SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
No jo, paralelní vesmír je paralelní vesmír

[andoriel]

Bavte se

5. Prostorem a časem

Kapitola druhá

„Jste z budoucnosti, ověřil jsem si to u vaší lodi,“ pokračoval velitel, když se přesvědčil, že oba jeho hosté pochopili, co mají s nabídnutým valounem udělat. „Ale pokud neznáte tohle, mám o naši budoucnost trochu obavy.“
Kámen přestal vysílat energii a Maya ho opatrně položila zpátky na podložku.
„V budoucnosti,“ začala pomalu, „nemají Wraithové takové lodě. Nemají kamenný bufet a už vůbec nespolupracují s lidmi.“ Zarazila se. „Až na pár výjimek,“ připustila se vzpomínkou na Ace a Andoriel. „Víš o tom, že máš téměř identického dvojníka?“ zeptala se vzápětí na věc, která ji zajímala od prvního kontaktu s velitelem.
„Nejsem si jistý, jestli mám chtít něco slyšet o budoucnosti,“ uvažoval velitel nahlas. „A ano,“ usmál se na Mayu. „Jenom nevím, kterého máš na mysli.“
James pootevřel ústa. Vojáci na wraithských lodích byli většinou klony, ale vyšší důstojníci si klony nevytvářeli. Klony nevykazovaly žádné složitější myšlení kromě poslouchání příkazů a byly považovány za podřadné.
„Ne, nejsou to klony,“ potřásl velitel hlavou. Nebylo těžké uhodnout, na co James myslí. „Jsou to moji bratři. Všichni tři jsme vznikli najednou. Vlastně to byl takový malý experiment, ale povedl se. Jeden zárodek, tři jedinci. Víckrát se to nepodařilo opakovat. Škoda. Doufal jsem, že teď budeme mít víc času na prozkoumání toho pokusu, ale když vás vidím, asi k tomu nedojde, co?“
Vstal a přešel místností sem a tam. Mayu znovu zarazila jeho podoba s Acem. Po velitelově prohlášení ho sledovala pozorněji než předtím, ale kromě lehce pozměněného tetování kolem oka žádný rozdíl neviděla. Bylo to matoucí.
„Jak se odlišujete?“ zeptala se.
Usmál se na ni. „Třeba jménem?“ navrhl. „Já si říkám Ian. Kterého z mých bratří jste potkali?“

Maya se znovu zarazila ve vypravování a s očekáváním se zadívala na Ace. Velitel se zvedl na lokti a pozorně sledoval její vyprávění.
„Tři bratři?“ zeptal se James. „Ian nás skoro přesvědčil, ale stejně bychom chtěli potvrzení i od tebe.“
Ace na okamžik zavřel oči.
„Ano,“ řekl chraplavě. „Tři bratři.“
Andoriel se roztřeseně nadechla. Neřekla nic, věděla, že většinu Wraithova života nepozná, ale bratři? Opravdoví bratři? Pokoušela se představit si, že je Ace třikrát. Pohled se jí rozostřil a musela zamrkat, aby se vrátila zpátky. Jednou jí úplně stačil. Trojnásobek by byl zničující.
Maya se pousmála. Vzpomínání na jejich cestu do minulosti si užívala, i když z ní ještě spoustu věcí nedokázala pochopit nebo přijmout. Nechala Aceovi a Andoriel chvíli na vzpamatování se a pokračovala.

„Ace? Ach,“ ujelo veliteli po Jamesově krátké odpovědi. „Dlouho jsem ho neviděl,“ dodal hned na vysvětlenou. „Je příjemné slyšet, že alespoň jeden z nás žije i tak dlouho po válce. Skončila, že?“
Maya sklopila oči, aby nedala najevo, jak ji pobavilo, že se přes všechna předsevzetí Ian nevyhnul otázkám na budoucnost.
„Ano, už dávno,“ ujistila ho.
Tiše vydechl. Pořád si nebyl jistý, jestli touží znát něco z toho, co bude, zvlášť když ti dva z budoucnosti zrovna jeho osobu neznali. Nemuselo to nic znamenat, přesto to v něm vyvolalo nepříjemné pocity.
„Pane, jsme na místě,“ zazněl kajutou hlas.
„Další člověk? A žena?“ vypadlo z Jamese.
„Moje zástupkyně. Pojďte, představím vás,“ zvedl se Ian. „A také vám ukážu Kerys.“ Poslední slovo řekl s takovým potěšením, že Maya zvědavostí skoro poskočila.
Cesta na můstek byla dlouhá, ale pro Jamese a Mayu tak zajímavá, že jim rychle utekla. Ian měl svou loď rád a rád ji předváděl. Jen si pořád nemohl srovnat v hlavě, proč ji ti dva neznají. Doufal, že by se mohla dostat aspoň do muzea, pokud už by nebyla potřeba ve službě. Napadlo ho, že znalost budoucnosti bude žádoucí, ať už to konkrétně s ním dopadne jakkoli.
Můstek byl stejně ohromující jako plavidlo. Tlumené barvy, obrovské obrazovky, pohodlná stanoviště a uprostřed toho všeho drobná černovláska s přísným pohledem. Maya si vzpomněla na svá školní léta a James na svého nejpřísnějšího instruktora. Ale všechna přísnost zmizela, když se černovláska otočila a uviděla Iana.
„Veliteli,“ řekla hlubším hlasem, než by se od ní očekávalo. Polkla a pokračovala už normálním hlasem: „Jsme nad Kerys. Čekáme, až dostaneme pokyn k připojení.“
Ian k ní došel s Jamesem a Mayou v patách.
„Děkuji, Kin. Dovolíš, abych ti představil naše dva hosty? Maya a James. V té malé loďce se k nám dostali z jiné doby a z jiné galaxie.“ Oči upíral Kin do tváře a ta pod jeho pohledem pomalu rudla.
„Vítám vás na palubě a doufám, že vás budu moci přivítat také ve městě,“ řekla a snažila se na Mayu a Jamese aspoň letmo pohlédnout, oči se jí ale pořád vracely k velitelově tváři.
„Kin, moje zástupkyně na této cestě a hlavně osoba, díky které nám Kerys poskytuje mnohem víc, než bychom kdy čekali,“ dokončil Ian představování.
Maya s Jamesem se vedle velitele a jeho zástupkyně cítili trochu rozpačitě. Pokývli Kin a rozhlíželi se po můstku.
„Poskytuje víc?“ nevydržel James. Byl opravdu zvědavý, v čem může být jakékoli město lepší než vesmírná loď.
Kin se usmála. „Bude mi ctí vás provést, jakmile se dostaneme dolů. Ááá, už se budeme připojovat.“ Otočila se k jednomu z panelů a zadala krátký příkaz. „Přistaneme u jednoho z orbitálních portů, pak posádka sjede výtahy do města,“ vysvětlovala při tom.
Maya na největší obrazovce sledovala, jak se loď přiblížila k malé stanici na orbitě planety a pevně u ní zakotvila. Kin stiskla pár kláves a na dalším záběru se u širokého ústí do stanice začala shromažďovat posádka.
„Plavidlo je zabezpečeno, pane, můžeme dát pokyn k odchodu,“ řekla Kin oficiálně.
„Proveďte,“ odpověděl stejně Ian.
Tubus se otevřel, směsice Wraithů, lidí a jiných tvorů spořádaně procházela a mizela někde v hloubi stanice.
„Máme pár minut,“ otočil se Ian k návštěvě z jiné doby. „Bude chvíli trvat, než se všichni dostanou odsud do další zastávky a pak na zem, výtah je jen pro deset osob. Zatím by Kin mohla začít s výkladem.“ Pohodlně se opřel o nejbližší křeslo rozhodnutý vychutnat si krátkou verzi přednášky. Kin se po něm ohlédla. Uslyší to nejméně po sté, napadlo ji. Marně přemýšlela, jak výklad udělat zajímavější. Nervózně přejela rukama po ovladačích a vyvolala obraz planety. Bude to muset stačit tak, jako vždycky, povzdechla si. Při pohledu na křehkou siluetu výtahu sjíždějícího do mezistanice rychle probrala informace a rozhodla se říct jen úplný základ.
„Každá planeta má vlastní vlnovou délku,“ začala odříkávat. „Chvění, rezonanci, nazvěte to, jak chcete. Prostě vibruje v určité frekvenci. Velice zjednodušeně řečeno tyto vibrace je možné usměrnit a přeměnit na energii. Není k tomu potřeba moc. Aspoň relativně ne.“
„Hodně relativně,“ hlesla Maya. Představa energie sebrané z celé planety jí vyrazila dech.
Kin mrkla nad vyrušením a pokračovala: „Není také potřeba využít okamžitě všechnu energii. Zlomek vibrace… energii je možné usměrnit a nepatrnou část použít, ale většina jí stejně bude volně vyzařovat, jako obvykle. Ten nepatrný sebraný zlomek bude kroužit v usměrňovacích kanálech připravený k využití.“
Přejela rukou po ovládání a přiblížila část planety s hustými lesy. V nich, jako obrovský maják, čněl do výše kónický sloup pokrytý blýskavými ploškami. Pod vedením Kininy ruky se vzdálil a planeta se znovu přiblížila, tentokrát v záběru na mohutné pohoří. Na jedné z nejvyšších hor stála brána. Vysoký oblouk byl z vnitřní strany opatřen stejným materiálem jako sloup.
„Tento usměrňovač přivádí energii do města,“ zašeptala Kin. Prohlížela si obraz, jako by na něm hledala chybu. Nic nenašla a přejela s obrazem dál, na menší sloupy a brány, jak se energie rozdělovala, aby její náraz nezničil přístroje, které na ní byly závislé.
„Většina usměrněné energie proudí v mezosféře a chrání celou planetu před útokem. Myslím… doufám. Zatím nebylo nutné to prověřovat.“
James si planetu prohlížel na menším displeji a něco si pro sebe zamumlal.
„Ano?“ zeptala Kin. Byla zvědavá, co ten Wraith uviděl, že se to rozhodl komentovat. Pohled zvnějšku byl užitečný.
„Kdybych chtěl, můžu zničit celou planetu,“ prohlásil sebevědomě.
„Opravdu?“ Ian se zvedl z křesla a přešel k Jamesovi. „Kde? Jak?“ chtěl vědět.
„Právě tady,“ rozhodil James rukama. „Stačí do téhle stanice vyslat výboj.“
„Stanice má ochranný štít. Není možné ji zasáhnout.“
James se zatvářil pochybovačně. Ochranný štít kolem celé planety s využitím její vlastní energie se mu nezdál reálný, ale zatím si své myšlenky nechal pro sebe.
„Můžeme dolů do města,“ pokynula Kin k východu z můstku. „Loď se uzavře, jakmile ji opustíme, a automat ji přemístí do doku k prohlídce. Vaše plavidlo už tam je. Technici provádějí diagnostiku, aby zjistili, jestli bude možné vás vrátit do vaší doby.“
James se na ni rozzlobeně podíval. „Možná jste nás měli informovat předem,“ procedil.
Kin sebou trhla. „Nenapadlo mě, že by vám to vadilo. Nepoškodí ji. Omlouvám se, měla jsem se zeptat,“ řekla zkroušeně.
Ian se postavil vedle ní, jako by ji chtěl chránit. „Je to běžný postup,“ řekl suše. „Půjdeme do města.“ Velitelsky pokynul k východu.
Maya se také netvářila zrovna přívětivě. Jejich loď pro ně byla víc než jenom dopravní prostředek, byl to jejich domov. Navíc tam byly speciální systémy a zařízení důležitá k provádění oprav wraithských lodí, která přísně tajili, a také měli téměř plnou zásobárnu.
„Všechno zůstane tak, jak je,“ ujistila je Kin. „Opravdu jde pouze o diagnostiku. Pokud bude potřeba nějaká oprava, kontaktují vás.“
Procházeli lodí od můstku k výstupu a plavidlo se za nimi zavíralo a nastavovalo do automatického režimu. V prostorné, jednoduše zařízené stanici už z posádky nezůstal nikdo a s tichým zahučením právě přijel výtah.
„To je orbitální lanovka?“ zeptala se Maya. „Takovou jsem ještě neviděla.“ Setkali se s Jamesem s několika jednoduchými a dávno opuštěnými na prázdných planetách, ale žádná z nich neměla mezistanici.
Ian se usmál. „Konečná stanice se dá oddělit a funguje jako záchranný modul. Může doletět k poškozené lodi nebo odnést část obyvatel města do bezpečí mimo planetu,“ vysvětloval. „A lanovka zůstane i tak funkční aspoň do mezistanice.“
Cesta do města jim trvala dost dlouho. Rychlovýtah použila posádka, a na velitele, jeho zástupkyni a návštěvníky z jiného času na mezistanici zbyl pomalý nákladní výtah. Pomalý byl jen s ohledem na rychlost osobního výtahu a Kin využila čas k dalšímu vyprávění o planetě a městě, které nazvali Kerys.
„Podařilo se nám najít správnou planetu,“ podívala se na Iana a hned zase sklopila oči, aby se soustředila na vyprávění. „Zjištění nejvýhodnějších míst pro stavbu obelisků a bran bylo náročné, ale když začala energie proudit, bylo to jako…“
„Zázrak,“ doplnil polohlasem velitel. Tentokrát se na sebe zadívali oba a na chvíli se ztratili. Maya si s Jamesem vyměnila pohled a oba napadlo, že počkají, až se ti dva vrátí z intimního výletu. Kin zamrkala a rozpačitě se rozhlédla, ale James a Maya si prohlíželi ovládací panel lanovky a jeden druhého posunky upozorňovali na drobnosti. Velitel o krok ustoupil a pustil její dlaň, kterou dosud svíral v obou rukách.
„Byl to zázrak,“ zopakoval.
„Tvůj bratr s ním hodně pomohl,“ ujala se znovu slova Kin. „Alette se ujal staveb. To, co je vidět na povrchu je jen příslovečná špička ledovce. Základy staveb musí sahat do hlubokých vrstev. Alette je vynikající stavitel, a od té doby, co má po boku Shannu, začíná jejich práce přesahovat mé chápání.“ Usmála se. „Tvůj bratr je úžasný.“
„Tak?“ Ianovi v hlase zarezonovalo potlačené veselí.
Kin se pořád usmívala. „Usměrňovače fungují v dostatečné kapacitě, město je z části dokončeno a všech osm orbitálních lanovek funguje. Co víc bychom si mohli za tak krátkou dobu přát?“
„Světový mír,“ vypadlo najednou z Mayi. Vůbec nevěděla, proč to řekla. James a Ian se tvářili nechápavě a Kin se rozesmála nahlas. „Ano, ten je potřeba vždy a všude,“ souhlasila vesele. „Budeme vystupovat, Kerys vám ukážu, pokud budete chtít, přímo ve městě.“
Maya měla spoustu otázek, ale pečlivě je ukládala do paměti rozhodnutá pokládat je, pokud by nebyly zodpovězeny při prohlídce města.

