SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

[andoriel]

Děkuju, Puk
Jsem moc ráda, že jsi zase zavítal

Konečně jsem se dostal ke čtení. Přečetl jsem celou Amébal. Hned začátek slibuje zajímavou pointu. Améba a zvláštní svět v zahradě. Hatmatilové, to mě pobavilo. Díry v kajutě, že tam pozemské komando zkoušelo různé druhy palných zbraní - to si dovedu představit. Ale taky by to jistě zajímavě dopadlo, kdyby ji tam nechali volně se rozrůstat. Pěkná likvidace a podřízení si odstatních frakcí. Až tak jednoduše to šlo. Velice zajímavé prolínání světů a sfér. Loď, která neposlouchala Eristea a myšlenky o nepřátelství je dobrý zdroj inspirace pro příběhy, až z toho děsí, co se může stát. Stařena a rozhovor ohledně pletení se do příběhu a o bezradnosti je super. Ankonec se vše vyřešilo a dalo na správné místo. Kdo ví jaké další osudy se budou dít kolem Ortalay a Eristea. Tohle mě opravdu bavilo. Opět se vrátit do některých známých prostředí.
Brzy dočtu i další díly. Teď je na to spoustu času, když každým dnem ubývají možnosti, jak se bavit. Snad budeme moct, ještě do přírody a lesů.
PS: Našli jsme nějaký ztracený příběh z Blashyrovo cesty. Ukázalo se, že Čepel konce se zkládala s více částí. Musíme to akorát upravit a přeložit do našeho známého jazyka.

[andoriel]

Děkuju, Azany
Taky jsem si myslela, že bude spousta času na čtení i na psaní, a zatím se místo všeho vztekám u šicího stroje, abych mohla ven

Ale je 18. a zatím je co posílat, tak tady je další kapitolka.
Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola pátá

„Šlo to snáze, než jsme čekali,“ usmíval se Ortalay a mnul si ruce. Zak stál smutně stranou a Eristea se mračila.
Ace stěží ovládal zlost. „Doufám, že ji dokážete sledovat a včas přemístit zpátky,“ řekl ledově.
Eristea se něj znechuceně podívala. „Samozřejmě.“
Velitel se podíval na nejbližší ovládací panel a nepatrně zkřivil rty. „Možná byste mohli uklidnit tu vaši princeznu. Jestli bude dál takhle vyvádět, je oprava hangárových vrat k ničemu, protože z lodi nic nezbude.“
Ortalay zaskřípal zuby a oba s Eristeou zmizeli.
Zak přešlápl a odešel za svými dalšími povinnostmi. Lyn dohlížel na to, aby jich měl bývalý zástupce velitele vždycky dost, a zlobilo ho, že Zak neprotestoval. Ještě víc ho zlobilo, že si Zaka velitel vybral jako stálou stráž ke dveřím té lidské samice, ale v tomto případě neprotestoval on, jen si slíbil, že jakmile se jí velitel nabaží, postará se o ni i o toho vojáka osobně.
Ace i Zak věděli, co se Lynovi honí hlavou, když si myslí, že jsou jeho myšlenky dobře odstíněné, a hlídali každý jeho pohyb.
Ace osaměl na můstku.

Andoriel si nenápadně prohlížela členy Johnova týmu. Dva mladí vojáci na ni civěli s očima navrch hlavy, postarší vážný muž z její přítomnosti očividně nebyl nadšený a Ája ho nedokázala zařadit. Co dělá při průzkumu nové planety? Nebyl to vědec, spíš si ho dovedla představit jako advokáta, politika, soudce… Poslední člen byla žena. Nervní a roztěkaná, pořád se rozhlížela kolem sebe, zvedala kameny a zase je nechávala spadnout na zem, utrhla list ze stromu a žmoulala ho mezi prsty, až z něj zůstala jen velká tmavě zelená skvrna na její dlani. Nepřítomně si ji mnula a rozhlížela se kolem, aby občas letmo zavadila pohledem o Áju.
Při pozorování jeden druhého došli do malého tábora poblíž Brány. Tři vojenské stany byly naložené krabicemi a ve čtvrtém bylo vybudované zázemí pro pětičlennou výpravu.
Došli k němu právě včas, než začalo pršet. Na plátno bubnovaly velké kapky a slévaly se do pramínků, které za pár vteřin začaly téct z boků stanu. Bubnování přešlo v uspávající šum.
Johnovi stačilo mrknout a vojáci zatopili v malých kamínkách a začali chystat kávu.
„Nemáme moc času,“ otočil se John k Andoriel.
„Nemáme vůbec žádný čas!“ skočil mu do řeči starší muž. „Budou tu každou chvíli. Jste si jistý, že je to tady bezpečné?“
John se s tázavě pozvednutým obočím zadíval na Andoriel.
„No?“ zeptal se. „Je?“
Prvotní nadšení, že vidí starého známého, už ji přešlo. Posadila se na nejbližší židli, natáhla nohy ke kamínkům a zívla.
„Ahoj Johne, jak se máš? Ráda tě vidím,“ řekla s úsměvem.
Sheppard měl co dělat, aby se na ni nevrhl a nechytil ji za krk. Jestli se dobře pamatoval, stejně by to nepomohlo.
„Máme hodně málo času,“ řekl klidně.
„Není čeho se bát. Naše setkání je neuvěřitelná náhoda,“ ujistila ho.
„Může mi někdo říct, o co se jedná?“ zeptal se starší muž.
John zakoulel očima tak, aby to viděla jen Andoriel. „Promiňte,“ otočil se k muži a hned na to zpátky k Áje. „Dovol, abych ti představil pana Roberta Mosu. Pan Mosu je diplomat. Má za úkol vyjednat příměří mezi Zemí a… mimozemšťany.“
Andoriel se zvedla, aby panu Mosu potřásla rukou. Při Johnově posledním slovu se trochu zarazila. Tolik mlžení kvůli nové rase?
„Paní Andoriel Norová,“ představil i druhou stranu. „možná jste o ní četl v některém hlášení z galaxie Pegas.“
„Knihovnice!“ vzpomněl si pan Mosu. „Ale vy jste mrtvá.“
Andoriel se ušklíbla, „Ano, pane diplomate, to už mi párkrát říkali.“
„A teď povídej. Kde ses tady vzala? Kdo byli ti dva? Je jich tady víc? Jak jste se sem dostali? Co tu chcete?“ pálil John jeden dotaz za druhým.
Andoriel se kratičce zamyslela. „Hledáme Baala. Máme s ním nevyřízený účet. Jakmile ho najdeme, zase zmizíme. Víš, kde je?“ rozhodla se pro velice opatrnou pravdu. Lhát Johnu Sheppardovi se nevyplácelo.
Mračil se. „Možná vím,“ připustil. „Zmizíte pak? Teď není vhodná doba na další nepříjemnosti. Wraitha jsem poznal, ale kdo byla ona?“
„Zmizíme,“ ujistila ho. „Jde nám jen o Baala. Ta žena mu má předat něco, z čeho nebude mít žádnou velkou radost,“ pousmála se.
„Hmmm,“ poškrábal se na bradě. „Tak to by asi šlo. Ale jestli začnete sklízet…“ začal výhrůžně.
„Není to v plánu, jenže, to víš, čím déle se zdržíme, tím hůř pro lidi,“ rozhodila rukama.
John se na ni dlouze zadíval. Už měl na jazyku, co je ona, když mluví o lidech skoro jako o jiném druhu, ale raději to spolkl. Nebyl si jistý, jestli to chce vědět.
„Dám ti souřadnice,“ řekl nakonec.
„Nemáme čas!“ zaječel pan Mosu. „Jestli Shermaal přiletí a nebudeme připraveni, tak se můžeme se vším rozloučit.“
„No jo,“ zabručel John. Výbuch diplomata nechal bez povšimnutí.
„Shermaal?“ vypadlo z Andoriel. „Andělé smrti?“ Byla si jistá, že vypadá stejně zmateně, jako se cítila.
„To jsou ti emzáci, nejsou odtud,“ podal neurčité vysvětlení směrem k Andoriel.
„Rasa Shermaal pochází z jiné dimenze. Objevují se a mizí, jak se jim zlíbí, a páchají značné škody na majetku i životech, A tím majetkem jsou míněny celé planety, dokonce solární soustavy. Naštěstí jsme zjistili, co na ně platí. Od té doby vedeme opatrná jednání.“ Žena z týmu si stoupla před Áju a mluvila naprosto klidně a věcně. Po její dřívější roztěkanosti nezbyla žádná památka. „Doktorka xenobiologie Amanda Timian,“ představila se nakonec.
„A pojmenovala je Samantha Carterová,“ doplnila Ája. „Kdy mají přiletět? Nechci vám narušovat program.“
„Jo,“ souhlasil John se Samanthou. „Už by tady měli být.“ Rozhlížel se.
„Třeba nemají rádi déšť,“ navrhla Andoriel.
Pan Mosu po ní hodil vraženým pohledem. Vynoří se bůhví odkud a hned toho ví nejvíc, říkal si rozzlobeně.
„Tak mi zatím pověz, co ty,“ navrhl John. „Už máš těch… dost a vracíš se.“
Andoriel povytáhla obočí. Neznělo to jako dotaz, ale jako oznámení. „Ne,“ odmítla okamžitě. „Nevracím se.“
John na to nic neřekl, otočil se a stoupl si na hranici deště. Voda z boku stanu mu padala přímo před obličej.
„Ty opravdu žiješ na lodi těch upírů?“ zeptala se Amanda. „To je nebezpečné. Ráda bych je viděla.“
Andoriel se k ní otočila s mírně pobaveným výrazem. Další zvědavá žena? Natáhla se a vzala si od jednoho z vojáků oprýskaný plecháček plný horké kávy. Sevřela ho oběma rukama a s blaženým výrazem nasála vůni, která se nad ním vznášela. Někdo jí šťouchl do lokte a druhý voják jí podával velký sáček plný kávových zrn.
„Máme dost,“ špitl skoro neslyšně a spiklenecky na Áju mrkl. Mrkla zpátky a pokývnutím poděkovala.
„Můžeš mi o nich říct něco, co není v záznamech a hlášeních?“ pokračovala v načatém tématu Amanda.
„Pokud má víc lodí jednu královnu, části posádek se střídají, aby na její lodi mohli aspoň chvíli sloužit všichni. U důstojníků je to přímo povinné,“ řekla Ája po chvíli váhání. Jednou rukou svírala dar v podobě kávy a druhou držela hrnek plný horké tekutiny. Začalo se jí ve stanu líbit.
„Aha,“ zamyslela se Amanda. „A když loď nemá žádnou královnu jako třeba ta, na které jsi? Nemá žádnou, že ne?“
„Ne, ale někteří důstojníci i vojáci žádají o službu ve spřátelených Úlech. Seznámí se s jiným způsobem velení a s dalšími příslušníky svého druhu.“
„Musí to pro ně být důležité, když nemají planetu, kde by k takovým setkáním mohlo docházet,“ řekla Amanda zadumaně.
„Nemáme teď jiné starosti?“ zeptal se pan Mosu. „Přestalo pršet,“ dodal a zamračil se na Andoriel.
John přešel ke stolku, něco načmáral do bloku a papír vytrhl.
„Tady,“ podal ho Andoriel. „Tam byl naposledy.“
„Baal?“ Ája odložila hrnek s kávou, aby si mohla prohlédnout papír popsaný znaky Hvězdné brány.
„Jo. Můžeš zmizet.“ John se k ní otočil zády.
„No, tak děkuju,“ podařilo se jí zklamaně zašeptat. Svět kolem ní se zavlnil a místo v otevřeném stanu stála ve svém pokoji Aceovy lodi. Znovu se podívala na papír v ruce a zkontrolovala, že v druhé stále pevně svírá dar od vojáka.
John uslyšel Amandino zalapání po dechu a otočil se zpátky. Andoriel se ztratila. Nečekal, že to udělá, aspoň ne hned, a ucítil smutek větší, než by si pomyslel. Zůstal po ní jen hrneček se zbytkem kouřící kávy.
„Jsou tady,“ přerušil jeho myšlenky pan Mosu. John zvedl hlavu a uviděl, jak před stanem neslyšně přistávají pětimístná plavidla tajemné rasy Shermaal. Rokování mohlo začít.

