Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Sice je to prozatím teprve půlka 1. série...ale za optání člověk nic nedá :) CO JE PODLE VÁS LEPŠÍ

StarGate: Enemies
5
10%
StarGate: Intervention
23
48%
StarGate: I + E Shodně :D (na přání)
20
42%
 
Celkem hlasů : 48

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Supr. Konečně nějaká pozitivní zpráva v dnešním dní blbec.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko panstvo,

sice jsem slíbil pondělí nebo úterý, ale středa taky dobrý ne? :D

Mám tu další díl, tentokráte s pořadovým číslem 3 (už pak zbývá jen 12 :) ), takže se připoutejte, zavzpomínejte i částečně na 1. řadu a směle do toho.

3. Díl (Vzpomínky – Memories)

Mléčná Dráha, Země, 8. Dubna 1999
Po chodbách jedné z prestižnějších amerických univerzit, se nesla hlasitá a poměrně vášnivá debata dvou mladíků, kteří na sebe strhávali veškerou pozornost, což se jim vzhledem k jejich vzezření a pověsti moc nestávalo. Nyní je však zastavil děkan univerzity, který byl znám svým vstřícným, a hlavně férovým jednáním.
„Pane Fede, pane Hutchinsone, následujte mě prosím do mé kanceláře,“ ukázal směr, kudy se mají vydat.
Oba přestali diskutovat a s hlavou v oblacích se vydali ke studijnímu oddělení, kudy se procházelo až do obrovské kanceláře, děkana univerzity. Děkan přiložil kartu, vyťukal osobní kód, a jakmile se ukázalo zelené světlo, mohli všichni tři vstoupit a usadit se do pohodlných, kožených prošívaných křesel. Oba se sepjatýma rukama ani nedutali v očekávání, proč zde sedí, i když měli za několik málo minut poměrně důležitou přednášku, která je dnes zajímala ze všeho nejvíc.
„Tak…“ sehnul se k nejspodnějšímu uzamčenému šuplíku a začal se v něm přehrabovat, aby mohl vytáhnout věc, kvůli níž si oba mladíky zavolal.
„Určitě vás zajímá proč, jsem si vás sem zavolal,“ vykouknul jedním okem a ihned se vrátil ke své předešlé činnosti.
„Popravdě…ano, nejsem si vědom nějakých přestupků, či významných výsledků,“ vyzvídal Jeff a Paul jen přikyvoval.
„Za výsledky to určitě nebude, to mi věřte,“ setřel děkan Jeffa a dal vědět, že to zřejmě bude kvůli nějakému přestupku.
Konečně našel to, co si sem dnes ráno uložil a zaházel několika věcmi.
„Zavolal jsem si vás pro toto,“ upustil průhledný pytlík, v němž se nacházelo menší množství neznámé nazelenalé látky, která lehce připomínala majoránku.
„Kvůli majoránce?“ podíval se Jeff na pytlík, i když moc dobře věděl, co to je.
Zrudlý Paul jen seděl a kousal se do rtu, neboť mu bylo jasné, že někdo našel pytlík v jeho a Jeffově skříňce.
„Nebudeme si nic nalhávat, pane Hutchinsone, moc dobře víte, co to je a tedy víte, jak se k této problematice stavím nejen já, ale i celá akademická obec,“ zvýšil lehce hlas, i když to byl přirozený flegmatik.
„Dnes se naše univerzita zapojila do programu, díky němuž se policejní psi cvičí ve vyhledávání nepovolených látek,“ naznačil kulantně, protože věděl, že oba moc dobře vědí, co toto označení v jejich případě znamená.
„Nebojte, nejste jediní. Ovšem vzhledem k vašim studijním výsledkům a dřívějším prohřeškům bude toto zřejmě nejtěžší rozhovor dnešního dne,“ uzavřel se nad oběma muži ortel.
Ani jeden však neodmlouval, neboť věděli, že to nemá vůbec cenu.
„Je mi to velice líto, ale jsem nucen vám udělit třetí a poslední varování, které jak jistě víte, znamená vaše okamžité opuštění akademické půdy,“ předložil oběma kopii dopisů, které posílal i rodičům.
V ten moment Jeff otevřel oči a uviděl před sebou obrovský lán s rostlinou, která jim oběma od základu změnila život. Jen co se vytratila jedna, hned se Jeffovi vtírala druhá, mnohem bolestnější vzpomínka.
„Velice jsi mě a mámu zklamal, Jeffe,“ praštil Jeffův otec s dopisem o stůl, když se snažil vštípit svému synovi, alespoň část toho, jak hluboce je zklamaný.
„Jak tě mohlo vůbec napadnout užívat drogy,“ ztišil poslední slovo, aby sousedé neslyšeli, o co se v hádce jedná.
„Já-já…“ nedokázal ze sebe vydat ani větu, aniž by tím situaci ještě zhoršil.
„Uklidni se Georgi,“ zasáhla matka, která chytila svého muže přes rameno za srdce a přitiskla svůj vlhký, slzami ověnčený obličej.
„Nedáváš mi jinou možnost, Jeffe,“ podíval se na svého syna pohledem, který stejně jako v případě děkana fakulty mluvil za vše.
„Seber si svoje věci a jdi mi z očí,“ zněla Jeffovi v hlavě poslední slova, která kdy od svého otce uslyšel.
„Jeffe…Jeffe,“ třásl Paul se svým kamarádem, který byl duchem nepřítomen a poletoval kdesi v dáli.
V tu ránu mu na tváři přistála facka, po níž se opět vrátil do reality.
„Au,“ snažil se ji vrátit Paulovi, ale ten už držel jeho ruce tak, že mu nehrozilo žádné nebezpečí.
„Kde lítáš, člověče? Generál O’Neill nás zastřelí, když se zase zpozdíme!“ burcoval svého kamaráda, aby jej následoval přes půlku osady do reprezentativní budovy, odkud zamířili do podzemního bunkru, v němž teď sídlila jejich nová, moderně vybavená laboratoř. Jen co se rozrazily dveře dokořán, Jeff si zavolal Freyra, který jim byl k dispozici dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Paule, Jeffe,“ uvítal každého zvlášť a očekával příkaz, který by vyvolal na obrazovky program, na němž už několik týdnů usilovně pracovali.
„Freyre, načti program Heroes, poslední aktualizaci,“ přikázal Jeff a sledoval, jak se před jeho zraky vykresluje jeho a Paulův výtvor.

Neznámá galaxie, Neznámá soustava, 28. Června 2010
Už celých sedmadvacet dnů se zbytek posádky George Hammonda omezoval pouze na prostory nepoškozené průletem typického ohonu, jímž se komety v celém vesmíru vyznačovaly. Velitelka lodi, Sam Carterová pomalu dopíjela poslední šálek kávy, který na lodi ještě zbyl. Slastně si vychutnala úplně poslední lok a prázdný hliníkový hrnek položila na stůl, kolem nějž seděl ještě major Kevin Marks se svojí přítelkyní majorem Megan Cooperovou a doktor Daniel Jackson.
„Danieli, na jak dlouho nám ještě zbývají zásoby?“ podívala se přes vršek svého laptopu, do nějž se promítala nejnovější data o opravách lodi, na níž se ustavičně pracovalo, i když to celou posádku fyzicky i mentálně úplně vyčerpávalo.
„Dýl jak týden už nevydržíme,“ vytáhl z kapsy papírek, na němž byly vypočteny jednotlivé příděly na osobu ku časovému intervalu.
„Doufám, že do té doby budeme mít zprovozněn pravý podsvětelný motor, na němž Parsons už dva týdny pracuje,“ podala papírek zpátky Danielovi a sama se zvedla, že se opět vrátí ke své práci na vnějších senzorech, které by mohly napovědět, kde Hammond je a jestli je někde v blízkosti nějaká obyvatelná planeta.

Mléčná Dráha, Omega, 28. Června 2010
„Fajn, jak jsem na tom s energetickou vytížeností?“ koukl do pravého dolního rohu obrazovky, kam Freyr promítnul počet nutně zapojených naquadahových generátorů Mk.III.
„To je hodně Jeffe, budeme to muset zredukovat,“ přemýšlel Paul nahlas, na což měl Freyr jako vždy přichystanou odpověď.
„Kdybychom využili neutrino-iontových generátorů, problém s energií by se vyřešil,“ navrhl Freyr přesně podle očekávání.
„To už jsme ale řešili, kdybychom tam nacpali neutrino-iontové generátory, museli bychom zvětšit velikost minimálně trojnásobně a na to prostě nemáme ani materiál a ani čas, jestli sem přiletí ti emzáci, o nichž generál O’Neill mluvil,“ smetl Jeff nápad ze stolu.
„Pak už zbývá jen doufat, že do té doby, než bude tato loď uvedena do provozu, přijdou alianční vědci s naquadriovým generátorem,“ přenesl se Freyr jinam, kde jej bylo zrovna zapotřebí.
„Možná bychom to měli zvážit, Jeffe,“ naléhal Paul na svého přítele, který byl neoblomný a stál si jako beran za svým.
„Ne. Už tak bude stavba trvat minimálně rok a půl, což je skoro dvakrát tolik než obyčejné lodě třídy Daedalos. Ty ale nebudou stačit na to, co se na nás chystá a kvůli jejich velikosti prostě není možný dát tam všechno, co bude potřeba a čím momentálně můžeme disponovat,“ praštil pravou rukou do stolu a začal si ohryzávat nehet na levé ruce, když usilovně přemýšlel nad tím obrovským číslem, které mu blikalo v pravém dolním rohu.
Paul mlčky a nehnutě seděl ve svém křesle, zatímco si vyjel aktualizovaný deník, do nějž se zaznamenával jakýkoli nápad či jen myšlenka, která by vedla k vývoji naquadriových generátorů.

Neznámá galaxie, Neznámá soustava, 5. Července 2010
„A je to tady, došly nám i poslední zásoby,“ zahodil major Marks poslední prázdný obal od energetické tyčinky, která mu ještě zbyla v kapse své kombinézy.
„Tak od teď můžem baštit třeba vzduch,“ povzdychla si Megan, když do místnosti vtrhla rozjasněná velitelka lodě.
„Sedejte do sedel, vyrážíme!“ předala Marksovi i Cooperové touchpady, na nichž byla stručná zpráva o dokončení opravy pravého podsvětelného motoru, pokud se tomu dalo říkat oprava.
„Jak jsou na tom senzory?“ optal se ještě na stav systému, který si vzala na starosti sama Sam.
„Nechápu, jak můžou vůbec fungovat při tom všem poškození,“ nechala se jako první transportovat na můstek.
Když byli i oba vrchní důstojníci na svých místech, Megan zažehla pravý podsvětelný motor, který byl schopen pracovat jen na sedmi procentech svého výkonu.
„Abychom mohli něco oskenovat, musíme na samotnou orbitu planety či měsíce,“ vysvětlila míru opravení senzorového systému.
Oba důstojníci výmluvně pokrčili rameny a začali se věnovat své práci. Megan zažehla trysky a Kevin zase přepnul funkci senzorů na svoji konzolu.
„Madam?“ sledoval senzory, jako by viděl ducha.
„Co máte, majore?“ otočila svoji blonďatou, mnohem delší hřívu přes své pravé rameno, kde zpozorovala úkaz, který Markse zaskočil.
„Těžko říct, jestli to není jen nějaká vada na našich senzorech, ale pokud je to, co vidím skutečnost, tak se k nám blíží neznámé plavidlo,“ vyťukal si něco na svém počítači, který mu sice o něco pomaleji, ale přece jen vypočítal, kolik času zbývá do kontaktu.
„A do kontaktu zbývají jen dvě hodiny, pokud budeme udržovat současnou rychlost. Kdybychom stáli na místě, jím by to trvalo ještě dva týdny,“ dal všem na můstku vědět, že blížící se loď nebude ze zrovna přespříliš vyvinutého kraje.
„To odpovídá rychlosti 93 750 km za hodinu,“ rychle si spočetla Carterová, což ji i tak překvapilo, neboť pozemské raketoplány mohly létat rychlostí okolo 28 000 km/h.
„Megan, vezměte nás k nim,“ přikázala Sam a raději nechala na můstek transportovat i Daniela, kdyby bylo třeba jeho lingvistických dovedností.
Dvě hodiny po všeobecně mnohem vyšší náladě uběhly jako voda. Obzvláště při práci, která se ani teď nezastavovala a desítky lidí simultánně opravovaly mnoho těžce, či středně poškozených systémů.
„Madam, jsme jen dvě minuty vzdáleni od kontaktu, mám zahájit brždění?“ jen pro jistotu se přeptala na další krok, který byl schválen a Hammond tak začal pozvolna brzdit, což udělal i proti němu plující raketoplán.
„Pane guvernére, neznámé plavidlo zpomaluje a zřejmě se chystá na komunikaci. Naše senzory rovněž ukazují, že je jejich loď vážně poškozena. Doufám, že můžu říci, že pro nás nepředstavují žádné riziko,“ vyslovil zbožné přání a připravil své muže na kontakt.
„Madam, pět vteřin do kontaktu,“ odpočítával Marks, zatímco komunikační důstojník nahodil zaplátovaný systém vedený přes terciální obvody, které byly smrští asteroidů nejméně poškozeny.
„Neznámému mimozemskému plavidlu, zde plukovník Samantha Carterová z pozemské lodě George Hammond. Přicházíme v míru a nemáme nepřátelské úmysly. Naše loď je těžce poškozena a žádáme vás o pomoc,“ vysílala upřímně míněnou zprávu vstříc svým možným zachráncům, kteří zprávu přijali, ale jak se dalo očekávat, nerozuměli ani jednomu slovu.
„Tohle je k ničemu, nerozumíme jim ani slovo a náš překladač to také nepoznává, žádáme o radu!“
„Veliteli Seraku, zkuste vyslat textovou zprávu, podle našeho lingvisty je možné, že mohou být naše písma stejná, i když je mluvený jazyk naprosto odlišný,“ uslyšeli muži ve svých sluchátkách možné řešení.
Obě diametrálně odlišné lodě proti sobě stály jako dva sokové. Miliardy neutrin bombardovaly každou sekundu povrchy obou plavidel, mezi nimiž probíhala další výměna zdvořilostních pozdravů, kterým však nikdo nerozuměl. Přesně dle instrukcí však „domácí“ vyslali textovou zprávu, kterou major Marks ihned spustil na hlavní obrazovku, na níž se zaměřil především doktor Jackson.
„To mě po…“ vykulil oči, když zpozoroval písmo, jež neviděl už dlouhých dvanáct let.

Mléčná Dráha, Omega, 5. Července 2010
Lehce zarostlý a méně upravený generál O’Neill zavítal jako vrchní velitel Omegy do kanceláře svého druhého zástupce a shodou okolností i generálního velitele vesmírné páteřní obrany, která čítala pouhé tři lodě třídy Daedalos – Daedala, Apollo a Suvorova. Naproti tomu pěkně upravený a do hladka oholený Steven právě spínal štos papírů k sobě, aby se mu lépe zakládaly do složky, kterou uložil do svého stolu.
„Měl bych ti pořídit sekretářku,“ usmál se Jack věci, kterou nikdy nemusel řešit.
„Když ale dovolíš, vyberu si podle svýho vkusu,“ přivítal svého přítele a nadřízeného v jednom.
„Já slyšel, že už sis vybral,“ snažil se vymámit nejnovější informace o Stevenovi a jedné Athosiance v o trochu mladších letech.
„Jedna bába povídala,“ smetl toto téma ze stolu a vyhrabal ze šuplíku PDA, které před dvěma dny obdržel od Serrakinů.
Krom úvodních informací obsahovalo hlavně soubor, v němž Caldwell podepsal souhlas s operací, která měla Serrakinům poskytnout nový domov. Domov, v němž by mohli vybudovat svoji ztracenou suverenitu a v budoucnu dostát svým závazkům vyplívajícím z alianční smlouvy.
„Vidím, že už máš všechno v malíku,“ vrátil PDA zpět Stevenovi, který jen kývnul a nabídnul Jackovi pivo.
„Až po službě,“ s díky odmítl a předal Stevenovi milou povinnost zkoordinovat taktický plán útoku.
„Budu u sebe, kdybys něco potřeboval,“ nechal Stevena pracovat, neboť jej čekala dlouhá porada s veliteli lodí.

Neznámá galaxie, Neznámá soustava, 5. Července 2010
„Furlingové?!“
„Nemusí to být nutně oni, ale to písmo, co vidíš, patří Furlingům. Přesně takové bylo na zdech v Heliopolis, kde, jak víš, byla jejich wikipedie,“ chtěl ukázat fotografie uložené v jádru, než mu došlo, že je jádro poškozeno.
„A přečteš to?“
„Pokusím se, ten jazyk už jsem hodně dlouho neprocvičoval,“ začetl se a zkoušel při tom volnější překlad pro své kolegy.
„Vítejte na území…to slovo neznám, ale asi to bude národnost,“ přečetl jméno tak jak leželo a běželo.
„Vítejte na území Faragutské provincie v galaxii Hydra?!“ koukl po Sam, jestli takové označení pro galaxii existuje.
„Hydra?!“ vyvalila oči, když jí došlo, jak daleko je Hammond od své domovské galaxie.
Rychle něco naťukala do svého laptopu, v němž probíhal velice přesný výpočet.
„I s hypermotory by nám návrat k Zemi trval více než 254 let, absolutně nechápu, jak jsme mohli za tak krátkou dobu doletět zrovna sem. Pokud vím tak ani Destiny není tak daleko,“ došlo Sam, že už nikdy neuvidí svoji rodnou galaxii.
„Prosíme, vysvětlete důvod vaší přítomnosti,“ pokračoval Daniel, aby vyhnal myšlenky na to, co se právě dozvěděl.
„Danieli, přelož prosím moji nahrávku a vysvětli jim, jak jsme se sem dostali,“ přikázala Sam a s obličejem v dlaních usedla do svého křesla.
Zpráva přišla ještě čtyřikrát, než se Danielovi podařilo přeložit vše ke své spokojenosti a nechal zprávu odeslat na raketoplán, z něhož byla zpráva přeposlána na domovskou planetu. V řídícím středisku podobném tomu na Zemi zpráva vyvolala obrovské pozdvižení. Nejenže cizinci znali jejich jazyk, ale navíc pocházeli ze Země.
„Země?! Odtud pocházeli Antikové, úhlavní nepřátelé našich stvořitelů,“ ozývali se hlasy mezi muži a ženami v řídícím středisku.

Mléčná Dráha, Omega, 5. Července 2010
Steven Caldwell zrovna chystal zasedací místnost rady Aliance Mléčné Dráhy, když se přímo vedle něj zobrazil Freyr, který převzal povinnosti vrchního velitele asgardského „počítačového impéria“.
„Generále, plukovníci Ellis, Kleinman a Smirnov byli informováni o dnešní poradě. Velvyslanec Kalan, pan Quinn, Halling, Teal’c, Katana a pan Finn se dostaví během následujících dvou hodin. Mohu pro vás ještě něco udělat?“
„To bude vše, děkuji Freyre.“

Hydra, Faragutská soustava, 5. Července 2010
Od odhalení původu neznámých cizáků ve sluneční soustavě uběhlo jen pár okamžiků, během nichž mezi raketoplánem a domovskou planetou probíhala velmi žhavá debata.
„Okamžitě se vraťte domů, my mezitím zkontaktujeme naše pány,“ byla poslední slova, než raketoplán nahodil zpět motory a obkroužil kolem Hammonda kolo, po němž opět zamířil zpět ke své domovské planetě.
„Madam, raketoplán bez jediného udání důvodu zažehnul motory a vrací se zpět k planetě,“ informoval Marks o zcela zjevné situaci.
„Navíc zachytávám vysílání nejen k planetě, ale také mimo sluneční soustavu,“ nebyl si zcela jist, zdali může senzorovým obrazům naprosto důvěřovat.
„Danieli, neříkal jsi, že jejich jazyk vychází z toho furlingského? Jaká je šance, že ještě stále existují a to vysílání je určeno jim?“ přemýšlela nahlas, ale Daniel se klasicky zapojil.
„Šance existuje vždy. Dlouhé roky jsme si mysleli, že jsou mrtví, než jsme v Pegasu objevili Odina. To on nám oznámil, že narazil na Furlingy, kteří podle jeho slov stále žijí…“
„A že jsou ovládaní jejich dřívějšími nepřáteli,“ dopověděla za něj a zamyslela se jak již dlouho ne.
„Marksi, zaměřte posádku raketoplánu a transportujte ji do cely 2A. Cooperová, přidejte tam trošku atmosféry a tlaku, aby nám tam neumřeli dekompresí,“ mrkla směrem ke Cooperové, přičemž ji Daniel chytil za ruku a tázavě se na ni podíval.
„Situace se změnila. Jsme 250 let od domu a jediné na čem mi teď záleží, je naše přežití, lidskost musí stranou,“ uzemnila Daniela, který v hloubi duše věděl a souhlasil, i když se jeho vnitřní hlas snažil nesouhlasně křičet.
„Přeneste bezpečnostní tým na palubu raketoplánu, možná tam budou nějaké zásoby.“
Jen co se bezpečnostní tým zhmotnil na palubě, uviděli hladké bílé stěny, které připomínaly sterilní nemocniční prostředí, v němž všichni tři strávili již mnoho dlouhých hodin.
„Atmosféra dýchatelná, umělá gravitace, a pokud rozumím téhle obrazovce, tak mají dokonce vyspělé senzory. Tohle bude Hammond,“ poklepal na obraz Hammonda, kolem nějž se pohybovalo mnoho výstražně blikajících slov.
„Asi jim došlo, jak bledě na tom jsme,“ usmál se velitel bezpečnostního týmu.
„Fajn, prohledejte každej kout téhle rachotiny a shromážděte veškeré jídlo, co najdete, sem,“ ukázal na místo, kde stál, přičemž se sám vydal do jiné sekce.
Prohledat malý raketoplán nezabralo ani půl hodinky, během níž všichni tři muži shromáždili velké množství jídla, které mužům v raketoplánu mělo vydržet ještě více jak měsíc. Toto množství však pro zbytek posádky Hammonda i přes přísné příděly vystačí na pouhý týden, jak jeden z mužů odhadl. Když byl i poslední nepostradatelný drobek na svém místě, veškeré zásoby jídla a vody spolu se třemi muži cestovaly v podobě atomů na pozemského Hammonda, jehož motory dostaly šťávu a v předem určeném směru se loď vydala na okružní jízdu kolem sluneční soustavy, která mohla pro posádku Hammonda skrývat při velkém štěstí nový domov.
„Megan nastavte kurs o tři stupně východněji od kursu raketoplánu. Při našem štěstí to bude dostatečně daleko od jejich domovské planety,“ výmluvně se podívala po své podřízené, která by taktéž trochu štěstí přivítala.

Mléčná Dráha, Omega, 5. Července 2010
Ellis, Kleinman, Smirnov, Bra’tac a orbánský zástupce Kalan už několik krátkých minut seděli na svých místech, kolem kulatého prosvíceného stolu, v jehož středu prozatím „vlála“ holografická vlajka Aliance Mléčné Dráhy. Ta zcela očekávaně zmizela a místo ní se vykreslil pro některé neznámý měsíc obíhající plynového obra, jehož označení mělo v pozemských počítačích místo čísel a znaků – Galar. Na jeho orbitě poletovalo několik červených teček, kolem nichž se zvýrazňovala čerstvě sebraná data.
„Jak vidíte, máme to živě, přímo z místa činu,“ hodil lehčí vtípek na začátek a rozesmál minimálně půlku obecenstva.
„Nutno podotknout, že Tok’rové a jejich špioni dost riskovali, když pro nás tuto přímou subprostorovou linku zařizovali,“ musel před umem a ochotou bývalých, ale i současných spojenců smeknout klobouk.
„Kde vůbec jsou jejich zástupci?“ optal se Smirnov, který s jejich účastí počítal.
„Ba’al jim je stále v patách a nemají chvíli klid, přičemž decentně naznačili, že je zde velká šance, že je jeden nebo i více jeho špehů mezi našimi jaffskými přáteli,“ pokynul směrem k Bra’tacovi, kterého tato slova nenechala klidným.
„Jak…“
„Mistře Bra’tacu, tuto možnost jsme museli zvážit už při zničení původního stanoviště Omega, přičemž je zde několik málo náznaků, že nás Aschenové našli právě díky Ba’alovi. To načasování prostě smrdělo,“ vnesl trochu rozumu do Bra’tacova zamýšleného peprného projevu.
Takhle jen pokýval a musel uznat, že to není zas až tak nemožná situace, i když by za každého Jaffu zde na Omeze nasadil vlastní život.
„Kvůli tomu zde ale nejsme,“ usměrnil debatu správným směrem a přiblížil obraz na několik červených teček.
„Galar je hlídán, podle našich odhadů jedním z posledních svazů, kterými Aschenové disponují. Krom jejich mateřské lodi nad Aschenem a několika dalšími loděmi rozprostřenými po celé konfederaci je toto zdaleka největší bitevní skupina, která by po našem útoku zanechala Ascheny hodně nekryté a zranitelné vůči našim útokům,“ radoval se Caldwell, i když to všechno bral v teoretické rovině.
„Celý úderný svaz čítá šest lodí. Jak víme, naše poslední střetnutí se nesla v duchu vyrovnaných bojů, což jen dokazuje důležitost zničení této bitevní skupiny,“ uviděl souhlasná přikývnutí všech zúčastněných.
„Generál Brown ve vedlejší místnosti plánuje pozemní část útoku, a jak vám jistě došlo, já si vezmu na starost plán vesmírného útoku, který zaměříme především na vyřazení a až v krajních případech na zničení lodí. Několik našich bezpečnostních týmů pronikne na paluby, a pokud to bude možné, převezmou řízení, nebo alespoň zkopírují databanky na přenosné paměťové krystaly. Tím bychom mohli získat jejich nejnovější technologie a zároveň zajistit Serrakinům nové bitevní lodě, které by ochránily v následujících měsících Galar před napadením, když nebudeme schopni měsíc permanentně hlídat našimi loděmi,“ vykouzlil na Warrickově tváři široký úsměv, když zvážil návrh, s nímž před několika dny přispěchal.
„Tím pádem budeme spoléhat na jumpery, kterými napřed donutíme změnit Ascheny frekvence svých štítů, čímž se zcela odkryjí jaffským zbraním. Ty budou primárně zaměřeny na hypermotory a emitory štítů. Jakmile budou tyto systémy vyřazeny, bodové zbraně a konec konců i coilgunové projektilové dělo by pak nemělo být problémem pro naše bezpečnostní týmy vyřadit, když je nechceme zničit,“ podíval se hlavně na velitele pozemských bitevníků, které budou v první části oslabovat silné aschenské štíty, přičemž po jejich vyřazení dostanou svoji šanci railguny, starší a slabší sesterské zbraně coilgunových baterií.
„V zaměstnávání štítů drony bychom vám měli být schopni pomoci,“ zaskočil všechny Kalan, který byl doteď tichý a vyčkával na svoji chvíli.
„Váš křižník je již bojeschopný?“ podíval se zaskočený Ellis po zástupci Orbány.
„Některé systémy ještě nejsou zcela funkční, ale naše dronové baterie jsou již provozuschopné a první testy prokázaly, že i přes nulovou manévrovatelnost jsme schopni je detonovat v námi zamýšlených prostorách,“ ukázal na úžasný technologický postup, k němuž se za pomoci pozemských techniků Orbána vypracovala.
„Ophrys bude připraven a dostojí svým povinnostem pomoci spojencům při získávání nového domova,“ mířil svůj pohled na Warricka, který vítal jakoukoli pomoc.
„Moc děkuji, velvyslanče Kalane,“ poděkoval Warrick a nadále se soustředil na vysvětlování podrobného bojového plánu, jejž Caldwell vymýšlel několik dnů, když se Omeze dostala do rukou nová fakta.

