SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

Tak jsem opět pokročil a přečetl to až do 94.
88) Tam mě rozesmál příchod Ace do komnaty Andoriel a jak se mu tam mihla představa ústí jeskyně s nebezpečným tvorem
89) Pořád se mi líbí znímky o věku osazenstva SGC. Jako předpotopní obludy
90) Zajímavá poita s těmi šutry, které zasáhnou loď vždy při určité rychlosti, jsem zvědav, co za tím stojí.
91) Že by se Wraithové opravdu uložili ke spánku. To se mi nezdá, určitě bude nějaké pěkné překvapení.
92) Sen mě hodně potěšil. Ani nevím, zda se někde objevil nápad z odsáváním energie ze štítů. Každopádně je to až geniálně jednoduché.
936) Pěkné číslo dílu. To by bylo zajímavé, kdyby ta povídka měla tolik dílů. I když jeden netuší, zda by to ještě bavilo.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Bavte se

96. Nástřelná

„Nemusíš s námi, Kale, zvládneme to.“ Rin položil staříkovi ruku na rameno. Od svého spojení s broukem se cítil vnímavější, uvolněnější a soustředěnější než kdy předtím. Informace se mu spojovaly do celků jiným způsobem. Byl to zvláštní pocit, protože předtím si myslel, že jako tvorové omezení fyzickým tělem dosáhli všeho, co se dalo. Nebyla to pravda. Z toho sloučení v něm zůstalo něco, co dost dobře nešlo pojmenovat. Navštěvovalo ho to ve snech, nebo spíš na hranici spánku a bdění, a bralo to na sebe různě znepokojivé podoby. Nejdřív se bál, pak se s tím naučil žít.
Kal se na Rina vesele zazubil. „Myslíš, že si to nechám ujít?“ zeptal se.
Stáli před velkým obloukem lesklým jako zrcadlo. Neodráželo se v něm jejich okolí, ale ukazovalo část vesmíru.
„Tam to bude dobré,“ ukázal Rin najednou na okraj zrcadla. Právě se tam objevila kamenná řeka, kde budou moci svá pozorování provádět, aniž by je někdo objevil. „Vyšlete Průzkumníka.“
„Tak už se konečně trefili?“ zavrčel si pro sebe Kal. Vzdálenost nebyla problém, problém byly přesné souřadnice. Z databáze Odyssey sice měli polohu Země, ale pozemské informace nebyly zcela kompatibilní s veitenonskou technikou. To proto si před odletem Pozemšťanů vyžádali dalších sedm dní, aby měli víc času na potvrzení správného místa. Kal si neodpustil kousavou poznámku, že s vyspělejšími technologiemi zcela odlišných ras problémy nemají, ale s pozemskou, která je tolik podobná jejich, jen v archaickém provedení, si skoro nevědí rady. Byly to dva dny, co se Odyssey vydala na cestu k Zemi nebo aspoň do její blízkosti, a na plochém ostrově bez vegetace uprostřed největšího oceánu Veitenony odpočíval před vypuštěním první Průzkumník. Parta techniků před něj umístila tenoučký nazlátlý proužek kovu. Pásek se před strojem klenul do vysokého oblouku a proti nebi bez mraků byl skoro neviditelný. Dva z techniků ještě kontrolovali složité zařízení, ke kterému byl připojený.
Rin stiskl rty, aby staříkovi něco neodsekl, a posunoval obraz ve zvláštním zrcadle tak, aby si mohl prohlédnout větší kus kamenné řeky.
„Musíme si dát pozor,“ ukázal na jedno místo v zrcadle. Mezi kamením byl jeden malý pravidelného tvaru s kovovými ploškami.
„Pás je dost dlouhý, aby nás na druhé straně neobjevili.“ K pozorování zrcadla se připojil Enegatenus Zatralakis v přiléhavém obleku se znaky vojenského velitele.
„Veliteli Trale, doufám, že služby vašich podřízených nebudou potřeba,“ otočil se k němu Rin. Neměl vojáky rád, ale při setkání s jinou civilizací byla jejich přítomnost nezbytná. Zvlášť při setkání s civilizací na tak nízké úrovni.
Tral se ani neobtěžoval odpovědět. Prohlížel si obraz v zrcadle, pootáčel s ním a v duchu už připravoval nejlepší plány útoku jak na základnu v kamenné řece, tak na nejbližší planety. Pokud se jednalo o něj, nejraději by použil radikální řešení hned při prvním náznaku odporu, ale věděl, že diplomaté a vědci se budou snažit to ‚ukecat‘.
„Průzkumník startuje,“ ozval se strojový hlas a všechny pohledy se stočily k velkému panelu s přímým přenosem z ostrova. Zlatavý pásek byl připojen k zařízení a samotný Průzkumník – dlouhý válec z matného kovu – se před ním tiše vznášel.
„Nastaveno, spouštím,“ řekl jeden z techniků a letmo se dotkl zařízení. Po vnitřním obvodu zlatého pásku se rozběhl modrý pás, stále se rozšiřoval, až zabral celý prostor oblouku, blikl a uprostřed se objevil obraz kamenné řeky, kam měl Průzkumník namířeno. Maličkou základnu nebylo vidět.
Průzkumník se pohnul, proletěl obrazem a objevil se mezi kamením.
„V pořádku, pouštím skeny,“ hlásil technik a s očima upřenýma na Průzkumníka přejel prsty po zařízení.
Rin se otočil k zrcadlu a zamračil se na obraz, který se v něm ukázal.
„Takhle by místní slunce nemělo vypadat,“ zavrčel. „Spusťte dodatečnou kontrolu.“
Kal se mu za zády nahlas rozesmál. „Těsně vedle,“ škytl v záchvatu veselí. „Myslím, že tomu říkají Proxima Centauri a je to hodně blízko, něco málo přes čtyři světelné roky. Kolem červeného trpaslíka obíhá planeta a je tam protoplanetární disk. Použili stará data, tady už jsme hledali, než jsme se trefili správně,“ kývl hlavou k obrazu v zrcadle, kde se Průzkumník držel stále poblíž místa vstupu a všechny jeho přístroje sledovaly okolí.
„Těsně vedle,“ s povzdechem zopakoval Rin po Kalovi. „Vraťte Průzkumníka zpátky a znovu zadejte údaje o cíli,“ řekl nahlas do komunikátoru. „Než to spustíte, aktualizujte data.“
Kal se pořád pochechtával, pak zvážněl a podrbal se na hlavě. „To by mě zajímalo, kam jsme poslali Odyssey.“ Nechal poznámku viset ve vzduchu a odešel.
Rin jen potřásl hlavou. Byl si jistý, že pozemská posádka doletí správně. A i kdyby poslední skok byl trochu stranou, Amanda si jistě poradí. Navíc, kdyby to bylo potřeba, v té době ji už budou moci od Země navigovat.
Tral za celou dobu od vypuštění Průzkumníka neřekl ani slovo. Všiml si hned, že kamenná řeka vypadá jinak, ale nechtěl vědcům zasahovat do jejich práce stejně, jako nechtěl, aby zasahovali oni do té jeho.
„Průzkumník je zpátky, další vypuštění bude na hodinu,“ řekl technik u přístroje na ostrově a panel s obrazem zhasl.

V pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem se nejdřív objevil tmavomodrý ovál, zachvěl se a místo něj bylo vidět kamennou plošinu a v dálce moře, pak obraz něco zakrylo, oválem proplul válec z matného kovu a střípek cizí planety zdánlivě zmizel. Válec se zhmotnil těsně za větším kamenem tak, aby měl dost času spustit pohon a začít manévrovat mezi roztroušenými kusy skal. Skeny jely naplno a monitorovaly vše, co bylo v jejich dosahu. Po jejich důkladném zkoumání se některé kameny začaly rozpadat, takže kolem Průzkumníka vznikl chaos, který se jen pomalu rozptyloval a ztrácel na intenzitě. Skeny se zastavily a za chvíli se spustily znovu s polovičním výkonem. V miniaturním průhledu do jiného světa postavička technika z Veitenony nadávala a upravovala parametry na přijatelnou mez. Takhle si jeho nadřízení nenápadné pozorování určitě nepředstavovali.

„Co to je?“ zamumlal Scott. Vzal ze stolu kancelářskou svorku a bez otáčení ji hodil za sebe. Trefil se přesně. Hlasitý protest znamenal, že kousek zkrouceného kovu zasáhl vysokého světlovlasého Samuela Olsona, kterému všichni říkali Ivan, protože na základně měli ještě další dva Samuely ale Ivana žádného.
„Pojď se na něco podívat, Ivane. Nejsem si jistý, jestli věřím vlastním očím,“ řekl Scott, když nadávky konečně utichly.
„Nemám to rád,“ řekl Ivan, ale vstal a podíval se Scottovi přes rameno. Svorku mu položil na hromádku rozházených papírů. „Máš tu bordel,“ konstatoval.
„Jasně, ale koukej na tohle,“ zaklepal Scott prstem na monitor. „Co to je?“
Ivan se koukal, rozpačitě se drbal na nose a krčil rameny. Netušil, na co se dívají.
„Pošlu to dál, třeba si s tím někdo poradí,“ navrhl Scott. Ivan něco zahučel a dál zíral na obrazovku.
Netrvalo dlouho, než celá pečlivě utajená základna v pásu asteroidů za Marsem sledovala divný pohyb ve vzdálené části pásu, a přenos mířil i do centrály Ochrany Země a do SGC.

„To nejsou Wraithové,“ vyhrkl Patrik v SGC. Thomas Hidllet nadskočil, protože ho Patrikův hlas překvapil. Prohlížel si zasílané video a napadala ho jedna teorie za druhou. Nejpravděpodobnější byla, že pásem meteoritů proletěla malá kometa a trochu pás pocuchala. Ale kde ta kometka byla? Sledoval, jak se rozruch na obrazovce uklidňuje a kameny dál krouží na své nekonečné cestě a přemýšlel při tom, jestli by dokázal přesvědčit Nathana Velenského k výletu na souřadnice, kde zahlédli poslední wraithské lodě. Jennifer Keller se další den chystala ke zkušebnímu letu, ale tu Thomas nechtěl hned posílat na dlouhou a relativně nebezpečnou cestu. Jenn toho zažila dost a zasloužila si aspoň chvíli relativního klidu. Její starší sestra Celeste Grey měla mnohem víc štěstí, a jestli bude její kapitán souhlasit, může se hned vydat na cestu. Jennifer bude při testech hlídat okolí Země.
Ani si neuvědomil, že částečně přemýšlí nahlas, než se ho Patrik zeptal, jestli si přeje ještě předtím mluvit s Nathanem Velenským jako oficiálním velitelem Celeste Grey, i když má dovolenou, nebo chce rovnou spojit s jeho zástupcem Eugenem Khiarim, který právě teď na Celeste velí.
„Myslím, že je Nat právě někde poblíž,“ mračil se urputným přemýšlením technik. „Měl vyzvednout matku u paní Andoriel a zaslechl jsem něco o výletě, jestli jsem to dobře pochopil.“
Thomas zvedl sluchátko a zpaměti vyťukal Ájino číslo.
„Ahoj, máš tam Erin nebo už odjela?“ zeptal se, sotva se na druhém konci ozval mírně otrávený ženský hlas.
„Přijdu,“ prohlásil po stručné odpovědi a zavěsil.
Patrik si nedovolil ani zvednout oči, aby na něm nebylo vidět, že jiný konec nečekal, ať už Andoriel řekla cokoli. Velitel základny v malém domku, který si Ája vybrala za domov, trávil víc času než kde jinde a do práce se vracel se špatně skrývaným úsměvem. I slepý by si musel všimnout, že omládlá knihovnice Toma zaujala víc, než jen jako zajímavý úkaz a studnice vědomostí o Wraithech. Na rozdíl od něj se Andoriel tvářila pořád stejně a snažila se v Hoře vyhýbat jak veliteli, tak všem členům protiwraithského kroužku. John Sheppard z toho byl otrávený a nijak se netajil se špatnou náladou, ostatní se tvářili zasmušile. Paní Norová pořád tvrdila, že nic neví, nic nezná a v podstatě ani neexistuje.
Thomas cestou k Andoriel přemýšlel, jestli by jí udělala radost nějaká zajímavá drobnost, kdyby ji přinesl, ale nakonec stál u Ájiných dveří jako vždy s prázdnýma rukama. Ten kus ledu v jeho hrudi se zaoblil a potáhl tenkou ochrannou blankou, aby tolik nebolel, ale byl pořád na místě a čekal na pokyn k útoku nebo útěku.
„Zíkla sem i, že už ou pryč,“ přivítala ho Andoriel. Právě opravovala dřevěné okenice a její větu s pusou plnou hřebíků bylo třeba si domyslet. Nebylo to naštěstí tak těžké. Tom jí sebral z ruky kladivo, které pozvedla na pozdrav nebo k boji, a šel se podívat, co s ním vyvádí. Vyplivla si hřebíky do dlaně a courala se za ním.
„Pomůžeš mi?“ zeptala se, jakmile zašli za domek a Tom se překvapeně rozhlédl po rozdělané práci.
Potěžkal kladivo v ruce a opatrně ho položil na nejbližší napůl rozpadlou okenici.
„Kdy odjeli? Kam se vydali? Jsou někde na telefonu?“ ptal se zároveň.
Andoriel si založila ruce a s hlavou na stranu se na Toma usmála.
„Ahoj, Tome, moc ráda tě vidím. Co jsi mi přinesl? Zdržíš se na čaj nebo pospícháš někam dál?“ spustila pobaveně.
“Pospíchám,“ přiznal a omluvně rozhodil ruce.
Andoriel toho využila, aby ho objala. Přitiskla obličej k jeho krku a smutně se usmála tak, aby to neviděl. Po jeho telefonátu ji napadlo, proč tolik shání Nathana a chtěla ještě chvíli zdržovat, než se pozemské lodi pustí do hledání Ace, Zaka, Mayi a Michaela. Napadali ji v tomhle pořadí a objevovali se jí před očima, jakoby vystupovali ze stínu a snažili se jí připomenout.
Přitiskla se k Thomasovi ještě pevněji a doufala, že ho přesvědčí, aby neodcházel.
Tentokrát to nevyšlo. Tom ji dlaněmi přejel po zádech a snažil se nenápadně vymanit. Ještě chvíli odolávala a pak ho s povzdechem pustila.
„Jedou k Erin domů, nebudou se nakonec nikde zdržovat. Erin říkala, že potřebuje něco vyřešit a je to dost naléhavé. Nat byl taky dost neklidný. Jak nemá lodičku na dohled, je z toho celý nesvůj,“ říkala a při posledních slovech se pousmála. „A teď už jeď a nech mě pracovat,“ natáhla se po kladivu a povolila sevřenou dlaň, kde se stále schovávaly hřebíky a při každém stisknutí se jí zarážely do kůže.
Dívala se, jak mizí v zatáčce a říkala si, proč za ní vůbec jezdil, když mu tohle všechno ve zkrácené verzi říkala už po telefonu.

Eugen přecházel po můstku Celeste Grey s rukama za zády a krotil netrpělivost. Za pár minut se měli dostat do oblasti, kde byly naposledy viděny wraithské lodi.
„Připravte sondy, bojová pohotovost.“ Jolla Jasiri zůstala pohodlně usazená ve svém křesle a pobaveně sledovala nervózního důstojníka z Jennifer Keller. Nevadilo jí, že velení dostal on, raději byla druhá v pořadí, protože tak měla mnohem lepší přehled o dění na lodi.
Eugen se k ní otočil a kývl.
„Blížíme se na souřadnice,“ ohlásil Lugh Michals a přejel prsty po obrazovce.
Celeste Grey vystoupila z hyperprostoru připravená k boji i k průzkumu najednou.
„V okolí prázdno, sondy dalekého dosahu odlétají a pracují naplno,“ řekla Marsela Nnesalo tak nahlas, až Jolla nadskočila.
„Wraithské signály?“ zeptala se ostře.
„Zatím žádné.“ Marsela sledovala najednou několik monitorů a prsty jí na nich jen hrály. „Rozšiřuji pátrání, sondy jsou skoro u nejzazšího bodu. Pořád žádné hledané lodi.“
Eugen dění na můstku sledoval bez zasahování. Členové posádky byli namícháni z obou pozemských lodí a jako celek fungovali skvěle.
Pátrání pokračovalo a Celeste Grey se při něm posunovala dál a dál. Hledání plavidel bez energetických projevů bylo obtížné.
„Tak se zdá, že jsme vedle,“ neodpustil si Lugh po pár hodinách marného snažení.
Eugen si to myslel už nějakou dobu.
„Vraťte se obloukem na počáteční pozici, vezmeme to z jiné strany,“ kývl na Lugha.
Marsela zadala další sestavu příkazů sondám a promnula si bolavé oči. Měla neobytný pocit, že jsou wraithské lodě těsně mimo dosah a stačí se podívat za nejbližší roh.