„Kde byl Ace?“ skočila Maye do vyprávění Andoriel. „Byl ve městě? Potkali jste ho? Potkali tě?“ otočila se přímo na velitele. Slyšela příběh, kde byla zmínka už o dvou ze tří bratrů, ale o tom nejdůležitějším zatím neslyšela.
Ace pootevřel jedno oko. Přímo nad sebou viděl pramen vlasů, jak se nad ním Ája nakláněla, a pak její oči velké zvědavostí.
„Jsou to hodně dávné vzpomínky,“ zamumlal. „Slyšel jsem o Kerys, ale nebyl jsem v něm. Bojovali jsme,“ dořekl a oko zase zavřel.
James vzal Mayu za ruku a něco jí vsunul do dlaně. Překvapeně vydechla, když pod prsty ucítila malý valounek. Ještě v něm byl nepatrný doušek energie. Vyprávění se protahovalo a Maya se stejně jako Kin rozhodovala, že ho oprostí od některých méně podstatných detailů, aby se dřív dobrala konce.
„Shanna,“ vzpomněla si Andoriel na další známé jméno. „To bylo teda hodně divný,“ řekla zamračeně. Některé věci jí nedávaly smysl.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

5. Prostorem a časem

Kapitola třetí


Maya si pohrávala s valounem v prstech. Energii pod jejím dotekem už ztratil, ale bylo příjemné ho jen tak držet a hrát si s ním. Kéž by byla možnost ho znovu nabít.
„Když budete souhlasit, popíšu Kerys tak, jak jsme ho viděli,“ řekl James. „Pak může Maya pokračovat.“ Podíval se na ni. Napadlo ho, že úvod schválně natáhla, aby nemusela myslet na konec. Ale jednou se k němu také budou muset dostat, a možná čím dřív, tím líp.

Kerys. James s Mayou nevěděli, co to jméno znamená, a na jménu zase tolik nezáleželo, viděli spoustu měst. Viděli Atlantis. Nic z toho je nemohlo připravit na to, co se před nimi rozprostřelo, když vystoupili z pozemní stanice orbitální lanovky.
Ian a Kin stáli tiše za dvojicí návštěvníků a čekali, až se vzpamatují z ohromení. Kin zářila. Považovala Kerys za svoje životní dílo a právě se mu dostávalo dalšího ocenění. O pocitech Mayi a Jamese nemohlo být pochyb. Byli ohromeni, uneseni a okouzleni.
Stanice byla částečně ve skále a částečně na výstupku, který čněl nad bílou písečnou pláží. Nebyla nijak vysoko, k pláži vedlo asi deset pohodlných širokých schodů vytesaných přímo do skály a na stranu od pláže se táhla stejně vytvořená pozvolná rampa pro vozidla. Pláž byla široká a těsně za stanicí přecházela do bujného zeleného porostu. Skála, na které všichni čtyři stáli, se stáčela do oblouku a přerušovala pláž svažujícím se masivem s velkými i menšími kameny roztroušenými kolem, mezi kterými se proplétaly široké poloprůhledné tubusy vedoucí odněkud ze skal až do moře.
Maya nastavila obličej větru a zhluboka se nadechla vzduchu prosyceného solí. Zatím pohledem bloudila po pláži, kamení, tubusech, moři a kopulích, které pár desítek metrů od břehu vystupovaly z vody a odrážely sluneční světlo.
„Co je to?“
„Podmořská část,“ řekla Kin tlumeně.
„Podmoř…? To někdo bydlí na dně mořském?“
„Mnoho tvorů tomu dává přednost,“ pokývl Ian. „Je to uklidňující.“
James se pootočil, aby viděl, co je za pláží směrem do pevniny. Chytil Mayu za ruku a otočil ji stejným směrem.
Za pláží půda stoupala v hustém porostu protkaném stezkami i cestami a za pásem zeleně se rozprostíralo město Kerys. Křehké věže v několika patrech mezi sebou spojené krajkovými můstky ve vzdáleném centru, kolem nich roztroušené nízké a široké budovy s loubím a kamennými sloupy, daleko od sebe další stanice orbitálních lanovek, lehce rozeznatelné svojí odlišnou červenobílou barvou, zatímco všechny ostatní stavby byly vyvedeny v tlumených pastelových tónech nebo porostlé rostlinami. Maya objevila další obelisky a brány, mnohem menší než ty, co viděli z lodi, a také podivné duhové bubliny zavěšené na skalách obklopujících město. Ukázala na ně rukou.
„To jsou také obydlí. Stejně, jako někteří dávají přednost bydlení v moři, jiní preferují vzdušné obydlí. Další bydlí v domech, ve skalách, v jeskyních i v podzemí. Každý si tu vybere místo, které mu nejvíc vyhovuje,“ vysvětlovala Kin. „Snažíme se, aby se tu všichni cítili dobře. Jak vidíte, energie proudí. Máme tu z ní vybudované celé řeky a dokonce malé jezero. Energie tam krouží a nabíjí valouny. Zjistili jsme, že ta hornina velice dobře energii uchovává a nedochází k téměř žádnému úbytku ani na dalekých cestách. Je to velká pomoc.“ Podívala se po straně na velitele. Neobdivoval město, ale sledoval Kin.
„Obrovská,“ souhlasil živě. „Jakmile bude stavba všech usměrňovačů dokončena, může se zde usídlit celé wraithské společenství, a válka bude skončena. Už nebude třeba sklízet. Budeme žít se zbytkem vesmíru v míru.“
James se nadechl k protestu, ale zůstal zticha. Podle jeho mínění byl Ian veliký idealista. Maya mu stiskla ruku a jako první vykročila k městu. Chtěla to všechno vidět zblízka.
Propletli se skrz pás zeleně a stanuli před první budovou. Byla nízká a uprostřed delší strany obdélníkové obvodové zdi byl průchod ukazující vnitřní atrium. James zahlédl vodotrysk, sloupy a sochy. Šli dál a jednoduché a čisté linie všude kolem mu byly příjemné. Napadlo ho, že bude muset přehodnotit svůj postoj k bydlení ve městech a na vesmírných lodích.
„Tudy,“ navedla je Kin stranou od centra k dlouhé prázdné ulici. „To je naše řeka.“
Maya se rozhlédla. Na každém konci široké ulice byl vysoký oblouk. Podívala se na Jamese a pomalu vkročili na cestu.
Bylo to, jako by opravdu vešli do řeky. Proud je skoro porazil. Valil se kolem nich a skrz ně a nechával v nich pocit uvolnění, naplnění a téměř euforie. James ten nápor nemohl vydržet a klesl na kolena, Maya se kymácela a za pár chvil se svezla na zem vedle něj.
„Neuvěřitelné,“ vydechla, když se oba vyplazili z proudu. Měla chuť se otřásat a prskat, jako by vylezla z vody.
„To je…“ James marně hledal vhodná slova.
„To je energie této planety. Trvalo dlouho, než jsme našli takovou, která se shoduje s naší potřebou.“ Ian natáhl ruku, aby Maye pomohl vstát. Kin sledovala, jak ji zvedá na nohy, a vlastní ruce schovala do pěstí.
„Škoda, že po pár tisíciletích o ní nikdo nic neví,“ řekl Ian smutně.
„Škoda,“ souhlasila Maya. Už předtím ji napadlo, že pokud se dostanou zpátky do své doby, pokusí se tuto planetu najít a zjistit, co se s Kerys stalo.
„Zbytek města si můžete projít sami, teď musíme vyřídit nějaké povinnosti, a pak vaše ubytování,“ pokynul Ian zpátky k centru. Kin se zarazila, ale nedala znát, jak ji mrzí, že dál už o městě nebude mluvit. Rozloučila se s Mayou a Jamesem a očima pohladila Ianovu tvář.
„Děkuji za výlet krásnou lodí,“ řekla a náznakem sklonila hlavu. Nepočkala na odpověď a zmizela mezi domy. Ian se díval do míst, kde se mu ztratila z dohledu, dokud se ho James nezeptal, jaké povinnosti měl na mysli.
V jedné z věží dostali James i Maya malé komunikátory, aby se mohli domlouvat s techniky u své lodi na orbitě, a odpověděli na pár všeobecných otázek z budoucnosti. Stačilo oznámení, že válka skončila, Antikové odešli a prořídlé wraithské frakce se potýkají s běžnými problémy. Pak už si mohli vybrat kterýkoli prázdný byt a ubytovat se.
Ian se s nimi rozloučil s poznámkou, že komunikátorem se dá dovolat i jemu nebo paní Kin a zamířil k nejbližší orbitální lanovce.
James se za ním díval. „Proč nejde za ní?“ zeptal se pro sebe, ale pak nad tím pokrčil rameny a rozběhl se za Mayou, aby ji přesvědčil, že nízký dům s atriem bude nejlepší.
Uplynuly dva dny, kdy se Maya s Jamesem toulali po Kerys, vyzkoušeli několik řek energie, objevili jezero, kde se nabíjely kameny, prošli jeskyněmi, navštívili podmořskou část města a na třetí den si naplánovali výlet za Kerys. Večer předtím se jim ozval technik z orbity, že loď je v pořádku a právě nastavují parametry k obrácení postupu, kterým se dostali do jiné doby i prostoru. Ujistil je, že podle všech simulací, by k žádným potížím nemělo dojít, a jakmile budou chtít odletět, plavidlo bude do hodiny připravené u stanice lanovky, na které se domluví.
James stručně poděkoval a převalil se na záda na široké posteli.
„Víš, co je divný?“ zeptal se do stropu.
„Hmmm?“ Maya si zastrčila cíp velké osušky, do které se právě zabalila, pod její horní okraj, aby měla volné ruce a přešla od bazénu uprostřed atria pootevřenými dveřmi do ložnice.
„Nechtěli skoro nic vědět o budoucnosti.“ James si založil ruce za hlavu a díval se, jak si Maya rozčesává mokré vlasy. „Kdybych potkal někoho, kdo žil deset tisíc let v budoucnosti, chtěl bych vědět mnohem víc.“
„Mají hodně starostí s válkou s Antiky,“ přemýšlela Maya nahlas. „Jestli jsem dobře slyšela, Ian chce vyvolat jednání, představit Kerys a nabídnout příměří.“
„Je to fantasta,“ ohodnotil jeho snahu James.
„Snaží se hodně,“ souhlasila Maya. Bylo jí jasné, proč. Pohledy, kterými se stíhali Ian s Kin, by dokázaly podpálit několik měst velikosti Kerys. Kdyby dokázal nastolit mír, mohl by se plně věnovat mnohem důležitějším věcem ve svém životě.
„Byly to krásné prázdniny,“ povzdechl si James a zavrtěl se na posteli.
Maya si k němu sedla. „Zítra?“ zeptala se krátce.
James se na ni nepodíval, jen kývl.
„Myslíš, že nám s sebou dají pár těch kamínků?“ ohlédla se po jemně vyřezávané dřevěné misce s několika valouny plnými energie.
James zavrčel a sáhnul po ní. Poslední večer v krásném domě se nechtěl bavit o kamení ani o nikom jiném.
Další den ráno stáli před domem v nepříjemně studeném dešti a dohadovali se, na jakou cestu je hodina dostatečně dlouhá doba. Maya si přála vydat se podle původního plánu za město a Jamesovi to připadalo jako ztráta času. Nerudně se jí vytrhl, když se ho snažila chytit za loket, aby vnímal její důvody, pootočil se a zůstal zírat na přibližujícího se Wraitha. Nepřicházel k nim po ulici, ale pod zamračenou oblohou přilétal na vlastních duhových křídlech. A navíc ho James i Maya znali.
„Krásný den!“ volal na ně a ladně se snesl k zemi.
„Zdravím tě,“ odpověděl ostražitě James. U toho, kterému na Atlantis říkali Michael, nikdy nevěděl, co má čekat.
Maya neříkala nic, nemohla odtrhnout pohled od křídel. Michael si je složil na záda a Maya ho obešla, aby je viděla ze všech stran. S hrdým úsměvem počkal, až zase stanou tváří v tvář.
„Chvíli trvalo, než jsem se je naučil ovládat, ale létání je jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem kdy zažil,“ okomentoval Mayin roztoužený pohled.
„To věřím,“ vypravila ze sebe.
„Chtěl jsem vás jenom pozdravit. Slyšel jsem, že jsou tady cestovatelé z jiného času, ale v laboratoři mi jel experiment, který jsem nemohl přerušit. Je to škoda.“ Prohlížel si je se zjevnou zvědavostí.
„Moc jsme se jako druh nezměnili,“ ujistil ho James. Jeho další řeč přerušilo pípnutí v komunikátoru. „Už?“ zeptal se překvapeně. „Pětka? Dobře. Děkujeme.“ Otočil se k Maye. „Loď je připravená a technici naléhají, abychom si pospíšili. Zněli dost uspěchaně. Snad se někdy potkáme.“ Poslední věta patřila Michaelovi. James na něj kývnul a rychle se vydal mezi domy.
Maya se na Michaela omluvně usmála a rozběhla se na Jamesem. Přitom mačkala komunikátor a snažila se na něm dohnat Iana a Kin. Ian byl s lodí někde na cestách a Kin se ozvala slabounce z druhé strany planety, kde právě s Alettem a Shannou vytyčovali další místo pro obeliskový usměrňovač.
„Ať se dostanete tam, kam chcete,“ rozloučila se s nimi a přerušila spojení.
„Nelákalo tě tady zůstat?“ zeptala se Maya ve výtahu lanovky číslo pět.
„Ani ne. Kerys není v naší době známá. Kdo ví, co se s ní stalo,“ potřásl James hlavou a jako první vystoupil v mezistanici. Cesta k lodi byla krátká a její předletová prohlídka ještě kratší. Technici nervózně podupávali a nenápadně kroutili očima, když se James nebo Maya zastavili, aby cestou na můstek něco prověřili. Na hlavním ovládacím pultu jim ukázali malé přídavné zařízení, kterým v hyperprostoru aktivují skok opačným směrem, a v okamžiku, kdy za posledním technikem zapadl vstup, dostali pokyn k odletu.
„Je to nějak moc uspěchaný,“ zavrčela si pro sebe Maya. Navedla loď nad planetu a spustila skeny okolí. „Ale ne,“ vydechla vzápětí. K planetě se blížila flotila antických lodí. Plavidla právě vystoupila z hyperprostoru a hned všechny zbraně obracela k cíli – Kerys.
James navedl loď prudkým obratem kolem planety, aby se za ní skryli. I tam byla planeta zahalená mraky a Maya se otřásla, když si vzpomněla na déšť stékající za krk v ledových potůčcích.
James hlasitě zalapal po dechu.
Z planety se skrz mraky drala zlatavá záře a kreslila na okraje mraků žhavé krajky.
Maya měla dojem, že viděla mihnout se Šipku v kvapném letu střemhlav z dosahu té zlaté záře, která stále sílila a kreslila skrz vysoká oblaka divné stíny.
„Pryč!“ zaryčel James a bouchnul do ovládání hyperprostorového okna. Skočili do něj a řítili se ve zděšeném úprku, ale záře se prodrala za nimi a viděli ji na zadních senzorech jako rozšiřující se požár.
Maya stiskla přídavné ovládání, hyperprostor se zkroutil do spirály, aby je po pár minutách zmatků vyhodil do vesmíru.

