Amébal
Kapitola druhá
„Tak přesně toho jsem se obával,“ zavrčel Ortalay. Chytil Andoriel za ruku a odtáhl ji od okna. Mohlo ho napadnout, že ho bude chtít otevřít.
Předtím už pozotvírala všechny šatní skříně, které v pěti skvěle přeplácaných ložnicích vybavených každou myslitelnou hloupostí v patře domu našla. Na ramínkách neviselo nic jiného než honosné šaty, v policích byly kulaté krabice s klobouky, přihrádky s rukavičkami a ve zvláštních úzkých skříních vyrovnané střevíčky.
„Říkal jsi, že je to tvůj dům?“ otočila se k němu potom, co prozkoumala poslední skříň. „Máš zajímavý šatník.“ Ušklíbla se a chytila za rám okna. Kličku na otvírání nikde neviděla, tak to zkusila bez ní.
„Nech toho!“ Ortalay ji vlekl za sebou doprostřed místnosti a vztekle při tom kopal do šatů, které vytáhla ze skříně a bez zájmu je nechala spadnout na zem. Pletly se mu pod nohy tak, že málem upadl.
Andoriel mezi zmačkanou látkou prošla bez škobrtnutí a s heknutím dopadla na nejbližší vysoce nastlanou postel, do které jí Ortalay hodil. Hned se snažila vyhrabat na nohy, ale pořád ji držel za ruku a bránil jí v pohybu.
„Už toho konečně nechej!“ zasyčel jí zblízka do obličeje. K jeho překvapení se přestala snažit mu vykroutit. V očích se jí mihnul smutek, pak se od něj odvrátila.
„Jsi unavená, měla by sis odpočinout,“ pokračoval Ortalay. Sotva to vyslovil, Andoriel klesla hlava na polštář a zavřely se jí oči.
„No konečně,“ oddechl si. Netušil, že s ní budou takové problémy. Jedním očkem kontroloval Eristeu a věděl, že na wraithské lodi probíhá všechno jinak. Velitel i jeho posádka se do nové situace vpravili neobyčejně rychle a jeho družka si s nimi pohrává jakkoli jí napadne. „Hatmatilka?“ uchechtl se pro sebe. Pak se rozhlédl po rozházeném šatníku a rezignovaně mávl rukou. Závěje šatů zmizely. „Asi je toho moc,“ usoudil a u pozvednuté ruky vztyčil jeden prst. Pokoj ztratil většinu ozdobnosti a stal se jednoduchou ložnicí v béžovo zlatém tónu s velkou kyticí čajových růží na kraji toaletního stolku. Andoriel ležela pod tenkou dekou a šaty, které měla původně na sobě, visely jako první na krátkém stojanu u paravánu s vyšitým motivem růží.
„To je lepší,“ pokývl Ortalay.
„Nechce se nechat zlákat, co?“ Eristea se postavila vedle něj a přimhouřenýma očima zhodnotila změnu ve vybavení ložnice. Ortalay se nenechal rušit při sledování Andoriel. Věděl, že bude spát tak dlouho, dokud ji neprobudí.
„Je to trochu nuda,“ zhodnotila celou situaci Eristea. Wraithové dělali všechno, co si usmyslela, a Andoriel se bránila ze všech sil, i když nevěděla čemu.
Ortalaye napadlo řešení, ale věděl, že s ním musí přijít Eristea sama, od něj by radu nepřijala.
Zlatovlasá žena zatím chodila po pokoji sem a tam, prstem si zamyšleně ťukala do rtů a mračila se pod nohy. Přešla pětkrát od dveří k oknu a pošesté se zastavila před kyticí růží na stolku.
„Jestli si myslíš, že mě to taky nenapadlo, tak se pleteš,“ řekla polohlasně. V odrazu zrcadla viděla na Ortalaye.
Ten nijak nereagoval. Stál otočený k lůžku a díval se na Andoriel.