Tmavý válec Průzkumníka se opatrně pohnul, aby nezpůsobil další pozdvižení, a natočil se tak, aby jeho čidla dosáhla ke třetí planetě sledované soustavy. Pátrání mu trvalo docela dlouho, protože technik u ovládání se neodvážil pustit skeny na víc jak polovinu výkonu, ale nakonec přece jenom našel pár důležitých zařízení, zaznamenal je do paměti a označil na planetě. Kdyby někdy mělo dojít ke střetu, budou Veitoňani vědět, kam zaútočit nejdřív.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

97. Šalupa

„Není to tak úplně prázdné místo, jak jsme si mysleli,“ zabručel Edward po prohlédnutí dat ze sondy. Přišel s nimi do Amandiny pracovny a složil se do pohodlného křesílka proti jejímu stolu. Oči pořád upíral do tabletu s údaji.
„Tak hledejte dál,“ mávla Amanda unaveně rukou.
Edward zvedl hlavu a zadíval se na ni. „To jsem zrovna nemyslel,“ řekl pomalu.
Amandě chvíli trvalo, než reagovala. Na cestě byli už víc jak čtyři měsíce a byla to podle jejího mínění delší cesta, než těch iks let hledání Veitony.
„Tak co jsi myslel?“ zavrčela podrážděně. „Promiň,“ omluvila se hned. Neměla ráda přehnané reakce a právě se jí povedla jedna ukázková. Přes ujišťování Phila Vence se spojení se Zemí pořád nekonalo a přepočítávání dalšího skoku se protahovalo o nepříjemné zádrhele, které se objevily vždycky v ten nejnevhodnější okamžik.
„Ten objekt je dost malý a odlétá. Než se tam dostaneme a začneme s bublinou, měl by být pryč.“ Ed se znovu zamračil na tablet s údaji. Něco se mu na nich nezdálo.
Amanda raději mlčela a čekala, jestli Edwardovo hlášení bude mít nějakou pointu.
„Vypadá to jako loď,“ řekl překvapeně, když mu došlo, co je na datech v nepořádku.
„Loď? Vesmírná? Čí?“ Kapitánka Odyssey se narovnala a po únavě nebylo ani stopy.
„Plachetnice, nejspíš zatoulaná šalupa,“ zamumlal Ed na zbytečnou část dotazů a nečekaně Amandu rozesmál.
„Takže malá,“ řekla vesele. „Zjisti míru nebezpečnosti. Noví přátelé by možná trochu pomohli zvednout náladu.“
Ed kývl a odešel, aby upřesnil parametry dalšího pátrání.

Oliver Martens znovu zakroutil zápěstím a podařilo se mu vyvléknout se z pout. Netušil, jak dlouho ležel na ošetřovně svázaný, aby neublížil ani sobě ani ostatním, ale právě se rozhodl, že má té jednotvárné místnosti plné zuby a je na čase ji opustit. Postavil se vedle lůžka a zavrčel, když se mu zatočila hlava. Počkal, až motolice pomine, a nejistým krokem se vydal na můstek.
„Pozor!“ zařval sotva vešel.
Shawn nadskočil leknutím a zaječel vysokou fistulí. Olieho by při své hlídce nečekal. Než se stačil zeptat, co tam dělá, Oliver spustil sám:
„Něco se k nám blíží. Nekoukáš na senzory? To mám dělat všechno sám?“
Shawn se nespokojeně zavrtěl v křesle. Senzory kontroloval před slabou čtvrt hodinkou a nic na nich nebylo.
„Měl bys ležet,“ navrhl mírným hlasem. „Nebo se aspoň osprchovat,“ nakrčil nos.
„Ty senzory,“ upozornil ho Olie.
„No jo,“ povzdechl si Shawn a přitáhl si monitor. „Tak, co tady máme?“ spustil otráveně. „Tady nic, kdo by to řekl,“ ušklíbl se. „Co tady? A hele, taky nic.“ Postupně procházel sledování okolí a mumlal při tom stále neslušnější slova. Došel ke konci a zhluboka se nadechl. „A tady vidím velký ho… vado, který se k nám žene jako splašený. Ještě že ten bejček nemá rohy, neutečeme a ani se nestačíme vyhnout.“ Oči mu skoro lezly z důlků, jak se snažil rychle zjistit, jestli do nich ‚to hovado‘ narazí nebo je mine.
„Ufff, dobrý,“ zafuněl námahou. Hovado zpomalilo a zůstalo stát pár desítek metrů od jejich trupu.
Oliver sáhl po komunikaci. Na krátkou vzdálenost by třeba mohla fungovat.
„Ani se nesnaž,“ prskl Shawn. „Zachary si z toho půjčil nějaký součástky.“
Olie pustil mikrofon z ruky, jakoby se proměnil v jedovatého štíra.
„Hele, návštěva,“ kývl Shawn k obrazovce. Od velkého Hovada se oddělilo malé a zamířilo si to přímo k jejich hangáru.
„Doufám, že přistávací port Zach nerozebral,“ zamumlal Oliver a složil se na zem.
„No, nazdar,“ vhrkl Shawn. „Colline, kde jsi? Vstávej. Kapitán se složil a máme návštěvu,“ rozhulákal se do interkomu.
Za tři minuty už stáli Nicholas Montgomery, Shawn Hopkins a Zachary Powel nastoupení před hangárem a čekali, kdo vyleze z malého Hovada.

Erin ležela v posteli a třásla se horečkou. Nathan ji vyděšeně obcházel a nevěděl, jak jí pomoci. Každý jeho nápad odbývala mávnutím ruky nebo zuřivým odmítavým zasténáním. Srozumitelné slovo z ní nevypadlo už tři dny a jediné, k čemu ji občas přinutil, bylo pár loků vody. Jeho vlastní plány ustoupily a vůbec poprvé v životě ho napadlo, že jeho matka asi není nesmrtelná. Bylo dost těžké si něco takového připustit, protože od té doby, co ji začal vnímat, vypadala pořád stejně.
„Běž,“ zamumlala se zaťatými zuby.
„Cože?“ nechápal, co po něm chce. Nemohl ji přece takhle nechat a odejít.
„Vedle. Běž vedle. Odpočiň si. Je mi líp,“ říkala mezi rychlými nádechy. Nechtěla mu vysvětlovat, že Dar v jejím těle dělá psí kusy a nemůže ho zvládnout.
Sotva za Natem zapadly dveře a skryly jeho napůl vyděšený a napůl pohoršený obličej, propadla se Erin skrz postel někam hluboko. V pádu se jí tak zatočila hlava, že raději zavřela oči. Pomalé houpání ji přimělo opatrně zamrkat a pak se rozhlédnout. Byla na nafukovacím lehátku a všude kolem ní jen voda, kam až dohlédla.
„Co je zase tohle?“ povzdechla si.
„Ahoj!“ ozvalo se nad ní.
Zaklonila hlavu a zjistila, že se za ní ve vlnách houpe stará loď s potrhanými plachtami. Do strážního koše na hlavním stožáru vedlo pohyblivé schodiště a v koši na barové stoličce seděl v tureckém sedu pirát Jack Sparrow, jak ho viděla kdysi dávno v nějakém filmu.
„Už ses zklidnil?“ zeptala se ostře.
„A ty?“ zahalekal.
Otočila hlavu na druhou stranu a zadívala se do dálky. Na postavičku Jacka se nedalo zapomenout. Na druhou stranu, Dar na sebe bral mnohem děsivější podoby, takže tahle byla docela milá.
„Co se děje?“ zeptala se potichu.
„Někdo se dívá,“ zašeptal jí Darův hlas přímo do ucha. Jack seděl dál na barové stoličce ve strážním koši, ale předklonil se a jeho tělo se natáhlo, až se ústy dostal k její tváři.
„No a?“ Ani sebou netrhla, když jí Jackovy vlasy spletené do copánků zalechtaly na krku.
„Musíme pryč!“
Erin překvapeně mrkla a posadila se. Nohy po stranách lehátka spustila do vody a zakomíhala s nimi sem a tam. Bylo to příjemné. „Mně se nechce,“ prohlásila a zase si lehla.
„Ale musíš!“ rozkázal hlas. „Musíš se o mě přece postarat.“
Pootočila hlavu, aby na Dar nenápadně mrkla a protočila oči. Místo plachetnice se vedle lehátka houpala papírová lodička s cínovým vojáčkem.
„Rychle, Erin, než nás spláchne příval deště do kanálu!“ zamával vojáček maličkou šavličkou a ukázal s ní před sebe.
„Jdi do háje,“ zabručela Erin a zase zavřela oči.
„Háj není špatný nápad.“ Hlas přestal pištět a přeskakovat, klesl do příjemných hloubek a zazněly v něm zajímavé tóny. Erin pozvedla víčka.
Háj sestával z krátké husté trávy a velice pečlivě vybraných stromů a keřů. Z Jacka a vojáčka byl najednou vysoký černovlasý krasavec oděný jen do bederní roušky.
Erin se lekla, až se posadila. Tohle vypadalo vážně.
„Tak co se děje?“ vyjela rozzlobeně.
Krasavec se sesunul na trávník vedle ní, pohnul prsty rukou a těsně před dosednutím se pod ním objevila úhledně složená deka.
„No jo, mám problém,“ povzdechl si. „Opravdu nás něco sleduje a blíží se to. Nechci se s tím setkat, je to… nebezpečné.“ Poslední slovo jen zamumlal, jakoby se za něj styděl.
Erin se kousla do rtu, aby neřekla, jak je to divné. Pár bitev už svedli, a i když to bylo náročné, vždycky si poradili. Dara vždycky považovala za toho silnějšího.
„Víš, že se náš druh navzájem nesnáší,“ pokračoval Dar a poposedl si. Z Krasavce se stal vznášející se obláček páry, foukl Erin do tváře trochu zápachu, ze kterého se rozkašlala, a pak už před ní seděla postava, kterou na sebe Dar bral, pokud ji nechtěl škádlit, strašit nebo rozčilovat.
„Blíží se někdo od vás?“ Erin ucítila strach. S jedním Darem měla dost starostí, dva – představila si, jak se dohadují ve čtyřech rozdílných osobách, z nichž dva jsou stejného druhu – Dary - a otřásla se.
„Zatím o nás neví. Chci, aby to tak zůstalo. Odletíme, ano? S Nathanem. Vezme nás na svou loď a zmizíme,“ navrhoval Dar.
„Neměl bys, já nevím, třeba hájit svoje území?“ zeptala se Erin opatrně. Marně z paměti lovila, co se kdy dozvěděla o společenství těch divných bytostí, které jeden druhého nesnášeli a jediní, se kterými byli ochotní komunikovat a nějak vycházet, byli jejich hostitelé.
„Ty jsi moje území.“ Dar k ní natáhl ruce a sevřel jí ramena.
Erin překvapením hekla. Nikdy ji nenapadlo, že by se o ni mohl Dar bát až tolik, aby utíkal.
„Tak dobře,“ souhlasila, než se Daru podařilo stiskem jí vmáčknout ramena do páteře. „Domluvím se s Nathanem a odletíme.“

Edward Bosh vystoupil ze vznášedla a rozhlédl se po ošuntělém hangáru cizí lodi. Znaky na jejím trupu byly pozemské, ale na zaslaný signál nikdo neodpověděl. Museli počítat s tím, že bude plavidlo opuštěné nebo, v horším případě, plné mrtvol z nějaké nechutné vesmírné bitvy.
Právě ho napadla ještě nechutnější neznámá epidemie řádící na palubě, když se bez jeho pokynu otevřel vstup do nitra lodi a na prahu stáli tři vyzáblí a zarostlí muži.
Vojenský doprovod namířil zbraně a zase je váhavě sklonil. Ti tři opravdu nevypadali na to, že by se pustili do boje.
„Vítejte, neznámí vetřelci, na pozemské lodi Dakota,“ zaskřehotala jedna z postav. Ed si nebyl jistý, která to byla, ale vlastně to bylo jedno. Kývl na vojáky a postoupil dopředu.
„Zdravím vás, jsem Edward Bosh z pozemské vesmírné lodi Odyssey. Vracíme se z daleké cesty. Můžeme vám nějak pomoci?“ Poslední věta z něj vypadla zcela mimovolně, když se pozorněji zadíval na tři muže před sebou.
Collin zašilhal po Shawnovi a ujal se slova: „Nějakou pomoc bychom uvítali. Co takhle dopravu k Zemi nebo aspoň opravu hyperprostorového pohonu?“ nadhodil. „A vůbec – půjdete dál?“ Mávl rukou někam za sebe.
„Děkujeme, pane…“ Ed udělal důraznou pomlku, ale muži už se otočili a odcházeli.
„Musíme za Oliem,“ zašeptal Shawn. „Leží na můstku, a kdo ví, co mu je. A vůbec, jak se dostal z ošetřovny?“
Zach i Collin jen trhli rameny na znamení, že nevědí. Za zády cítili cizí lidi a byli z nich dost nervózní
Ed se cítil trochu zmateně. Kde je zbytek posádky? Co je to vůbec za loď? Ti muži byli ze Země, o tom byl přesvědčený, ale jejich chování bylo tak podivné, jakoby – Zarazil se, když ho napadlo možné řešení. Vypadalo to, jakoby ti muži byli na palubě už dlouho sami. Znovu se rozhlédl a představil si, jaké by to bylo, být tady zavřený týdny, měsíce, možná roky jen s dalšími dvěma společníky. Otřásl se, když mu připadalo, že se na něj stěny sesypou a zavalí ho, až se pod nimi pomalu udusí.
Ti tři je mezitím dovedli na můstek a než tam došla návštěva, skláněli se všichni na ležícím tělem dalšího nuže.
„Kdo to je?“ zeptal se Ed a kývl na jednoho z vojáků, který měl zdravotnický výcvik.
„To je Olie. Oliver Martens, velitel pozemské lodi Oregon,“ odpověděl Zachary, aniž zvedl hlavu.
„Oregon?“ nechápal Ed. „Ale tohle je Dakota.“
Shawn ustoupil, aby se k Oliemu dostal zdravotník, a ohlédl se na Edwarda. „Jasně, že je to Dakota,“ souhlasil. „Oregon už dávno není.“
„Kolik vás tu dohromady je?“ zeptal se velitel vojáků. Stál mezi otevřenými dveřmi a střídavě se díval na můstek a do chodby. Obojí vypadalo značně neudržovaně a můstek dokonce tak, jako by tam bydlela tlupa pravěkých lovců.
Collin se přesvědčil, že o Olieho bude dobře postaráno a narovnal se.
„Říkali jste, že jste z Odyssey a letíte na Zemi?“ ujistil se, že si pamatuje všechno dobře. Po Edově kývnutí se podíval na Shawna a Zacha a nadechl se k delší řeči:
„Jsme tady jen my čtyři. Oliver Martens, kapitán zničené lodi Oregon a nyní velitel Dakoty, zbrojní důstojník Shawn Hopkins, technik Zachary Powel a já jsem pilot. Nicholas Montgomery. Jak jsme tu dlouho, to je sporná otázka. Řekl bych, že po boji s Wraithy, kdy Země přišla o Atlantis, ale to vám asi moc neřekne. Jak to, že jste – Odyssey odlétala strašně dávno, museli byste být…“ zamotal se do úvah, proč posádka Odyssey vypadá tak mladě, když by tam měli být všichni roztřesení staříci a stařenky.
„Jsme druhá generace,“ zbavil ho Edward pochyb. „Už nám dorůstá i třetí,“ pousmál se. „Kolik času jste tady strávili, to poznáme z lodních záznamů. Určitě to byla dlouhá doba,“ dodal zamyšleně. „Pustili jste nás dovnitř docela rychle,“ pokračoval v přemýšlení nahlas.
Collin se zasmál. „Pořád tu byla šance, že nejste skuteční, nebylo by to poprvé. A i kdybyste byli a neměli přátelské úmysly – co byste s námi tak asi udělali? Vyhodili nás do vesmíru kvůli získání lodi?“ Potřásl pobaveně hlavou. „Na rozdíl od nás byste tu umřeli hlady.“
Shawn se po Nicholasových posledních slovech rozesmál nahlas a Zach se tiše zubil.
Edward si pomyslel, že vyprávění těch tří, případně čtyř, bude hodně zajímavé.
„Půjdeme na Odyssey. Musíme prověřit, jestli je možné obě lodi propojit a dostat k Zemi společně,“ rozhodl. Už se těšil, jak se na tyhle čtyři trosečníky bude tvářit Amanda.

