Stargate Rebirth

Ahoj,
je to dlouho, co jsem sem přidal část nějaké povídky. Moje předešlá povídka, na kterou navazuje i tato se jmenuje Stargate The Dark Times. Tato povídka je druhá ze tří, které bude obsahovat tato trilogie. Poslední díl budu psát až podle toho, jestli se tato povídka ujme.

Toto je spoiler!!!:

Pokud nechcete být zmatení hned od začátku příběhu, doporučuji vám si přečíst předešlou povídku Stargate The Dark Times, aby jste pochopili souvislosti.

Kapitola 1. – Není to nádhera?
Jmenuji se Kristle.
Žiji na světě známém jako Země. Krásné místo, i přes své chyby v podobě válek a sporů to je stále jedno z nejkrásnějších míst v galaxii. Místo kde se nacházela kolébka civilizace v Mléčné dráze. Místo, kde se prolínaly stovky let historie několika set kultur z planety i z galaxie. Země jako taková bývala kdysi bezbranná, proti vesmírným hrozbám se nedokázala nijak ubránit, ale po zprovoznění Hvězdné brány se technologie na Zemi velmi rychle vyvíjela, stejně jako její možnosti.

Země zažívala překrásné období moderní společnosti technologického pokroku, i když byl projekt Hvězdné brány utajený a vědělo o něm jen několik lidí, kteří přímo nepracovali pro letectvo nebo IOA. Já osobně jsem se narodila osm let před tím, než prezident USA společně s dalšími světovými lídry ohlásil a zveřejnil existenci programu Hvězdná brána.
Toto odhalení na Zemi probouzelo v některých lidech strach, ale v některých zase zvědavost a nadšení. Lidí, kteří se od oznámení existence programu chtěli stát jeho součástí, bylo o drtivě víc než těch, kteří s programem a jeho fungováním nesouhlasili. Netřeba říkat kolik let trvalo, než ostatní vlády na světě vstřebaly existenci vojenského projektu, který provozuje USA společně se svými spojenci. Já sama politice nerozumím, takže to tu do detailů rozebírat moc nebudu. Mohu jenom říct že asi po půl roce byla schválena změna militárního programu Hvězdná brána na mezinárodní výzkumný program.

Ještě se vrátím k lidem, kteří měli z tohoto programu strach, samozřejmě každý měl právo si o programu myslet co chtěl, ale prezident USA se stejně snažil situaci objasnit. Zveřejnil, že existence programu trvá už více než patnáct let. Důvod, proč se ke zveřejnění lídři rozhodli byl takový, že momentálně sice existují hrozby pro Zemi, ale zároveň má Země konečně technologii, se kterou se mimozemským útokům dokáže bezpečně ubránit. A druhý důvod bylo nevyhovující tempo prověřování lidí, kterých bylo na jiných planetách potřeba čím dál víc.
Když se asi po čtyřech letech od zveřejnění situace uklidnila, přišla jsem o oba svoje rodiče. Zemřeli, při výzkumu nového reaktoru, který měli během své služební cesty zkontrolovat. Často jsem bývala doma sama, když rodiče odjížděli na služební cesty. Ani jeden z nich nebyl ve společnosti moc výjimečný, oba pracovali pro jednu energetickou společnost, která pracovala na efektivnějším využití naquadahu, výzkum byl prováděn v nově postaveném zařízení na jiné planetě, oba mí rodiče byli jedni z tisíců lidí, kteří na projektu pracovali. Na neštěstí pro mne, neměla jsem kde být, bylo mi devět a neměla jsem žádné další příbuzné, takže jediné, co pro mě zbývalo byl dětský domov. I když jsem byla v dětském domově, nebyla jsem ošizena o technický pokrok, který potkal Zemi. S možností těžby surovin na jiných světech klesly ceny technologií na minimum. Člověk si chvíli připadal jak v nějakém Star treku, všude okolo se točily technologie, výzkum planet a kolonizace.