James zmlknul. Maya se zamyšleně dívala před sebe. Vůbec jí nevadilo, že vyprávění dokončil. Mezi prsty zmáčkla valounek.
„Dostali jsme se zpátky jak v čase, tak v prostoru. Vykoplo nás to pár světelných let od místa, kde jsme do hyperprostoru vlétali, a než jsme se stačili pořádně zorientovat a rozhlédnout, zajal nás Sheppard a spol.,“ řekla do nastalého ticha.
„Ta Šipka…“ začala Andoriel.
„Alette i Ian jsou v galaxii Pegas. Naše cesty se sice rozdělily, ale poznali bychom, kdyby se někomu z nás něco stalo.“ Ace se začal zvedat k odchodu. „Vrátíme se tam a pokusíme se najít tu planetu, ale nejdřív chci vyřešit svého samozvaného zástupce a jeho nohsledy. Na můstku je vypnutý panel,“ otočil se na Jamese a Mayu. „Měl by v tom pomoci.“
Andoriel napadlo, že by na té planetě mohli najít i Aceovy bratry, zvedla oči a všimla si, že Zak stojí v otevřených dveřích a upřeně zírá na Ace.
„Co?“ zeptala se. Bratři se jí vypařili z hlavy. Postavila se vedle Ace a chytila ho za ruku.
„Jsou tu neznámé lodě,“ informoval ji. „Skenují nás. Musím na můstek.“ Vytáhl svou ruku z její a pohladil ji po rameni. „Brzy budeš…“
Kajutou se prohnal fialový vítr a oba dva odvál do neznáma.
Maya vykřikla a Zak se vrhnul k místu, kde ještě před okamžikem stál jeho velitel, ale po Aceovi a Andoriel nezůstala ani stopa.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Shermaal zatím nemám dopsané a nejsem si jistá, jestli to do 28.6. stihnu. Rozhodně budu pokračovat, jak jen to bude možné

[andoriel]

Shermaal pořád nemám dopsané, ale k nějakému konci se blížím, tak snad to dopíšu, než se k němu tady dostanu

Bavte se

6. Shermaal

Kapitola první

Pan Mosu přecházel po pracovně generála Davise s rukama za zády a chrlil ze sebe jedno obvinění za druhým.
Paul Davis seděl za stolem velitele SGC a v prstech otáčel tužkou. Musel se hodně ovládat, aby s ní nezačal ťukat do stolu a udávat tak rychlost Mosuově proslovu.
„Nejen, že ohrozil celou diplomatickou misi kvůli té knihovnici, navíc ji nechal zmizet!“ Martin Mosu se zarazil a ukázal prstem na Johna Shepparda sedícího na jedné ze židlí před Davisovým stolem. „Ano! Sám jsem slyšel, že jste ji poslal pryč místo toho, abyste ji nechal zajistit a okamžitě ji poslal na Zemi k výslechu.“
Generál s klepnutím nechal tužku dopadnout na stůl. „Se Shermaal jste se dohodli?“ zeptal se ostře. Nejdůležitější věc se zatím nedozvěděl.
„Samozřejmě. Vzali si předložené vzorky a slíbili, že se nám ozvou, jakmile rozhodne jejich Rada.“
„Tak jednoduše?“ pozvedl Paul obočí.
„Tak jednoduché to nebylo, ale dohodli jsme se,“ řekl John dřív, než mohl zareagovat diplomat. „Pan Mosu byl vynikající. Myslím, že lépe to dopadnout nemohlo.“
„Och, děkuji za hodnocení,“ řekl Mosu s ironickou úklonou.
„A opravdu nemají rádi déšť,“ pousmál se John.
Martin Mosu se na něj ošklivě podíval. O jediné podmínce, kterou si plukovník Sheppard vymínil v dlouhém a složitém rokování, se zatím nikomu nezmínil. Shermaal ji přijali bez otázek a na celkovém návrhu dohody se vlastně nic nezměnilo, tak to Mosu nechal být, dokud nebude vhodná příležitost to proti tomu samolibému vojákovi použít.
„Dohodli jsme se je dost nadsazené,“ řekl po chvíli ticha. „Ta jejich Rada si může dát na čas a oni zatím budou pokračovat v rozdělané práci,“ uvažoval nahlas.
„Myslel jsem, že to už je vyřešené,“ zamračil se Paul.
„Och, ano, ta výhrůžka. Ale zatím nevíte, jak se dostat do jejich dimenze, že ne?“ Martin Mosu se konečně zastavil a pohodlně se opřel o opěradlo Johnovy židle. „Je to škoda. Viděl jsem testy, je to úžasný materiál.“
Paul a John se po sobě podívali a všechny odpovědi si nechali pro sebe. Ten úžasný materiál byla sama podstata dimenze, ze které Shermaal pocházeli. Jejich vesmír byl tekutý. V kapalině se vznášely hvězdy a planety, létaly komety a různé vesmírné jevy se chovaly úplně jinak, než bylo pro lidské vědce pochopitelné. Proto se nedařilo jejich lodě poškodit. Byly natolik odlišné, že na ně všechny vypálené střely a pulzy neměly žádný vliv nebo je naopak posilovaly.
„Řekli vám, proč jsou se skutečnosti tady?“ zeptal se Paul.
Rasa, kterou pozemšťané nazvali Shermaal, se nejdřív snažila vyhladit vnímající život v Mléčné dráze pomocí biologické zbraně, ale neuspěla, Noxové a Tolláni přišli s lékem, sotva se na obydlených planetách objevily první známky nemoci. Shermaal pak zaútočili na samotné planety i celé sluneční soustavy. Pomocí obrovských lodí je doslova rozebrali na jednotlivé prvky včetně všech živých bytostí.
„Ne,“ nerudně zahučel Mosu.
Paul se kousl do jazyka, aby se nezeptal, jestli pochopení důvodů protistrany není jednou z prvořadých úkolů diplomatů, raději se otočil na Johna:
„Viděl jsem kousek záznamu, než přišli na spuštěnou kameru a zarazili to. Jsou děsiví.“
John se otřásl. Shermaal měli asi metr a půl na výšku, podlouhlá těla s končetinami ohebnými na všechny strany a velké kulaté hlavy, na kterých nahoře v místě, kde lidé měli čelo, vyčnívaly dvě lesklé černé polokoule očí a zabíraly asi třetinu hlavy. Pod nimi se otvírala divná ústa s výstupky a zuby trčícími do všech stran. Johnovi trochu připomínala ústa mimozemských Predátorů ze starých filmů. Rozšklebená na všechny strany dokázala vydávat nezvykle melodické zvuky. Bez překladače by byli lidé bezmocní, ale Shermaal mysleli na všechno a na jednání přinesli malé hranaté přístroje, které dokázaly převést jeden jazyk na jiný během zlomků vteřiny. Jejich kovový hlas znali všichni, kdo se se Shermaal setkali na vesmírných lodích při prvních střetech. Původní bublavé ‚kou, tou, ou, dou, ou‘, které představovalo jazyk cizinců z jiné dimenze, rychle vystřídaly umělé překladače s divně znějící, ale srozumitelnou americkou angličtinou.
„Podle náznaků mají nějaké potíže ve svém tekutém ráji, ale nic konkrétního z nich nevypadlo,“ přešel John raději poznámku o vzhledu Shermaal.
Jejich setkání na planetě, kde se potkali také s Andoriel, bylo v Sheppardově hlavě zaznamenáno jako jeden z nejhorších zážitků jeho života. Nejdřív ta knihovnice. Přitančila si na scénu jako v baletu a zmizela s prvním závanem větru. Zůstal po ní hrnek s nedopitou kávou a spousta otázek.
A pak přišli Shermaal.
Vynořovali se odnikud přímo před stanem a do hlasu překladače se vplétalo jejich divné bublající houkání. Hladké černé oči se ani nehnuly, ale stejně by John přísahal, že je podezřívavě obracejí k nebi a kontrolují, jestli už opravdu neprší.
Pan Mosu se snažil, aby jednání probíhala hladce. Každou drobnost, každé slovíčko nejdříve otočil ze všech stran, než pokročil dál. Dělal dobře, protože Shermaal to z lidského hlediska myslelo ne za jeden, ale hned za několik rohů.
Shermaal převzali vzorky látek, které by jim Mléčná dráha byla ochotná poskytnout ve větší míře a jejich první reakce by se dala označit za zdrženlivou spokojenost.
Pan Mosu si ve skrytu mnul ruce, protože to všechno byly materiály, kterých se různé rasy galaxie snažily zbavit jako nebezpečného odpadu.
Pak začalo vyjednávání. Shermaal chtěli mnohem víc, než jim byla Mléčná dráha ochotná a schopná poskytnout. Kdyby měli dostat všechno, co požadovali, v galaxii by zůstalo možná pár pustých kamenů. Pan Mosu se snažil je přesvědčit, že to není možné, a chvíli to vypadalo, že se snad nedohodnou. Jeden z vojáků vyšel zpod stanu, vytáhl cigaretu, sáhl po sirkách, zachrastil krabičkou a škrtl zápalku. Hlavy všech Shermaal se v tu chvíli obrátily k němu a cizinci sledovali, jak si připaluje a zkušeným pohybem cvrnká ještě hořící sirku do nejbližší kaluže. V překladači zachrastilo a jednání pokračovala ústupky Shermaal.
John na vojáka spiklenecky mrknul. Dávná pohrůžka, že přiletí do dimenze Shermaal a celou ji vypálí, fungovala. Tekutina, která byla hlavní složkou celého vesmíru, byla silně hořlavá. Shermaal nikdy předtím oheň neviděli a jeho účinky je děsily. Kdyby nebyli tolik zoufalí, dávno by tu nebezpečnou oblast opustili, ale poušť jejich tekutého prostředí byla vyčerpaná do poslední molekuly použitelného prvku. Shermaal jako jediní přežili dost dlouho na to, aby se dostali do jiné dimenze. Do vesmíru, kde byla tekutina vzácná, ale surovin byl dostatek. To že prázdnotu obývají vnímající bytosti, sice zaznamenali, ale nemohlo jim to zabránit v těžbě takového bohatství. Teď je ty bytosti nutily omezit své potřeby na minimum. Shermaal se snažili bojovat a vedlo se jim, až nedávná demonstrace ohně v kontaktu se základem jejich vesmíru je přiměla ukončit těžbu, a teď jim hořící sirka připomněla, že by měli slevit z požadavků.
Jednání nabrala pro Mléčnou dráhu příznivější směr. Shermaal se sice pořád pokoušeli usmlouvat víc materiálu, ale jejich požadavky byly umírněné, a diplomat začal v nabídce na minimu, takže za různé ústupky a protislužby mohl nabídnout hmatatelnou odměnu.
Sheppard dobře věděl, kolik jednotek hmoty může galaxie postrádat, a když se jednání blížilo ke konci, vytasil se s vlastním požadavkem.
Pan Mosu málem neudržel nezaujatou tvář, když slyšel, co si ten voják usmyslel. Zdálo se mu to zbytečné, a navíc to mohlo být přijato jako neschopnost Země.
Shermaal žádné podivení nad Johnovou žádostí neprojevili a po krátké poradě souhlasili.
Sotva i se vzorky nabízeného materiálu zmizeli ve své tekuté dimenzi, Martin Mosu se neudržel a zasyčel na Shepparda zlostnou poznámku o nesmyslných požadavcích. John jen pokrčil rameny. Mléčná dráha je hodně velká hromada sena, a pokud v ní bude hledat jehlu někdo jiný, byl spokojený.
„Takže Shermaal souhlasili, ale nejdřív se musí zeptat nějaké své Rady. Oni sami nic napevno slíbit nemůžou, je to tak?“ zopakoval Davis, co se zatím dozvěděl.
Pan Mosu kývl. Velký tým složený z lidí a tvorů různých planet se podílel na přípravě pro jednání. Celé konečné setkání vypadalo sice velice jednoduše, ale týdny práce trvalo připravit vše tak, aby konec byl už jenom jako ta příslovečná třešnička na hodně velkém dortu. Vedení jednání nechali na Zemi. Martin si byl jistý, že to bylo jenom proto, že Země přišla na to, jak na Shermaal zatlačit a čím a jak jim pro dosažení kompromisu nejlépe vyhrožovat.
„Rozhodně to je úspěch. V galaxii je klid, žádná nenadálá zmizení se nekonají. Rada může jednat, jak dlouho bude chtít. A možná, čím dýl, tím líp,“ uvažoval Paul nahlas. „Všichni zúčastnění to už vědí?“ zeptal se diplomata.
Martin Mosu znovu kývl. Nehodlal se opakovat. S celým průběhem jednání podrobně seznámil všechny členy přípravného týmu a další vybrané osoby. Dokonce mezi nimi byl i ten go’auld Baal. Celou zprávu vyslechl značně nepozorně a beze všech poznámek zmizel, což nejen Martinovi připadalo hodně podezřelé, ale nehodlal se tím nechat vyvést z rovnováhy. Mnohem větší starosti mu dělal ten voják s nesmyslným požadavkem.
Martin se ohlédl po Johnovi. Pořád čekal, že se přizná, co bylo jedním z bodů jednání, ale plukovník Sheppard seděl uvolněně na židli a díval se do ztracena.
„Pak tedy děkuji za osobní setkání, pane Mosu. Jsem rád, že ten nejlepší vyjednávač se našel právě na Zemi.“ Paul se zvedl a podal Martinovi ruku.
Martin ji přijal a krátce se rozloučil. Jeho poslední pohled patřil Johnovým zádům.
Generál Davis počkal, až se za diplomatem zavřely dveře a jeho kroky odezněly v dáli, a pak se otočil na Johna Shepparda.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se stručně.
John nakrčil čelo a odolal nutkání přejet si rukou ve vlasech. „Bylo to dobrý,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Nejsou zase tak děsní, jak se může na první pohled zdát, a ten fór se sirkou zabral lépe, než jsme doufali,“ pousmál se. Vzápětí zvážněl. Bylo na čase přiznat jednu podmínku navíc. Ohlédl se po dveřích. Byly zavřené a z Johnovy zkušenosti i zvukotěsné.
„Měl jsem ještě jednu podmínku. Mosuovi se moc nelíbila a docela se divím, že mě nenapráskal hned, jak dostal příležitost,“ začal trochu rozvláčně. Paul pozvedl obočí a na Johnovu žádost slíbil, že o požadavku pomlčí.