Konec Barda se blíží, prosím, kdo tak neučinil, pošlete nějaký hlas. (Jako vždy platí, že to nemusí být pro ZDP2 ) Také se k tomu chystám, jen ještě musím vybrat jednoho adepta.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se
(pod kapitolou bude malé ošklivé oznámení )

98. Druhotný zásah

„Tady.“ Marsela nevěděla, jestli má ječet radostí nebo šeptat, aby odpočívající lodě neprobudila.
Jolla se přizvedla v kapitánském křesle s očima upřenýma na obrazovku. Byly to asi dvě hodiny, co se Eugen odešel trochu vyspat a předal jí velení. Nekonečné hledání se na všech podepsalo, ale zatímco nižší důstojníci se ve službě pravidelně střídali, kapitán Celeste Grey zůstával na místě, dokud udržel oči otevřené. Jolle se nechtělo ho budit tak brzy, ale věděla, že by jí neodpustil, kdyby to neudělala.
„Kolik jich je?“ zeptala se. „Nějaká aktivita?“ Chtěla mít co nejvíc informací, než se Eugen probudí.
„Osm, deset, celkem patnáct,“ počítala Marsela nahlas. „Patnáct velkých a šest malých,“ doplnila po tom, co sondy znovu opatrně obkroužily uskupení lodí.
„Vzbuďte kapitána a Terys Hallovou,“ řekla Jolla. Ne, že by měla paní Hallovou v takové oblibě, ale uznávala, že na střeleckém postu Celeste Grey je Tery nejlepší. Zástupkyně velitele se opřela v křesle a zamyšleně se dívala na vznášející se lodě. Vypadaly jako obří vodní predátoři mírumilovně klimbající uprostřed oceánu. Až se proberou, ukáží zuby.
Eugenu Khiari trvalo skoro čtvrt hodiny, než se objevil na můstku. Zíval na celé kolo, ale sotva uviděl čelní obrazovku, napřímil se a spustil palbu dotazů. Jolla byla připravená a na všechny odpověděla krátce ale jasně.
Patnáct mateřských lodí a osm křižníků – ty poslední dva Marsela objevila až po dalším obletu sond – bylo ukryto ve stínu obří plynové planety. Jollu napadlo, že Marsela musela mít velké štěstí nebo nepřirozeně vyvinutý smysl pro ukryté věci, když si jich dokázala všimnout. Všechny wraithské lodě byly v klidovém režimu, nehýbaly se a nevydávaly žádnou energii. Žádná malá doprovodná plavidla, žádné sondy a skenery, skoro by se chtělo říct ‚mrtvo‘. Ale posádka Celeste Grey věděla, že wraithské lodě jsou všelicos jiného, jen ne mrtvé.
„Odešlete zprávu na Zemi,“ otočil se Eugen k Marsele. „Pozici a počet. Zbytek, až s nimi něco provedeme. Rozhodně tu nejsou všichni. Parchanti. Rozdělili se.“ Jeho tajné přání, najít všechny Wraithy v jednom hnízdě, právě vzalo za své. Teď se budou muset snažit tuhle skupinku zlikvidovat dřív, než se brouci proberou a varují ostatní.
Terys seděla na místě střelce a nenápadně si procvičovala prsty, aby byla připravená k rychlé palbě.
„Nejlepší by bylo,“ přemýšlel Eugen polohlasně, „poslat na každou tu loď střelu tak, aby explodovaly současně.“ Zaťukal si prstem o rty. „Ale nejsou na to ve výhodné pozici,“ pokračoval a natočil schéma umístění nepřátelských plavidel z jiné strany.
„Tak pošleme na pár lodí Jumper s hlavicí. Nechá ji tam, odletí a odpal budeme koordinovat odsud,“ navrhla taky polohlasně Jolla.
„To by šlo,“ pokýval hlavou Eugen, „ale pošleme nálož na každou loď. Nechci nic riskovat.“
„Možná,“ zamumlala Marsela a podívala se na velitele, jestli může pokračovat. „Možná,“ řekla hlasitěji po Eugenově kývnutí, „by bylo dobré zjistit na některé té lodi, kde jsou ostatní. Pokud je tady někdo, kdo se v jejich lodích dobře vyzná a ví, kde hledat záznamy.“
„Poletím v jednom z Jumperů,“ navrhla Jolla. „Studovala jsem wraithské lodě a jejich techniku, i když bych neřekla, že jsem odborník.“ Malinko se ušklíbla. Bandu odborníků měli na velitelství SGC. Jolla se s nimi párkrát setkala a neudělali na ni žádný velký dojem. Byl to samý důchodce nebo od pohledu podezřelá osoba. A třeba Andoriel Norová byla kombinace obojího, ať už vypadala, jak chtěla.
„Připravte to,“ souhlasil Eugen. Do kapitánského křesla si zatím nesedl. Bál se, že by v něm během příprav útoku únavou usnul.
Zbraňoví specialisté se dvacet minut hádali, jakou výbušninu bude nejlépe použít, a dohadovali se s Jollou nad plány lodí, kam ji umístit. V každém Jumperu měl být pilot a pár vojáků, aby odnesli nálož na určené místo. Měli rozkaz pohybovat po dvou nebo po třech mužích, kdyby v lodích nebylo tak klidno, jak se to jevilo zvnějšku. V jednom ze vznášedel poletí Jolla, aby se podívala do wraithského terminálu, kde jsou ostatní shromaždiště. Ten bude mít o trochu práce méně, protože Jumperů měla Celeste Grey jenom šest. Ten s Jollou bude mít na starost tři nepřátelské lodě, ostatní se podělí o zbývající.
Za hodinu začaly z hangáru Celeste Grey vylétat první Jumpery, v půli cesty k wraithským plavidlům zapnuly maskovací zařízení a jejich další postup mohli z můstku Celeste Grey jenom odhadovat.
Terys nepokojně poposedávala a pořád si procvičovala prsty. Zdálo se jí, že už jsou moc dlouho na jednom místě a každou chvíli je objeví wraithské hlídka. Není přece možné, že by Wraithové neudělali nějaká bezpečnostní opatření a jen se prostě uložili ke spánku.
Čas se natahoval k nepřečkání. Posádky Jumperů měly radiový klid, aby nic nevyrušilo klimbající Wraithy, takže nebyly k dispozici žádné průběžné informace o jejich postupu.
„Otevřete hangár,“ ozval se najednou hlas a u Celeste Grey se objevila první várka vznášedel.
„Tři jsou doma,“ vydechla Marsela.
„Zbytek taky,“ zamumlala Terys skoro zklamaně.
„Jsou všichni?“ zeptal se Eugen obsluhy hangáru.
„Jsme tady, nálože jsou na místě, mám nějaké souřadnice,“ vzala si slovo Jolla a jen kývla na hlídku u vchodu do vnitřních prostor lodi.
Celeste Grey odletěla na největší možnou vzdálenost, ze které bylo možné nálože odpálit.
Eugen Khiari se předklonil v křesle, pootočil hlavu, aby viděl na Terys a krátce kývl.
Terys vycenila zuby v širokém úsměvu a jemně klepla do obrazovky.
Na okraji plynového obra se zablýskalo.
„Hlášení!“ Eugen se snažil mluvit klidně, ale moc mu to nešlo.
Než se kdokoli nadechl k odpovědi, objevila se u obří planety namodralá záře a rychle se šířila.
„Pryč!“ zařvala Jolla.
Lugh Michael spustil nadsvětelný pohon a vklouzl s Celeste Grey do hyperprostorového tunelu těsně před tím, než je zasáhla vlna po výbuchu. Odpálením wraithských lodí zažehli okolní plyny a zničili nejenom wraithská plavidla, ale i celou planetu, u které se schovávala.
„To bychom měli,“ vydechla Jolla. „Jestli někdo z Wraithů hlídá, tak máme problém.“
„To se uvidí za chvíli. Kde máš ty souřadnice?“ zeptal se Eugen. Bylo zbytečné plakat nad zničenou planetou. Pokud si další várka nepřátelských lodí zatím ničeho nevšimla, zopakují si Pozemšťané předešlý úspěšný postup. „Pošlete zprávu na Zemi se všemi podrobnostmi,“ otočil se k Marsele.
Na místo označené Jollou se dostali za šest dní. Byla to dlouhá doba a Eugena často napadlo, proč jsou Wraithové tak daleko od sebe. Pořád se nemohl smířit s tím, že nebyli všichni na jedné hromadě.
Druhou várku nepřátelských plavidel našli docela snadno. Schovávala se na okraji pásu asteroidů a nevypadalo to, že by věděla o nebezpečí, které se k nim pomalu blížilo a využívalo každý kamínek jako úkryt před případnými zvědavými kamerami sond.
„Je jich tady víc.“ Jolla se zvedla a popošla k centrální obrazovce,
„Ale pořád nejsou všichni,“ zavrčel na to Eugen. Ze Země přišla zpráva, že se mají vystřídat s Jennifer Keller. Nechali je ještě dokončit započatou akci s dalším shromaždištěm Wraithů, ale jakmile s nimi skoncují, chce Nathan Velenský svoji loď zpátky. Pro Eugena to znamenalo, že nejspíš zůstane trčet na Zemi. Na druhou stranu, Jolla získala jenom souřadnice, na kterých se Celeste Grey právě nacházela. Jestli se jim nepodaří získat další, bude Jennifer Keller hledat naslepo podobně, jako začínala Celeste Grey.
„Jsme na správné pozici, můžeme vypustit Jumpery s náložemi,“ řekl Lugh Michals v pilotním křesle.
„Tentokrát to bude delší,“ trochu si povzdechla Jolla. Wraithských lodí bylo víc a byly rozmístěny na mnohem větší ploše, než to předešlé uskupení. „Začneme odzadu, čtyři letouny se budou muset vrátit pro další náklad, víc než pět souprav výbušnin do nich prostě nenacpeme.“ Zamračila se. Čím déle to bude trvat, tím větší je šance, že je Wraithové objeví.
„Budeš mít víc času na hledání dalších Brouků,“ řekl s přemáháním Eugen. Nechtělo se mu přenechat další likvidaci Wraithů někomu jinému a právě ho napadlo, že ani neví, kdo bude Jennifer Keller velet. Evan Lorne to nebude určitě, ale dál bylo několik možností. Další loď, která se teprve začínala stavět, zatím neměla jméno, natož, aby byla vybraná posádka. Lehce zatřásl hlavou, aby mu myšlenky přestaly utíkat na Zemi, a přinutil se myslet na současnost. Měli před sebou skoro padesát lodí a nikdo si netroufnul odhadnout, jestli je nepřátelé objeví hned, uprostřed práce, na jejím konci, nebo budou mít stejnou dávku štěstí jako v prvním případě.
„Piloti mají určené cíle, první náklad je na palubě, čekáme na paní Jasiri,“ ozvala se Marsela z hangáru. Tentokrát byla příprava mnohem jednodušší než poprvé. Všichni věděli, co mají dělat.
Jolla přešla můstek a na chodbě se rozběhla tryskem.
„Maskování zapněte okamžitě po opuštění hangáru. Nezapomeňte na radiový klid. Start v okamžiku, kdy budete připraveni,“ řekl Eugen. Podíval se na Terys Hallovou a neudržel úsměv. Bojovnice byla nachystaná k útoku, jakmile se naskytne příležitost.
„Odlétají,“ hlesla Marsela.

„Trvalo to trochu déle, ale můžeme vyrazit,“ řekl Phil. Dakota byla několika body spojená s Odyssey a kolem obou lodí se vznášela ochranná duhová koule.
„Prošla jsem výpočty. Dobrá práce,“ řekla Amanda. „Ti čtyři jsou pořád tam, kde byli předevčírem?“ Otázka směřovala k Edwardovi.
První důstojník se zašklebil a kývl. Nicholas Montgomery odmítl opustit Dakotu. Zachary Powel a Shawn Hopkins se uvolili přestěhovat se na Odyssey, ale jejich setkání se členy posádky většinou nedopadalo dobře, tak skončili dobrovolně zavření ve svých kajutách a přijímali jen návštěvy Edwarda Bosche. Oliver Martens ležel na ošetřovně a nikdo nevěděl, co s ním má dělat. Rána na hlavě mu mokvala a každou chvíli měnila barvy, Olie mluvil z cesty, omdléval a hned byl zase plný elánu a s jasnou myslí. Lékař usoudil, že se v něm snaží usadit neznámá entita, ale jak ji vypudit nebo zlikvidovat, na to nedokázal přijít.
Amanda nic víc neočekávala, tak se pootočila k hlavní obrazovce a řekla: „Pane Josere, spusťte to.“

„Jolla a její tým našli ještě dvě lodi schované za větším balvanem,“ řekl Lugh. „Vzali další nálože a letěli tam.“
Eugen váhal, jestli má protočit oči nebo tiše jásat, že bude zničeno víc Wraithů. Všechny ostatní Jumpery už byly zaparkované v hangáru a jejich posádky se většinou sešly v jídelně. Nálože ve wraithských plavidlech tiše čekaly na naplnění svého účelu.
„Co to, sakra….?!“ vykřikla Terys.
Mezi wraithskými loděmi se rozlila barevná záře. Rostla a sílila a lodě, které zasáhla, vybuchovaly jedna podruhé stejně, jako se tříštily kameny v pásu asteroidů. Záře se rychle přibližovala k Celeste Grey. Lugh Michals pustil podsvětelné motory i trysky pro jemnější korekce a snažil se vyhnout ničivému světlu. Skoro se mu to podařilo, i když levý bok a část zádi byly podivně zkroucené a prasklinami namáhaného trupu unikal vzduch.
Záře pohasla a Eugen tichounce vydechnul s přáním, aby to byl konec. Namísto záře se najednou objevilo zvláštní členité plavidlo, rozštěpilo se a jeho větší část se rozletěla mohutnou explozí.

Nicholas Montgomery ležel ve své kajutě na Dakotě a mračil se do stropu. Posádka Odyssey se všemožně snažila, aby se mezi nimi cítil dobře, ale pro pilota nebylo jednoduché se najednou přizpůsobit takovému počtu neznámých lidí. Tři dny se snažil žít mezi nimi a pak utekl zpátky do známého prostředí Dakoty a vůbec mu nevadilo, že v ní zůstal sám. Jeho loď byla připoutaná k Odyssee a obě plavidla měla společně putovat k Zemi nějakou neznámou metodou, kterou Zach pojmenoval ‚přískokem vpřed‘.
Collin cítil, že se lodě chystají ke skoku. Stěnami Dakoty probíhalo nervózní chvění, mohutnělo, až se rozdrnčel každý kousek vybavení, a skončilo mohutným zapraskáním.
Collin vyskočil a hnal se na můstek, aby zjistil, co se vlastně stalo. Podle Josera Velikého, jak Nicholas okamžitě začal v duchu říkat hlavnímu inženýrovi Odyssey, probíhal skok bez vedlejších účinků. Právě tento skok nějaké vedlejší účinky určitě měl.
Collin zapnul všechny sondy a skenery, co jich ještě na Dakotě fungovalo, aby zjistil, co se děje.
Na hlavní obrazovce se postupně rozblikal neuvěřitelný pohled do okolí lodě. Rozsah zkázy v první chvíli Collin nedokázal odhadnout, ale postupně si uvědomoval, že Odyssey zmizela, kolem létají trosky jistě z více než jedné lodi a na trup bubnuje drobná kamenná tříšť z rozbitých kusů v blízkém pásu asteroidů. Při dalším pohledu si uvědomil, že na okraji zorného pole je neznámá loď. Nechal si přiblížit její trup a usoudil, že by mohla být pozemská. Po chvíli pátrání objevil i její jméno. Celeste Grey. Z neznámého důvodu si vzpomněl na Erin Velenskou.
Podíval se na komunikaci a napadlo ho, že ji ještě určitě nikdo neopravil. Bude se k Celeste Grey muset vypravit osobně a zjistit, co se stalo.