Země se stala středem civilizace v galaxii, já osobně jsem měla tři kamarády, kteří nepocházeli ze Země. Země také rozšiřovala své působení na planetách, na kterých již byly základny letectva USA, kde se stavěly nová výuková centra, pozemky na nich si připisovaly různé firmy, které na nich poté stavěli futuristické budovy. Samozřejmě, že veškeré mimoplanetární úkony řídilo stále letectvo a IOA, kteří z toho vytěžili mnohem více lidí a finanční podporu. Tisíce lidí se hlásili do letectva, jen aby mohli zkoumat vesmír, nebo sloužit na vesmírné lodi. Na štěstí pro lidi, kteří neměli předpoklady stát se vojáky, tu byly vědecké mezinárodní programy, které sloužily na podobném principu jako mezinárodní expedice Atlantis.
A samozřejmě Atlantis, sama se těším a toužím po tom, abych se tam jednou podívala, co jsem slyšela tak je to přenádherné město. Bohužel, vzhledem k tomu, že je Atlantida zpět v Pegasu, který není zcela bezpečný, se sem dostanou jen ti nejlepší ze Země. S vedením letectva a IOA ale samozřejmě stále existovaly celé roky nezveřejněných aktivit SGC a expedice Atlantis. Dokonce existují konspirační teorie o nějaké expedici na opačné straně vesmíru, ale pro to nikdo nenašel dostatek důkazů.
Nyní bych ale mohla začít popisovat přítomnost. Je mi už téměř sedmnáct let a abyste nemuseli moc počítat, jsou to čtyři roky od smrti mých rodičů. Přítomnost, ve které momentálně žij ale bohužel není tak ideologická jako mnou popisovaná minulost. Před rokem jsem měla začít chodit na první mimoplanetární vojenskou střední školu, abych se mohla zúčastnit průzkumu vesmíru, ale tu možnost jsem nedostala. Když mi bylo patnáct, byla Země napadena. Ze začátku jsme byli zmatení nevěděli jsme kdo nepřátelé jsou, odkud přišli a co chtějí. Během několika hodin byla obrana Země rozmetána a nepřátelé začali s bombardováním povrchu.

Pozemské lodě, které nebyly zničeny evakuovaly co nejvíce obyvatel, ale já jsem mezi nimi nebyla. Žiji na Zemi, na planetě, která je gigantickou troskou lidského arogantního názoru, že jsme nepřemožitelní. Přežila jsem náhodou, našli mne vojáci při útoku, jak bloudím po silnici, která vedla pryč od města, vzali mě a odvezli mě s sebou do atomového úkrytu, ve kterém přežilo útok a následné zničení naší planety cirka padesát lidí. Vzhledem k tomu, že se na Zemi už dva roky nikdo neukázal a na rádiovou komunikaci nikdo neodpovídá, usoudili jsme, že jsme válku prohráli. Jsem celkem ráda, že jsem při útoku nebyla na povrchu planety, každý den procházím zničená města v okolí a prohledávám všelijaké trosky, zda v nich není něco užitečného.
Poslední informace, kterou dostali vojáci byla od nějakého velitele z nedalekého města, byla, že Hvězdnou bránu zničili a že nepřátelé mají zbraně, které zabíjí lidi na povrchu po tisících. Nevím, co to bylo za zbraně, nikde nejsou žádná těla, asi se po zásahu lidi ihned rozložili. Městečko, ve kterém teď žijeme, tedy nás padesát lidí se nachází hluboko v lesích na hranici Kanady a USA. Snažíme se přežít z toho, co se dá a co najdeme. Občas se nám poštěstí a najdeme nějaké živé zvíře, ale spíše přežíváme z plechovek, kterých je ve městech až dost. Pěstujeme si i vlastní rostliny, tedy potravu. Energii získáváme z malé vodní elektrárny vedle městečka. Známe se tu všichni, také jsme každý o někoho přišel, jsme asi v celé oblasti jediní, co přežili. A i přes to všechno se snažíme žít a dožít své životy. Dnes máme docela dobrou morálku, včera jsme měli k večeři první gril, no prostě se snažíme do toho neštěstí vložit trochu optimismu.

