9
Pravá tvář
Uplynuly dva měsíce a za tu dobu se toho příliš nezměnilo. Stále jsem pracoval na centrálním kamerovém dispečinku a koordinoval jednotky v přiděleném okrsku. Jediné, co mě čas od času zaujalo, byl stále rostoucí počet kamer a mikrofonů, které NOM umisťoval na neobvyklá místa. Kamery a mikrofony se už objevily i v některých restauracích a hospodách. Kolikrát jsem si říkal, zda to už není přílišné zasahování soukromí a zda jednou nebudou kamery i v bytech obyvatel.
Začátek roku byl poměrně hektický, protože do našich řad se noví lidé stále příliš nehrnuli. Změnilo se to až v průběhu února, kdy dorazily posily z jiných částí světa. Konečně jsme měli možnost si trochu oddechnout, a tak zůstal i čas zajít na pivko s parťákem Shaunem do naší oblíbené hospůdky v městské čtvrti Williamstown.
„Nazdar Paci. Už jsem se dlouho neviděli,“ pozdravil mě Shaun v dobré náladě, přičemž nám hned poručil pivka.
„Konečně máme zasloužené volno. Ten začátek roku byl dost uspěchaný a sotva jsme se viděli.“
„Jen občas na základně, nebo když jsi na dispečinku a náhodou se uslyšíme po vysílačce.“
„Teď už to bude lepší. Početní stavy nám doplnily jednotky z Perthu a proslýchá se cosi, že mají následovat i síly až z daleké Evropy,“ vyprávěl jsem, zatímco nám hospodský donesl pivo a konečně si tak mohli připít na zdraví.
„Až z Evropy,“ podivil se Shaun, sotva se napil. „To se možná dozvíme, jak to vypadá i jinde ve světě.“
„Možná jo, avšak mám z toho trochu obavy. Když se podívám na rozpis služeb na duben, tak tam naši parťáci z dob MFP mají hodně málo služeb. Dokonce i já tam mám asi jen tři denní, jinak samé hlídky v ulicích. Mám takový dojem, že nás ti noví chtějí vystrnadit ze všech zajímavějších pozic.“
„Něco na tom bude. Kdesi jsem zaslechl, že se náš kapitán Fifi se chystá do důchodu.“
„Cože. To je pro mě naprostá novinka,“ podivil jsem se a zároveň začal přemýšlet, co všechno za tím stojí. „Neříkal někdo něco víc?“
„Snad něco v tom smyslu, že už ho ta práce moc nenaplňuje a chce se věnovat něčemu jinému,“ vysvětloval Shaun důvody, které odposlech od kolegů.
„Zajímavé. Nikdy kapitán nezmiňoval, že by tu chtěl skončit. I když je pravda, že také na něm vidím určitou nespokojenost. Sice se mnoho věcí změnilo k lepšímu, život v Melbourne je nyní mnohem bezpečnější a dokonce ani obyvatelé už tak netrpí hlady a žízní, ale vidím, jak přibývají pořád nové zákony a nařízení. Některé vůbec nechápu, dokonce jsem měl nedávno kvůli jednomu zásahu problém.“
„Myslíš ten blackmetalový koncert?“
„Ano. Z nějakého důvodu ho kdosi zakázal a neměl se tedy konat. Vůbec nechápu proč. To tu bude někdo rozhodovat jakou muziku mají lidé poslouchat?“
„Možná to tak nakonec vypadá,“ pokračoval Shaun, když dopil první pivo. „Nedávno jsem byl svědkem, jak nějací kravaťáci chodili po obchodech, hospodách a dalších podnicích a cosi si poznamenávali. Následně rozesílali majitelům jakýsi seznam doporučení.“
„Seznam doporučení?“ s podivem jsem se podíval na parťáka.
„Vláda prý má určovat jakési standardy kvality. Snad něco ve jménu slušnosti a poctivosti. Lidé na to celkem slyší, protože léta znaly většinou podivné podniky, kde je kolikrát kde kdo okradl. Asi na tom něco bude, ale někde snad bude hranice.“
„Uvidíme, co přinese budoucnost,“ uzavřel jsem naši debatu na téma NOM.
Večer jsme spolu probírali pak probírali běžné věci ze života, popíjeli pivko, zahráli si kulečník a šipky s místními obyvateli a domů vyrazili až před půlnocí.
