101. Dozvuky
„Jak je možné, že nekontaktovali mě, když mají tak dobré inforrrmace?“ zadrnčel generál Pikošin. Ostře se podíval na Jacka O’Neilla. Jack pokrčil rameny. Neměl tušení.
„Možná,“ začal opatrně, „že to byla neoficiální návštěva. Třeba nás ten dědula chtěl jenom vidět před začátkem všech těch ceremonií, co je tady čekají.“
Generál si pohrdlivě odfrkl.
„Nevíme, jak to u nich funguje. Nikdy jsme o nich ani neslyšeli, dokud ta knihovnice nepřišla s vyprávěnkou z té opuštěné planety v Pegasu. Třeba je to jejich normální postup,“ uvažoval nahlas Jack. „Připravíme tedy všechny náležitosti na setkání, které nám nabídli?“ zeptal se.
Generál zamračeně přikývl a mávl rukou, že má Jack odejít. Plukovník O’Neill verze dva rázně srazil podpatky, zasalutoval a zmizel ve dveřích. Sotva za ním zaklaply, tichounce si oddechl. Jednání s vedením Obrany Země se stalo jeho nejnovější noční můrou. Generál Jean-Francesco Pikošin byl malý černovlasý nervní mužík, který s oblibou mluvil o svých předcích. V krátkých chvílích hned po seznámení s někým, koho by mohl v budoucnu potřebovat, dokázal být milý, ale nikdy mu to nevydrželo moc dlouho. Po matce Francouzce mu zůstalo silné ráčkování a po italském otci zdědil podměrečnou výšku a divné italsko-ruské příjmení. Oba rodiče se stejnou měrou podíleli na rozvoji jeho úžasné povahy, která byla kombinací arogance, komplexu z malé výšky, neústupnosti, omezeného rozhledu a několika neurčitých fóbií. S takovým vybavením se z něj v krátké době stal úspěšný důstojník, a po posledním wraithském útoku přijal bez váhání jak hodnost generála, tak i funkci vrchního vojenského velitele Obrany Země. Jack si to raději moc nepřipomínal, protože tu pozici nejdřív nabídli jemu a on ji odmítnul. Musel sám sobě přiznat, že kdyby tu příležitost dostal znovu, přijal by ji, a Pikošin by skončil v tom nejzapadlejším zapadákově, jaké by Jack dokázal na mapě najít. A tím nemyslel pouze mapu Země.
Na konci chodby zatočil vlevo a seběhl dvě patra, aby se dostal k logistice a zásobování. Bylo načase začít organizovat meziplanetární setkání.
Thomas se z Hory dostal až k ránu. Za normálních okolností by tam zůstal a vyspal se v některém pokoji pro návštěvy, ale tentokrát kolem sebe potřeboval cítit volný prostor. Ájin domek byl v takovém případě nejlepší. Okna byla dokořán a chladný větřík nastupujícího podzimu se nerušeně proháněl obytnou kuchyní a strkal nezvedené prstíky pootevřenými dveřmi do ložnice. Tom si dokonce cestou vzpomněl na svůj plán nepřijít tentokrát s prázdnýma rukama a po tichém příchodu pečlivě upravil v malé váze na okenním parapetu pár bílých květů. Spánek se ho tuto noc netýkal. Uvědomil si, že tak trochu doufal, že se Wraithovou smrtí zbaví toho ledového balvanu v hrudi, ale nestalo se. Spíš to bylo ještě horší, protože ochranná blanka zmizela a balvan se rozpadl na ostré střepy. Přinutil se na něj přestat myslet. Posadil se ke stolu a znovu si prošel, co se stalo: Wraith je mrtvý, jeho dopravní prostředek našli s trochou pomoci nové lodě na orbitě pojmenované po Samanthě Carter, a navíc to wraithské plavidlo i se svým původním pilotem ještě posloužilo jako vhodný cvičný terč. John Sheppard sice krátce váhal nad jeho zprovozněním a zapojením autopilota, ale nakonec to dokázal. Po včerejším návštěvníkovi nezůstala žádná památka. Andoriel zůstane na Zemi. Andoriel. Představil si, jak se po té zprávě její výraz mění z ohromeného přes nedůvěru k poznání, že je ten Wraith opravu mrtvý, a z toho, co se v jeho představě odrazilo v Ájině pohledu, se otřásl. Najednou se poslední události nezdály tak pozitivní. Raději jí nic říkat nebude. Zamnul si dlaní hrudní kost, jakoby se snažil obrousit hrany špičatých ledových kusů balvanu, a přinutil se zhluboka se nadechnout. Někdy i to stačilo ke zlepšení nálady…
S trhnutím zvedl hlavu z rukou složených na stole a rozhlédl se. Andoriel stála ve dveřích ložnice a rozespale na něho mžourala.