Andoriel si s papírem v ruce sedla k wraithskému terminálu a snažila se z paměti vydolovat, co se kdysi učila o symbolech na Branách.
„Je tam?“ zeptal se jí přímo u ucha Ortalay. Nakukoval jí přes rameno a zkoumal znaky.
„Doufám,“ odpověděla a kousek se odtáhla, aby jí přestal dýchat na tvář.
„A co je tohle?“ šťouchl prstem do balíku kávy.
„Nejsem si jistá, jestli bys to pochopil,“ mrkla na něj. „A taky si nejsem jistá, jestli jsem všechno nezapomněla,“ krčila čelo nad Johnovými znaky.
„Divný systém,“ ohodnotil je Ortalay. „Tohle je tady,“ ukázal na část Mléčné dráhy. „Úplně přesně,“ přiblížil náhled na monitoru, „úplně přesně tady ta soustava.“ Poklepal prstem. „Tam letíme?“
„Ano. Jen bych ráda počkala, až budeme na této planetě sami. Zatím by bylo lepší zůstat skrytí.“
„Takže nemusíme na Zemi? To jsem rád,“ viditelně si oddechl.
„Máš něco proti Zemi?“ zeptala se Andoriel překvapeně. „Nebo se Zemí?“ naklonila hlavu na stranu.
„Ani ne,“ odpověděl krátce. „Opravy se chýlí ke konci a ti divní tvorové právě odlétají. Nevšimli si nás. Za chvíli už bude klid.“

[andoriel]

P.S.
Opravdu bude víc částí Čepele? No, to je skvělé! už se moc těším, Azany.

Ona bude zatím jen jedna + malé povídání k tomu, ale když budu mít nějaký zajímavý nápad, opět něco přibyde.
Pokračuju ve čtení a vyprávění o černých prstýncích bylo pěkné. Líbí se mi tu pohled, že Antikové nebyli tak kladní, jak se často poukazuje. Škoda jen těch Kaneanů.

[andoriel]

Děkuju Azany
Kaneani byli psaní podle Aenarů ze Startrek Enterprise Moc se mi tam tehdy líbili a zjistila jsem, že je skoro nikdo nezná. Přišlo mi to škoda.

Každý kousek Aldeneerinu navíc je fajn Ten svět mě hodně bavil.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola šestá

Nad čtvrtou planetou solárního systému na samém okraji Mléčné dráhy se vznášela organická vesmírná loď.
„Může mít tak dobré maskování?“ zeptala se Andoriel. Ortalay se nad ní znovu skláněl, aby jí přes rameno viděl na monitor.
„Ne. Prostě tam nic není. Ten tvůj přítel lhal.“
Ája stiskla zuby. „Budeme si muset dávat velký poz…“
„Pozdě, už jsou tady,“ řekl Ace z malé ikonky, která ukazovala dění na můstku. „Přiveď ji.“ Poslední slova patřila Ortalayovi.
Andoriel zavřela počítač a zvedla se.
„Co dělá princeznička?“ zeptala se cestou na můstek. Hráli při tom s Ortalayem a Zakem hru – doprovázím bezvýznamnou lidskou samici a moc si to neužívám –
„Žije. Kupodivu,“ zabručel Ortalay. Chytil Andoriel za loket a otočil ji čelem ke vchodu na můstek.
Na největší obrazovce byla pozemská vesmírná loď, kterou Ája neznala. Pod obrazovkou blikala komunikace. Ace a Lyn na vedlejším panelu kontrolovali, jestli je pozemské plavidlo samo nebo si přivedlo kamarády.
„Zdá se, že jsou tady sami,“ zhodnotil Lyn své pátrání.
Velitel přejel pohledem z Ortalaye na Andoriel a spustil komunikaci. Na obrazovce se objevil lehce rozmazaný John Sheppard.
„Už jsme se dlouho neviděli,“ řekl bez pozdravu Aceovi.
„A mohlo to tak zůstat. Tebe jsem tu nehledal,“ odpověděl stroze Ace.
„Mohl bych se urazit,“ spustil John, zarazil se a začal znovu. „Omlouvám se za ty souřadnice, ale nechat po galaxii potulovat se Wraithy, víš, na to jsme trochu hákliví. Zvlášť, když nám tvrdíš, že jste tu sami.“ Pootočil se a do záběru se dostaly dvě další osoby. Andoriel překvapením otevřela pusu a Ace tichounce vydechl.
„Patří tyhle dva k tobě?“
„Tito dva patří k mé posádce. Ztratili se. Rád si je převezmu.“ Ace mluvil pomalu a dával si pozor na každé slovíčko i výraz tváře. Lyn se na něj podivně podíval, ale naštěstí si všechny poznámky nechal pro sebe. Ty dva Wraithy, které člověk John strčil před obrazovku, v životě neviděl.
„No, já nevím. Jsou mi něčím povědomí,“ zamrmlal John. „Co kdybychom udělali výměnu? Tyhle dva za jednu naši,“ mrkl na Andoriel.
Zůstala na Shepparda zírat s vyděšeným údivem.
„Tohle je můj otec?“ ozval se panovačný hlásek a Alexis se prodrala až k obrazovce. „Doufám, že ne,“ ohodnotila zjev Johna Shepparda.
„Cože?“ John na Sisi vyvalil oči a pak je pomalu zvedl k velitelově tváři. „Tak to má být ten dárek? To nemyslíš vážně.“
Eristea se znechuceně podívala na Ortalaye. Tohle pošťuchování a přečůrávání brouka s opicí už na ni bylo moc dlouhé. Ustoupila, aby na ni nebylo přes obrazovku vidět, a zmizela. V okamžiku byla zpět.
„Můžeme letět,“ řekla krátce a přerušila komunikaci. „Mám pozici Baala a ti dva jsou hned za dveřmi,“ kývla ke vchodu na můstek.
John na pozemské lodi jen zalapal po dechu, když se dva Wraithové stojící vedle něj rozplynuli. Velitel plavidla zatím nezasahoval, ale sotva se přerušilo spojení, dal příkaz k palbě. Ze sil vyletěly čtyři střely a rozletěly se k wraithské lodi. Těsně před dopadem se plavidlo ztratilo. Střely zpomalily, zakymácely se a ve snaze najít cíl se otočily zpátky. Zbrojní důstojník spolkl kletbu a všechny střely zneškodnil. „No, tak příště,“ zamumlal si pro sebe.
„Ze Země hlásí, že se Branou nelze na Baalovu planetu dostat,“ hlásil komunikační. „Prý jsme relativně blízko.“
Velitel se s otázkou v očích otočil k Johnovi. Generál Sheppard měl celý tenhle cirkus na triku, takže rozhodnutí bylo na něm.

„Proč jste to nezjistili hned? Tohle všechno bych si docela ráda ušetřila,“ procedila Andoriel mezi zuby na Eristeu. Ta jen pokrčila rameny a soustředila se spíš na to, aby dostala Alexis zpátky do vyhrazených místností, než na odpověď.
Sisi byla vzteky bez sebe. Po jejím rozčileném dotazu na otce ji klidně odstrčili a nikdo se nenamáhal vysvětlit jí, kdo byl ten ošklivý muž. Taková pohana! Jediný klad byl, že její otec vypadá jinak. Samozřejmě nesrovnatelně přiměřeněji jejímu postavení nejvyšší královny mezi Wraithy a mezi Goa’uldy. Jen až jí vrátí její schopnosti. Všem ukáže! Toporně procházela chodbou Úlu a mračila se pod nohy. Navíc s ní šla Eristea. Mnohem lépe by snesla Ortalaye, jenže ten se rozhodl, že doprovodí tu ženskou – Andoriel. Tvářil se při tom roztomile a říkal jí Ájo. Alexis stiskla ruce do pěstí, až se jí nehty zaryly do kůže. Až jí vrátí schopnost telepatie a manipulace, se všemi si to vyřídí. Zhluboka se nadechla a nasadila příjemnou tvář. Pro vrácení schopností udělá cokoli. Dokonce se jí podařilo poděkovat Eristee, která ji pustila jako první do dveří od jejich kajut.
Cesta trvala dlouho. Mléčná dráha byla mnohem rozlehlejší než Pegas a wraithská loď byla vyčerpaná i přes ZPM posílené zásahem Eristey.
Ace procházel plavidlo a ukládal si do paměti, co vše bude třeba změnit, až se zbaví nepříjemného přívažku ve formě Alexis a jejího doprovodu, a čím může Lyna zaúkolovat hned. Na zástupcovu všímavost k potřebám lodě se nemohl spolehnout.
Andoriel chodila po svém pokoji sem a tam a snažila se ovládnout fobii z toho, že je pořád zavřená na jednom místě. Každou chvíli se zarazila a s úlevou se ujistila, že ji Eristea s Ortalayem nepovolali na další výchovnou lekci. Výchova se nekonala a Andoriel byla ze srdce ráda. Pořád jí v hlavě seděl divný pocit, že kolem ní letěl nápad, jak Sisinu téměř bezbolestně naučit dobrým způsobům.
Dva noví Wraithové se rychle začlenili do posádky, jen občas si mezi sebou vyměnili opatrný pohled, třeba když zjistili, že velitelovým zástupcem není Zak, ale jakýsi zmatený důstojník, a Zak s příliš těsnou maskou hlídkuje u nenápadného vchodu. Přešlapovali kousek od něj v chodbě, dokud si jich nevšiml a nekývl na ně, že mohou vstoupit do přísně střežených dveří za jeho zády.
Andoriel překvapeně zvedla hlavu, pak se jí na tváři rozlil široký úsměv a oba Wraithy najednou objala.
Maya jen hekla, jak do ní Ája narazila, a rozesmála se. James zůstal stát bez hnutí, dokud je žena nepustila.
„Už jsem si myslela, že jste se ztratili,“ zašeptala Andoriel, ustoupila a pokynula, ať si udělají pohodlí.
James se rozvalil v křesle a Maya zvědavě procházela pokoj. Jako všichni se zastavila před sprchou. Ája si všimla, jak toužebně si ji prohlíží.
„Jestli chceš, skoč tam,“ navrhla.
Maya se na sprchu naposledy podívala a smutně zavrtěla hlavou.
„Nemáme tolik času, ale jestli někdy bude, určitě ráda využiju tvé pozvání.“
„Zase čas,“ zavzdychala Andoriel. „Tak to mi ani nepovíte, kde jste se tu vzali? A jak vás našli pozemšťani? Cesta mezi galaxiemi musela být krušná.“
„Ani netušíš,“ řekl James. „Skoro jsme to nedali. A než jsme tady našli přijatelnou potravu, bylo pomalu po nás.“
Andoriel tiše poslouchala. James se změnil a nebylo to jen stylem řeči.
„Jo, užili jsme si,“ řekla Maya s omluvným pohledem. „Povyprávíme jindy. Chtěli jsme tě jenom vidět a zase mizíme, ten váš nový zástupce nás honí. Škoda, že to není Zak.“
„Škoda,“ souhlasila Ája. „Lyn řádí jak černá ruka a stejně nic nefunguje. Zase někdy přijďte,“ loučila se. Při pohledu na Mayu se znovu vynořil nápad, co s Alexis, aby se s ní dalo vydržet, a tentokrát se stočil do spirály a zůstal jí viset před očima.
Maya zvedla Jamese z křesla a s posledním mávnutím zmizeli za dveřmi. Nápad zůstal.
„Ortalayi? Eristeo? Můžete se některý stavit?“ zeptala se Andoriel do prázdna.