Následující dva dny jsem měl volno, a tak se rozhodl vyrazit více do města a třeba i na nějaký výlet. Díky některým zprovozněným linkám elektrických drah byla nově cesta do centra mnohem rychlejší, snazší a také bezpečnější. Vzhledem k teplému dni jsem si na sebe oblékl kraťasy a triko s motivem metalové kapely Darkthrone.
Cestou po městě jsem si dost často prohlížel okolí a porovnával, jak se Melbourne stále proměňuje. Mé pozornosti také neuniklo množství kamer sledující hlavní ulice. Na dispečinku, kde je pár desítek obrazovek, to nevypadá nijak přehnaně, ale teprve pohled do ulic ukazuje realitu. Během krátké doby se dalo napočítat na ulicích stovky kamer. Nikdo si nemohl být jistý, kdo z NOM se právě dívá, ale začalo se předpokládat, že každý může být kdykoliv pozorován. Kamery zatím nedisponovaly záznamem, ale jejich dodání se plánovalo do budoucnosti. To už byl předpoklad, že každé porušení rádu už neunikne pozornosti. Navíc nikdo netušil, kde všude mohly být umístěny mikrofony, a tak některé nevhodné věci nebylo dobrí říkat nahlas kdekoliv a dost možná ani na záchodě.
Dvě hodiny jsem se procházel centrem města, prohlížel budovy, poseděl chvíli v parku a odpočíval. Po poledni se již přihlásil hlad, a tak se nabízelo najít nějaké občerstvení. Výborná restaurace, která navázala na předválečný úspěch, se jmenovala Naked for Satan. Působivý název, avšak restaurace skrývala krásné prostředí, výbornou kuchyni a skvělé pivo, které se zde stáčelo přímo z pivních tanků. Starodávný nábytek připomínal staré dobré časy ještě před válkou. Současný vývoj situace napovídal mnohým, že by se opět mohly vrátit.
Zašel jsem dovnitř, objednal si pivo a nahlížel do jídelního lístku. Záhy mě jeden z číšníků poznal a ihned mě pozdravil: „Nazdar Paci. Už jsme se dlouho neviděli.“
„Zdar. To jsi ty,“ okamžitě poznal kamaráda Lukase, který před dvěma lety sloužil také u MFP. „Rád tě vidím, už je to tak dlouho, co jsme se viděli. V poslední době nebyl vůbec čas se navštěvovat.“
„Změnilo se toho v poslední době hodně a zatím to vypadá, že změny jsou vesměs k lepšímu. A co ty, jak to vypadá u jednotky?“
„Tam došlo k hodně velkým změnám,“ chtěl jsem začít popisovat události.
„Řekneš mi to později, teď se musím věnovat hostům,“ přerušil mě Lukas, který šel obsloužit právě příchozí hosty.
K obědu jsem si dal výborný hamburger a hranolky s pálivou chilli omáčkou. Tak dobré jídlo nebylo možné si dát celá desetiletí. Pohled na pěknou restauraci a lidi pochutnávající si na vynikajícím jídle dával zapomenout skutečnost, že svět byl před dvaceti šesti lety zničen nejstrašnější válkou v historii a ještě před rokem byl i život v samotném Melbourne velmi těžký. „Možná skutečně nastávají nové zlaté časy,“ blesklo mi hlavou, když jsem spokojeně spořádal vydatný oběd.
Když do mě padlo druhé pivo, Lukas si přisedl k stolu se slovy: „Tak už si můžeme popovídat. Už mám volno.“
Během následující půlhodiny jsem mu povyprávěl vše důležité, co se stalo u MFP, včetně odchodu Maxe. Popsal i příchod NOM a následné změny na základně a u jednotky.
„To tě asi docela štve, jen sedět u kamerového systému, nebo jen chodit po nudných hlídkách,“ vycítil správě mou nespokojenost s prací.