Hydra, Faragutská soustava, 6. Července 2010
„Vítejte na Hammondovi,“ uslyšela trojice poměrně vysokých humanoidních mužů, kteří se zavázanýma očima museli spoléhat jen na svůj sluch, i když jim tato řeč pramálo říkala.
„Myslím, že ti nerozumí, Sam,“ usmál se Daniel, který vpochodoval do zadržovací cely spolu s velitelkou lodě.
„Pravda, můžeš jim to přeložit?“
„Maximálně na papír nebo tablet,“ musel si přiznat, že komunikace mluvou momentálně nepřipadá v úvahu.
Sam se podívala na jednoho z mužů, kteří zde hlídali hosty, aby neuprchli a přikázala mu donést její tablet, který momentálně ležel na jejím velitelském křesle. Dva rychlé bílé záblesky v krátkém sledu oslnily nevelkou místnost, přičemž se vyžadovaný přístroj dostal do rukou Daniela.
„Můžeš začít,“ pobídla Daniela, který využil psacího pera, aby co nejpřesněji nakreslil jednotlivé znaky pro písmena.
Než Daniel napsal celé přivítání, bezpečnostní složky rozvázaly ruce jednomu z mužů a provazy použily k jeho připoutání přes hrudník, aby mohl alespoň částečně komunikovat, k čemuž potřeboval nyní již uvolněný zrak. Jeho zorničky se rychle stáhly při adaptaci na tmu, přičemž mu tep vyletěl rapidně vzhůru. S širůčky potu převzal do svých rukou Danielův tablet, kde si velmi podrobně přečetl větu, která byla sice lehce kostrbatá, ale k účelu domluvy to stačilo. Chvíli koukal, jak smazat napsaná slova, než Danielovi došlo o, co se snaží. S chápavým výrazem přiskočil, zmáčknul tlačítko znázorňující gumu, přičemž umožnil zajatci komunikovat. Ten mnohem obratněji napsal pár slov, která Daniel chvíli louskal.
„Chce, abychom pustili jeho muže, prý jen plnili rozkaz, který vydal,“ začal muž klasickou vyjednávací hru.
„Vysvětli mu, že je momentálně nemůžeme pustit, ale že jim neublížíme, dávám mu své slovo, pokud to pro něj vůbec bude něco znamenat,“ zamyslela se, když ji ve vysílačce vyrušila Megan.
„Plukovníku, na senzorech máme planetu, která bude zřejmě domovskou planetou našich nových kamarádů,“ dávaly i přes chabý výkon celkem jasný obraz.
„Už jdu! Danieli, pokračuj s výslechem, snad se něco dozvíš a až budeš něco vědět, informuj mě,“ vydala poslední rozkaz, než se nechala transportovat do stále pocuchaného řídícího místa celé lodě.
Kevin spolu s Megan seděli na svých místech, z nichž pohodlně ovládali líně se sunoucího Hammonda.
„Víme, kolik je na povrchu obyvatel?“
„Těžko říct, až tak přesné naše senzory asi nebudou,“ uviděl, jaký má počítač problém s přepočtem.
„Ale asi mám i dobrou zprávu,“ přenesl obraz na hlavní obrazovku, která lehce problikávala.
„Co to je?“ připadala v úvahu jen jediná logická otázka.
„To je měsíc této planety. Má stabilní atmosféru. Dvacet tři procent kyslíku, sedmdesát pět procent dusíku a zbytek vzácné plyny. Téměř perfektní pro život,“ rozradostnily jej údaje, které i přesto musel brát lehce s rezervou.
„Nějaké životní známky?“
„Asi dva tisíce na přivrácené straně, ale zdá se, že je na měsíci nějaký prvek, který blokuje účinky senzorů, protože se mi některé oblasti vůbec nevykreslují,“ nechtěl věřit, že by to byla náhoda.
„Megan, vezměte nás na druhou stranu, možná bychom tam mohli nepozorovaně přistát a zkusit opravit loď,“ vykouzlila informace o měsíci Sam úsměv na tváři.
O několik málo minutek se už Hammond pohupoval na oběžné dráze přirozené družice nevelké planety. Přesně podle přání. Nikde nikdo, bohatá fauna i flóra, prostě perfektní místo pro život.
„Doktore Parsonsi, hlaste se prosím na můstku,“ přizvala do řídícího uzlu hlavního šéfinženýra, který měl tolik práce, že malé vyrušení přivítal.
Jen co jej transportér opět složil dohromady, utkvěl jeho pohled na lehce rozčepýřené Sam, jejíž vlasy trčely do několika směrů, jako by právě prošla statickou elektřinou. Lehce se pousmál, a když Sam došlo co se děje, rychle své vlasy přinutila k poslušnosti a svázala je gumičkou, kterou nosila ve své náprsní kapse. Tázavým pohledem donutila šéfinženýra ke zrudnutí v obličeji, ale nenechala jej dlouho trápit a po delší době jej přivítala na můstku.
„Děkuji plukovníku, už jsem zde hodně dlouho nebyl,“ rozhlédl se kolem, ale k dokonalosti měl můstek ještě daleko.
„Mohu vědět, proč jste mě sem zavolala?“ vykoukl ven, kde uviděl líně se otáčející družici.
„Našli jsme vhodné místo pro přistání, chci si potvrdit názor, že to Hammond přežije v jednom kuse,“ položila spíše řečnickou otázku, na kterou ale stejně chtěla znát odpověď.
„Přežije, ale jestli to bude v jednom kuse, to si netroufám odhadovat,“ nahodil přesně ten výraz, který mluvil za vše.
„Marksi, našly zde senzory další místo, kde, jak předpokládáte, bude ten rušivý element?“
„Ano madam, přeposílám Megan souřadnice,“ naťukal jednoduchý příkaz, který na senzorové mapě Megan zvýraznil jeden bod, na nějž zaměřila svoji pozornost a navedla Hammonda do pomalého sestupového procesu.
Sam usedla do křesla a sledovala doktora, jak zběsile hledá nějaké volné křeslo, v němž by se uvelebil. To bylo v zadní části, vedle jednoho nebezpečně visícího panelu, který ještě nebyl opraven a teď si doktor vyčítal, že mu nevěnoval dostatečnou pozornost. To už ale Sam zapnula interkom a oznámila celé posádce, o co se Megan právě pokouší.
„…Věřím, že vše dopadne v naprostém pořádku, ale pro jistotu se něčeho pevně uchopte, mohlo by to s námi házet,“ ukončila malý proslov, po němž se skálopevně soustředila na obraz před sestupujícím Hammondem.
„Plukovníku, sice se mi podařilo opravit dva emitory štítu, ale to na ochranu celé lodě opravdu nebude stačit,“ ukázal na hlavní obrazovce červeně blikající oblasti, kde díky vlivu tření docházelo k poškození pláště, který se začal díky dřívějším mikroprasklinám nebezpečně drolit.
„Věděli jsme, že budou nějaké ztráty, ale Hammond to vydrží, nikdy nás nenechal ve štychu,“ věřila, že bude vše v pořádku.
Horní vrstva atmosféry pominula a Hammond slastně proplul do nižší vrstvy, kde už jeho trup ochlazoval studený vzduch.
„Vidíte? Já vám to říkala,“ usmála se, když se po celé lodní konstrukci prohnala rázová vlna – pravý nadsvětelný motor explodoval a uvrhl Hammonda do ničím neregulovaného pádu.
„Zapojte všechny funkční manévrovací trysky!“ zařvala ihned Carterová, i když věděla, že Megan ví naprosto přesně co má v tu chvíli dělat.
Veškerá dostupná energie proudila do několika málo trysek, které doslova rudnuly pod náporem a tlakem, který na ně byl kvůli zpomalení pádu vyvíjen.
„Pravá přední tryska zničena madam,“ oznámila důležitou informaci, ale dál se soustředila na vyrovnávání, které šlo velice pomalu.
„Všichni se připoutejte,“ zakřičela na všechny, kdo byl tou dobou na můstku.
Sama si přitom zapnula bezpečnostní pásy ukryté na pravé straně opěrky. S křečovitě zarytými nehty do měkčí vypolstrované vrstvy se modlila a prosila o bezpečné přistání, které se s přibývajícím časem a ubývající vzdáleností stále více zdálo jako holý zázrak. Megan se tak moc snažila, ale bylo to zbytečné. Hammond v rychlosti několika kilometrů za sekundu narazil svým levým hangárem do špičky vyšší hory a nadále pokračoval jako ničím neřízená střela do obrovského nížínného údolí, kde jeho cesta skončila s obrovskou explozí šířící se napříč lodí.


Mno a s velkým bum se zase na nějaký ten týden loučím :bye: . Snad se díl líbil, nebyli jste moc šokováni nebo naopak až moc (ne)příjemně překvapeni...
V případě dotazů jsem k dispozici a jinak SALUT :bye:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
No je pátek a konecne jsem se dostal k přečtení dalšího dílu. Zajímavé linie uz se těším na další pokračování. By jsem řekl že Hamond doletal
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko - po delší době :)

Posílám další díl, tak snad se bude líbit. Přeji hezké počtení.

4. Díl (Podzemí – Underground)

Mléčná Dráha, Galar, 11. Července 2010
Mladý aschenský muž klidným rovnoměrným tempem přepisoval jeden ze starších poškozených galarských souborů do nového superpočítače. Jeho konstrukce byla čistě aschenská ovšem databáze byla plná různých mimozemských databází, mezi nimiž nechyběla mimo jiných ani antická, jejíž část zkopírovali z na svém domovském světě umístěné základny. Chtěli tak předejít kompletní ztrátě, pokud by byl Aschen napaden cizími vesmírnými mocnostmi, jež hrozily Aschenu každým dnem. Dnes k nim přibude i další část galarské databáze, jejíž hlavní úložiště bylo zničeno při útoku orijských vojsk před několika lety. Zatímco jemu podobní pracovníci prováděli téměř totožnou práci jako on, velitelství aschenských pozemních a vesmírných vojsk vzrušeně debatovalo nad jedním z pro ně důležitých témat. Přesně tutéž debatu měli možnost poslouchat všichni velitelé pozemských vesmírných plavidel.
„Hermiode, jak je na tom naše maskování?“ zeptal se již lehce znuděný Kleinman, který vedl svoji loď teprve po druhé do bitvy, jejíž výsledek neměl zcela jasné parametry.
„Jak dlouho, než přiletí Ophrys?“ položil další otázku, po níž následovalo zobrazení pomalého odpočítávání na hlavní obrazovce.
Podobné otázky padaly i na dalších dvou pozemských plavidlech, které byly stejně jako Daedalos zcela zamaskovány. Na Apollu pak plukovníka Ellise zajímala ještě jedna důležitá informace, která mohla celou operaci prozradit.
„Heimdalle, nějaké známky detekce Ophryse aschenskými senzory dlouhého dosahu?“
„Nikoliv, plukovníku. Úpravy hyperprostorového pole proběhly stejně úspěšně, jako na našich lodích,“ těšilo Heimdalla, že alespoň něco dobrého vzešlo z Chrisovy sebevražedné mise, jejíž průběh byl velice pečlivě monitorován a z Chrisovy strany i dokumentován.

Můstek Ophryse, hyperprostor
Vysoký statný muž v šedivě-bílé uniformě vykládané pěti trojúhelníkovými frčkami se právě dostavil na můstek své nové lodě. Veškeré osazenstvo povstalo a zasalutovalo svému veliteli. Ten s díky opětoval vojenské konvence a jako první se usadil do prostorného plně otočného křesla, kolem nějž byla tatáž křesla doplněná o několik počítačových terminálů. Můstek v mnohém připomínal ten na antických lodích třídy Aurora, což bylo vzhledem ke konceptu, z nějž tato loď vycházela zcela logické.
„Jak jsme na tom?“ otočil se k operátorovi po své pravici.
„Hypermotory pracují na sedmdesáti procentech. Při vyšším výkonu dochází k nestabilitám, při nichž dochází k otřesům, jež jsme zažili hned po vstupu do subprostoru, veliteli.“
„Je to náš první ostrý test, bylo jasné, že ještě budou nějaké mouchy,“ uklidňoval se kapitán lodě, jejíž jméno bylo stejné jako jedna z častých lidských vlastností – Pýcha.
„Štíty a zbraně?“ otočil se na druhého a těsně za ním sedícího třetího operátora.
„Naquadahové generátory nové generace dodávají stabilní množství energie, ovšem jak moc budou tyto štíty silné, se ukáže až při samotném boji. Simulace ovšem naznačovaly, že budou přinejmenším stejně výkonné jako ty, jimiž jsou vybaveny pozemské lodě.“
„To rád slyším,“ pochválil svého technika, i když vlastnosti a schopnosti lodi dávno věděl.
„Asgardské zbraně jsou připraveny, antická bodová obrana taktéž,“ ujistil zbraňový specialista svého velitele, přičemž si nechával tu horší zprávu na konec.
„Ovšem dronové baterie hlásí menší problém s energií. Již jsem poslal údržbářský tým, aby se na to podívali.“
„Výborně, drony se nám budou hodit, ať si týmy pospíší,“ vydal ještě jeden z posledních přípravných rozkazů, než se čas výstupu nachýlil ke svému konci.

Mléčná Dráha, A5J-771, 11. Července 2010
Naprosto uvolněný Chris, stejně jako poslední dny tohoto klidného týdne, trávil na své nové planetě, na níž hospodařil spolu se svojí hospodyňkou a šéfoval jedné z mnoha luciánských větví. Slunce svítilo, ptactvo pělo své ódy a velké množství techniků či obyčejných vojáků pobíhalo pro zábavu po několika přistanuvších mateřských lodí. Stejně tak se větší množství techniků věnovalo stále neúplně prozkoumaným možnostem aschenských žacích strojů, jejichž subprostorové lokátory byly vyřazeny již na planetě, kde byly odcizeny. I proto byl Chris klidný, neboť tušil, že skutečné umístění těchto tří strojů nemá aschenská vláda při ruce.
„Fascinující,“ pročítal Chrisův hlavní technik přeloženou část databáze, v níž se ukrývalo obrovské množství nejmodernější technologie, jíž Aschenové využívali k mnohým prospěšným, ale i ne příliš košer věcem.
„Co tam máš tentokrát?“ přispěchal k hlavnímu technikovi jeho podržtaška Bery.
„Kromě jinýho se Aschenům podařilo přeměnit plynného obra v jejich sluneční soustavě na druhé, umělé slunce,“ pročítal si složité rovnice a výpočty s nimiž bylo třeba počítat, aby zažehnutí plynného obra proběhlo úspěšně.
„Děláš si srandu?“
„Tak si to přečti sám,“ přepustil své místo svému kamarádovi, přičemž se mu v hlavě rodil velice bláznivý plán.
„Druhé slunce…to by zvýšilo naši úrodu zhruba dvojnásobně a…a…a…“ zakoktal se Bery při svých úvahách do spirály bláznivých teorií.
„Kradeš mi to přímo z huby,“ usmíval se Ari a překopíroval soubor na přenosný laptop, s nímž zamířil do „paláce“ v němž Chris dováděl se svojí hospodyňkou, která si Chrise po dlouhých měsících konečně pustila k tělu.
„…nech toho,“ laškovala Liva s Chrisem, který ji právě chytil za boky a silou z ní strhnul sešněrovanou halenku připomínající korzet.
„Víš, že si nemůžu pomoct,“ vlilo se mu do těla velké množství hormonů, které z něj dělaly zvíře.
Ruce vystřelily z boků vzhůru a uchopil měkká velká prsa, s nimiž si toužil pohrát od první chvíle, co Livu uviděl. Jeho malý voják stál v pozoru a dráždil Livu na stehnech, která byla těsně u sebe.
„Rozkroč se trošku,“ zašeptal něžně do ucha a sledoval, jak Liva poslušně roztahuje.
V tu chvíli nechal hračku hračkou, v mžiku sundal kalhoty i se spodním prádlem a přes vyhrnutou sukni zkusil proniknout do země zaslíbené.
„Trošku to drhne,“ usmál se Chris, naslinil prsty a pečlivě promazal oba nástroje touhy.
Druhý pokus už proběhl bez problému a Chrisova touha spojená s chtíčem jej katapultovala do sedmého nebe. Z počátku pomalý něžný sex se po několika krátkých minutách přehoupnul do rychlejšího tempa, do nějž Chris vytáhnul svůj periskop, chytil Livu do náruče a doslova s ní praštil do postele. Liva leknutím vyjekla, ale smích dal tušit, že i přes dřívější zkušenosti ji takové zacházení z Chrisovy strany nevadí. Ten toho využil, sundal sukni a kalhotky, přičemž pokračoval v předchozí práci. Poloha střídala polohu, vteřiny střídaly minuty. Po dlouhých osmnácti minutách plné neřesti se Chris zapřel o rám postele, mohutně přirazil a po krátké chvíli odpadl k vydechující Livě.
„To…bylo…uf…“ nedokázala popsat své pocity, které se v ní mísily.
„Jo? Nevypadalo to, že by se ti to moc líbilo,“ byl v Chrisově hlase slyšet smutný nevěřícný tón.
„Ale…“ byla Chrisovou reakcí kompletně zaskočena a nevěděla, jak má v první chvíli reagovat.
„Bylo to krásný, jen bude chvíli trvat, než si po těch několika letech nuceného sexu budu zase schopna užívat si jej,“ byla až nezvykle sdílná a donutila Chrise se zamyslet.
„Promiň,“ omluvil se, políbil jí na čelo a šel otevřít dveře, na něž před půl minutou někdo zaklepal.
„V klidu se obleč, já si dolů dojdu,“ hodil na sebe kalhoty a tričko.
Rychle seběhl schody a otevřel dveře, v nichž stál Ari, hlavní technik Chrisovy větve.
„Ari, o co jde?“ uvedl jej do obývacího pokoje, kam seběhla mírně rozcuchaná hospodyňka, která ihned běžela přichystat něco k pohoštění.
Ari se při pohledu na ni usmál a se stejným výrazem pohlédl i na Chrise, který jej zpražil takovým způsobem, že by Ari radši lezl kanálem.
„Proč jsem ale zde,“ odkašlal si a předal Chrisovi laptop, na němž bylo spoustu pro něj nesrozumitelných rovnic a vyobrazení, která si mohl jen domýšlet, co to je.
„To je…“
„Slunce,“ napověděl Ari a ujal se vysvětlování, aby nenechal svého velitele dlouho tápat.
„Aschenové mají ve své databázi spoustu vyspělých technologií, které ne zcela úplně chápu. Pak je jich tam spousta, kterým rozumím, ale jsou velice složité na provedení, nebo pro nás nemají žádný význam. Tady to slunce se řadí do druhé kategorie, která je těžká k provedení. Ale abych vás netrápil fyzikálními bláboly,“ naznačil uvozovky: „…ve stručnosti jde o technologii, při níž dojde k zažehnutí plynného obra, přičemž bude přeměněno v umělé slunce. Podle předběžných informací je dokonce možné jej určitým způsobem nastavit, aby kvůli větší blízkosti nespálilo atmosféru, ale jen lehce přihřívalo,“ opět naznačil uvozovky a poděkoval Livě za občerstvení, které narychlo přichystala.
„Budete mě dnes ještě potřebovat, pane? Ráda bych šla dnes dříve domů,“ požádala Chrise o volnější den, když uviděla, že by se jí nemohl při tématu, které s Arim probírali věnovat.
„V pořádku,“ pustil svoji hospodyni domů a dál se věnoval nákresu slunce, které v něm stejně jako v Arim či Berym vyvolávalo mnoho šílených nápadů.
„Tahle soustava má plynného obra,“ trklo Chrise, že by se dal tento nápad, jak Ari jistě navrhoval využít.
„Také mě to napadlo. Sice je to momentálně nad moje síly, ale když budu mít čas, věřím, že tomu do několika měsíců přijdu na kloub a pak by bylo možné nad realizací plánu uvažovat,“ nechtěl předbíhat, ale pořád živil naději, že se v této sluneční soustavě rozhoří i druhé slunce.
„Tím bychom mohli vypěstovat mnohem více kassy, čímž by se nám zvedly zisky a určitě by sem mířilo mnohem více potenciálních zákazníků. Prestiž tohoto kouta galaxie by se zvýšila…“ přestal v půlce věty, aby neprozrazoval část svého plánu, jak se zbavit Kivy a převzít podle instrukcí její místo velitele Luciánské Aliance.
„Ano, naše větev by se stala jednou z nejsilnějších. Možná bychom dokázali konkurovat i Lucii,“ běžel Arimu tentýž plán v jeho mysli, i když z pochopitelně trochu jiného úhlu pohledu.
„Ten laptop si nechám, možná bych mohl naše snahy trochu popohnat. Mám spoustu přátel, kteří mi dluží službičku a možná by nám s tím mohli trochu píchnout,“ opřel se o opěrku křesla, upil z připraveného drinku a připil Arimu na zdraví, za jeho příkladnou práci.

Mléčná Dráha, Galar, 11. Července 2010
Plukovníci Ellis, Kleinman a Smirnov spolu s Teal’cem, Bra’tacem a dalšími spolubojovníky sledovali odpočet posledních sedmi vteřin do vynoření Ophryse v senzorovém stínu plynného obra, kolem nějž Galar obíhal.
„Pět vteřin do výstupu oznámila kapitán Lena Petrova, zbraňová operátorka na Suvorovovi, který se Ba’alovým úspěšným útokem na Zemi stal jediným neamerickým plavidlem flotily, nyní již samostatné Omegy.
Všichni se již chystali na přijetí nejnovějšího člena Aliance Mléčné Dráhy, když se zcela nečekaně Ophrys vynořil jen několik desítek tisíc kilometrů před šesticí překvapených křižníků, jejichž posádka nevěděla, co dřív. Naštěstí pro Ascheny, naneštěstí pro posádku Ophryse byla loď naprosto „mrtvá“.
„Co se to děje?“ překřikoval velitel hluk vystrašených lidí, když jim loď doslova umřela pod rukama.
„Pane, vypadá to, že úpravy na hypermotorech vyvolaly nepředvídatelnou závadu. Poslední, co jsem zaznamenal, než jsme vypadli ze subprostorového tunelu byl rapidní nárůst energie, který přetížil primární, sekundární, a dokonce i záložní energetická vedení. Chvíli potrvá, než celá loď naběhne,“ odhadoval operátor hypermotorů, přičemž podle rozkazu přešel k nástěnné skříňce, odkud rozdal posádce můstku zbraně, pokud by jak velitel předpokládal Aschenové zahájili transport na palubu.
„Co se to kruci stalo?“ nechápal Ellis naprosté narušení bitevního plánu, který dostal hned na svém začátku vážné trhliny.
„Plukovníku, pokud mohu odhadovat, Ophrysovi energetické systémy byly přetíženy. Loď nyní pluje jen setrvačností a prozatím nedošlo k zapojení ani záložních energetických systémů,“ objevil se u průzoru hologram Heimdall.
„Podpora života?“
„Nefunkční, ale její opětovné zapojení by mělo naběhnout během krátkého momentu. Senzory detekují nárůst záložní nezávislé baterie,“ uklidnil situaci na můstku a poskytl veliteli akce čas na změnu plánu.
„Fajn, Daedalos, Apollo a Suvorov poletí k Ophrysovi. Jaffové vyčkají na těchto souřadnicích a počkají, až se bitva rozběhne do plného proudu. Budeme potřebovat jejich zbraně přesně v moment, kdy přepnou štíty,“ přikázal Ellis a sledoval, jak se Apollo vydalo v doprovodu dvou sesterských lodí k bezbrannému nehybnému orbánskému plavidlu.
To již bylo dle předpokladů v obklíčení dvou křižníků, které byly vyslány zjistit situaci.
„Veliteli, je to loď antického designu, ovšem oproti známým modelům tento není v databázi,“ podíval se jen pro jistotu ještě jednou, zdali se nepřehlédl.
„Vysílejte pozdravy a připojte výstrahu,“ přikázal velitel jednoho z křižníků, přičemž se ve svém pohodlném křesle předklonil a vyčkával na jakoukoli reakci.
„Pane, pochybuji, že něco uslyší, podle senzorů jim tam nic, kromě podpory života a umělé gravitace nefunguje,“ vyčkával na další krok, který musel být pečlivě probrán s Radou velitelů, kteří se přestali hádat o hloupostech a začali se věnovat důležitým věcem.
„Pánové, nemusím vám připomínat, že podle našich archeologů a doposud získaných vědomostí jsou Antikové naši prapředci, kteří s využitím dříve zničené zbraně na Dakaře zalidnili tuto a později i Pegasovu galaxii, nemluvě o poněkud vzdálenější Idě, kde by podle našich odhadů měla být hlavní planeta jejich spojenců, Asgardů,“ začal hlavní představitel Galaru malou rekapitulací.
„To by mohla být jedinečná šance, jak se s nimi spojit, ale předpokládám, že tam nemůžeme jen tak vtrhnout,“ přemýšlel jeden z mužů nahlas a jeho názor se shledával s pochopením.
„Mohli bychom navázat diplomatické kontakty. Díky našemu transportnímu systému jsme schopni přenést na palubu jednoho nebo dva členy, kteří budou hovořit našim jménem,“ nechali se všichni strhnout nadšením, které v nich loď antických tvarů vyvolávala.
„Je tedy rozhodnuto. Spojte se s předsunutými křižníky a vyšlete na antickou loď dvoučlennou delegaci v doprovodu bezpečnostního týmu,“ vydal předseda Rady velitelů rychlé rozhodnutí, které mohlo změnit budoucnost Aschenu.
Zpráva se rychlostí světla dostala až na první z předsunutých křižníků, kde se přípravy na splnění rozkazu daly do plného proudu.

Můstek Daedala
„Proč neútočí?“ nechápal Kleinman zdrženlivost Aschenů, která dávala Orbáncům spoustu času napravit poškození své lodě.
„Nemám nejmenší tušení, ale můžeme být svým způsobem rádi,“ oddechl si Ellis, který byl s Daedalem na drátě.
Všechny tři lodě byly se zbraněmi nabytými na maximum připraveny kdykoliv vypálit, pokud by se situace zvrtla. Rozhodně však nechtěl Ellis pálit dřív, než bude Ophrys plně připraven podpořit tolik očekávaný a do detailu plánovaný útok.
„Pane, na Ophrysův můstek se právě transportovalo šest osob,“ koukal vyděšeně operátor zbraní, který nevěděl, co se bude dít dál.
„Je jasné, že je nemůžeme transportovat pryč, nebo transportovat naše obranné týmy na palubu, jejich senzory by to zjistili, stejně jako my,“ přemítal Kleinman nad dalšími kroky, o nichž se již radil Ellis spolu se Smirnovem, velitelem Suvorova, na jehož komunikační linku se připojil i Teal’c.
„Plukovníku Ellisi, naše senzory zachytily cizí jednotky na můstku Orbánského plavidla, můžete to potvrdit?“ nebyl si Teal’c jistý, jestli nemá na senzorech jen nějakou vadu, neboť s jinými plavidly stejné třídy nekomunikoval.
„Máme na senzorech stejná data, jen si nejsme jisti, jak momentálně reagovat, abychom neprozradili…“ nestihl Ellis dopovědět svoji myšlenku, když bylo i skrz čelní průzor viditelné, jak oba aschenské křižníky začaly pálit na již zaštítovaného Ophryse, jehož systémy naběhly jen několik vteřin před útokem.

