106. Spojenci a nepřátelé
„Prosím. Toto je poslední šance urovnat naše vztahy. Přestaňte útočit na Wraithy. A taky na nás! Přesvědčila jsem Radu, abych vás mohla ještě jednou kontaktovat a říct vám, že takové činy nezůstanou bez odezvy. Věřte, že s námi nechcete být ve při. Řeknu vám, jak nás kontaktovat, aniž byste museli čekat, až se vám ozveme sami. Stačí…“ Hlas Tris zazněl z telefonu v kanceláři generála Pikošina. Generál se podezřívavě podíval na sluchátko, které po zazvonění automaticky zvedl, a pomalu ho odložil do vidlice, takže poslední Trisina slova utichala, až se vytratila úplně.
Celeste Grey se vrátila silně pošramocená v doprovodu pár lodí vedených Toranem. Pikošin se předtím nikdy nesetkal ani s lidmi z té galaxie, kam původně vedla Superbrána, ani s jejich loděmi, takže byl příjemně překvapený nejen početnou posádkou, ale hlavně velkými a dobře vyzbrojenými plavidly. Ušklíbl se na tichý telefon. Jestli se Veitoňané spřáhli s Wraithy, zřejmě už vědí, že Země má silného spojence a nemusí vést jalové hovory o ničem. Generála napadlo, že by jim Toranovi vědci mohli pomoci i s vakcínou z Pegasu, která pořád nefungovala tak, jak si tým vedený doktory Beckettem a Darksonem představoval. Beckett byl v týmu spíš jako maskot než vědec a lékař. Pikošin byl u toho, když se na starého doktora obrátil jeden mladý člen týmu se žádostí o radu, a sotva se Carson otočil stranou, použil tazatel metodu, která byla podle něj vhodnější. Jen Theo Darkson s Beckettem probíral nové nápady a pozorně naslouchal jeho návrhům. Bylo to jedno, vakcína stejně odolávala průmyslové výrobě a její původní zásoba z kulaté ampule se povážlivě ztenčovala. Jack O’Neill navrhoval, aby se do galaxie Pegas vypravil tým, získal víc té látky a kontaktoval její objevitele. Thomas Hidllet byl jediný, kdo s takovým řešením souhlasil, jinak byli všichni, kdo o takové misi mohli rozhodnout, silně na pochybách, jestli je taková cesta ta nejvhodnější. Zvlášť objevení spících wraithských lodí a jejich počáteční snadná likvidace přihrávala spíš skeptikům, kteří se nechtěli vydávat do jiných galaxií, a kontakt s Veitoňany jejich pozici ještě posílil problémy s komunikací s jinými rasami. Dotaz, jestli chce opravdu Země bojovat se dvěma nepřáteli najednou, kdyby se rasa z Pegasu rozhodla, že Pozemšťanům nepomůže a bude bránit své objevy, se ukázal jako rozhodující.
Pikošin na poslední schůzce Obrany Země, SGC a dalších složek zamřených na vojenské akce a styky s mimozemšťany navrhl, aby se spojili se zbytky lidí na přátelských planetách. I pro ně Wraithové znamenali nebezpečí a představa úplného vyhlazení nepřátelského druhu, který začal ohrožovat znovu se rozvíjející lidské populace, by měla být lákavá. Nezapomněl připomenout, že Barnardova galaxie je o polovinu blíž k Mléčné dráze než Pegas, takže návrh Veitoňanů, že odvedou ‚předky‘ do své galaxie je zcestný. Wraithové se mohou jednoduše rozhodnout, že se vrátí a nebude to tak obtížné, jako dostat se z Pegasu do Mléčné dráhy.
Thomas tehdy jenom povytáhl obočí, když pochopil, že místo pro pomoc do jiné galaxie budou týmy SG obcházet planety v Mléčné dráze a hledat spojence pro boj, ale neprotestoval. Každá práce byla dobrá, jenom aby se nemusel zabývat myšlenkami na Andoriel a její záhadné zmizení. A to ani neohlásil další osobu, kterou začali v SGC postrádat. John Sheppard se beze stopy ztratil, když se vydal znovu se poohlédnout po Áje. Tom další pátrání zarazil. Kdyby pohřešovaných přibývalo, mohli by vyvolat zbytečné otázky. Všichni věděli, že Wraithové jsou právě na Andoriel a Shepparda vysazení a bylo možné, že se ten zájem nevztahoval jenom na jednoho, kterému John přátelsky říkal Todd. Thomas doufal, že tím se seznam ztracených vyčerpal a nechtěl zbytečně vířit už tak rozbouřené vody. Bez Johna i Andoriel se Země obejde a Tomovy vlastní pocity se krčily v nejzazším koutě jeho mysli a zatím si netroufly vystrčit ani nos.