„Ani nevíš jak. Měl jsem rád určitou svobodu, určitou akci a teď jsou to jen samé regule. Navíc současný vedoucí mě zrovna nemá v oblibě. Dost vážně přemýšlím o odchodu z jednotky.“
„Tý jo. To je pořádná změna,“ trochu Lukase zaskočilo mé sdělení. „A co budeš dělat?“
„Uvidí se. Možná si taky otevřu hospodu.“
„Dobrý nápad, akorát jsou hrozné ty stále nové nařízení a předpisy. Pořád, co se smí a nesmí. Povinné vybavení kamerami a mikrofony. Nechápu, proč to všechno. Majitel dokonce bude asi muset přejmenovat hospodu, protože název Naked for Satan není prý vhodný. Zatraceně o co jim jde. Vždyť takhle se ta hospoda jmenovala už před šedesáti lety.“
„Taky si všímám všech těchto podivných nařízení. Nedávno byl dokonce zakázán jeden metalový koncert. Nelíbí se mi, že vláda bude lidem nařizovat, jakou muziku mají poslouchat,“ odpověděl jsem trochu tiším hlasem, neboť nebylo jisté, zda už tu někde nejsou mikrofony a mým nadřízeným by se jistě mé názory nelíbily.
„Neboj se. Zatím tu kamery a mikrofony nemáme, ačkoliv jednou tomu asi neunikneme,“ ujistil mě Lukas. „Jinak další blackmetalový koncert je už plánován v utajení, více ti tady raději nebudu prozrazovat.“
„Chápu.“
Následně jsme si spolu ještě chvíli poklábosili a po čtvrtém pivu zaplatil, a když jsem se chystal k odchodu, Lukas mi nenápadně vložil do ruky malý papírek.
Po obědě mi zbývalo ještě mnoho času, a tak se šel trochu projít po městě a odpočinout si v nedalekých Carlton Gardens. Posadil jsem se na novou lavičku, a potom se konečně podíval na malý papírek, na němž stálo: „Dark Ascension 24.3 Auburn.“ Čas a místo, kde bude probíhat utajený koncert. „Tak jsme to dopracovali. Koncerty v utajení, vynucené změny názvů, nevhodné oblečení a kamery na každém rohu. Co bude dál?“ proběhlo mi hlavou. Tuhle muziku mám hodně rád a před rokem nebyl problém poslouchat ve služebních autech cokoliv. Příchodem nové vlády všechno muselo pryč. Dokonce návštěva podobných koncertů začínala být nevhodná. Neexistoval sice žádný zákoník, ale pro příslušníky NOM panovala poměrně přísná nepsaná pravidla. Ať se jednalo o oblečení, vzhled, volno časové aktivity, počty návštěv hospody, politické názory a podobně. V každém případě jsem chtěl koncert navštívit. Na tu noc na mě připadalo volno, takže nebylo třeba měnit si s někým službu, což mnohdy bývalo problematické. Ovšem bylo třeba být na pozoru, protože by to byl řádný malér, kdyby někdo z vedení zjistil, že jsem takový koncert navštívil.
Malý papírek jsem po příchodu domů raději spálil, aby se nikdo o konání tajného koncertu nedověděl. Tuto informaci bylo třeba řádně uchovat pouze v hlavě. Nikdo si nemohl být jistý zda, někdo z NOM nedělá prohlídky domů příslušníků. Jisté podezření jsem pojal před týdnem, kdy některé věci nebyly úplně zcela na svém místě. Člověk by si řekl, že čas od času něco odloží někam jinam, a potom to nemůže najít a objeví to náhodou na místech, kde by to nikdy nečekal. Toho dne po návratu ze služby bylo podobných záhad více, než bylo zdrávo. Od té doby jsem přemýšlel, kam schovat desky, kazety, metalové oblečení a další věci, které by mohly být v budoucnu považované za závadné. Zatím však žádný oficiální zákaz ani doporučení nepřišlo. Bylo však dobré být na pozoru, zdálo se, že začíná metalová muzika některým lidem vadit.
Poslední směnu na kamerovém dispečinku jsem čas od času pozorně naslouchal a snažil se odhalit případně zvěsti o tajném koncertě. Nic. Vypadalo to, že nikdo z NOM nemá o něm potuchy. To bylo dobré znamení. Večer po službě jsem opět zašel s Shaunem na pivko a opět si trochu popovídali. Když jsme si šli zahrát šipky, mé pozornosti neušel podezřele vypadající chlápek v obleku, který navštěvoval tuto hospůdku v městské čtvrti Williamstown pravidelně. Jeho tvář mi přišla povědomá, protože podobný chlápek se poměrně často pohyboval v okolí mého domu. Po několika odehraných hrách jsme vyšli na chvíli před hospůdku nadýchat se čerstvého vzduchu.