Můstek Ophryse
Ve všem tom zmatku protínaným jen světly baterek připnutých na příručních zbraních, byl na krátký čas můstek prosvětlen jedním velice silným zdrojem, jímž nebylo nic jiného než aschenský transportní paprsek, který na palubu Ophryse transportoval dvojici „diplomatů“ v doprovodu čtyř jen lehce vyzbrojených vojáků. Velitel Ophryse ve svém rodném jazyce (pozn. Autora: Keltština) vyzval vojáky k zaměření svých zbraní na cizí vetřelce, kteří instinktivně zvedli ruce a ve vší vznešenosti pronesli ujištění, že přichází v míru.
„Vítejte na území Aschenské konfederace, přesněji pak na planetě Galar,“ uklonili se oba diplomaté, kteří nebyli vůbec ozbrojeni.
Naneštěstí Aschenové nemluvili ani keltsky, ani anglicky, jak by Orbánci očekávali.
„Oni mluví anticky, asi si myslí, že jsme Antikové,“ neměl velitel tušení, jak z této šlamastyky vybruslit.
Ještě několik vteřin bylo hrobové ticho, než se odhodlal jednat.
„Není třeba mluvit naší řečí, jsme velice obratní i ve vašem, běžně používaném jazyce. Vždyť jsme jej zakódovali do vaší genetické výbavy,“ naprosto luxusně uhasil hořící koudel u zadku.
„Dobrá tedy,“ kývnul jeden z diplomatů hlavou a chtěl pokračovat v přivítání, čehož se ale ujal velitel lodě.
„Vítejte na palubě Ophryse,“ podal diplomatům ruku a přemýšlel, jak bude pokračovat, když nebyl schopen ani otevřít vzduchotěsné dveře.
„Ophrys, to je, pokud se nepletu Pýcha, kterou jistě tato monumentální vesmírná loď je,“ skládal aschenský diplomat kompliment, který by obyčejně byl více než vítaný.
„Děkuji,“ ocenil snahu podlézat mu.
„Rád bych vás tu provedl, ale jak vidíte, máme zrovna menší problém s naší energetickou sítí, která byla poškozena průletem mlhovinou v nedaleké hvězdné soustavě.“
„A my vám rádi pomůžeme uvést Ophryse do stoprocentního stavu, pokud budete chtít,“ i nadále se snažil získat sympatie domnívaných Antiků.
V tom ale všechna světla naběhla a celá loď opět pocítila energii ve všech svých systémech. Jako by temná aura chtěla, že hlavní technik odpovědný za opětovné spuštění energetických systémů, otevřel komunikační linku na můstek a pronesl větu, která rozhodla o osudu diplomatů a ozbrojené ochranky.
„Pane, konečně se mi podařilo opravit energetické vedení. Už můžete kontaktovat pozemské lodě, které jistě čekají na znamení k útoku,“ nestihl operátor ukončit komunikační linku včas.
Na druhou stranu se se svými loděmi nestihli spojit ani Aschenové, neboť po vytasení zbraní všech čtyř mužů, se na můstku strhla velice krátká přestřelka, která ukončila životy diplomatů i jejich bodyguardů. V ten moment se zbraně nepřátelských křižníků spustily a zasypaly Ophryse řádnou dávkou energie, kterou chtěli podpořit coilgunovými projektily. V tom ale odpověděl i Ophrys, z jehož dronových baterií se snesla nikým neřízená palba zlatavých trubců, jejichž první palba slavila úspěch a zneškodnila prvnímu křižníku dva štítové emitory, které na krátkou chvíli vyřadily v jedné části štíty. Této krátké chvíle využil Heimdall, který z paluby Apolla přenesl předem připravené týmy jednotek SGS do částí, kde zrovna nebyl štít, jenž ještě nebyl zacelen nad kompromitovanou oblastí. Šlo o pouhé vteřiny, které mohl využít jen asgardský technik, jehož rychlý zásah pomohl vyřadit posádku můstku prvního křižníku, která na tento zásah nebyla vůbec, ale vůbec připravena.
„Apollo, tady kapitán Roads, úspěšně jsme zabrali můstek a naši technikové právě spustili překladatelský program, který by nám měl pomoci při dešifrování ovládání a následném převedení všech důležitých ovládacích příkazů jen na můstek, abychom odepřeli přístup ze záložních řídících místností,“ ve stručnosti shrnul velitel útočného týmu.
I přes interkom mohl slyšet dunivé rány, které značily silné exploze na štítu, který prozatím držel palbu a neumožňoval jakýkoliv zásah na křehký trup. Ten jen odrážel záblesky dopadajících energetických pulsů, k nimž se velice rychle připojily coilgunové projektily, jež od posledních střetnutí ještě více posílily a staly se tak mnohem vražednější zbraní.
„Pane, zdá se, že od posledního střetu vylepšili projektily a přidali pod triniový obal výbušnou směs. Počítač prozatím nedokázal rozpoznat, o jakou látku se jedná,“ shrnula charismatická operátorka zbraní na Suvorovovi, který se taktéž ocitnul pod hustou palbou aschenských zbraní.
„Hermiode, jak jde prolamování frekvencí štítu, začíná zde být pořádně horko,“ komunikoval Kleinman se svým asgardským technikem, když se k energetickým a projektilovým zbraním připojily i zlatavé drony, jichž základna ještě stále měla dostatek.
„Sice se mi podařilo změnit frekvenci štítu na námi obsazeném křižníku, ovšem zbylá plavidla blokují veškeré mé pokusy o proniknutí na loď skrz komunikační linky,“ ve stručnosti shrnul boj, na nějž Hermiod prozatím nestačil.
„Aegire, udělej něco s těmi drony,“ křičel velitel Apolla do interkomu, díky němuž byl propojen se Suvorovem, jehož štíty začaly povážlivě klesat.
„Palba z měsíce ustala, pane,“ ohlásil Johnson, který s oddechem sledoval stabilizující se štíty.
Zatímco všechna tři pozemská plavidla pálila ze všech sil, Ophrys spolu s jedním z aschenských křižníků právě kropil proti nim stojící křižník, jehož posádka se stejně jako ty na lodích třídy Daedalos, snažila proniknout novou úpravou štítu, aby mohla pomoci svým krajanům ve znovuobsazení ukořistěného bitevníku. To však byla zcela marná snaha, neboť spojené síly orbánského a aschenského plavidla tropila enormní tlak na jinak stabilní a bezpečí skýtající energetický deštník.
„Pane, jejich štíty klesly pod třicet procent a dvě jaffská plavidla jsou na okraji senzorového stínu a čekají na svoji šanci,“ přečetl zprávu jeden z operátorů komunikačních systémů.
„Výborně, spojte se s pozemskými plavidly a vydejte příkaz k zahájení fáze dvě!“ usadil se velitel do pohodlného křesla, v němž se mohl otáčet o 360 stupňů a mohl tak dohlížet na práci všech svých podřízených.
Na palubě Apolla se mezitím rozběhla druhá fáze dnešního útoku, který znamenal vypuštění čtvrtiny dostupných raket, která opustila otevřená sila jedna až osm. Ty zažehly své trysky a nejvyšší dostupnou rychlostí zamířily ke zbytku vypuštěných raket, které se zaměřily na pětici bojeschopných plavidel.
„Sestřelte ty rakety,“ křičeli velitelé aschenských plavidel, když se k nim blížilo dobrých čtyřiadvacet raket.
Plný rozptyl bodové obrany slavil úspěch a ze čtyřiadvaceti raket, které explodovaly v půli cesty, jich ke svým cílům dorazilo jen deset. Zbylá desítka i tak splnila svůj účel a v přesně nastavených koordinátách explodovala. K udiveným výrazům Aschenů to však nebylo na štítech, ale jen několik desítek metrů před energetickou bariérou, která s takovýmto nárazem neměla vůbec žádný problém. Co však Aschenové netušili, bylo to, že se šestice zlato-černých plavidel vynořila zpoza senzorového krytí malého měsíce, přičemž dobře mířenými ranami zlikvidovaly na všech plavidlech několik bodových zbraní spolu s emitory štítů, které byly přemodulovány na vyrovnávání frekvencí antických dronů, které jumpery spolu s Ophrysem vypouštěly ze svých dronových baterií a zásobníků. Těmi ihned všichni Asgardé posílali jedny vojenské týmy za druhými, které na můstcích a sekundárních řídících místnostech plných zmatených Aschenů neměly sebemenší problém přebrat nadvládu nad křižníky, které přestaly pálit, a začal boj doslova o každý metr paluby.
Fáze tři přešla v plnou platnost.

Mléčná Dráha, Omega, 11. Července 2010
Generálové Brown, Caldwell i O’Neill dnes trávili odpoledne spolu. Ne že by si dělali příjemný piknik, ale díky neustálému přenosu velkých datových souborů mohli živě sledovat průběh bitvy, která se podle očekávání vyvíjela ve prospěch Aliance.
„Generálové, plukovník Smirnov před krátkou chvílí započal fázi tři, mám vydat rozkaz?“ objevil se v zasedací místnosti Freyr.
„Můžeš, Freyre,“ svolil generál Brown k poslání všech dostupných vojenských složek do boje, který pomalu přecházel z vesmíru na tvrdou a krví nasáklou zem.
Freyr se s typickým zvukem rozplynul a zhmotnil se jen o několik desítek metrů níže, kde v kontrolní místnosti seděl seržant Dave Woodcomb, jemuž se před necelými třemi týdny narodil malý chlapec. Bylo také vidět, že již několik dnů řádně nespal, ovšem dnes musel věnovat své práci mnohem větší úsilí. Když se kruh dotáčel a sedmý zámek měl zapadnout na své místo, vzal si slovo plukovník Gary Jones, který velel Omeze, než její velení převzal generál O’Neill, respektive generál Brown.
„Tak jo, letectvo nám uvolnilo prostor, abychom jim mohli ukázat, jak se řádně bojuje,“ neopomněl zdůraznit zdravou soutěživost, která mezi jednotlivými složkami armády panovala již od nepaměti.
„Jen co vylezete z brány, zajistíte perimetr a dáte šanci projít dalším. FISTy nám mezitím udělají štítem chráněné předmostí. Jen co budeme plně připraveni, nakopeme pár aschenských zadků,“ uslyšel za svými zády pro něj netypický zvuk odmítnutí zámku.
„Ehm…generálové O’Neill, Brown a Caldwell do řídící místnosti,“ nechal Dave přivolat velící složky útoku, který dostal další, tentokrát velmi vážnou trhlinu.
Uběhlo jen několik minut a všichni tři již byli v řídící místnosti, kde pobíhalo mnoho techniků, kontrolujících stav energie, brány, prostě všeho, co bylo v této chvíli relevantní pro účely mise.
„Seržante, co se děje, proč na mě nesvítí ta modrá, kulatá…kaluž,“ přemýšlel Jack, jak dokončit svoje entrée.
S odpovědí, ale přiběhl plukovník Ellis, který taktéž marně vyhlížel posily.
„Generále, brána je aktivní, ovšem příchozí červí díra není od vás, ale od Aschenů,“ nechal prostor pro Freyra, který na obrazovce přehrál záznam ze senzorů, kdy se z brány vynořilo mnoho aschenských tanků v doprovodu stovek vojenských jednotek.
„Zdá se, že jsou velice odhodláni udržet Galar,“ vmísil se do rozhovoru Bra’tac, který spravil generály o nouzovém vysílání, které před krátkou chvílí opustilo měsíc.
„Neočekával jsem, že se vzdají bez boje, ale podle Tok’rů už nemají mnoho lodí, s nimiž by nás mohli ohrozit,“ věděl O’Neill moc dobře, že z vesmíru jim nebezpečí nehrozí.
To potvrdil i Thellas, Tok’ra, který celou dobu odposlouchával rozhovor, do něhož se s odmaskováním svých lodí připojil.
„Omlouvám se za mé hrubé jednání, generále, ale došli jsme závěru, že bylo již na čase, prozradit vám naši přítomnost,“ uvedl sebe i flotilu osmi tok’erských Ha’taků na scénu.
„Proč mě to hned nenapadlo,“ usmál se Jack a svolil k připojení se Tok’rů do nadcházející bitvy.
„Neděláme to však z dobroty našeho srdce,“ přešel k bodu, o němž Jack ani v nejmenším nepochyboval, že přijde.
„Já věděl, že mě nezklamete,“ ukázal s ironickým úsměvem od ucha k uchu prstem na Thellase.
„Přicházíme s prosbou a zároveň i nabídkou pro Serrakiny. Rádi bychom se na této planetě připojili k jejich společenstvu a založili si zde novou domovskou planetu. Spojení našich a jejich zdrojů by bylo prospěšné pro obě společnosti,“ překvapil všechny, kdo momentálně poslouchal.
„Ehm…co prosím?“
„Věříme, že našim připojením bychom byli obrovskou posilou pro vaši Alianci, generále,“ vyzdvihoval plusy, kterými se snažil přivést Tok’ry do centra dění.
„Jsem si jistý, že ano, ale já mám jinou teorii. Ba’al vám nakopává zadky, a tak vás napadlo, že využijete našeho plánu a naší dobroty pro svoji vlastní ochranu, nemám pravdu?“ podíval se Thellasovi do očí, které nedokázaly lhát, a s malým náznakem odkývání si pogratuloval, že jej jeho intuice nezklamala.
„Je vám jasné, že toto budete muset probrat s velvyslancem Finnem, a ne s námi?“ přivolal Jack Warricka, který byl touto žádostí velice zaskočen.

Mléčná Dráha, Galar, 11. Července 2010
Zatímco spojení s Omegou stále trvalo, osmička zlato-černých kolosů zaujala své místo nad hlavním městem, pod jehož nejvyšší výškovou budovou, která se již více jak rok pohybovala v betonovém nebi, se skrývala antická základna. Její ochromení trvalo už více jak tři čtvrtě hodiny, což asgardským technikům na palubě pozemských lodí dělalo obrovskou radost. Přece jen znalosti Aschenů se po odhalení základny musely ještě více rozšířit, i když už jednou základnou disponovali. Teď si však nebyli schopni poradit s virem a jeho menším uměle vytvořeným bratříčkem, který veškeré snahy o znovuzapojení provozu blokoval. To byla ale asi jediná výrazná výhra, kterou mohlo velení Omegy těšit. Brána byla již deset minut blokována příchozí červí dírou z Aschenu, přičemž bylo ze senzorických měření patrné, že se brána jen tak neuzavře. Větší příkon značil zapojení silného energetického modulu, jímž mohlo být jedině ZPM.
„Pane, bránou stále přichází nové a nové jednotky v doprovodu jejich verzí našich FISTů,“ přiblížil obraz promítaný za pomocí jumperu v atmosféře.
„Co ten štít, proniknou jím naše zbraně?“ přispěchal Ellis k Johnsonovi, který se aschenským štítem nijak neznepokojoval.
„Zcela určitě, jen si nejsem jistý, co by to udělalo s bránou a okolím, kdybychom minuli cíl,“ naznačil veliteli, co jej ve skutečnosti trápilo.
„Heimdalle, nějaká rada?“ chtěl znát názor i asgardského technika, který byl v přesnosti výpočtů nejlepší na palubě Apolla.
„Útok zbraněmi Apolla bych nedoporučoval. Jak podotknul major Johnson, kdybychom trefili bránu, mohlo by dojít k obrovské explozi, nemluvě o tom, že i kdybychom bránu netrefili, v okolí brány by byla velká radiace, která by znemožňovala průchod našich vojsk. Jediným možným řešením…“ přerušil Ellis Heimdalla, přistoupil ke komunikačnímu stanovišti, díky němuž se spojil s veliteli letek pozemských útočných letounů.
„Rozumíme,“ dostala se mu jako jeden sborový hlas odpověď všech velitelů letek Apolla, které jako jediné prozatím vypustilo 302jky.
Ty postupně vylétly z obou postranních hangárů, do nichž se naopak vrátil Apollu přidělený jumper, který musel doplnit zásobník dronů. Jen co dosedl na podlahu hangáru, seběhli se kolem něj desítky techniků, jako švábi na maso. Zatímco pilot v klidu seděl a popoháněl techniky, jeho kolegové v útočných stíhačkách nechráněných štíty začali pociťovat tlak na jejich osoby. Šestnáct strojů se hbitě sneslo z oblohy, přičemž proti nim vyrazily desítky energetických pulsů pálených jak z aschenských, tak i z galaranských vzdušných zbraní, které tu po sobě dřívější obyvatelé zanechali. To byl signál i pro ostatní zainteresovaná plavidla, jejichž hangáry chrlily jednu útočnou jednotku za druhou. Pozemské, jaffské, tok’erské, a dokonce i orbánské jednotky se stejně jako ve vesmíru spojily v jednu masivní invazní sílu, která zamířila ke svému cíli – mohutnému aschenskému štítu, který prozatím odolával ohromné palbě všech útočících strojů. Stejnou mincí odpověděli i Aschenové, kteří si schovávali esa v rukávu. Desítky a stovky galaranských letounů opustily svá místa z podzemních hangárů, přičemž dokonale zaskočily nic netušící síly Aliance Mléčné Dráhy. Než se kdokoliv stačil rozkoukat, dobrých patnáct procent letounů bylo zničeno a na dalších patnáct bylo nakročeno. Nebýt zásahu shůry. Zbraňová důstojnice Suvorova zaměřila štít a poslala na něj asgardský paprsek, který štít sice nezbortil, ale na krátkou chvíli rozptýlila pozornost obránců, kteří o úderu asgardského paprsku nemohli být předem informováni. Té kratičké chvíle jednotky Aliance využili k přeskupení a obrácení svých strojů čelem k obráncům, kteří se taktéž rychle vzpamatovali, ovšem útok byl již veden do připravené „barikády“. Všechny stroje se propletly do jednoho nepřehledného mračna, v němž co chvíli explodoval jeden či dva stroje v téměř totožný čas.
„Dobrý tah…“ ozval se v reproduktorech hlas plukovníka Ellise.
„…ale ještě jednou neuposlechnete rozkaz neútočení, tak vás pošlu před vojenský soud,“ dodal po krátké pomlce i druhou část myšlenky.
„Ano pane,“ omluvil se Smirnov, který byl za nařízení útoku přímo odpovědný.
Aegir si z toho ale nic nedělal, a i nadále měl zbraně namířené na štít, který si mohl na krátkou chvíli odpočinout od neutuchajícího útoku, který se s příletem vzdušných posil prakticky zastavil.
„Plukovníku, doporučoval bych získat do našeho držení antickou základnu. Nejsme si zcela jisti, jak dlouho náš vir zadrží aschenské techniky od jejího znovuzapojení. A nemusím říkat, že bychom pak nemuseli být schopni ji znovu vyřadit,“ postrašil svého velícího důstojníka Hermiod, který neustále komunikoval se dvěma dalšími kolegy na zbylých pozemských lodích třídy Daedalos.
„Ellis se Smirnovem už o tom vědí?“ optal se jen informativně, aby nemusel Hermiodova slova tlumočit.
To ale nemusel. Ellis i Smirnov se připojili na všechny lodě, které byly schopny přenést vojenské jednotky na stále potemnělou základnu. Všechny pozemské, jaffské a tok’erské lodě zaměřily stejné koordináty a za oslepujícího bílého světla transportovaly do základny stovky po zuby ozbrojených vojáků, kteří vytvořili několika členné týmy a postupně se rozmisťovali po celé základně, jejíž vnitřní transportní systém teď pracoval doslova na sto třicet procent. Jedním z transportovaných byl i tým plukovníka Shepparda, vedle nějž pomalu pochodoval další velitel atlantského týmu. Nebyl jím nikdo jiný než podplukovník Evan Lorne, který stejně jako John svítil baterkou před sebe, aby alespoň trochu přidal k tomu malému pohotovostnímu světlu všude po základně.
„Evane, tady na tom podlaží je jen několik větších místností. Posledně Chris, Rodney, Ronon a Teyla prošli dvě sekce, než se dostali k řídící místnosti.“
„Proto je to tak hlídaný,“ ukázal Lorne svým mužům přenosný detektor životních známek, ukazující několik desítek modrých teček.
„Všem na příjmu, tady plukovník Sheppard. Jsme na posledním patře a budeme potřebovat posily,“ ujistil se Sheppard, že nejdůležitější část základny nebudou dobývat sami.
I přesto, ale otevřeli první dveře, když těsně kolem Johnovy hlavy prolétnul energetický puls, který před několika měsíci sebral život členovi jeho týmu – Rodneymu. John instinktivně škubnul hlavou a baterkou namířil do ohořelého místa, z nějž stoupal lehký štiplavý dým.
„Flashbang?“ podíval se po svých kolezích, když mezi nimi přistála aschenská obdoba stejné technologie.
Než kdokoli stačil cokoliv udělat, všichni se s ostrou bolestí sesunuli k zemi, kde se jen Ronon zmohl na lehčí vrávorání. Jeho paralyzované tělo však po krátké chvíli vypovědělo službu a poslední co stačil zpozorovat, byl žlutý, tělo propalující puls. Ten sestřelil prvního Aschena, který vykoukl zpoza dveří, aby zlikvidoval Johnův a Evanův tým. Proti tomu však byl Teal’c v doprovodu desítky Jaffů, kteří se sedmi Ascheny v této místnosti neměli velký problém.
„Apollo, tady Teal’c žádám transport pro týmy plukovníka Shepparda a podplukovníka Lornea,“ odstoupil od omráčených těl, která se během mžiku přenesla na palubu připraveného křižníku.
Zde už lékaři kmitali jak o život a co chvíli museli zastavovat krvácení některého z členů úderných týmů, které se na základnu transportovaly. Teal’c se mezitím vydal dokončit úkol, s nímž sem všichni přišli. Se zbraní drženou těsně u těla protnul jen lehce osvětlené obložky dveří a s baterkou namířenou na jediné dveře vedoucí z místnosti prošel kolem doutnajících mrtvých těl oděných do bílo šedé uniformy. Všem jen pro klid své duše odkopnuli zbraně a svými vyspělými skenery nahlédli do vedlejší místnosti, kde bylo mnohem více přeplněno. Teal’c naznačením ruky rozdělil tým na dvě půlky, přičemž se každá postavila na jednu ze stran dveří. Pečlivě překontroloval postavení nepřátel a zdvižením několika prstů ukázal, na kolika hodinách jednotliví nepřátelé jsou. Jaffa tmavé pleti za pomocí svého spolubojovníka lehce rozevřel dveře, přičemž dovnitř vhodil jaffskou verzi omračujícího granátu. Ten efektivně zlikvidoval stojící cíle, přičemž minimálně ohlušil skrývající se členy obrany, kteří zaznamenali boj jen díky zábleskům na zdích místnosti. Jen co mohli, vykoukli ze svých úkrytů a pokropili řady útočníků silnou palbou, která neušetřila ani zkušeného Teal’ca. Jeho levé zápěstí schytalo puls, který mu vytrhnul zbraň z ruky a on se tak musel spoléhat jen na zat’nik’tel, který nosil nad zasaženým zápěstím. Když jej odjistil, najednou všechno ztichlo. Jeho zocelené smysly pracovaly naplno a jeho dech se zklidňoval. Nikdo nestřílel a nikdo nedýchal. Se zavřenýma očima a soustředěným sluchem poslouchal a sledoval jakýkoliv pohyb. Velice opatrně našlapoval, když jej zcela nečekaně zasáhl druhý energetický puls, který přišel z místnosti, jíž před krátkou chvílí dobyli. Podobně na tom byl i zbytek jeho týmu, který se stejně jako jeho velitel ocitnul na prahu smrti.
„Plukovníku, na posledním patře registruji jen šest jaffských signatur, k nimž se z transportéru blíží deset aschenských kontaktů,“ objevil se před velitelem Daedala Hermiod, kontrolující všechny a všechno.
„Transport!“ byl vcelku logický rozkaz, který jaffskému týmu zachránil už tak na krajíčku visící život.
„Hermiode, můžeme transportovat Ascheny někam, kde už nikoho neohrozí?“ zkusil štěstí Kleinman a doufal, že by útočným týmům ulehčil a zároveň zredukoval exponenciálně narůstající ztráty.
„Je mi líto plukovníku, ale když jsme vám poskytli tuto technologii, velice důrazně jsme poukazovali na fakt, že nesmí být zneužita k těmto způsobům, pokud nejde o samotnou loď, která by svojí explozí zničila i samotné jádro. Tento příkaz byl překopírován z originálního jádra i do nynějších superpočítačů, jichž využíváte ve svých bitevnících,“ osvětlil veliteli Daedala důvody, proč nemůže zasáhnout do bitvy uvnitř základny.
„A kdybych je chtěl transportovat pryč ze základny, třeba o padesát kilometrů dál do vnitrozemí?“ vyhnul se problému se smrtí protivníků, což nepsaný kodex zcela určitě nenarušovalo.
„Dobrá,“ zaměřil senzory na neidentifikovatelné kontakty a transportoval je o několik desítek kilometrů dále do vnitrozemí, kde nemohli nikomu ublížit.
„Základna je v naší moci,“ otočil se Hermiod na svého velícího důstojníka, přičemž se přenesl do nitra antické základny.
Zde již čekali Aegir spolu s Heimdallem, vedle nichž stál malý „klon“ nynější počítačové podoby Asgardů.
„Archone, dobrá práce. Nyní se deaktivuj a smaž užívaný vir,“ kývnul na hologram Archona, který zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Spolu s ním i virus, jenž potlačoval primární, ale i sekundární funkce základny, na níž fungovalo jen pohotovostní osvětlení spolu s cirkulací vzduchu. Aschenský generátor energie se znovu rozsvítil a umožnil jednomu z pozemských vojáků disponujících ATA genem usednout do křesla a vypálit proti stále stojícímu štítu salvu několika dronů, které po cestě trhaly i stále bojující stíhačky a aschenské FISTy, jejichž počet se radikálně zredukoval. Jen co štít zkolaboval, veškeré jednotky se ocitly pod palbou několika uvolněných stíhaček, jejichž služeb nebylo v pročištěném poli padajících trosek třeba. Rozžhavené miniguny kropily jednoho Aschena za druhým, což připomínalo obrovská krvavá jatka spíš než vyrovnaný souboj dvou galaktických velmocí.
„Dejte mi kohokoliv na druhé straně,“ překvapil všechny své podřízené Ellis, který musel komunikačního důstojníka skoro až prosit, aby mu dal volný kanál na Aschen.
V klidu a s rukama založenýma za zády přistoupil k hlavní obrazovce, kde se objevil pro pozemské velení neznámý muž v bílém hávu.
„Komukoliv, s kým momentálně mluvím, jmenuji se plukovník Abraham Ellis, velitel pozemské lodě Apollo. Jsem velitelem této operace a jsem ochoten přerušit palbu, která masakruje všechny vaše lidi, kteří neustále procházejí bránou,“ vzal si jako první slovo a dal jasně najevo, že to bude on, kdo bude diktovat podmínky.
„Proč bych měl věřit slovu člověka, který stojí na druhé straně barikády?“ netušil aschenský diplomat, jaké esa v rukávu má Ellis.
Ten se jen otočil na Gantovou a kývnul na znamení, aby na Aschen poslala údaje jak z pozemských, tak Aschenských lodí.
„Jak vidíte, toto jsou data z našich, ale i vašich senzorů. V naší moci máme všechny vaše křižníky a váš štít kolem brány je zničen s téměř všemi stíhačkami, které na Galaru zbyly po původních majitelích. Podobný masakr jako ten u brány v krátké chvíli čeká i vojáky v ostatních lokalitách tohoto malého měsíce. Pokud nejste ochotni splnit naše podmínky, dejte mi vědět a já vám pošlu zbytek vaší armády v obrovské krabici, kde si můžete kousky vašich lidí poskládat dohromady,“ přešel pozvolným tempem k cíleným výhružkám, které měnily výraz na tváři aschenského diplomata stejně rychle, jako počasí na nejnestálejším místě planety.
„Máte hodinu na rozhodnutí! Jako projev dobré vůle přerušíme boje a dáme možnost vašim lidem posbírat raněné kvůli nejzákladnějšímu ošetření, Ellis konec,“ utnul spojení s Aschenem, na němž se rozběhla velice zběsilá debata.
I přesto mohly všechny nastavené vysílače zachytit vysílání z Aschenu, které nařizovalo okamžité přerušení palby, na což Ellis podle slibu reagoval úplně stejně.
„Stáhněte všechny vojáky k bráně, ale nařiďte plnou připravenost, kdyby Aschenové odpískali dočasné příměří,“ ujistil se Ellis, že nedojde k žádným problémům.
Ty nenastaly, ani když se všechny pozemské, jaffské, tok’erské i orbánské stíhače stáhly zpět do svých lodí zanechávajíce Ascheny řízené stíhače ovládnout na krátkou chvíli oblohu, která se však vyčistila stejně rychle jako bojiště na planetě, kde došlo k úplnému zastavení bojů.

Mléčná Dráha, Aschen Prime, 11. Července 2010, O 50 minut později
Proklamovaná hodina utíkala rychle jako voda a nebylo zhola nic, co by ji dokázalo, byť jen o několik minut prodloužit. Toho si byli vědomi i představitelé aschenského velení, kteří s pomocí každodenně využitelné technologie, vyvolali celoplanetární referendum.
„Vážení spoluobčané. Dnes, v sedmnáct hodin našeho času byl Aliancí Mléčné Dráhy zahájen útok na galaranskou državu v Hassarském systému. Podle počátečních zpráv naše armáda utrpěla těžké ztráty, včetně šesti ukořistěných křižníků. Velitel útočného paktu, plukovník Abraham Ellis nám kromě údajů jejich, ale i našich senzorů nabídl přerušení palby a celého útoku při blíže nespecifikovaných kapitulačních požadavcích. A z moci nám svěřené není možné rozhodnout o takovémto kroku samostatně, bylo třeba vyvolat toto referendum, v němž se rozhodne o následujících činech. Společně jsme se však shodli na dvou možných scénářích. Prvním bude útok Punitoru, posíleného experimentální technologií antického neproniknutelného štítu. Druhým bude kapitulace, při zvážení kapitulačních požadavků. Rozhodujte rychle a moudře.