Poslední vývoj událostí na Zemi a v Mléčné dráze obecně se mi vůbec nelíbí a moc těžko se mi popisuje
Proto mi nezbývá než vyhlásit
ZIMNÍ PRÁZDNINY
i na na začátku roku 2019
Budu se snažit začít vydávat zase co nejdříve a určitě Vás budu informovat o postupu prací přinejmenším doplňováním Obsahu o další kapitolky.
S velkou omluvou

[Aiwendill]

ANOOOOO!!!!

konečne dostali na frak...

tebe sa to síce ťažko popisuje, no mne sa to veľmi príjemne číta...

len tak ďalej...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Já věděla, že budeš rád. Tak jen se raduj, dokud to jde
A popisuje se mi to teď tak, že mám už šest začátků jedné kapitoly a ani jeden není správně Proto ty zimní prázdniny, už dlouho jsem se nepohnula z místa.
Díky

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Zjistila jsem, že už není zima, takže zimní prázdniny neplatí
Sice ještě nemám dopsáno do úplného konce, ale na pár měsíců už to vyjde a do té doby si s tím snad nějak poradím. Pokud tedy přežiju tuhle kapitolu, vydávání bude pokračovat jako obvykle každého 8., 18. a 28. v měsíci.
Ale už dost vykecá... povídání - bavte se

99. Odražená střela

Krabat se nedůvěřivě zadíval na hlášení jedné z lodí. Zpráva byla poměrně dlouhá a doplněná obrazovou přílohou. Podle ní na jedno wraithské tajné shromaždiště zaútočily pozemské lodě tak silně, že se při tom obě poškodily, a z téměř padesátky wraithských plavidel zůstalo jen jedno, které se skrývalo za velkým kusem skály trochu stranou od ostatních. Krabat se nad tím ušklíbl. Některé královny si zakládaly na své jedinečnosti až do té míry, že zůstat mezi loděmi s jinou královnou nebo bez královen, které jim nebyly podřízeny, pro ně bylo nemyslitelné.
Teď se to ovšem hodilo.
Krabat znovu otevřel obrazovou přílohu a pomalu procházel jeden otisk za druhým. Nad menší pozemskou lodí se zarazil. Někde ji už viděl, ale bylo to tak dávno -. Přestal pátrat v paměti a soustředil se na další obrazy. Z pásu asteroidů byl vykousnutý oblouk právě v místě, kde se wraithské lodi původně ukrývaly. Po zásahu tam nezbylo nic než prach a pár bezvýznamných kousků neidentifikovaných trosek. Na okraji té zkázy se vznášela dvě pozemská plavidla. Jedno bylo stěží rozeznatelné kvůli velice chytrému odstínu barvy, který splýval téměř s každým pozadím, a ta druhá, menší, tu nechal kdysi dávno odletět potom, co díky upravenému zařízení Attero dokázali zničit mnoho nepřátelských plavidel včetně hrozivé městské lodi nazývané Atlantis. Tak až sem se dostali? pomyslel si Krabat. Když tu loď nechávali na místě, byl přesvědčený, že už ji nikdy neuvidí, protože se rozpadala a z hyperpohonu jí nezbylo vůbec nic. Posádka toho plavidla měla obdivuhodnou vůli k životu.
Zamrkal, aby usměrnil myšlenky k současnému problému, a nechal vyvolat poslední data ze sond, které monitorovaly další tři wraithská hibernační seskupení. Čtvrtou sondu nechal bez povšimnutí. Věděl, že u ní najde to, co viděl v hlášení jediné přeživší lodě, jen to bude méně zřetelné kvůli větší vzdálenosti od cíle zaměření.
Dvě soustavy plavidel odpočívaly na správných souřadnicích a kolem nich byl klid. Třetí ukázala jenom prázdný kus vesmíru. Krabat se zamračil. Sonda se zřejmě nějakým vnějším zásahem pootočila. Zadal jí nové pokyny a čekal, až se přenášený obraz posune na správnou pozici.
Mezitím se zamyšleně díval na zprávu a přemýšlel, jestli ji má poslat veliteli Aceovi. Věděl, že opustil hibernační komoru, jakmile se všechny královny uložily ke spánku, a hledá ochranu před jedem, který se šíří ze Země. Rozhodným pohybem hlášení odeslal na Aceovu loď. Velitel by měl vědět, co se děje dřív než se rozhodne, že na Zemi navštíví své uctívače. Krabat nepochyboval, že k takové návštěvě brzy dojde. Nedalo se počítat s tím, že se lidé ozvou sami.
Počítač tiše pískl, aby upozornil, že korekce sondy byla provedena a načítají se nejnovější data.
Krabat se zadíval na obrazovku, opřel se rukama po obou stranách pultu a přiblížil obličej těsně k napnuté bláně. Byla na ní vidět část vesmíru s vyznačenými záchytnými body. Slunce nejbližší solární soustavy, propočítaná dráha komety, mlžný obláček vzdálené jiné galaxie. Ale v popředí toho všeho chyběla obří plynná planeta s hrstkou wraithských lodí. Nezbylo po nich vůbec nic.
Krabat nastavení sondy ještě dvakrát zkontroloval, než přesvědčil sám sebe, že se opravdu dívá na správné místo.
Chodbami wraithské lodi se spící posádkou se rozlehl jeho vzteklý výkřik.

Ace pročítal zprávu odeslanou z Krabatovy lodi i s dodatkem o zničení dalšího uskupení a pevně k sobě tiskl rty, aby z nich neuniklo něco, co by procházející trojčlenná hlídka vojáků mohla považovat za projev slabosti. Krátce potvrdil převzetí vzkazu a jedním slovem schválil zesílení hlídek ve stíhačkách. Občasný průlet okolím nebyl dostačující.
Ohlédl se a pokývl na Zaka.
„Poletím na Zemi. Od Radka přišel pulz značící, že má nové informace, a pokusím se sjednat příměří,“ řekl. K poslednímu rozhodnutí došel právě v té chvíli. Připadalo mu, že mezi Pozemšťany má dost přátel na to, aby mohla proběhnout neoficiální schůzka. Navíc, pousmál se, přesvědčí Andoriel k návratu na loď. Měl čas přemýšlet o jejich divném rozloučení a po znepokojivém snu o válce se Zemí pochopil, že chce mít Áju na dohled. Nebo pod dohledem. Tak si zvykl na telepatii mezi nimi, že slovní komunikace vázla na základních věcech. To se musí změnit.
„Přivez ji s sebou,“ vpadl mu do myšlenek Zak. I on myslel na Andoriel.
Ace přikývl a odešel do hangáru, aby si vybral malou přepravní loď. Nepochyboval o tom, že cestou zpět bude mít společnost.

„A tak jsem tady,“ skončil hodně zkrácené vyprávění Nicholas Montgomery. Seděli s Eugenem Khiari v jeho pracovně a velitel při Collinově vyprávění jen nedůvěřivě vrtěl hlavou. Na osudové setkání Atlantis s Wraithy se pamatoval. Tehdy právě nastoupil do vesmírné akademie a zničení většiny pozemských lodí jím otřáslo tak, až si říkal, jestli by jako námořní kapitán neměl víc šancí k uplatnění. Na Zemi neměl nikdo ani tušení, že se jedna z lodí zachránila. Podíval se na obrazovku a s povzdechem přijal skutečnost, že Dakota dál nepoletí. Loď byla tak zničená, že bylo s podivem, kam až doletěla, a nedávný výbuch v její bezprostřední blízkosti ji dorazil úplně. Ještě vydržela, než se jim podařilo dopravit pana Montgomeryho na palubu Celeste Grey, a pak se začala pomalu rozpadat. Na monitoru bylo vidět, jak se oddělují jednotlivé kusy a odplouvají pryč.
Collin se díval tam, co Eugen. Zvedl ruku a přejel prsty po obrazu.
„Děkuju,“ zašeptal.
Eugen Khiari zamrkal, aby si srovnal myšlenky, a dotkl se interkomu.
„Pane Hanelle, hlášení o stavu lodi. Můžeme letět domů?“ Po krátké odpovědi a ještě kratším rozkazu Celeste Grey zmizela v hyperprostorovém okně.

„Takže další souřadnice nemáte?“ Thomas Hidllet nervózně zaklepal prsty o stůl.
Eugen po něm loupl očima. Tenhle Thomasův zlozvyk nesnášel. I proto si dával na čas s odpovědí a nejdřív se zavrtěl na židli, natáhl nohy a zase je pokrčil a zvedl a zase položil dlaně na stehna.
„Než došlo k výbuchu, Jolla začala posílat zprávu. Nepřišla celá, ale něco se z ní vytáhnout dalo,“ řekl neochotně. Přesně věděl, co bude následovat.
„Má pan Velenský na Celeste Grey všechna data? Nechce otálet víc, než je nutné.“
„Všechno je v lodním počítači.“
Thomas se na Eugena podíval. Něco se mu na tom nezdálo. „Takže se k těm informacím dostane,“ konstatoval spíš, než se ptal.
Eugen se neznatelně ušklíbl. Souřadnice byly schované za jeho osobním kódem. Než mohl váhavě kývnout, ozval se Nat z orbity. Ohlásil, že drobné opravy proběhly, celá posádka je na palubě a vydává se na cestu k dalšímu wraithskému stanovišti. S kapkou škodolibosti poděkoval Eugenovi za data a po Tomově potvrzení, že mohou letět, se v reproduktoru ozvalo cvaknutí vypínané komunikace.
„Víte, co Eugene? Jděte si odpočinout. Pozítří se máte hlásit v Mohavské poušti, tak ať jste ve formě. Zkuste třeba nějakou masáž,“ poslal Thomas Eugena pryč.
Sotva se za panem Khiari zavřely dveře, zavrtěl pobaveně hlavou. Původně byl rozhodnutý mu říct hned, že dostane velení na další vesmírné lodi, kterou se jim podařilo postavit, ale jak pochopil, drobné legrácky Eugenovi nebyly cizí, tak ať ještě chvíli tápe, co s ním bude dál, než ho Elizabeth McKayová představí stříbrné krásce jménem Samantha Carter.
Znovu zabubnoval prsty o stůl, přisunul si poslední zprávu a začetl se do stručného výpisu z toho, co si Nicholas Montgomery pamatoval o cestě Odyssey.
To bylo další velké překvapení. Všichni si mysleli, že jak Dakota, tak Odyssey jsou nenávratně ztracené i se všemi členy posádky, ale zatím - posádka Odyssey zřejmě našla Veitoňany a pozvala je na Zemi.
‚Jen aby to nebylo horší,‘ pomyslel si a podíval se na hodiny. Do odchodu mu zbývala ještě spousta času, ale právě ho napadlo, že tentokrát k Andoriel nepřijede s prázdnou.

„Jak si to představuješ, že si ‚tady uděláme přestávku‘?“ vyjel Nathan Velenský na svoji matku. Řítili se hyperprostorem a Erin si právě usmyslela, že je čas zastavit.
Unaveně se na něj podívala. „Prosím, věř mi. Nezdržím vás dlouho. Jen se kouknu na jednu planetu, kterou budeme míjet asi za patnáct minut, a Celeste Grey zase hned poletí.“
Nat se na ni mračil, ale věděl, že stejně udělá, co matka chce. V posledních dnech bral její neměnný vzhled za své a scházela mu téměř před očima. Většinu času ve své kajutě ležela otočená ke zdi. Dost mu to vadilo, protože se těšil, že až jí ukáže svou loď, přijde s nějakým chytrým nápadem na zlepšení čehokoli, co ji právě zaujme, a bude se chtít do změn zapojit. Zatím to tak nevypadalo. Loď si sice prohlédla a projevila patřičné nadšení, ale pak ji už zajímala jenom nějaká pustá planeta na jejich cestě.
Dramaticky si povzdechl, rozhodil ruce a odešel zařídit tu přestávku.
Erin se svalila na lůžko a čekala, že se hned přihlásí Dar. Nepřihlásil. Nechával ji v nejistotě, co na té planetě, kam se tolik chtěl dostat, budou dělat, takže občas pustila fantazii na procházku a vymýšlela nejneuvěřitelnější věci. Většinou jí tichý hlásek v hlavě zašeptal „samá voda“. Věděla, že to nemůže být Dar, a také věděla, že má ten hlásek nejspíš pravdu.

„Pane Hidllete, je tady Wraith a chce s vámi mluvit,“ hlásil voják od hlavní brány komplexu.
„Cože?“ vypadlo z Thomase. „Kdo?“
„Thomasi Hidllete, kdysi mi John Sheppard říkal Todd. Jestli je na vaší základně, potvrdí vám to. Přišel jsem vyjednat příměří.“
Hluboký hlas rozechvíval reproduktor a Thomasovi přeběhl mráz po zádech. To byl ten Wraith, který se snažil vyléčit Andoriel. Ten, se kterým už zase chtěla odejít, kdyby se vrátil. Příměří? To určitě!
„Do zasedačky. Všechna bezpečnostní opatření,“ řekl krátce v odpověď.
V zasedací síni SGC kromě Wraitha a tří vojáků s připravenými zbraněmi postávali dva členové protiwraithského kroužku. Berenika Brathová byla dost vyděšená, ale ještě víc byla zvědavá na toho tvora, o kterém tolik slyšela. Držela se poblíž vstupu a sledovala wraithského velitele široce otevřenýma očima. John Sheppard stál proti ‚svému‘ Toddovi a trochu závistivě si ho prohlížel.
„Vypadáš pořád stejně,“ uznal po dlouhém zkoumání.
Ace pokývl hlavou a mlčel. O Sheppardovi se to samé říct nedalo a povědět pravdu nebylo diplomatické.
„Tak co chceš?“ řekl místo pozdravu Thomas. Celou cestu do zasedačky přemýšlel, co s tím Wraithem udělá, až odmítne jeho žádost, prosbu, rozkaz nebo cokoli jiného, co mu velitel přednese. Řešení ho zatím nenapadlo.
Velitel se na něj usmál. „Také ti přeji krásný den,“ pozdravil s malou ironickou úklonou. „Stejně tak i vám všem,“ dotkl se pohledem Bereniky, která ze sebe nedokázala ani při jeho příchodu ani teď vypravit slovo. Wraith se posadil ke stolu, položil na něj ruce a odpověděl na dotaz Thomase: „Promluvit si. Chci si jen si promluvit.“
Jako první si proti němu sedl John, pak následoval Tom a kousek stranou si sedla i Berenika. Thomas se rozhlédl po vojácích, okázale položil před sebe na stůl pistoli a pokynem ruky poslal stráže pryč.
„Útočíte na naše lodi, i když vás neohrožují,“ začal Ace po krátké odmlce.
John si opovržlivě frknul.
Ace se na něj podíval a pak se zase otočil na Thomase. Dohadování se rozjelo. Wraith předkládal možnosti, nabízel kompromisy a Pozemšťané všechno odmítali. Po hodině se Ace pomalu vrátil zpátky k židli, ze které během té doby rozzlobeně vyskočil, ale neposadil se. Krátce se podíval na Johna. Pokud věřil, že se mu podaří bývalého velitele expedice Atlantis přesvědčit, spletl se. John sice vypadal jinak a zdál se křehčí a lépe ovlivnitelný, ale uvnitř byl tvrdší než dřív.
„Vyhlašujete nám tímto válku, víte to?“ zeptal se. Po Thomasově pokrčení rameny kývl, že rozhodnutí bere na vědomí. „Pak tedy odejdu.“
Thomas zvedl ruku a zase ji spustil, aniž se dotkl komunikátoru. „Odejdeš. Sám a hned,“ řekl důrazně.
Veliteli se lehce zkřivily rty. Neměl v úmyslu prozrazovat své další plány.
„Cože?“ zeptala se zmateně Berenika
„Andoriel zůstane na Zemi stejně, jako všichni ostatní, na které bys měl zálusk,“ pokračoval stejně důrazně Tom.
Wraithův škleb byl tentokrát nepřehlédnutelný.
„Zase Andoriel?“ zeptal se John výhrůžně a sáhl po pistoli na stole. „Na to zapomeň.“
„Odejdu s tím, s kým budu chtít,“ řekl vážně Ace. „Andoriel potřebuje další wraithský zásah, aby přežila, nevšimli jste si?“
Tom zbledl. Ája v poslední době stárla tak rychle, až mu z toho bylo úzko, a jediné, co z ní zůstávalo, byl její suchý humor. Sáhl po pistoli v Johnově ruce, aby svým dalším slovům dal větší důraz. Zachytil při tom prstem o spoušť a ke zděšení Bereniky se ozval výstřel.
John a Thomas se společně podívali, kam míří hlaveň a tiše vydechli. Byla obrácená do prostoru mimo všechny živé bytosti v místnosti. John ustoupil a nechal zbraň v Tomově ruce.
„Nikoho ze Země neodve…,“ začal Tom, když se vzpamatoval a opatrně položil pistoli zpátky na stůl. Otočil se přitom k Wraithovi a zarazil se uprostřed slova.
Berenika stála s obličejem v dlaních a tiše vzlykala, John se mezitím zhroutil na nejbližší židli a mezi zuby drtil pár kleteb a děkovných modlitbiček, že nikoho nezastřelili.
Wraithský velitel Ace stál ještě další dlouhou vteřinu, v očích překvapení, pak se pomalu a tiše sesunul k zemi. V bílých vlasech zadní části hlavy se mu rozlévala černá skvrna wraithské krve.
„Je… je mrtvý?“ zašeptala Berenika.
John se sehnul a dotkl se Wraitha. „Odražená střela,“ zamumlal. „Mrtvý,“ potvrdil po chvíli zkoumání a všechny modlitby odvolal.