Poslední z Vládců, lord Baal, stál u velkého okna s rukama za zády. Před ním se skvěla dokonale udržovaná zahrada ohraničená vzrostlými stromy, za sebou měl rozlehlou komnatu s veškerým pohodlím, na jaké mohl jen pomyslet.
Být jediný má své výhody, pomyslel si. Hrstka goa’uldů, která zbyla po všech bojích, byla většinou rozptýlená po celé galaxii a živořila. Až na Baala. Podařilo se mu shromáždit dostatek otroků a služebníků a tři goa’uldy bez větších ambicí, aby se pořád mohl cítit jako vládce. Co na tom, že zahrada byla jen projekce a jeho palác byla stará opuštěná ruina uprostřed pouště? Sluhové dělali, co bylo v jejich silách, aby se jejich pán cítil příjemně.
Otočil se do místnosti a pomalu přešel k pultíku v rohu. Na malé podložce z leštěného kamene tam ležela komunikační kulička té nejmenší velikosti. Byla na ní jedna jediná zpráva, pečlivě uchovaná, protože mu už pár let trhala spánek. Sáhl po kuličce, ale nevzal ji jako už tolikrát, aby si nechal vzkaz přehrát, tentokrát po ní přejel prstem a nechal ji ležet, kde byla.
„Anat, Anat,“ povzdechl si. „Do čeho ses to pustila?“ V předcházejících měsících by uvítal její pomoc a bylo by mu jedno, v jakém těle se nachází. Boje se Shermaal byly vyčerpávající a stálé uhýbání před lidmi ze Země nepříjemné. Nikdy se nezdržel delší dobu na jednom místě. Právě teď jeden z jeho goa’uldských nohsledů prozkoumával možnosti další planety. Jestli ji uzná za vhodnou, bude další velké stěhování.
„Pane?“ ve dveřích se ukláněl jeden z otroků.
Baal se narovnal a chvilku ho nechal čekat na pokyn k pokračování, než ho milostivě udělil.
„Na oběžné dráze se objevila pozemská loď. Volá vás. Alespoň ta věc ve zbořeném chrámu začala blikat. Bylo mi řečeno, že je to komunikační zřízení.“
„Ach, ty jsi ten nový, že? Olaf?“
Otrok se němě uklonil.
„No, tak se na tu blikající věc půjdeme podívat,“ řekl pobaveně Baal a mávl rukou, aby Olafa popohnal.
V pobořeném chrámu byly sutiny odsunuty ke stěnám a prázdný střed umeten, aby na podlaze s popraskanou mozaikou nezůstalo ani smítko. Na vzdálenějším konci stál ozdobný stolek s truhlou, ve které odpočívala komunikační jednotka. Na přední straně truhly blikala kontrolka příchozího vysílání.
Baal zvedl víko, zadíval se na šedou obrazovku připevněnou přes celou jeho spodní stranu a dotkl se ovládání.
„Zvědavost!“ zavrčel si Baal sám pro sebe po pár minutách před komunikačním zařízením.
Nebylo jasné, jestli myslí svoji zvědavost, kdo ho našel a chtěl si popovídat místo okamžitého útoku, nebo zvědavost druhé strany s narážkami, které nechápal. Nejspíš obojí. Jméno Sheppard mu nic neříkalo a narážky ho rozčilovaly.
Přepnul komunikaci na pozorování a zjistil, že pozemská loď pomalu mizí za planetou.
„No? Jak to vypadá?“ otočil se ke vchodu, kde se právě objevil goa’uld pověřený pátráním po nové planetě. Byl nejvyšší čas zmizet. Po goa’uldově záporném zavrtění hlavou Baal hlasitě zaklapl víko truhly.

A do háje, ještě mám poslední kapitolku Pygmalionu a pak mám sice vymyšleno, ale ne napsáno Tak uvidíme, co za těch pár dní stihnu.
Zatím se opatrujte

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola sedmá

„Jsou tam dřív.“ Eristea znechuceně mávla rukou. Výkon pozemské lodi ji spíš rozzlobil, než ohromil. Byla to zbytečná komplikace.
„No a co?“ zeptal se Ortalay. Prostor kolem wraithské lodi se zachvěl a plavidlo zmizelo z viditelného vesmíru i každého radaru.
„Na volání neodpovídají,“ řekl Ace. Marně se pokoušel spojit s malou stanicí na planetě. „Jděte rovnou,“ navrhl okamžitě.
Ortalay se zašklebil, ale Eristea zmizela a jak se velitel přesvědčil, vzala s sebou i Alexis. Ortalay s povzdechem rozhodil ruce a zmizel taky.
Zhmotnil se v prázdné, částečně pobořené místnosti. Od vchodu slyšel hovor, ale hlasům nebylo rozumět. Neslyšně se přiblížil ke vchodu, nahlédl a než vešel, jeho vzhled se změnil.
Eristea stála před zamračeným Baalem. Alexis postávala opodál a zaujatě sledovala, jak se žena mění. Eristea se, stejně jako Ortalay, rozhodla, že původní zjev není tváří v tvář goa‘uldovi vhodný. Vytáhla se do výšky, až se na Baala dívala lehce s patra, vlasy se jí rozpletly a v divokých vlnách jí spadly pod pas, zároveň přešly z matné černé do světle hnědé s kovovými odlesky. Přísně vyhlížející šaty zůstaly černé, ale místo stojáčku ke krku se na nich vytvořil úzký výstřih hluboký až do pasu a celou postavu zahalil temně rudý plášť.
„Takhle se mnou snad konečně budeš mluvit vážně,“ řekla hlubokým chvějivým hlasem.
„Och,“ vypadlo z Baala. Celá proměna skončila během jediného úderu srdce a nechala ho v němém úžasu.
„Tak to je on?“ zeptala se Alexis netrpělivě.
Ortalay, jako vysoký hubený muž s dlouhými bílými vlasy a upraveným plnovousem sahajícím až k opasku bílého hábitu přistoupil k Alexis a vzal ji za ruku.
„Vydrž, maličká, ještě nevím, co je to za pána,“ řekl.
Baal mezitím získal znovu svůj obvyklý klid a nadhled.
„Kdo jste a jak jste se sem dostali přes všechny stráže a nástrahy?“ Zvedl bradu, aby se na Eristeu a Ortalaye nemusel dívat tolik nahoru. „To je jedno,“ nenechal je odpovědět, ani kdyby chtěli. „Jste tady. Čeho si žádáte od svého boha?“
„Cože?“ vyprskla Alexis. Ten tvor na ni neudělal žádný velký dojem. Svého otce si představovala jako velkého vládce. Vážného, přísného, s puncem nedotknutelnosti. Tohle byl… šašek.
„Pokud jsi lord Baal,“ začal Ortalay, počkal na přikývnutí a pokračoval: "Dovol, abych ti představil tvoji dceru. Než se začneš ptát a divit věz, že nepochází z tohoto vesmíru. Existují paralelní světy, odkud sem přicestovala, aby tě našla.“
Baal se sice divil, ale snažil se, aby to na něm nebylo poznat. Znovu se podíval na Sisi, pečlivě si ji prohlížel a hledal potvrzení nebo vyvrácení řečeného.
„Mezitím,“ pootočil se Ortalay k Alexis. „Bych ti měl vrátit, co jsem odňal.“
Eristea se na Ortalaye ostře podívala, ale neprotestovala. Alexis se zhluboka nadechla a ve tváři se jí usadil spokojený výraz.
„No konečně,“ řekla místo díků. Otočila se k Baalovi a zaútočila veškerou svou silou.
Goa’uld se prohnul do oblouku a z koutků očí mu vytryskla krev.
„Co tvoje vychování?“ upozornila Eristea polohlasně.
Místo odpovědi se na ni Alexis podívala a pokusila se ji napadnout stejně jako otce. Eristea stiskla zuby a nápor odrazila. Za těch pár měsíců, které Sisi strávila na wraithské lodi u velitele Ace, se její schopnosti zase zvětšily.
Baal si rukávem rozmazal krev po obličeji, jak se snažil tekutinu setřít.
„Nezvyklá síla. Asi ji máš po své matce, že?“ zeptal se.
Sisi si pohrdavě odfrkla a pokusila se znovu napadnout Eristeu.
„Takhle to nepůjde,“ řekl Ortalay. „Udělej, co radila Andoriel.“
„Andoriel?“ Alexis sebou trhla a pak couvla. „Co ta čubka vymyslela? Určitě nějakou nechutnost. Neopovažuj se!“ houkla na Eristeu.
Žena udělala půlkrok k princezně a upřeně se na ni zadívala.
„To nesmíš!“ protestovala Sisi. Hlas jí přeskočil.
„Co se děje?“ dožadoval se Baal vysvětlení. Nikdo si ho nevšímal.
Ortalay zezadu položil ruce Alexis na ramena a Eristea stála před ní jako temná bohyně.
„Neeee!“ zakvílela Sisi. Chytila se za hlavu a snažila se Ortalayovi vykroutit, ale držel ji pevně. Oči se jí protočily do hlavy a u nosní dírky se objevila kapička tmavé krve. „Ne, ne, ne, ne, ne,“ opakovala pořád dokola.
Baal se marně pokusil trojici od sebe odtrhnout. Eristea ho odhodila sotva znatelným pohybem ramene a oči neodvrátila od Alexisiny tváře.
„Hotovo?“ ujistil se Ortalay, když se Eristea narovnala a odstoupila. Kývla. Na víc jí momentálně nezbývaly síly.
„Jsi obdivuhodná,“ ocenil její výkon Ortalay. Usmála se na něj.
„Doufám, že jsme splnili zadání,“ zašeptala.
„Ale jistě,“ uslyšela hlas Nejstarší. „Sice vám to trvalo a zatáhli jste do toho zbytečně moc dalších tvorů, ale dalo by se říct, že jste to zvládli.“
Ortalay tiše vydechl. Také slyšel Stařenu a během její řeči dostal strach, že jim zkoušku neuzná, když ji zvládli díky nápadu Andoriel.
„Tak můžeme pryč? Někam jinam?“ Eristea byla netrpělivá. Už chtěla vypadnout a mít celou tuhle anabázi s rozmazlenou princezničkou za sebou.
„Ortalayi?“ zeptala se Stařena. „Nechtěl jsi ještě něco?“
„Ano, vlastně ano,“ souhlasil a dával při tom pozor, jestli je Eristea dost daleko, aby ho nemohla kopnout.

Alexis se zhroutila na zem, sotva ji Ortalay přestal svírat ramena. Zůstala napůl sedět a napůl ležet obličejem k zemi a celá se třásla.
Baal se na ni rozpačitě díval. Pořád nevěděl, co se stalo jen, že ti dva dospělí něco provedli s jeho údajnou dcerou, zmizeli a nechali ji tam. Přešlápl a pokusil se to ležící stvoření obejít, ale chňapla mu po kotníku a zvedla hlavu, aby na něj viděla.
„Potřebuji tě, otče,“ řekla hláskem rozechvělým na pokraji pláče.
„Opravdu?“ Baal povytáhl obočí a snažil se kotník vykroutit z jejího sevření.
„A ty potřebuješ mne,“ pokračovala Alexis, pustila ho, posadila se a pak pomaličku vstala. „Mám genetickou paměť své matky, svého otce a také tvého hostitele.“
„To je-,“ Baal se zarazil a zamyslel se. „Hostitele?“
Alexis se otřásla a chytila se rukama za ramena. „Mívala jsem genetickou paměť goa’uldů a wraithů, teď k nim přibyla i genetická paměť lidí. Vím, co všechno jim tvá i matčina rasa prováděla. Vím… všechno.“ Znovu se otřásla a z očí jí vytryskly slzy. „Jenom nevím, jak s tím vším dokážu žít,“ zašeptala zlomeně. Svezla se zpátky na zem a rozplakala se.
Lord Baal opatrně zacouval a po krátkém váhání odešel z pobořeného chrámu. Cestou do své komnaty vydal příkazy, kde mají Alexis ubytovat a jak se o ni starat. Až ji přejde sebelítost, vyzpovídá ji a rozhodne se, jak ji co nejefektivněji využít.

Eristea se na Ortalaye mračila.
„Tohle si zařiď sám,“ štěkla.
„Vpadnout k nim byl tvůj nápad, jestli se dobře pamatuju,“ řekl mírně. „Malá pomoc nás nebude nic stát a jim pomůže.“
„Zvládnou to sami,“ pominula Eristea první část Ortalayovy věty.
„To jistě. A taky už by většinu měli vyřešenou, kdybychom jim do toho nevpadli,“ vedl si dál svou.
„Víš, že nemáme zasahovat,“ zkusila to Eristea jinudy. „Vůbec by o nás neměli vědět.“
„Kdybychom se nevlámali na jejich loď, tak o nás nevědí. Ale máš pravdu, neměli by o nás vědět. Musíme jim pomoci, aniž by zjistili, že jsme za tím my.“
Eristea zaprskala. To už Ortalay přehání, ne? Jako by nestačilo, že musela být tak dlouho dobu v tom děsném těle.
„Máte svolení k nepoznané pomoci,“ utnula jejich dohady Stařena.
„Svolení?“ Eristea se snažila, aby nebylo znát, jak moc je rozzlobená, ale Nejstarší se nedalo odporovat. „Děkujeme za svolení,“ řekla neochotně. Ortalay se pořád držel z dosahu, jinak už by do něj bušila.
„Nejdřív bychom měli udělat toto,“ zamyslel se Ortalay. Wraithská loď se vrátila do viditelného vesmíru a zároveň se ocitla pár světelných let daleko od planety lorda Baala, nad kterou pořád hlídkovalo pozemské plavidlo.
Stařena se pousmála a zmizela. Ortalay začal svoje povinnosti brát vážně, snad ke stejnému rozumu brzy dospěje i Eristea.