„Proč nespíš?“ zeptala se místo pozdravu.
Tom se rozhodl, že ohledně informací pro Andoriel bude mlčenlivost uvalena i na ostatní, kteří znali pravdu. Nikdy nechtěl v jejích očích číst to, co tam uviděl ve své představě.
„Přišel jsem před chvílí,“ pokrčil rameny. „Volal Jack a kontaktovali nás nějací mimouši,“ řekl první věc, která ho napadla. Nechtěl, aby se Andoriel začala na jeho pracovní den ptát sama. Nebyl si jistý, jestli by se neprořekl, protože únava na něj dolehla, až mu podjely ruce opřené lokty o stůl.
„Jaký mimozemšťani? Znám je?“ chtěla Ája vědět, ale žádný velký zájem neprojevovala. Začala připravovat čaj a občas se vyčítavě podívala na prázdnou dózu, kde měla být káva.
„Ne, jsou noví. Půjdu si lehnout. Bude to pohodlnější než na stole,“ nuceně se pousmál. Těžce se zvedl ze židle a zamířil do ložnice. Celou dobu se pečlivě vyhýbal Ájinu pohledu.
Andoriel se za ním dívala a říkala si, co je to ráno na Tomovi divného. Než na to přišla, našla na okně vázu s květy. Napustila do ní vodu, aby měly kytičky co pít, postavila ji doprostřed stolu, sedla si k němu a upíjela horký čaj. Myšlenky se jí neškodně odrážely od hlavy a málokterá našla cestu dovnitř.
Z příjemného nicnedělání ji vyrušil křik dvou sýkorek. Seděly venku na parapetu a volaly, že je čas na ranní krmení.
„No jo,“ řekla jim Ája, “vždyť už jdu. To je křiku. Měly byste si najít něco k snědku samy.“ Cestou na malou zahrádku sáhla po kyblíku plném slunečnicových semen.
Sotva odešla, Tom vykoukl z ložnice, rychle vtočil číslo na základnu a předal Patrikovi stručné instrukce. Položil sluchátko, zkontroloval, že se Ája zapovídala s veverkou a znovu zmizel v ložnici. Tentokrát usnul hned, jak položil hlavu na polštář.
John Sheppard s Berenikou Brathovou seděli v jídelně SGC a upíjeli z kelímků náhražku kávy. John silnou a hořkou, Nika slabou a naředěnou spoustou mléka.
„Takže jste byli skoro kamarádi?“ zeptala se Johna, když z něj bez velké námahy vytáhla příběh o jeho setkáních s Wraithem Toddem.
„To ne,“ potřásl hlavou. „Snažil se…“ John se zarazil a naklonil hlavu na stranu. „Přežít,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Snažil se přežít za každou cenu, takže byl ochotný se spojit i s lidmi. Ale nikdy jsme pro něj nebyli skutečně důležití. Vyměnil by nás za každou výhodu, která by se mu naskytla.“
„I Andoriel?“ zeptala se pochybovačně.
„No, u té by možná na vteřinku zaváhal,“ připustil John. „Možná!“ Zdůraznil.
„Tím chceš říct, že je ti to jedno? Nevadí ti, že je mrtvý?“ Berenika byla dost neodbytná, a když se dala do zkoumání nějaké zajímavosti, jen tak jí otázky nedošly. John trhnul rameny. Nebylo to ani ano ani ne. Nebyl si jistý.
„Kdo jí to řekne?“ zašeptala si Berenika spíš pro sebe než pro Johna. Ať už Wraith choval nebo nechoval k Andoriel jakékoli city, jejími si byla Berenika jistá a nechtěla být v kůži toho, kdo Áje oznámí Wraithovu smrt.
„Nikdo!“ ozvalo se nad ní. Patrik se před odchodem domů ze směny v technickém sále stavil u Bereniky a Johna, aby jim předal instrukce, které před malou chvílí dostal po telefonu od velitele základny. „Všichni mají zákaz o nočním incidentu mluvit. Andoriel Norová se nesmí nic dozvědět,“ pokračoval, když k němu oba zvedli pohled.