vynikající díl nečekal bych, že zabiješ Ace

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Já si to taky nedovedla představit

[andoriel]

Bavte se

100. Něco o létání

Erin Velenská obejmula syna a nechala ho na palubě Celeste Grey. Letěla jenom s pilotem, protože Nathan odmítl ji pustit úplně samotnou. Vojenský doprovod musela odmítnout tak důrazně, až to vypadalo jako hádka, než se Nat nechal přesvědčit, že na té planetě žádné nebezpečí nehrozí.
„Budu tě sledovat,“ řekl nakonec výhrůžně.
Erin se na něj usmála. „To budu ráda.“
Planeta byla sice pustá, ale s dýchatelným vzduchem. Pod nepřerušovaným příkrovem mraků se pěnil rozbouřený oceán a nad ním trčely ostré holé skály.
„Úplný ráj,“ zamumlal pilot a na Erininu žádost posadil Jumper na jednu z mála rovných ploch mezi špičatými kameny.
„Za pár minut jsem zpátky. Zůstaňte tady,“ řekla Erin a pilotovy protesty odbyla mávnutím ruky. Vystoupila a vydala se bez rozhlížení z pilotova dohledu. Našla si místo na kameni, který trčel do prostoru vysoko nad zpěněným oceánem, usadila se na něm a zavřela oči.
S trhnutím oči otevřela. Připadalo jí, že na okamžik usnula. Žádná změna se se na první pohled nestala. Pořád seděla na studeném kameni nad zuřícími masami vody. Ohlédla se a nasucho polkla. Kámen původně jen okrajem vyčnívající z masivu byl v jiné dimenzi spojený se skalní stěnou úzkou kamennou lávkou, která se už z větší části rozdrolila. Erin stačil jeden neopatrný pohyb, aby z lávky odpadl další kámen a zmizel v mlžném oparu nad divokým oceánem.
„Něco bys s tím měla udělat, než spadneš,“ poradil jí hlas přímo před ní.
„Kde jsi?“ zeptala se. Nikoho neviděla.
„Koukej kolem sebe a začni něco dělat,“ poradil jí hlas.
Těsně u její pokrčené nohy ležel kámen s ústy, která se právě zaklapla.
„A co bys mi tak poradil, abych udělala?“ zeptala se Erin uštěpačně kamene.
Kámen na ni vyplázl jazyk a mlčel. Z lávky se odrolil další kus.
„Máš pusu, tak koukej mluvit,“ zavrčela Erin.
Ústa z kamene zmizela. Místo, na kterém Erin seděla, se zakymácelo. Hmátla po kameni a hodila ho dolů. Výstupek se pohnul za ním. Erin vykřikla a zvedla ruce, jakoby se mohla něčeho zachytit.
„No konečně. Mávej.“ Před Erin letící vstříc temné smrti na dně oceánu se objevil Dar. Byla si jistá, že je to on, i když tuto jeho podobu nikdy neviděla. Poloprůhledné tělo a velká křídla pokrytá něčím, co vypadalo jako duhové plátky, to bylo na hony vzdálené všemu, co jí zatím předvedl.
„Mávej!“ křikl, když si uvědomil, že ho neposlouchá.
Pohnula zvednutýma rukama a odlepila se od padajícího kamenného výstupku. Zvedla hlavu a prohlédla si své ruce proměněné ve stejná křídla, jako měl Dar.
„A teď poleť.“ Nečekal na její reakci, prudce zabral a vyletěl vzhůru. Erin ho následovala pořád ještě překvapená, co si na ni vymyslel.
„Tudy,“ naváděl ji do správného směru.
Vysoko v mracích se objevila zlatavá záře. Čím víc se k ní blížili, tím byla jasnější, až vytvořila ovál s tak jasným okrajem, že Erin zase zavřela oči, ale pilně mávala rukama-křídly.
Pod zavřenými víčky jí tančila černá a zlatá kola a v uších slyšela vysoký pištivý smích, který postupně přecházel do hlubokého dunivého chechotu.
„Už toho nech, vypadá to směšně,“ zajíkl se chechtající se hlas.
Erin otevřela oči a hekla, jak dopadla z výšky na zem.
„Au,“ promnula si rukou naražené pozadí.
„Tak tě tu vítám.“ Dar k ní natáhl ruku, aby jí pomohl vstát, a druhou rukou udělal široké gesto.
„A tady budeš v bezpečí?“ zeptala se Erin. Vstala a rozhlédla se. Neviděla nic.
„Oba tu budeme v bezpečí,“ ujistil ji Dar. „Asi by se to dalo nazvat útočiště.“
„Hmmm,“ pokrčila Erin nos. „A co tu máte k vidění?“
Kolem nich byla temnota protkaná miniaturními barevnými kroutícími se červíky. Dar viděla jen proto, že jemně světélkoval.
„Netrpělivá, jako vždycky,“ smál se jí. „A to ještě nevíš o tom největším překvapení.“
„Nemám ráda překvapení,“ zavrčela Erin. Smích zazněl hlasitěji.

Michael seděl vedle lůžka Mayi a díval se, jak spí. Netrpělivě pohnul rukou, ale ovládl se a ruku zase spustil. Na probuzení byl ještě čas. Jakmile otevře oči, bude potřebovat všechnu energii, kterou dokázala nějakým způsobem nastřádat. Zapletl si prsty u rukou do sebe, aby odolal pokušení ji budit.
Maya hlasitěji vydechla, pootočila hlavu a otevřela oči. Michael poposedl, když se na něj podívala.
„Vyspala ses?“ zeptal se.
Maya se na něj ušklíbla. Bylo v tom trochu rozpaků, protože občasná starostlivost a jemnost Michaela ji pořád ještě vyváděla z míry.
„Tak vstávej!“ vykřikl, zvedl se a podal jí ruku.
Maya se několikrát střídavě podívala Michaelovi do tváře, na jeho napřaženou ruku a zpátky. Zdálo se jí to všechno více než podezřelé.
„Co ta péče?“ zeptala se opatrně. Žádný pokus o vstávání z postele neudělala.
Michael se zazubil. „Uvidíš. Doufám.“ Ustoupil ke vchodu a kývl na Mayu, ať už konečně vyleze.
Za pár vteřin stála ve volné haleně dlouhé skoro po kotníky a s rukávy plandajícími jí kolem prstů. „To nesnáším,“ zavrčela a ohrnula si oba rukávy k loktům. „Au,“ pokračovala a levou rukou se dotkla pravého ramene tak daleko na zádech, kam jenom dosáhla. Moc daleko to nešlo, něco jí bránilo dokončit pohyb. „Co to je?“ zamračila se na Michaela.
Neodpověděl, jen pokynul k velkému obdélníkovému zrcadlu, které sehnal bůhví odkud. Maya k němu došla a pootočila se, aby viděla na bolavé místo na lopatce. Zalapala po dechu a překvapením se málem složila k zemi. Michael ji chytil a se špatně skrývanou netrpělivostí čekal, dokud se trochu nevzpamatovala.
„Chceš je vyzkoušet?“ zeptal se. Kolem úst mu hrál náznak úsměvu, ale v očích měl obavy, jestli se jeho pokus povedl.
„No jasně, že chci,“ vypravila ze sebe Maya.
Společně vyšli před jeskynní komplex, kde pomáhali skupince wraithských vědců se stavbou nových organických lodí. Už dlouho je nikdo o další nežádal, tak Michael využil volného času ke svému výzkumu ovlivněnému nálezy ve wraithském městě Kerys.
„Máš dost prostoru?“ zeptal se Mayi.
Rozhlédla se po široké písečné pláži z jedné strany ohraničené lesem a skalami a z druhé klidnou hladinou vnitrozemního moře. Kývla a pohnula rameny ve snaze přimět se k nezvyklému pohybu. Nic se nestalo.
„Nevím, jak přesně -,“ začal Michael, ale to už se na Mayiných zádech roztáhly nejdřív světlounce růžové krovky a pak velká průhledná křídla. Párkrát jimi máchla a vznesla se do vzduchu. Tak ji to překvapilo, že strnula a spadla do písku.
„Ty!“ hekla. „Ty Wraithe jeden zatracenej!“ vyskočila do vzduchu a znovu zamávala křídly. Nadšením vykřikla a pustila se přímo vzhůru.
Michael zvedl ruku a chtěl jí říct, že tak vysoko ne, aby případný pád nebyl prudký, ale Maya už létala nad mořem. Vyzkoušela pár vývrtek a pak se chvíli jen vznášela na místě a mávala při tom rukama a nohama na všechny strany.
Pomalu se dostávala zpátky nad pláž, přeletěla nad lesem a vystoupala ke stěnám hor, pak se prudce snesla a chtěla přistát těsně vedle Michaela. Neměla ještě správný odhad, tak místo u něj přistála na něm. Povalila ho do písku a spadla na něj.
„Ty jeden zatracenej Wraithe,“ zopakovala celá udýchaná a se zářícíma očima.
Michael se nesnažil vyprostit. Ležel na zádech a popadal dech po nárazu Mayina těla. „Já vím,“ zasípal. „Miluješ mě.“
„Teď miluju jenom postel,“ zašeptala mu do ucha. Sotva domluvila, odkulila se na písek a zůstala tam ležet. „Jsem strašlivě unavená,“ přiznala. „Ale je to nádhera.“ Pootočila hlavu, aby se přesvědčila, že se křídla správně složila pod krovky a krovky jí sedí pevně sevřené na zádech. Všechno bylo v pořádku.

Jack O’Neill verze dvě se ve druhém patře nenápadné budovy, o které jen málokdo věděl, že tají organizaci s názvem „Ochrana Země“, nedůvěřivě díval na staříka před sebou.
„Odkud jste říkal, že jste?“ zeptal se.
Stařík se usmíval, Jackovi se zdálo, že trochu potměšile, a vůbec nic si nedělal ze tří vojáků, kteří na něj mířili nabitými zbraněmi. Vlastně by se stařík divil, kdyby na něj nemířili. Objevil se na chodbě přímo před O’Neillovou kanceláří a bez klepání vešel dovnitř. Jack nenápadným tlačítkem přivolal stráž a do doby, než přišla, mířil na staříka vlastní pistolí. Nečekaný návštěvník si byl dost jistý, že než se objevili vojáci, Jack neposlouchal ani polovinu z toho, co mu stařík řekl.
„Tak mladý a už nedoslýchavý?“ potřásl stařík hlavou. „Jmenuji se Enkaldetos a jsem z planety Veitenona. Říkáme si Veitoňané, abyste se nepletl, podle názvu bývalých planet, kde jsme žili: Veitony a Nové Veitony. Posádka vaší lodi Odysey nás pozvala a – už by tady měla být, ne? Kdepak je Amanda a Joser?“ rozhlédl se.
„Jak jste se sem dostal?“ Jack měl vlastní otázky, než na ty cizí začne odpovídat.
Kal se uchechtl. Jack měl neodbytný pocit, že správná odpověď by zněla – to byste nepochopil – ale stařík se projevil jako větší diplomat, než by Jack očekával.
„Používáme jednu takovou malou vychytávku, která kohokoli nebo cokoli přenese z mojí planety přímo na tu vaši a dokonce si můžeme vybrat i přesné místo. Měl byste to mít na paměti, skoro bych řekl, že by se vám to mohlo časem hodit.“ Tvář mu zvážněla. „Můžete mi říkat Kal, jako všichni,“ pokračoval. „A teď už mi řekněte, co je s Odyssey.“
„Pozemská vesmírná loď Odyssey byla zničena při pokusu zlikvidovat pár nepřátelských plavidel.“ Jack si dal záležet, aby neprozradil, kdo nepřátelé jsou. Nová Veitona byla reálná planeta v galaxii Pegas, další, o kterých stařík Kal mluvil, patřily do oblasti mýtů a bájí. Zřejmě jen doteď. Nebylo by vhodné hned na úvod prozradit, že mezi možnými předky staříka a Zemí zuří nesmiřitelná válka. „Nikdo z posádky nepřežil. Nezachoval se žádný záznam o jejich cestě,“ pokračoval, když stařík překvapeně mlčel.
„A já si říkal, že je nikde nemůžu najít,“ povzdechl si Kal. „No, tak to abychom začali od začátku, co? Můžete si určit místo, kde se oficiálně setkáme.“ Stařík důstojně pokynul rukou.
Jack se nadechl k odpovědi, když se pohyb Kalovy ruky zastavil a změnil.
„Moment,“ řekl Kal tiše a naklonil hlavu na stranu. „Jistě,“ řekl si potichu sám pro sebe. „Tak to uděláme jinak,“ narovnal se a podíval se Jackovi ostře do očí. „Pošleme vám souřadnice místa setkání a přesný čas. Budete je mít,“ rozhlédl se po místnosti, „támhle na stole,“ mávl rukou. „Měli byste přijít včas a připravení,“ dodal.
Jack se zmohl jenom na kývnutí.
Kal opsal rukou půlkruh nad hlavou a ukročil vzad. Na okamžik se za ním objevila plochá krajina se vzdáleným mořem a vzápětí všechno zmizelo.
„No,“ zavrčel Jack. „Tak aspoň jedna záhada se vyřešila.“ Všiml si zmatených pohledů tří vojáků, kteří najednou neměli na co mířit. „Záhada toho, kde se tu ten Kal vzal,“ upřesnil. Propustil už zbytečnou stráž, a šel se podívat na stůl, kde měly být pokyny pro další setkání. Nijak ho nepřekvapilo, když zjistil, že přesně uprostřed stolní desky leží okousaný papír se souřadnicemi GPS, datem a Greenwichským časem.
„Tak to bylo rychlé,“ řekl si pro sebe. Všiml si, že datum je relativně dost vzdálené. Měli více než týden na přípravu. „No, dobře,“ pokračoval v samomluvě. Vzal papír za roh mezi dva prsty a strčil ho do obálky, kterou chvíli před příchodem návštěvníka roztrhl, aby zjistil, že ho její obsah vůbec nezajímá. Otevřel dveře a kývl na první osobu, která šla kolem.
„Odneste to do laboratoře na rozbor. Opatrně!“ zdůraznil. „Dám jim vědět, o co se jedná.“ Zase za sebou zavřel a zvedl telefonní sluchátko. Celá záležitost s náhlým příchodem Veitoňanů se mu vůbec nelíbila.