„Všiml jsi si toho chlápka v obleku,“ tiše jsem se svěřil parťákovi o podezření.
„Ten co tam stál kousek u jukeboxu?“
„Ano ten.“
„Toho vídám poslední dobou také dost často,“ rozpovídal se Shaun, přičemž mluvil velmi potichu a dával si dobrý pozor, aby ho někdo neslyšel. „Všiml jsem si ho nedávno v obchodě, ale i v restauraci, kde jsme obědvali s rodinou.“
„Může to být tajný agent z NOM, který má zřejmě za úkol sledovat příslušníky.“
„Na tom něco bude. Už jednou jsme se o tom bavili. Možná naši velitelé chtějí vědět o nás naprosto vše. Kam chodíme, jak se bavíme, s kým se bavíme, jaké máme záliby a podobně. Zrovna včera rodina pojala podezření, že náš dům kdosi čas od času pozoruje.“
„Taky mám podezření, že mi někdo nedávno prohledali dům,“ tiše jsem prohlásil. Najednou se za dveřmi ozvaly kroky, a tak bylo načase tento hovor ukončit a vrátit se zpět do hospody. Toho večera jsme si ještě jednou zahráli šipky, dopili poslední pivo a oba se vydali ke svým domovům.
Nastal den plánovaného koncertu. Dopoledne jsem strávil doma, připravil si oběd a následně se převlékl do metalového. 24. března se zrovna ochladilo, a tak bylo třeba se lépe obléknout. Na sebe jsem si vzal triko Darkthrone, služební kožené kalhoty a starou koženou bundu ozdobenou cvočky. Když přišla nová doba, bylo v plánu si pořídit zcela novou bundu, když se opět rozeběhla výroba nového oblečení. Z počátku přibývaly mnohé nové výrobky na prodej, avšak nedalo se přehlédnout, že některé věci se náhle přestaly nabízet. Pořízení nového křiváka se stále oddalovalo a pomalu to vypadalo, že buď si budu muset nechat starou bundu po komsi z gangu, který jsme kdysi dávno rozprášili v okolí Melbourne, nebo spolehnout se na černý trh.
Krátce po poledni nastal čas odchodu. Auburn byla čtvrť téměř na opačném konci města, a tak mě čekala dlouhá cesta. Naštěstí už v té době kromě několika linek městských elektrických drah se také rozjely některé městské vlaky. Jedna trať protínala i čtvrť Williamstown a jí mohl vyrazit na zastávku North Williamstown odkud se dalo dostat do centra, kde stačilo přestoupit na spoj směr Auburn. Místo, kde se měl toho dne odehrávat utajený blackmetalový koncert, se nacházelo nedaleko nádraží ve starém nepoužívaném průmyslovém skladišti. Zdejší čtvrť nepatřila mezi hojně obydlené, proto byla vhodná pro pořádání tajného koncertu. Vydal jsem se k nenápadné dvoupatrové betonové stavbě, kam právě zašel vlasatý chlápek.
Nenápadné oprýskané železné dveře se po mém zaklepání otevřely. „Á to jsi ty. Pojď dál,“ přivítal mě kamarád Thomas, kterého už jsem znal z několika navštívených koncertů a komu jsme přezdívali Demonizer. Sestoupil jsem po starém betonovém schodišti do studených podzemních prostor. Chlad tu nevadil, protože za pár hodin se vzduch zadýchal. Na jedné straně dvacet metrů dlouhého a patnáct metrů širokého sálu se už chystaly nástroje a naproti pódiu už fungoval provizorní bar. Zatím se tu pohybovalo zhruba třicet vlasatých. Téměř všechny jsem je znal z dřívějších koncertů. Občas, když bylo v práci volno, jsme zašli vždy někam na pivo. Svého času fungovalo ve městě několik hospod a barů, kde se metalisti scházeli. Nová doba metalu zpočátku přála a koncertů přibývalo. Pak ale přibyla nepochopitelná šikana metalu ze stany NOM. Nejdříve přišly kontroly hospod a jakási doporučení. Následně se už určité akce nesměly konat. Mnozí kamarádi se mi čas od času svěřili, že je strážníci mnohem častěji kontrolují. Stále častěji se z vyšších míst objevují názory, že dlouhé vlasy jsou špatné. Stačí v práci poslouchat ty stále častější narážky na to, abych se ostříhal. Nechápu proč, ještě před pár měsíci nikdo neřešil jaké má kdo vlasy, jakou poslouchá muziku, co si obléká a jaké má zájmy.