„Tak dobře,“ zamračila se Eristea, „ať je po tvém.“ Znovu vykročila k oknu a v půlce kroku zmizela.
Ace stál před zavřenými dveřmi do Andorieliny kajuty a nechtělo se mu vstupovat. Nebyl si jistý, co za nimi najde. Se slabým povzdechem přece jenom otevřel a obezřetně nahlédl. Pokoj se změnil k nepoznání. Nábytek byl nakupený na vratkých hromadách a stěny i podlaha byly poseté okrouhlými děrami. Ace měl nejdřív dojem, že tam pozemské komando zkoušelo různé druhy palných zbraní, pak si všiml vojáka, který se krčil v rohu a ke krku měl přilepený výběžek améby. Sípavě se nadechoval a oči mu jezdily sem a tam, jak hledal možnost úniku. Teprve pak si velitel uvědomil, že díry jsou pozůstatky z pokusů améby se nasytit, než se jí podařilo zahnat vojáka do kouta, ze kterého se nedostal. Wraith byl mnohem chutnější než tuhé stěny lodi.
„Hej!“ vykřikl Ace, aby upoutal amébinu pozornost. Pootočila se, ale vojáka se nepustila. Dalším výběžkem mu přejela po noze až k místu, kde se dokázala mezi oděvem a botou dostat k holé kůži. Voják vykřikl, ale ani se nepohnul. Velitel postoupil blíž k amébě. Potřeboval, aby vojáka pustila. Nechtěl na své lodi žádné buněčné dělení způsobené dostatečně výživnou stravou. Nepřestal amébu sledovat a zároveň se rozhlédl. Nebyl si jistý, co hledá, dokud si nevšiml ručního paralyzéru odhozeného u zdi. Sehnul se pro něj. Améba využila příležitosti, pustila vojáka a vrhla se po čerstvé kořisti. Ace ještě v podřepu začal střílet, amébu tím mírně zpomalil a dostal šanci skočit ke dveřím. Než se za ním zavřely, všiml si, že vojákovi na zemi občas cukne ruka, ale oči mu matní.
„Lyne, mám pro tebe důležitou práci,“ zavrčel velitel na chodbě. Než k němu zástupce dorazil, opíral se s rukama založenýma o zeď u dveří a nijak se netajil se svým rozladěním, jak dlouho Lynovi trvalo přijít. Zástupce vyslechl Aceovy instrukce a odešel je splnit. Jeho služba nebyla taková, jakou si představoval. V přísně soukromých chvílích ho napadalo, že měl velitele nechat tam, kde byl, zbavit se Zaka a převzít loď sám.
Bez nadšení zapojil požadované zařízení, zkontroloval jeho funkci a potvrdil, že je připraveno fungovat. Počkal, až k němu posílená hlídka dopraví částečně omráčeného podivného tvora, umístí ho na správné místo, a pak zařízení aktivoval na plný výkon.
Na amébu právě přestala působit lehká paralýza způsobená několikaminutovou silnou palbou šesti omračovačů nastavených na nejvyšší stupeň. Trhla sebou a zůstala bezmocně viset asi půl metru nad zemí uzavřená v zadržovacím poli.
Dva z vojáků se postavili k zařízení a oči nespouštěli ze znehybnělé améby. Měli rozkaz upravovat frekvenci pole tak, aby se améba nedokázala vyprostit, ale zůstala naživu. Lyn byl pokynem ruky propuštěn a odešel s tváří pečlivě poskládanou do neutrálního výrazu.
„Veliteli, je loď připravena na setkání s mými vazaly?“ ozval se Aceovi v hlavě hlas jeho královny. Prošel několika chodbami a zkontroloval hangár určený pro přistání delegace i přilehlé sály vyhrazené k jednání.