Chodil sem a tam a každou chvíli pohlédl k nenápadnému vstupu. Přes všechna opatření zůstal při vědomí, takže věděl. Věděl, jak vypadají únosci, slyšel jejich řeč, dusil se atmosférou jejich lodi a věděl, že nic takového za celý svůj dlouhý život neviděl. S ničím takovým se ještě nesetkal.
Na první pohled mu vnitřní stěny neznámého plavidla, kam ho přenesli, připomněly jeho vlastní loď, ale cizí hmota nereagovala stejně. Nekomunikovala. Byla nepřátelská ke všem projevům života, které nepatřily únoscům. Po pár minutách v místnosti začala loď vytvářet nepříjemné klima otupující smysly.
Snažil se nereagovat. Zastavil se uprostřed, aby se čehokoli co nejméně dotýkal, a jen otáčel hlavou, aby si snad posté prohlédl malou osmiúhelníkovou místnost bez veškerého zařízení, kde podlaha a stěny splývaly se stropem a tvořily uzavřenou kapsu. Přemohl pocit, že ho prostor svírá a dusí, a znovu se zadíval na dveře, jako by je mohl otevřít pouhou silou svého pohledu.
Cítil se silný na vzdor i na útěk. Zatím. Vzpomínky nebyly tak vzdálené v čase, aby si nevybavil dobu, kdy mu žádná síla nezbývala. Tentokrát unikne dřív. Není na to přece sám. Otočil se a znovu prohlédl celý prostor. Ne. Ani okno mu tentokrát nenechali.
Přivřel oči a začal pátrat po spřátelené mysli.

Seděla přitisknutá zády ke stěně a rychle dýchala. Věděla, že se jí z toho znovu udělá špatně, ale nemohla si pomoct. Zatuchlý vzduch byl plný dusivých výparů a kyslíku v něm bylo tak málo, až se jí tmělo před očima. Rozkašlala se a svezla se na bok. Někdy v daleké minulosti se neudržela na nohou a teď jí svaly úplně vypověděly službu. Hlava pořád trochu fungovala, ale jenom proto, aby vysílala zmatené a vyděšené signály, na souvislou myšlenku se nezmohla.
Pokusila se zvednout, na kousek to šlo, pak pod ní ruce povolily a svalila se zpátky. Aspoň se jí podařilo přetočit se na záda. Už zase lapala po dechu a očima hledala pevný bod, kterého by se mohla chytit a upřít na něj pozornost, aby se trochu uklidnila. Nad ní visel černý, dolů vypouklý strop. Pohlcoval všechno světlo, a přestože byl hladký a lesklý nic se v něm neodráželo. Vidění se jí rozostřilo, slabě vykřikla a marně se pokusila zvednout ruce před obličej. Cukly sebou a zůstaly ležet. Zírala nad sebe na tu černou věc a nedokázala ani zavřít oči. Tma ji obklopovala, pohlcovala, vpíjela se do ní a ničila všechno, co snad ještě zůstalo.
Přestala se vzpírat. Ležela na vlhké podlaze z nějaké pružné pěny pod obrovským okem temnoty a jen občasné zachvění hrudníku při pokusu o nádech svědčilo o tom, že je naživu.
Podíl kyslíku se zvedl. Ještě pár minut se nic nedělo, pak se jí zachvěla víčka, zamrkala a pomaličku si sedla. Přitáhla si kolena pod bradu a otřela si o koleno neposlušnou slzu. Bylo to jako děsivé deja vu, jen mnohem horší.
Pohnula rty a zašeptala první slova dopisu:
„Ahoj Erin,…“

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

6. Shermaal

Kapitola druhá

Zak vedl Jamese a Mayu na můstek. Bylo mu jedno, co tomu řekne Lyn, pokud je uvidí. Velitel s Andoriel zmizeli a o jejich nalezení, celou loď i posádku se musel postarat Zak. Nebyla jiná možnost.
„Vypojený panel,“ zamumlal James se vzpomínkou na Aceova poslední slova.
Na můstku se Zak rozhlédl. U ovladačů nebyl nikdo, kdo by byl loajální k Lynovi víc než jen v plnění jeho pokynů, a to pouze v případě, že nebylo zbytí.
Maya zapnula panel a stiskla blikající kontrolku. Na obrazovce se objevil kraťounký seznam jmen. Pod nápisem Lyn byli ještě tři další důstojníci a dva vojáci. Dva důstojníci a jeden voják svítili jen matně a občas zmizeli úplně. U jména jednoho z důstojníků k úplnému zmizení došlo právě, když si ho Zak prohlížel, druhý se rozzářil a zůstal v seznamu, voják pořád nerozhodně mrkal.
„Pět?“ zeptal se potichu James.
Zak si ještě jednou prohlédl všechna jména. „Čtyři,“ rozhodl. Váhající voják se podle jeho zkušeností připojí k většině.
„Volá nás neznámá loď,“ řekl nahlas jeden z důstojníků na můstku. Nemusel to dělat, mohl jen poslat telepatický vzkaz, ale jeho zašilhání směrem k Zakovi bylo výmluvné.
Trojice vypojila panel a stáhla se do temného kouta právě včas před příchodem Lyna.
Na velké obrazovce se objevilo několik podivných tvorů. Houkali a mávali kolem sebe chapadly.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Lyn důstojníka, který mu dal zprávu o příchozím vysílání. „Kdo to je?“
Důstojník na Lyna krátce pohlédl a dál se věnoval vlastní práci. Cizinci chtěli mluvit s nejvyšším velitelem na lodi. Ace byl pryč, další na řadě byl Lyn.
„Znamenat,“ zopakoval z obrazovky kovový hlas.
„Kdo jste? Co chcete?“ zeptal se Lyn. Čekal na odpověď, a když znělo pořád jen houkání, pokračoval: „Jsem zástupce velitele této lodi. Velitel je teď zaneprázdněn neodkladnými… záležitostmi.“ Poslední slova řekl jen s přemáháním. Podle jeho nejnovějších informací byl velitel zase za tou samicí a ani volání z můstku s ním nepohnulo.
„Záležitost. Chceme záležitost. Velitel.“ Kovový hlas zaskřípal.
„Velitel tu není. Mluvte se mnou,“ opakoval Lyn pomalu.
„Velitel se mnou. Mluvte,“ reagoval hlas.
Lyn se nechápavě rozhlédl. Pořád nerozuměl.
Maya se kousla do rtu, aby nevyprskla, ale musela uznat, že bez informace o Aceově zmizení by také tápala.
Důstojník se otočil na Lyna a telepaticky mu sdělil, že velitel se na lodi nenachází. Ztratil se neznámo jak a neznámo kam.
„Zadržujete našeho velitele? Z jakého důvodu?“ zeptal se Lyn cizinců. Napadlo ho, jestli by neměl otočit loď a odletět, ať si s Acem dělají, co chtějí. Post velitele byl na dosah. Pak si prošel poslední výstup s jedním z nižších důstojníků, po kterém bylo jasné, že ztratil veškerou jeho důvěru a vážnost před ním i před dalšími členy posádky. Jeho příkaz byl sice logický a jako zástupce velitele ho důstojník měl bez odporu poslechnout, místo toho se nejen vzepřel, ale u ostatních přítomných se zvedla vlna odporu. Lyn to nechápal. Co bylo tak složitého a nemožného na skenu oblasti, kterou právě proletěli? Opravdu by chtěl velet takové posádce?
Zak bez problémů četl Lynovu mysl a skoro se otřásl. Druh skenu, který zástupce požadoval, by oblast poškodil ještě víc, než byla v době jejich průletu, a další plavidla by se z ní už nedostala.
„Velitel se mnou. Znamenat mluvte o důvodu,“ vypravil ze sebe kovový hlas za velkého chřestění a chroupání.
„Přerušte spojení,“ rozhodl se najednou Lyn. „Otočte loď a otevřete hyperprostorové okno. Cíl vyberte podle svého uvážení.“
Důstojník se na něj vyděšeně podíval, ale jeho rozkazy splnil. Plavidlo se skokem dostalo z dosahu cizinců.
Lyn se zadíval na centrální obrazovku, pak se otočil do stínu, který ukrýval Mayu, Jamese a Zaka.
„Ty tři zavřete,“ řekl a se spokojeným úsměvem odešel z můstku.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ Paul Davis se snažil ovládnout, ale přiznání Johna Shepparda, že si jako jednu z podmínek ve smlouvě se Shermaal vymohl dopadení a předání Andoriel Zemi, se mu zdálo jako hodně velký úlet.
John se ošil. Při jednání to byl okamžitý nápad a zdál se mu dokonalý, ale s větším odstupem už tak skvěle nevypadal. Chtěl říct něco na svou obhajobu, jen ho nenapadalo, co by to mělo být. Paul na to naštěstí nečekal.
„V každém případě s tím souhlasili. Když tuto podmínku nesplní, budeme mít páky do dalších jednání,“ uvažoval generál nahlas. „A ta knihovnice vypadala dost sešle, jak jsi říkal. Třeba se vrátí ráda.“
John si vzpomněl na Andoriel a musel souhlasit, v porovnání s jeho vzpomínkami vypadala jinak. Po chvilce uvažování se rozhodl, že nejlépe by to vystihlo slůvko ‚rozplizle‘. Pokud by se měl vyjádřit nahlas a oficiálně, asi by spíš použil slovo neudržovaně, ale to nic neměnilo na tom, že se čas s Andoriel nemazlil. Bylo s podivem, že v takovém stavu byla mezi Wraithy pořád naživu, a také, proč ji tak ten Wraith nechal, jestli s ní měl jiné plány než společnou svačinku.
„Rozhodně bych ji měl raději na Zemi než někde kdovíkde,“ zamumlal John. „Nechce se mi nikoho nechávat mimo.“
Paul uhlídal výraz, aby nedal najevo, že pochopil, co tím John míní. Plukovník považoval odchod Andoriel za svou osobní prohru. Za věc, kterou nedotáhl do konce a někoho nechal na bojišti.
„Tehdy se rozhodla sama,“ řekl tiše. „A při posledním setkání by určitě aspoň naznačila, že chce domů. Na Zemi. Nikdy jsem z hlášení o ní neměl pocit, že by tajila takovou věc. Kdyby se rozhodla vrátit…“
„V podstatě k tomu nedostala šanci,“ povzdechl si John. „Všichni jsme byli nervózní ze setkání s Shermaal a Mosu tlačil, abych s Ájou něco provedl a on se mohl soustředit. Nic moc se dělat nedalo. Pršelo.“ Nevěděl, proč to poslední slovo řekl, déšť mu utkvěl v hlavě a spojil se s návštěvou Andoriel.
„Nezbývá nám, než čekat, jak se rozhodne ta jejich Rada a jestli splní všechny podmínky smlouvy. Osobně bych byl rád, kdyby ano,“ uzavřel celou debatu Paul a mávnul na Shepparda, že může odejít.
John se loudal chodbami SGC s rukama v kapsách a váhal, jestli sednout do auta a odjet, nebo si nejdřív zajít do jídelny a pochytat pár drbů. Na rozcestí přešlápl na místě, otočil se a vrazil do Jennifer Kellerové. Doktorka pospíchala a se zamumlanou omluvou chtěla jít dál, když si uvědomila, do koho narazila.
„Johne!“ vyjekla překvapeně. „Ráda tě vidím. Jak dopadlo setkání? Jsou tak oškliví, jak jsem slyšela? Prý někdo dostal darem celý balík kávy,“ usmívala se.
„Káva. Dobrý nápad. Dáš si?“ chytil se John jejího posledního slova.
„Nemůžu,“ potřásla smutně hlavou. „Na ošetřovně máme jeden z našich týmů. Všichni členové chytili nějakou příšernou nemoc, při které zezelenali. Vypadá to děsivě.“
„Máte plnou ošetřovnu zelených lidí?“ John zakoulel očima.
Jennifer vzdychla a odchvátala.
„Plukovníku Shepparde, dostavte se do řídící místnosti,“ vyzval Johna místní interkom a přerušil jeho rozhodování o další cestě.
„Jsou na příjmu,“ špitl mu technik, sotva se přiblížil k ovládacímu pultu.
„Plukovník Sheppard právě přišel. Prosím, mluvte,“ řekl do zvednuté hlavičky mikrofonu.
John se chtěl zeptat, kdo ho volá, ale vzápětí to poznal sám. Kovový hlas nebylo možné si splést.
„Škrou, ou, hou, máme toho tvora, kterého jste chtěli. Rozpadl se na dva kusy.“
„Cože?“ John vytřeštil oči. „Vy jste ji roztrhli vedví?“
„Dva nestejné kusy. Požadujete který?“
Sheppard s žuchnutím dosedl na židli u komunikace a otřel si čelo. Zamračil se na ruku vlhkou od potu, který mu vyrazil po prohlášení Shermaal.
„Zabili jste ji?“ vypravil ze sebe.
„Tvor není mrtvý. Jen trochu.“
Odpovědi kovového hlasu byly čím dál nepochopitelnější. Technik postával opodál a nervózně zatínal ruce v pěst.
„Ať nám vrátí tělo,“ navrhl polohlasem.
John se na něj podíval a zdálo se, že nevnímá, co se kolem něj děje.
Kovový hlas zachrčel, kuňknul a spojení se přerušilo.
„Co se děje?“ Paul se objevil vedle technika, všiml si Shepparda u komunikace a setmělého panelu. „Někdo volal?“
„Zabili ji. Je mrtvá,“ zašeptal John.
„Kdo? Koho?“ Paul se před chvílí začetl do jednoho hlášení a teď to vypadalo, že mu uniklo něco důležitého.
„Ozvali se Shermaal,“ začal vysvětlovat technik, když pochopil, že od Shepparda se generál Davis nic nedozví. „Říkali, že mají Andoriel, ale že ji roztrhli na dva kusy. Prý je trochu mrtvá. Pak přerušili spojení.“
John se na technika znovu podíval, zvedl se a vyšel na chodbu. Paul mu sotva stačil uhnout z cesty.
„No, to je nadělení,“ zašeptal si generál pro sebe.