Mléčná Dráha, Galar, 11. Července 2010
Zbylých deset minut uběhlo ve stejném tempu jako předešlých padesát minut. Celý Aschen hlasoval a na Galaru narůstalo napětí, které eskalovalo v několika menších potyčkách, které však doposud nepřerostly v žádný otevřený boj.
„Měli by si pohnout, než někomu rupnou nervy a přestane to být hezký,“ promnul si Ellis obličej, prokřupal krk a nechal si nahlásit nejnovější situaci z povrchu, kde Aschenové sbírali raněné a mrtvé, kterých po úvodních bojích bylo více, než mohli zdravotníci v blízké nemocnici prozatím zvládnout.
„Co plánujete, pokud nebudou souhlasit s kapitulací, pokud se mohu zeptat?“ zhmotnil se na můstku hologram Heimdalla pochodující směrem ke stojícímu Ellisovi.
„Zřejmě naplním výhružky a pošlu jim domů spoustu mrtvol v obrovských krabicích,“ zavtipkoval, ale ve skutečnosti doufal, že spíše dojde na druhou možnost.
A to mohl zjistit jen několik minut na to. Skrz otevřenou bránu, jíž Aschenové stále blokovali příchozí červí dírou jednotky přichystané na Omeze a Langaře, totiž přicházel videohovor, na nějž Ellis a všichni ostatní čekali.
„Plukovníku Abrahamu Ellisovi, tady diplomat Mirris, slyšíme se?“
„Tady Ellis, zcela jasně a hlasitě,“ potvrdil příjem signálu, při němž si oba hleděli do očí.
„Plukovníku, než přikročíme k oznámení výsledku, dovolte mi se zeptat, proč tak náhlá změna taktiky a co budete požadovat za naši kapitulaci?“
„Hm…je chytrej,“ ozývalo se za Ellisovými zády, kde dvojice seržantů debatovala o situaci.
Ellis se ohlédl směrem k debatujícím a s viditelným úsměvem na rtech se podíval na svůj protějšek, který měl stejně jako Ellis svolení jednat za svoji stranu.
„Vy tomu říkáte změna taktiky? Slyšel jsem, že jste lehce arogantní a postrádáte jistý smysl pro emoce, ale že si to samé budete myslet i o nás, je smutné,“ hrál si s diplomatem, který od předešlého rozhovoru držel svůj neprůstřelný poker face.
„Ale řekněme, že při takovém masakru mě dohnala moje lidská stránka a hlavně soucit, když jste desítky svých vojáků posílali na smrt bez sebemenší šance, že projdou naší palbou,“ vysvětlil první otázku, která mohla být považována za lehký chyták.
Jen co odpověděl na první část, rozvzpomněl se na druhou otázku, kterou předem očekával.
„A co se týče podmínek kapitulace? S okamžitým ukončením bojům, očekáváme odchod vašich vojsk z Galaru, kde zanecháte veškeré vybavení, spolu s ukořistěnými křižníky…“ na chvíli utichl a sledoval, jak bude jemu určený protivník reagovat.
Mirris se otočil a mimo záběr sledoval tichou debatu, při níž aschenští představitelé provedli blíže nespecifikované gesto.
„Myslím, že s těmito podmínkami můžeme souhlasit,“ ujistil Ellise, že budou schopní jednat.
„Výborně, v tom případě mi zbývá vám doplnit druhou část našich požadavků vaší bezpodmínečné kapitulace.“
„Kromě těchto požadavků nám vydáte ZPM a zúčastníte se jednání, na němž vaši představitelé podepíší smlouvu o chráněných planetách. Tyto planety budou pod přímou ochranou Aliance Mléčné Dráhy a její porušení by vedlo k okamžitému útoku na vaše kolonie včetně vaší domovské planety Aschen, jejíž umístění je nám velmi dobře známo,“ otočil se Ellis na komunikačního důstojníka, který odeslal na Aschen hvězdnou mapu, na níž byla vyznačena červená tečka, u níž bylo krom jména Aschen Prime i strojové označení P4C-970, které vzhledem k vyznačení Země dalo Aschenům jasný signál, že nemají zrovna moc na výběr.
„Pokud si budete chtít pokecat o podmínkách kapitulace, dám vám půl hodiny čas,“ dočkal se jen kývnutí, po němž Aschenové ukončili spojení s Apollem, které prozatím zůstávalo na orbitě, z níž se dalo vše velice pečlivě pozorovat.

Mléčná Dráha, Omega, 11. Července 2010
Generál O’Neill právě zapíjel spolu s Caldwellem a Brownem velkolepé vítězství, které ukončilo jednu bojovou frontu, která byla krom ztráty Země tou nejhorší, jíž si po válce s Orii jednotky Země prošly. Do probíhajících decentních oslav vstoupil i Warrick, který před krátkou chvílí obdržel komuniké od Thellase, tok’erského zástupce.
„Generále O’Neille, mohu s vámi mluvit? O samotě…“ dodal důležitou informaci, která Jackovi napověděla, o čem chce Warrick jednat.
„Jistě Warricku, posaďte se,“ nabídl místo serrakinskému vyslanci, které se uvolnilo opuštěním dvou zbývajících generálů v místnosti.
„Předpokládám, že jste obdržel zprávu od Tok’rů?“
„Ano, generále a…nejsem si jist, zdali můžu Tok’rům důvěřovat, generále. Už jednou jsme se s podobným typem symbiotického soužití spálili a nerad bych si tím prošel znovu,“ nebyl si Warrick jist, jak by měl Tok’rům odpovědět.
„Nejsem si jist, zdali vám mohu nějak pomoci, toto je čistě vaše záležitost a rozhodnutí by mělo přijít od vašich lidí.“
„To ano, ale vy znáte Tok’ry mnohem déle než my a máte s nimi spoustu zkušeností, jsem si jist, že mi dokážete objektivně pomoci s rozhodnutím, zdali máme souhlasit s jejich žádostí,“ nedal si Warrick říct a stále Jacka tlačil k pomoci.
„Objektivně?!“ usmál se Jack, který měl se slovem objektivní pomoc zcela jistě problém.
„Generále?“ nechápal Warrick co mělo toto netečné gesto znamenat.
Jack se ale uklidnil a na krátkou chvíli se zamyslel.
„Věřte mi, že chápu, jak se cítíte. Vždyť ani já je nemám moc v lásce...ale je pravdou, že…“ protáhl poslední hlásku a přemýšlel, jak to co nejpravdivěji podat.
„…pravdou však je, že nás Tok’rové nikdy nezradili. Vždy se snažili nějak přispět, a pokud vám můžu poradit…ale neříkejte to těm hadům…doporučoval bych přijmout jejich žádost. Vaše soužití by mohlo přinést spoustu pozitivního…“

Hydra, Faragutská soustava, 11. Července 2010
Temnou uličkou se nesly dunivé kroky. Kroky někoho, kdo měl na svých nohách zřejmě plátovou zbroj. Jak jinak si vysvětlit ten typický chrastivý zvuk, když noha plně usedla na zem, a celé chodidlo se zapřelo, aby se následně přes špičku zvedlo a udělalo další krok, při němž se tentýž zvuk opět zopakoval. Bylo to děsivé, zvlášť když visíte přivázáni ke stropu díky spoutaným rukám, v nichž vám ostrá bolest vystřeluje a vy cítíte jak vám pomalu, ale jistě povolují šlachy držící ramenní kost v kloubové jamce. Bolest hlavy a vařící krev stékající po líci vás nenechá spát. Do toho se rozrazí železné dveře, skrz něž začne proudit oslnivé a v tu chvíli nenáviděné světlo.
„Už vám něco řekla?“
„Ne můj pane, stále dokola opakuje jen své jméno a hodnost.“
„Uvidíme, já už jí rozvážu jazyk,“ usmál se nově příchozí a obrovskou ranou pěstí poslal vězně do říše snů.
„Píchněte jí toto, uvidíte, že se nám bude lépe komunikovat,“ podala dva metry vysoká postava injekci, jíž vpravil do těla oběti neznámou látku, která na místě vpichu vytvořila černou, mapku připomínající, kresbu.


Tak snad se díl líbil, nezamotal hlavu a neměl moc chyb :)

Přej hezký středeční den a pokud to čtete později, tak hezký jakýkoliv den či noc.

Daedy :)

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Paráda nový díl. :yahoo:
Dnešní den nezačal zrovna skvěle ale dobre končí . :D
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko v tento přeteplý den :)

Pár dnů (týdnů) již uběhlo, tak byste si zasloužili zase další díl z probíhající 2. sezóny :)

Užijte si čtení.

5. Díl (Nová osobnost – New personality)

Hydra, Faragutská soustava, 7. Září 2010
V předaleké galaxii, kam lidská noha dokráčela jen obrovskou náhodou, se do tichoučké místnůstky, do níž světlo zavítalo jen při příležitostech mučení a výslechu, se jakýmsi podivným způsobem linuly zvláštní zvuky. Tak známé, ale přeci tak šíleně blízké, že to snad ani nemohla být pravda. Zcela znavená a domlácená osoba s černou mapkou na krku z posledních sil drmolila jakási slova.
„…ha…“
V tu chvíli se stejně jako několikrát do týdne rozrazily dveře, v nichž stála neznámá osoba.
„Už…už…n-e,“ klesalo odhodlání přežít a udržet veškerá tajemství pod bod mrazu.
Bezvládné, naprosto vysílené tělo jen tak viselo spoutané za ruce, přičemž se železné řetězy zarývaly hluboko pod kůži. Oproti očekávání však nepřicházela žádná rána, žádné další mlácení, ani stupidní dokola se opakující otázky, na které už stejně odpověděla i když na ně neznala relevantní odpověď.
„Ježíši Kriste, Sam,“ přiskočila neznámá osoba, jejíž hlas koloval v hlavě sem a tam a polomrtvá velitelka Hammonda nebyla schopna si ji zařadit.
„K…kdo…“ byla poslední slova, než podepřená dalším pomocníkem padla do náruče, poté co byly řetězy rozstřeleny a tělo velitelky bylo uvolněno.
„Sam, to jsem já Daniel,“ snažil se probudit svojí dřívější týmovou kolegyni, ale bylo to marné.
Daniel si Sam hodil na rameno a za zády dvou členů bezpečnostního týmu Hammonda se vydali k dalším dvěma skupinám, mezi nimiž stál podobným způsobem domlácený, o mladého poručíka podepřený, major Kevin Marks. Stejně jako Sam dopadla poslední členka zadrženého tříčlenného týmu můstku, který se přes selhání transportního systému nebyl schopen transportovat před tvrdým dopadem domlácené lodě, jejíž útroby jen několik vteřin předtím opustil zbytek přeživších. Tou poslední osobu nebyl nikdo jiný než důstojník stejné hodnosti jako zbraňový technik, který taktéž nebyl schopen odpovědět na otázky, jež mu byly pokládány po celou dobu, co jej furlingský voják vyslýchal. Polomrtvá Megan stejně jako Sam visela přes rameno podplukovníka Henryho Balea, jenž pochopitelně převzal velení nad zbytkem přeživších. A byl to právě on, kdo vedl tuto záchrannou operaci, jejíž průběh se prozatím setkal s minimálním odporem.
„Jacksone, jak je na tom?“ nevěděl Bale nic o stavu Carterové, jejíž lokátor byl stejně jako Kevinův a Meganin odstraněn.
„Žije, ale pokud je nedostaneme co nejdřív k Noonenovi, tak budeme hodně riskovat. Nechápu, jak přežili, tak dlouho,“ díval se Baleovi na záda, který šel těsně před ním a pravou rukou ještě stíhal mířit malou ruční zbraní pro případ nebezpečí před sebe.
Celá skupina rychlejším tempem postupovala vpřed, přičemž co chvíli překračovali mrtvoly Faragutů, jejichž těla byla na několika místech prostřelena skrz na skrz. Zrovna když otevírali křídlové dveře do další chodby, ozval se Baleovi ve sluchátku pilot jumperu, který byl po dlouhých týdnech usilovné práce konečně opraven.
„Podplukovníku Bale, tady major Keen, velkou rychlostí se k základně blíží několik transportních lodí, máte čtyři minuty na to, se dostat ke vchodu, jinak tady bude hodně horko,“ povzbuzoval pilot jumperu své kolegy, kterým zbývalo ke vchodu zhruba šest minut.
„Doktore Parsonsi, vydrží jumper delší souboj?“ otočil se Keen na šéfinženýra, který něco sledoval u žlutě zářícího ZPM.
„Cože? Vy chcete bojovat s těmi třemi loděmi, co se k nám blíží?“ nevěřil vlastním uším, i když nechápal, proč se na tuto sebevražednou misi vlastně přihlásil.
„K východu jim zbývá asi šest minut a ty lodě zde budou mnohem dřív. Pokud mají mít šanci z toho vyváznout živí, budeme je muset zabavit anebo rovnou zničit, dronů máme dost,“ překontroloval stav zásobníků, které byly plné a připravené kdykoliv vypálit smrtící salvu žlutých, plazmou naplněných, chobotniček.
Blížícími se útočnými jednotkami vytyčený čas se nachýlil ke svému konci, když se před trojicí menších transportních lodí demaskoval titěrný jumper. Prozatím Keen držel drony v zásobníku a levitoval před zastavujícími transportéry, které se pochopitelně snažily spojit s neznámým strojem, který kupoval čas svým přátelům, o nichž ale druhá strana díky svým senzorům taktéž věděla.
„Majore Keene, snaží se nějak komunikovat?“ přišel ze zadní části Parsons, který věděl o jazykové bariéře, která tyto dva národy dělila.
Jak Parsons předpokládal, Faraguté poslali zprávu, kterou antický počítač automaticky překládal, neboť byl dialekt Furlingů jedním ze základních naprogramovaných jazyků.
„Neznámému plavidlu, zde transportní plavidlo DK-32, prosíme, identifikujte se!“
„Nějaký nápad, doktore?“
„Hm…možná. Dá se předpokládat, že když to přeloží jejich jazyk do našeho, tak to přeloží i náš, do jejich…“ zamyslel se Parsons, když jej napadla hrozná šílenost.
„Piš! Tady furlingské experimentální plavidlo třídy jumper. Nařizuji vám stáhnout všechny transportní plavidla DK-32 a uvolněte prostor pro převoz vězňů,“ bylo jediné smysluplné, co jej napadlo.
„To je šílený, nikdy na to neskočí, zvlášť pokud mrknou senzory na základnu,“ kroutil Keen hlavou, když odesílal zprávu.
„Třeba nerozeznají rasu.“
„Naše vláda neobdržela žádnou zprávu o převozu vězňů, vysvětlete důvod své přítomnosti, hned!“ přišla obratem zpráva, která dala tušit, že to byla nedomyšlená akce.
„Pošli jim zprávu, že jim nepotřebujeme nic vysvětlovat a pokud neustoupí, použijeme hrubou sílu,“ sliboval si od nového pokusu větší úspěch.
Nikdo neodpovídal, ale plavidla zůstala na stejném místě. V ten moment už celá záchranná skupina vycházela z ohromných vrat základny. To už obranným složkám došlo, co se tu ve skutečnosti děje a ihned proto zahájily výsadek, který ze spodních otevíracích vrat vypustil desítky Faragutů se zbraněmi nastavenými na zabití. Z nich okamžitě vzešly desítky energetických pulsů, které se zarývaly do země jen těsně vedle unikajících mužů a žen. Keen ani chvíli neváhal a dvěma drony sundal transportní plavidlo nejblíže k jumperu, který udělal jeden rychlý převrat kolem středové osy a otočkou proti hodinovým ručičkám se dostal do volného palebného pole, které bylo překryto explodujícím transportérem. Stejně jako předtím vyslal dvojici dronů, které se s naprostou přesností zahryzly do plátování trupu, které se na místech vniku prohnuly dovnitř a s následnou explozí se odvrhly desítky metrů do všech směrů blízkého okolí. Poslední transportér přestal vykládat vojáky, a co nejrychleji se začal vzdalovat od situaci kontrolujícího jumperu, který urychleně přistával a umožnil záchrannému týmu nastoupit dovnitř, kde je vítal doktor Parsons, jenž pomohl uložit zraněné a předním sklem sledoval, jak se k maskujícímu se jumperu blíží několik velice rychlých raket. Ty byly deaktivovány, když jumper zmizel ze senzorů, které jej nebyly schopny zachytit.

Mléčná Dráha, Omega, 11. Září 2010
Generál O’Neill se právě procházel po jedné z nových ulic vybudovaných za pomocí langarských stavebních čet, kterým pomáhalo početné „komando“ jaffských dělníků, kteří po roce dostali nové posily, když se na Omegu přistěhovalo několik tisícovek utečenců z jiné jaffské državy, která procházela pro Jaffy typickou rebelií. Jack zrovna dopíjel ranní kávu, když se vedle něj objevil hologram Freyra.
„Dobrý den, generále,“ polekal Jacka tak, že se zbytkem kávy polil.
„Kruci fix…Freyre, to nemůžeš dát napřed vědět vysílačkou, že se u mě zhmotníš, než mě vystrašíš k posrání?“ musel se Jack posadit na blízkou lavičku, která byla na jedné straně pokálena místním ptactvem.
„Vidíš, i ti ptáci se z tebe podělali,“ už s typickým úsměvem na rtech a klidným dechem pohlédl na asgardského technika, který využil jednu z technologických novinek, kterou před půl rokem navrhl.
„Nechtěl jsem vás vyděsit, generále, ale byla by škoda vás neinformovat o ukončení procesu ozdravení,“ opět zaskočil Jacka, i když to teď bylo rozhodně příjemněji.
„Už? Dědulák se konečně probral?“ rýpl si do člena kolonie, která se i přes obrovskou ztrátu v podobě Země poměrně rychle vzpamatovala a přenechala svým způsobem vedoucí pozici Langaře, která se stala hlavním zásobovačem Omegy.
„Ano, právě čeká ve vaší pracovně,“ pobídl Freyr Jacka, aby pokračoval ve své původní cestě, která končila v jeho kanceláři, k níž vedla jenom jedna cesta.
„Kávu, Jacku?“ optala se jako již tradičně Penny, která vstávala o půl hodiny dřív a ze společného bytu tedy odcházela jako první.
„Ne díky, dal jsem si ji u toho Jaffy…Ku...“
„Krella?“ napověděla Jackovi, jehož problém se jmény jej doteď neopustil.
„Jo, jo, Krell,“ usmál se Jack, políbil Penny a vešel do své pracovny, kde stál zcela nový člen asgardské rodiny – Odin.
„Generále.“
„Odine. Nabídl bych vám křeslo, ale to by bylo asi zbytečné,“ usmál se a sám se usadil za svůj stůl.
„Hm,“ pokývnul na Jackovu narážku a nechal si jádrem vymodelovat počítačovou židli, na níž se usadil.
„Hezký,“ ocenil Odinovu snahu udělat toto setkání více formální.
„Abych vás tady ale přivítal mezi námi,“ přešel rovnou k věci a čekal, s čím tak revolučním Odin přišel, co mu nechtěl Freyr po jejich společné cestě říct.
„Děkuji, generále, jsem rád, že mě generál Caldwell a jeho posádka zachránili, i když bych si přál, abych při tom nevypadal jako retardovaný jedinec,“ ukázal Jackovi, že jednání s ním bude poněkud jiné, než s Thorem a ostatními Asgardy, kteří si rozhodně potrpěli na spisovnější a nevulgární způsob řeči.
„Hermiod mi líčil několik…humorných příhod,“ vzpomněl si na zprávu, kterou Hermiod vypracoval.
„Ano, četl jsem jeho zprávu, a dokonce jsem s ním i hovořil. Nebylo lehké se tomu tupci omlouvat, ale je třeba mu uznat nějaké zásluhy, díky nimž jsem nyní tím, kým jsem,“ nepřešly jej ani teď pocity, které k Hermiodovi cítil.
„Zeptal bych se, co jste si udělali, ale to by určitě bylo na dlouhé povídání a času nemáme nazbyt, že?“ chtěl Odina popohnat k tomu, o čem chtěl mluvit.
„Máte pravdu, ovšem ještě čekáme na jednoho hosta,“ zaťukal právě včas, když po vyzvání vstoupil.
„Janus, že mě to nenapadlo dřív,“ nabídl i jemu místo a sledoval skrz zavírající se dveře, jak Penny půjčuje Gaie pastelky.
Jednu z nich Gaia upustila a sledovala, jak si ji pod stolem chytá do tlapky Parva.
„Ty vyrostly, obě,“ vrátil se Jack opět do reality, když se dveře úplně zavřely a on se tak mohl věnovat svým hostům.
„Rostou jako z vody, jak byste řekli na Zemi,“ usmál se na Jacka a přivítal se i se svým starým přítelem.
„A řeknete mi už konečně někdo, o co tady jde?“ hořel Jack nedočkavostí a šel si do sklenice nalít vodu.
„O Hammonda,“ vzal si slovo Odin, který moc dobře věděl, co se s pohřešovanou lodí pozemské flotily stalo.
„Mysleli jsme, že byl zničen při explozi sluneční soustavy,“ citoval oficiální zprávu, kterou obdržel po návratu Suvorova z mise, který se vrátil do Sluneční soustavy.
„Subprostorový maják sice přestal vysílat v momentě exploze, ale nikdy jste nenašli černou škříňku, která by takovou explozi mohla ustát,“ kontroval Odin, který dával tušit, že by mohl vědět víc.
„Chcete mi říct, že Hammond nebyl zničen při explozi Atlantidy?“
„Nebyl, tím jsem si jist,“ usmál se na Jacka: „Ale o tom nám určitě víc řekne tady Janus,“ obrátil Odin směr konverzace na antického hosta.
Jack se zvědavě podíval směrem k Janusovi, který s obličejem pokerového hráče seděl a ani nedutal.
„Janusi, Antiky znám až moc dobře na to, abych věděl, že Hammond není zničen a je někde, kde se bude moci poučit z našich chyb,“ vyvíjel Odin nátlak, který se ale nesetkal s žádanou odpovědí.
„Kam je poslali? Medúza? Andromeda? Velryba? Hydra?“ přestal u poslední jmenované, protože si velice přesné senzory všimly jemných fluktuací v Janusově rozpoložení.
„Takže Hydra,“ zadumal Odin a podepřel si bradu palcem a ukazovákem.
Jack jen žasnul, jak si Odin podává Januse, který ani nedutal a snažil se přesvědčit se, aby neřekl něco, co by neměl, neboť jako bývalý povznesený moc dobře věděl, co se může stát a jak by to celé mohlo dopadnout.
„Co můj syn, žije?“ zeptal se velice tiše, jako by nechtěl, aby jej Jack slyšel.
Janus jen kývnul na znamení souhlasu, ale víc už nemohl a nechtěl prozradit. Jack se snažil vše vstřebat a sledoval roh jeho pracovny, kde vše sledoval Freyr, pro nějž to byla taktéž novinka, o níž mu Odin neřekl.
„Odine, máte souřadnice té Hydry? Mohli bychom tam poslat Daedala, nebo Suvorova,“ chytal pomalu po sluchátku, které si chtěl zasadit do ucha a chtěl se s jeho pomocí spojit se Stevenem a Frankem.
„Znám, ale budu vás muset zklamat. Ta galaxie je i při současné dostupné technologii zhruba dvě stě padesát let daleko, je mi to líto,“ bylo i na Odinovi znát, že jej takováto vyhlídka zrovna netěší.
„A brána? Jsou v Hydře brány?“ nehodlal Jack nechat Hammonda a jeho posádku na pospas neznámému území, které může být plno nepřátel, jež Mléčná Dráha přitahuje jako mouchy lejno.
„Pokud vím a mé odhady jsou správné, žádný ze Seederů ještě nedosáhl Hydry. Seeder vypuštěný před několika miliony lety by se měl k Hydře dostat nejdříve za osm let, že?“ opět převedl diskuzi na Januse, který souhlasně přitakal.
„Možnost by zde ale byla,“ překvapil jak Jacka, tak Januse, který se nevěřícně podíval na po své pravici sedícího Asgarda.
„To nemůžete, bylo by to extrémně nebezpečné,“ tušil, co Odin zamýšlí a nechtěl přihlížet něčemu takovému.
„Tak nám pomož,“ apeloval Odin na Janusův zdravý rozum, přičemž přehlížel Jackův skoro až nepříčetný pohled, protože absolutně nechápal, o čem to ti dva mluví.
„Řekne mi někdo, o čem to vy dva sakra mluvíte?“
„O bráně z naquadrie, generále,“ vzal si slovo Janus, který se konečně zapojil do rozhovoru.
„O bráně z naquadrie, která by ve spojení, řekněme s naquadriovým jádrem planety, či několika moduly nulového bodu, měla být schopna dosáhnout i takové vzdálenosti jakou je Hydra. Tedy až Seeder rozmístí brány na obyvatelných planetách této nehostinné galaxie,“ věděl zase o jeden puzzlík do skládačky víc.
„Naquadriové jádro planety,“ zamyslel se Jack a vcelku logicky mu došlo, že tou planetou je jedině Langara.
„Janusi, co nám tajíš?“ opřel se neoblomný Asgard o opěrátko, přičemž svými senzory zkoumal svého antického protějška do nejmenších detailů.
„Co nám tajíš!“ zvýšil Odin hlas a vynutil si Janusovu odpověď.
„Pokud přistoupíte k pokusům s naquadriovou bránou, miliony lidí zemřou,“ nechtěl prozrazovat víc, než by musel, ale Odin si jako vždy spojil kousky skládačky dohromady.
„Langara by explodovala,“ sklesle se zadíval na své holografické ruce, které vypadaly tak křehké, pokud by byly znovu „vybudovány“ přístrojem na skryté planetě, jenž byl Asgardům darován přáteli z vyšší sféry.
„Generále, mohu vás o něco poprosit?“ podíval se Jackovi do očí, které dnes neměly příliš živoucí jiskry, jako obvykle.
„Poslouchám.“
„Vím, že vás Thor požádal o průzkum planety, kam Noxové spolu s Antiky umístili základnu se strojem pro tvorbu našich lidských těl,“ sledoval Jacka, jak si v počítači vyjíždí detaily o ní.
„Obyvatelná atmosféra, jediná stavba na příjemné planetě,“ přečetl kratičké shrnutí, které sepsal plukovník Davidson do závěru své zprávy, kterou potvrdil i John vyslaný spolu se svým týmem na blízký průzkum zařízení.
„Zničte ji,“ zaskočil všechny přítomné, i když to Janus v rámci mnoha budoucích dějů, které jako povznesený předpokládal, opět tušil.
„Co prosím?“
„Zničte ji, nechci, aby byl můj národ jen pouhou šachovou figurkou na poli ovládaném Antiky, kteří tvrdí, jak nezasahují, ale přitom ovládají všechny a všechno jen jak se jim zachce a jak potřebují. Kolikrát takhle zasáhli při záchraně Země, když byla v úzkých? Kolikrát ji zachránili? Například, mohli popohnat plukovníka Carterovou s jejím brilantním nápadem proletět Zemí asteroidem z naquadahu. To bylo doslova za pět vteřin dvanáct. Nebo když zastavili odpočet autodestrukce jen sekundu před koncem limitu, když dakkarská zbraň zničila všechny replikátory. A takhle bych mohl jistě pokračovat dál a dál, že?“ přidával jeden ostrý úder za druhým: „Samozřejmě nechci plukovníku Carterové ubírat na kreditu,“ dodal jen mimoděk.
„A není to trochu předčasné? Třeba nám Janus pomůže,“ podíval se na antického muže, který nesouhlasně kroutil hlavou.
„Nemohu, Antikové by mě zastavili.“
„Já vás nechápu. Jednou nám pomáháte, pak zase ne, tak máte tam nahoře nějaký pravidla, nebo ne?“ rozčiloval se Jack, který si poměrně příjemné ráno rozhodně nepředstavoval takhle.
„Generále, pokud zničíte tu základnu, Asgardé ztratí možnost mít zpět svůj normální život. Nebudou moci dýchat, vnímat…“ chtěl Janus pokračovat, ale Odin jej hned zpočátku zarazil.
„To možná nebudeme, ale náš život je teď a tady, na Omeze a je jedno, jestli budeme dýchat, nebo vnímat bolest. Pomáhat můžeme i v tomto holografickém těle a já naopak pociťuji i přes očividný nedostatek, mnohem větší zadostiučinění, když můžu pomáhat touto formou, neboť se nám zvýšily znalosti, rychlost a všechno doznalo pozitivních změn. A netvrď mi, že ne, Freyre,“ otočil se na svého asgardského přítele, který ač nerad, přitakal a souhlasil s výroky, kterými Odin obhajoval své stanovisko.
„Až mi ukážete nějaký výsledky svobodné volby mezi vašimi lidmi, rád vám to splním, ale pro tuto chvíli zůstane základna na svém místě a nebude zničena,“ dal si Jack záležet na tónu, kterým odmítl odepřít zbytku Asgardů šanci na svobodné rozhodnutí spolu s druhou šancí na normální život: „A teď mi pomozte vymyslet způsob, jak se dostat do Hydry, pro Hammonda!“

Hydra, Faragutská soustava, 13. Září 2010
Stále pomlácená Sam po několika dnech v umělém spánku otevřela zalepené oči a snažila se rozpohybovat ztuhlý krk, který byl stejně jako zbytek jejího těla silně pošramocen a bylo až k údivu, že vůbec přežila bez trvalých následků, což se nedalo říct o Megan, která přišla o jednu ledvinu.
„Kde to jsem?“ podívala se z nemocničního lůžka, které si doktor nechal dovézt z trosek Hammonda, jenž ve svých útrobách skrýval mnoho užitečných, více či méně poškozených, věcí.
„Doma,“ uslyšela hlas Daniela, který u jejího lůžka proseděl mnoho dlouhých hodin.
Termínu doma, ale Sam moc nevěřila, když kolem sebe viděla chladné stěny skály, což ji napovídalo, že bude nejspíš někde v jeskyni.
„Ještě jsme neměli čas to tady zútulnit, ale prozatím jsme měli spoustu práce s nejnutnějšími opravami jumperu, díky němuž jsme vás spolu s Megan a Kevinem zachránili,“ zvedl Sam náladu, když si uvědomila, že o nikoho dalšího pod svým velením nepřišla.
„Až se budeš cítit líp a doktor umožní procházky, provedu tě po našem novém domovu,“ zvedl se od lůžka, ale Sam jej chytla za ruku, která byla těžkou prací v provizorním táboře velice drsná, ale i přesto velice teplá a zrovna to jediné, co chtěla držet.
Daniel ještě chvíli zůstal sedět u své dlouholeté přítelkyně a jen co zase usnula, položil jednu ruku přes druhou a odešel za doktorem, který pravidelně kontroloval stav svých pacientů.
„Doktore, můžu nějak přiložit ruku k dílu?“ podíval se po jeskyni, k jejíž pravé boční stěně dvojice vojáků přikládala nahrubo opracovaný čtvercový trám, který konečně dokončil stěnu, jež to měla v tomto chladném prostředí zpříjemnit a ušetřit nějaké to teplo generované elektrickým radiátorem napájeným jedním z naquadahových generátorů, které přežily pád a následné přepětí energetické sítě na Hammondovi.
„Zásoby léků máme prozatím v dostatečné míře. Doktor Parsons s doktorem Jingem studují několik vzorků tohoto šutru, který nás kryje před všemi druhy senzorů,“ „poplácal“ skálu po své levici a ukázal Danielovi sklíčko pod mikroskopem, kde se to jen hemžilo malými nanity.
„Nanity? Kde ty se tu vzaly?“ nasadil si zpět své brýle, které si také prošly mnoha bitvami a dokazoval to malý šrám u levé horní obroučky.
„To je vzorek z krční tkáně majora Markse. Naprosto totožné má jak major Cooperová, tak plukovník Carterová,“ ukázal Danielovi ještě dvě sklíčka, v nichž byly naprosto totožné stroje.
„Nějaký nápad, k čemu sloužily?“
„Spousta, ale třeba nám pomůže někdo z nich, až se zase proberou,“ schoval sklíčka do malé skříňky a poprosil Daniela, jestli by mu nedonesl kus masa, které jeden z vojáků opékal, když se odpoledne vrátil z honu na divoké prase připomínající zvíře, jehož chuť byla v mnohém podobná právě vepřovému masu.
„Ale jistě, doktore,“ usmál se Daniel a odešel kousek dál, k ústí jeskyně, kde se kromě vrchního kuchaře ohříval i zbytek bezpečnostních složek z Hammonda.