John si opřel lokty o stůl a schoval obličej v dlaních, Berenika potřásala hlavou a pořád dokola ji napadalo, jak moc to bude těžké.
„To není moc hezké,“ povzdechla si, když se ujistila, že Patrik odešel.
„Ale je,“ zamumlal John. „Kdo ví, co by vyvedla, kdyby se to dozvěděla.“
„Nic. Nemohla by dělat nic,“ pokrčila Berenika rameny. „Je mrtvý, zničený i se svou lodí, nic po něm nezbylo.“ Uvědomila si, že to opakuje už poněkolikáté a nebyla si jistá, jestli je to radostí, že je o jednoho Wraitha méně, nebo se snaží sama sebe přesvědčit, že nemohla pro jeho záchranu nic udělat.
„Snad máš pravdu.“ John se zvedl, zkřivil obličej, když mu hlasitě zakřupalo v zádech i v kotníku, a kývnutím se s Berenikou rozloučil. Byla to dlouhá noc a ta černá břečka místo kávy byla spíš k vzteku než na probuzení.
‚Celeste Grey a Jennifer Keller pátrají po dalších Wraithech, Samantha Carter hlídkuje u Země,‘ opakoval si Ivan na vesmírné stanici v pásu asteroidů a unaveně se díval na obrazovku ukazující okolí stanice. Zamračil se. Co ho to napadlo? Proč si opakuje rozmístění pozemských vesmírných lodí? Zamrkal a zavrtěl se na nepohodlné židli. Znovu se podíval na obrazovku a došlo mu, proč ho pronásledují takové myšlenky.
V pásu asteroidů se dělo něco na první pohled neurčitého. Kamenná řeka se pohybovala trochu jinak, než byl Ivan za těch pět let, co byl na základně, zvyklý.
„Skotte!“ zavolal. „Skotte, pojď sem! Koukej na to. Co to je?“
Skott se prudce odrazil nohama od země a na kolečkovém křesle přejel k Ivanovi.
„Víš, že nové nedostaneš, viď?“ řekl Ivan spíš ze zvyku, než by doufal, že jeho připomínka přiměje Skotta přestat s křeslem jezdit.
Skott se zašklebil a vzápětí mu tvář zvážněla, když se podíval na Ivanovu obrazovku.
„Tak, tohle vypadá jak…,“ začal, ale větu nedokončil.
„Vážení,“ ozval se v tu chvíli z interkomu hlas vedoucího základny. „Doufám, že jste si už všimli, že se u pásu asteroidů, který nám tak ochotně poskytuje útočiště a maskování, objevilo něco divného. Jak nás informovali ze Země, bude probíhat setkání s novou rasou a bude to vysoce formální záležitost. Naši noví přátelé budou prolétat těsně kolem nás, a protože nemusí hned vědět úplně o všem, máme pokyn zhasnout a počkat. Máte ještě pár vteřin na ukončení práce.“ Hlas se odmlčel a skupinka vědců a techniků v rychlosti uložila rozpracované projekty na počítačích a zastavila montáž nejnovějších střel a energetických zbraní. Haly postupně tmavly, jak se vypínal přívod energie podle toho, kde už byly práce ukončeny. Během pár minut byla základna potopená do tmy a jen nesmělé poblikávání interkomu označovalo, že je nějaký systém v provozu. Netrvalo to pár vteřin, ale s tím ani nikdo nepočítal.
„Tolik cavyků,“ mumlal si Skott pro sebe, když se rychle vracel ke svému pracovišti, aby všechno uložil a vypnul. „Dřív tady bylo mimoňů desetkrát tolik a nikdo z toho nebláznil.“
„Dřív bylo v galaxii asi tak miliónkrát víc mimoňů a skoro všichni byli původně ze Země,“ stačil reagovat Ivan, i když také ukládal nejnovější data na svém pracovišti. „Teď jsme nové neměli – no, vlastně co pamatuju. Jediné, co jsem zažil, bylo, že je další planeta bez života.“
„Jó, pandemije, pandemijka,“ zamumlal Skott začátek dost morbidního popěvku* a otočil se na Ivana s úšklebkem, který mizel ve zhasínajících světlech jako úsměv kočky Šklíby.