Nnehishsos se pořád nedokázal orientovat v komunikaci v tom divném prázdném prostoru. Ti tvorové, co ho obývali, byli všichni postiženi vesmírnou nemocí, jinak si jejich divné chování nedovedl vysvětlit. Nejprve to vypadalo jako snadná záležitost, ale teď se najednou s nikým nedokázal dohodnout. Možná není správně nastavený překladač, napadlo ho. Při prvním setkání s tvory na organické lodi ho museli trochu upravit, aby zvládl jejich řeč, a pak se zasekl někde uprostřed a zřejmě špatně tlumočil mumlání pozemšťanů.
Nnehishsos raději s lodí přeletěl do volného prostoru bez planet a cizích vesmírných lodí a všechny techniky poslal překladač opravit. Uprostřed jednání byl technický výpadek skoro fatální, zvlášť když tvorové v tomto vesmíru byli tak nepřizpůsobiví, co se komunikace s jinými tvory týkalo. Nnehishsos si všiml, že se nedomluví ani na jedné planetě, natož v jedné galaxii. Museli to vzít do rukou sami.
Opravy se protahovaly a technikům se nedařilo najít chybu.
Nnehishsos si uvědomil, že ten cizí tvor na palubě bude déle, než si myslel, a bude třeba ho udržet naživu.

Zak stál ve vězení zády k zamřížovanému vchodu a rukou se opíral o stěnu. Maya si sedla do kouta a zavřela oči a James chodil po malém prostoru, který jim zůstal, a tiše mumlal nadávky.
„Takhle to už dál nejde.“ Maya otevřela oči a pootočila hlavu, aby viděla na Zaka. „Měl bys převzít velení.“
Zak nereagoval. Prsty měl zabořené ve zdi a snažil se kontaktovat plavidlo, ale loď neodpovídala.
James se zastavil a otočil se čelem ke vchodu. „Máme návštěvu,“ pronesl tiše.
Důstojník z můstku, který je předtím varoval, že přijde Lyn, prošel okolo, na rozcestí se zastavil, rozhlédl a vrátil se. Na jeho pokyn se mříž rozjela. Kývnul, aby ho následovali, a odvedl všechny tři do spodních, málo používaných laboratoří.
„Chceme velitele zpátky,“ řekl Zakovi. „Lyn ho nedokáže najít, ty ano. Až převezmeš zpátky své místo, podpoříme tě.“
Zak kývl a neurčitě zahučel, ale jeho myšlenky byly jasné. Důstojník se otočil a vydal se za svými povinnostmi. Už věděl, proč je jeden z vedlejších panelů na můstku vypojený, a co se v něm dá najít.

Ace stál bez hnutí uprostřed své cely a jeho mysl narážela na její zdi. Dál proniknout nedokázal. Čelo se mu krabatilo úsilím a poslední bezúspěšný pokus doprovodil rozzlobeným výkřikem. Byl přesvědčen, že Andoriel je někde blízko, a že ji nedokáže najít, ho rozčilovalo. Za celou dobu, co byl v cele, nikdo nepřišel, takže ani netušil, komu se podařilo je zajmout. Nebyly mu předloženy žádné požadavky, nikdo nechtěl žádné informace, nedozvěděl se, kdo jsou únosci, nic, co by chtěli. Ve stěnách a stropě nenašel žádné sledovací zařízení. Bylo to rozčilující.
Opatrně se nadechl. Od počátečních problémů se vzduch zlepšil a už tolik nedusil a neotupoval smysly. Bylo jednodušší se soustředit, ale neřešilo to problém s neprostupností stěn. Stejně to zkusil znovu. Zkoumal každý kousek zdi, stropu i podlahy, každý nepatrný výstupek, každý možný spoj, kudy by se myšlenkou mohl protáhnout. Bezúspěšně. Unaveně se posadil a rukama si přejel po obličeji. Pohybu za svými zády si nevšiml.
Andoriel usínala a budila se děsivými sny. Marně se snažila dát dohromady další dopis pro Erin. V nejhlubším koutku duše doufala, že to Erin nějak vycítí, ale slova se jí pletla a sestavit celou větu nebylo v jejích silách.
„Ace,“ řekla nahlas. Její pokusy o telepatické spojení byly ještě marnější než psaní imaginárních dopisů. Stejně se o obojí pokoušela.
Stěna za jejími zády se pohnula. Vyjekla a odsunula se z jejího dosahu. Na zvednutí se do stoje neměla sílu. Zeď se pomalu rozevírala jako těžký závěs a odhalovala prostor na druhé straně. Andoriel se přece jenom podařilo vstát. Ať už ji čekalo cokoli, chtěla tomu čelit zpříma.

vynikající díl ta část: Tvor není mrtvý. Jenom trochu.

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Jo, s překladačem je sranda

[andoriel]

Omlouvám se za zpoždění, nebyla jsem o víkendu na netu.

Bavte se

6. Shermaal

Kapitola třetí

„Eilen je skvělý důstojník, o jeho loajalitě veliteli není pochyb. Pokud mi vyjádřil takovou důvěru, že mi vrací pozici zástupce, musím si ji zasloužit,“ řekl Zak Maye a Jamesovi. „Původně jsem chtěl o pomoc požádat samu loď, ale neodpovídá. Snad to není špatné znamení,“ povzdechl si. Přes masku to znělo děsivě. „Jakmile budeme připraveni, ty čtyři odstraníme. Je jich méně, než jsem se odvážil doufat. Pak začneme hledat velitele a Andoriel. Pojďte.“
„Ne,“ zarazila ho Maya, než stačil vkročit do hlavní chodby. „Nejdřív ty.“
Zak zaváhal, pak s lehkou úklonou hlavy ustoupil a zavedl oba Wraithy do vedlejší laboratoře.
Maya a James byli sehraní, takže odstranění masky bylo dílem okamžiku. Největší práci jim dalo stáhnout masku ze Zakova obličeje. Byla opravdu malá a zástupce v ní musel hodně trpět.
Opatrně si přejel rukama po obličeji, zalovil ve svém plášti a vytáhl sluneční brýle, které dostal kdysi dávno od Erin.
„To je lepší,“ zabručel. „Děkuji,“ otočil se na Jamese a Mayu. „Půjdeme udělat, co je nutné.“
Jako na povel loď vypadla z hyperprostoru.
Zak poslal myšlenkový pulz Eilenovi a rozběhl se na můstek. Chtěl nejdřív zjistit, co se stalo, a pak si poradit s Lynem a jeho podporovateli.
Plavidlo se zatřáslo a všechno, co nebylo pevně přichyceno ke stěnám nebo podlaze se zhroutilo na zem. Lyn se ušklíbl. Nebyl jako všichni, proto zůstal stát a mohl se jako první dostat na místo havárie. Podle sdělení lodě bylo něco v nepořádku těsně u pláště v sekci kajut s mřížemi. Lyn doufal, že původci potíží budou Zak a jeho suita, a bude je moci bez milosti zlikvidovat. Se Zakem to měl udělat hned a Mayu a Jamese vůbec na loď nepustit. Jen kdyby měl v té době větší pravomoci. Ale to se všechno změní, jako velitel lodi bude na všechno osobně dohlížet a budou největší silou v celém vesmíru…
Lyn došel v myšlenkách až k tomuto bodu a zastavil se před prázdnou otevřenou kajutou, odkud podle všech ukazatelů vycházely problémy. Dál postupoval obezřetně, připravený kdykoli k ústupu, kdyby hrozilo akutní nebezpečí. Plně se soustředil na vnější stěnu a cvaknutí za zády si nevšiml. Stěna vypadala neporušená. Položil na ni ruku a zaznamenal chvění, které se rychle vytrácelo, až zůstala zeď bez hnutí a jediný pohyb byl způsobený jeho prsty, jak pod nimi pružila. Plavidlo si zřejmě s problémem poradilo samo. Lyn si uložil do paměti, že i s lodí bude třeba něco udělat. Její rozšířené vědomí ho mátlo a rozčilovalo. Za chvíli si bude diktovat, kam poletíme, zabručel si pro sebe a otočil se k odchodu. Vyděšené pípání lodního alarmu v chodbách plavidla utichlo, další se rozeznělo v mysli Lyna, tří dalších důstojníků a jednoho vojáka, kteří se právě ocitli uvězněni za hustým mřížovím, každý v cele na jiné straně lodi.
Zak stál u ovládání na můstku a ani se nesnažil skrývat překvapení. Loď sama správně odhadla okamžik v hodný k očištění posádky od nepohodlných jedinců. Bylo to vlastně skoro děsivé.
Eilen si podmračeně prohlížel údaje. Nezvedl hlavu, nepodíval se na Zaka, přesto bylo jasné, že si převzetí funkce zpět představoval jinak.
Zak si protáhl prsty a na jeho pokyn se cela s Lynem otevřela. Wraith vykročil na chodbu a s myšlenkami na pomstu zamířil na můstek.
„Tvoje služba končí,“ řekl Zak Lynovi sotva se ocitl u vstupu. Zakův hlas zněl hlasitě i myslí, aby celá posádka mohla být svědkem budoucí konfrontace. „Neosvědčil ses.“
Lyn zlostně zasyčel. „To tedy ne. Mám právo na velitelskou pozici. Budu o ni bojovat.“
„Budiž,“ souhlasil klidně Zak. Podal sluneční brýle Maye. Převzala je a ustoupila právě včas.
Lyn vytrhl nejbližšímu důstojníkovi od pasu omračovač a vypálil po Zakovi. Byl vzteky bez sebe, takže těsně minul.
Zak se vrhnul k východu z můstku. Nechtěl v boji poškodit důležité systémy.
Posádka se stáhla a další události sledovala zpovzdálí. I Maya a James ustoupili. Každý zásah mezi dva soky by způsobil, že strana, které by se někdo rozhodl pomoci, by automaticky prohrála.
Lyn se s výkřikem rozběhl za Zakem. Byl přesvědčený, že jeho protivník utíká ze zbabělosti.
V plavidle zapraskalo a před Zakem se otevřel vůlí lodě nově vytvořený prostor dostatečně velký pro nadcházející boj. Zak se přikrčil před další střelou a do arény se dostal kotoulem. Hned se zvedl a otočil, aby na Lyna viděl.
Lyn proskočil chodbou do arény, zachytil se rukou s omračovačem mezi vlákny rychle se roztahujícího vchodu, zbraň mu vyletěla z ruky a odkutálela se Zakovi pod nohy. Špičkou boty ji poslal ke stěně a skočil po Lynovi s rukama před sebou a prsty zahnutými jako pařáty. Lyn se mu vyhnul, využil toho, že Zak proletěl až za něj a tvrdě ho loktem zasáhl do boku. Hned se mu sápal po krku, ale to už se Zak otáčel a útok vykryl. Podařilo se mu od Lyna odskočit a vzápětí vykopl. Kdyby Lyn zaváhal jen o okamžik déle, Zak by ho trefil do slabin, ale úkrokem stranou se dostal do výhodné pozice, aby Zaka znovu udeřil pěstí do boku, a vysloužil si ránu do obličeje. Lícní kost mu zapraskala a pravé oko se zalilo krví. Oba supěli, když od sebe znovu odskočili. Zakova noha opsala kruh vysoko vzhůru, aby Lyna zasáhla do obličeje, tentokrát ještě větší silou než předtím pěst. Otřesený Lyn zavrávoral, ale než se Zak narovnal, sebral se k protiútoku. Rány se střídaly s nepravidelným úspěchem, výpady posunovaly oba soupeře po celé ploše arény a po pár minutách boje je odvedly jednou z širokých chodeb hlouběji do lodi. Oba se drželi na nohou, ale bylo to stále těžší. Zak sotva popadal dech. Dlouhý nechtěný pobyt v masce ho oslabil. Věděl, že nesmí projevit žádnou slabost a hlavně nesmí polevit v boji, přesto stále častěji ustupoval.
Soupeři se dostali až do hangáru na nakládací rampy. Šrámy se jim hojily stále obtížněji, většinu energie jejich těla vynakládala na opravu zlomenin a dalších větších zranění.
Zak měl ze souboje pochroumané koleno a váhu těla nesla jen zdravá noha. Lyn si toho zatím nevšiml, protože ho Zak zaměstnával sérií rychlých krátkých úderů. Sotva je stačil vykrývat. Čekal na příležitost k dalšímu útoku. Zak zakolísal při pokusu postavit se na zraněnou nohu a Lyn toho hned využil. Neočekával ale, že soupeř nebude mít pevné těžiště, takže byl jeho výpad nepřesný a Zak se mu dostal do zad. Bez ohledu na zranění Lynovi provlékl paže pod rameny a zahákl je za krk. Řečí pozemšťanů dvojitý Nelson byl pro Wraithy stejně nebezpečný jako pro lidi. Lyn měl na výběr mezi zlámáním vazu a podrobením se. Chytil Zaka za ruce a snažil se je rozpojit, ale ten držel pevně. Po pár vteřinách, kdy bylo slyšet jen chrčení a z obou Wraithů na zem odkapávala krev smíchaná s potem, Zak ucítil na předloktí, kde se ho Lyn pořád držel, dva lehké údery na znamení svého vítězství. Povolil stisk a silně kulhaje odstoupil od poraženého protivníka. Lyn padl na kolena, mnul si krk a ztěžka popadal dech. Zak se pootočil, aby se rozhlédl, kam až se v zápalu boje dostali. Stál na samém konci rampy a celá posádka byla shromážděná v širokých otevřených chodbách po obvodu hangáru. Byli tam i tři důstojníci a voják, kteří zůstali věrní Lynovi, dobře střežení, aby nesli osud svého nadřízeného.
Maya, James a Eilen stáli vedle sebe uprostřed shromáždění. Eilenovi zářily oči a sotva se na něj Zak podíval, zvedl ruku a dotkl se čela ve starém pozdravu. Zbytek posádky ho v pohybu následoval. Zak se narovnal a chystal se odpovědět, když zazněl Mayin varovný výkřik.
Lyn, zatím klečící opodál s hlavou svěšenou, se najednou vymrštil, rozběhl a snažil se Zaka shodit do propasti pod hangárem. Zak náznakem uhnul, ale okraj byl moc blízko a zraněná noha zatím nedosáhla v regeneraci své běžné síly, takže místo uskočení stranou se zhroutil na zem. Lyn s tím nepočítal, zakopl o ležícího Zaka a s vyděšeným zaječením přepadl do hlubin lodi.
Mezi posádkou to zahučelo. Několikery ruce popadly Lynovy příznivce a svrhly je přes okraj za bývalým samozvaným zástupcem.
Zak zvedl paže, aby jim v tom zabránil, ale pro dva z důstojníků a vojáka už bylo pozdě. Bez protestů a bez křiku letěli za Lynem. Poslední důstojník zůstal stát na samém okraji, zadržen Jamesem, a díval se střídavě dolů a na Zaka.
„Počkáš ve vězení na příchod velitele a odpřisáhneš mu věrnost, pak dostaneš milost nebo smrt,“ řekl Zak hlasitě, aby ho slyšela celá posádka.
Důstojník sklonil hlavu a nechal se odvést do cely. Než zmizel ve spleti chodeb, otočil se na Zaka a dotkl se prsty čela.
Zak se za ním díval, dokud mu nezmizel z očí. Posádka se pomalu rozcházela za svými povinnostmi a lodí se neslo spokojené mumlání. Vláda Lyna nepatřila mezi příjemné vzpomínky žádného z důstojníků ani vojáků. Změna k původnímu zástupci byla vítaná.
„Kde začneme s hledáním?“ zeptal se James cestou na můstek.
„Nejdřív musíme zjistit, kde vlastně jsme.“ Zak se díval na sluneční brýle, které mu Maya podala, a po kratičkém zaváhání vkročil do odbočky se zásobárnou. „Jděte na můstek, přijdu.“ Boj ho vyčerpal a trocha energie pomůže s regenerací. Brýle zatím vrátil do skryté kapsy pláště.
Eilen stál u své pozice na můstku a mračil se na data nabíhající na displeji.
James mu nejdřív nahlédl přes rameno, a pak se otočil k hlavní obrazovce. Plavidlo bylo na samém okraji galaxie, téměř za její hranicí, a v jeho blízkosti zrovna vznikala vesmírná anomálie.
„Co je to?“ zeptala se Maya a pohybem ruky zvětšila obraz.
Na tmavém pozadí vesmíru bez hvězd poblikávala jasná bílá tečka.
„Měli bychom odletět dál,“ zamručel James. Nevěděl, co má bílá tečka znamenat, ale rozhodně nechtěl být v její blízkosti, kdyby se rozhodla k nějaké nepředvídané aktivitě.
Eilen bez připomínek navedl loď dál od jevu. Sondy stále přenášely obraz a zůstávaly poblíž bílé tečky.
„Skok!“ vykřikl Zak. Přišel na můstek a jedním pohledem ohodnotil situaci. „Deset vteřin hyperprostoru. Okamžitě.“
Plavidlo poposkočilo a sondy, zanechané poblíž tečky, se k lodi blížily svou nejvyšší možnou rychlostí. Stále vysílaly data ze zkoumaného prostoru.
Tečka se začala roztahovat do všech stan a matněla. Pracovní ruch na můstku ustal, důstojníci se dívali na hlavní obrazovku a s napětím očekávali, co se bude dít.
Růst světlé skvrny se zastavil a zdálo se, že se stahuje zpět, pak v ní proběhlo několik záblesků a sondy oslepilo ostré bílé světlo. Ze záře vyšlehl proud černé hmoty, těsně minul wraithskou loď a někde v dálce, kam senzory dosáhly jen s nevětším vypětím, se začal rozptylovat.
„Pryč,“ vyhrkla Maya. Všimla si, že z centra výbuchu se žene další vlna jako stěna ohně.
Plavidlo skočilo do hyperprostoru a několikaminutovým letem se vrátilo k okrajovým vyhasínajícím hvězdám Mléčné dráhy. Poslední vteřiny vysílání sond před zničením ukázaly velkou masu hmoty vylétající z jednoho bodu.
„To byla… něco jako bílá díra?“ zeptal se James váhavě. Nikdy nic takového neviděl, ani v databázi vesmírných jevů na nic podobného nenarazil, takže jeho úvaha byla jen teoretická.
Ostatní důstojníci se po sobě podívali, ale žádný neodpověděl. Nikdo ten jev neznal.
„Najdeme velitele,“ navrhnul Zak a zadal kurz do místa, kde se Ace a Andoriel ztratili.