Telefon na stole Jean-Francesca zazvonil znovu. Generál vyskočil, chňapl po sluchátku a zahulákal:
„Laskavě už mě neobtěžujte!“
„Ehm?“ ozvalo se překvapeně. „Mám zavolat později?“
„Ne, doktore, to nepatřilo vám. Mluvte,“ povzdechl si Pikošin, přejel si rukou přes čelo a sedl si.
„To jsem rád. Mám pro vás dobré zprávy.“ Hlas doktora Darksona se snažil znít věcně, ale byla v něm cítit utajovaná euforie. „Ta látka z Galaxie Pegas si konečně dala říct a právě zahajujeme průmyslovou výrobu. Až půjdou SG týmy přesvědčovat naše budoucí spojence k boji, můžou jim rovnou říct tuhle dobrou zprávu. Bude toho dost pro všechny. Aspoň laboratorní testy konečně vyšly bez chyb,“ trochu se zarazil. „Bylo by možné sehnat nějakého toho Wraitha a vyzkoušet na něm účinek?“ zeptal se. Tolik se soustředil na výrobu většího množství toho jedu nebo léku nebo jak to chtěl kdo nazývat, že mu občas unikala praktická stránka.
Generál si tiše povzdechl. Měl nějaké podezření, že není všechno tak v pořádku, jak se mu vědci snaží namluvit, ale zatím nad tím vždycky mávl rukou.
„Pokusíme se vám nějakého najít,“ slíbil neutrálně. V hlavě se mu začal líhnout i mnohem jednodušší nápad, ale ten si zatím nechal pro sebe, protože si nebyl jistý, jak by se s tím Theo srovnával, nemluvě o reakci útlocitného doktora Becketta. „Zatím můžete poslat Branou s některým týmem vzorek na ukázku,“ navrhl, než zavěsil.
Theo se díval na oněmělý telefon a kolem úst mu naskočila přemýšlivá vráska. Generálova poslední věta se mu moc nelíbila.
Tris stručně oznámila Radě, že její pokus o smír se Zemí nevyšel. Nepočkala na nové rozhodnutí a odešla. Co se jí týkalo, nechtěla mít s dalšími událostmi nic společného.
Sehol počkal, až utichne šepot po Trisině zprávě, a otočil se k Tralovi.
„Veliteli, další jednání s tou planetou necháváme ve vašich rukou,“ prohlásil dost hlasitě, aby ho každý v síni slyšel. „Jen prosím informujte Radu o svých krocích, abychom případně mohli správně reagovat, ale do vašich rozhodnutí nikdo nezasáhne.“
Rin si neodpustil lehké kývnutí. Podle něj k tomu mělo dojít hned, jak na ně Země zaútočila. Že si Tris vymínila ještě jeden kontakt, se mu zdálo zbytečné.
Tral se narovnal.
„Dobrá,“ řekl. „Prvním krokem bude urychlení dostavby těch dvou zařízení. Sice jsme pokročili, ale stále ještě u jednoho nejsou provedeny poslední testy a druhé se dostavuje. Je to s ním složitější, protože bude mobilní. Mezitím,“ pokračoval, aniž by zpomalil, „podpoříme naše nové přátele. Kontaktuji naše vyslance na jejich vlajkové lodi a informuji je o rozhodnutí Rady.“ Lehce se Seholovi uklonil a rychlým krokem vyšel ze sálu.
„Tak, to bychom měli,“ řekl tiše Kal. První zlost nad útokem Pozemšťanů ho přešla a zůstal jenom smutek. Mobilní. Všichni v sále věděli, co to znamená.
„Prošli jsme pět planet a všechny se hlásí k boji, jen si nejsem jistý, co nám to bude platné,“ zabručel velitel SG2 major Stojko Jakopič.
Thomas zvedl oči od papíru, na který si v zamyšlení něco čmáral tužkou.