„Výborně,“ řekl hlas z interkomu. „Cvičení se vyplatilo. Zvenku nevykazujeme žádné signály o naší přítomnosti. Pokud půjdou jednání dobře, budeme moci brzy rozsvítit a vrátit se k práci, ale zatím buďte připraveni na změnu naší vědecké základny do bojového módu.“
„No potěš,“ zamumlal Skott. „Tak jsem měl pravdu. Vypadá to jako mimozemská invaze. Co je to za parchanty, že nás tady dovedou najít? To nestačí ti brejtové? Ty se kolem nás aspoň nepletli. Nezdáli se ti nakonec docela milí, Ivane? Vím, jak máš zvrácený vkus.“ Opřel se v křesle tak, že ho měl skoro k ležení. Opěrka nevydržela a pod jeho tlakem povolila. Skott vyjekl a narovnal se. Ivan se chvíli dusil pod kamarádovým zamračeným pohledem, ale stejně se nakonec rozesmál nahlas.
Dala si záležet, aby se přiblížila co nejtišeji. „Překvápko!“ vykřikla těsně za zády Andoriel.
Ája cítila, jak jí leknutím vstávají vlasy na hlavě. Stiskla ruce do pěstí a než se otočila, zhluboka se nadechla.
„Nazdar, Shano,“ řekla dřív, než se na ni podívala. „Co tu strašíš lidi? Myslela jsem, že jsi…“ zarazila se uprostřed věty.
„Mrtvá,“ dořekla Shana klidně. „Jen to řekni. Všichni si to mysleli. Ale nejsem!“ vykřikla s přehnaným veselím. „Jsem tak živá, jako – no, třeba jako ten tvůj Wraith.“ Trochu si povzdechla. „Byl tvůj, i když jsem mu zachránila život.“ Rozhodila ruce a svěsila koutky úst.
„Ten Wraith byl jen svůj. Nevšimla sis? Za všech okolností mu šlo především o sebe, o jeho posádku, o jeho loď,“ řekla Andoriel smutně. „Domácí mazlíčky snášel jenom někdy. Jenom, když měl dost času, náladu se bavit a když správně reagovali.“
„Ty jsi pitomá,“ řekla Shana procítěně.
Andoriel se zasmála. „Jo, to není nic nového.“ Zadívala se na Shanu. „Proč jsi tady? Děje se něco? A vůbec, jak jsi přežila?“
Shana si sedla na okenní parapet a začala houpat nohama zkříženýma v kotnících.
„To bylo hodně štěstí a pak taky hodně štěstí,“ usmála se. „Ten výbuch rozmetal loď po širokém okolí, ale můstek zůstal v celku. Byli jsme v něm dost potlučení. No, tak dobře,“ zavrčela pod Ájiným upřeným pohledem. „Většina umřela. Já měla štěstí, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Do nedávna mě dávali dohromady. Docela se jim to povedlo, ne?“ zvedla ruce nad hlavu a zatřepala s nimi.
„To ano,“ souhlasila Andoriel. Shanino tělo bylo v pořádku, ale její chování se změnilo. Tuhle nervní bytůstku se spoustou zbytečných slov neznala vůbec.
„No, a proto jsem tady. Kde máš svého Wraitha, Andoriel?“ Shana se naklonila a zadívala se z okna.
Ája na ni chvilku překvapeně koukala a pak se rozběhla před domek s nejasným očekáváním, že na cestě ke dveřím potká Ace.
Venku nebyl nikdo, jen vítr rozfoukával hromádky prvního spadaného listí a občas zkusmo zasvištěl v drátech. Chystal se na velkou podzimní oslavu.
„Co jsi tím myslela? Kde je?“ vpadla Ája zpátky do domku.
Po Shaně nezbylo vůbec nic. Váza s květinami stála tam, co před Shaniným příchodem, i když si Andoriel pamatovala, že ji Shana posunula stranou.
„Shano!“ zavolala do prázdného pokoje. „Shano, kde jsi?“ otevřela dveře do ložnice, a pak prošla každý kout uvnitř i v okolí domku.
„Co se to děje?“ zašeptala si sama pro sebe, když se vrátila zpátky do kuchyně.
Náhlá bolest hlavy ji přiměla zmáčknout si ji rukama a po pár dlouhých vteřinách ztratila vědomí.