Mléčná Dráha, Omega, 13. Září 2010
Odin se po malé sobotní rozepři uzavřel do své mysli a celé dva dny se věnoval blíže nespecifikovatelnému výzkumu, do něhož ani Freyr, či jiní Asgardé z lodních jader neměli přístup. Odmítal s kýmkoli komunikovat a opouštěl svoji „pracovnu“ jen když potřeboval povolit přístup k některým datům, jimiž byly hlavně zprávy z tajných misí a operací SGC, Atlantidy, či Omegy, pod jejíž záštitou pracoval Chris Evans v utajení v řadách Luciánské Aliance, která se chystala k velkým organizačním změnám. Naposledy však Odin opustil svoji kuklu kvůli zcela jinému účelu, o nějž se poslední dva dny intenzivně zajímal. I kvůli němu dnes navštívil laboratoř dvou astrofyziků ve výuce, jejichž znalosti vesmíru a všech podstatných věcí musely projít přirozeným vývojem, s nímž napomáhal Freyr, jakožto největší odborník na tuto problematiku. Dnešní „školní den“ ještě nezačal, a tak mohl Odin v poklidu vyrušovat.
„Paule, Jeffe,“ kývnul hlavou k oběma z nich, na což oba reagovali stejně a zvědavě sledovali Asgarda, který tuto laboratoř ještě nenavštívil.
„Vy budete Odin, že?“
„Říká se to,“ přesunul se k hlavní obrazovce, kam si nechal vyobrazit počítačový model a veškeré poznámky a poznatky hlavního architekta.
„Théseus, řecký hrdina, polobůh a pokořitel Minotaura. Příznačné jméno pro loď tohoto kalibru, nemyslíte?“ změnil pracovní čísla na písmena.
„Nebo Perseus, král poloostrova Polydektos. Porazil Medusu a s její pomocí i mořského hada, kterému měla být obětována Andromeda, podle níž je pojmenována jedna z galaxií,“ oplatil Paul Odinovi stejnou mincí.
„Nespletl jste si obor, Paule?“
„Věřte nebo ne, ale astrofyzika je mi pořád bližší, i když mě řecká a římská mytologie velice fascinuje,“ přisedl si blíž k hlavní obrazovce, která se na Odinovi příkazy rozpůlila.
„Odine, proč se zajímáte o náš projekt nové třídy lodí?“ přidal se i Jeff, který si před příchodem Odina dělal domácí úkol.
„Poslední dny jsem si procházel hlášení, která se zabývala záchranou Země či setkáním s dřívějšími členy Aliance čtyř ras. Při tom posledním Noxové darovali mému lidu základnu, díky níž bychom měli být schopni vybudovat s pomocí nanitů těla z masa a kostí…“
„Vážně? O tom nic nevíme…“ podíval se Jeff po Paulovi, který ale kroutil hlavou stejně jako Jeff.
„To teď není důležité, protože tomuto setkání předcházelo ještě jedno, při němž Antikové na několik hodin navrátili noxskému muži život, díky čemuž byla Atlantida informována o smrti posledního velkého člena této aliance…“
„Jo, jo, vzpomínám si. An…teaus?“ sledoval, jestli Odin kývne, že to jméno vyslovil správně.
„Anteaus předal doktoru McKayovi dřevěnou skříňku, v níž bylo mnoho datových krystalů, které obsahovaly celou noxskou databázi,“ věděl Jeff i Paul na co Odin narážel.
„Správně. A v té databázi byly i naprosto přesné a zcela aktuální informace o našich největších nepřátelích – Thakarech,“ vyslovil vůbec jako první jejich jména.
„Thakarové…epický jméno,“ shodli se oba kamarádi, přičemž Odin navázal na svůj monolog.
„Kromě mobilních bojových vozidel, podle nichž vaše vláda vybudovala podobná, stejně smrtící vozidla, byl v jiné sekci přiložen i detailní popis jejich vesmírných plavidel, oproti nimž jsou lodě třídy Daedalos ve stejné situaci jako Ha’taky proti vašim lodím. Mohou je porazit, ale vyžadovalo by to spolupráci několika plavidel, přičemž by muselo dojít k výraznému posílení energetických systémů,“ narážel Odin na ZPM či stále probíhající, a prozatím k ničemu vedoucí, výzkum naquadriových generátorů.
„I proto je dobře, že jste dokázali zhodnotit tuto situaci a začali jste s návrhem nové lodě, která by se této měla vyrovnat,“ přidal na kostru modelu i plátování, jež vykreslilo celou loď do nejmenších detailů.
„Ale na rozdíl ode mě, nejste válečníci. Já jsem jeden z posledních čistokrevných válečníků našeho lidu. Už Thor vykazoval jistý smysl pro diplomacii a zastrašování, což zdědil po své nádherné matce,“ zapomněl se u obrazu své manželky, který si stále dokola přemítal ve své hlavě.
„A z toho plyne…?“
„Z toho plyne jen jediná věc. Pokud máte vyvinout dostatečně účinné zbraně, budeme vám muset výrazně pomoci,“ narážel na část svého plánu, který prozatím s nikým nediskutoval, ale měl dost pádných argumentů i potřebnou technologii k jejímu uskutečnění.
„A neděláte to už?“ nechápal, jak víc by mohli Asgardé přispět k běžnému životu a vývoji nových technologií na Omeze.
„To ano, ale je nás jen několik. Poslední dva dny jsem pracoval na úpravě již používané technologie k tomu, aby mohl i zbytek asgardského lidu využívat privilegií jež máme já, Freyr, Heimdall, Aegir, Hermiod a Thor,“ vypadl z Odina zcela revoluční nápad.
„Vy máte na mysli povolit zbytku vědomí Asgardů v jádře, aby mohli využívat senzorová pole po Omeze a mít tak volný pohyb kam jen se jim zachce?“
„Nejen to. Mám na mysli vybudování impéria, které by žilo tak jako dřív, jen s tím rozdílem, že budeme žít prostřednictvím našeho jádra, které bude muset projít rozsáhlou, leč proveditelnou úpravou,“ odemknul svůj výzkum, kterému ale ani jeden z vědců nerozuměli.
Naproti tomu Freyr vystřídal svůj zasmušilý obličej za překvapený.
„A nejen to, mohli bychom takhle pomáhat i na Langaře, Orbáně, či Galaru, který by byl k úpravě využívané technologie mnohem přístupnější a překvapivě i jednodušší, protože Galarané svoji technologii budovali na základech antických systémů,“ ukázal obrazy planet, na něž by rád počítačové impérium rozšířil a pomohl tak Alianci Mléčné Dráhy vzkvétat.
„Chápu, že Thor chtěl využít antickou základnu, která nám byla darována, ale bohužel pro nás nevěděl o Anticích to, co já, nebo to alespoň nechtěl vidět,“ litoval promarněné šance, která mu byla Antiky odepřena, když Hammonda poslali do dvou století vzdálené galaxie.
Jeff s Paulem seděli a ani nedutali, protože se ještě stále snažili prolouskat složitými výpočty, které na ně Odin vychrlil.
„Začínám litovat své blbosti, díky níž mě vyhodili z univerzity…“ promnul si Paul oči a sledoval, jak se Freyr usmívá.
„Čemu se křeníš Freyre?“ prohodil Jeff a otočil se na svého asgardského učitele.
„Jen mě těší a zároveň děsí myšlenka, že se toto budete muset naučit, abyste byli schopni spolu s inženýry upravit jádro, protože při tom bude muset být vypnuté, i když vám budou Heimdall spolu s Aegirem a Hermiodem schopni kdykoliv poradit,“ posunul rozhovor ještě o kousek dál, než Odin původně zamýšlel.
„To ale budeme řešit, až budou mé výpočty a návrhy úprav hotové, přičemž to ještě budu muset probrat s generálem O’Neillem, zdali to vůbec schválí. Ovšem věřím, že jej budu schopen přesvědčit. Zdá se, že jsme si sedli do noty, když jsem odhalil pár kousků skládačky, kterou Antikové skládají,“ vrátil obraz zpět na loď třídy Heroes, která se od původního náčrtu změnila v několika bodech, což Odin zvýraznil rudou barvou.
„Co to je?“ koukali Jeff s Paulem na obrazovku, na níž byl jejich koncept, do nějž Odin zasáhl.
„To jsou jen některé změny důležitých systémů a subsystémů, které by pomohly k vyrovnání sil. Jsou to aplikované návrhy, na nichž pracovali Thor s Freyrem, Hermiodem, Aegirem, Heimdallem, Kvasirem a Penegalem, když měli přímý vliv na zbraňové a další systémy, které využívají jak vaše lodě, tak základny jako je tato,“ všeobecně shrnul fakta, podle nichž dodělal rozpracované projekty.
„Aha,“ přiblížil si jednu ze zvýrazněných oblastí, jíž byla místnost se systémem podpory života.
„Podpora života? Na tom se dá něco zlepšit?“
„Vždy se dá něco zlepšit. Třeba konkrétně zde, můžeme upravit podporu života obrovským způsobem. Je mi jasné, že nejste seznámeni se všemi misemi SG týmů za celé roky programu, ale jedna z nich volá po změně tohoto důležitého systému. Mise na Tanarii…“ přerušil Odina Paul.
„Jo, jo, jo…tým podplukovníka Shepparda zde narazil na rasu, která si říkala Tanariané. Žili v jedné z posledních antických základen v Pegasu, kde našli lehce poškozenou loď třídy Aurora…jak jen bylo to jméno…Hippaforalkus?“ čekal na reakci jednoho z Asgardů, přičemž oba souhlasně přikývli.
„Správně Paule. Doktor McKay na poslední chvíli zprovoznil hypermotory s jejichž pomocí se dostali na orbitu, kam spolu s nimi vzali zbytek osady, kterou nemohl Daedalos vzít na svoji palubu, neboť by byl systém podpory života kriticky přetížen a nebylo by možné doletět na Atlantidu včas,“ dostal se k jádru problému.
„Takže zvýšení kapacity?“ tipoval Jeff, přičemž se mu do hlavy hnal nápad, který by stál za zvážení.
„Ano. Aurora a vůbec všechny antické lodě, či základny mají zabudovánu hned dvojitou podporu života, přičemž je využívána jen jedna z nich a ta druhá se zapne automaticky, když dojde ke zvýšení kapacity personálu. Takhle byla Aurora schopna převézt zbytek posádky, aniž by došlo k tomuto problému. To samé můžeme udělat i na lodích třídy Heroes. Jen pro jistotu bych navrhoval tento konkrétní systém ztrojit, aby byla loď schopna pojmout tisíce lidí, přičemž by byl třetí systém napojen zvlášť na hangáry, které pojmou nejvíce lidí,“ vrátil obraz Thésea do původního rozlišení, odkud ubyla jedna červená oblast.
Paul i Jeff se shodli na tom, že tato změna jednou může zachránit tisíce lidí, kteří mohli být zachráněni třeba při bitvě o osvobození Hebridanu, při němž byla záchranná akce částečně limitována i tímto faktorem, když Aschenové otrávili atmosféru.
„A ty další červené systémy po celé lodi?“
„To jsou emitory štítu,“ vysvětlil Odin a přiblížil jeden z emitorů, které na lodích třídy Heroes vypadaly naprosto stejně jako ty, jež byly osazeny na lodích třídy Daedalos.
„Předpokládám, že ty jdou taky ještě nějak vylepšit,“ vtipkoval Jeff a vyčkával, co se od kývajícího Odina dozví.
„Kvasir si všiml, že vaše emitory se pod velmi hustou palbou velice rychle zahřívají, což vede k poškozením, které by byly proti Thakarům fatální. Ovšem jejich síla je momentálně na hranicích našich možností,“ zamítl možnost, že by to šlo touto cestou.
„Jediné, co by mohlo podle Kvasira zvýšit jejich efektivitu je mnohem účinnější chlazení, s čímž by neměl být s dostatečným přísunem energie vůbec žádný problém,“ bylo řešení tak jednoduché, až tomu oba vědci odmítali uvěřit.
„Až tak jednoduché?“
„Jak je to lidské rčení? V jednoduchosti je krása?“ smáli se oba přítomní Asgardé.
„To bez pochyby,“ přitakal Jeff a byl vlastně rád, že se Odin aktivně zapojil do projektu, který tak dostával mnohem reálnější a proveditelnější obrysy.
„Předpokládám, že s mnohem lepším chladicím systémem bychom mohli posílit i zbraně. Vím, že Thor při střetu s Ascheny moduloval jejich výkon za cenu dřívějšího přehřátí, které několikrát hrozilo explozí baterie,“ dostal se Jeff k další části, která svítila červeně.
„To je jen jedna úprava zbraňových systémů. Kromě našich plazmových zbraní bych doporučoval připojit i noxské zbraně spolu s cestovatelskými. Cestovatelské mají jako výchozí přednastaveny pulzní charakter, kterým disponují i noxské, které však mohou být přepnuty na paprskové. To samé bychom mohli udělat i s našimi zbraněmi, které z pulzního konceptu vycházely,“ přidal k původně počítaným zbraním i další podobně silné.
„Myslíte, že by šly přeměnit i cestovatelské na paprsky?“
„Zcela určitě, jen to bude chtít několik malých úprav,“ ujišťoval Freyr, že tento zásah bude možný.
„Energetické nároky ale budou enormní,“ tušil Jeff, že tyto úpravy budou možné, jen pokud dojde k přidělení jednoho ze tří ZPM, nebo při úspěšném dokončení vývoje naquadriového generátoru.
„Ano to budou, ale domnívám se, že pokud zapojíme veškeré Asgardy, mohli bychom problém s energií dotáhnout do úspěšného konce,“ ospravedlňoval si svůj plán i tímto způsobem.
„Naštěstí to nebudu já, kdo to generálovi řekne,“ rýpl si Freyr do Odina, který po něm hodil nepříjemný pohled.
„No jo, už mlčím,“ odebral se pryč z laboratoře a nechal Odina probrat s Jeffem a Paulem zbytek jeho navrhovaných úprav.

Hydra, Faragutská soustava, 18. Září 2010
Velitelka Hammonda pomalu rozlepila oči, otočila hlavou, a když zjistila, že v krku necítí žádné pnutí, opatrně se začala zvedat a koukat po okolí, do nějž se s plným vědomím probudila vůbec poprvé. Sucho v krku škrábalo a připomínalo, že byla v posteli zřejmě delší dobu. Když se chtěla postavit, uslyšel doktor za svými zády podivné zvuky, které jej díky klenutému stropu jeskyně praštily přímo do čumáku. Otočil se o sto osmdesát stupňů a všiml si vrávorající Sam, jejíž nohy byly v podobném stavu, jako když se probudila na Hammondovi, který volným, nikým neřízeným letem putoval Faragutskou soustavou.
„Plukovníku, opatrně,“ přiskočil k ní a dal její ruku kolem svého ramena.
„Dobrý doktore, děkuji,“ odstrčila jej od sebe a s velkým sebezapřením se konečně pevně postavila.
Sem tam lehce škobrtla, ale rozhodně dělala velké krůčky od jen krátce vzdálené chvíle, kdy ještě ležela na lůžku.
„Jak jsme na tom?“ porozhlédla se po jeskyni, jejíž pravá stěna byla hotova a vojáci začínali s částí levou, která již měla postavené kůly, k nimž se jednotlivé části stěn budou připevňovat.
„Mno…rád bych řekl, že z nejhoršího jsme venku…“ vykouzlil na Samině obličeji krásný široký úsměv, který kazily jen vyhublé tváře.
„…ale pravdou je, že žijeme v chaosu. Podplukovník Bale sice převzal jako druhý nejvyšší důstojník velení, ale řekněme si na rovinu, že tady nenavodil zrovna pohodovou atmosféru. Každé ráno v sedm hodin rozcvička následovaná hodinovým během kolem tohoto obrovského lomu, v němž je i naše jeskyně, zakončená, čím jiným než rozcvičkou. Nechápejte mě špatně, disciplína je nutná, ale je třeba najít správnou rovnováhu mezi cvičením a snahou akorát všechny nasrat,“ rozvášnil se doktor Noonen, kterému pobyt na cizí planetě, vzdálené 250 let od Země pořádně lezl na mozek.
„Doktore…“
„O-omlouvám se plukovníku, poslední dny nějak nejsem ve své kůži a podplukovník Bale mi to s jeho muži moc neusnadňují. Vlastně nám všem…“ promnul si unavené oči a doprovodil Sam k lůžku Kevina a vedle ležící Megan.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ pozorovala spící dvojici podřízených.
„Jedenáct dnů, ovšem během nich jste několikrát nabrala vědomí. Megan s Kevinem taktéž. Všichni tři jste si ale prošli peklem. Na vaši léčbu jsem spotřeboval velké množství léků a všech možných zásob. Výsledek ale stál za to.“
„Jsem rád, že jste to přežila,“ litoval času, během nějž byla trojice vyšších důstojníků tvrdě mučena a ponechána svému osudu bez pomoci.
„Děkuji, doktore, za všechno,“ posadila se na svoji postel, aby si obula na pošpiněné ponožky boty.
„Ani jsem si nevšiml, že tady celou dobu chodíte bosky,“ sehnul se k Saminu klínu, aby jí pomohl se zavazováním, které bylo i přes každodenní rutinu těžké, jako kdyby to dělala poprvé.
„Očekávám, že plné fyzické zotavení proběhne do dvou týdnů,“ ujistil Sam, že zase bude vše jako dřív.
Schválně ale vynechal psychickou stránku, o jejímž „poškození“ neměl sebemenší tušení a nerad by to momentálně zjišťoval. Když konečně nazula boty, zkusila, tentokráte sama, vstát a k jejímu překvapení proběhlo vše, až na malý zádrhel v pořádku. Velice pomalu se porozhlédla po jeskyni, jejíž pravá strana byla vojáky konečně dokončena a světlé ohoblované dřevo připomínalo srub, který v dětství velice často navštěvovala s otcem a matkou.
„Jak vidíte, vojáci pokáceli pár stromů a snaží se nám to tu zvelebit,“ bouchnul do kůlu, který na levé straně jeskyně poslouží, jako základ pro další stěnu.
„Připomíná mi to dětství, když jsem jako malá jezdila s tátou, mámou a bratrem do srubu v St. Marys,“ zavzpomínala na otce, jehož vzpomínka v ní vyvolala silný pocit stesku.
Jedna kapka, druhá, třetí…všechny dopadly do „popelavého“ podloží jeskyně, s nímž se slané slzy smíchaly a vytvořily tři tmavé kapky. Doktor vytáhl čerstvě vypraný kapesník a poskytl jej Sam, která si ve všem tom smutku vzpomněla na další bolestnou stránku nedávných dnů a týdnů.
„A co Hammond,“ ztuhnul doktorovi úsměv.
„No… je mi to hrozně líto, už kvůli nám všem, ale po tvrdém dopadu se odlomil pravý hangár díky čemuž došlo k obrovskému přepětí a několik naquadahových generátorů explodovalo. Doteď nechápu, jak jste to vy tři mohli přežít. Můstek i skoro celý vnitřek vypadá jak po explozi velice silné bomby,“ vyhnul se přímé odpovědi, čímž jen zmírnil utrženou ránu.
Jako hrachy vypadaly další a další slzy stékající po pohublých tvářích, vytvářejíc pod nohama Sam mnohem komplexnější mapku tmavších míst zkrápěných jejími slzami.
„Doktor Parsons z vraku zachránil spoustu materiálu a nebyl zcela přesvědčen, že by Hammonda nešlo zachránit…ovšem šance…“ zastavila jej v půli věty a oběma rukama si pročísla velmi dlouhé, několik týdnů nestříhané vlasy.
„Ne, Hammond odešel jako hrdina a do poslední chvíle nás držel na živu, i když byl opravdu v koncích,“ smířila se Sam s tím, že bude její loď navždy vyřazena z provozu, což jak předpokládala, bylo už stejně na Omeze zařízeno.
„Je mi nějak šoufl,“ chytila se Sam za břicho a než jí doktor stihnul cokoliv podat, nahodila mu boty a nohavice zelených, zabahněných kalhot.
Doktor jen odvrátil zrak a nechal se od Sam nahodit ještě jednou.
„Omluvám se, doktore,“ dala si pramínky vlasů za uši, přičemž spustila ruku po pravé straně svého krku.
„Co…co to tam sakra mám?“ uviděl doktor v jejich očích strach.
„Nevím, co vám v zajetí udělali, ale s tímto už jste se vrátili…všichni tři.“
Když si onu metalickou mapku chtěla jít Sam prohlédnout na obou dvou majorech, doběhl k doktorovi jeden z nižších důstojníků třetího bezpečnostního týmu.
„Doktore, tohle musíte vidět,“ zaujal i Carterovou, která se otočila k mladíkovi, který se postavil do pozoru a zasalutoval.
„Pohov,“ naznačila Sam zasalutování a šla spolu s doktorem hlouběji do jeskyně, kde byla vytvořena provizorní cela, z níž nebylo úniku.
O to se už ale zajatá trojice dlouho nepokoušela a co víc, dnes všichni seděli v kruhu, drželi se za ruce a kolébali se sem a tam. Sem a tam. Přitom se z jejich úst linul zvuk připomínající píseň.
„Alua, qreata tuda lok. Alua, qreata tuda lok.“
Jen co Faraguté zpozorovali trojici pozorovatelů, zrychlili své tempo a jejich houpání vytvářelo na ohněm osvětlené stěně obrazec připomínající nekonečnou vzdouvající se vlnu.
„Alua, qreata tuda lok. Non trefta kondesce Dakka, kre konge ul respa.“
„Kde je doktor Jackson?“ šeptal doktor do ucha desátníka, který jen pokrčil rameny a stále sledoval bizarní výjev kultury, o níž se prozatím mnoho nevědělo.
Všichni tři jako přibití k zemi sledovali nevysvětlitelné chování hostů, jež u nich nebylo doposud pozorováno, a tak nebylo divu, že jej všichni sledovali s patřičným zaujetím. Přitom se v uších a hlavách všech neustále opakovaly tytéž „formulky“, které doslova opíjely a nutily diváky k dělání naprosto stejného rituálu. Z transu podobnému stavu se všichni tři probrali ve chvíli, kdy ladné pohupování přestalo, a zvuky vydávané zajatými muži se proměnily v zběsilý zesilující se křik. Jejich hlasivky kmitaly na neúnosných frekvencích, vyvolávajíc malé krvácení z uší, které i po zacpání stále vnímaly silné vibrace. Všichni tři se sesunuli v bolestech k zemi a s ústy ponořenými do prachu pozorovali zřejmě konečnou fázi rituálu. Všichni muži se k sobě přiblížili, pozvedli ruce a do rozepjatých prstů sepnuly prsty protějška. Mdloby způsobující nepříjemný zvuk ustával, přičemž si muži začali sundávat své oblečení. Zcela obnaženi se na sebe vrhli a jako divoká zvířata se oddávali pářícímu aktu, tak divokému a nebezpečnému, až se z toho mladému desátníkovi i Sam začal zvedat žaludek. Jen co to částečná paralýza dovolila, všichni vyskočili na nohy, a co nejrychleji opustili bezprostřední blízkost mužů, jejichž skřeky a vzdechy se linuly celou jeskyní, až po samotné ústí, do něhož pražilo silné, mladé slunce.
„Do prdele, co to bylo? Vypadali jak banda teplých vocasů vyznávající nějaký zasraný voodoo,“ nedokázal mladý desátník pochopit, co to vlastně viděl a co se mu to v jejich přítomnosti stalo.
„Doktor zvyklý na leccos se taktéž oklepal,“ když jím projela zimnice, ale jako jediného jej zajímala slova, která při jakési modlitbě všichni tři společně pronášeli.
„Mno, doufám, že si někdo pamatujete, co říkali,“ poškrábal se doktor na zátylku a snažil se na poslední obrazce zapomenout.
Zrovna když se zpovzdálí začaly ozývat další výkřiky něhy, Sam sebou lehce škubla a hluboce se nadechla.
„Plukovníku, jste v pořádku?“ sehnul se desátník k předkloněné Sam, ale ta se ihned vrátila do vzpřímené polohy, kde se zmateně dívala po obou mužích.
„Co se stalo?“
„To mi řekněte vy, škubla jste sebou, předklonila jste se a pak zas vrátila do vzpřímené polohy,“ popsal Sam její poslední okamžiky.
„Všichni jsme jedna duše. Všichni jsme jedna duše,“ nemohla se zbavit slov, která se jí honila hlavou.
„Co prosím?“
„Všichni jsme jedna duše. Přijměte ji prosím k sobě všemohoucí Thakarové, odevzdáváme se do vašich rukou,“ utichla slova v její hlavě.
„To…to jste právě přeložila to, co říkali oni?“ koukal doktor jak vyoraná myš.
„Co to se mnou sakra udělali?“ chytla se Sam za hlavu a s panickým strachem se sesunula na zem.
„Co...co…?“ opakovala pořád dokola nevnímajíce nic ze svého okolí, ani to, jak ji mladý desátník chytil pod ramenem a společně s doktorem ji odvedli k její posteli, kde dostala dávku sedativ, po nichž usnula jako špalek.


Tak snad se díl líbil :)

Mějte se hezky.

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Perfektní. Jen tak dál.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím panstvo, po poměrně delší době se opět ozývám s novým dílem - snad se teď podaří rozestupy zredukovat (kvůli vytížení v práci i doma se to moc nedařilo :) )

Bez dalších okolků přináším 6 díl, přičemž jsme se přehoupnuli do 2/3 2. série.

Užijte si jej a určitě nezapomeňte přidat postřehy, poznámky či jiné "popisky".