Ace zavrčel. Jeho loď se ocitla na jiném místě. Senzory pracovaly naplno, aby určily novou polohu, a na jednom z nepoužívaných panelů se rozblikala kontrolka. Lyn se potuloval po plavidle, vydával zbytečné rozkazy a rušil posádku v práci. Zak stál u kajuty Andoriel a zatím se nemohl hnout. Shrnuto a podtrženo, Mléčná dráha na wraithského velitele zatím neudělala zrovna příznivý dojem. Snad jenom to, že se konečně zbavil Eristey, Ortalaye a Alexis, mohl považovat za pozitivní. Jen nevěděl, jak dlouho takový stav vydrží.
„Moc dlouho ne,“ ujistil ho Ortalay. „Ale slibuju, že je to naše poslední setkání. Jen jsem chtěl poděkovat za sebe i Eristeu. Kdybys nás tehdy s Alexis nepřijal, museli bychom odejít a hledat pomoc jinde a jinak. Možná by tě ta zpráva mohla zajímat.“ Mrkl po blikajícím panelu a zmizel.
„Poslední?“ řekl pochybovačně Ace. „Tomu se mi nechce věřit.“ Přesto cítil, jak část napětí, které cítil v poslední době, mizí. Nechal senzory pracovat a přešel k panelu, na který ho Ortalay upozornil.

Dál zatím pořád není napsáno, tak, prosím, vydržte, určitě se tady zase časem něco objeví.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Tak konečně mám zase pár kapitolek.

Bavte se

4. Kokoko

Kapitola první

„Měli bychom letět zpátky nebo prozkoumáme novou galaxii?“ Ace si tuto otázku pokládal v Mléčné dráze každou chvíli. Nebylo jednoduché se rozhodnout. Zatím neobjevené světy, nikdy nesklízené pastviny, noví nepřátelé a nové výzvy. Neznámo. Nebo dlouhá cesta zpět tam, odkud jeho druh pochází, kde to důvěrně znají a kde je jen máloco dokáže překvapit? Také osamění nebo společenství. Jedna loď sama v cizí galaxii na cokoli, co ji potká, nebo možnost v důvěrně známém vesmíru požádat o pomoc spřátelené plavidlo? Wraithové jsou proti zbytku vesmíru sami. Žádná cizí přátelská rasa neexistuje, pomoc Wraithům poskytnou zase jenom Wraithové.
Velitel stál nad panelem, ruku položenou vedle blikající kontrolky a díval se do prázdna. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl v rozhodování. Lyn nebyl způsobilý a Zak neměl dostatečné informace. Ace zaklepal prsty do desky. Možná je přece jenom na lodi někdo, kdo pomůže. Sáhl do spodní části panelu a vypnul do něj přívod energie. Blikátko počká, než si promluví s Jamesem a Mayou, zatím o něm nikdo nemusí vědět.

„Mysleli jsme, že u toho bude i Andoriel. Slíbili jsme jí vyprávění,“ řekla Maya nespokojeně. Velitel lodi žádal odpovědi hned teď a ani Maye ani Jamesovi se do vyprávění moc nechtělo.
Ace si pomyslel, že je zřejmě jediný velitel wraithské lodě, který dokáže diskutovat s posádkou místo toho, aby bez odporu plnila jeho rozkazy. Pak si uvědomil, že Maya a James nikdy do jeho posádky nepatřili.
„Okamžitě uvedete pokoje, kde byla ubytována wraithská princezna s doprovodem, do původního stavu. Pošlu vám někoho na pomoc s hrubými pracemi,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Maya pobledla, ale sotva znatelně sklonila hlavu na znamení souhlasu. James skoro nadskočil, než pochopil, co velitel zamýšlí, a loudavě se vydal za Mayou do kajut, kde ještě před pár dny bydlela Alexis, Eristea a Ortalay.
Ace se zastavil před stráží u Andorieliných dveří. „Ta žena dostane práci hodnou jejího postavení. Odvedu ji na místo, kde ji bude vykonávat, a ty ji budeš celou dobu hlídat,“ přikázal. Otevřel dveře a stroze pokynul, aby Andoriel vyšla.
Udělala to bez dotazů a odpustila si i pozdvižené obočí. Před ní kráčel velitel lodi a za ní Zak jako stráž. Co víc si mohla přát?

„Tak, můžete začít vyprávět.“ Ace se posadil do největšího křesla a natáhl před sebe nohy. Zak zůstal u dveří a Andoriel si sedla na stůl. Jednu nohu měla opřenou o sedák židle a druhá jí volně visela k zemi.
Maya a James se rozhlédli, kam by postavili kousky nábytku, které se právě pokoušeli přesunout na jinou stranu místnosti, a podívali se po sobě. Jak začít?
„Ta cesta byla nekonečná,“ povzdechla si nakonec Maya. „Sotva jsme se doploužili k prvním solárním soustavám na okraji téhle galaxie. Loď mlela z posledního a my padali vyčerpáním a nedostatkem energie.“
James k ní přešel, sebral miniaturní stolek, který pořád držela, a postavil ho na zem. Když se narovnal, vzal ji za ruku a hřbet její dlaně si přitiskl k hrudi. Usmála se na něj.
„Všechno se tím narovnalo,“ pokračovala. „Najednou záleželo jen na tom, co bylo opravdu důležité, a všechno ostatní šlo stranou.“
Andoriel se zasněně usmála. Ace poposedl, opřel si lokty o opěrky křesla, spojil prsty k sobě a zavřel oči. Zak u dveří se ani nepohnul, jen zpod jeho masky se občas ozvalo namáhavé zasípání.
„Podařilo se nám docela rychle najít planetu, kde byla nějaká lidská populace. Nebylo jí moc, ale stačila.
Při přistávání plavidlo vypovědělo službu úplně, takže se z přistání stal volný pád a loď to nepřežila. Další! Jako by nestačil Mojmír.“ Maya zavzdychala. Žádná z lodí, které mohla považovat aspoň částečně za své, nevydržela dlouho.
Aceovi cukla víčka, to byl jediný důkaz údivu nad tím, že Maya zná svoji minulost. Po zásahu, kdy se z obou s Jamesem stali plnohodnotní Wraithové, Maya ztratila část paměti se vším, co bylo před změnou. Teď se zdálo, že se jí paměť vrátila.
„Taky jsme skoro nepřežili,“ pokračovala Maya. „Podařilo se nám zmizet z lodi, než přišli místní obyvatelé. Vesnice byla blízko, vesničané zvědaví a bylo jich moc. Krčili jsme se mezi kameny a čekali, až konečně odejdou. Žádný se neopozdil a na větší skupinku jsme neměli síly.“
Znovu se odmlčela. Andoriel si skousla spodní ret, Ace otevřel oči, podíval se na Mayu a na Jamese a zase oči zavřel. Ani jeden nechtěl přerušit pomalu se rozbíhající vzpomínky.
James odvedl Mayu k pohodlně polstrované židli, počkal, až si sedne, a usadil se těsně vedle ní.
„Když dovolíš,“ řekl, „budu pokračovat.“
Maya se pohodlně opřela a kývla, byla ráda, že nemusí hledat slova. James se zavrtěl a zadíval se před sebe.

Neutíkali daleko od místa havárie, sotva se ploužili okolo a každou chvíli se museli zastavit. Doufali, že brzy narazí na nějakého zbloudilce, nejlépe aspoň na dva.
„Musíme,“ zasupěl James, „jíst.“
Maya zamručela na souhlas. Cesta byla samý balvan a puklina a musela dávat velký pozor, aby nezakopla. Tak zle jí nebylo, ani nepamatovala. Energie se ztrácela každým okamžikem.
Za další zatáčkou mezi skalními stěnami přišli na kousek ozářený sluncem. Světlo bylo ostré s namodralým nádechem a bolelo je v očích.
„Co takhle aspoň les?“ posteskla si Maya.
James se nezmohl ani na posměšné uchechtnutí. Les byl za vesnicí na druhé straně, než kde přistáli. Kolem nich byly jen skály s ostrými hranami a prudké světlo se střídalo s hlubokým stínem. Snažili se zůstat na okraji skalního labyrintu, ale James měl pocit, že místo toho zacházejí stále hlouběji. Na obloze byla hned tři slunce a nebylo snadné orientovat se podle jejich polohy, když vzhledem ke vzájemnému působení poskakovala po nebi jako vzteklí zajíci s kocovinou.
„Tam.“ Maya pozvedla ruku a klopýtavě se vydala směrem, kam ukázala. James se nepřel. Bylo mu celkem jedno, kam půjdou, pokud tam najdou potravu. Hladový oheň v něm hořel naplno a neměl žádnou jinou myšlenku než jak ho uhasit.
Znovu se proplétali mezi kamením a James nebyl schopen zvednout hlavu, aby se podíval, kam ho Maya vede. Koukal pod nohy, automaticky je zvedal a zase pokládal, a pokud to bylo možné, vyhýbal se ostrému svitu sluncí. Mayino zavrčení ho vyvedlo z apatie. Zvedl oči a uviděl před sebou překvapeného muže. Nezdržoval se přemýšlením, kde se tam vzal, hned zaútočil.
Maya udělala ještě tři kroky a druhého muže chytila dřív, než se stačil otočit k útěku.
Pár chvil postáli nad pozůstatky těl a čekali, až proběhne nejnutnější regenerace.
„Jestli ji rozeberou…,“ zavrčel James.
„K čemu by jim byla? Chceš se vrátit hned a poprat se s celou vsí?“ Maya se rozklepala. Energie zdaleka nebylo tolik, aby se cítila v pořádku. Boj s několika vesničany by zvládla, ale byla by raději, kdyby nemusela. „Dveře jsme zavřeli, takže se dovnitř nedostanou. Nakrmit bychom se měli jinde, nechci při opravě vyrušování trestnými výpravami,“ pokračovala. Rozhlížela se při tom a odhadovala, odkud byly ti dva muži. Za velkým kamenem uviděla konec silného lana a šla se podívat, kam vede. James ji dlouhým krokem předběhl a jako první zvedl do vzduchu vak převázaný provazem, který jeden z mužů schoval, když uviděl blížící se Wraithy. James do něj sáhl a vytáhl plnou hrst drobných kousků blyštivého kovu. Muži netušili, co jsou ti divní tvorové zač, a nechtěli se dělit.
„Zloději?“ řekla Maya první, co ji napadlo.
„Nebo obchodníci,“ pokrčil James rameny. Bylo mu celkem jedno, co byli zač. Ve vaku nic jiného nebylo, tak ho bez zájmu odhodil do skal.
„Už jsou pryč?“ zeptal se s pohledem upřeným směrem ke ztroskotané lodi. Přešel k hraně nejbližší skalky a vyhlédl za ni. „Je jich tam asi pět,“ zašeptal vzápětí naléhavě.
„Trestná výprava,“ chtěla mu připomenout Maya, ale to už se plížil k plavidlu, kryl se za každý kámen, ale u žádného nezůstal déle než na jeden letmý pohled hodnotící situaci před sebou, a za pár okamžiků stanul před vesničany. Jednoho srazil na zem a druhého přidržel za zátylek, když se snažil utéct.
Maya podobně naložila s dalšími dvěma, ale poslední se dal s křikem na úprk. James zavrčel a skočil po něm. Chytil ho za rameno a přitáhl k ostatním.
„Žádný plýtvání,“ vyrazil ze sebe, když skoro bez přerušení přešel s krmením z jednoho člověka na dalšího.
Zbytky po hostině k ránu pohodili na opačném okraji vesnice a věnovali se opravě lodi. Pár dnů se k nim nikdo nepřiblížil. Vesnice vpadala jako po vymření, ani pasáčka dobytka nebylo nikde vidět. James a Maya byli zkušení opraváři a loď nakonec nebyla tolik rozbitá, jak se obávali. Téměř všechny hlavní systémy se jim podařilo opravit bez větších problémů a ke zkušebnímu letu stačilo jen doplnit palivo, které se po proražení nádrže vypařilo. Muselo být ve vakuu, aby neztratilo potřebné vlastnosti, na vzduchu se z něj stal vysoce toxický plyn. James si naštěstí včas všiml, že strojovnu musí nejdřív odvětrat, než do ní vejdou. Vně plavidla se plyn rychle rozptýlil a nikoho neohrozil.
James s Mayou stáli před vchodem do lodi a rozhlíželi se, jako by měli mezi kamením nedalekých skal nebo v mechu a kapradí vzdáleného lesa za vesnicí okamžitě objevit materiál potřebný k výrobě dalšího paliva. Přes urputné zírání jim před očima nic takového nevyrostlo, tak plavidlo zajistili a vydali se oklikou kolem vsi dál do vnitrozemí neznámé planety. Lodní skeny jim ukázaly poslední záběry před pádem i detaily bezprostředního okolí, takže měli představu, co mohou očekávat zhruba den cesty od lodi všemi směry a rozmazaně ještě dál. Vzpomínka na ostré kamení táhnoucí se stovky kilometrů až k pobřeží divokého moře je vůbec nelákala, takže se bez dlouhého otálení rozhodli pro les.
„Byla tam nějaká stavba a pak město,“ šeptal si James pro sebe. „Energie pro nás a energie pro loď.“ Jedno bylo celkem jisté. V případě nouze nejvyšší Maya dokázala udělat pohon vesmírné lodi téměř z čehokoli, i když by dali přednost té speciálně namíchané směsi kovových prvků, kterou si zvykli používat. Bylo to jejich výrobní tajemství a jen on a Maya znali všechny správné poměry.
Cesta lesem ke stavbě jim trvala skoro celé dva dny. Hustý a divoký les jim přehrazoval všechny zdánlivé cestičky a po stezkách prošlapaných zvěří nenašli žádné stopy. Ve dne se probíjeli lesem a v noci leželi na měkké trávě na kraji maličkého palouku a dívali se do cizího nebe, dokud svit neznámých hvězd nezmizel v jasu obrovského srpku narůžovělého měsíce. Maya se na měsíc dívala s okouzlením, ale James se otřásl. Měsíc mu připomněl planetu, na které poprvé otevřel oči. Nevěděl proč, ale ta vzpomínka nebyla příjemná, raději se zadíval na Mayu. Ucítila jeho pohled a pootočila se, aby mu ho mohla vrátit. Měsíc i hvězdy je přestaly zajímat.
Na konci druhého dne si prohlíželi vysokou kamennou věž uprostřed lesa. Vypadala starobyle a neudržovaně. V některých spárách rašily malé stromky a v mírném vánku se pohupovaly stonky kapradí, otvor pro vstup byl možná kdysi zahrazen dveřmi, ale nyní se před nimi otvíral bez zábran jako nenasytná wraithská dlaň.
James se ohlédl po posledním zapadajícím slunci, a pak si uvědomil, že ráno sice vyjde jako první, ale jistě ne na protilehlé straně obzoru. Navigace na této planetě byla pro málo znalé cestovatele každodenní můra. Přešel ke stromu, kolem kterého měli další ráno od věže odcházet, a ve správném směru na něm nalomil větev.
Maya stála ve vstupu a podezřívavě nahlížela do věže. Vnitřek nebyl nijak členěný. Holá kruhová místnost s pískem vysypanou podlahou pokrytou v nepravidelné vrstvě navátým listím a jehličím a dvěma chatrnými schodišti z plochých kamenů vystupujících z obvodové zdi. Proti vchodu bylo světlejším obdélníkem vyznačeno nízko položené zazděné okno a společně s patami schodišť a vstupem dělilo kulatou stěnu věže na čtvrtiny.
James se kolem Mayi protáhl dovnitř a přejížděl očima po jednotlivých stupních schodů. Třikrát se otočily kolem vnitřku věže, než zmizely v malém otvoru. Část pod vrcholem stavby byla oddělena těžkými kamennými překlady, do kterých obě schodiště ústila.
„Aspoň nezmokneme,“ okomentoval kamenný strop vysoko nad hlavou.
Maya si odfrkla. Déšť je toho dne provázel od brzkého rána a suché místo k odpočinku bylo skoro víc, než si mohli přát.
„Ne. Nikam nelezu,“ zarazil James její myšlenky dřív, než je stačila domyslet. „Aspoň, dokud se nenakrmím.“
Přesto se nakonec oba pokusili vystoupat po schodištích k vrcholu, ale ani jednomu se to nepodařilo. V určitém místě nedokázali najít ani vhodný další schod, ani sebemenší úchyt, který by jim pomohl v postupu
„Je to jak začarovaný,“ ohodnotila jejich snažení Maya po pátém nezdaru. Stála s hlavou zvrácenou vzhůru a marně se snažila najít přesný bod, za který se ani jeden z nich nedostal. I její oči měly v nastalé zamračené noci problém, dohlédnout tak daleko. „Nemám to ráda,“ mračila se.
James mlčky souhlasil. Také neměl rád neprověřená místa, zvlášť když blízko nich měli odpočívat.
Maya pokrčila rameny, vzala ho za ruku a odvedla ho ke zdi vedle dveří, kde bylo relativní závětří. Svezla se tam na zem a stáhla Jamese s sebou. Měla toho pro dnešek dost.
Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen. Položila mu hlavu na rameno a propletla si s ním prsty. Za pár minut oba tiše oddechovali ve spánku.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