„I Noxové?“ zeptal se překvapeně.
„No,“ Stojko se zašklebil., „s těmi jsme přímo nemluvili, ale Tolláni měli jasno a prý mluví i za Noxy.“
„Snad to všechno nebude potřeba,“ povzdechl si Thomas. Nechtěl válčit s emzáky. Aspoň ne s Veitoňany. V posledních dnech, vlastně hned potom, co zmizela Andoriel, se mu vracela smrt Todda v těch nejnevhodnějších chvílích. Nejdřív se tím nechtěl vůbec zabývat, ale nakonec si musel připustit, že ho dohání špatné svědomí. Mávl rukou, aby Stojkovi naznačil, že může odejít, a tužka mu vyletěla z prstů. Opsala krátký oblouk a klepla majora do ramene.
Tom seděl s otevřenými ústy a nevěděl, jestli se má začít omlouvat nebo smát. Stojko to vyřešil za něj. Zvedl tužku a hodil ji zpátky. Trefil se lépe - doprostřed Tomova čela. Oba vyprskli smíchy.
Major zmizel za dveřmi, Tom si promnul zasažené místo a zvedl sluchátko. Major Jakopič byl poslední, kdo ho informoval o jednání s rasami v Mléčné dráze. Velitel SGC prošel očima poznámky a vyťukal číslo na Obranu Země.
„Nabídka společného boje proti Wraithům se setkala s úspěchem,“ ohlásil generálu Pikošinovi. „Když nepočítám Torana se čtyřmi loděmi z původní galaxie Ori, překvapivě se přihlásil Xe’ls a Takaya. Asi už je unavuje pořád chránit své ovečky před wraithskými nájezdy. Jednání s nimi se skoro zaseklo hned na začátku, kvůli té vakcíně. Odmítli ji jako nejhorší jed. Nakonec se dohodli, že lék nepoužijí, ale pošlou pár lodí na obranu, kdyby došlo k nějakým bojům. Možná by bylo dobré se na tu látku ještě jednou podívat.“ Pár vteřin počkal, jestli bude nějaká odezva, ale generál mlčel, tak pokračoval: „Oslovili jsme také Reetou. Se Shermaal sice přišli o loď, ale Wraithové nejsou Shermaal a rozhodně se dají zničit. Měli jsme trochu obavy, jestli je to bude zajímat, když je Wraithové neohrožují, ale souhlasili v podobném duchu jako Xe’ls. Reetou pořád vedou válku s odbojem a jejich lodi mají kromě hledání tajných základen za úkol informovat nás o wraithských plavidlech a v případě potřeby pomoci v boji. Abych se vrátil k Toranovi, víc jich nepřiletí. Mají nějaké starosti u sebe a tohle je vlastně průzkumná mise, přesto jsou odhodlaní nás bránit. Poslali vzkaz a pak ze Superbrány vyndali ovladač, aby nešla použít. Zprovozní ji, až se budou chtít vrátit.“
Thomas se nadechl. Seznam už naštěstí nebo naneštěstí nebyl moc dlouhý.
„Tolláni se k nám připojí a nejspíš i Noxové, i když u těch je to otázka, protože se s nimi SG tým přímo nesetkal. Nechali u Tollánů vzkaz. V jaké podobě bude jejich pomoc, to zatím není jisté. Ostatní planety s nějakým osídlením mohou poskytnout bojovníky, ale moc se do toho nehrnou. Většina už se s Wraithy setkala a víc než co jiného se jim snaží vyhnout.“
Jean-Francesco pokyvoval hlavou a přemýšlel, která z planet se bude nejlépe hodit pro pokus, který ho napadl při rozhovoru s Theem Darksonem.
„Děkuju, generále,“ řekl, když pochopil, že Tom vyčerpal svůj seznam možných spojenců. Nikdy nezapomínal na to, že Thomas Hidllet má hodnost, byť čestnou, a používal ji s náznakem ironie při každé příležitosti.
Položil sluchátko a urovnal si před sebou hromádku papírů. Boj s Wraithy začal mít pevnější obrysy a na výhrůžky Veitoňanů je třeba také náležitě odpovědět. Pikošin měl ještě jeden nápad, jak zatočit se všemi, kdo by chtěli válčit se Zemí, ale zatím si ho nechával v záloze jenom pro sebe.