6. Díl (Pastviny – Feeding ground)

Mléčná Dráha, Omega, 2. Října 2010
Oba Asgardé, kteří se společně dělili o nepředstavitelný výkon jádra, v záři modré kaluže pozorovali dva bezpečnostní týmy, v jejichž středu byl eskortován muž středního věku, oděný do šedo bílého přiléhavého oblečení. S nezainteresovaným pohledem si pečlivě prohlížel každičký detail této místnosti, jejíž nejdůležitější artefakt byl hlídán čtveřicí vyvýšených kulometných stanovišť, soustavou senzorových technologií spolu s vychytávkami typu elektromagnetického pole, jež narušovalo schopnosti Převorů, či demaskovalo rasu známou jako Reetou. Ani to, ani nic jiného jej však nezajímalo a s tváří pokerového hráče stál na místě a vyčkával na příchod muže, který se jen líně sunul po chodbách, jež znal stejně dobře, jako základnu, v níž strávil dlouhých osm let téměř každý den. Krom evidentního nechutenství měl ale poklidný a docela dobrý den. Omega konečně začala připomínat soběstačnou kolonii, která byla zase o něco méně závislá na přísunech z Langary, která si právoplatně nárokovala něco z technologií, které v mnohém usnadňovaly život svých občanů, kteří po malých krůčcích začali zapomínat na staré křivdy, a v rámci rozvoje spojily síly, s nimiž se v Mléčné Dráze muselo začít počítat. Již několik měsíců plně zotavený Jonas stál vedle dvojice Asgardů, kteří nepotřebovali vůbec komunikovat, nicméně v rámci ohleduplnosti alespoň některé věci debatovali nahlas, aby mohli i jiní interagovat.
„Docela jsem se v plukovníku Ellisovi spletl.“
„Vážně? Proč?“ zajímalo Odina, který plukovníka znal jen z oficiálních hlášení a z jeho osobní složky.
„Měl jsem tu čest s ním mluvit osobně a spolu s Heimdallem tvoří vynikající velitelský pár, který předčil všechna má očekávání,“ mluvil poněkud neurčitě, čemuž přihlížel a naslouchal i Jonas.
„Jo, ale to nevysvětluje, v čem ses spletl.“
„Je to jednoduché. Stejně jako ty, je to rozený válečník. Arogantní, nebojácný,“ rýpnul si do Odina, který to bral spíše jako kompliment, protože o svých silných i slabých stránkách věděl víc než kdokoli jiný.
„V mnohém mi připomíná Thora, když byl ještě mladý a nezkušený. A to je přesně to, v čem jsem se u něj spletl. Nikdy by mě nenapadlo, že jedny z největších nepřátel, dokáže přesvědčit, aby usedli k jednomu stolu a začali jednat o společných cílech,“ vysvětlil Odinovi o, co přesně mu šlo.
„Narážíš na smlouvu o chráněných planetách, že?“ pochopil narážku na svého syna, který by mohl být technicky prohlášen za mrtvého, ale prakticky se tak stalo v momentě, kdy Orilla explodovala a spolu s ní i dva orijské křižníky, které díky svým senzorům zachytily signál z Jádra.
„Tehdy jsme byli v jedné z největších bitev s Goa’uldy, při níž jsme drtivě vyhrávali, ale i přesto Thor ukončil palbu a dal Goa’uldům možnost se stáhnout a podepsat smlouvu o chráněných planetách,“ připomínal mu dnešek několik tisíc let starou historii.
„Koloběh se opakuje. Podobně to bylo s Antiky,“ přerušil debatující dvojici generál O’Neill, který konečně protnul otevřenou přepážku oddělující chodbu od místnosti s bránou.
„Hošani,“ pozdravil se s Asgardy a Jonasem, přičemž zamířil ke stojícím bezpečnostním týmům, v jejichž středu stál očekávaný host.
„Meloune, tak rád vás zase vidím,“ vytáhl úsměv od ucha k uchu a roztáhl ruce na znamení „přivítání“.
„Jmenuji se Mollem,“ opravil Jacka a s pořád stejným výrazem jej uzemnil.
„Dal bych ruku do ohně, že se jmenuješ Meloun…ale čím jsem starší, tím horší je to s mou pamětí,“ vrátil kostičku na stranu Mollema, který nijak nereagoval a čekal s kufříkem v ruce na jakýkoli „příkaz“.
„Pánové?“ obrátil se k velitelům obou bezpečnostních týmů, které ještě neopustily příjezdovou rampu.
„Je čistý generále a podle prvotního zkoumání je i modul v pořádku, ale…“
„Zaneste ho nahoru do laboratoří,“ propustil jeden z bezpečnostních týmů, který mohl jít po nenáročné misi do sprch, přičemž druhý tým zavedl Mollema, aschenského vyslance do konferenční místnosti.
„Člověk by řekl, že se za těch pár let naučí nějaký vtipy,“ říkal si spíš pro sebe, i když jej všichni zřetelně slyšeli.
Jack ještě chvíli zíral na deaktivovanou bránu, když jej vyrušili Odin spolu s Freyrem.
„Děje se něco, Jacku?“ ujal se Odin slova, přičemž jej vyrušil z rozjímání.
„Mmm…ne, nic,“ vrátil se zpět do reality, otočil se na podpatku a zamířil po stopách Jonase, který právě stoupal po točitých železných schodech.
Jack pomalu kráčel do chodby, i když se mu hlavou točila jen jedna a tatáž myšlenka.

Jackův byt, 45. patro jižní budovy Westových trojčat
Oknem jižního mrakodrapu Westova komplexu, protínalo rozhrnuté žaluzie ostré sluneční světlo, osvětlující obývací pokoj spolu s ložnicí Jackova čtyřpokojového bytu. Spící generál se právě převalil na pravý bok, když jej sluneční paprsky praštily přímo do obličeje. Nebýt nepříjemného svitu, teplá záře by jej ještě více uspávala. Levou rukou zakryl své oslněné oči a vcelku svižně se vyhoupl do sedu, v němž se mohl jako každé ráno protáhnout a poškrábat na hlavě, která zase ztratila několik málo vlasů, jichž na Jackově hlavě zbývalo ještě dost. S ranním zívnutím se plácl do stehen a bez přezůvek se pomalu došoural do koupelny.
„Prkýnko hore, trenky dole,“ broukal si po ránu, což mu vždy zvedlo náladu.
„A ještě…“ upustil páru ze svých střev, které očekávaly spolu se žaludkem nášup v podobě snídaně.
Jen co Jack dokončil nejnutnější hygienu, odebral se zpět ke své posteli, kde si nazul pantofle, s nimiž se mu mnohem lépe chodilo po chladné plovoucí podlaze. Přes obývák, kolem pohovky a vzrostlé palmy prošel do kuchyně, kde Penny zanechala pod pokličkou smažená vajíčka se slaninou.
„Miluju tě…“ poškrábal se na břichu a ze šuplíku vytáhl stříbrnou kávovou lžíci.
Talíř s vajíčky a přiloženou lžičkou přenesl ke stolu, na němž voněly včera přinesené květiny, jimiž Penny obdaroval.
Snídani poctivě natlačil do krku, a když na talíři nezbylo ani zrnko, uložil jej do myčky nádobí, která byla do všech bytů automaticky montována. Po krátkém čase se opět vrátil na místo činu, kde dodělal nutnou hygienu, následovanou přesunem do ložnice, kde měl ve skříni nachystanou oficiální uniformu, v níž dnes bude sjednávat a doufaje podepisovat novou smlouvu o aliancí chráněných planetách. Ponožky, kalhoty, košile, tmavě modrá kravata a sako. Ještě zkontrolovat frčky a mohlo se vyrazit. Ještě předtím jej ale zarazil neznámý objekt v levé vnitřní náprsní kapse, kam si běžně schovával hedvábný kapesník. Ten tam dle očekávání byl, ale v něm bylo něco zabaleno. Jen pro jistotu zkontroloval čas, a když ukazovaly teprve půl osmé, vytáhl kapesník a rozbalil jej. Jaké bylo překvapení, když uvnitř našel teploměru podobný předmět, který na svém displeji ukazoval malé modré plus.
„Co to ku…“ došlo Jackovi, co malé plus znamená.
S malým dřevěným prasknutím dopadl zadkem na postel, kde s nevěřícným výrazem na tváři vstřebával nejnovější informaci.
„Já budu taťka…“

Pegas, Pegas-Alfa 2.0, 2. Října 2010
Nad modrou oceánskou planetou se v záři zeleného hyperprostorového okna vynořil nablyštěný bitevník třídy Daedalos, jenž se v galaxii Pegas ukázal po dlouhých devíti měsících. Od té doby se pozemní základna zas o tolik nezměnila. Vodovod byl hotov a krom několika malých plechových budov se teprve dodělávala hlavní vojenská budova, která měla jako předešlé pozemské základny ve svém nitru bránu. Zrovna když Apollo opustilo subprostor, na můstku se objevil ustaraný Heimdall, který celou cestu identifikoval poněkud zvláštní odraz na senzorech.
„Plukovníku, nevím, jestli vás major Gantová informovala, ale po celou cestu máme na senzorech divné nevysvětlitelné odrazy,“ zjistil informovanost plukovníka, který na souhlas kývnul.
„Ano, vím o tom, Gantová si myslela, že to je jen chyba senzorů. Mimochodem, kde jsi byl? Celou dobu jsme se tě snažili sehnat?“ opáčil trochu nasupeně.
„Omlouvám se plukovníku, ale přijít na to, co je se senzory mi trvalo celou cestu.“
„Celou cestu? Já myslel, že s výpočetní kapacitou Jádra to bude raz dva?“ došlo Ellisovi, jak náročný to musel být úkol.
„Proto asi chápete, jak těžké bylo to zjistit, i když…“ na chvíli se zastavil, protože se mu do této specifické části moc nechtělo.
„I když co?“
„Mno…i když stačilo porovnat místo, kde ta anomálie začala a hledání odpovědi by pak netrvalo ani den…“ škrábal se hologram Asgarda na pěkně tvarované hlavě.
„Máme pro to poměrně výstižné rčení, i když je pravda, že to zcela neodpovídá situaci,“ chechtal se Ellis, na nějž Heimdall nechápavě civěl.
„A to?“
„Dvakrát měř, jednou řež. V podstatě by se dalo říct, že napřed musíš získat veškeré možné a dostupné informace, než začneš něco dělat, abych to převedl na tvoji situaci,“ vystřelil úsměv od ucha k uchu, když Heimdall zklamaně sklopil oči.
„Ale práce šlechtí a já jsem zvědavý, co sis pro nás přichystal,“ pobídl malého Asgarda, aby se podělil o zjištěné informace.
Heimdall tedy přistoupil k hlavní obrazovce, kde se zobrazila mapa Mléčné Dráhy. Bílou čerchovanou čarou naznačil cestu Apolla k okraji galaxie, přičemž z jednoho určitého bodu se k bílé čerchované připojila ještě červená, lemující tu předešlou.
„Proč ta druhá začíná na Aschenu?“ nechápala ani Gantová, ani Ellis, který si bez legendy v rohu nebyl jistý vůbec ničím.
„To je místo, v němž naše senzory začaly ukazovat podivné údaje na senzorech,“ vysvětlil Heimdall, ale stejně nikdo nechápal proč.
„Náhoda,“ nevěřil Ellis, že by Aschenové po dočasném příměří udělali něco se senzory Apolla, pokud by to vůbec bylo možné.
„To jsem si původně také myslel,“ přepnul na druhý, tentokráte pohyblivý obrázek.
„Tady jsem vytvořil simulaci, která na miliardtinu sekundy mapuje neznámou anomálii, která s přibývajícím časem ztrácela s naší lodí tempo, i když to na senzorech bylo téměř nemožné rozpoznat,“ dával na odiv svůj um, který se díky výpočetní kapacitě několikanásobně zvětšoval.
„Když jsme ještě vlastnili fyzická těla, na Othale a později i Orille jsem spolu s několika kolegy pracoval na vývoji nových hyperprostorových článcích, jimiž je nyní Apollo spolu s dalšími pozemskými loděmi vybaveno,“ zabrousil lehce do historie, aby navodil tu správnou atmosféru.
„A to zmiňuji jen proto, abyste věděli, že s hyperprostorovými motory jsem strávil téměř celý život,“ dokončil svoji myšlenku, přičemž pokračoval, aby se dostal k jádru problému.
„A s našimi motory je něco špatně?“ přišla otázka z operační stanice, po Ellisově pravici.
„Naše motory pracují naprosto perfektně, ostatně jako většina systémů na této lodi.“
„Co ale nepracuje správně je mezigalaktický pohon na aschenské lodi, která využila našeho přeletu nad Aschenem, aby se nepozorovaně svezla s námi do Pegasu,“ vyrazil všem dech, protože něco takového opravdu nikdo nečekal.
„Prosím?“
„Zdá se, že Aschenové přepracovali jejich intergalaktický pohon na mezigalaktický, který však nepracuje tak jako ten náš,“ nevysvětlil vůbec nic, a ještě více zamotal osazenstvu můstku hlavy.
„Co to sakra vůbec znamená? Nepracuje jako ten náš…“
„To znamená, že Aschenové zřejmě podrobně mapovali vaše dřívější lety do Pegasu, přičemž čekali na vhodnou příležitost, aby mohli svůj nový pohon vyzkoušet. Zdá se ale, že nepracoval tak jak očekávali a jediné co dokázali udělat, bylo upravit jej tak, aby byla jejich loď schopna detekovat naše hyperprostorové pole do nějž vstoupili a nechali se tak říkajíc svézt.“
„Takže to byla ta anomálie na senzorech?“
„Ano, plukovníku.“
„Počkat, to znamená, že nemůžou zpátky?“ zaznělo ze zadní části můstku, kde se mladá důstojnice letectva potloukala okolo hvězdné mapy.
„Možná,“ nebyl si Heimdall jistý, nakolik bude posádka aschenského plavidla schopna svůj pohon upravit, případně kompletně opravit do provozuschopného stavu.
„Taky vám uniká pointa, co tady kruci chcou?“ díval se Ellis po všech na můstku, ale jediné, co se mu dostalo, bylo neurčité zvedání ramen.
„Heimdalle, pokus se vysledovat jejich let a pokud možno i cílové souřadnice, zaletíme se jich optat, co tady dělají,“ došlo Ellisovi až teď, že je jeho loď na vlastních cílových souřadnicích.
„Johnsone, přeneste zásoby,“ vydal poslední rozkaz, než jej spolu se zásobami obalilo bílé světlo.

Mléčná Dráha, Omega, 2. Října 2010
Jack spolu s ostatními již několik hodin trpělivě seděl v čele stolu, na jehož druhé straně celou dobu protínal jeho hlavu Mollem, jemuž trpělivost rozhodně nescházela.
„Souhlasím,“ odkýval dvě desítky vedlejších bodů smlouvy, jež se Aschenové zavázali dodržovat.
„Už tu sedíme pět hodin, myslím, že je čas na dlabanec,“ promnul si Jack obličej a ve společnosti několika dalších diplomatů se odebral do vedlejší místnosti, kde byly nachystány rozmanité potraviny v čele se zeleninovými saláty.
Jack si naložil jeden ze salátů, k nimž si vzal nakrájenou housku a se lžící v ruce se posadil k nedalekému stolu. K němu se připojil Frank se Stevenem a Jonasem.
„Tak co pánové, jak to tam s tím Vulkáncem jde?“ zeptal se jako první Steven.
„Už vím, jak se cítil Kirk, když chtěl Spocka zastřelit,“ zakousl se do housky, jíž zajídal sousto salátu.
„Až tak?“ usmíval se Frank a na rozdíl od Jacka si uřízl pořádný flák masa.
„Mollem celou dobu nespustil oči z generála. Jako by ho hypnotizoval a upřímně se divím, že jej na místě nezastřelil…vzhledem k jeho povaze,“ zapojil se i Jonas, který znal Jacka moc dobře.
„Jindy bych ho zastřelil, ale dneska má štěstí…“ nakousnul téma, s nímž se chtěl podělit.
„Gratuluju,“ zaskočil jej Frank, který se radostnou novinu dozvěděl od své přítelkyně, Carrie Williamsové.
„Jak to…nic neříkej…Carrie?“ mluvili pro ostatní cizím jazykem.
„Ne že bych chtěl vyzvídat, ale řeknete nám už někdo, o co jde?“ byl Caldwell celý nedočkavý, až se dozví nějaké novinky.
„Řekněme, že jsem položil touchdown,“ dostal Stevena do hry, ale Jonas se absolutně nechytal.
„Touchdown? Vy jste včera hrál rugby?“
„Ne, tady to znamená, že jeden z malých generálů dostal míč do branky,“ pokračoval Frank ve sportovním přirovnání, kterému už však Jonas rozuměl.
„No…páni…gratuluju,“ vykoktal ze sebe a poplácal Jacka po rameni.
„Seš kanec,“ přihodil Frank a ťuknul svojí sklenkou s perlivou vodou o tu Jackovu, který by tam radši viděl pivo, nebo něco lahodnějšího.
„Díky, usmál se Jack a s blaženým úsměvem na rtech ukousnul poslední kousek malé housky.

Pegas, Pegas-Alfa 2.0, 2. Října 2010
Ellis se zrovna procházel kolem rozpracované základny, když se mu ve sluchátku ozval malý roztomilý Asgard.
„Plukovníku, podařilo se mi vypočítat několik možných cílů aschenského křižníku,“ vyčkal na rozkaz, kterým přenesl plukovníka na loď.
Zde již všichni stáli u hlavní obrazovky a debatovali nad planetami, které byly vyznačeny na hvězdné mapě Pegasu.
„Tak co máš?“ probil se davem podřízených a pozorně se zahleděl do strojových označení planet.
„Podařilo se mi podle posledních dat zjistit nový směr jejich plavidla. Vše ovšem záleží na tom, zdali jej nebudou upravovat. V tom případě by byl můj odhad zcela k ničemu,“ jen pro začátek shrnul fakta a načrtnul na mapě přímou červenou linku, která protínala tři planety s hvězdnou bránou.
„M7R-227? To mi něco říká,“ pátral Ellis v paměti, než jej Heimdall předběhl.
„Antiky pojmenovaná a dříve obývaná planeta Asuras, aneb…“
„Domovská planeta replikátorů,“ tušil moc dobře, co je Asuras zač.
„Ta ale byla i s vaším přičiněním zničena, a pokud víme, nic zde nezbylo,“ přemýšlel Heimdall, jestli mohly senzory při návratu k Asuru něco minout.
„Pokud by to nebyl Asuras, tak co je zač, ta druhá planeta?“
„Nic zvláštního, krom několika wraithských základen by na této planetě nemělo být nic významného,“ dostal se k poslední, jíž tajně pasoval do role černého koně.
„M6G-932?“ položil další otázku, na jejíž odpověď se Heimdall obzvláště těšil.
„Proclarush.“
„Proclarush Taonas? Ta je ale v Mléčné Dráze, nepomátli se ti obvody?“ zavtipkoval Ellis a čekal na Heimdallovu reakci.
„Nemyslím Proclarush Taonas, ale Proclarush, druhé antické město třídy Atlantis,“ vyrazil Ellisovi dech, protože na druhé město zcela zapomněl, i když o něm IOA uvažovalo jako o nové Pegasské základně.
„No jistě…Aschenové mají na své planetě základnu a na Galaru byla taky. Když jsme dokázali najít Atlantidu, proč by oni nemohli najít Proclarush,“ honil se mu v hlavě jeden scénář za druhým.
„Přesně to si myslím taky,“ přitakal Heimdall a jen tak mimoděk přihodil k mapě i čas, který by zbýval při nařízení letu k Proclarush.

Pegas, Vyšší sféra bytí, 2. Října 2010
Několik povznesených Antiků sedělo u bílou září osvětlených počítačů, jejichž datové krystaly neustále přijímaly nové a nové informace. Spousta dalších se jen tak procházela a vnímala současně minulost, přítomnost i budoucnost, která měla navíc mnoho možných „verzí“, z nichž se jedna výrazně projevila. Vše najednou zamrzlo. Nikdo se nehýbal a všichni se snažili pochopit příčiny i důsledky toho, co se nyní stalo. Vnitřní interkom velkého města se rozezněl, svolávajíc všechny členy rady do velkého sálu, do nějž se všichni jednoduše přenesli, aniž by kdokoli stihnul mrknout okem. Jen na jednu povolanou osobu se čekalo.
„Kde je Chaya?“ ozývalo se mezi členy rady, jíž se obratem dostalo odpovědi, když se před nimi zobrazila obrazovka, na níž bojovala neuvěřitelná fyzikální síla, proti hrstce wraithských úlů, jejichž posádky doposud neomrzela snaha dobýt tuto životem oplývající a jimi nedotčenou planetu.
Aniž by kdokoli stihl zasáhnout, objevila se i Chaya, jejíž tvář zdobil podobně vyděšený výraz, jenž zdobil i tváře ostatních Antiků.
„Předpokládám, že jste všichni zaznamenali to, co nám potvrdil i Mainframe,“ odkázal nově zjištěné informace i k jiným než vlastním vjemům, jež jsou vlastní všem povzneseným bytostem.
„Ano, ale myslela jsem, že tuto verzi budoucnosti jsme kvůli malé pravděpodobnosti zavrhli?“ nechápala jedna z povznesených průběh budoucnosti, který se zcela lišil od předpovídaných možností.
„Evidentně jsme se mýlili,“ ozývalo se z druhého konce místnosti.
„Pokud ale dojde k předpokládaným událostem, musíme zasáhnout,“ ozval se kdo jiný než vždy rebelující Chaya.
„Ano Chayo, víme o tvých soucitných emocích, kvůli nimž už jsme tě jednou vyloučili z velké rady. Můžeme to udělat znovu,“ vyslal směrem k Chaye jasný signál, že žádný zásah do dějů na nižší úrovni nepřichází v úvahu.
„Jak můžete jen tak nečinně sedět a pozorovat, jak budou naše děti, naši nástupci zmasakrováni. A to jen proto, že se považujeme za něco víc,“ odmítala se Chaya smířit s trpkým koncem, který se blížil k hranicím Pegasu a Mléčné Dráhy.
„Vše ještě není plně odhaleno, možná to bude vše ještě jinak,“ ozval se doposud tichý člen velké rady, která zcela ztichla a sledovala starého muže, který zřejmě tušil víc než ostatní kolem něj.
„I proto nemůžeme zasáhnout, mohli bychom budoucnost ještě více poškodit,“ využila jedna z žen slova starého muže, který se zase pohodlně usadil do svého rohu a naslouchal hlasité debatě, která se pochopitelně strhla.
Chaya se nepozorovaně vytratila a zamířila zpět na svoji planetu, kterou chránila již několik dlouhých tisíciletí. Zcela sama, oděna do modrých vzdušných šatů přisedla k malé tůňce, v níž se zrcadlila nesmírná krása mladé ženy, jejíž schopnosti a síla vzbuzovala v nepřátelských jednotkách strach.
„Bude z ní krásná mladá žena…“ uslyšela za sebou nepřiřaditelný hlas, a proto se pomalu otočila.
„…po své matce,“ dodal stařík, který před několika okamžiky vnesl trochu vzruchu do plného sálu povznesených bytostí.
„Vítej, dlouho jsi tu nebyl,“ zmizel obraz mladé ženy z tůňky a Chaya si při vstávání urovnala šaty.
„Nedělej, že jsi mě neslyšela,“ pokáral Chayu, která se záměrně vyhýbala této tématice.
„Slyšela, ale nechci o tom mluvit,“ odsekla Chaya a začala se procházet po prostranství malé svatyně.
„Nemusíš se bát, kdyby jí ostatní povznesení chtěli něco udělat, už by to dávno udělali,“ překvapil Chayu, která doufala, že skrz její „clony“ nikdo neprokoukl.
„Ostatní si všimli tvého roztržitého chování a využili kolektivní moc,“ vysvětlil proces, při němž Antikové došli ke zjištění, že Chaya má lidsko-antické dítě.
„Ale proč…“
„Protože v ní vidí novou budoucnost. Budoucnost bez chyb, jichž jsme se mi všichni dopustili a uvrhli tak Pegas spolu s Mléčnou Dráhou do chaosu,“ posadil se stařík k tůňce, v níž se krása prozatím malé Gaii, opět zrcadlila jako před chvílí.
Chaya přisedla ke staříkovi, jehož vous v sedu sahal až po kolena. V lidské kultuře by jej nazývali druidem.
„Chayo, na něco se tě teď zeptám a očekávám naprostou upřímnost, přece jen je moje moc silnější než ta tvoje, a i kdyby ses snažila mi tajit pravdu, prohlédl bych ji,“ jen pro informaci upozornil o svém postavení mezi Antiky, kteří si takových jako byl on, vážili.
„Slibuji…“ připravila se Chaya na otázku, na níž zcela jistě znala odpověď.
„Vím, že Gaia je spolu s její malou Parvou v Mléčné Dráze s Janusem, taky vím, že Janus byl ve společenstvu v Mléčné Dráze vyloučen a odeslán do exilu, z nějž cestoval rovnou sem za tebou…,“ naklonil si svými vědomostmi Chayu na svoji stranu.
„Naše společenstvo důvody povznesených v jiné galaxii nezajímají, ovšem já mám pocit, že by mělo, nemám pravdu?“ položil spíše řečnickou otázku a čekal, jestli se Chaya nějak vyjádří.
Chaya však ani nedutala a čekala na další, více konkrétní otázku.
„Dobrá…zkusím to jinak,“ zamyslel se stařík a zadíval se Chaye do modrých lesknoucích se očí.
„Dejme tomu, že Janus věří něčemu, čemu ostatní ne a stejně jako ty má ve zvyku chránit bytosti na nižším stupni vývoje,“ byl stále neurčitý a ani na moment nedal Chaye tušit, jaká bude TA otázka, která staříka tolik zajímá.
„A dejme tomu, že Janus něco chystá, a to něco zahrnuje i nás, stejně tak Furlingy a Thakary?“ dostal se k jádru problému, o němž kdysi přemýšlel i dřívější vrchní radní – Moros.
Chayin zaražený výraz mluvil za vše, ovšem stařík měl ještě co říct.
„Nemusíš se bát, ostatní nás nevidí, jsou až příliš zaneprázdnění budoucností, místo toho, aby se zabývali přítomností, která budoucnost teprve utváří,“ postavil se na své staré nohy, přičemž se připravoval k návratu do sféry povznesených.
„Přemýšlej nad tím, co Janus zamýšlí a až přijde správný čas, dej mi vědět, rád bych mu i tobě pomohl,“ zasekl se těsně před zmizením: „Budu-li toho ještě schopen,“ ještě více zaskočil Chayu, která seděla u hluboké túje jako opařená.