Mými kamarády se stali vojáci, kteří mne zachránili, naučili mne jak se postavit na vlastní nohy, jak se o sebe postarat a jak se případně bránit. Mám nejradši jednu stezku, která vede na skály, je od tamtud vidět celé okolí, i když je smutné, co se ve městě, které je vidět odehrálo, je ten pohled docela úchvatný. Vezměte si, kdy jste dříve mohli vidět obrovská města a stavby zcela prázdné a zarostlé? No právě příroda je na tom to nejhezčí, každá budova byla posetá zelení, všechno, co lidé postavili bylo zarostlé, tomu já říkám impozantní, třeba to jednou naši potomci opraví, nevím. Nevím co bude dál, třeba ještě existuje šance, že někde ještě jsou lidé, ale to bychom museli vědět, jak to zjistit. Jeden z vojáků je vědec, třeba něco najde, ale teď bych se měla vrátit, bydlím s jednou moc milou paní, paní Veronika a dneska se bude slavit, slavíme každý týden, jen abychom se trochu odreagovali. Budou mě nejspíš už hledat.

[andoriel]

The Dark Times jsem ještě nečetla, ale pokusím se to napravit. Pokračuj.

A všechno nejlepší k narozkám

Děkuji za přání Nečekal jsem že by si tu toho někdo všiml

á osobně jsem se narodila osm let před tím, než prezident USA společně s dalšími světovými lídry ohlásil a zveřejnil existenci programu Hvězdná brána.
Když se asi po čtyřech letech od zveřejnění situace uklidnila, přišla jsem o oba svoje rodiče. Zemřeli, při výzkumu nového reaktoru, který měli během své služební cesty zkontrolovat.
Na neštěstí pro mne, neměla jsem kde být, bylo mi devět a neměla jsem žádné další příbuzné, takže jediné, co pro mě zbývalo byl dětský domov. Nyní bych ale mohla začít popisovat přítomnost. Je mi už téměř sedmnáct let a abyste nemuseli moc počítat, jsou to čtyři roky od smrti mých rodičů.
'''''
Nějak mě to početné nevychází.!!!
Když ji bylo 8 tak vyla zveřejněna HB. Po 4 letech od zveřejnění přišla o rodiče. To ji je 12 a ne 9 když byla v dětském domově.

Dodatečně též vše něj.

Oh, děkuji za upozornění. Obával jsem se právě těchto věcí ohledně let a snažil jsem se tomu vyhnout, ale bohužel i tak je to stále pro čtenáře matoucí.
Pokusím se to co nejdříve opravit a doufám, že se mi to podaří vymyslet nějak, abych do toho vůbec nezahrnoval roky a počty.
A taky děkuji za přání...

Tak a je tu další kapitola. Hodně zábavy přeji..

Kapitola 2. – Městečko Ross Lake City
Kristle se vracela zpět do města, cesta přes les byla docela náročná, ale pro Kristle to byla hračka. Když se Kristle vrátila, tak ji paní Veronika už hledala, tak jak se Kristle obávala. Město si sami obyvatelé, kteří tam teď žijí obehnali dřevěnými hradbami. Sice by jim moc nepomohly proti vesmírnému útoku, ale museli se chránit před případnými jinými hrozbami, kterým na Zemi nyní čelí. Městečko vypadalo jak z nějaké postapokalyptické videohry: malé městečko, obehnané hradbami, na kterých slouží hlídky složené ze zbylých vojáků, a i civilních obyvatel. Každý teď musel přiložit ruku k dílu.