U baru jsem si koupil pivo a zasedl ke stolu, kde už sedělo pět kamarádů. Pozdravili jsme se, přiťukli na zdraví a záhy začali řešit především muziku, kapely, nová a stará alba, plánované koncerty, oblečení a mnoho jiného. První pivo ve mně rychle zmizelo, tak jsem zašel k baru pro další a současně vzal i pivka pro kamarády. Záhy se už z repráků linula temná blackmetalová muzika a mnozí z nás ji začali komentovat.
Brzy se řeč stočila na nové poměry: „Nevím, co se to v poslední době děje, ale zdá se mi, že se lidí snad zbláznili.“ Postěžoval si dlouhovlasý kamarád Martin v džísce s nášivkami.
„Taky mám ten pocit,“ včera mě četaři kontrolovali papíry snad čtyřikrát. A před třemi dny mě nechtěli pustit kvůli vlasům a oblečení do Cherry. A to mě tam přitom někteří znali. Naštvaně pronesl kamarád, který si říkal Hellblood.“
„Si děláš prdel,“ neskrýval rozhořčení Martin. „Přitom se tam dalo občas zajít na dobré koncerty.“
„Přesně. Navíc ty lidi v těch barech známe, tak nevím, kde je problém.“
„Tohle všechno přichází z vyšších míst,“ zapojil jsem se do diskuze. „Vidím to u nás v práci. Neustále nová a nová nařízení. Co bylo ještě před pár měsíci v pohodě, už je teď problém. Pociťuju to čím dál častěji. Ať jsou to vlasy, nebo zda moc často navštěvuju hospody, jakou muziku poslouchám. Kolikrát jsou to jenom jakási doporučení, která sice nejsou v zákonech, ale tak nějak by se měly dodržovat. Vidím to i v hospodách, obchodech a na dalších místech.“
„A ty ještě chceš dál dělat u četařů?“ zeptal se mě Hellblood.
„Abych pravdu řekl, už mě to tam moc nenaplňuje. Tlak na mě se stále stupňuje. Už jsem dostal pár výtek, že některé věci beru moc benevolentně. Dřívější honičky, to bylo zcela něco jiného. Navíc, když jsem u toho poslouchal v metal, to bylo něco. Dřív nebo později se asi na to vykašlu. Je pravda, že placené je to slušně, ale čím dál častěji jsou mi strhávané peníze doslova za hovadiny. Za vlasy, za názory, za tohle, tamto.“
„Bych se nedivil, kdyby ti řekli, že se máš ostříhat, jinak máš padáka,“ pronesl odlehčeně Darklord.
„Asi to tak bude. Až mi někdo tohle řekne, tak odpovím. Tak jo, končím,“ napodobil jsem flegmatický výraz, který bych v této situaci skutečně nasadil.
Dále už jsme se o poměrech nebavili a raději se bavili o příjemnějších věcech.
Za necelou hodinu se už začalo hrát, a tak jsme se přesunuli před pódium. Prostor se už celkem slušně zaplnil a více než stovka metalistů se bavila u kapely s názvem Almentea. Po čtyřiceti minutách nefalšovaného blackmetalového zla se začala připravovat druhá kapela a my měli čas na další pokec u piva. Po dvaceti minutách začal hrát atmosférický Ezkaton. Po odehrání jsme měli půlhodinku času, a tak zasedli k baru. Jako poslední kapela nastoupila Dark Ascension, kvůli němuž sem většina přišla. Prostor se již prakticky celý naplnil a odhadem zde mohlo být více než dvě stě padesát metalistů.
Když se vymezená hodina času chýlila ke konci, z ničeho nic mě naplnila zlá předtucha. Podobný pocit mě už nejednou v divočině ochránil před problémy. „Ví o nás někdo? Chystá se na nás NOM?“ proběhly mě hlavou nepříjemné myšlenky. Přemístil jsem se za jedním z pořadatelů a pověděl mu o své obavě.
„Žádný strachy. V okolí téměř nikdo nežije. Komu bychom tu překáželi,“ zněla odpověď.
„Přesto bych to raději prověřil. V dnešní době jeden neví,“ přesvědčoval jsem Demonizera u vstupu.