„Ano, má paní.“ Odpověděl stejným způsobem, jakým ho oslovila královna. Setkání s královnami mělo být významným milníkem ve fungování wraithského společenství, ale ať se snažil sebevíc, nepochopil, o co ve skutečnosti Eristee jde. Podle informací, které mu poskytla, bude jeho paní s ostatními královnami… klábosit? Jiné označení ho nenapadalo.
Sotva dokončil kontrolu, vrátil se do místnosti, kde améba napadla vojáka. Jeden z nižších důstojníků u zhrouceného Wraitha právě organizoval jeho přenesení do vzdálené části lodě, kde ho neuvidí zvědavé oči přicházející delegace.
„A nakrmte ho,“ končil důstojník svůj krátký výčet pokynů.
Ace do jeho aktivity nijak nezasáhl. Počkal, až vojáci odnesou svého druha, ustoupil, aby uvolnil místo pro přicházející uctívače, kteří měli za úkol místnost uklidit, a přejel rukou po ráně na zdi, která se začala hojit.
Andoriel seděla v křesle s knížkou. V tmavě hnědých šatech se téměř ztrácela, protože místnost se s nadcházejícím soumrakem ukryla do stínů a nikdo nerozsvítil ani malé světélko nad čtecím koutem. Ája seděla se sklopenou hlavou a otevřená kniha jí volně visela z prstů.
„Zase sama a zamyšlená, lásko?“ ozval ode dveří hlas. Vysoký muž rozpažil a místnost se rozzářila zlatými skvrnami, jak se na mužův pokyn rozsvěcovaly lampy. Nakonec se postupně rozsvítil i bohatě zdobený lustr a zalil své okolí teplou měkkou září.
Andoriel zvedla hlavu a zamrkala. „Promiň… Ortalayi. Opravdu jsem se zamyslela,“ omluvně se usmála. Přes všechnu svoji snahu ho nedokázala oslovit stejně jako on ji. Trápilo ji to. Jako obvykle se zatvářil smutně, ale hned zase zvedl koutky úst a natáhl k ní ruku.
„Naši hosté čekají, pojď.“
Trpělivě stál, dokud neodložila knížku, postavila se a uhladila si širokou sukni šatů, pak se do něj zavěsila a nechala se odvést do velké jídelny. Dlouhá místnost obložená tmavým dřevem byla rozzářená lustry u stropu a svícny na dlouhém leštěném stole a všechna světla se odrážela v broušeném skle u každého jídelního místa. Společnost postávala v hloučcích u stěn a usrkávala z malých kalíšků cosi, co Andoriel zavonělo po medu a bylinách. Nedokázala si vzpomenout, jak se nápoj jmenuje, ale hned ho vypustila z hlavy, protože se k nim všichni otočili a jeden přes druhého je vítali. Ortalay rozdával úsměvy a pro každého měl vhodné slovo, Andoriel stála vedle něho a snažila se tvářit příjemně, i když netušila, co jsou ti lidé zač. Cítila se nepatřičně, když jí muži skládali poklony a ženy se blýskaly falešnými úsměvy, zatímco jí chválily výběr šatů. Připadala si jako v nepovedeném divadelním představení, kde zapomněla svou roli.
Po nekonečném žvanění jí úsměv ztuhnul do nepřirozeného tvaru a přestala se snažit poslouchat, co kdo říká. Vyděšeně sebou trhla, když ucítila dotyk na lokti. Ortalay ji sevřel pevněji a pootočil s ní ke stolu.
„Čas na večeři, lásko,“ zamumlal.
Napadlo jí, že se by se na něj měla usmát, ale místo toho jen kývla a nechala se odvést ke svému místu. Seděla v čele stolu, Ortalay na druhém konci. Ztratil se jí z dohledu přes všechny svícny, vázy s kyticemi a mísy s jídlem. Jakoby z ní spadl balvan. Seděla a dívala se do talíře, kde na hromádce zelené masy čehosi neznámého plavala červenobílá kulička a pomalu se otáčela. Andoriel se zatajeným dechem čekala, co se ukáže na její druhé straně, nejdřív jí napadlo, že to bude oko, ale kulička vypadala všude stejně.