Za hlavní bránou na mne čekal vojín Steve Jacobson, je dobrý chlap a především super kámoš, ostatně stejně jako všichni z vojáků. Vojáci, kteří mě zachránili si mne nějak oblíbili, byla jsem nejmladší z přeživších, naučili mne všechno, co teď umím. Naučili mne, jak zacházet se zbraní, jak přežit v lese a dokonce i pár informací o létaní s letadly, nebo i s Jumprem. Před útokem bylo úplně normální, když začaly s létáním i mladší děti než já. Díky vodní elektrárně máme energie více než dostatek, takže jeden z vojáků, který byl i vědec capt. James Rivers (Jamie), neotálel a snažil se ze všech svých sil zkontaktovat přeživší. Nebylo to pro něj lehké, ať se snažil, jak se snažil, stejně byla každý den odpověď stejná, jenom ticho.
Když Jamie nepracuje na možnosti komunikace, vyrábí všelijaké vychytávky na lov nebo prostě spraví co najdu v troskách. Pokaždé, když se vrátím z města tak mu něco přinesu, vlastně mu musím ještě donést to, co jsem našla dneska, nebude to asi nic moc, ze sestřelených lodí a stíhaček toho na povrchu moc nezbylo. Nicméně velení nad obranou městečka má plk. Mark Thompson, který velel i posádce v bunkru.
Ale zpět k oslavě, je to poprvé, co bude k dispozici i taneční parket. Hodně lidí dost s tancováním otálelo, hlavně kvůli tomu, že se ze svých zážitků ani nevzpamatovali. Stejně se nakonec všichni rozhýbali, někdy je prostě načase říct si, že minulost je minulost a změnit se už nedá.

Celá párty probíhala perfektně, všichni co tam byli se dost pobavili. Už dlouho jsem neslyšela hlasitou hudbu. Matthews, jeden kluk o pár let starší než já, měl docela dobrý nápad, na konci týdne se tu bude promítat film. Až příště vyrazím do města, mám najít nějaký datový přenosník, kde by mohl být nějaký film. Po oslavě jsem zašla za Jamesem, ukázala jsem mu trosky, které jsem přinesla z města. Když jsem mu ukázala jednu cetku, docela zamlkl, obvykle mluví o dané věci, co to je, k čemu sloužila a že už ji nikdo nikdy nebude potřebovat. Jak pozbudivé… Ptala jsem se ho, co to je, že tak zmlkl, ale řekl že nic a že bych měla radši jít. No a tak jsem odešla.
Kristle odešla domů a šla spát. Uprostřed noci ji něco probudilo. Byl to nějaký kravál, který šel z dmu Jamese. Kristle vstala a šla se podívat k Jamesovu domu, co se to tam děje. Připlížila se zezadu k oknu a poslouchala. Plukovník Thompson docela naštvaně křičel na Jamese, který seděl vedle svého stolu. Jediné, co stihla postřehnout bylo něco o tom, že to prý James neměl dělat, že neví co způsobil. James mu oponoval, že jinak to zjistit nemohl, že by to mohlo všechno změnit. Pak Kristle způsobila nějaký zvuk, Thompson to slyšel a šel se podívat co to bylo. Kristle ještě stihla utéct a Thompson se vrátil zpět do domu.

„Poslouchej Jamesi, tohle se nesmí nikdo dozvědět, nepotřebuji, aby se všichni rozeběhli za falešnou iluzí. Jasné?“ řekl Thompson, na což mu James jasně odpověděl: „Ano, pane.“
Tak dneska mne čeká dlouhý den, jdu do zase do města, ale tentokrát se mnou jde Matt, takže pokud chci zjistit o čem to mluvil James s Thompsnem, tak se to dozvím až večer. Oblékla jsem se a šla směrem k hlavní bráně, Matt tam na mne už čekal: „Ahoj, tak jdem?“ „Jasně“, odpověděl Matt. K městu je to několik hodin, tak jsme si trochu dali do těla, ukázala jsem mu ona krásná místa, odkud je vidět celá krajina a zarostlé město. Když jsme došli do města bylo téměř poledne, tak jsme našli pár plechovek jídla a rozdělali oheň.
Nikdy mne nenapadlo, že budu koukat na trosky lodí, které chránili naši planetu. Táborák jsme měli hned za zříceným Jumperem, abychom si v něm mohli sednout. Matt byl trochu rozrušený, nedostával se z městečka moc často. Radši něco doma stavěl nebo opravoval, byl to takový domácí kutil. Jsem si jistá, že kdyby bylo vše normální, vedl by velmi uspokojivý a zajímavý život. Párkrát jsme se i zasmáli, když jsme si četli vtipy nebo když jsme si hráli na schovku anebo na babu.
Bylo to fajn. Už se blížil čas abychom vyrazili zpět, už takhle to vypadalo na návrat po setmění. Mě to ale nevadilo, věděla jsem, že i v noci tu není čeho se bát, a navíc už jsem mimo městečko byla i v noci a sama. Matt pro mě byl něco jako starší bratr, teda on se tak ke mně choval, ale já jsem s ním moc často nebyla. Byli jsme asi v půlce cesty, když jsme na něco narazili. V lese kousek od cesty, a tedy i od nás Matt něco zahlédl, nějaký záblesk.