„Jak to myslíš, zmizela?“ vyjel Nathan na pilota Jumperu. „Jak ti mohla zmizet, když má sledovací čip?“
Pilot se tvářil vyděšeně a krčil rameny. V jednu chvíli byla Erin Velenská pár kroků od Jumperu a v té další byla pryč. Celou dobu visel očima na sledovacím zařízení, tak ani nemohl říct, jestli se rozplynula, propadla do země nebo smrskla do velikosti zrnka prachu. Ani čip po ní nezůstal, zmizel taky.
„Hledejte dál,“ otočil se Nat na pár důstojníků na můstku. „Někde tady přece musí být.“
José Calvera se nadechl a polknul. Sice měl kromě pilota vesmírné lodi ještě také hodnost prvního důstojníka, ale říct Nathanovi, že mise má přednost před jeho matkou, to se přece jenom neodvážil.
Další hodinu strávili pátráním v dalekém okolí. Nathan chodil po můstku, dokud se mu dařilo ovládat vztek, pak odešel do své kajuty. Všichni v jeho okolí si oddechli a ve větším klidu pokračovali v hledání. Za deset minut se Nat přiřítil zpátky, zrušil všechny akce a vydal rozkaz pokračovat v cestě na souřadnice dalšího wraithského uskupení. Potom se zhroutil do křesla a promnul si čelo. Některé zprávy od matky byly dost náročné na jeho psychiku. Zvlášť ty telepatické.

vynikající díl chudák Nathan

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Nat bude v pořádku, to snad můžu slíbit
Jinak s radostí oznamuju, že ještě proběhnou poslední úpravy, a pak budou ZDP 2 celé dopsané

[andoriel]

Bavte se

101. Dozvuky

„Jak je možné, že nekontaktovali mě, když mají tak dobré inforrrmace?“ zadrnčel generál Pikošin. Ostře se podíval na Jacka O’Neilla. Jack pokrčil rameny. Neměl tušení.
„Možná,“ začal opatrně, „že to byla neoficiální návštěva. Třeba nás ten dědula chtěl jenom vidět před začátkem všech těch ceremonií, co je tady čekají.“
Generál si pohrdlivě odfrkl.
„Nevíme, jak to u nich funguje. Nikdy jsme o nich ani neslyšeli, dokud ta knihovnice nepřišla s vyprávěnkou z té opuštěné planety v Pegasu. Třeba je to jejich normální postup,“ uvažoval nahlas Jack. „Připravíme tedy všechny náležitosti na setkání, které nám nabídli?“ zeptal se.
Generál zamračeně přikývl a mávl rukou, že má Jack odejít. Plukovník O’Neill verze dva rázně srazil podpatky, zasalutoval a zmizel ve dveřích. Sotva za ním zaklaply, tichounce si oddechl. Jednání s vedením Obrany Země se stalo jeho nejnovější noční můrou. Generál Jean-Francesco Pikošin byl malý černovlasý nervní mužík, který s oblibou mluvil o svých předcích. V krátkých chvílích hned po seznámení s někým, koho by mohl v budoucnu potřebovat, dokázal být milý, ale nikdy mu to nevydrželo moc dlouho. Po matce Francouzce mu zůstalo silné ráčkování a po italském otci zdědil podměrečnou výšku a divné italsko-ruské příjmení. Oba rodiče se stejnou měrou podíleli na rozvoji jeho úžasné povahy, která byla kombinací arogance, komplexu z malé výšky, neústupnosti, omezeného rozhledu a několika neurčitých fóbií. S takovým vybavením se z něj v krátké době stal úspěšný důstojník, a po posledním wraithském útoku přijal bez váhání jak hodnost generála, tak i funkci vrchního vojenského velitele Obrany Země. Jack si to raději moc nepřipomínal, protože tu pozici nejdřív nabídli jemu a on ji odmítnul. Musel sám sobě přiznat, že kdyby tu příležitost dostal znovu, přijal by ji, a Pikošin by skončil v tom nejzapadlejším zapadákově, jaké by Jack dokázal na mapě najít. A tím nemyslel pouze mapu Země.
Na konci chodby zatočil vlevo a seběhl dvě patra, aby se dostal k logistice a zásobování. Bylo načase začít organizovat meziplanetární setkání.

Thomas se z Hory dostal až k ránu. Za normálních okolností by tam zůstal a vyspal se v některém pokoji pro návštěvy, ale tentokrát kolem sebe potřeboval cítit volný prostor. Ájin domek byl v takovém případě nejlepší. Okna byla dokořán a chladný větřík nastupujícího podzimu se nerušeně proháněl obytnou kuchyní a strkal nezvedené prstíky pootevřenými dveřmi do ložnice. Tom si dokonce cestou vzpomněl na svůj plán nepřijít tentokrát s prázdnýma rukama a po tichém příchodu pečlivě upravil v malé váze na okenním parapetu pár bílých květů. Spánek se ho tuto noc netýkal. Uvědomil si, že tak trochu doufal, že se Wraithovou smrtí zbaví toho ledového balvanu v hrudi, ale nestalo se. Spíš to bylo ještě horší, protože ochranná blanka zmizela a balvan se rozpadl na ostré střepy. Přinutil se na něj přestat myslet. Posadil se ke stolu a znovu si prošel, co se stalo: Wraith je mrtvý, jeho dopravní prostředek našli s trochou pomoci nové lodě na orbitě pojmenované po Samanthě Carter, a navíc to wraithské plavidlo i se svým původním pilotem ještě posloužilo jako vhodný cvičný terč. John Sheppard sice krátce váhal nad jeho zprovozněním a zapojením autopilota, ale nakonec to dokázal. Po včerejším návštěvníkovi nezůstala žádná památka. Andoriel zůstane na Zemi. Andoriel. Představil si, jak se po té zprávě její výraz mění z ohromeného přes nedůvěru k poznání, že je ten Wraith opravu mrtvý, a z toho, co se v jeho představě odrazilo v Ájině pohledu, se otřásl. Najednou se poslední události nezdály tak pozitivní. Raději jí nic říkat nebude. Zamnul si dlaní hrudní kost, jakoby se snažil obrousit hrany špičatých ledových kusů balvanu, a přinutil se zhluboka se nadechnout. Někdy i to stačilo ke zlepšení nálady…
S trhnutím zvedl hlavu z rukou složených na stole a rozhlédl se. Andoriel stála ve dveřích ložnice a rozespale na něho mžourala.
„Proč nespíš?“ zeptala se místo pozdravu.
Tom se rozhodl, že ohledně informací pro Andoriel bude mlčenlivost uvalena i na ostatní, kteří znali pravdu. Nikdy nechtěl v jejích očích číst to, co tam uviděl ve své představě.
„Přišel jsem před chvílí,“ pokrčil rameny. „Volal Jack a kontaktovali nás nějací mimouši,“ řekl první věc, která ho napadla. Nechtěl, aby se Andoriel začala na jeho pracovní den ptát sama. Nebyl si jistý, jestli by se neprořekl, protože únava na něj dolehla, až mu podjely ruce opřené lokty o stůl.
„Jaký mimozemšťani? Znám je?“ chtěla Ája vědět, ale žádný velký zájem neprojevovala. Začala připravovat čaj a občas se vyčítavě podívala na prázdnou dózu, kde měla být káva.
„Ne, jsou noví. Půjdu si lehnout. Bude to pohodlnější než na stole,“ nuceně se pousmál. Těžce se zvedl ze židle a zamířil do ložnice. Celou dobu se pečlivě vyhýbal Ájinu pohledu.
Andoriel se za ním dívala a říkala si, co je to ráno na Tomovi divného. Než na to přišla, našla na okně vázu s květy. Napustila do ní vodu, aby měly kytičky co pít, postavila ji doprostřed stolu, sedla si k němu a upíjela horký čaj. Myšlenky se jí neškodně odrážely od hlavy a málokterá našla cestu dovnitř.
Z příjemného nicnedělání ji vyrušil křik dvou sýkorek. Seděly venku na parapetu a volaly, že je čas na ranní krmení.
„No jo,“ řekla jim Ája, “vždyť už jdu. To je křiku. Měly byste si najít něco k snědku samy.“ Cestou na malou zahrádku sáhla po kyblíku plném slunečnicových semen.
Sotva odešla, Tom vykoukl z ložnice, rychle vtočil číslo na základnu a předal Patrikovi stručné instrukce. Položil sluchátko, zkontroloval, že se Ája zapovídala s veverkou a znovu zmizel v ložnici. Tentokrát usnul hned, jak položil hlavu na polštář.

John Sheppard s Berenikou Brathovou seděli v jídelně SGC a upíjeli z kelímků náhražku kávy. John silnou a hořkou, Nika slabou a naředěnou spoustou mléka.
„Takže jste byli skoro kamarádi?“ zeptala se Johna, když z něj bez velké námahy vytáhla příběh o jeho setkáních s Wraithem Toddem.
„To ne,“ potřásl hlavou. „Snažil se…“ John se zarazil a naklonil hlavu na stranu. „Přežít,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Snažil se přežít za každou cenu, takže byl ochotný se spojit i s lidmi. Ale nikdy jsme pro něj nebyli skutečně důležití. Vyměnil by nás za každou výhodu, která by se mu naskytla.“
„I Andoriel?“ zeptala se pochybovačně.
„No, u té by možná na vteřinku zaváhal,“ připustil John. „Možná!“ Zdůraznil.
„Tím chceš říct, že je ti to jedno? Nevadí ti, že je mrtvý?“ Berenika byla dost neodbytná, a když se dala do zkoumání nějaké zajímavosti, jen tak jí otázky nedošly. John trhnul rameny. Nebylo to ani ano ani ne. Nebyl si jistý.
„Kdo jí to řekne?“ zašeptala si Berenika spíš pro sebe než pro Johna. Ať už Wraith choval nebo nechoval k Andoriel jakékoli city, jejími si byla Berenika jistá a nechtěla být v kůži toho, kdo Áje oznámí Wraithovu smrt.
„Nikdo!“ ozvalo se nad ní. Patrik se před odchodem domů ze směny v technickém sále stavil u Bereniky a Johna, aby jim předal instrukce, které před malou chvílí dostal po telefonu od velitele základny. „Všichni mají zákaz o nočním incidentu mluvit. Andoriel Norová se nesmí nic dozvědět,“ pokračoval, když k němu oba zvedli pohled.
John si opřel lokty o stůl a schoval obličej v dlaních, Berenika potřásala hlavou a pořád dokola ji napadalo, jak moc to bude těžké.
„To není moc hezké,“ povzdechla si, když se ujistila, že Patrik odešel.
„Ale je,“ zamumlal John. „Kdo ví, co by vyvedla, kdyby se to dozvěděla.“
„Nic. Nemohla by dělat nic,“ pokrčila Berenika rameny. „Je mrtvý, zničený i se svou lodí, nic po něm nezbylo.“ Uvědomila si, že to opakuje už poněkolikáté a nebyla si jistá, jestli je to radostí, že je o jednoho Wraitha méně, nebo se snaží sama sebe přesvědčit, že nemohla pro jeho záchranu nic udělat.
„Snad máš pravdu.“ John se zvedl, zkřivil obličej, když mu hlasitě zakřupalo v zádech i v kotníku, a kývnutím se s Berenikou rozloučil. Byla to dlouhá noc a ta černá břečka místo kávy byla spíš k vzteku než na probuzení.

‚Celeste Grey a Jennifer Keller pátrají po dalších Wraithech, Samantha Carter hlídkuje u Země,‘ opakoval si Ivan na vesmírné stanici v pásu asteroidů a unaveně se díval na obrazovku ukazující okolí stanice. Zamračil se. Co ho to napadlo? Proč si opakuje rozmístění pozemských vesmírných lodí? Zamrkal a zavrtěl se na nepohodlné židli. Znovu se podíval na obrazovku a došlo mu, proč ho pronásledují takové myšlenky.
V pásu asteroidů se dělo něco na první pohled neurčitého. Kamenná řeka se pohybovala trochu jinak, než byl Ivan za těch pět let, co byl na základně, zvyklý.
„Skotte!“ zavolal. „Skotte, pojď sem! Koukej na to. Co to je?“
Skott se prudce odrazil nohama od země a na kolečkovém křesle přejel k Ivanovi.
„Víš, že nové nedostaneš, viď?“ řekl Ivan spíš ze zvyku, než by doufal, že jeho připomínka přiměje Skotta přestat s křeslem jezdit.
Skott se zašklebil a vzápětí mu tvář zvážněla, když se podíval na Ivanovu obrazovku.
„Tak, tohle vypadá jak…,“ začal, ale větu nedokončil.
„Vážení,“ ozval se v tu chvíli z interkomu hlas vedoucího základny. „Doufám, že jste si už všimli, že se u pásu asteroidů, který nám tak ochotně poskytuje útočiště a maskování, objevilo něco divného. Jak nás informovali ze Země, bude probíhat setkání s novou rasou a bude to vysoce formální záležitost. Naši noví přátelé budou prolétat těsně kolem nás, a protože nemusí hned vědět úplně o všem, máme pokyn zhasnout a počkat. Máte ještě pár vteřin na ukončení práce.“ Hlas se odmlčel a skupinka vědců a techniků v rychlosti uložila rozpracované projekty na počítačích a zastavila montáž nejnovějších střel a energetických zbraní. Haly postupně tmavly, jak se vypínal přívod energie podle toho, kde už byly práce ukončeny. Během pár minut byla základna potopená do tmy a jen nesmělé poblikávání interkomu označovalo, že je nějaký systém v provozu. Netrvalo to pár vteřin, ale s tím ani nikdo nepočítal.
„Tolik cavyků,“ mumlal si Skott pro sebe, když se rychle vracel ke svému pracovišti, aby všechno uložil a vypnul. „Dřív tady bylo mimoňů desetkrát tolik a nikdo z toho nebláznil.“
„Dřív bylo v galaxii asi tak miliónkrát víc mimoňů a skoro všichni byli původně ze Země,“ stačil reagovat Ivan, i když také ukládal nejnovější data na svém pracovišti. „Teď jsme nové neměli – no, vlastně co pamatuju. Jediné, co jsem zažil, bylo, že je další planeta bez života.“
„Jó, pandemije, pandemijka,“ zamumlal Skott začátek dost morbidního popěvku* a otočil se na Ivana s úšklebkem, který mizel ve zhasínajících světlech jako úsměv kočky Šklíby.
„Výborně,“ řekl hlas z interkomu. „Cvičení se vyplatilo. Zvenku nevykazujeme žádné signály o naší přítomnosti. Pokud půjdou jednání dobře, budeme moci brzy rozsvítit a vrátit se k práci, ale zatím buďte připraveni na změnu naší vědecké základny do bojového módu.“
„No potěš,“ zamumlal Skott. „Tak jsem měl pravdu. Vypadá to jako mimozemská invaze. Co je to za parchanty, že nás tady dovedou najít? To nestačí ti brejtové? Ty se kolem nás aspoň nepletli. Nezdáli se ti nakonec docela milí, Ivane? Vím, jak máš zvrácený vkus.“ Opřel se v křesle tak, že ho měl skoro k ležení. Opěrka nevydržela a pod jeho tlakem povolila. Skott vyjekl a narovnal se. Ivan se chvíli dusil pod kamarádovým zamračeným pohledem, ale stejně se nakonec rozesmál nahlas.