Andoriel stála uprostřed své cely mírně přikrčená. Nebylo jasné, jestli se připravuje na útok nebo obranu, nebo jestli se jenom únavou a bolestí nemůže narovnat. Napůl podezřívavě a napůl fascinovaně se dívala na záda tvora, který se objevil ve vedlejší místnosti, kam se bez předchozího varování otevřel vchod. Nadechla se, že na něj zavolá, ale zůstala potichu a jen se dívala. Tvor se postavil, pootočil a zvedl hlavu, takže viděla jeho částečný profil. Ostré rysy a bledou pleť za záplavou dlouhých bílých vlasů, které se při pohybu zavlnily jako vodopád. Tvor se otočil úplně. Sotva stačila zaznamenat žluté kočičí oči a tenké rty, než se k ní třemi dlouhými kroky dostal a sevřel jí v náruči. Hvězda, napadlo ji. Nechápala proč právě hvězda a bylo jí to jedno. Už bylo všechno jedno.

Ace její pohled ucítil jako zachvění uprostřed páteře. Byla unavená až k pokraji zhroucení, špinavá a rozcuchaná a byla naživu. To bylo nejdůležitější. Přitiskl ji k sobě v obavě, že každým okamžikem omdlí, a šeptal jí do vlasů slova povzbuzení a díků, že ji našel. Nijak nereagovala a po pár vteřinách mu zůstala bezvládně viset v rukách. Posunul ji, aby ji udržel na jednom lokti, a prsty druhé ruky jí přejel po krku ve snaze najít puls. Žádný nedokázal nahmatat. Zvrátil hlavu a nahlas zoufale vydechl.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

6. Shermaal

Kapitola čtvrtá

Nnehishsos studoval záznam ze setkání toho tvora, kterého měli na palubě. Neměl z něj dobrý pocit, tvor nereagoval tak, jak si velitel vlajkové lodi Shermaal představoval. Nedošlo k žádnému propojení a regeneraci, spíš se zdálo, že jedna část tvora přestala fungovat úplně. Nnehishsos si vzpomněl na schůzku s místními obyvateli jménem Martin a John. Svoji energii obnovovali kvašením. Zamyslel se, ale nic podobného tomu, co používali ti dva, na lodi neměl. Snad alespoň ten větší kus tvora dokáže přežít dost dlouho, aby ho mohli vyměnit za vzácné suroviny.
Při sledování ho vyrušil příchod prvního důstojníka Belsaatry. Ve stočeném chapadle nesl jako velkou vzácnost malý váleček z poloprůhledného materiálu.
„Krystal vongou?“ zašeptal Nnehishsos s posvátnou úctou.
Belsaatre zakýval dalším chapadlem na souhlas.
„Podařilo se nám vytvořit dva. Jeden předáme Radě, tento je váš,“ zabublal první důstojník.
Nnehishsos opatrně přijal váleček a jeho zahoukané díky skončilo velmi důvěrnou otázkou. Belsaatre v údivu pozvedl chapadla a rozechvěně souhlasil. Byla to čest, moci sdílet takový dar s velitelem. Nnehishsos uložil váleček do svého soukromého kruhu a dál se věnoval sledování divného tvora. Na provedení oddělovací slavnosti bude čas, až vyřeší aktuální situaci.

Ace si přitáhl Andoriel k sobě a opřel si její hlavu na rameno. Nebyl si jistý, jestli ještě něco zmůže, ale za pokus to stálo. Položil ji na zem a klekl si vedle ní.
„Tolikrát jsi mi zachránila život,“ zašeptal. „Tolikrát jsem ti zachránil život,“ pokračoval. „Nikdy to neskončí.“
Pomaličku jí předával energii a čekal, kdy uslyší Ájin křik na znamení, že se jí vrací život a síla. Trvalo to pár nekonečně dlouhých vteřin, ale dočkal se. Andoriel se prohnula, rozhodila ruce a vykřikla bolestí. Přidal, aby ji netrápil déle, než bylo nezbytné, a sledoval, jak se jí kůže vyhladila, a z vlasů zmizelo pár šedých pramínků, pak teprve byl spokojený. Setřel kapičku krve mezi jejími klíčními kostmi a pomohl jí se posadit. Křečovitě se ho držela oběma rukama za paži a hlavu mu zabořila pod rameno. Zatím nebyla schopná promluvit, jen se občas chrčivě nadechla a tělem jí procházel třas.

Nnehishsos zakroutil chapadly kolem těla ve složitém vyjádření spokojenosti. Spojení tvora byl dobrý tah, teď jim vydrží dost dlouho, aby mohli vyjednat slušné podmínky. Znovu si vzpomněl na setkání s místními a na krátký rozhovor s velitelem té organické lodi a prohlédl si tvora na palubě své lodi.
„Budou dva,“ řekl překvapeně. Pořád se vracel k ustálenému modelu mnohoramenných a zapomínal, že v tomto divném prostoru se život vyvíjel jinak. „S Andoriel jsme vzali ještě člena posádky. Asi ji hlídal, když u ní byl pořád tak blízko,“ pokračoval v monologu. Na své pozorovatelně byl sám, ale mumlavé poznámky mu uklouzly málokdy, až při této misi se jich vyrojila záplava, jak se snažil srovnat s místními podmínkami.
„Zachytili jsme vysílání v našem jazyce,“ nahlásil Belsaatre veliteli. „Opakují náš signál, když jsme se pokoušeli spojit s tou organickou lodí. Zřejmě s námi chtějí mluvit.“
„S organickou lodí odletěli.“ Velitelova chapadla se zastavila uprostřed tance a klesla. „Co se změnilo?“
„Už tam není ten, kdo s námi komunikoval poprvé. Zřejmě byl nahrazen.“
„Jak je na tom překladač?“
„Technici provádějí poslední testy.“
Nnehishsos pozvedl chapadlo a po krátkém zaváhání dal pokyn k přeletu do vizuální vzdálenosti od lodi, která se je snažila kontaktovat.