Šli jsme tedy k tomu a našli jsme něco opravdu výjimečného. Byl to Jumper a vypadal funkčně, tedy až na to, že je po půlku v zemi a dost poškozený. Palubní deska se aktivovala jen co jsme vkročili dovnitř. Bylo tam dost beden s logem Atlantidy a některé s nápisem „křehké“. Vzali jsme jeden kufr s tímto nápisem, ale nemohli jsme ho otevřít, byl zamčený. Nechali jsme zbytek věcí tam šli zpět do městečka. Byli jsme nadšeni, co jsme to našli a hned jak jsme se vrátili jsme šli za Riversem.
I on byl překvapen, co to máme a okamžitě zavolal plukovníka. Thompson na to pohlédl, ušklíbl se a řekl Jamesovi ať to schová. Nevěřícně jsme na něj všichni koukali. „Pane, vy víte co to je“ řekl rozčíleně James. „Ano vím, a proto se toho musíme zbavit, je to příliš nebezpečné.“ Nechápala jsem: „Čím by to mohlo být nebezpečné, na této planetě a v přilehlém vesmíru už jsme nejspíš jenom my.“ Thompson se na mě otočil a odpověděl mi: „Holčičko ta věc je ZPM, jestli někdo sleduje pohyb energie na planetě zjistí, že tu jsme. Je to příliš velké riziko.“
„Kristle má pravdu. Plukovníku, to ZPM vyřeší náš hlavní problém s tím, jak se odsud dostat.“ odvětil James. Nechápala jsem o čem to mluví, není přece žádná možnost jak se odsud dostat, nemáme žádné lodě a Hvězdná brána byla zničena.

„Kapitáne, držte klapačku a schovejte to ZPM k ostatním věcem. Okamžitě! A vy dva se okamžitě vraťte domů, tohle je na vás moc složité.“ Nařídil Thompson. Kristle i Matt odešli z domu, rozloučili se a šli každý domů. Kristle přišla domů, vzala si od Veroniky jídlo a pověděla jí o všem, co se dnes událo. Veroniku to kupodivu nepřekvapilo a plukovníka se zastávala: „Zlato, plukovník jistě dobře ví, co je pro nás momentálně nejlepší, když řekl, že je to nebezpečné, tak je to nebezpečné.“ Kristle to trochu naštvalo, ale i tak ještě zůstala s Veronikou a povídala si s ní dál. Po nějaké době šli obě spát a Kristle věřila, že se ještě všechno objasní.

V noci Krystle něco opět probudilo.

Zajímavě se to rozjíždí

Děkuji, snažím se. , Hned je tu další kapitola.

Kapitola 3. – Útěk

Kristle probudil James, který vlezl k ní do pokoje. „Jamesi, co tu chceš?“ zeptala se Kristle. James ji jenom řekl, aby si sbalila vše důležité na cestu do města.
Kristle ho poslechla, netrvalo dlouho a z domu se proplížili až k bráně, kde na ně čekal Matt. Strážný na bráně věděl o Jamesovi a ostatních, takže nespustil poplach, když skupina opouštěla osadu. Netřeba říkat, že o tomto výletu plukovník Thompson nevěděl.
„Fajn, teď mě odveďte k tomu Jumperu, který jste našli.“ nařídil James Kristle a Mattovi. Trvalo to několik hodin, než se dostali k Jumperu. James byl velmi nadšený, ačkoli Kristle ani Matt nechápali proč. „Co se děje Jamesi? Není to nebezpečné?“ zeptala se Jamese Kristle. „Hlavní zdroj napájení ještě funguje, mohl bych se dostat do databáze.“ jak vidno, James samým nadšením na otázky ani nereagoval.