4. Kokoko

Kapitola druhá

„Zajímavé.“ Malý silný muž v dlouhém černém plášti posetém stříbrnými hvězdami a růžovými srpky měsíce si opřel ukazovák o rty v náznaku hlubokého zamyšlení. „Očividně jsou to cizinci. Nejdřív o nich něco zjistíme, a pak se uvidí. Už můžeš zrušit tu zábranu, šlo ti to moc dobře,“ pochválil trochu roztržitě druhou osobu na vrcholu věže uprostřed lesa.
Druhá osoba – mladičká dívka – se potěšeně usmála a pootočila prsty u levé ruky. Ani ji nezvedla. Cvičila to každou volnou chvíli, aby si málokdo všiml, že používá kouzla. Sice byla hrdá na to, že je kouzelníkova učednice, ale rozhlašovat to a chlubit se čarodějným uměním, to se v dobré společnosti nehodilo.
„Mistře Daliade, mohu s tebou dolů?“ zeptala se. „Nov bude už zítra, neměla bych tu zůstávat.“
„Zítra?“ zarazil se Daliad. „Není to nějak brzy?“ Vylovil z širokého rukávu malou knihu a začal v ní listovat. „Máš pravdu, už zítra. Letos jsou novy našeho milého kulatého průvodce častější než v jiných letech. Je mi to líto, Kokulko,“ podíval se na dívku.
Smutně svěsila hlavu, takže neviděla, jak se kouzelníkův výraz změnil ze soucitného na dychtivý. Každý nov mu přinášel trochu vzrušení a občas i nový poznatek, a za tím vším byla jeho mladá pomocnice Kokula.
„Konečně usnuli, jdeme si je prohlédnout,“ rozhodl vzápětí. Schoval knihu a posunkem, který ani Kokula nedokázala postřehnout, zrušil kouzlo nad schodišti.
Ve staré kamenné věži se z horní místnosti dolů táhla dvě pevná kamenná schodiště s dřevěným vyřezávaným zábradlím a na vnějším okraji každého druhého schodu stál malý porcelánový medvídek. Na první pohled vypadali všichni medvídci stejně, ale při bližším pohledu se jeden od druhého lišil stejně, jako se od sebe liší lidé.
Daliad pomalu scházel jeden schod za druhým a pohled při tom nespustil z dvojice spící v objetí u dveří. Kokulka druhým schodištěm seběhla, cizincům věnovala letmý pohled a venku se nedočkavě vrhla mezi stromy.
„Ne, abys mi utekla daleko,“ zamumlal Daliad. Nedal se vyrušit z pomalého sestupu ani z pozorování dvojice. U paty schodiště si důstojně upravil hábit a sklonil se nad Mayou a Jamesem.
„Copak to tu máme?“ broukal si tichounce a jemně položil prsty Maye na čelo. „Och,“ vydechl. „Záhadná krásko, tvůj život je fascinující.“
Maya sebou ze spaní trhla, když prolomil bariéry a dostal se ke vzpomínkám pečlivě schovaným za clonou zapomnění.
„Je škoda o tohle přijít,“ usmíval se Daliad a pod vyslaným kouzlem mizela jedna zábrana za druhou. „Snad jsem to nepřehnal,“ zarazil se a pomalu odtáhl ruku z Mayina čela. „No, uvidíme, jak si s tím poradí,“ pokračoval v tiché samomluvě. „A co tenhle chlapík?“ Stejným způsobem se dotkl čela Jamese, chvíli pátral a pak vyděšeně ucukl.
James se vymrštil a chytil kouzelníka za krk.
„Co to provádíš?“ zasyčel rozzlobeně. Oči nespustil z Daliada, ale zároveň zaznamenal, že se věž změnila. Přinejmenším schodiště byla mnohem pohodlnější, původně zazděné okno se otevřelo a skrz řídkou záclonku propouštělo do věže brzké svítání a ve vchodu se na dobře promazaných pantech houpaly těžké dřevěné dveře.
„Vlastně nic,“ vypískl kouzelník. „Vždyť já tady ani nejsem.“
James chytil čarodějův krk silněji, ale proklouzl mu mezi prsty a zmizel stejně, jako celý malý muž. Po Daliadovi nezůstalo vůbec nic a celá věž se změnila zpátky k tomu, jak si ji James pamatoval při jejich příchodu. Rychlým pohledem zkontroloval spící Mayu a skočil k bližšímu schodišti. S hlasitým vrčivým výdechem se soustředil na to, co vidí doopravdy a vyběhl pohodlné schody k vrcholu věže. Výskokem se ocitl v horní místnosti, přikrčil se a rozhlédl.
Místnost byla příjemně a pohodlně zařízená. Měkká křesílka, stolky a pultíky vykládané různobarevným dřevem, po kamenné podlaze poházené koberečky a mezi nimi trojnožky s kovovými mísami plnými řeřavého uhlí. Ve vzdáleném koutu se napůl za paravánem skrývalo lůžko a blízko ústí schodiště rostl v široké míse košatý keř.
Kouzelníka James nikde neviděl, ale zdola se ozval divný zvuk a hlasité zaúpění. Vzpomněl si na spící Mayu, ještě jednou se rozhlédl a seběhl zjistit, co se děje v přízemí.
Sotva Wraith zmizel, keř se zakymácel, jeho část se oddělila a přesunula se do prostoru. Se zuřivým zaklepáním se proměnila v Daliada. Oklepával ze sebe drobné listí a funěl u toho neslušná slova. Už tak dlouho nemusel skrývat přístup do svého obydlí, že to skoro zapomněl. Naštěstí aspoň keř mu vyšel dobře. Všechna kouzla v poslední době nechával na Kokule, aby se procvičovala, a skoro na to doplatil. Další výkřik zdola mu tvář rozsvítil úsměvem. Aspoň něco se mu povedlo.
James stál u paty schodiště a zíral na Mayu. Krčila se na podlaze, oběma rukama se držela za hlavu a každou chvíli zoufale vykřikla. James se k ní chtěl přiblížit, ale po dlaních a kolenou se sunula pryč a její křik se znásobil.
Wraith nerozhodně přešlápl, vzhlédl k hornímu patru, a pak si klekl na koleno, aby byl k Maye blíž, a pomaličku k ní natáhl ruku.
„Jsem přítel. Jmenuji se James, pamatuješ? Máme loď. Docela malou.“
„Mojmíra,“ vydechla Maya. „Máme Mojmíra!“ Přes vyděšenou tvář jí přelétl úsměv. „Musíme doručit zboží.“ Chytila se Jamese za ruku a vstala. „Doručit zboží. Mojmír poletí, Mojmír je… Mojmír je pryč!“ vykřikla, vtrhla se Jamesovi a couvla. „A ty jsi Wraith. Co tu děláš? Pomoc, chce mě sníst!“
„Nechci,“ řekl klidně James. „Ty jsi taky Wraith.“
„Nejsem,“ odmítla to Maya. „Já jsem přece edonanka. Wraithové nás sklízejí už celá tisíciletí, ale vždycky jim utečeme.“ Rozesmála se. „Jste tak hloupí, víš to? Vždycky vám utečeme. Z Edonu nikoho neochutnáte.“ Zvedla ruce dlaněmi proti němu. Úsměv jí pomalu mizel z tváře, když se podívala na své černé nehty. Nejistě s nimi pohnula, svěsila ruce dolů a s krmnou jí cuklo, jak se chtěla podívat do dlaně, ale nedokázala se k tomu přinutit.
„Jsem?“ polkla. „Jsem jako ty?“
James kývl. Stál bez hnutí, aby ji nepoplašil, a čekal, až si v hlavě srovná vzpomínky do správného pořadí.
„Mojmír havaroval,“ zašeptala. Zavřela oči a z koutků jí stekly dvě slzy. „Pak ten velitel… a nakonec léčitelky. Jsem Wraith.“ Zvedla si ruce před obličej a zadívala se do dlaní, pak si prsty přejela po tváři. „Jsem Wraith kvůli tobě,“ podívala se na Jamese.
Překročil tu krátkou mezeru, která je dělila, a objal ji. „Chtěl jsem být člověk kvůli tobě, a nakonec to dopadlo obráceně,“ šeptal jí do vlasů. „Nechala sis vymazat vzpomínky na svůj lidský život, aby tě nic nezneklidňovalo. Nezmizely, jen se stáhly hlouběji. A teď jsou zpátky. Nejspíš za to může ten kouzelník, co bydlí nahoře.“
„Cože?“ odtáhla se od něho. Jeho objetí jí bylo příjemné a známé, že by v něm klidně vydržela do konce existování vesmíru, ale Jamesova poslední slova ji vrátila do reality.
„Má to tam docela hezky zařízené, pokud to nebylo stejné kouzlo, jakým změnil tohle,“ James obsáhl paží přízemí věže. „Chceš to vidět?“
Maya zaváhala. V hlavě měla zmatek a věděla, že bude nějakou dobu trvat, než se všechno usadí na správné místo, ale tak dlouho čekat nemohli. Musí to zvládnout ‚za pochodu‘.
Daliad se přestal snažit změnit vzhled věže, tak Wraithové vystoupali pohodlným schodištěm do horní místnosti. Až teď si James všimnul, že její strop tvoří průhledná oblina, zřejmě ze skla nebo podobného materiálu, aby bylo v pokoji dost světla. Z hustého keře se stala neduživá rostlinka a kouzelník stál u jednoho z pultíků nahlížeje do starobylé knihy.
„Vítám vás,“ řekl polohlasně, sotva zvedl oči. „Čeho si žádáte od věhlasného Daliada?“
Maya si ho nedůvěřivě prohlížela a James se ušklíbl, když si vzpomněl na zděšení malého muže, sotva se dotkl jeho krku.
„Hledáme potravu,“ řekl James. Úšklebek mu pořád seděl na tváři.
„Zde?“ Kouzelník na něj vyvalil oči a bezmocně rozhodil rukama. „Nic tu nemám.“
„Takový věhlasný kouzelník si určitě poradí,“ usmála se Maya. Byla zvědavá, co Daliad vymyslí. „Víš přece, čím se živíme.“
Daliad zavzdychal. Věděl to moc dobře, přečetl si to v Mayiných vzpomínkách.
„Obávám se, že v tom vám nemohu pomoci,“ přiznal zkroušeně. Pohledy těch dvou cizinců se mu vůbec nelíbily. Pak si všiml, že se oba dobře baví jeho rozpaky a uklidnil se. Vzápětí ho něco napadlo a zvedl před sebe prst. „Možná, že bych vám mohl pomoci jinak,“ navrhl a otočil pár stránek knihy. „Máte problém s palivem do vašeho plavidla, že? Vím, kde byste ho mohli získat.“
Oba se zatvářili pochybovačně.
„Je to sice ještě kus cesty, ale s tím si určitě poradíte,“ pokračoval. „Můžete si tady dnes ještě odpočinout a zítra ráno se plni sil vydáte na svou pouť.“
Maye v jeho nabídce něco skřípalo. Najednou se tvářil tak spokojeně, skoro nadšeně, až to znělo falešně, i když nemohla přijít na to, proč. James měl podobné pocity, ale pominul je. Věřil, že když bude potřeba, s malým kouzelníkem si poradí.
„Jak víte, co potřebujeme?“ zeptala se Maya.
Daliad se shovívavě usmál, poklepal si na hlavu a pak ukázal na Mayu. „Povím vám, jak se dostanete tam, kam potřebujete,“ odvedl je ke křesílkům a v jednom se pohodlně uvelebil proti nim.
Jeho popis cesty byl zdlouhavý a zamotaný spoustou odboček pro vyprávění o jeho laskavé pomoci snad všem tvorům, kteří na planetě žili. James každou chvíli zívnul a Maya seděla se zavřenýma očima. Oba už dávno přestali poslouchat. Kouzelníkovi to očividně nevadilo a užíval si každé své slovo.
„Propána!“ vykřikl najednou s pohledem na nebe. „Vždyť už je skoro večer, a ještě jsem vám neukázal to nejdůležitější, co tu mám!“ S nečekanou hbitostí se zvedl a pádil po schodech dolů a ven z věže.
„Následujte mne!“ volal při tom.
Maya pootevřela oko a prohlížela si Jamese, který vstal a líně se protahoval, než se vydal ke schodišti. Cestou ji vzal za ruku a táhl ji s sebou. Nechtělo se jí, ale nechala se vést. Za kouzelníkova žvanění vědomě nechala hlavu třídit nově nabyté vzpomínky a s trochou námahy se začínala ve svém životě orientovat. Byl to pěkný zmatek. Jamesova dlaň ji s jistotou vedla, tak se ještě chvíli zaobírala sama sebou.
James se zastavil na prahu věže a rozhlížel se po kouzelníkovi. Poslední slunce právě zapadlo a na vrcholcích vzdáleného pohoří se ve hvězdách kutálela velká temná oběžnice. Tentokrát nezářila přeslazenou růžovou, stín planety ji celou překryl před všemi slunci a vytvořil jeden ze vzácných Novů, které bylo možné pozorovat.
Kouzelníkův tmavý plášť splynul s nočním lesem a jen občasné lupnutí zlomené větvičky naznačilo, kterým směrem se vydal.
James syknul na Mayu, aby dávala pozor, kam šlape, a vydal se za Daliadem. Maya zavrtěla hlavou, ale šla za ním, i když by raději zůstala nahoře ve věži v teple a klidu.
Les brzy prořídl a po chvíli došli na okraj mýtiny. Vysoká tráva voněla a v kapkách večerní rosy se odráželo hvězdné nebe.
Maya šla tiše doprostřed mýtiny a přitom poslouchala, kam se kouzelník vydal. Les kolem byl tichý, vánek nepohnul ani stéblem trávy.
„Nejdůležitější?“ ironicky řekl James. Maya trhla ramenem a znovu se zaposlouchala do ticha. Zdálo se jí, že něco zaslechla. Šustění tak nenápadné, že si nebyla jistá, jestli ji nešálí smysly. Ozvalo se znovu, tentokrát hlasitější, i když zatím pořád nebylo možné poznat, ze kterého směru přichází. Další zvuky, kromě šustění i jiné, zatím neidentifikovatelné, se nesly od věže a přibližovaly se k nim. Nepravidelně se ozývaly a zase utichaly, měnily směr, ale byly pořád blíž a blíž.
James se postavil vedle Mayi a s hlavou nakloněnou na stranu také poslouchal. Nevěděl proč, ale pokaždé, když se k němu doneslo zašustění, přeběhl mu po zádech mráz. Instinkt ho nabádal k útěku před nebezpečím, jenže žádné nebezpečí neviděl ani necítil.
„Ko ko ko,“ ozvalo se najednou mezi posledními stromy.
Wraithové se přikrčili v trávě. Pořád nevěděli, co si o neznámých zvucích myslet.
„Ko ko ko,“ pokračoval divný dutý hlas doprovázený šustěním.
Maya ve tmě stiskla Jamesovi rameno. Teoreticky věděla, co by očekávala, že uvidí, ale její těžce zkoušený mozek na to odmítal přistoupit.
„Už má dávno spát,“ vypadlo z ní neslyšně.
„Co? Kdo?“ nechápal James a také tlumil hlas, i když si nebyl jistý, proč.
„Ne,“ potřásla Maya hlavou. „Vlastně nevím. Pojď pryč.“
Přikrčeně se provlékali vysokou travou na opačnou stranu palouku, než odkud se ozýval divný hlas.
„Ko ko ko!“ Znělo to rozhorleně nebo nadšeně. Z kraje lesa se odloupla velká masa čehosi, co ani jeden z prchajících Wraithů blíž neurčil, a na dlouhých nohách s pařáty se rozběhla přímo k nim.
Už se nekrčili. Plnou rychlostí se rozběhli k nejbližším stromům.
Tvor roztáhl křídla a poposkočil rychleji. Snažil se je dohonit dřív, než zmizí v hustém podrostu. James se skluzem dostal pod hustý keř u paty stromu, přikrčil se a tajil dech, aby ho ani ten neprozradil. Maya se šipkou vrhla do houštiny vysokých stvolů s širokými listy. Divoce nad ní zavířily. Plazila se dál a snažila se nesykat bolestí, protože stvoly i listy byly pokryté žahavými spirálkami.
Do místa, kde Maya zmizela, se zabodla zbraň podobná kose.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