„Měla byste začít, drahá, horké jsou nejlepší,“ ozval se její soused vlevo. Podívala se po něm a jen vyděšeně mrkla. Měl na vidličce nabodnuté sousto ukrojené z kuličky a na řezu byly jasně vidět malé rty. Napadlo ji, jestli promluvil muž na židli nebo ústa na vidličce. Než myšlenku dokončila, sklopila pohled zpátky ke svému talíři a nabrala trochu zelené hmoty.
„Děkuji jménem Andoriel, že jste k nám dnes všichni přišli. Prosím, přijměte naše společné pozvání na zítřejší poledne,“ nesl se Ortalayův hlas nad stolem a všichni vstávali a beze slova odcházeli.
Andoriel pustila nabrané sousto zpátky na talíř a chtěla se zvednout také, ale nedokázala vstát. Vězela ve vyřezávané židli a marně se snažila ji odsunout. Pohledem zhodnotila mezeru mezi stolem a sedákem židle s myšlenkou, že se mezi nimi dostane pod stůl a odtud se jí snad podaří vylézt. Než se k tomu odhodlala, všichni hosté zmizeli a Ortalay stál za ní a se židlí manipuloval bez známky námahy. Odsunul ji, vzal Andoriel znovu za loket a sotva vstala, nasměroval ji do vedlejší místnosti. Usadil ji do široké pohovky proti krbu, kde praskal oheň, a sedl si k ní.
„Byl to namáhavý den, jistě jsi unavená,“ šeptal jí těsně u ucha.
Bylo jí to nepříjemné, ale Ortalay ruku, kterou jí držel za loket, přesunul na její rameno a bránil jí v úniku.
„Opravdu to byl namáhavý den,“ řekla unaveně, přejela mu prsty po hřbetu ruky, zvedla ji, otřela si o ni tvář a položila mu ji do klína. „Půjdu si odpočinout,“ pousmála se na něj, spokojená, že dost dobře nemůže protestovat proti tomu, jak se zbavila jeho sevření. Vstala, poodstoupila, aby si znovu uhladila širokou sukni, a zavrtěla hlavou, když se Ortalay začal zvedat taky. „Jen tu zůstaň,“ řekla. Prošla dveřmi do chodby, pečlivě za sebou zavřela a s výdechem se o ně opřela. Sotva jí Ortalay zmizel z očí, znovu se jí ulevilo. Při představě, že něco podobného bude zažívat hned další den v poledne, jen nesouhlasně potřásla hlavou.
„Klábosení,“ zamumlal Ace dřív, než se stačil zarazit. Setkání královen pod taktovkou Eristey byla podle něj zvrácenost. Královny všech velikostí frakcí a každého věku posedávaly a polehávaly v několika sálech, do blízkého skladiště si chodily pro připravenou potravu a dokonce měly i několik vybraných wraithských důstojníků a lidských mužů k účelům, nad kterými Ace raději nepřemýšlel. Sály určené k setkání byly potažené barevným suknem nejenom na stěnách, ale i na stropě a na podlaze, byly vybaveny množstvím měkkých sedátek, taburetů, křesel a lehátek, aby se královny při tom nicnedělání neunavily. Eristea se chovala pokud možno ještě infantilněji, než všechny ostatní, a udávala tak tón celého setkání.
Ace byl rád, že se této akce nemusel účastnit. Stačilo, že každou královnu osobně uvedl ke dveřím sálu a postaral se o její doprovod. Všichni důstojníci a vojáci jednotlivých královen se shromáždili ve vyprázdněném nejspodnějším podlaží hangáru. Také tam byla připravena strava a dost odpočinkového nábytku, aby byl každý Wraith v pohodlí. Lyn zůstal v hangáru s hosty, aby se postaral o každý jejich požadavek, a Ace napadlo, jestli i mezi návštěvníky začne šířit nepokoj možné vzpoury.