„Dobrá. Máš asi pravdu. Půjdu to omrknout.“
Kapela dohrála a my se mezitím odebrali k baru. Sotva jsme se s kamarády napili, přiběhl pořadatel a naléhavě křičel!: Všichni musíme ihned zmizet. V okolí jsou četaři a určitě nás nechtějí kamarádsky pozdravit.
„Co teď?“ odkudsi se ozvalo.
„Dá se odsud dostat přes staré chodby a kanalizace. Pojďte rychle za mnou,“ vysvětloval Demonizer a rychle přeběhl ke dveřím za barem. Všichni rychle do sebe hodili poslední doušky piva a rychle se odebrali k tajnému východu. Mě s kamarády se podařilo vstoupit do místnosti za barem mezi prvními. Odtud se dalo sejít po žebříku do podzemí. Bylo třeba spěchat, protože za námi šlo více než dvě stě metalistů a NOM tu mohl být každou chvíli. Netušil jsem, zda kapely stačily pobrat nástroje, ale dalo se předpokládat, že zejména bicí tu zůstanou na pospas četařům. Navíc mnou zmítaly obavy, aby mě kdokoliv z NOM nepoznal, protože to bych měl v práci pořádný problém.
Spletitým systémem podzemních chodeb a kanalizací se nám podařilo dostat se až do čtvrti za tratí, kde vládl až podivný klid. První z nás rychle obhlíželi okolí a snažili se zjistit, zda je vzduch čistý. „Dobrý,“ tiše prohlásil Demonizer. Po jednotkách NOM ani památka. Zato kdesi za tratí se občas ozvaly dělobuchy a houkání sirén. Bylo dost možné, že ne všem se podařilo uniknout. „Musíme zmizet co nejdál. NOM to tu bude zcela jistě pročesávat,“ prohlásil pořadatel. Potom se nám omlouval za nevydařaný konec akce a zároveň od přítomných zaznívaly hrozby ke vládě, která zde budovala novou totalitu.
Mnozí z nás se snažili dostat od místa pořádání koncertu co možná nejdál, jiní se ukryli v opuštěných domech rozlehlé rezidenční čtvrti, kterých zde bylo tisíce. Rychle jsem se rozloučil s kamarády a šel hledat úkryt do jednoho ze zchátralých domů. Když povyk po dvou hodinách trochu ustal, opatrně jsem se vyplížil na ulici a ve stínu noci hledal bezpečnou cestu k nádraží. Domů to bylo téměř dvacet pět kilometrů, a proto bylo vhodné stihnout první ranní vlak. Vzhledem k situaci jsem raději přes svou ozdobenou koženou bundu přehodil staré sako, které se válelo v opuštěném domě. Bylo třeba splynout s davem a zbytečně na sebe neupozorňovat. Běžní obyvatelé si zatím dlouhých vlasů nijak nevšímali, protože je mnozí sami nosili. V poválečné době měli lidé zcela jiné starosti, než nějaký fajnovkový sestřih.
Kolem starého nádraží vládl klid. Stará, ale stále zachovalá pěkná cihlová stavba v temné noci působila opuštěně. Opatrně jsem vstoupil do potemnělého podchodu, a když se přesvědčil, že po jednotkách NOM nejsou žádné stopy, mohl se po schodech vydat na zatím prázdné nástupiště. Celou dobu jsem s obavou pozoroval příchozí obyvatele, kteří se chystali na první ranní vlak do zaměstnání.
Konečně přijela stará oprýskaná, ale funkční souprava. Nejprve jsem nahlédl okny dovnitř, a když se zdálo být vše v pořádku, dalo se v klidu nastoupit. Obava z dopadení ze mě postupně opadávala. Čím blíže k centru jsem byl, tím hůře by mě někdo obvinil z účasti na tajném koncertě. V centru Melbourne však nebylo moudré se v tuto dobu zdržovat, protože by kdokoliv z NOM mohl mít na mě určité otázky. Domů jsem nakonec dorazil až skoro při svítání. Po nezbytné hygieně jsem zalehl do postele, a pak dlouze přemýšlel o všem, co se dnes stalo a v hlavě mi vyvstávaly všemožné otázky. Budoucnost nevypadla vůbec pozitivně a kdo ví, co se na Melbourne chystalo.