Mléčná Dráha, Omega, 2. Října 2010
Všichni potřební již seděli opět na svých místech, přičemž se jako vždy čekalo na Jacka, jehož vycházkové tempo více než značilo, jak se k dnešní situaci a vůbec celé budoucnosti s Ascheny staví. I přesto se však vzdálenost mezi jeho židlí a jeho pozadím ztenčila na nulu, přičemž tím opětovně zahájil jednání.
„Doufám, že jste se pořádně nadlábli, očekávám, že tato část bude nejdelší,“ už na začátek shodil řádný kus dobré nálady, což nebylo na klidném Mollemovi ani znát.
„Generále, aschenská rada, by vám ráda v duchu spolupráce předala seznam námi ovládaných planet, jež bychom rádi zahrnuli do smlouvy o chráněných planetách…samozřejmě z pro nás pozitivní strany, přičemž pokud sem vstoupíte stejně jako my na vaše území, může následovat odveta,“ poslal všem členům spolu s textovou zprávou na všechny tablety i papírovou verzi, která byla předána jednomu muži z dohlížejícího bezpečnostního týmu, který papírovou i textovou zprávu přenesl o patro níž, kde se dali technikové do zjišťování všech informací o planetách, které chtěli Aschenové uchránit před dotěrným zrakem Aliance.
Mezi členy Aliance se rozmohl malý vzruch, když se dali všichni do debaty, zdali mají Aschenové vůbec právo něco takového požadovat. Hluk utnul až Jack, který se nechtěl podobnými věcmi zdržovat, přičemž stejně jako Mollem, teď i on přeposlal kompletní seznam planet, na něž nesmí aschenská noha vstoupit pod přísnou pokutou, která by se v krajním případě mohla změnit v opětovný válečný akt s mnohem tvrdším dopadem na vojenské, ale i civilní osazenstvo aschenských planet. Mollem zběžné pročetl velice dlouhý seznam, který si i přesto pamatoval, díky své eidetické paměti.
„O těchto planetách nemáme mnoho informací, i přesto vrchní rada souhlasí,“ odložil tablet, když se základnou rozezněl alarm upozorňující na příchozí červí díru.
Aniž by se Jack jakkoli omlouval, odsunul židli a urychleně seběhl o patro níž, které bylo osvětleno neodstíněnou červí dírou. Jacka ostré světlo lehce oslepilo, ale tyto oči už viděly mnoho čili zvyknout si na to nebylo až tak těžké.
„Proč je otevřená IRIS?“
„To je plukovník Ellis z Apolla,“ opáčil Woodcomb, věnující se nadále své práci.
„Plukovník Ellis, vaše pozdravy jsem očekával před týdnem,“ pokáral Jack Ellise, který měl s Apollem dorazit do Pegasu za čtyři dny.
„Zastesklo se mi po staré dobré cestě,“ usmál se Ellis vyvolávající v Jackovi určité pochopení.
„No dobrá, jak se tam máte, už se vám stýská?“
„Ani ne,“ otočil se Ellis na své usmívající se podřízené, kteří se s jeho otočením přestali smát a věnovali se udržování lodě na stabilní orbitě, z níž bylo Apollo schopno přenášet videohovor skrz aktivní červí díru.
„Ne? To je ale škoda,“ posteskl si Jack s výrazem malého desetiletého děcka.
„Mollem už dorazil?“ přešel Ellis od hraní si k vážnějším situacím.
„Ano a doufám, že se dlouho nezdrží,“ ohlédl se k točitým schodům, po nichž scházela ochranka komplexu.
„Možná byste se jej mohl zeptat, co pohledávají v Pegasu,“ zaskočil Jacka, jehož tělní tekutiny začaly doslova vařit.
„Cože?“
„Když jsme prolétali nad Aschenskou hlavní planetou, zapojili svůj pohon, kterým se za nás zapojili a svezli se s námi do Pegasu…teda takhle to popisoval Heimdall,“ přijímal Freyr veškerá posílaná data, z nichž došel k týmž závěrům.
„To mohu potvrdit,“ objevil se i všudypřítomný Freyr, který si takto významnou debatu nemohl nechat ujít, což se týkalo i poslední dny zaneprázdněného Odina.
„Podle údajů míří k planetě, kam Antikové přesídlili spolu s Proclarush,“ předčítal Freyr nahlas, což Jacka ještě více dopalovalo, i když to na sobě nedával tolik znát.
„Radši jsem vás chtěl informovat, než se vydáme za nimi pro další informace,“ předběhl Jacka, který chtěl tentýž postup zrovna navrhnout.
„Díky za zavolání a nenechte se zdržovat,“ ukončil Jack hovor, po němž se šel projít do kantýny, kde se potěšil čokoládovým pudinkem, jímž byl jeho zvětšující se pupek doslova přeplněn.

Pegas, Pegas-Alfa 2.0, 2. Října 2010
Ellis právě usedl do svého pohodlného křesla, za nímž jako vždy svítilo lehké nafialovělé světlo.
„Erin, plnou rychlostí k Proclarush,“ přikázal své kormidelnici, přičemž zapnul interkom do záložní řídící místnosti.
„Doktore Erkinsone, zapojte prosím ZPM do rozvodů Apolla, potřebujeme si pospíšit,“ byl poslední rozkaz, než se Apollo přehouplo do subprostoru, v jehož koridoru právě letělo i aschenské plavidlo, jemuž k cíli zbývaly necelé čtyři hodiny.
„Heimdalle, přijď za mnou do zasedačky,“ chtěl Ellis něco zkusit, než aby jen přihlížel a čekal, jak se celá situace vyvrbí.
I proto si to zamířil do zasedací místnosti, kde již čekal Heimdall s mapou Pegasu.
„Plukovníku, předpokládám, že máte v plánu zabránit aschenskému křižníku v úspěšném doletu k Proclarush?“ optal se, i když na mapě zvýraznil dva simultánně letící body.
„Kolik jim zbývá?“
„Asi tři hodiny, dvaatřicet minut,“ ukázal odpočet jak pro křižník, tak pro Apollo.
„Vidím, že to nestíháme jen o pár minut…“ chtěl znát Heimdallův názor, na nějž Ellis v poslední době stále víc a víc spoléhal.
„Tento čas je propočten i s případnými úpravami hyperpohonu…“ zanechal Ellise stát na místě.
Několik minut se ani nehnul, a aniž by přemýšlel nad nějakým plánem, prostě tam jen stál a jediné na co dokázal myslet, byly důsledky, pokud to Aschenové pokazí. Ten okamžik se velice rychle blížil, protože na pravidelném odpočtu zbývalo již jen několik málo sekund. Gantová ve spolupráci s Heimdallem vystoupila v minimální bezpečné zóně, v níž se mohli nikým nepozorováni skrýt a zamaskovat, než se plnou podsvětelnou rychlostí vydají na orbitu planety, kde už se bitva odvíjela ve svižném tempu. Aschenský křižník nebývale rychle, a hlavně úspěšně manévroval mezi hustou palbou modrých pulzních zbraní, jimiž Wraithové po celém trupu rozhodně nešetřili. Křižník kličkoval, manévroval, uhýbal, ale i přesto stíhal pálit svými energetickými zbraněmi, k nimž se při dobré palebné příležitosti přidal i rozžhavený triniem obalený plazmový projektil, jehož rychlost spolu s aerodynamickým tvarem prošpikoval velice silný organický trup, jehož síla po získání kontroly nad původním stanovištěm alfa tady v Pegasu značně vzrostla.
„Veliteli, zaznamenávám obrovskou explozi uvnitř organického plavidla, zdá se, že nemají štíty a proti našim projektilům nemají sebemenší šanci,“ hlásil operátor zbraní, jehož obličej byl neustále oslňován silnou palbou, jež se snášela na velice silný štít.
„Nečekejte na rozkaz a palte, co bude baterie stačit, musíme vydržet dostatečně dlouho, než technici opraví hypermotory,“ přešel velitel aschenského plavidla k dalšímu zbraňovému operátorovi, jehož primárním cílem bylo zaměstnávat bodovou obranou šipky, jichž se z úlů rojilo tak moc, že si operátor nevěděl rady, na kterou z nich se zaměřit dřív.
Velitel zaujal volné místo u další zbraňové konzoly, díky čemuž se tlak na zbraňového důstojníka o něco zmenšil. Zrovna když začal štít pod palbou zbraní slábnout, objevil se na můstku ještě někdo jiný.
„Veliteli aschenského křižníku, tady Heimdall – Asgard,“ problikával hologram přenášeného vědomí Asgarda, jehož loď se vznášela v bezpečné vzdálenosti od bojujících stran.
„Co tady chcete, jak jste nás našli?“ nevěřil velitel svým očím, když se vedle Heimdalla objevila druhá holografická osoba, tentokráte aschenského vzezření.
„No konečně,“ oddechl si velitel pro sebe, když se jeho technikům podařilo zprovoznit prototyp první aschenské umělé inteligence.
„Nejsme zde, abychom bojovali proti vám, ale po vašem boku. Plukovník Ellis mi dal povolení pomoci vám v boji s Wraithy,“ nezůstal jen u slov a přešel k činům, při nichž dal do pořádku stojící prototyp umělé inteligence, jejíž matrice byla při nahrání Heimdalla potlačená a neaktivní.
„Co…co jste to udělali?“ sledoval blikání aschenské umělé inteligence, jejíž obraz se postupně vyostřil a následně úplně zmizel.
„Poskytl jsem vaší umělé inteligence lepší základ, do nějž jsem rovnou zakomponoval veškeré potřebné informace, jež nám pomohou společnými silami porazit tuto obrovskou přesilu,“ zmizel Heimdall z můstku křižníku, k jehož zádi se blížila obrovská pomoc v podobě Apolla.
I tak proti dvojici plavidel z Mléčné Dráhy stály čtyři úly, jejichž doprovod tvořilo sedm křižníků spolu s tisíci nepříjemných a jako vždy dotěrných šipek. Právě šipky se přestaly zajímat o slábnoucí aschenský křižník a zaměřily svoji houstnoucí palbu na manévrující Apollo, jehož railgunové baterie byly řízeny Heimdallem, který s chirurgickou přesností klestil cestičku raketám, jejichž výbušný obsah se právě střetnul s proděravělým trupem jednoho z úlů.
„Spojte se s pozemskou lodí,“ přikázal velitel aschenského křižníku, když opouštěl své stanoviště bodové ochrany.
„Spojení navázáno,“ splnila dle příkazu operátorka komunikačního uzlu, skrz nějž teď proudilo obrovské množství dat.
„Tady plukovník Ellis, velitel Apolla, jak vám můžeme pomoci?“ zněl i vypadal poměrně klidně, na to, že Mléčné Dráze reálně hrozilo další ohrožení.
„Plukovníku, věřím, že vaše transportní zařízení dokáže proniknout jejich elektromagnetickým rušením?!“ znělo to spíš jako otázka, i když o schopnostech Asgardů na palubě pozemských lodích věděli Aschenové mnoho.
Ellis se jen usmál a v záři mohutné exploze atomové bomby uvnitř úlu dal Aschenům jednoznačnou odpověď. Než stihl kdokoliv na aschenském křižníku reagovat, přišla od Heimdalla jednoduchá zpráva, v níž byla zakomponována frekvence elektromagnetického rušení, které se prozatím nezměnilo, čehož Johnson využil a poslal druhý úl do wraithského, párou nasáklého pekla. Třetí i čtvrtý úl okamžitě změnily frekvence, což učinil i zbytek bitevního pole, jež se zase vyrovnalo. Asgardské baterie již nečinily tolik škody, což Wraithům hrálo do not a společnými silami konečně začali získávat kontrolu nad orbitou planety, jejíž bezprostřední okolí bylo poseto miliony úlomků a útržků šipek, úlů i křižníků.
„Plukovníku, aschenský křižník ztrácí sílu svých štítů, nemyslím si, že budeme schopni zabránit Wraithům jej zničit či zajmout,“ uvažoval Heimdall jen o dvou možných scénářích, z nichž byl ten první rozhodně přijatelnější.
Aniž by si toho kdokoliv všimnul, aschenský křižník prolétávající obrovským mračnem trosek sbíral o organických lodích veškeré možné informace, které teď mohla nová umělá inteligence využít.
Novými zbraněmi vybavený křižník otevřel spodní vrata, z nichž se vysunulo obrovské, ničemu podobné, dělo. Jeho rozměry byly úctyhodné. Několik metrů v průměru, několik desítek metrů na délku. Jeho ústí se pomalu „rozsvěcovalo“ růžovo-fialovou barvou, přičemž se záře mnohonásobně zvyšovala. Když došlo ke kritickému přehřátí, z hlavně vyšlehla obrovská, genetický materiál připomínající, koule, která si razila cestu celým bitevním polem, než se zastavila o fialovo-modrý wraithský trup. Všichni napjatě sledovali, co se bude dít, když koule splaskla a nic se nestalo. Tedy kromě faktu, že dělo vytvořilo zpětnovazebnou energii, která zkratovala několik obvodů, včetně těch, které poháněly neustále střílející coilgunovou baterii.
„Tak to je zklamání,“ zarazil se Ellis, sledujíc, jak se kolem aschenského křižníku slétají zbylé wraithské podpůrné lodě.
„Něco tady smrdí. Jak je na tom aschenský křižník?“ nechápal Ellis co se to vlastně děje.
„Sedmnáct procent,“ přišla mu odpověď od Johnsona, kterému ztuhnul úsměv na rtech.
„Co to kurva…“ nevěřil svým očím, načež se objevil i Heimdall se stejně zmateným výrazem.
„Co se děje?“ naléhal Ellis na oba dva, ale jediný, kdo se zmohl na odpověď, byl Heimdall.
„Aschenský křižník náhle přišel o štít, Wraithové jsou na všech palubách a…“ nevěděl, jak podat poslední důležitou informaci, s níž nemohl už nic dělat.
„A?“
„Wraithové zablokovali naše senzory a transportní zařízení… v této chvíli nejsme schopni zabránit Wraithům v úniku s lodí,“ otočil se Ellis směrem k průzoru, z nějž pozoroval, jak obrovský úl uniká s aschenským křižníkem přilepeným na své spodní straně.
Ellis i všichni ostatní na můstku jen tupě zírali, co se právě stalo. Johnson s otevřenou pusou ani nevnímal, co na něj Ellis křičí, když se Apollo ocitlo pod palbou zbylých křižníků, v jejichž středu se právě rozpadal poslední, aschenskou zbraní zasažený úl. Heimdall neváhal ani sekundu a převzal řízení po Johnsonovi, který se konečně vrátil do reality a připojil své šikovné ruce k palbě, která se soustředila na doprovodné křižníky.
„Pane, naše štíty jsou na dvanácti procentech!“
„Bitva pro nás skončila, vezměte nás zpět na stanoviště Alfa!“ chytil se Ellis za čelo a s černými myšlenkami se odebral z můstku, kterému teď velela major Gantová.

Mléčná Dráha, Omega, 2. Října 2010
Několik hodin po posledním kontaktu s Apollem se brána opět otevřela. Jack již po několikáté seběhl železné schody, jejichž dunivý zvuk se rozléhal v hlavách všech, co seděli v jejich bezprostřední blízkosti. S jen jedním zapnutým knoflíkem seskočil z posledního schodu a rukou se obtočil kolem poslední tyčky, což jej nasměrovalo přímo k velké obrazovce, na níž byl vidět zachmuřený obličej velitele Apolla.
„Řekněte mi, že nemáme další problém?“ tušil podle výrazu Ellisova obličeje, co se mu chystá říct.
„Generále…je mi líto, ale…“ zadíval se do země, která mu přišla mnohem příjemnější než Jackův rudnoucí obličej.
„Jak zlé to je?“
„Když jsme dorazili k planetě, Wraithové již bojovali s Ascheny. Měl jsem nutkání jim poslat na palubu atomovku, ale nakonec jsem se rozhodl jim pomoci,“ odvrátil zrak od země a podíval se zpět na Jacka.
„Jak jste na tom vy?“ nechtěl Ellisovi ještě více přitěžovat.
„Apollo má lehká poškození. Ztráty nemáme žádné, jen několik lehčích zranění.“
„To je dobře,“ naznačil Jack úsměv a nechal přenos vypnout.
Velice pomalu se vrátil do zasedací místnosti, kde všichni čekali na pokračování složitého vyjednávání, které se konečně dostávalo ke stěžejnímu bodu, jímž bylo podepsání smluv.
„Generále, můžeme pokračovat?“ nechtěl Jonas otálet, i když jej zajímalo, proč se Jack tváří, jako by mu ulétly včely.
„Pokud vám to nebude vadit, rád bych pokračoval zítra,“ podíval se po všech, kteří neochotně souhlasili, ale přestávka vlastně přišla vhod.
„Molleme, bezpečnostní tým vás zavede do pokoje pro hosty,“ pokýval na dvojici mužů, k nimž se přidali i další dva z druhé strany místnosti.
„Mollem přijal pohoštění a ve středu pětičlenné skupiny se vydal do svého připraveného pokoje.
Ještě, než ale zmizel v doprovodu bezpečnostního týmu z dohledu a doslechu Jacka, zastavil jej.
„Molleme, očekávejte moji návštěvu,“ posadil se na židli a netušil, co má v tuto chvíli dělat.
„Franku, stav se za mnou do mé pracovny,“ využil svého sluchátka, díky němuž se spojil s Frankem, který se procházel po místním lese, kde si za těch několik měsíců zde, našel perfektní místo pro rozjímání a přemýšlení.
Generál Brown okamžitě nabral kurs „kapitol“ do nějž se dostal po dlouhých sedmnácti minutách. Přes několik sekcí a jeden výtah, který jej vyvezl o patro výš, se Frank dostavil k otevřeným dveřím, na něž zaklepal, i když byly otevřeny a Jack signalizoval, ať jde dále.
„Zavři za sebou, prosím tě,“ vytáhl druhou sklenku, do níž nalil vychlazeného zrzka.
„Já myslel, že tě dneska nic nerozhází,“ všiml si i menší „čtvrtky“, v níž měl Jack nalito něco málo z jedné ze svých whisky.
„Chceš taky?“ ukázal na menší sklenici, na což Frank souhlasně přikývl, když zaklepal i poslední pozvaný člen.
„Můžu?“
„Pojď dál, Stevene,“ stejně jako předtím vytáhl pivo, k němuž Jack servíroval i stejně dobře vychlazenou whisky.
„Slavíme malýho O’Neilla?“ netušil Steven, co se stalo v Pegasu, o němž chtěl Jack primárně mluvit.
„Teď připíjím na Ascheny, nabubřelý tupce, kteří posrali všechno, co mohli,“ bylo z Jacka znát, že už má nějakou hladinku v krvi.
„Na to si připiju taky, ale nechceš nám dát nápovědu k jaké přesné příležitosti?“ přiťuknul si Steven s oběma svými kolegy, přičemž zapil lok piva jemným usrknutím trpkého destilátu.
„K příležitosti toho, že zde co nevidět budeme mít ty oslizlý, život vysávající upíry,“ vyprskli Frank se Stevenem zcela synchronně což se Jackovu oblečení a obličeji rozhodně nelíbilo.
„Díky,“ otřel si mokrý obličej a kopnul do sebe další skleničku whisky.
„Přeslechl jsem se, nebo si právě naznačil, že Wraithové mají k dispozici mezigalaktický pohon?“ nevěřil Steven svým uším a rozhodně doufal, že kombinace piva s whisky už dělá svoje.
„Aschenové se napíchli na Apollo a v jeho závěsu doletěli až do Pegasu, kde se jim zachtělo druhého města…Proc…“ nemohl si vzpomenout, jak se město jmenuje, i když to byl právě on, kdo jej jako první použil, když jeho mozek využil znalostí antické databáze.
„Proclarush,“ dokončil za Jacka Steven a doslova hltal každičké slovo, jimiž Jack převyprávěl Ellisovo kratičké hlášení.
„To je v prdeli…tak my je pět let držíme od Mléčné Dráhy, sotva tam vkročí a hned to takhle poserou,“ rostl ve Stevenovi vztek, neboť i díky němu byla Mléčná Dráha v bezpečí, což už po dnešku nemuselo platit.
„Co Abe, jak je na tom?“ snažil se Steven vžít do jeho situace, která pro něj jako velitele, který měl spoustu šancí to překazit, musela být velice těžká.
„Je to tvrdej chlap, ale není na tom moc dobře. Chvíli jsem měl pocit, že podá rezignaci,“ vzpomněl si Jack na jeho vystupování, které bylo ještě horší, než když hlásil selhání při snaze zastavit superúl.
„Rozhodně bych se tomu nedivil,“ připomněla Stevenovi Ellisova situace tu jeho, když málem zabil Chrise, jehož Tel’tak málem nepřežil střet s raketou vypálenou z Daedalových sil.
„Co budeme dělat?“
„Prozatím si to necháme pro sebe, a pokud to půjde, získáme to město a zkusíme s Wraithy něco udělat, třeba budeme mít štěstí…“ přiťukl si s další skleničkou, načež Frank se Stevenem pronesli souhlasné: „Amen!“

Pegas, Pegas-Alfa 2.0, 2. Října 2010
Stejně jako Jack i Abe Ellis seděl sám ve své kajutě, klopíc do sebe jednoho zrzka za druhým, což neuniklo Heimdallovi, jehož „oči“ byly všude.
„Plukovníku, pozoruji ve vašem těle vysokou hodnotu alkoholu…“ nenechal Ellis doříct Heimdalla jeho obavy a bez pardonu jej poslal pryč.
„Nech mě být, chci být sám,“ odložil prázdnou flašku piva, vytahujíc z pod postele další, v pořadí sedmou.
„Plukovníku…“ chtěl Heimdall pokračovat v naléhání, když Ellis vytáhl pistoli, jejíž hlaveň opustila jedna jediná rozžhavená kulka.

Mléčná Dráha, Omega, 2. Října 2010
Jack v alkoholovém opojení odpadl již před několika hodinami, když se základnou rozezněl poněkud jiný alarm, než na jaký byl zvyklý. Obrovský bolehlav posílený třeštící sirénou jej přiváděl k šílenství, při němž by si nejradši vyškrábal oči a protrhnul ušní bubínky. S rozdvojeným viděním a vrávoravým pocitem se postavil na své nohy, přičemž by přísahal, že mu je někdo před chvílí vyměnil.
„Co to k…“ spadl zpět do postele, když se vedle ní objevil problikávající Freyr, jehož hologram byl z neznámých důvodů nestabilní.
„G-le, -do po-o-l j-ro, m- -gram…“ byla poslední nezřetelná slova, než Freyr zmizel, což Jackovi rozhodně nevadilo, když mu nerozuměl ani jedno slovo a pořádná gorila mu visela na zádech.
„Freyre!“ křičel Jack do vzduchu, když se mu nepodařilo postavit na nohy.
„Freyre!“ pokračoval ve vyvolávání asgardského jedince, když se rozrazily dveře a v nich stál člověk robustnější postavy, jehož hlas se Jackovi motal v hlavě.
„Franku? Seš to ty, vojno stará?“ přiskočil Frank k posteli a pomohl Jackovi si alespoň sednout.
„Ty vypadáš,“ smál se na celé kolo, i když mu do smíchu rozhodně nebylo.
„Co se děje a proč je tady taková tma?“ všiml si svítícího pohotovostního osvětlení, které značilo, že s energetickou rozvodnou není něco v pořádku.
„Někdo sabotoval základnu a…“ pomohl Jackovi na nohy, než pokračoval v nakousnuté větě: „…otrávil Mollema,“ koplo Jacka něco do nosu.
„Co? Melounek je mrtvej?“ bylo mu do smíchu, protože si neuvědomoval, jaké důsledky může tento incident mít.
„Hm…meloun, nezašel bys mi do kantýny pro meloun?“ poplácal Franka po tváři, přičemž spadnul do postele, kde ihned usnul.
„Mno tak to bude na mě,“ spravil si Frank kalhoty, utáhnul opasek o jednu dírku a vydal se do Mollemova pokoje, kde již úřadovali Carson spolu s Jennifer.
Skrz několik koridorů, kde se míjel s pobíhající posádkou základny, se dostal do o několik pater níže umístěného pokoje pro hosty, v němž se Mollemovo tělo nacházelo v agonické křeči.
„Co mi řeknete, doktorko?“ nevšiml si klečícího Carsona, který ohledával tělo, kvůli nějakým viditelným ranám.
„Kde je generál O’Neill?“
„Ehm…spí,“ pošeptal ji do ucha, přičemž přidal zvuk, který Jennifer ihned pochopila.
„Mno, takže…“ otočila se na Carsona, který kýval hlavou ze strany na stranu, značíc, že nedošlo k žádnému fyzickému napadení.
„Pokud můžeme tady s Carsonem soudit, není příčinou smrti fyzické napadení, což nám eliminuje možné příčiny na pro Ascheny přirozenou smrt, nebo…“ domyslel si Frank, jaká je ta druhá možnost.
„Otrava,“ podepřel si bradu rukou a zadíval se na ležící tělo, v jehož blízkosti ležel i rozbitý talíř spolu s několika malými zbytky jídla.
„K tomu bychom potřebovali provést pitvu, ovšem…“
„Napřed to budeme muset nahlásit Aschenům a ti nebudou nadšeni čili s pitvou zřejmě nebudou souhlasit,“ dokončoval věty za Jennifer, na což byla zvyklá už od Rodneyho, jehož plod lásky byl právě v pátém měsíci svého vývoje.
„Sakra, proč zrovna dneska musí být na plech,“ honilo se Frankovi v hlavě, když mu došlo, že to bude on, kdo Aschenům bude muset oznámit, co se jejich diplomatickému vyslanci stalo.
I když v rámci špatných zpráv Aschenové stále prohrávali, čehož si byl Frank vědom a hodlal těchto vědomostí využít proti nim, aby zažehnal začátek nové války, kterou si ani jedna ze stran nepřála.



Tak snad se díl líbil a u dalšího dílu :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikajíc díl :bravo:

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko :)

po dvou týdnech se opět hlásím s novým dílem. Užijte si jej a nezapomeňte zhodnotit :)

7. Díl (Vezmete mě domů? – Will you take me home?)

Mléčná Dráha, Omega, 3. Října 2010
Byla zrovna jedna hodina po půlnoci, když se prošedivělý velitel pozemních jednotek, Frank Brown postavil čelem k situaci, v níž se Omega ocitla zcela nečekaně a svým způsobem nevinně. Veškerý potřebný personál ještě kontroloval energii, jíž se podařilo obnovit po několika hodinách tmy, kterou protínalo jen zelené pohotovostní světlo.
„Energie obnovena v sedmdesáti procentech komplexu, přísun k bráně stabilní, můžeme zase vytáčet,“ otočil se Dave Woodcomb na generála, který s velkým vzdychem svolil k vytočení jediné adresy, kterou teď nechtěl vytáčet.
I tak s napětím sledoval, jak se vnitřní kruh líně točí dokola, kumulujíc v sobě enormní množství energie.
„Sedmý zámek zapadnul,“ ohlásil jen naučenou frázi, kterou opakoval téměř každý den.
„Přejte mi štěstí,“ procedil Brown mezi zuby, přičemž přistoupil k velké nástěnné obrazovce, na níž se objevila tvář pro Browna neznámého Aschena.
„Kde je Mollem?“ ujal se slova právě Aschen, který Browna neznal a rozhodně ani neočekával.
„Dovolte, abych se představil, mé jm…“ byl Frank přerušen tou samou otázkou, na níž opět nereagoval a pokračoval ve svém monologu.
„Jsem generál Frank Brown a je mou neblahou povinností zastupujícího velitele této základny vám oznámit, že váš vyslanec Mollem, byl neznámým pachatelem s největší pravděpodobností otráven, v době volna mezi diplomatickými rozhovory,“ odmlčel se Brown, pozorujíc obličej aschenského protějšku.
Ten jen odvrátil hlavu bokem, kde zřejmě komunikoval s dalším, kamerou nesnímaným, Aschenem.
„Dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast…“ podíval se Aschen opět do kamery, která jej snímala v celé jeho „kráse“.
„Požadujeme okamžité navrácení Mollemova těla!“
„Jistě, jsme na to plně připraveni a za několik minut vám jej pošleme na transportní sondě,“ nechal Woodcomba informovat techniky v garáži, kteří zapojili do služby jednu z mnoha verzí MALPu.
„Zároveň s tím, vás musím informovat, že pokračování v diplomatických stycích nepřipadá v úvahu a požadujeme navrácení antického modulu, jinak…“ přepnul se Frankův mozek do nového režimu.
„Jinak co? Zaútočíte? To upřímně pochybuji, vezmeme-li v potaz, že vlastníte již jen několik křižníků a vaše experimentální loď byla v Pegasu zajata wraithskými silami, které teď díky vám dostaly možnost doletět do Mléčné Dráhy, jíž se nám dlouhých pět let dařilo držet mimo jejich dosah!“ zaskočil všechny posluchače na druhé straně, i když to na nich nebylo vůbec patrné.
„Pokud jen vkročíte na některou z uvažovaných planet pod naší ochranou, nebudeme mít s vámi, ani s vašimi lidmi žádné slitování, které vyústí vaším vyhubením, je to jasné?“ zvýšil Brown tón zanechávaje odpověď na druhé straně hřiště.
Evidentně vyvedený z míry, se Aschen kousnul do rtů a kývnutím hlavy souhlasil s podmínkami, jež Frankovi jen tak padaly z hlavy, což bylo mnohdy lepší než sáhodlouhý připravený seznam podmínek.
„Mollemovo tělo vám pošleme za několik minut, Brown konec,“ utnul spojení obou bran, jejichž střed ztratil modrou hranici červí díry.
„Měl jste být diplomat, generále,“ prohodil Woodcomb jen tak mimoděk, na což Frank reagoval malým úsměvem doprovozeným rukou na rameni spolu s příkazem co nejdříve odvézt tělo pryč.