Sotva opustil poslední delegaci, odešel wraithský velitel na můstek a zadíval se na obraz okolního vesmíru. Shromáždění plavidel se vznášelo vedle pásu asteroidů a část se ho skrývala v blízkém mračnu plynů, ze kterého se možná v budoucnosti stane planeta mladého, ostře zářícího slunce.
„Všechno připraveno?“ Eristea svému veliteli stanula za zády, aniž si všimnul, že vešla. Na potvrzení jen sklonil hlavu.
„Čekám na tvůj pokyn,“ zamumlal.
Stoupla si vedle něj a dotkla se ovladače. Věděla, že tím aktivuje velkou obrazovku v nejhlubších útrobách lodi, kde čekaly doprovodné týmy královen s Lynem. Pak položila Aceovi ruku na rameno a jedním prstem mu poklepala na kabát.
„Teď,“ řekla měkce.
Ace přejel rukou po desce a stejně jako shromáždění Wraithů z okolních plavidel na obrazovce sledoval, jak se od jeho lodi odděluje část se sály plnými královen.
„Od této chvíle všichni patříte do mé skupiny,“ řekla Eristea.
Ace si všiml, že nepoužila ani telepatii ani lodní zařízení na přenášení zvuku, přesto Wraithové v hangáru zvedali hlavy a rozhlíželi se, odkud její hlas zazněl. Jeden z nich zlostně pohodil hlavou a ruka mu sjela k opasku, kde se obvykle skrývala jeho osobní zbraň. Pak mu došlo, že zbraně odevzdali při vstupu do hangáru. Tehdy se spokojil s vysvětlením, že je to bezpečnostní opatření kvůli nesnášenlivosti některých přítomných frakcí. Hostitel nechtěl, aby se jeho hosté pozabíjeli navzájem. Hostitel si je zřejmě chtěl zabít sám.
„Vrať nám naše královny a propusť nás!“ vykřikl. Nehodlal se vzdát tak lehce.
Eristea chvíli sledovala, jak se k němu připojují stále další hlasy, až celý hangár zněl zlostnou ozvěnou. Lyn se nenápadně vytratil a nechal návštěvníky zuřit o samotě.
„Přejete si propuštění vašich královen?“ zeptala se Eristea tiše. Křik zesílil. „Dobrá,“ pousmála se a znovu klepla prstem Aceovi na rameno. Na ten pokyn se odlétající kousek lodi s Wraithami rozletěl v mohutném výbuchu.
V hangáru zavládlo ticho.
„Jestli toužíte připojit se ke svým bývalým vládkyním, není nic jednoduššího,“ řekla Eristea, když si byla jistá, že všichni pochopili, co jim přenos na velké obrazovce ukazuje.
Řada hlasitých cvaknutí značila, že i část lodi se zbývajícími návštěvníky je lehce oddělitelná a nejspíš bude vybavena stejnou výbušnou silou, jako sály královen.
Wraithové v hangáru se po sobě podívali.
„Má paní!“ vykřikl ten, který chtěl první bránit svou královnu, „Má paní, dovol, abych ti předal vládu nad svou lodí.“ Klekl si, sklonil hlavu a natáhl ruce před sebe dlaněmi vzhůru. Ostatní ho napodobovali, až byl hangár plný Wraithů ve stejné pozici.
„No,“ pousmála se Eristea. „To bychom měli.“
Andoriel seděla u okna před vyšívacím rámem a v rozpacích kroutila mezi prsty tenkou nit. Vzor růží ji neskutečně rozčiloval. Žádný jiný nenašla a Ortalay ji jemným nátlakem přiměl aspoň se pokusit o ‚ruční práce určené pro mladé dámy z lepší společnosti‘. Proti ručním pracím nic neměla, ale všudypřítomné růže se měnily v ošklivé trnité křoví, které ji drželo na místě, kde nechtěla být. Došla v myšlenkách až sem a zarazila se. Kde vlastně chtěla být? Někde jinde nebyla odpověď, měla by najít konkrétní místo. Zapíchla jehlu doprostřed červenorůžového šílenství na plátně a přešla k oknu. Už se nesnažila ho otvírat, věděla, že to nejde, i když bylo v přízemí a vedlo jenom do růžové zahrady. Opřela si čelo o chladivé sklo a zavřela oči. Kde by opravdu chtěla být?
