když byl tepelně upravený.
„Na jak dlouho to vydrží?“ Ani nevěděl, jestli to chce vědět.
„Pár měsíců. Když budeme šetřit, možná rok. Zach začal uvažovat o nějakém farmaření, ale než by něco vyrostlo do sežratelné velikosti a množství, bude nejspíš pozdě. Vody je dost, kafe taky,“ smutně se ušklíbl. Právě si vzpomněl, jak v některých filmech vesmírní zbloudilci toužili po kávě. Do nedávna na tom byli podobně, ale pak se Oliverovi podařilo najít velkou zásobu ve skládku, který při zběžné prohlídce lodi přehlédli, a od té doby jim připadalo, že jejich nekonečná cesta získala nádech luxusu.
„Hotovo. Nic zkaženého už v Dakotě není,“ ozval se nepřirozeně veselý hlas Zacharyho.
„Cože?“ Collin s Shawnem se na sebe zaraženě podívali a pak se rozběhli do kuchyně.
Zach tam stál uprostřed prázdné místnosti a usmíval se od ucha k uchu.
„Všechno jsem zlikvidoval a odcházím do strojovny,“ oznámil s širokým úsměvem a dlouhými houpavými kroky zmizel Collinovi a Shawnovi z dohledu.
„Co tím tak asi myslel?“ zamručel Nicholas. „Kam jste uložili, to co zbylo?“ rozhlédl se po kuchyni, která zela prázdnotou.
„Chtěli jsme to dát támhle,“ mávl Shawn rukou k pootevřeným dveřím jednoho ze skladů. „Ale nejdřív jsme to měli všechno sepsat.“ Sebral z kraje dlouhého pultu tablet a vyvolal data. Obrazovka zůstala prázdná.
Collin mezitím došel ke skladu a podíval se dovnitř. Neřekl nic, přešel k jiným dveřím, pootevřel je a zavřel a to samé udělal s třetími a posledními, které vedly do skladovacích prostor přilehlých ke kuchyni. Ještě nakoukl do potemnělého mrazáku, krátce se podíval na Shawna a odešel pryč.
Shawn si nejdřív Collinova chování nevšímal. Snažil se zprovoznit tablet a tiše se vztekal, že mu pořád ukazuje velké a temné nic. Po Nicholasově odchodu hodil tablet zpátky na pult a chtěl za Collinem něco zavolat, když se zarazil a v tváří staženou napětím se přiblížil ke skládku, kde měly být všechny zbývající potraviny. Na zemi v temném koutě ležely dva pytle kávy, jinak tam nic nebylo. Stejně jako Collin prohlédl i Shawn další dva sklady a v každém našel jen kávu a jeden zapomenutý balíček sucharů.
Opřel se o zeď a unaveně zavřel oči. Zach neměl čas, aby všechno jídlo někam převezl. Co s ním teda udělal? Tiché zahučení ho probralo ze zmatených myšlenek. Velký stroj na likvidaci odpadu dožvýkal poslední sousto a hlásil se o další.
„To snad ne,“ zašeptal Shawn nevěřícně. Přinutil se udělat pár kroků k interkomu.
„Zachary, kam jsi dal všechno zbývající jídlo?“ zeptal se co nejklidněji.
„Všechno zkažené jídlo je pryč,“ zopakoval Zach rozjařeně.
„A to, co zbylo? Co nebylo zkažené? Kam jsi to dal? V tom skladu, který jsme vybrali, nic není.“
„Všechno zkažené musí pryč. Dal jsem to do drtiče. Ve skladu zůstalo to, co se dá sníst.“
„Káva? Chceš celý kraťounký zbytek svého života jíst kafe?“ Shawn nevěděl, jestli se má zlobit, smát nebo si zoufat.
„Děláš si legraci?“ urazil se Zach. „Káva se přece nejí, káva se pije. Tekutiny jsou důležité.“
„Takže nechceš jíst, ale pít.“ Shawn cítil, jak po něm sahá ledová apatie. „Škoda, že jsi tu nenechal něco ostřejšího,“ povzdechl si a sedl si na zem pod interkom.
Collin došel na můstek a prohlížel si další překážku v cestě. Byla velká, tmavá a odolávala všem snahám sond o bližší průzkum. Prostě jenom velká černá hrouda.