Dala si záležet, aby se přiblížila co nejtišeji. „Překvápko!“ vykřikla těsně za zády Andoriel.
Ája cítila, jak jí leknutím vstávají vlasy na hlavě. Stiskla ruce do pěstí a než se otočila, zhluboka se nadechla.
„Nazdar, Shano,“ řekla dřív, než se na ni podívala. „Co tu strašíš lidi? Myslela jsem, že jsi…“ zarazila se uprostřed věty.
„Mrtvá,“ dořekla Shana klidně. „Jen to řekni. Všichni si to mysleli. Ale nejsem!“ vykřikla s přehnaným veselím. „Jsem tak živá, jako – no, třeba jako ten tvůj Wraith.“ Trochu si povzdechla. „Byl tvůj, i když jsem mu zachránila život.“ Rozhodila ruce a svěsila koutky úst.
„Ten Wraith byl jen svůj. Nevšimla sis? Za všech okolností mu šlo především o sebe, o jeho posádku, o jeho loď,“ řekla Andoriel smutně. „Domácí mazlíčky snášel jenom někdy. Jenom, když měl dost času, náladu se bavit a když správně reagovali.“
„Ty jsi pitomá,“ řekla Shana procítěně.
Andoriel se zasmála. „Jo, to není nic nového.“ Zadívala se na Shanu. „Proč jsi tady? Děje se něco? A vůbec, jak jsi přežila?“
Shana si sedla na okenní parapet a začala houpat nohama zkříženýma v kotnících.
„To bylo hodně štěstí a pak taky hodně štěstí,“ usmála se. „Ten výbuch rozmetal loď po širokém okolí, ale můstek zůstal v celku. Byli jsme v něm dost potlučení. No, tak dobře,“ zavrčela pod Ájiným upřeným pohledem. „Většina umřela. Já měla štěstí, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Do nedávna mě dávali dohromady. Docela se jim to povedlo, ne?“ zvedla ruce nad hlavu a zatřepala s nimi.
„To ano,“ souhlasila Andoriel. Shanino tělo bylo v pořádku, ale její chování se změnilo. Tuhle nervní bytůstku se spoustou zbytečných slov neznala vůbec.
„No, a proto jsem tady. Kde máš svého Wraitha, Andoriel?“ Shana se naklonila a zadívala se z okna.
Ája na ni chvilku překvapeně koukala a pak se rozběhla před domek s nejasným očekáváním, že na cestě ke dveřím potká Ace.
Venku nebyl nikdo, jen vítr rozfoukával hromádky prvního spadaného listí a občas zkusmo zasvištěl v drátech. Chystal se na velkou podzimní oslavu.
„Co jsi tím myslela? Kde je?“ vpadla Ája zpátky do domku.
Po Shaně nezbylo vůbec nic. Váza s květinami stála tam, co před Shaniným příchodem, i když si Andoriel pamatovala, že ji Shana posunula stranou.
„Shano!“ zavolala do prázdného pokoje. „Shano, kde jsi?“ otevřela dveře do ložnice, a pak prošla každý kout uvnitř i v okolí domku.
„Co se to děje?“ zašeptala si sama pro sebe, když se vrátila zpátky do kuchyně.
Náhlá bolest hlavy ji přiměla zmáčknout si ji rukama a po pár dlouhých vteřinách ztratila vědomí.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

102. Setkání

„Nemáš dost zábavy?“ Dar se zatvářil zkormouceně, ale vzápětí se zašklebil, oběhl Erin a skočil jí na záda.
„Au!“ přikrčila se a hmátla za sebe, aby se zbavila ostrých drápků. Chytila kocoura za kůži na hřbetu, poodtáhla ho a počkala, až vyplete drápky z jejího oblečení, pak teprve si ho uložila do náruče. „Nemohl bys toho nechat?“ zeptala se unaveně.
Od té doby, co se dostali do útočiště, jí Dar bez přestávky vyváděl nějakou neplechu. Byly to malé zlomyslnosti a pošťuchování, nic, co by jí nějak ohrozilo, ale i legrácek je někdy dost a Erin jich měla tak akorát plné zuby.
Kocour natáhl hlavu a otřel se jí o tvář.
„Snažím se,“ zavrněl, „aby ses tu nenudila.“
Erin ho automaticky hladila po zádech, a když se jí pod rukou prohýbal, cítila, jak jí to uklidňuje.
„Spíš se snažíš mě tady udržet za každou cenu,“ řekla tiše, protože měla kocouří ucho těsně u rtů.
Kocour prskl, seskočil jí z náruče a než dopadl na zem, změnil se v člověka.
„Nevím, co je nepohodlnější,“ zamručel nespokojeně.
„Tak jak to je? Proč jsme tady, a jak dlouho to bude trvat?“ dožadovala se Erin nějakých informací.
„Co se ti na tom nelíbí?“ zamračil se na ni. „Stýská se ti po kamarádce?“ změnil se v Andoriel, přešlápl a potřásl hlavou. „Nebo po milenci?“ štíhlé mužské tělo ji k sobě přivinulo.
„Nech už toho!“ vyjela na něj. Vážně toho začínala mít dost. Odstrčila ho a sedla si do nejbližšího křesla. Nevěděla, kde se tam vzalo a bylo jí to jedno. „Něco se děje. Chci vědět, co,“ řekla rozhodně a namířila na Dar ukazováček. „Povídej!“

Seděla na balvanu částečně vyčnívajícím z moře a částečně ležícím na pobřeží. Tohle místo na hranici mezi vodou a souší měla ráda.
„Pozor! Akce!“ vykřikl někdo vpovzdálí.
„Akce, Bruno koni,“* zamumlala si pro sebe automaticky. Natáhla se, aby lépe viděla na pláž pod sebou. Za pečlivého dozoru kamer a hloučku lidí tam probíhala malá šermovačka.
„Stooop!“ zavyl hlas a ze skládací židličky s velkým nápisem REŽISÉR se zvedl hubený prošedivělý muž. „Tohle není žádná béčková rvačka na vyplnění času,“ vyjel na šermíře.
Zavrtěla se na kameni. Nebylo to nejpohodlnější sedátko. Než našla lepší pozici, režisér vyhlásil přestávku a skupinka šermířů se vydala k hromadě kamení a tím i k Áje.
„Zatracenej Cervantes, nemohl sedět doma na zadku a psát?“ rozčiloval se jeden a rozhazoval přitom rukama. Smích, který se ozval, přinutil Andoriel se nahnout, aby na skupinku lépe viděla.
„Tome,“ zašeptala tichounce.
To slovo nemohlo k dotyčnému doletět, ale stejně zvedl hlavu. Zeširoka se usmál a zamával. „Andoriel!“ zavolal.
Rychle se sesunovala ze skalky. Noha se jí zachytila v prohlubni vymleté vodou, takže poslední kousek se kutálela a zůstala ležet na písku na boku. Všechno jí bolelo.
„Andoriel! Co je s tebou? Prober se!“ slyšela Thomasův hlas, ale nedokázala se pohnout. „Thore, pomoz jí. Snad se to zase nevrátilo,“ pokračoval hlas a na konci se zachvěl.
Thore? Andoriel se snažila vzpamatovat, aby zjistila, jestli dobře slyšela. Rozlepila víčka a mlhavě nad sebou zahlédla plavý plnovous. Raději oči zase zavřela a rty se jí stáhly do tichého zaúpění. Jakoby nestačil Cervantes, teď ještě přijdou severští bohové z mýtů. Raději by viděla šedou postavičku s velkýma tmavýma očima.
Theo dělal, co bylo v jeho silách, ale Andoriel se pořád nechtěla probrat. Thomas pobíhal po ošetřovně, dokud ho lékař nevykázal. Nemohl se soustředit, když mu nevlastní bratr dýchal za krk.
Tom stál před dveřmi, které za ním Theo rázně zaklapl a nejraději by do nich kopl.
„Pane,“ oslovil ho jeden z administrativních pracovníků. „Hledali jsme vás. Musíte podepsat nějaké papíry a taky rozhodnout, kdo odsud poletí na setkání s Veitoňany.“
Tom stroze kývl a kousl se do jazyka, aby neosekl něco ostrého. Poslušně odešel podepsat nějaké papíry.

Paprsek byl rozčilený. S tím tvorem, kterého si vybral, nebylo něco v pořádku. Na jeho výzvy nereagoval nebo se snažil dělat pravý opak toho, co mu jeho společník říkal. Takhle si svou novou symbiózu nepředstavoval. Přál si chápavého a klidného hostitele, ne takového zatvrzelého mezka, který se z té bytosti vyklubal. Plně ovládnout se nedal a tvářil se, že nerozumí jediné myšlence, kterou k němu Paprsek vyslal. Tohle nebyl žádný život, to nebyla zábava!
Paprsek už vyzkoušel všechno, co ho napadlo, ale bylo to zbytečné. Tak netečného tvora jeho druh snad ještě nepotkal.

Rin se převaloval na pomačkaném lůžku a do temnoty mumlal neslušná slova. Vnitřní hlas ho už pár nocí nenechal spát a našeptával mu nepochopitelné věci. Z hranice mezi bděním a sněním se nedokázal dostat do spánku, ale vždycky se ocitl na odpudivé nažloutlé skalní stěně. Zoufale se jí držel konečky prstů a soukal se k výstupku, kde pod vrstvou sněhu odpočívala olezlá kamenná socha se širokými ústy černými jako bezedná propast. Pokaždé se k ní doplazil vyčerpaný do krajnosti, přesto jí okamžitě začal zbavovat sněhového krunýře a poslouchal její nesrozumitelné skřeky. Rin v tom polobdělém stavu nerozuměl jedinému slovu, ale věděl, že její nesmyslné promluvy se v pokrouceném a nepochopitelném stavu promítají do reality. Každé ráno vstával s utkvělou myšlenkou na Zemi a jejich vzdálené předky a stále víc ho deptal pocit, že už je skoro pozdě. Na co je pozdě a proč, to bylo mimo jeho chápání.
Kal Rina obcházel se stále starostlivějším výrazem. Rin byl unavenější a roztěkanější, než ho Kal kdy viděl, tak procházel staré záznamy a hledal zmínku o příznacích, které na Rinovi pozoroval. Pamatoval si, že v několika starých svazcích o něčem takovém četl. Tehdy to odložil jako nedůležité, teď věnoval hledání každou chvilku, kterou nemusel trávit v sálech Rady.
„Nae z archivu mi nabídla, že shromáždí všechny záznamy, které jsem si vyžádal v určitém období,“ vyprávěl tiše Rinovi večer před jejich setkání s Pozemšťany. „Možná už vím, co tě trápí.“
Rin tiše zavrčel. Netušil, že jsou jeho problémy tak snadno čitelné.
„Nikdo jiný nic netuší. Jedná se o pár pověstí a legend a jedno či dvě pseudovědecká pojednání, která mě přivedla na stopu toho, že tě navštívil obyvatel jiného světa.“
„Cože?“ vyjekl Rin. Nenapadlo ho, že by šeptající socha byla něco jiného než šeptající socha, a rozhodně žádnou návštěvu nečekal, ani o ni nežádal. Další Kalovo vysvětlování mu vyhladilo pár vrásek z obličeje, když pochopil, co se děje.
„A tak zjistili, že pro ty tvory nejsme dlouhodobě kompatibilní,“ uzavíral Kal svůj malý výklad. „Prostě jenom počkej, až se stáhne sám. Vaše chápání je natolik rozdílné, že se nedokážete domluvit.“
Rin pokyvoval hlavou a už v duchu začal plánovat kroky k tomu, jak se v noci zase jednou vyspat. Před setkáním s Pozemšťany by to bylo docela vhodné.

„Vítáme vás na planetě Zemi.“ Maličký generál Pikošin se usmíval od ucha k uchu a hustý tmavý knír se mu lehce chvěl nad horním rtem.
Veitoňanská delegace na něj žádný velký dojem neudělala. Kromě jejich nástupu, ten generál ocenil nejvyšším možným počtem bodů. Na okraji širokého červeného koberce se objevil vířící modrý ovál se zlatým okrajem, zvětšoval se, až dosáhl výšky asi tří metrů a uklidnil se, takže na jeho hladkém povrchu byl vidět kousek cizí planety s něčím jako mořským pobřežím. Tím efektní nástup skončil. Z oválu postupně vystoupila skupinka lidí, jednotlivci bloumali sem a tam po koberci, rozhlíželi se a celkově vypadali jako zvědaví turisté. Pikošin měl chvíli nepříjemný pocit, že je exponátem v putovní výstavě „Zajímavosti planety Země“. Jako poslední z oválu vykročil mladý muž s nazelenalou pletí a velkými kruhy pod očima. Část příchozích v přiléhavých šedých overalech zmizela zpět v oválu a zůstalo pět osob. Stařičký muž něco tiše sykl a všichni se otočili ke generálovi. Pikošin se narovnal a postranním pohledem se ujistil, že za ním stojí jeho suita.
„Jsem generál Jean Francesco Pikošin,“ začal představováním. „Toto je plukovník Jonathan O’Neill, čestný generál Thomas Hidllet, Berenika Brathová a Nadine Nosková.“ Odmlčel se v očekávání jmen protistrany.
„Gen-ni-ba-tka… nemáte kratší jména, kterými bychom vám mohli říkat?“ zeptal se stařík místo pozdravu.
Generál se zarazil, takovou odpověď nečekal. Jack mu nechal chvilku, a když se Pikošin k ničemu neměl, ujal se slova sám:
„Máte pravdu, tohle je dost dlouhé. Já jsem Jack, Tohle je Nika, Tom, Naďa a Pikošin,“ mával postupně rukou k jednotlivým lidem.
„Výborně,“ řekl vesele stařík. „Kal,“ ukázal na sebe a pak kolem. „Sehol, Tris, Rin a Tral. A konečně se můžeme dostat dál.“
Jack pokynul k dlouhému stolu pod poloprůhledným baldachýnem, který bránil ostrému slunci proniknout až k jednání. Místo vybírali Veitoňané a lidé se ho snažili upravit tak pohodlně, jak jen to bylo možné.
Po dvou hodinách zjistili, že to bylo zbytečné, protože se o moc dál než při představování nedostali. Hlavní slovo ve skupince Veitoňanů měl Sehol, vedení za Zemi se ujal Pikošin.
Jednání se postupně změnilo v bezduché žvanění a kličkování. Pozemšťané chtěli získat nějaké výhody v boji s Wraithy a Veitoňané chtěli svoje předky najít a ochránit. Pokud nebyli schopní se dohodnout na tomto základu, nikam dál se nedostali.
„Ne,“ odpověděl Pikošin na dotaz, jestli bude souhlasit s tím, že Veitoňané všechny Wraithy odvezou na Veitenonu, aby netrápili Zemi. „Nemůžeme si dovolit nechat je naživu. Dokázali se sem dostat z jiné galaxie, proč by to nemělo jít od vás? Zvlášť, když se dostanou k vaší technologii.“ Vzpomněl si na nově vytvořené rozhraní červí díry, nebo co to bylo, bez složitého zařízení Hvězdné Brány a navíc průchozí z obou stran. Kdyby se Wraithové k něčemu takovému dostali, byl by se zbytkem lidstva kdekoli ve vesmíru amen.
Veitoňané se na sebe podívali. Původně jednoduché jednání se komplikovalo od první chvíle, co na Zemi promluvili, a bylo to horší a horší.
„Můžeme vám poskytnout nějaké záruky, technologie obrany,“ nadhodil Sehol s přáním, aby se ten maličký mužík chytil. Ale generál se nenechal zviklat.
„Mohli bychom si dát pauzu, odpočinout si a uspořádat myšlenky,“ navrhla Berenika. Nadine na ni nenápadně mrkla. Už chvíli se chystala něco takového navrhnout.
„Moc dobrý nápad,“ souhlasila okamžitě Tris. Tral se chytal něco namítnout, ale zůstal potichu.
Pro každou delegaci byl přichystaný lehký a vzdušný stan s pohodlným zázemím a jednoduchým občerstvením, dost daleko od sebe, aby mohli v klidu probírat další strategie jednání.
Pikošin si otřel čelo a zamračil se na vlhký kapesník. Proč si ti návštěvníci museli vybrat tak horké místo? Otočil se ke karafě s vodou, ale než si stačil nalít, vklouzl do stanu spojovací důstojník a podal mu přeložený list papíru. Pikošin se na papír podíval, vytáhl pero a připsal do jeho spodní části krátký vzkaz. Sotva důstojník zase mizel, nalil si plnou sklenici vody, a než se napil, pozvedl ji k imaginárnímu přípitku.