Otevřela oči.
Kolem chodidel se jí povalovala mlha, stěny měly nepříjemně rudou barvu obnaženého masa a místy v nich blikala modrá světélka, jako bludičky zavádějící poutníky dál do bažiny.
Vykřikla a přitiskla si ruce na obličej. Poslepu se otočila a rozběhla pryč.
Po třech skocích se zarazila a pomalu odtáhla dlaně z očí. Vrátila se k oknu a zadívala se skrz ně do černě vesmíru se zářivými body hvězd. Na okraji výhledu se rozpínal okraj mezihvězdného oblaku. Měl jemně fialkovou barvu jako hladina moře – hladina moře?
Položila ruku na okno a pod prsty ucítila chvění silového pole, které uzavíralo přístup do volného vesmíru.
„Chtěl bych dovolenou, toto trvá už moc dlouho.“ K jejím zádům se přitisklo další tělo a hluboký hlas v ní rezonoval známým pocitem. Chytila ruce, které jí přejely po ramenou, a přitáhla si je přes sebe.
„Chci pryč,“ zašeptala.
„A kam chceš?“ Neznámý hlas s ní trhnul a objímající ruce se ztratily. Prudce zvedla hlavu, ale v dohledu neviděla nikoho, kdo by mohl promluvit. Stála v chodbě velkého domu v růžové zahradě. Chodba byla obložená světlým dřevem a pod nohama se jí houpal měkký koberec. Na malých stolcích podél stěn byly vázy s nezbytnými růžemi a křehké sklo. Přejela i rukama oči a s hlubokým nádechem se narovnala. Právě si vzpomněla na vzdálené krátké oznámení, že se splní všechno, co si bude přát. Přála si to zneklidňující místo a jeho majitele, který tak toužil po dovolené?
„Domů. Chci domů,“ řekla prostě.
„Nejsi doma? Ortalay se snaží, abys byla šťastná. Není nic jednoduššího, než být jeho milovanou ženou,“ pokračoval hlas bez těla
Andoriel se mimovolně otřásla. „Ne!“ řekla rozhodně. Chtěla se vrátit do pokoje a při otočce vpadla Ortalayovi přímo do náruče.
Zasmál se a chytil ji, když se zakymácela ve snaze najít rovnováhu.
„Tak s tebou mává vyšívání? Nebo snad malba?“ usmíval se na ni. Snažila se ustoupit, ale přitiskl ji k sobě. „Něco se ti zdálo?“ zašeptal jí do vlasů. „Copak je ti se mnou špatně, lásko? Je to tady jako v pohádce.“
„Jako v pohádce o Šípkové Růžence,“ zašeptala s hlavou otočenou ke straně, aby se ho musela dotýkat co nejméně. „Jenom místo příjemného snění se celá pohádka změnila v noční můru. Jsem tu jako v kleci,“ snažila se mu znovu vykroutit, ale držel ji pevně.
„Velkému domu a zahradě bez konce říkáš klec? A co je ta loď, o které jsi snila? Rakev!“
Trhla sebou tak prudce, že se mu vysmekla, zakopla o dlouhou sukni a upadla na ruce a kolena. Vstávala a sunula se od Ortalaye pryč.
„Nech mě jít,“ trvala na svém. Něco v jejich rozhovoru ji zasáhlo jako šíp. Cítila, jak si propaluje cestu z těla až do duše.
„Jinde už pro tebe není místo,“ řekl jí smutně. „Podívej.“