„Zbloudilá planeta,“ vyjádřil nahlas svůj názor. O takové možnosti slyšel zatím jenom teoreticky, nikdy předtím žádnou neviděl. „Nebo spíš zatraceně velkej černej kulatej kámen,“ opravil se potom, co zjistil, že objekt před nimi nemá atmosféru ani gravitaci, která by stála za řeč.
„Dobré místo na hrob,“ ozval se z reproduktoru Shawnův hlas. „Půjdeme si tam nějaké vybrat. Čekám tě u Jumperu.“
Collin překvapeně zavrtěl hlavou, ale na jeho dotazy se nikdo neozval, tak se vydal hledat odpovědi za Shawnem do hangáru.
„Jsi si jistý, že ti dva v Dakotě mezitím neodletí?“ zeptal se pochybovačně, když se po přistání na holé černé pláni v zadní části pečlivě ukotveného Jumperu soukali do neforemných obleků určených k pobytu ve vesmíru.
Shawn pokrčil rameny. „Jako by to nebylo jedno,“ zabručel, strčil ruce do rukávů, přetáhl si skafandr přes ramena a poskočil, aby se na něm srovnal. „Víš, že jsme nerozsvítili?“ zeptal se, sotva vyšli ze vznášedla.
Collin neodpověděl, povrch bludné planetky se mu houpal pod nohama, až si připadal jako uprostřed bažiny. Vzhledem k tomu, že senzory nedokázaly určit, z jakých prvků je povrch složený, bylo jak přistání, tak výstup trochu jako sázka do loterie.
Shawn za ním zadupal a vyjekl, když ho mizivá gravitace skoro poslala na oběžnou dráhu. Chytil se Collina za skafandr a mezitím zápolil s ovládáním, aby zvýšil zátěž v podrážkách. Collin se zapřel a stáhl plachtícího Shawna dolů. Jeho zátěž fungovala dobře.
„Zatím stačilo rozptýlené světlo z,“ rozhlédl se po naprosto černém okolí, „asi z lodi,“ doplnil váhavě. „Vezmeme vzorek a porozhlédneme se tady.“
„Bránu tady asi nenajdeme,“ ušklíbl se Shawn na vzdálený zakulacený obzor bez jediného záchytného bodu. Přesto dálkovým ovládáním pustil v Jumperu automatické navádění, aby bez problémů trefili zpátky a rozběhl se za Collinem, který se už dlouhými kroky vzdaloval.
„Ani to nebolelo,“ zasmál se, když se po dvou hodinách vrátili k Jumperu z jiné strany. Neznatelná gravitace jim dovolila ujít bez námahy skoro padesát kilometrů.
„Takže nic,“ konstatoval Collin. Nahlas by to neřekl, ale nějaký malý zázrak by se jim docela hodil. „Ještě ten vzorek, a pak zjistíme, jestli se máme kam vrátit.“
Shawn už vytáhl nůž, opatrně odstranil kryt z ostří a klekl si na koleno. Položil ruku v rukavici na pružný povrch a zaváhal.
„Nemyslíš si, že je to živé, že ne,“ zeptal se Collina.
Nicholas si nad zápěstím nechal zobrazit poslední údaje senzorů. „Žádný uhlík, jestli jsi měl na mysli tohle. Struktura se nepodobá ničemu, co by lidská nebo antická databáze znala. Prostě to zkus.“
Shawn se sklonil a pomalu nožem objel v hmotě kruh. Šlo to lehce. Z počátku čekal, že z rány začne třeba vytékat nějaká kapalina nebo se jim země pod nohama začne otřásat, ale nic se nestalo. Kus povrchu se dal docela snadno vyloupnout a zůstal mu ležet na natažených prstech rukavice.
„Houby vidím,“ postěžoval si, sáhl na horní část přilby a rozsvítil malé světýlko. Vzápětí vyjekl a světýlko zhaslo.
Collin skoro nadskočil leknutím. Sotva se útvaru na Shawnově rukavici dotkl paprsek světla, vyrostl z něj tenký průhledný krystal a zarazil se Shawnovi do přilby. Collin viděl, jak kamarád koulí očima a šilhá, aby na krystal viděl. Nebyl zraněný, ale skafandr byl poškozený. Nesměl s krystalem hnout, aby mu neunikal kyslík.