S nepřítomným pohledem se usmál. Na jeho pokyn už dva šikovní mladíci pracovali v asgardským jádru, které nechal vyjmout z běžných prací a vyčlenil ho na tajný projekt.
Andoriel líně zamrkala do tlumeného světla a znovu zavřela oči. Vůbec se jí nechtělo se budit, natož vstávat. Její svět přestal dávat smysl. Ta divná nemoc se vrátila a Ace se ztratil. Prudce odhodila deku a posadila se.
„Nespíš, tak vstávej!“ zavrčela sama na sebe rozzlobeně. Vztek občas pomohl. Navlékla na sebe nějaké oblečení a vyšla krátkou chodbou do slunečního světla.
Na pozvolné stěně vysoké hory seděla vysloužilá wraithská loď částečně zavalená kamením a částečně obrostlá keři. U vstupu do plavidla byla malá rovná plošinka, která se po pár metrech měnila v úzkou stezku a prudce padala do údolí s širokou línou řekou, která se na konci údolí vlévala do moře. Ája se na plošince nadechla, zvedla oči k prvnímu slunci kutálejícímu se zatím po východním obzoru a začala pomalu sestupovat k vodě. Na břehu řeky se zastavila, jen aby se sebe setřásla šaty, a ponořila se do nedávno vniklé tůně. Tůň měla pozvolný vstup a její dno bylo vyložené kameny přesně, jak si to přála. Žádné bahýnko mezi prsty u nohou. Voda byla čistá a měla zvláštní barvu i chuť tím, jak se míchala sladká říční se slanou mořskou nesenou s každým přílivem. Přílivy byly krátké a mělké, protože tři malé oběžnice kolem planety se jevily na obloze jenom jako větší hvězdy. Přesto dokázaly přimět moře, aby se mírně pohybovalo. Něco jako opravdový příliv nastal jednou za pár let, kdy se síla všech tří kamenů spojila. Mělo k tomu dojít za pár dní a Andoriel si říkala, jaký je zázrak, že se při tom miniaturní měsíce nesrazí, protože jejich vzdálenost od planety se lišila v řádu desítek kilometrů.
„Víš, že nemáš nikam chodit sama, že jo?“ zeptala se Maya. Už chvíli stála na břehu a sledovala Andoriel. Svoji novou pozici strážce brala vážně a neschopnost Áji zůstat v klidu na místě nebo aspoň někomu říct, že se chystá odejít, jí pravidelně zvedala tlak. Na druhou stranu si kvůli Ájině toulání mohla každou chvíli protáhnout křídla. Nepřestávalo ji to těšit. Jak si sama pro sebe často opakovala – křídla se musí používat, jinak jsou jen zbytečným závažím na zádech.
Andoriel se na Wraithku usmála, a pak se k ní otočila zády a udělala pár líných temp. Věděla, že Maya čeká, až se dokoupe, aby se šly podívat, jak rostou nejnovější kokony. Hlídat wraithskou líheň byla podle Andoriel otrava.
„Sbal si věci,“ řekla Maya, sotva se Andoriel přiblížila ke břehu. „Odlétáme.“
„Cože?“ Ája vyletěla z vody a začala se hned soukat do oblečení.
„Není tady bezpečno. Nedávno se tu objevila divná loď. Byla kulatá a zastavila se na oběžné dráze. Snažili jsme se skrýt, ale Zak si není jistý, jestli to bylo dostatečné. Nechce riskovat.“
Andoriel se zarazila uprostřed pohybu a naklonila hlavu na stranu. „Kulatá? To vypadá jako …,“ nechala větu nedokončenou. Kulaté lodě měla rasa Reetou, ale co by tady dělala? „Můžu mluvit se Zakem? Je tady?“ zeptala se. Měla by veliteli říct, co jsou Reetou zač a také, jak je najít.
Maya kývla. Zak na Andoriel čekal, aby se jí vyptal na neznámé plavidlo a také, aby jí informoval o Veitoňanech. Ájinou zásluhou Wraithové věděli, kde je jejich původní planeta, i když neměli v úmyslu se na ni znovu nastěhovat. Na trvalý pobyt tam bylo moc brouků. Andoriel by měla vědět, že se po tisíciletích setkali s rasou, ze které vzešli.