4. Kokoko

Kapitola třetí

Daliad seděl v pozorovatelně spletené z větví a trávy a na tváři měl široký úsměv. Konečně! Konečně další poznatky pro jeho studium. Střídavě vyhlížel ven a hned se pohledem vracel ke svitku, na který si zapisoval poznámky. Jen dával pozor, aby skřípání brka nevzbudilo nežádoucí pozornost. Se světlem si starosti nedělal, drobné kouzlo nočního vidění ovládal dokonale.
Jeho dva hosté pobíhali po lese a krásná Kokulka je naháněla sem a tam.
Maya stála opřená o kmen stromu a opatrně vyhlížela, aby se přesvědčila, že ji ten děsivý tvor nepronásleduje. James se k ní snažil dostat, ale nedařilo se mu. Obcházel pozici Mayi širokým obloukem a mezi nimi byl pořád obrovský stín.
„Ko ko ko,“ ozvalo se znovu po dlouhé době.
Maya tiše vydechla. Hlas se ozýval zdaleka a vzdaloval se. Zafunění u ucha ji přimělo vyjeknout, ale byl to jen James. Podařilo se mu tu obludu odlákat a dostat se k Maye. Pořád nevěděl, co je ten tvor zač, ale cítil neuvěřitelnou hrůzu, sotva na něj pomyslel.
„Co to bylo?“ vydechl. Opřel se zády o strom vedle Mayi a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
„Znělo to jako slepice,“ řekla váhavě Maya. „Zatraceně přerostlá slepice.“
James se po Maye podíval a pomyslel si, že se jí ty vzpomínky asi popletly. Slepice už několikrát viděl při sklizni. Byli to malí nelétaví ptáci, kteří s nepříjemným kdákáním utíkali a tloukli přitom nefunkčními křídly.
„Ko ko ko? Kdák!“
Wraithové uskočili každý na jednu stranu stromu a mezi nimi se do země zabodl jako čepel ostrý zobák.
Asi třímetrová slepice se narovnala, přešlápla a nakláněla hlavu, jak se střídavě dívala na Mayu a Jamese. Ze zobáku jí odpadl kousek kůry z naštípnutého kořene stromu, který zasáhla místo potravy. Okamžik rozhodování, na který kousek zaútočí jako na první, dal Wraithům příležitost k útěku. Maya se vrhla za další strom a James kličkoval a lákal obřího kura za sebou.
Slepice se raději vydala obhlédnout kmen, za který se Maya skryla. Nohy s pařáty zvedala vysoko a našlapovala lehce, téměř neslyšně. Tuhle kořist, velkého a jistě chutného brouka, nemusela vyhrabávat ze země, jen ji najít, dostihnout a sezobnout.
Obešla strom dvakrát, ale Maya už byla dávno pryč. Jediný, třebaže pochybný, úkryt skýtala věž a konečně se k ní otevřela cesta.
Wraithové byli mistři v bezhlučném plížení a úhybných manévrech, pohybovali se rychle a nepředvídatelně. Obří kur měl už dávno pronásledování vzdát a najít si snadnější potravu, ale slepice je slepice a jak vidí velkého brouka, nezná bratra… ani sestru. Alespoň pokud dokáže v hlavičce udržet, co a proč honí.
James proklouzl do věže a přikrčil se u zadní zdi. Okno bylo zavřené a zajištěné petlicí, takže věřil, že odtamtud žádné nebezpečí nehrozí. Sotva se mu začalo uklidňovat divoce bijící srdce, znovu vyjekl hrůzou. Vchodem proletělo velké tělo a na práh dopadl zobák, jako veliký srp.
Maya se do věže vrhla šipkou po hlavě. Slepice ji vyčmuchala, když už byla skoro na prahu, takže jí nezbývalo než do úkrytu prostě skočit.
Zobák se vyprostil z mohutného dřevěného prahu a v otevřeném vchodu se objevilo velké kulaté slepičí oko.
„Ko ko ko,“ pronesla slípka hlubokým hlasem. Mohla si krk vykroutit, jak se snažila zahlédnout ta tučná sousta. Zkusila do věže strčit hlavu, ale byla moc široká a neprošla skrz. Slepice se narovnala, s hlasitým kdákáním si proklepala peří, postupně protáhla obě nohy, pak přistoupila co nejblíž ke vchodu a jednu z noh prostrčila dovnitř. Roztaženými drápy začala naslepo šmátrat po potravě.
Maya s Jamesem uhýbali, přeskakovali pařáty a snažili se u toho být co nejtišší. Doufali, že to superkura brzy přestane bavit.
Při uhýbání se Maya ocitla na jenom ze schodišť a začala vybíhat nahoru. James udělal to samé a za okamžik oba stáli v horní místnosti a poslouchali, jak pod nimi pořád jezdí drápy sem a tam.
Slepice už toho nahánění měla dost, chtěla vytáhnout nohu ven a jít si hledat něco pomalejšího, když se jí jeden z pařátů zachytil mezi sloupky zábradlí. V běžné situaci by si toho ani nevšimla, ale kouzelnické schodiště drželo pevně, a čím víc se slepice snažila nohu vytáhnout, tím pevněji byla chycená. Roztáhla křídla a začala s nimi tlouct ve snaze se vyprostit. Při trhání a kroucení pařátem shodila jednoho z medvídků. Křápl o zem a rozpadl se na prach, ze kterého se vznesl obláček dýmu. Sloupek zábradlí povolil a slepice byla volná.
„Tak to ne!“ vykřikl Daliad. „To nemůžeš!“
Zapomněl na to, že sedí v úkrytu a prudce vyskočil, až se kolem něj stan z větví a trávy rozpadl.
Slepice vytáhla nohu z věže a vrhla se k němu. Další tučný brouk?!
Kouzelník kolem sebe zamával rukama a zmizel. Zmateně se zastavila, nakláněla hlavu ze strany na stranu, aby si oběma očima prohlédla místo, kde ještě před okamžikem byl, a pak do něj pro jistotu sekla zobákem. Znovu bez odporu zajel až do půdy a zarazil se o velký kámen, který odpočíval v propletených kořenech stromů. Kur s rozzlobeným kdákáním začal obcházet okolí a rozhlížel se po jiné kořisti.
Obláček kouře z medvídka se mezitím zavlnil a zformoval do malého človíčka. Nejdřív jenom jako mlžný opar, pak vynikly některé detaily a vzápětí ve věži stál trpaslík.
Na hlavě měl špičatou čepici s rolničkou, husté tmavé vlasy a vousy měl spletené do několika silných copů, které mu spadaly téměř až na zem, krátký hnědý kabát měl přepásaný širokým opaskem s velkou kovovou sponou a úzké kalhoty vězely ve vysokých botách se zvednutými špičkami. Při každém pohybu hlavy rolnička na čapce zacinkala.
„Duchu z jiné dimenze,“ začal Daliad, sotva doběhl do věže. „Duchu z jiné dimenze, nejsi tu vítán, odejdi a nikdy se nevracej!“ Sotva u toho popadal dech, ale nepřestával větu opakovat pořád dokola. Prsty jedné ruky přitom před sebou kreslil ochranná znamení a druhou rukou kroužil, aby otevřel portál mezi světy a duch měl kam zmizet. Kouzla se nijak nesnažil skrývat, jen je provést co nejrychleji.
Trpaslík kouzelníka pozoroval nevraživým pohledem a ruce mu klouzaly po opasku, kde měl zasunutou velkou sekeru.
„Duchu z jiné dimenze,“ opakoval Daliad asi po osmé. Portál byl otevřený a trpaslík se neměl k odchodu. „Duchu, čeho si žádáš?“ zeptal se kouzelník unaveně. Portál se rozsypal na střepy, jen ochranná znamení kroužila kolem Daliada a bránila ho před případným útokem.
„No co asi, čaroději?“ zeptal se trpaslík hlubokým hlasem. „Abys propustil i ostatní. Tak dělej!“ vykřikl a pozvedl sekeru.
Daliad na něj vykulil oči. „Ale to já přece nemůžu,“ vyjekl zděšeně.
Trpaslík se na něj zle podíval, potěžkal v rukou sekeru a otočkou s ní zasáhl kus zábradlí s dalším keramickým medvídkem. Zábradlí zazvonilo jako z kovu a sekera od něj odskočila. Trpaslík zajektal zuby, jak se energie jeho úderu vrátila a proběhla mu celým tělem.
„Vidíš? Nejde to.“ Daliad pořád zoufale koulel očima a ruka vytvářející portál znovu začala kroužit. „Tam je tvoje země, tvá rodina, přátelé, všechno, po čem jsi tak dlouho toužil,“ začal vemlouvavě.
Trpaslík se ohlédl po portálu. Byl to bezděčný pohled, ale lapil ho a už ho nepustil. V oválu viděl lesy a louky a skalnaté pohoří tak známé, tak milované, že udělal krok, aby k němu byl blíž. Daliad nečekal, pohnul rukou a portál obklopil trpaslíka, aby ho do sebe vtáhl. V posledním okamžiku chtěl trpaslík couvnout, ale bylo pozdě. Portál se za ním uzavřel…a na zemi zůstal ležet malý keramický medvídek se zasněným výrazem ve tváři.
Maya a James zvědavě vyhlíželi z posledních stupňů druhého schodiště a vyměňovali si významné pohledy. Bylo jim jasné, že kouzelníkovi do žádného portálu nevlezou, ani kdyby za ním měl být wraithský ráj.
Daliad pečlivě postavil medvídka na jeho původní místo a schodiště cinklo jako rolnička na trpaslíkově čepici, pak se sesunul na lavici pod zavřeným oknem a otřel si čelo.
„Tohle dokáží jen trpaslíci, nikdo jiný,“ řekl do prázdna před sebou.
„Trpaslíci ti hlídají schody?“ zeptal se James. Pomalu sestupoval dolů s Mayou v patách.
„Je to trochu složitější, ale dalo by se to tak říct. Díky nim je nerozbitné.“