Venku mimo Jumper se ozvalo pár zvuků, jakoby praskání větví. I přes svůj strach se šel Matt a Kristle podívat ven a zkontrolovat okolí. James se úspěšně dostal do databáze a hledal nějaké informace. Kristle a Matt se vrátili do Jumperu a vyzvídali Jamese, co hledá a proč tam jsou. „Jamesi dost! Co tady děláme?“ zeptal se vážně Matt. V tom se směrem od monitoru ozvalo nějaké pípání. „Ale ne!“ povzdech James. „Co to je?“ reagovala Kristle. James najednou vypadal vyděšeně a koukal na monitor a ven z Jumperu a zase na monitor, prostě sem a tam. James se začal hrabat ve svém batohu, jakoby něco hledal. „Jumper zachytil vysílání nebo signál“ mluvil James. „Jaký signál?“.
To zařízení, které našla Kristle ve městě, má zabudovaný nouzový vysílač, který byl asi aktivován. James ho našel a začal s ním mlátit a mlátil i do přístroje samotného jinými věcmi, které kolem sebe našel. James se zařízením naposledy hodil o zem, dokud vysílání neustalo. „Fungovalo to? Zachytil to někdo?“ ticho přerušilo další pípání ze směru od monitoru Jumperu. „Ale ne, kontaktní alarm. Něco se k nám blíží, známky života.“ Vyšiloval James.
Kristle s optimismem odpověděla: „Třeba to jsou nějací naši přeživší.“ James popadl Kristle i Matta a vedl je ven s tím, že se musejí okamžitě vrátit do osady všechny varovat. „Běžte, honem. Musíme co nejrychleji…“ James se zastavil uprostřed věty a zastavil i svůj běh. Kristle a Matt taky zastavili a otočili se na Jamese, aby viděli, co se děje. James se pomalu otočil a civěl do tmy před ním. „Běžte a nezastavujte se, řekněte plukovníkovi, že jsem měl pravdu, běžte hned!“ jakmile to James dořekl, zasáhla ho nějaká zbraň, tedy výstřel a James se okamžitě vypařil. Pod palbou z neznámých zbraní utíkala Kristle a Matt jak nejrychleji mohli.

„Rychle ke skalám, tam je zdržíme!“ řekla za běhu Kristle. A měla pravdu, po běhu s oddechovým poklusáváním, se dostali do osady. Díky bohu za vojenské ranní rozcvičky. Do osady se tedy dostali už mimo nepřátelskou palbu a několik minut dříve než jejich pronásledovatelé. „Spusť poplach, dělej, rychle!!!“ řvali Krystle a Matt na strážného na bráně. Strážný jejich křik uslyšel a okamžitě onen alarm spustil. K bráně osady se seběhli všichni civilové a vojáci včetně plukovníka Thompsna. Ten začal oba dva vyslýchat co se stalo. „Rychle, zabili Jamese, říkal že měl pravdu. Pronásledují nás, budou tady každou chvíli.“ Vyšilovala Kristle. Jakmile plukovník slyšel informaci o tom, že měl James pravdu, narovnal se a začal vydávat rozkazy: „Vy dva, na brány a střílejte po všem co se hne! Ostatní zabalte si jen to nejdůležitější a vyražte k přehradě!“
Kristle byla zmatená, proč k přehradě a taky se na to plukovníka vyptávala. Plukovník jí za pochodu vysvětlil, že tam je ukrytý záložní Jumper s vypnutým zdrojem, aby ho nikdo nedetekoval. Až se tam lidi dostanou, nahodí motory a dostanou co nejvíce lidé pryč. „Počkat, plukovníku, do Jumperu se všichni nevejdeme“ Krystle se zastavila a tázavě koukala na plukovníka s otázkou „Co ostatní?“ v očích.