„Jsme na místě,“ řekl James. Věděl přesně, kde byla loď při zmizení Ace a Andoriel, a navedl ji na stejnou pozici. Netušil, k čemu to bude, jen plnil Zakovo přání. Silně pochyboval, že by ti dva zůstali tam, kde se ztratili.
Zak pečlivě rozmístil sondy na co největší oblast, našel v databázi bublavé volání cizinců, kteří kontaktovali Lyna, a vysílal ho na všech frekvencích. Ujistil se, že na můstku bude stálá hlídka, kdyby se cizinci ozvali, a vydal se na pochůzku po lodi. Cestou posádce rozdával úkoly a pokyny podle toho, co si pamatoval z doby, kdy byl degradován na vojáka, a hledal další chyby a problémy, které bylo třeba vyřešit. Plavidlo bylo zanedbané a Zakova prohlídka byla důkladná. Všechny práce se snažil naplánovat tak, aby neohrozily letové a bojové schopnosti lodi najednou, takže vždycky mohli buďto bojovat nebo zmizet v hyperprostoru. V krátkých chvílích odpočinku s Jamesem a Mayou procházel deset tisíc let staré hvězdné mapy galaxie Pegas a snažil se s jejich pomocí zjistit, kde byla planeta skrývající město Kerys.
Při páté hlídce na můstku Zakovi přišla zpráva, že se cizinci objevili v dosahu senzorů. Než se dostal na můstek, stála plavidla proti sobě.
„Zástupce velitele Zak z rasy Wraithů volá neznámou loď. Máte na palubě našeho velitele?“
Zak se narovnal před komunikačním zařízením a shlížel na malé, chobotnici podobné stvoření na obrazovce.
Nnehishsos si poslechl zabublání překladu a jeho chapadlo opsalo složitou a přitom ladnou křivku.
„Velitel vlajkové lodi Nnehishsos zdraví zástupce Zaka. Prosím, říkejte naší rase podle místních zvyků Shermaal, skutečné jméno je v tomto vesmíru jen těžko vyslovitelné.“
Následoval nesrozumitelný skřípavý zvuk, při kterém Zak jen stěží odolal pokušení si přikrýt uši a utéct co nejdál.
„Máte pravdu, Shermaal bude lepší,“ vypravil ze sebe.
„Na palubě naší lodi se nachází tvor, kterého si vyžádal John z planety zvané Země.“ Nnehischsos se zarazil a lépe se zadíval na Zaka. Při prvním setkání si toho tvora na druhé straně moc neprohlížel, ale teď ho při bližším pohledu napadlo, že jeho odhad o existenci dvou tvorů namísto jednoho byl správný. Opět ho zmátl malý počet končetin. Jak dokázali vůbec něco udělat s pouhými dvěma funkčními chapadly a dalšími dvěma, které sloužily pouze k přemísťování, nad tím mu zůstával rozum stát. John mu při setkání tvrdil, že se místní tvorové dokážou oddělit a každá část jednoho tvora pracuje na jiném úkolu. Asi to byla chyba překladače, usoudil nakonec. O existenci humoru neměl žádné povědomí a znechucené pohledy Martina nechápal. Jiné vyjádření pocitů, než pomocí tančících chapadel, mu nebylo srozumitelné. Velitel? Opravdu vzali velitele lodi? Chapadla sebou trhla v náznaku údivu, ale zůstala skleslá. Nnehishsos se ovládl a rychle hodnotil novou situaci
„John Sheppard?“ ujistil se Zak.
„Ano. Měli jsme za to, že jsou velitel a žena Andoriel jeden tvor. Nechtěli jsme ho ohrozit tím, že ho rozdělíme.“
„To je od vás milé,“ zamumlal Zak.
„Za ženu Andoriel nabídli hodně materiálu,“ nadhodil Nnehishsos.
Zak neodpovídal a zíral na monitor v očekávání, jestli chobotnice dokončí myšlenku. Dočkal se.
„Za velitele vesmírné lodi by měla být cena mnohem vyšší,“ zabublal Nnehishsos Shermaal.
„Nevíme, co požadujete. Chcete boj?“ Zak se nepříjemně usmál, pak si vzpomněl na fyzické projevy jeho chapadlovitého protějšku, pozvedl ruce a prudce s nimi vystřelil kupředu.
Nnehishsos zavířil kolem své osy v odmítavém tanci.
„Jak jsem řekl, měli jsme dostat materiál. Jakoukoli hmotu z vašeho vesmíru. Boj je zbytečný.“
Zak si poslední sdělení nechal projít hlavou.
„Hmotu?“ Vzpomněl si na nedávné setkání s vesmírnou anomálií, ale zatím se o ní nehodlal zmínit.
„V našem vesmíru je jen omezený počet prvků. Váš je odlišný. Rádi bychom vaše prvky vyměnili za něco hodnotného,“ bublal Nnehishsos snaživě. Už se přesvědčil, že lstí ani silou tady ničeho nedosáhnou, tak mu nezbývalo nic jiného než vyjednávání.
„A co požadujete za velitele?“ zeptal se Zak. Na pár pustých asteroidech mu nezáleželo tolik jako na Aceovi.
Nnehishsos zakýval chapadlem, jak honem propočítával cenu a pak ji vyjádřil slovně.
Zak nechal uběhnout pár vteřin ticha, pak se náznakem uklonil a rozloučil se s tím, že požadavek zváží a pošle zprávu s žádostí o další setkání. Těsně před přerušením spojení se zeptal, co nabídl John za Andoriel. Velitel Shermaal bez zaváhání odpověděl, pak obrazovky zhasly.

„Chceš je vyplatit oba?“ James se nedůvěřivě podíval na Zaka. Nebylo mu jasné, kde budou shánět tolik materiálu, na to by nestačilo ani několik přeplněných solárních soustav.
Zak se jen pousmál a nijak nereagoval. Hledal na mapě nejlepší místo pro příští setkání se Shermaal.
Maya se opírala o stěnu a s pomocí plavidla kontrolovala, jak postupují opravy naplánované Zakem. Posádka byla výkonná a loď dávala najevo spokojenost, že jí a jejím potřebám věnuje dostatek pozornosti. Maya rozhovor před sebou vnímala jen napůl a pořád si říkala, jestli snahou Jamese o přeměnu na člověka někde nevznikla chyba.
„Už mu dej pokoj,“ zamračila se, když se James nepřestával vyptávat. „Je to přece jasné, ne?“
James se k ní prudce otočil. „Nebudeme jim přece předávat takové bohatství!“ vyhrkl rozhorleně.
Maya se pousmála jako předtím Zak. Bohatství to mohlo být pro Shermaal, pro Wraithy byla anomálie vyvrhující hmotu sice zajímavá z vědeckého pohledu, ale jinak zcela zbytečná.
„Nedostaneme za správné souřadnice jen velitele a Andoriel,“ ujistil ho Zak. „I Shermaal mají co nabídnout.“
James otevřel ústa k protestu a zase je zavřel, za nakrčeným čelem se mu rozběhly možnosti spolupráce. Před chvílí mluvili s Mayou o Kerys. Bylo zvláštní potkávat tam tolik různých tvorů a nekrmit se na nich, ale zjistil, že ho to ani nelákalo, když bylo tak jednoduché vstoupit do proudu. Několikrát zezačátku neovládl první trhnutí, popud vrhnout se na kořist, a když se mu dostalo jen nechápavého pohledu místo strachu a nenávisti, omluvně pokrčil rameny a šel dál.
Zak se přesvědčil, že je loď schopná letu hyperprostorem bez omezení oprav, a zadal nový kurz. Maya mu zvědavě nakoukla přes rameno a překvapením mrkla. Zak vybral oblast, odkud se dostali do jiného času a prostoru. Neřekla nic a zástupce si své myšlenkové pochody nechával pro sebe, jen se po sobě podívali. Zak se otočil a odešel za svými záležitostmi a James odtáhl Mayu do přidělené kajuty. Chtěl si před další směnou odpočinout a Mayu k tomu nutně potřeboval.

Andoriel se od Wraitha odtáhla a zvedla hlavu.
„Kdo? Jak?“ zachraptěla. Oči jí nechtěly poslouchat a mazaly jí video i jednotlivé obrázky okolí. Raději je zavřela, tmavé šmouhy byly matoucí víc než černočerná tma.
„Otázky!“ tiše zaúpěl Ace. Vstala z mrtvých a první co řekne má na konci otazník. Cítil, jak její sevření povoluje. Nejdřív si myslel, že chce vstát, ale místo toho se sesunula k zemi.
Vědomí se jí někam vytratilo. Rozhodla se jít ho hledat a přesvědčit ho, že musí zůstat spolu, ale zabloudila mezi sloupy pískovcových skal. Klopýtala po kamenité stezce a ohlížela se, aby jí v pátrání neunikla žádná skulina ve skalách, žádný výstupek ani nenápadný vstup do jeskyně. Došla tak pomalu až k malému tyrkysovému jezírku a unaveně si sedla na břeh. Sebrala malý kamínek a poslala ho skákací žabkou po hladině.
„Au!“ zaburácelo nad ní. „Nech toho.“
Andoriel se vymrštila na nohy. „Kde jsi? Co jsi zač?“ zavolala.
„Tak dlouhá doba to snad není, abys na mě zapomněla,“ ozval se hlas rozladěně. Už neburácel, dostal se do příjemné polohy a Ája si překvapením zase sedla.
„Erin?“ zeptala se nevěřícně.
„Hmmm?“ protáhl hlas, hladina jezírka se zavlnila, ode dna vyrazily velké rozvité květy zářivě bílých leknínů a na několika místech vytryskly barevné fontány zpěněné vody. Když byla lekníny pokryta celá hladina tak hustě, až měla Andoriel dojem, že by mohla přejít suchou nohou na druhou stranu, vynořila se mezi nimi zlatá lastura jako zlatý hřeb vystoupení. Skořápka se jí pomaličku rozevírala, jak plula ke břehu, a uvnitř napůl seděla a napůl ležela Erin.
„Ty máš teda hloupý nápady,“ řekla nerudně, sotva lastura přirazila ke břehu. „Řekni Zakovi, že se mi to moc líbí a pomůžu. A teď už jdi,“ mávla rukou. Ani se neobtěžovala se zvednout.
„Nápady? Zakovi?“ Andoriel nechápala vůbec nic. Natáhla ruku, aby se dotkla perleti na lastuře, ale místo chladné krásy skořápky jí prsty přejely po teplé kůži, zarazily se u koutku něčích úst a o hřbet dlaně se jí otřely prameny vlasů.
Ace na okamžik zavřel oči. Věděl, že jednou ta chvíle přijde a Andoriel ho opustí, ale nebyl připravený se s ní loučit hned teď, zvlášť když ji znovu našel před chvilkou.
„Andoriel,“ zašeptal.
„Ace,“ odpověděla, dlaň nechala na jeho tváři a ústa jí zacukala v pokusu o úsměv.

Erin se spokojeně protáhla. Útočiště bylo příjemné místo, ale byla tam tak trochu nuda. Setkání s Ájou byla příjemná změna a Zakovy plány by jí mohly poskytnout pár chvil povyražení. Nepochybovala, že její pomoc přijmou, jen musela ještě promyslet, jak moc se bude chtít angažovat. Nechat si nějaká zadní vrátka by bylo docela na místě. Jen už nenechá na podvědomí Andoriel, jak se bude zjevovat. Erin v hraném zoufalství rozhodila ruce a zavrtěla hlavou, pak ji napadlo, že se dobře bavila, a podobný vstup na scénu reálného paralelního vesmíru by se jí možná líbil

.

Pátá kapitola je pořád v polovině a nechce se hnout
Nezbývá mi, než na srpen vyhlásit prázdniny

vynikající díl škoda prázdnin ale když je to nutné

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Teď mi to nejde, promiň. Nahrubo sice vím, jak bude příběh pokračovat, ale slovíčka se nechtějí skládat do něčeho srozumitelného. Snad to brzy prorazím.

Vracím se po hodně dlouhé době. Myslel jsem si, že bude halda času na čtení i psaní, ale nějak se zcela vytratila chuť. Chvilku jsem četl, ale po jednom dvou dílech jsem na to neměl náladu, nevím, co se to se mnou stalo. Celé poslední období je hodně divné. Dneska jsem přečet komplet kapitolu 3 všech sedm částí.

3)Ortalay a Eristea opět začínají řádit a vznikaly celkem zajímavé situace, Alexis si užila a nejen ona Zlomyslnost plavidla, si to naprosto dokážu představit. Krátké setkání s SG týmem a opět ta tajemná rasa Shermaal. Pošťuchování a přečůrávání brouka s opicí, trefně řečeno. V šesté části se děly vůbec pěkné věci a pohled Johna, když mu zmizeli oba Wraithové, musel být k nezaplacení. Vrátili se i oba ztracení známí. Mít v hlavě vědomosti Goauldů, Wraithů i lidí musí udělat v hlavě docela mazec. Lyn se potuloval po plavidle, vydával zbytečné rozkazy a rušil posádku v práci, skvělý popis. Ke konci mě to začalo opravdu bavit. Bylo fajn se vrátit do oblíbených světů.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Shermaal byli nejdřív strašně tajemní, pak si mi jednou v noci stoupli k posteli a děkovali, že jsem jim ukázala takovou krásnou a bohatou planetu - jejich popis, jak jsem je v noci viděla a slyšela, je tady v oddíle Shermaal. Tak děsivý sen jsem už dlouho neměla.
Ortalay a Eristea. Teda, doufám, že těch dvou už jsem se zbavila. Hezky si to s Alexis vyžrali, tak už by mohli dát pokoj.
Ještě jednou díky

Zajímavý sen se Shermaal. Kdo ví, jak to s tím bláznivým COVIDem nakonec je, jestli v tom nemají prsty.

Dnes přečteny všechny tři části čtyřky.
4)Maya s Jamesem si taky užili. Hlavě ta přerostlá slepice a kouzelník Daliad. Nakonec se ukázalo že tak Kokula je cosi, co bychom pojmenovaly Kurodlak, který se mění při Novu. Planeta se třemi slunci, tam musí být velice zajímavé vzájemné síly, ale vesmír umí stále překvapovat. Přesně jak tam zaznělo, navigovat se na této planetě pomocí slunce muselo být opravdu jen pro velmi zkušené. poskakovala po nebi jako vzteklí zajíci s kocovinou, další z vtipných přirovnání. A závěr, co máme k snídani? odpověď vajíčka to bylo asi trochu větší vajíčko. Skutečně jsou to zajímavé příběhy, které dokáží pobavit.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Kokulku jsem nakonec označila za kokodlaka Ale to bude až v první kapitole další části.
Snad můžu prozradit, že mám v hlavě návrat na tuhle planetu do jiné části a s jinou bytostí. Maya s Jamesem jsou prostě ti, koho potkávají podivnosti. Ještě že je mám.

5) Moc pěkná alternativní realita, kde spolu žijí jak Wraithové, tak lidi a další tvorové. Krátká prohlídka města byla fajn i když docela krátká. Uvidíme, jak bude vypadat Kerys v této realitě, pokud se tam vydají.

[andoriel]

Děkuju Azany S Kerys mám ještě nějaké plány

A teď už je tady poslední kapitola Shermaal. Bavte se

6. Shermaal

Kapitola pátá

„Cože udělali?“ John Sheppard zíral na Martina Mosu, jakoby ho mohl pouhým pohledem přinutit změnit, co bylo řečeno.
„Shermaal nám poslali zprávu, že se vzdávají poloviny svých nároků a nedodají Andoriel, protože ji přeplatil někdo jiný,“ zopakoval Martin klidně. „Zároveň potvrdili všechny ostatní body včetně pěti tisíc pozemských let, kdy nebudou těžit v naší galaxii žádný materiál.“
„Přeplatili? To jako Wraithové?“ John se opřel do opěradla židle, až v ní zapraskalo. „No, to mě pos…drž,“ včas se zarazil a Martin si neodpustil malý úsměv. Při hovoru se Shermaal se zmohl jenom na krátké potvrzení zprávy a souhlas a napadala ho stejná slova, jaká plukovník Sheppard zrovna polykal.
„Rozhodně jsme na tom lépe,“ dovolil si podotknout, když si všiml Johnova nasupeného výrazu, „i když by bylo jistě pro pár lidí hezké, mít tu knihovnici na Zemi, jak vidno, ona sama o to zase tolik nestojí.“
John zvedl ruku, jak se snažil se vyjádřit, ale zase ji nechal klesnout. Pro pocit ze ztráty Áji neměl ani vhodná slova, ani žádný důvod.
„A to hned dvakrát,“ zamumlal si pro sebe. Nejdřív mu zmizela z té planety, když s Atlantis odlétali do Mléčné dráhy, a teď znovu. Asi bylo načase nechat ji jít.
Martin jen povytáhl obočí. Byl obeznámen se všemi materiály expedice do galaxie Pegas a nedávno si znovu pročetl všechno, co se paní Andoriel Norové týkalo, takže pochopil, co se plukovníkovi honí hlavou. Rozhodl se, že ho se vzpomínkami nechá samotného, kývl na pozdrav a odešel. John si toho sotva všiml. Právě si vzpomněl na zřejmou nechuť Shermaal k dešti a znovu mu přišla zvláštní, než ho napadlo, že pro Shermaal je déšť to samé, jako vesmírné vakuum pro lidi. Taky by se mu snažil se vyhnout, kdyby mu padalo na hlavu.