Maya se sehnula a pokusila se jednoho z medvídků zvednout, ale držel jak přibitý.
„Svítá,“ pokračoval Daliad unaveně. „Chvála všem bohům za to.“
Paprsky prvního vycházejícího slunce se stříbřitě odrážely na každé rovné plošce věže a z toho jasu dovnitř vešla Kokula. Trochu kulhala, jak si pohmoždila pařát při souboji se schodištěm, a občas ještě trhla hlavou, aby si něco prohlédla jedním i druhým okem, ale jinak se tvářila vyrovnaně.
„Zajímavá noc, Kokulko?“ zeptal se kouzelník přívětivě.
Smutně se na něj podívala.
„Mám hlad,“ povzdechla si. „Dala bych si snídani.“ Další povzdech a úsměv. „Půjdu nahoru něco připravit. Dáte si také?“ otočila se k Jamesovi a Maye.
Wraithové váhali s odpovědí. Nebyli si jistí, jak se tvářit na někoho, kdo je celou noc naháněl s nadějí na dobrou svačinku, a teď je zve na snídani.
„Půjdeme dál,“ řekla nakonec Maya. „Děkujeme za… za ukázání směru,“ dokončila se zaváháním. Za nocleh opravdu děkovat nechtěla.
„Pamatujete si to?“ ožil Daliad. „Můžu vám to zopakovat, abyste nebloudili,“ navrhoval s přáním znovu vést monolog.
„Vlastně tu už nejsme,“ řekl James se vzpomínkou na jejich první setkání. Rychle vyšel z věže, zorientoval se a poklusem se s Mayou vydali na další cestu.
„Myslíš, že trefí?“ zeptal se pochybovačně kouzelník. „Měl jsem jim to pro jistotu říct ještě jednou,“ mručel si nespokojeně a stoupal po schodišti do horní místnosti. Po probdělé noci plné dobrodružství dostal hlad.
Kokulka už se točila kolem stolu a chystala jídlo. Plaše se na něj usmála, položila poslední lžičku a zeptala se: „Nebyly se mnou problémy? Víš, že si nic nepamatuju.“
Daliad se na ni usmál.
„Ale kdepak, byla jsi hodná jako vždycky. Slepičky jsou přece roztomilé.“
Kolulka se zatvářila pochybovačně. Slepice jí nikdy roztomilé nepřipadaly a potom, co se do ní kdysi jedna pustila zobákem a pařáty, je skoro nenáviděla a bála se jich.
„Tak, co máme k snídani?“ zeptal se kouzelník, aby změnil bolavé téma.
„Vajíčka,“ řekla temně Kokulka. „Míchaná.“

Sotva byli James a Maya z dohledu věže, zastavili se.
„Víš, co říkal ten dědek o pohonu?“ zeptala se Maya. Vzpomínky si ještě pořád v tichosti hledaly svá místa, ale už ji neobtěžovaly svojí přítomností a trpělivě čekaly, až na jejich prozkoumání přijde vhodná doba.
„Kamení. Máme sbírat šutry,“ vzpomínal James. „Někde za řekou. Malé lesklé…“ Zadíval se na Mayu.
„Jdeme zpátky,“ usmála se na něj. „Jestli si teda pamatuješ, kam jsi to hodil.“
James se otočil a rozběhl se plnou rychlostí.
Cesta zpátky jim trvala kratší dobu, o to déle pak hledali vak s malými lesklými kamínky, který James po jejich ztroskotání ledabyle odhodil mezi kamení po nakrmení se na jejich původním majiteli. Vysloužil si od Mayi hodně nevrlých pohledů a vyslechl poznámek o tom, že jeho paměť není co bývala. Až když jí připomněl, že u odhození vaku byli oba a mohla by si to pamatovat stejně dobře nebo ještě lépe než on, zmlkla.
Jakmile se jim podařilo najít a upravit kameny k použití, navštívili blízkou vesnici.
Příjemně nasyceni a s naplněnou zásobárnou nastartovali loď a vyletěli nad planetu.

James se odmlčel. Vyprávění bylo dlouhé.
Ace se na něj soustředěně díval plně pohroužen do příběhu a Andoriel se někdy v průběhu sledování Mayiny a Jamesovy cesty svezla se stolu na židli a při poslouchání se předklonila.
„Měli byste to začít sepisovat a prodávat,“ řekla do ticha. „Máte neuvěřitelné zážitky.“
Maya se na ni překvapeně podívala.
„Ale to zdaleka není všechno,“ řekla pomalu.
„To nejlepší teprve přijde,“ usmál se James. „Jen budu muset dočerpat energii. Mluvení vysiluje.“
Zak u dveří se pohnul a pootočil obličej k veliteli.
„Musíme to přerušit,“ vstal Ace. „Potřebují mě na můstku.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Asi byste s tím měli trochu pohnout,“ navrhl vážně a odešel.
Maya, James a Andoriel se na sebe podívali.
„No, to bychom měli,“ zamumlala Ája a posunula židli, na které ještě před chvilkou seděla, o kousek vedle.

[/quote]

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

5. Prostorem a časem

Kapitola první

K dalšímu vyprávění nějakou dobu nedocházelo. Vesmírná loď se potýkala s podivnými úkazy ve svém okolí, které odporovaly všemu, co Wraithové na svých cestách poznali. Ani v databázi nic takového nebylo.
Maya s Jamesem měli každý svou skupinu opravářů a práce pořád nad hlavu. Navíc byli na příkaz velitele při práci nenápadně hlídáni. Ace nezapomněl, že kdysi dávno umísťovali na opravovaná plavidla zařízení s nadřazenými příkazy na dálkové ovládání a do stěn vsouvali výbušniny. Ve své lodi nic takového rozhodně nechtěl.
Lyn vydával protichůdné rozkazy a motal se kolem vědců zjišťujících pomocí sond nejbezpečnější cestu.
„Tahle část vesmíru je jak začarovaná,“ mumlala si Andoriel ve své kajutě nad terminálem. S lodičkou to každou chvíli škublo a Ája měla pocit, jako by se jí něco snažilo vtáhnout jinam.
Po třech dnech se konečně dostali na okraj těch podivných anomálií a mohli skočit do hyperprostoru.
„To bylo hodně divný.“ Andoriel pečlivě označila nebezpečnou oblast na vesmírné mapě a doufala, že jich v Mléčné dráze nebude víc.
Dveře se rozjely a vešli James s Mayou.
Při prvním pohybu u vstupu se Andoriel zvedla a bylo na ní vidět, že si oddechla, když poznala své návštěvníky. Už několikrát se jí stalo, že se ji pokoušel navštívit Lyn nebo někdo z jeho bandy. Začínalo jim být podezřelé, že ta bytost je stále naživu, i když u ní velitel tráví tolik času. Naštěstí se Zakovi na stráži vždycky podařilo včas velitele přivolat a Ája byla konfrontace ušetřená.
„Ace tu bude za chvíli, musí ještě rozdat pár úkolů, aby nikdo neotravoval,“ informovala Maya Andoriel hned po kratičkém pozdravu. Rozhlédla se a svalila se do nejpohodlněji vypadajícího křesílka. James obsadil druhé, natáhl se ke stolku a vzal mezi prsty starou propisku. Prohlížel si ji a krčil nad ní nos.
„Čím dřív odletíme zpátky do Pegasu, tím líp,“ řekl zamyšleně. Hlavou se mu ještě pořád honily opravy lodi. Zvláštní oblast plná anomálií poškozovala wraithské plavidlo nepředvídatelnými způsoby, a nebýt vylepšených komunikačních schopností lodě, jen těžko by rány hledali.
Andoriel sledovala propisku v Jamesově ruce a mračila se čím dál víc. Nakonec nevydržela a vytáhla mu ji z prstů. Měla strach, že ji za chvíli zlomí. Rozhodně o ni nechtěla přijít, protože byla jedna z posledních, které psaly. Uvědomila si, že by jejich zásobu mohla doplnit na nějaké příhodné planetě Mléčné dráhy. Zatím propisku opatrně položila na poličku a sama se usadila v hlavě postele.
„Říkali jste, že to nejlepší teprve přijde,“ vypadlo z ní se špatně skrývanou zvědavostí. „Něco lepšího než ta… ten slepico… slep… kokodlak?“ Chvíli hledala vhodné slovo pro přeměnu Kolulky v obří slepici.
James se krátce zasmál a Maya znatelně zbledla. Zážitek, co tehdy následoval, byl zajímavý, ale posun, kterým se do něj dostali, jí nedělal dobře.
Dveře se znovu otevřely a Ace vešel s tácem zakrytým kusem plátna na antigravitační plošině. Rozhlédl se a plynulým pohybem ruky poslal tác k Andoriel.
Jen tiše polkla, a sotva se před ní zastavil, zvedla plátno, hodila ho vedle sebe a s rukou nad talířem jídla se zarazila.
„Nebude vám vadit, když…?“
Maya pokrčila rameny. „Jen si dej. Hlad je děs.“ Podívala se na Jamese. „Dneska bude vyprávění na mně.“
Kývl a s očekáváním se na ni zadíval.
Ace obsadil poslední místo k pohodlnému poslechu – zbytek Ájiny postele. Lehl si tam na záda s rukama za hlavou a přivřel oči v očekávání vyprávění. Co vešel, nepromluvil, a vydrželo mu to i v okamžiku, kdy se k němu Andoriel naklonila, a přejela mu rty po tváři od spánku ke koutku úst. Přes všechny toužebné pohledy se jídla zatím nedotkla. Velitel ji vzal za ruku a přitiskl ji dlaní ke svému rameni. Pokrčila prsty a jemně nehty zaškrábala po jeho kabátu. Oba se tomu usmáli.
Andoriel nechala ruku tam, kde byla, a druhou sáhla po kousku pečiva.
Maya počkala, až se konečně oba posluchači uloží, a začala vyprávět.