V tom okamžiku se ozvalo několik výbuchů u hrade. „Dělej, dělej, běž! Budeme rádi, pokud se tam vůbec někdo dostane.“ Rozkázal plukovník, zatímco střílel ze své zbraně směrem k hradbám. Kristle ho poslechla a běžela směrem k přehradě. Jak běžela, výstřely z nepřátelských zbraní dopadaly všude kolem ní a dalších lidí, kteří se v chaosu snažili dostat k přehradě.
K přehradě se dostalo šest civilistu včetně Kristle a tři vojáci, bohužel bez plukovníka. Nastalo hrobové ticho, vysílačky tiché, cesta od osady taky tichá. Ve spěchu převzal vedení skupiny kapitán Jimmy Riley, který neotálel a nařídil okamžitý start. „Ne, počkejte, co když tam ještě někdo je?“ zařvala Kristle, hned poté opět dopadaly výstřely kolem skupiny směrem od osady. Všichni ze skupiny se rozeběhli do Jumperu.
Na štěstí, hlavní zdroj a systémy Jumperu naskočily hned, jak se kapitán dotkl desky (má antický gen). Kapitán okamžitě uvedl Jumper do chodu a odstartovali. Jumper se hned po startu zamaskoval, ale i tak se nevyhnul několika zásahům. Na štěstí nebyl jumper nijak vážně poškozen. Do Jumperu se nedostal nikdo, koho Kristle blíže znala, ani Matt, ani paní Veronika a ani plukovník. Všichni tito lidé zemřeli během útoku a přežilo pouze devět lidí.
„Kam teď poletíme?“ zeptala se Kristle kapitána Rileyho. „Plukovník měl záložní plán, plán jak se dostat z planety.“ odpověděl Riley. Kristle byla překvapena tím, co všechno plukovník tajil. Vždy tvrdil, že se z planety nedá dostat. „Proč jsme neodešli už předtím?“ ozvalo se ze zádi Jumperu a dav civilů se začal trochu bouřit. Aby taky ne, když znovu o všechno přišli a taky o většinu svých známých.

„Bylo nás moc, nikdy bychom to nezvládli!“ snažil se kapitán všechny uklidnit. „Aha jasně, takže stačilo počkat, až nás půlku zabijí, co?!“ ozvalo se z davu. „Tak dost! Teď tu máme jiné věci na práci, přežili jsme a musíme se soustředit na to, abychom přežili dál. Jasné?!“ zastavila hádku jedna paní z civilů. „Takže znovu, kam teda letíme?“ zeptala se Kristle.
Kapitán Riley začal vysvětlovat, že v SGC je dálkový transportér napojený na pozemské lodě a základny v galaxii. Pokud bude nějaký z transportérů v obyvatelném prostředí, měl by tam všechny ten transportér dostat. Všichni v Jumperu byli touto zprávou o úniku potěšeni, ale i znepokojeni tím, kde se onen „únik“ nachází.
Podle zpráv z okupace bylo SGC vyvražděno a nikdo nevěděl v jakém stavu se to tam momentálně nachází. Možná si říkáte, že když byla zničena pozemská brána, tak bylo zničeno i SGC, ale omyl. Pozemská Hvězdná brána byla pár let před válkou přemístěna na pozemský Měsíc a z SGC se stalo centrum planetární obrany. Nikdo nevěděl, jestli je SGC v takovém stavu, že se tam dostanou, nebo jestli je kompletně zničené včetně zařízení a vybavení základny.
U SGC byli za několik málo okamžiků a kapitán pomocí detektoru známek života zjistil, že v SGC ani okolí nikdo není. Ale nikdo nevěděl na jak dlouho. Bylo jasné, že jakmile Jumper dosedne na zem, budou ti mimozemšťané vědět, kde jsou. Jeden z vojáků dostal nápad. Až Jumper dosedne na zem vezmou z něj napájecí modul a napojí ho na systémy SGC. Jakmile by to udělali, zavedou okamžitou karanténu základny. Snad to nepřátele zdrží na dost dlouho, než se z planety dostanou.
Jumper přistál, vojín Davis okamžitě vyndal napájecí modul a skupina vyrazila dovnitř SGC.