Zak stál před komunikačním zařízením a zamyšleně se díval do prázdna před sebe. Eilen se po něm už podruhé ohlédl, ale nechtěl ho rušit, dokud si zástupce velitele sám nesrovná všechna fakta.
Jednání se Shermaal bylo tak trochu jako mluvit s Grotarem (pro rejpaly: zřejmě nějaký jednobuněčný organismus na nedávno vzniklé planetě některé ze solárních soustav galaxie Pegas nebo cokoli jiného, co není příliš komunikativní ). Zak si dokonce vzpomněl, že Andoriel takovému hovoru říkala o voze a o koze. Nic to neměnilo na skutečnosti, že nakonec snad obě strany došly ke shodě.
Eilen přešlápl. „Shermaal jsou na pozici,“ řekl nevýrazně.
Zak přimhouřil oči, vypnul podsvětelné motory a tryskami navedl loď těsně k cizímu plavidlu, trysky přestaly pracovat a wraithské plavidlo znehybnělo. Z lodi Shermaal se vysunula čtyři dlouhá ohebná ramena a přisála se k organické lodi.
Nnehishsos zamával překvapeně chapadly. Wraithské plavidlo bylo téměř dokonalé. Neuvědomil si to, dokud se ho zprostředkovaně nedotkl, a od té chvíle věděl, že v jejich vesmíru by se z něj mohla stát modla. Chapadla mu zůstala nehybně trčet, jak mu docházelo, co bude znamenat průlet tekutým prostorem. Na jeho pokyn se vysunula další ramena, až pod nimi wraithské plavidlo nebylo skoro vidět, pak teprve vlajková loď Shermaal proklouzla záhybem prostoru do svého tekutého prostředí a vydala se na cestu podle zadaných souřadnic.
Zak s Eilenem zkontrolovali stav plavidla při vstupu do neznámé oblasti a Eilen se vzápětí vydal na prohlídku kolem pláště lodi, aby se ujistil, že jejich plavidlo opravdu netrpí tekutým prostorem.
Zak se zadíval do nejnovějších dat, která se mu podařilo sesbírat při čekání na Shermaal. Zajímala ho anomálie, kterou se Maya s Jamesem dostali do blízkosti Kerys. Jejich palivo už prozkoumal a neobjevil v něm nic, co by odůvodnilo jejich nečekanou cestu, ani okolí planety a celý solární systém podle posledních skenů nejevil žádné anomálie. Maya s Jamesem se nechali vysadit na planetě a provedli všechny možné skeny a testy přímo na místech, kde se kov v surovém stavu nacházel, i v dalekém okolí. Vrátili se trochu otřesení ze setkání s dalšími místními obyvateli, ale ke své cestě do jiného času a místa nepřinesli žádná zajímavá data. Zak si dokonce nechal ukázat přesné místo, kde tehdy loď Jamese a Mayi vstoupila do hyperprostoru a provedli krátký zkušební let za podobných podmínek, ale neukázalo se nic neobvyklého, a po několika dalších stejně neúspěšných testech už nebyl na další zkoumání čas, protože Shermaal se dostavili přesně a návrat velitele měl přednost před veškerými výzkumy.
Loď Shermaal se řítila tekutým prostorem, až se jí před přídí zvedala mohutná vlna a pohazovala si s menšími plavidly v dosahu, takže se jí raději klidila z cesty a nechávala jí volný průlet.
Nnehishsos volil cestu mimo hlavní letové koridory a chapadla jeho lodi objímala svoji wraithskou sestru co nejpevněji, až se wraithské plavidlo téměř ztrácelo, přesto nastal okamžik, kdy se začalo vysmekávat a chapadla bezmocně klouzala po jeho těle. Přísavky Nnehishsos nechtěl použít, protože se bál, že by cizí organickou loď mohl poškodit, ale napadlo ho, že mu nic jiného nezbude. Než se odhodlal k takovému kroku, wraithské plavidlo se osvobodilo a na vlně za lodí Shermaal se vydalo vlastní cestou.
Zak na můstku překvapením vydechl. Loď se pro sólový let rozhodla sama a hned také nabídla nový kurz. Eilen stál s rukou nad ovládáním kormidla a čekal na pokyn, jestli pokračovat za lodí Shermaal nebo potvrdit nabídnuté souřadnice. Zak s rozhodnutím otálel sotva okamžik a wraithské plavidlo se vydalo za vlastním cílem.
Nnehishsos svou loď otočil smykem a vytvořil tak trochu vlnobití i na vzdálených územích. Byl si jistý, že uprchlíka najde okamžitě, vždyť nebyl na tekutý prostor zvyklý ani stavěný a přes svoji krásu a výjimečnost mohl v neznámém prostředí snadno uvíznout v neřešitelné situaci.
Wraithské plavidlo se vydalo do opuštěné části tekutého prostoru a s námahou se prodíralo stále hustší kapalinou. Zak na můstku nervózně přešlápl. Vyčítal si své okamžité rozhodnutí nechat směr na vlastním uvážení lodi, ale už s tím nic nenadělal. Jen tiše doufal, že je Nnehishsos brzy najde a cesta k domluvenému cíli nebude moc dlouhá a složitá. Eilen pečlivě uzavřel mysl, aby nikdo nevycítil jeho rozčarování nad neuvážeností Zaka. Ve skrytu musel připustit, že velitel Ace by se rozhodl stejně.
Wraithská loď zpomalila. Hustota okolí se zase zvýšila. Eilen sykl, když se ve spodní části lodi otevřela trhlina a kapalina se nahrnula dovnitř. Naštěstí k poškození došlo na nepoužívané palubě, kde se nenacházel ani žádný ze systémů, ani tudy neprocházela hlídka. Vnitřní stěna zaplavené části se zavlnila a vyboulila směrem ven, aby tekutinu vypudila. Loď sebou trhla, jak se drala dál, a sotva vyloučila poslední kapky tekutiny a plášť se začal zacelovat, dostala se do řidších vrstev a vyrazila kupředu.
Wraithové se v neznámém okolí špatně orientovali, přesto se Zakovi zdálo, že se plavidlo vrací na původní kurz. Během pár minut se na předních senzorech objevil stín a zanedlouho se plavidla Shermaal a Wraithů bok po boku vydala na další cestu. Galaxie Pegas byla v tekutém prostoru vzdálená sotva pár hodin letu.
Nnehishsos cítil po zmizení wraithské lodi zklamání a vracela se mu otázka, co bude dělat s velitelem a Andoriel, pokud by se organické plavidlo z jiného vesmíru ztratilo na dlouhou dobu. Jistě by ho našel, ale stálo by to zbytečný čas a námahu, kterých neměl nazbyt. O dalších aspektech pobytu tak odlišného druhu s palubě své lodi zatím raději ani neuvažoval. Věděl, že vpád do cizího vesmíru bude náročný, ale odlišnosti přicházely ve chvílích, kdy je nečekal.

Maya stála jako obvykle opřená o stěnu lodi a na čele se jí objevila drobná vráska. Něco bylo s plavidlem jinak, jen nemohla přijít na to, co. Loď na její opatrné dotazy nereagovala, tak Maya nakonec usoudila, že jsou to jen podivnosti způsobené průletem tekutým prostorem.
„Už tam budem?“ zeptala se Jamese. Skláněl se nad ovládacím panelem a nad hlavou mu na obrazovce bez povšimnutí naskakovaly stále nové a nové údaje. Něco nezřetelně zamumlal, zcela zabraný do zadávání složitých pokynů.
Rozladěně se odlepila od stěny a vydala se na svoji obvyklou okružní cestu kolem důležitých uzlů, aby je aspoň pohledem zkontrolovala. Na téhle lodi ji práce prostě bavila.
James se po ní ohlédl, ale hned se zase vrátil k panelu. Data, která z něj padala, mu připadala víc než zvláštní a přitom nedokázal přijít na to, čím.

Po třetím pokusu posadit se to Andoriel vzdala a zůstala ležet. Zavrtěla se na zemi ve snaze se aspoň přizvednout a položit si hlavu za kostnaté wraithské koleno, které odpočívalo hned vedle ní, jenže tělo se každému většímu pohybu bránilo a snažilo se vyhnat vědomí, aby mohlo dál odpočívat.
Ace viděl, jak nadzvedla hlavu a hned jí nekontrolovaně pustila dolů. Zachytil ji na poslední chvíli, takže se ke všem problémům nepřidala i boule.
„Sice pořád nevím, co se děje, ale měla by ses vzpamatovat,“ zamručel víceméně pro sebe. Ájin stav se mu vůbec nelíbil zvlášť proto, že nevěděl, jako jí pomoci.
Hlasité šplouchnutí za zády ho přimělo pustit Ájinu hlavu s mnohem větším bouchnutím, než na které by se zmohla sama, rychle se zvedl do stoje a otočil se.
Nnehishsos stál v otevřeném vstupu s chapadly pozvednutými k pozdravu a před ním se na dvou velkých kolech motala malá kovová krabička.
„Ou, dou, hou, tou,“ řekla ta divná chapadlovitá věc a z otvoru na hlavě jí vyletěly drobné růžové a modré bublinky.
„Zdravím vás,“ zaskřípěla krabička.
Ace překvapením mrknul.
Tvor pokračoval v houkání a krabička monotónně překládala: „Jmenuji se Nnehishsos, jsem velitel vlajkové lodi rasy Shermaal, která měla za úkol najít nové zdroje surovin. Omlouvám se za nedopatření při přenosu. Nebylo naším úmyslem připravit wraithské společenství o velitele jejich plavidla.“
Ace se napřímil a z výšky shlížel na malou chobotnici s bublinkami nad hlavou.
„Hodláte to napravit?“ zeptal se Ace. S formalitami představování se nezatěžoval, chobotnice očividně věděla, s kým mluv… bublá.
„Bu, bububu, bu,“ zamumlala Andoriel ze země. Oči upírala nad Nnehishsosovu hlavu a přihlouple se usmívala.
Chapadla se zastavila uprostřed pohybu a váhavě klesla, znovu se ozvalo zabublání.
„Jsme na místě, které určil váš zástupce, k výměně dojde v nejbližším okamžiku. Chtěl jsem se vám osobně omluvit,“ rachotila krabička.
Ace se lehce zachmuřil při zmínce o svém zástupci, ale víc než málo schopný Lyn ho zajímala další část věty.
„Výměně?“
„Přenos je připraven,“ zabublal Nnehishsos. O způsobu platby za velitele a jeho přídavná chapadla (Nnehishsos sklouzl do představ o životě v tekutém prostoru a nehodlal se už dál zabývat podivnostmi místa bez správné hustoty) bude tvora před ním informovat někdo z wraithské větve.
„Děkujeme,“ hlesla Andoriel a zavřela oči před fialkovou mlhou.

Na můstku wraithské lodi Zak dokončil sken okolí. Byli zpátky v normálním vesmíru a jejich souřadnice se na metr shodovaly s údaji, které poskytl navigátorovi Shermaal. Eilen právě na zástupcův pokyn odeslal data o bílé díře chrlící do svého okolí hmotu a otočil se ke stěně, kde se měli objevit Ace a Andoriel. Fialková mlha na sebe nenechala dlouho čekat. Objevila se, zatočila na místě, aby zhmotnila dvě postavy, a zmizela. Velitel se rozhlédl, pohledem zavadil o Zaka a Eilena a sklonil se k ležící Andoriel. Postavil ji na nohy a držel ji celou dobu, co čekal, až se na můstku objeví jeden z vojáků povolaný telepatickým příkazem, pak ji předal do jeho péče s přesnými instrukcemi. Voják si bezvládný náklad přehodil přes rameno a odešel.
Zak se pootočil, aby uvolnil místo u komunikačního panelu, ale Ace zavrtěl hlavou. Nechal Zaka, aby se se Shermaal rozloučil, a na dalším panelu sledovali, jak se rozevírá záhyb do tekutého prostoru a plavidlo Shermaal v něm mizí.
„Další schůzku máme na tomto místě po jednom oběhu nejbližší planety tamtoho slunce,“ ukázal Zak na obraz blízkého okolí. „Andoriel by řekla dva měsíce. Mezitím posoudí dar a můžeme jednat o případné spolupráci.“
Ace kývl a na nejbližším terminálu vyvolal stav lodi a posádky. Krátce se Zaka v přísně soukromém telepatickém módu zeptal na Lyna a nechal si poslat obraz boje a jeho výsledku.
Zak stál s rukama svěšenýma vedle panelu a čekal na vyjádření spokojenosti nebo nespokojenosti velitele. Krátké prohlášení – dobrá práce – z Aceových úst ho zbavilo většiny napětí.
„Máme to!“ vrazili na můstek Maya s Jamesem. Zarazili se při pohledu na Ace, a pak mu se zavýsknutím Maya skočila kolem krku. Eilen zalapal po dechu nad tou opovážlivostí, Zak strnul uprostřed pohybu a James se ušklíbl. Některé Mayiny projevy byly daleko za hranicí wraithského protokolu a jemu to nikdy nevadilo. Ace se tiše zasmál, chytil Mayu za lokty a stáhl jí ruce dolů.
„Taky vás rád vidím,“ řekl. Připadalo mu, jako by slyšel hlas Andoriel, který mu ta slova našeptával.
Maya se spokojeně zubila a ustoupila, aby veliteli nechala víc prostoru. „Máme to,“ opakovala.
„Máte cestu na Kerys?“ zeptal se Zak.
James se najednou tvářil vážně a Maya si povzdechla.
„Dalo by se to tak říct,“ připustila tiše. „Ale bude to těžké.“

Nejsem si jistá, jestli se Shermaal v příběhu ještě objeví nebo ne, to záleží na tom, jestli někdo přijde na domluvenou schůzku
S pokračováním prosím zase mějte strpení. Píšu, ale... pomalu