Vyletěli nad planetu a rozhodovali se pro další cíl. Před vstupem do hyperprostoru chtěl James ve strojovně zkontrolovat stav paliva a Maya se na můstku snažila jedním pohledem obsáhnout všechny ukazatele, aby včas zachytila možné problémy.
„Vypadá to dobře.“ James se sesunul do svého křesla a ťuknul do ovládání nadsvětelných motorů. Kontrolky se rozblikaly a ukázaly hodnoty vhodné ke vstupu do hyperprostoru.
Maya navedla loď dál od planety a dokončovala přípravy na opuštění soustavy. Oči jí pořád neklidně těkaly po ovládacích panelech. Všechny ukazovaly správné hodnoty, přesto se jí na nich něco nelíbilo. Pokrčila rameny a jejich plavidlo otevřelo hyperprostorové okno.
„Co to děláš?“ vyjekl James po pár minutách.
Maya jen zavrčela a ruce jí po ovládání létaly rychlostí blesku.
Hyperprostor se zkroutil do spirály a kolem lodi vykvetl barevný ohňostroj.
Maya s rozmachem bouchla do červeného knoflíku, který byl sám na velkém panelu stranou od všech ostatních. Říkali mu knoflík poslední záchrany a po jeho aktivaci se vypnuly všechny systémy, které nebyly pro posádku životně důležité.
Loď vypadla z hyperprostoru v saltech, dvakrát blikla a celá zhasla. Letěla a točila se dál, dokud James nezapnul trysky a loď nezastavil ve stabilní pozici vzhledem k nejbližší hvězdě.
„Do pr…,“ Maya původně chtěla pokračovat, ale zůstala zaraženě koukat na načítající se data. „To už se zbláznilo úplně všechno?“ zavrčela.
James si prohlédl údaje na vlastním stanovišti a tvář mu postupně zelenala. Nejdřív chtěl na Mayu vyjet, co provedla s tou rudou, ze které vyrobili palivo, ale hned mu došlo, že se toho účastnil stejně, ne-li ještě víc. Při vzpomínce na nepříjemné pocity, když mu vyčítala ztrátu ruksaku, raději mlčel.
„Počkej,“ zarazil Mayu. Nadechovala se, aby řekla něco hodně peprného. „Vždyť se toho zase tolik neděje.“ Podíval se na data a prohlédl si monitor se zobrazením okolí lodi. „Jsme zpátky tam, odkud jsme vyletěli. To není to nejhorší místo ve vesmíru,“ usmál se. „Ta slavná Mléčná dráha se mi stejně moc nelíbila.“
Maya se mezitím trochu uklidnila. Po Jamesově prohlášení významně zaťukala černým nehtem na údaji o čase.
„Jo, viděl jsem,“ procedil James mezi zuby. O tom mluvit nechtěl. Zatím se nesrovnal s tím, že kromě posunu v prostoru se objevil i posun v čase.
„Na druhou stranu,“ řekla Maya po hlubokém nádechu, „méně vhodnou dobu jsme si vybrat nemohli.“
James polknul. Deset tisíc let. Jestli byly údaje přesné, dostali se do doby, kdy Antikové získali převahu a začali Wraithy vytlačovat, než se z tajné laboratoře vyrojily nové jednotky naklonovaných wraithských vojáků a v sebezničujícím útoku zahnaly nepřátele na útěk. Antikové ještě stačili laboratoř zničit, ale náporu nedokázali odolávat, a nakonec galaxii opustili.
„To není dobrý,“ povzdechl si. Narodil se až po odchodu Antiků a celou válku znal jen zprostředkovaně, to nic neměnilo na tom, že důležitá data si pamatoval.
„Musíme si dávat bacha a hlavně se odtud rychle dostat,“ mračila se Maya na ovládací panely kolem sebe. Žádný neukazoval chybu, která je dostala do jiného prostoru i času a dala by se zopakovat obráceně.
„A to hned!“ vykřikl James. Při přemýšlení nad posunem času přehlédl oznámení senzoru, že se k nim blíží cizí plavidlo.
Maya automaticky sáhla po hyperprostorovém pohonu, zarazila se a ruka jí nerozhodně klesla. Další skok s neznámým výsledkem nechtěla riskovat. Kdoví, kam by se dostali.
Solární soustava, kde vypadli po svém divokém letu, byla téměř prázdná. Nejblíž se nacházel řídký pás asteroidů, tak Maya s lodí zamířila tam, vyhlédla si první větší úlomek a skryla je v jeho stínu. Jedna sonda hlídkovala a přenášela údaje o přibližující se neznámé lodi, která podle dat nebyla podobná ničemu, co kdy James nebo Maya viděli. Loď pomalu plula kolem a z trupu jí vylétaly vlny neznámého původu, Wraithové se mohli jen domnívat, že je to druh skenování okolí. Znovu měli vypnuté všechny systémy, které nebyly nezbytně nutné, a automaticky tajili dech, aby je ani hlasitější výdech neprozradil. Konečně. Konečně byla z neznámé lodi vidět jen rychle se ztrácející zadní část. James zalapal po vzduchu a zatřásl hlavou, aby se zbavil strnulosti, když bez pohybu čekal, jestli budou objeveni. Maya zadala rychlý sled příkazů pro průlet pásem a další cestu.
„Ale ne!“ James zíral na obrazovku s čelním pohledem z plavidla. Neznámá loď se zvolna blížila a zůstala viset asi deset metrů před nimi.
„Pusinku?“ zeptala se Maya, sotva se ujistila, že ke srážce nedojde, i když ji každým okamžikem čekala.
„Raději ne,“ ozval se hlas z komunikace. James s Mayou se na sebe zaraženě podívali. Ten hlas jim byl známý.

„Byl tvůj,“ podívala se Maya na Ace. „Nebo ne úplně tvůj, ale tak podobný, že jsme to prvně nerozeznali. Až později jsme zjistili, že to nejsi… že je vás…“ zadrhla se.
Ace ani neotevřel oči. Andoriel nejdřív myslela, že snad usnul, až jeho hluboký povzdech ji přesvědčil, že vnímá.
„Ano,“ řekl neurčitě. „Vím o tom. Co bylo dál?“
Andoriel polkla a poslední sousto zapila vodou. Místo na vypravěčku Mayu se dívala na Ace a nedokázala ovládnout příval šílených představ při pomyšlení, jak někdo přišel ke skoro stejnému hlasu jako velitel.
Maya se zvedla, přešla po pokoji sem a tam a po krátké odmlce pokračovala.

Neznámá loď naložila Jamese s Mayou i s jejich plavidlem na palubu. Byla velká, rychlá, pohodlná a plně vyzbrojená.
„Loď třídy Vertha,“ oznámil jeden z wraithských důstojníků, když je odváděl na můstek. Maya s Jamesem se na sebe nechápavě podívali. Pokud jim to mělo něco říkat, tak se tak nestalo.
„Asi jste bloudili dlouho,“ pokračoval důstojník soucitně. „Žádáte si potravu?“
„Nnnee,“ protáhl James. „Potřebujeme mluvit s velitelem.“
Důstojník se po něm ohlédl, ale jeho žádost nijak nekomentoval. Zastavil se před jedněmi z mnoha dveří a pokynul, aby vstoupili.
James vešel jako první a rozhlížel se. Nebyl si jistý, jestli vchází na můstek nebo do vězení. Nebylo to ani jedno. Maya ho trochu postrčila a oba stanuli v pohodlně zařízené obytné kajutě.
„Počkejte tady, velitel přijde, jakmile bude moci,“ řekl důstojník a odešel.
„Třída Vertha? Ono je jich víc?“ zašeptala Maya. Na lodi ji překvapovala spousta věcí. Vnitřní prostory byly vyvedeny v příjemných smetanovo-béžových tónech se zlatými doplňky a kajuta, kterou jim důstojník přidělil, byla blankytně modrá. Ne jenom stěny, ale i zařízení. Dveře byly vyznačeny tmavším pruhem. Proti nim, u stěny s oknem do volného vesmíru, stála dlouhá a na první pohled pohodlná sedačka, vlevo od ní byl v prostoru stůl se čtyřmi sedadly a vpravo vedly dveře do další místnosti. James tam nakoukl a otočil se k Maye. „Ložnice,“ řekl prostě.
Maya se obrátila ke vstupním dveřím. Napadlo ji, jestli to přece jenom není nějaká verze vězení, ale dveře se na její pokyn rozevřely a u na jejich druhé straně, na chodbě, se překvapeně zarazila procházející dvojice. Podle střihu oblečení patřila k posádce.
„Je vše v pořádku? Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptal se jeden z procházejících.
Maya zavrtěla hlavou a dveře zase zavřela.
„Viděl jsi to?“ zeptala se.
James zavřel ústa pootevřená překvapením a kývl. Jeden člen posádky byl Wraith, druhý byl člověk.
Sedli si vedle sebe na sedačku a zadívali se ke vstupu. Čekali na velitele. Netrvalo to dlouho a vešel vysoký wraithský důstojník.
„Omlouvám se, povinnosti,“ začal neformálně a pozorně si návštěvníky prohlížel. „Co vás přivádí do těchto končin? Prý jste chtěli se mnou mluvit?“
Maya si s Jamesem vyměnila další pohled. Velitel jim byl známý nejenom hlasem, ale i svým vzezřením.
„Co se stalo?“ zeptal se. Jejich váhání bylo krajně podivné a on měl ještě hodně práce.
James začal pomalu vyprávět, jakým způsobem se dostali na tuto loď. Velitel ho nepřerušoval a nebylo na něm znát žádné překvapení. James ztichnul. Řekl, že byli v jiné galaxii a v jiném čase, a neznámým způsobem se ocitli tady. Víc toho říct nechtěl.
Velitel se během jeho vyprávění usadil na jednu ze židlí ke stolu, v nastalém tichu se otočil k nenápadnému výklenku ve zdi a stiskl bílé tlačítko. Ve výklenku se na jednoduché podložce objevil valoun. Vzal podložku a podal ji Maye, pak postup ještě jednou zopakoval a druhý valoun podal Jamesovi.
„Ochutnejte,“ řekl s malým úsměvem.
„Cože?“ nechápal James.
„Vezměte ten kámen do ruky.“ Velitel se zatvářil lehce zmateně. „Jste z budoucnosti, měli byste to znát.“
Maya se na valoun zamračila, ale udělala, co jim velitel poradil. Její nedůvěřivý výraz vystřídalo ohromení. Z kamene jí do dlaně proudila energie a sytila ji lépe, než to kdy zažila u krmení se na člověku.

vynikající díl tak nejen jiné místo a čas ale ještě k tomu jiná realita