Nathan Velenský se povaloval ve velitelském křesle a líně mžoural před sebe, pak oči zavřel úplně. Hledání Wraithů mu už nějakou dobu připadalo jako velká nuda. Částečné souřadnice, které našel v databázi, sice udaly směr, ale o přesném místě si mohl nechat tak akorát zdát. Na náladě mu nepřidala ani zmizelá matka. Věděl jenom, že je v pořádku. Kde, proč a s kým, to byla jiná věc. Její rychlý vzkaz mu umožnil pokračovat v cestě bez obav, že ji nechá někde, odkud se nebude moci dostat, ale byl by mnohem raději, kdyby seděla v bezpečí na Zemi.
Celeste Grey se pod jeho velením courala jako šnek a její senzory nakukovaly za každý roh, jestli se tam neskrývá ošklivá bílá tvář nepřítele.
„Máme zprávu od Jennifer Keller,“ ozval se komunikační důstojník. „Našli další wraithskou skupinu. Neútočí, poslali dotaz na Zemi se žádostí o další postup. Mají tam mít jednání s těmi Veitoňany a kapitán nechce způsobit meziplanetární krizi.
Nat pootevřel jedno oko a hned ho zase zavřel. „Houby krize,“ zamumlal. „Jestli o tom bude rozhodovat Obrana, tak je odpověď předem jasná.“ Oči se mu otevřely dokořán. „Jenn našla Wraithy?“ Posunul se v křesle, aby seděl rovně. „Doufám, že vědí, že nám mají poslat nové souřadnice.“ Zabubnoval prsty na opěrce. Tváře všem na můstku se postupně rozjasňovaly, jak si posádka uvědomila, že snad končí nekonečné plahočení za mlhavým cílem.

*“Akce, Bruno, koni!“ - věta z filmu Zvíře s Jean Paulem Belmondem

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

103. Vražedné choutky

„Maskování nefunguje! Zasáhli nás blízko hlavního rozvodu energie. Všechno na lodi vypadává. Žádáme okamžitou pomoc!“
Volání z Jennifer Keller zvedlo Nathana z křesla. Mávnul rukou k pilotovi a za pár okamžiků se řítili hyperprostorem k sesterské lodi.
Terys Hallová vpadla na můstek a vyhodila taktického důstojníka z jeho místa tak rychle, že se vzpamatoval až potom, co stál uprostřed zadní části můstku. Ohlédl se ke svému původnímu postu, zakroutil hlavou a postavil se ke kontrolnímu panelu, aby pomohl s nastavením všech systémů na očekávaný boj.
Nathan to sotva zaregistroval, a i kdyby se tím chtěl zabývat, stejně byla Terys na pozici hlavního střelce ta nejlepší volba, jakou Celeste Grey měla.
Sotva šedá pozemská loď vstoupila do normálního prostoru, začala pálit po nejbližším wraithském plavidle a zároveň zapínala maskování.
Lugh Michals si v kapitánském křesle Jennifer Keller jenom letmo všimnul, že se objevila další loď. Měl co dělat, aby udržel Jenn pohromadě a alespoň částečně vracel, co mu Wraithové posílali. To nebyl právě zářivý začátek jeho kariéry kapitána vesmírné lodi, jak by si ho představoval.
V malém okénku na hlavní obrazovce se objevila tvář Nathana Velenského. Pohyboval ústy, ale komunikace byla stažená na minimum, tak si ho nikdo ani nevšiml, natož aby slyšel, co říká.
Nat se otočil k Marsele Nnesalo a povytáhl obočí. Marsela zakoulela očima a podala mu mikrofon vysílačky.
„Zdravím Jennifer Keller,“ řekl Nat důrazně do malého přístroje. „Zapněte si komunikaci, ať se slyšíme.“
„Zdravíme Celeste Grey. Jsme moc rádi, že jste tady, ale právě nemáme čas na pokec, otravujou tu nějaký bledý tváře,“ odpověděl neznámý hlas.
„Co si najít čas na to, aby ses představil?“ zeptala se Marsela ostře. „Kapitán nejsi.“ Odvrátila se, aby se nemusela koukat na Natův překvapený výraz.
„Tady kapitán Lugh Michals z Jennifer Keller,“ odpověděl jiný hlas s náznakem pobavení. „Máme trochu napilno, Marselo. Dejte si pozor, ty parchanti útočí vším, co mají.“
Marsela cítila, jak rudne, a Natův pohled s povytaženým obočím jí také přidal. Sklopila hlavu a začala vylaďovat spojení jak s Jennifer Keller, tak uvnitř Celeste Grey.
Terys měla plné ruce práce se střelbou a José v pilotním křesle vedl loď klikatou drahou tak, aby trochu vyčistili okolí druhého pozemského plavidla, dali mu šanci se nadechnout před dalším bojem a třeba i spáchat nejnutnější opravy.
„Tohle nepůjde,“ zavrčela Terys po pár minutách, kdy odpalovala vějíře střel a v útočících wraithských lodích i Šipkách se prázdná místa okamžitě plnila novými stroji.
„Kde jich tolik vzali?“ rozčiloval se ve stejnou dobu Lugh na Jennifer Keller. „To se množí ve vzduchu nebo…?“
„Nebo ve vesmíru, zašklebil se Louis Tiré a netrpělivě čekal, až z náhradních zdrojů doteče dost šťávy na další salvu střel.
Monique se kousla do jazyka, aby je nezačala poučovat, jak vznikají wraithská plavidla, ale uvědomila si, že by to měli všichni vědět a řeči kolem jsou jenom na uvolnění napětí.
„Co se to děje?“ vykřikl Joe a zadal několik rychlých pokynů, aby se Jennifer Keller otočila. Všechny wraithské lodě najednou přestaly střílet a mizely v hyperprostorových oknech. Než se posádky pozemských lodí vzpamatovaly, v blízkém vesmíru zůstala jen Jennifer Keller a Celeste Grey.
Úlevný povzdech Lugha Michalse přerušila ostrá rána a temné hučení, jak povolila část trupu jeho lodi a začal z ní unikat vzduch.
Marsela na Celeste Grey ohlásila, že jejich plavidlo nemá žádná poškození, která by stála za řeč. Na těch pár drobnostech utržených v krátkém boji už pracovaly opravářské týmy. Sotva to dořekla, pustila se do skenování Jennifer a dohadovala se s Erikem Savellim, kolik technického personálu navíc v Jenn upotřebí.
„Ale kam se tak najednou vydali?“ zeptala se Terys. Vstala, uvolnila místo pro sloužícího důstojníka, ale postávala blízko a dávala si pozor, aby měla dobrý výhled na čelní obrazovku.
Nathan pokrčil rameny a podíval se na Lugha na obrazovce.
„Vůbec na mě nekoukej,“ zamračil se nový kapitán Jennifer Keller. „Žádné další souřadnice jsme nezískali. Sotva jsme se tady objevili, sesypali se na nás jako vosy. A vůbec,“ převedl řeč jinam, „uděláme nejnutnější opravy, abychom se nerozpadli, a pak nás můžete vzít domů.“ Zašklebil se. „Nemá cenu říkat, že hyperpohon to schytal jako první a jednoduše opravit nepůjde, že ne?“

„Myslel jsem, že aspoň během jednání necháte svoje vražedné choutky stranou,“ povzdechl si Sehol. Malá bitva mezi Pozemšťany a Wraithy nezůstala před Veitoňany utajená. Generál Pikošin se tvářil jako mlsný kocour nad hrncem smetany, dokud nedostal zprávu, že tentokrát se nepodařilo smést část wraithských plavidel a pozemská loď dostala pěkně na frak, takže se teď vleče domů zavěšená do své sestry.
Thomas se zatím při jednání nijak nevyjadřoval, ale tentokrát si neodpustil dotaz: „A vy víte, kam odletěli?“
Tral se na něj bezvýrazně zadíval a Tris se dala do smíchu, jinou odpověď nedostal.
Rin se podobně jako Tom držel stranou. Ten tvor, který se pokoušel ovládnout jeho mysl, ho vyčerpával a temné hučení bezedných úst mu znělo v hlavě i v bdělém stavu, ale po Tomově otázce se hučení změnilo a Rin měl dojem, že alespoň částečně chápe, co ten tvor chce. Okamžik ticha, kdy dostal možnost se sám rozhodnout, ho přesvědčil, čí zájmy bude podporovat.
„Necháte je na pokoji,“ řekl důrazně.
Všichni se k němu částečně nechápavě a částečně překvapeně otočili.
„Ti Wraithové jsou naši předci. Dlouho jsme po nich pátrali a rozhodně nebudeme nečinně přihlížet, jak je vybíjíte,“ pokračoval Rin. To, že by zničením Wraithů přišli tvorové z jiné dimenze o většinu kompatibilních hostitelů, si nechal pro sebe. Zatím pochopil jenom zlomek toho, co se mu tvor snažil říct, ale stačilo to. Tvor mu ještě jednou zahučel v mysli a ztichl. Dosáhl toho, že hostitel pochopil situaci, a mohl se začít připravovat na přesun do přístupnějšího vědomí.
Jean Francesco Pikošin se zhoupl na špičkách, aby si připadal vyšší, a zamračil se na Rina. Ještě před chvílí mu ten tichý unavený mladík připadal docela sympatický.
„Nemůžeme si dovolit nechat je žít, ta vakcína ještě není…,“ začal, a pak se kousl do jazyka. Tohle říct nechtěl. Obsah kulaté ampulky, kterou dostali z galaxie Pegas, odolával jejich pokusům o syntetickou výrobu, aby bylo možné sérum produkovat ve velkém množství a zásobovat jím nejen všechny obyvatele Země, ale i dalších planet, kde žili lidé. Ani převod kapaliny na plyn se nevedl podle představ. Mléčná dráha byla pořád plná nezávadné wraithské potravy.
Jack se na generála vyčítavě podíval a začal se ptát na způsob cestování, který Veitoňané použili k návštěvě Země. To téma už padlo několikrát, ale návštěvníci se vždycky dokázali přímé odpovědi vyhnout. I tentokrát to nebylo jinak, ale také se blíž nezajímali o generálovo prořeknutí, nebo se k němu alespoň nevraceli s žádostmi o vysvětlení.
Rin se smutně podíval na Trala. Začínalo být jasné, že se s Pozemšťany nedohodnou. Veitoňanský velitel přimhouřil oči, aby skryl spokojenost, začínal mít těch řečiček o ničem tak akorát dost. Nepatrně pohnul rukama spojenýma za zády a přejel prstem po oblině silného náramku.
„To pro dnešek stačí,“ řekla v té chvíli Tris. Všimla si nenápadných signálů mezi Rinem a Tralem a v duchu zajásala. Celé setkání ji připadalo jako velká přehlídka ztraceného času. Vůbec nechápala, jak se nechala umluvit k tomu, aby se něčeho takového zúčastnila.
Generál Pikošin si v duchu zhluboka oddechl. Tohle setkání s jinou rasou neprobíhalo tak, jak si představoval. Doby, kdy měla Země navrch a mohla si diktovat podmínky, zůstaly jen krásnou vzpomínkou. S Veitoňany to bylo samé opatrné oťukávání a žádný rozumný výsledek.
Na okraji koberce se roztáhl otvor do jiného světa, jak už teď Pozemšťané věděli, do světa v jiné galaxii. V mapách vyskytujících se na Zemi se poeticky nazývala NGC 6822 nebo též Barnardova galaxie a byla podobně malá, jako galaxie Pegas.
Jacka napadlo, proč si Veitoňané vždycky k životu najdou něco tak malého, když jsou k dispozici i mnohem větší galaxie, ale tento dotaz si schoval pro případné příští setkání, až nastane jedna z četných rozpačitých odmlk.

„Co se stalo?“ vyjel Krabat na Michaela. Naléhavá zpráva ho odvolala z téměř vyhrané bitvy a wraithský velitel přemáhal zlost jen s největším sebezapřením.
Michael měl na jazyku pár ostrých slov, ale spolkl je. Maya ho chytila za ruku a naléhavě se na něj podívala. Na slovní půtky nebyl vhodný čas.
„Dostala se k nám zpráva o nové rase. Chtějí se setkat a jednat s námi. Jsou to… říkají si…“ Michael se zakoktal. Nebylo to tím, že by si nepamatoval název rasy, ale tím, že mu to připadalo neuvěřitelné. „Jsou to Veitoňané,“ dořekl po odmlce.
Krabat cítil, jak jeho zlost postupně bublá na povrch, ale po Michaelově posledním slovu splaskla a úplně se vytratila.
„Veitoňané?“ zopakoval nedůvěřivě. To jméno bylo v hlavách všech Wraithů nesmazatelně vypálené. Jejich předchůdci ze ztracené a znovu nalezené planety, kde wraithská rasa vznikla. Krabat zapátral v Michaelově mysli a dostalo se mu potvrzení. Wraith před ním si byl jistý, že se tak neznámí ohlásili.
„Kdy a kde se s námi setkají, to nám zatím nesdělili. Čekali jsme na tebe. Není nikdo jiný, kdo by o tom mohl rozhodnout,“ pokračoval Michael, když zahlédl náhlé poznání v Krabatových očích.
„Velitel Ace by měl být na Zemi,“ řekl Krabat zamyšleně.
Michael si neodpustil úsměšek. „Jestli je ještě pořád na Zemi, pak je nejspíš mrtvý.“
Maya se nadechla, ale neřekla nic. S Pozemšťany neměla moc zkušeností a podle Andoriel, kterou znala nejlépe, se zbytek nedal soudit.
Krabat se nenápadně napřímil. S příletem do nové galaxie se poměry ve wraithském společenství změnily. Už se nedělilo na frakce jednotlivých královen, které by mezi sebou bojovaly o území s právem sklizně. Měly sice svá uskupení, ale bez protestů se připojovaly ke společným akcím, které by v původní galaxii nebyly možné. Na takové výpravy je povolávala Anat nebo Ace. Ani jeden z nich nebyl přítomen, tak to zbylo na Krabata. Stal se stejně důležitým jako nejvyšší královna.
Vzpomínka na Andoriel Mayu přece jenom přinutila promluvit: „Mohli bychom kontaktovat tu ženu, kterou velitel Ace občas využíval, třeba o něm bude něco vědět.“
Krabat se na ni podíval s pečlivě skrývaným rozčarováním, ale připustil si, že osud Ace v něm vzbuzuje zvědavost.
„Jestli se mu něco stalo,“ spustil Michael temně, „Země by za to měla zaplatit.“
Krabat pozvedl ruku. „Veitoňané budou vítáni,“ řekl stručně. „Domluvte s nimi místo a čas setkání a zaručte jim bezpečí.“ Podával se na Mayu. „Spojte se s tou ženou a zjistěte, co ví. Nesmíme podceňovat vražené choutky naší potravy.“

Andoriel bloudila po lese. Rozběhla se do něj hned, jak ji propustili z ošetřovny a Tom ji vysadil u domku. Zamávala mu, počkala, až i s autem zmizí za zatáčkou a pak už neměla stání. Potřebovala prostor a vzduch a také se snažila zahnat neodbytné představy všech možných katastrof, které se ženou na Zemi, na Mléčnou dráhu, na všechny, které zná, i na ni samotnou. Věděla, že nic z toho nemá reálný základ, ale nedokázala zarazit proud katastrofických myšlenek, dokud se nedala do zlostného hlasitého smíchu.
„Přestaň bláznit,“ napomenula se polohlasně.
„Klidně blázni,“ odporovala Shana. „Stejně tě nikdo nevidí, neslyší… seš si jistá, že vůbec existuješ? Třeba jsi už dávno mrtvá a tohle se ti zdá.“
„Jak by se mi mohlo něco zdát, když jsem mrtvá?“ zeptala se Andoriel. Shana se tentokrát neobjevila, její hlas visel na holých větvích stromů a zněl trochu potměšile. Katastrofické scénáře odplynuly s hrstkou barevného listí hnanou prudkým větrem. Ája se oklepala zimou a rozhlédla se, kudy vede cestička k domovu. Přes tendenci rýpat a fyzickou nepřítomnost měla Shana něco do sebe.
Žena s divoce poletujícími vlasy, ve kterých se už zase začaly objevovat šedobílé prameny, se rozhlížela lesem a občas koukla i k zatažené obloze, jakoby jí mohly těžké temné mraky napovědět, kam má jít. Zatím si nechtěla připustit, že se dokázala ztratit. Po chvíli pátrání a přemýšlení pokrčila rameny a vykročila jednou z mnoho klikatých steziček. Udělala sotva pár kroků, když rozhodila ruce a skácela se k zemi.