Hydra, Faragutská soustava, 3. Října 2010
V Hydře se skupinka přeživších pozemšťanů, pomalu ale jistě smiřovala s faktem, že tato planeta, tato galaxie může být jejich novým a posledním domovem, což vzhledem k situaci nebyla zrovna nejpříjemnější představa. Dokonce i Megan s Kevinem přivykli novým podmínkám, v nichž nemuseli skrývat svůj velice blízký, intimní vztah. I právě teď letěli zamaskovaným jumperem k nejkrásnějšímu místu tohoto malého měsíce, kolem nějž minimálně jednou za dva týdny prolétala furlingská loď skenující povrch, na němž kromě trosek Hammonda a nevelké osady původních obyvatel, nebylo zhola nic. Naproti tomu místní faunou a flórou unešení majoři spolu letěli k největším vodopádům, které kdy v životě viděli.
„To je nádhera,“ lesknuly se Megan kapičky padající vody v očích, na nichž Kevin miloval právě tu jiskru, v níž viděl samotný život.
Jako by viděl její duši, tak čistou a krásnou, že snad ani nemohl uvěřit, že miluje právě jeho.
Dokonale tvarované kapky skrápěly povrch jumperu, čumák zastavil jen několik metrů od samotného vodopádu, vytvářející na maskovaném jumperu nepřirozený fenomén, který však dokresloval romantickou chvilku obou příslušníků amerického letectva.
„Miluju tě Megan,“ podíval se jí do očí, skrz něž Megan poznala, že to není to jediné, co má Kevin na srdci.
Se zatajeným dechem sledovala svého partnera, jak si kleká na pravé koleno a z náprsní kapsy vytahuje těsnící kroužek z lodě, která je oba spojila dohromady.
„Vezmeš si mě?“
Kevin vytáhl nejkrásnější úsměv, jaký uměl a pln očekávání vyzýval Megan k odpovědi, která jen vyčkávala na ten správný okamžik.
„Ano,“ vyšla ta krásná tři písmena z jejich úst, když jumper ztratil energii a s rachotícími motory se za nekontrolovatelného pádu zřítil do několik metrů hluboké tůně, jejíž dno skýtalo mnohá nebezpečí.
Oba létali po kokpitu jumperu jako hadrové panenky, div si vazy nezlámali. Když se jumper konečně zaklínil mezi ostrými skalisky na dně prohlubně, oba s velkou dunivou ranou dopadli na přední sklo jumperu, k němuž jednomu z nejostřejších hrotů skály chybělo jen pouhých několik centimetrů.

Pegas, Pegas-Alfa 2.0, 3. Října 2010
Hodně hloupě se cítil plukovník Ellis, který se bez vyjmuté kulky probudil na pooperačním sále Apolla, jehož posádka zažila po ztracené bitvě další šok v podobě konstrukcí se nesoucího výstřelu plukovníkovi zbraně. Tu opilý Ellis namířil na mluvící hologram Heimdalla, skrz nějž kulka prolétla a díky triniové stěně se odrazila zpět ke svému původci, jehož pravé rameno doznalo válečného šrámu. Se silným krvácením se Ellis sesunul k zemi, kde jej obalilo bílé transportní světlo.
„Jak vám je plukovníku?“ přisedl si doktor k jeho lůžku.
„Trapně?“ vystřelila jeho pravá ruka vzhůru, než jej zastavila ostrá bolest v rameni.
„Pozor, kulka vás trefila do ramene. Ale brzy budete v pořádku,“ ujistil doktor svého pacienta, který by se samou hanbou raději propadl do země.
„Heimdall?“
„Jsem v pořádku plukovníku, i když možná lehce raněn vaším jednáním,“ pokáral přátelský Asgard svého velitele s nímž si vytvořil opravdové pouto.
S kým jiným si taky mohl zcela otevřeně promluvit, aniž by musel řešit ztrátu respektu mezi svými podřízenými.
„Mrzí mě to,“ upřímně litoval svého jednání, které však mělo základ v prohrané bitvě, do níž zasáhlo velké množství alkoholu.
„Byl jste opilý plukovníku,“ řekl to Heimdall tiše, aby jej nikdo jiný neslyšel.
„Jo, to se občas stává,“ usmál se Ellis a sledoval, jak se jeho malý přítel snaží zpracovat další odhalené chování lidských jedinců.
„Tak, návštěvní hodiny skončily, ale vám to zřejmě zakázat nemůžu,“ podíval se na Heimdalla, který však zmizel sám a ocitnul se na můstku, kde oznámil Erin, že je plukovník v pořádku.

Hydra, Faragutská soustava, 3. Října 2010
Řádně domlácený Kevin se až s nepředstavitelným štěstím probudil bez většího viditelného, nebo vnitřního krvácení, čemuž se vzhledem k okolnostem opravdu dalo říkat štěstí. Když se postavil na celistvé a ničím nepoškozené sklo, uviděl svoji partnerku doslova naskládanou za zadním křeslem, v němž velice často sedával Rodney v Johnem ovládaném sesterském jumperu.
„Pane bože, Megan,“ vyšplhal přes sedadlo pilota k pultu, díky němuž a svým silným pažím se vytáhnul na úroveň Megan, z jejíhož čela skapávala temně rudá houstnoucí krev.
„Megan, zlato,“ uvolnil jednu svoji ruku a v rychlosti štípnul Megan do tváře, než se po zádech svezl o „patro“ níž.
Malý bolestivý impuls fungoval a vystrašená Megan se probudila jen několik sekund po štípnutí, které začalo na její tváři vybarvovat jeho bezprostřední okolí.
„Co se stalo?“
„Jumper z ničeho nic ztratil energii, mno a my? Podívej se z okna,“ donutil Megan vymotat se z nepřirozené polohy, která jí paradoxně zachránila život.
„Jsme pod vodou?“
„Jo, ale nevím jak moc,“ sednul si pod sedadlo pilota, přičemž přiložil své ruce na přístrojovou desku, která problikala, ale motory ne a ne naskočit.
„Zkoušej to dál,“ pobízela Megan Kevina, když motory konečně naskočily a jumper se pod vedením Kevinovi mysli začal pod hladinou srovnávat.
Oba mohli s klidným srdcem usednout zpět na křesla pilota a kopilota, vracejíc se k momentu těsně před pádem.
„Takže?“
„Takže co?“
„Mno…vezmeš si mě?“ zopakoval Kevin svoji otázku, po níž uslyšel vytoužené ano.
Jumper se mezitím vyškrábal zhruba do poloviny své cesty, když zastavil na místě, přičemž se oba snoubenci zahleděli skrz čelní sklo.
„To jsou…?“
„…vrata?!“

Mléčná Dráha, Omega, 3. Října 2010
Lehce nahozená postel obsahem Jackovi večeře se prohýbala ve svém středu, když se Jack otočil na bok.
„To je síla,“ ozvalo se ze dveří, kde nemohl stát nikdo jiný než zastupující generál, Frank Brown.
„Jacku…Jacku, vstávej, ty vožralo stará,“ přistoupil blíž, obkračujíc míchanici z jeho žaludku.
„Chm? To seš ty Penny?“ otočil se zpět na svoji oblíbenou stranu, objímajíc Frankovu ruku.
„Tady tvá druhá láska, Frankie,“ špital mu do ucha, když jej Jack chytil za krk a políbil jej na pusu.
„Miluju tě, Penny,“ se zavřenýma očima prováděl to, co běžně každé ráno.
„Fuj…ty prase,“ otřepal ze své tváře Frank zbytky večeře, což Jacka konečně probudilo.
„Ha, Franku…co tady děláš? A proč mi bliješ do postele?“ posunul se Jack o několik centimetrů dívaje se na zašpiněného Franka.
„Ty blitky jsou tvoje frajere a vstávej, máme tady naléhavou záležitost,“ zvedl se Frank z postele a přešel ke dveřím, skrz něž konečně proudilo ostré, bolest hlavy vyvolávající světlo.
„Naléhavá záležitost? Co zase Odin vymýšlí?“ nechtělo se Jackovi vstávat, ale pohled na jeho včerejší večeři jej hnala pryč.
„Víš, co se mi včera zdálo? Že jsem snídal meloun, a to není moje nejoblíbenější zelenina,“ nechápal, proč se mu zdálo zrovna o melounu.
„To asi bude mít něco společnýho s Mollemem, vždyť mu říkáš Meloune ne?“
„Co je s Mollemem?“
„Přijď do zasedačky, tam ti všechno povím…a nech si převlíct postel,“ rozsvítil světlo pokoje a zabouchnul za sebou dveře.

Hydra, Faragutská soustava, 3. Října 2010
Senzačním objevem nabuzená dvojice ihned zvedla stroj do vzduchu, přičemž stále zamaskováni se urychleně vrátili do tábora, jehož stráže při přiblížení neidentifikovatelného stroje zpozorněly. Jen co se před nimi odmaskoval zelený antický stroj, spustili zbraně podél těla a sledovali, jak se rozjařená dvojice urychleně vydala do jeskyně, jejíž levá strana byla stejně jako pravá, konečně kompletní. Velice rychle prolétli kolem lůžek, přeskočili základy druhé místnosti, a co nejrychleji zaběhli na samotný konec dlouhé jeskyně, kde teď Sam trávila velkou spoustu času, snažíce se přesvědčit trojici Faragutů mluvit.
„Plukovníku, plukovníku,“ řvali už z dálky, aby je Sam řádně slyšela.
„Tady jsem,“ civěla na loučí osvětlené tváře pohublých mužů, kteří stále dokola a dokola odmítali mluvit, přičemž opakovali slova, jimiž odevzdávali své duše do rukou povznesených bytostí, jež jim vdechly život.
„Plukovníku…“ zastavili se na místě a pořádně si oddechli, než pokračovali.
„…nebudete věřit, co jsme našli,“ přisedli si k Sam a velice podrobně jí popsali události, které následovaly po nečekaném pádu již dříve opraveného jumperu.
„Trefíte zpět?“
„Určitě, na to místo nikdy nezapomeneme,“ předpažila pravou ruku, na níž byl v záři ohně vidět těsnící kroužek.
„O můj bože, gratuluju,“ objala oba přátele zároveň a spolu s nimi se vydala do osychajícího fešáka.
„Mám z vás takovou radost,“ zářila Sam, jako by byla ona sama zasnoubená.
„Mno…tak nějak jsme doufali, že byste nás oddala,“ shodli se během letu, že to bude právě Sam, kdo povede svatební ceremoniál.
„Já? Já to ale nikdy nedělala…nechcete říct radši Danielovi? Ten už má s podobnými obřady spoustu zkušeností.“
„Plukovníku…“
„Tak jo, bude mi ctí,“ dorazili do přední části, kde se k nim přidal jak šéfinženýr Parsons, tak doktor Noonen, za nímž do jumperu nasedl ještě tým podplukovníka Balea a Daniel.
Jen co se všichni usadili, Kevin zvednul stroj ze země a pod dohledem Paula Parsonse letěl přímo k vratům.
„Takže vy říkáte, že z ničeho nic jumper ztratil energii a spadl přímo do vody?“ shrnoval si fakta, která mu oba majoři poskytli, a se zadumaným obličejem se posadil na místo za kopilotem.
„Napadá vás nějaká příčina?“ otočila se Sam na vedle sedícího kolegu, který se zmohl jen na kroucení hlavou.
„Nemám nejmenší tušení, může to mít tisíce příčin a tu pravou zjistím, až zastavíme a já se budu moct podívat,“ poškrábal se za uchem, když jumper začal klesat pod vodní hladinu.
„Jsme tady,“ zastavil Kevin jumper jen několik metrů pod hladinou, kde však byla stále silně slyšet peřej tvořící se dopadem obrovského množství průzračně čisté vody.
„No, tak to je překvápko,“ vykoukl zpoza přepážky podplukovník Bale, který o účelu letu vůbec nic nevěděl.
„Jak to otevřeme?“ otočil se Marks na Sam, i když by rád vyzkoušel ovládání dronů, což prozatím nikdy nedělal.
„No, máme drony, ale to možná nebude nutné,“ přešla blíž k průzoru.
„Marksi, zkuste dát víc šťávy do světla,“ ozářila se vrata ještě víc.
„To mě podržte,“ vystřelil Samin úsměv doslova do oblak.
„Rád vám to splním plukovníku, ale nechcete nám říct, co tam vidíte?“ přešel Bale blíže k průzoru, kde však uviděl naprosto stejný obraz jako z dálky.
„Měla jsem na to jen krátkou chvilku, ale naprosto stejnou architekturu podobných vrat už jsem jednou viděla,“ dala ruce na přístrojovou desku, díky níž vyvolala hlavní pracovní HUD.
Jumper se ihned napojil na ovládací frekvenci dveří, což bylo možné jen z jednoho jediného důvodu.
„Toto jsou vrata, která nesou jasné známky asgardské architektury,“ vzpomněla si na letmý pohled na podobné dveře, které mohla vidět jen na palubě Friggi – Odinově lodi.
„Sam ty si vážně myslíš, že právě sem doletěl Odin se svojí lodí?“ tušil Daniel na co Sam myslí, ale přišlo mu to tak šílené, že tomu odmítal uvěřit.
„No, někde se s Furlingy setkat musel…nic jiného mě nenapadá,“ sledovala, jak se vrata otevírají a mohutný štít drží hektolitry vody dál od podzemního hangáru.
„Teď doufám, že tím proletíme,“ zavřel Marks oči a opravdu pomalu se sunul ke štítu, který jej však spolu s jumperem opravdu propustil skrz.
„Když už jsem dokázala otevřít dveře, jumper musel rozpoznat i frekvenci štítu,“ vysvětlovala Carterová a poplácala oba své podřízené po rameni.
„Dobrá práce.“
Marks usadil jumper na samotném konci hangáru, co nejblíže dveří, kdyby bylo potřeba a všichni tak měli o nějaké ty sekundy navíc. To ale prozatím bylo jen bezpečnostní opatření, které snad ani nebude potřeba využít. Bale jako první vylezl z otevírajících se dveří a otřel si mokré čelo, jejž skrápěly zbytky vody ze střechy jumperu, který do takovéto hloubky nepotřeboval zapnutý štít, čímž se ušetřila drahocenná energie z již částečně vyčerpaného zdroje.
„Páni, vidíte to?“ poukázal Bale na stíhačkám podobné stroje sedící jen tak na parkovacích místech poměrně velkého kvádrového hangáru.
„Ty křivky…jsou perfektní,“ sledoval jemné linie stíhačky, jejíž slzovitou strukturu narušovala jen malá křídla s motory podobného tvaru.
„Chci se v ní proletět,“ nevnímal Bale nic jiného, i když zbytek „expedice“ mířil k jedinému východu z velkého několikapatrového hangáru.
„Henry?!“
„Jo, jo už jdu,“ odlepil se Bale od těch ladných kulatých, prso připomínajících, tvarů a zamířil ke skupině svých lidí.
Všichni vešli do stále funkčního výtahu, což je překvapovalo snad ještě více než samotná přítomnost základny, i když se leccos dalo vyčíst už z prvních okamžiků, když tuto základnu navštívili.
„Ani mi nějak nedošlo, že tady měla být tma a nic nemělo fungovat,“ zamyslel se Bale, kterému došlo až teď, jak stará musela základna být.
„No jo, to je pravda,“ škrábali se všichni na hlavách, když jim došlo, že tady něco nehraje.
„Pokud by to bylo napájené geotermální energií, pak by stačila podobná technologie, jíž Antikové vybavovali všechny své lodě, města, jumpery a koneckonců i základny,“ přišla s rozumným řešením Carterová, zatímco se výtah pomalu zastavil v jediném možném bodě.
„Radši buďte ve střehu, hoši,“ motivoval Bale své podřízené, kteří jako první vyrazili z výtahu, jehož východ ústil do krátké, poměrně úzké chodby, na jejímž konci byly pouze jedny šedé dveře.
„Strohá výzdoba, tak to mám rád,“ broukal si major Keen po cestě ke dveřím, k nimž jej nerozptylovaly žádné výčnělky, za nimiž by se mohl schovávat potenciální obránce.
„Tak co tipujete, že zde bude?“ otočil se Keen ke skupině za svými zády, když se pomalu blížil k jediným dveřím této chodby.
„Já tipuju nějaké supertajné informace.“
„Henry, to byste to měl jednoduché,“ ozvala se z hloučku Sam, která myslela na mnohem větší sousto.
„Já tipuju pár dobře zachovalých Asgardů,“ zvýšila Sam laťku, kterou nikdo nedokázal přebít.
„O dnešní příděl jídla?“
„Beru,“ plácla si Sam s Balem, když major Keen otevřel dveře.
„A…prozatím nemáme vítěze,“ postavil se jen těsně za dveře a pozval zbytek týmu dál.
„Páni,“ zastavil se Daniel jen těsně za prvním ze svých kolegů, když spatřil klenutý strop obrovské kulaté místnosti.
Kolem dokola stály počítačové terminály, mezi nimiž, ve středu samotné místnosti stálo obrovské počítačové jádro, podobné tomu, v němž měl Odin uloženu svoji mysl.
„Myslím, že jsme vyhráli úplně všichni,“ rozesmál se Keen, pozorujíc udivené obličeje všech svých kolegů.
„To bych řek, kámo,“ poplácal jej jeden z týmových kolegů, který odložil svoji zbraň a vydal se k prvním dveřím, nad nimiž problikával jasně čitelný nápis.
„Doktore Jacksone, dokážete to přeložit?“ ukázal na slovo, s nímž Daniel neměl sebemenší problém.
„Ošetřovna.“
„Hezký, konečně si budu moct dát pudr na řiť,“ přešel s velkým úsměvem na rtech k dalším dveřím, kde se stejná procedura opakovala znovu.
„Doktore?“
„Ubikace, ty dveře vedle jsou do kantýny, ty další do laboratoří a ty poslední…“ zasekl se Daniel a přešel blíž, protože poslední písmena kvůli poškozenému světlu nebyly příliš čitelné.
„Han…Hangár?“ nebyl si zcela jist, a proto dveře otevřel.
Opět se ocitl na začátku chodby, podobné té, jíž před krátkou chvílí přišel do páteřní místnosti celého komplexu.
„Přidáte se, Larry?“ pobídl mladého člena bezpečnostního týmu, aby jej doprovodil do neznámé části komplexu, kde i přes zřejmou prázdnotu mohlo čekat nepříjemné překvapení.
„Buďte tam opatrní,“ okřikla Sam své kolegy, zatímco usedla za jeden z počítačových terminálů.
„Budeme mami,“ donesl se Danielův hlas skrz celou chodbu až k Sam, díky níž se právě rozsvítila jedna z větších obrazovek připojených jak k samotnému terminálu, tak malá obrazovka připojená k velkému centrálnímu jádru.
„Henry, zatím asi vedete,“ pročítala zběžně některé informace týkající se této základny, která ve svých útrobách uchovávala obrovská překvapení.
„Něco zajímavýho?“
„Zcela určitě, jen to budeme muset přeložit, pokud nenajdeme program, který by to pro vás přeložil, protože jak se zdá, já mám od zajetí něco s mozkem,“ snažila se na to nemyslet, a naopak využít toho něčeho, čím ji Faraguté, či přímo Furlingové „obdarovali“.
„Doktore, vy jste jí to ještě neřekl?“ nahnul se Kevin k doktoru Noonenovi, jenž se s tímto malým tajemstvím podělil jak s Megan, tak i Kevinem.
„Prozatím ne, nejsem si jistý, jak by reagovala, už tak je na tom psychicky dost špatně a nerad bych to ještě zhoršil, navíc…“ přemýšlel, jestli má porušit jisté lékařské tajemství, ale major Marks se zdál jako vhodný typ člověka, kterému může v této věci důvěřovat.
„Navíc?“
„…možná je to jen můj pocit, ale někam mi zmizely zásoby jistého léku, který jsem plukovníkovi předepsal,“ nechal Kevina domyslet si, co má doktor Noonen na mysli.
„Vy myslíte, že je závislá na prášcích?“
„Možná, ale to se mi potvrdí, až pokud ty prášky nenajdu, nebo plukovníkovi dojdou a my na ní uvidíme abstinenční příznaky, které se budou časem projevovat,“ přestali oba mluvit, když se k nim připojil podplukovník Bale.
„O čem si to tady vy dva šuškáte?“
„Ó…“
„O mým zasnoubení s Megan,“ ukázal Kevin na Meganin prst, kde byl jasně vidět těsnící kroužek, který pro tyto účely sloužil jako snubní prsten.
„Tak to vám přeju,“ potřásl Kevinovi rukou a nechal oba dva opět komunikovat.
„Prozatím to nikomu neříkejme, možná jsem jen paranoidní,“ usmál se doktor a stejně jako Bale přešel k dalším počítačovým terminálům, z nichž se mohli dostat do centrální databáze, která byla konečně v dialektu, jemuž tu všichni rozuměli.
Zcela jiná očekávání měl Daniel v doprovodu majora Keena, jímž se konečně podařilo otevřít, trochu zarezlé dveře.
„Budu se opakovat, ale páni…“ prohlížel si Daniel obrovský hangár, v němž oproti přáním bylo jen velké množství zpracované a stejné množství surové rudy, s níž se dalo dělat opravdu mnoho.
„Máte vysílačku?“
„Jo, zkusím, jestli tady bude fungovat,“ zmáčkl major Keen dvakrát tlačítko, načež se v mikrofonu ozval podplukovník Bale.
„Majore, jestli mi řeknete, že jste našel letenku z tohohle šutru, osobně vám vyleštím boty a vyperu trenky,“ trošku se zarazil po posledním slovu, když si uvědomil, co by to vlastně obnášelo.
„A když ne, platí to obráceně?“ vykouzlil na tváři podplukovníka Balea široký úsměv, k němuž se přidali i ostatní smějící se nahlas.
„To beru jako ne,“ zasunul vysílačku zpět za opasek a dál pročítal databázi, která skrývala mnoho užitečných informací jak o této sluneční soustavě a jejich planetách, tak o této galaxii, jíž Odin a jeho lidé po mnoho dlouhých let zkoumali.
„Když Odin a jeho lidé dopluli do Hydry, a konkrétně do této sluneční soustavy, nebylo na té planetě vůbec nic, dokonce ani nebyla obyvatelná,“ četla Sam nějaké informace, které si zběžně pročítala o soustavě, jíž začala říkat nový domov.
„A na tomto měsíci žila rasa, která si říkala Nakaiové (Pozn. autora: Modrásci z SGU). Ale nepíše se tady, co se s nimi stalo,“ přidal se podplukovník Bale, který si po krátké exkurzi do historie měsíce přepnul databázi do jiné sekce, v níž si našel přesné specifikace asgardského stíhacího letounu slzovitého tvaru.
„Vetřelci, odstupte od počítačových terminálů,“ vypnula z ničeho nic se objevivší umělá inteligence veškerý přístup k počítačům a uzamknula celou doposud prozkoumanou základnu, čímž odřízla majora Keena s Danielem v chodbě, která vedla do hlavní místnosti.
„My nejsme vetřelci, jsme…“ zastavila umělá inteligence Sam v její snaze vysvětlit její místo původu.
„Přísun kyslíku - zastaven. Odčerpání vzduchu - aktivní. Zatopení hangáru - aktivní,“ ozval se zkreslený hlas asgardské umělé inteligenci, jejíž jediná starost byla ta, aby několik tisíc let stará, stále fungující základna nepadla do špatných rukou nepřátel impéria.
„Co? Počkej, hej…“ křičeli jeden přes druhého ve snaze upoutat pozornost kata, který se s rozsudkem smrti rozhodně nepáral.
Sam se zrovna zvedala ze židle, když uslyšela silné bušení na přepážku spojující hlavní počítačovou místnost s chodbou, v níž byl uvězněn Daniel s majorem Keenem.
„Sam, Sam…co se stalo?“ přispěchala ke dveřím kvůli lepší komunikaci.
„Nemám tušení. Z ničeho nic se objevila umělá inteligence základny a odpojila přísun kyslíku, zatopila hangár a začala zbylý kyslík odčerpávat pryč,“ křičela do dveří, když šéfinženýra Parsonse uzemnilo zapojené silové pole, jenž chránilo centrální jádro, z nějž chtěl Paul vypojit některé krystaly, které by snad i mohly pomoci z bezvýchodné situace.
Doktor Noonen ihned přispěchal a s vyděšeným výrazem musel ihned začít resuscitaci.
„Podplukovníku, pomozte mi,“ rozepnul Noonen kombinézu a odhalil tak zarostlou hruď muže středního věku.
„Zakloňte mu hlavu,“ byl první krok, kterým Noonen jen připomínal základní postup, při němž se postiženému nejen zachraňoval život, ale i přežití mozku bez vážných, život ohrožujících následků.
„Já vím, co mám dělat, učili nás to na akademii,“ zaklonil Bale hlavu Parsonse a počítal třicet stlačení hrudníku, po nichž následovala jeho úloha v podobě dvou silných vdechů z úst do úst.
„Má tep?“
„Ne,“ rychle překontroloval krční tepnu, jíž bylo možné v této poloze u některých pacientů pozorovat pouhým okem.
„Znovu,“ pustil se doktor Noonen do pokračování masáže srdce, po níž opět následovaly dva vdechy přímo do plic.
Bohužel ani teď se snaha nesetkala s pozitivní odezvou, která už tak stěžovala stupňující se situaci, při níž docházelo k úbytku dýchatelného vzduchu.
„Jordanová, zkuste ten štít prostřelit,“ napadl Balea jediný postup, který by mohl v této chvíli fungovat.
Katie vytasila zbraň, nabila náboj do komory a stlačením kohoutku vyslala proti energetické bariéře kus rozžhaveného olova, které se s chutí zabořilo do neprostupné bariéry. Naprosto rozmačkaná kulka se s cinknutím sesunula k zemi, což téměř přesně napodobila Megan, jejíž tělo z nevysvětlitelných důvodů přestalo reagovat.
„Megan!“ bylo to poslední, co uslyšela, než úplně ztratila vědomí a odebrala se na druhý břeh, kam za ní Marks prozatím nemohl.
„Doktore!“ s naprostým zděšením pozoroval šokovaný Kevin nehybné tělo své snoubenky, když se k ní ve velké rychlosti přiblížil jak doktor Noonen, tak Sam, která přestala komunikovat s Danielem a s naprostým odhodláním chtěla pomoci své podřízené.
„Jordanová, pomozte podplukovníku Baleovi ošetřit doktora Parsonse,“ otočil se směrem ke svému příteli, jehož tep již dosahoval stabilních hodnot.
„Majore…“ mával doktor Noonen Marksovi před obličejem, který ale ztratil veškerou mimiku a jen nehybně sledoval boj s časem, který ale ubíhal všem kromě Megan stejně.
„Majore,“ štípnul Noonen Kevina do zápěstí což jej přivedlo zpět do přítomnosti, kde na něj doktor chrlil jednu otázku za druhou.
„…přesně popsat co se stalo při vašem pádu,“ byl Noonen přesvědčen, že při objevení základny Megan zanedbala jisté rozpoznatelné symptomy, které se s ubývajícím kyslíkem projevovaly mnohem rychleji než běžně.
„Em…stáli jsme v pilotní části, když jumper ztratil energii a my s ním spadli do vody. Nevím, co chcete slyšet, ale dost to s náma házelo a Megan zůstala zaklíněná za sedačkou, díky čemuž neměla vážná zranění,“ skládal střípky vzpomínek, které doktorovi dávaly jistý nástin možné příčiny Meganiny bezvládnosti.
Stejně jako před chvílí i teď rozepnul Megan kombinézu, shrnul ji až po pás, odkrývajíc podprsenku tělové barvy, jejíž bavlněný povrch byl za tu dobu, co jsou zde silně poškozen a znečištěn. Velice opatrně prohmatával podbřišek a oblast kolem pupku, když narazil na svatý grál.
„Tady je…“ promnul si obličej a zůstal v pokleku v jedné pozici.
„Co…co se děje?“ netušil Marks, proč doktor přestal prohlížet Megan, když se na něj doktor se zcela vážným obličejem podíval a jemným zakroucením hlavy dal Sam i Kevinovi najevo, že zde již nemůže nic udělat.
„Ne…ne…ne!“ křičel Kevin, který se vrhnul k bezvládnému tělu své snoubenky, objal ji do náruče a silně ji přitisknul k hrudi, když stejně jako ostatní pocítil úbytek kyslíku, který se dal v tuto chvíli považovat za luxus.
Kevinova tvář zcela zrudla a krůpěje slz skrápěly odhalenou pokožku mladé příslušnice letectva spojených států, vytvářejíc na kůži typické kapky tekoucí směrem k podprsence tělové barvy.
„Neopouštěj mě,“ šeptal Megan do ucha doufajíc, že ji přivede zpět k životu.
„Miluju tě,“ přitiskl ji, co nejsilněji mohl a rozhodně ji chtěl držet, dokud mu síly budou stačit.

O minutu dříve, chodba vedoucí do hangáru
Daniel s majorem Keenem jen tiše poslouchali co se děje za dveřmi, když uslyšeli vystrašený hlas majora Markse, když se jeho přítelkyně a novopečená snoubenka sesunula, stejně jako před krátkou chvílí vypálená kulka ze zbraně Katie Jordanové, k zemi.
„A dost…“ odrazil se Daniel ode dveří hlouběji do chodby, kde se otočil kolem dokola a s mozkem šrotujícím na sto pět procent vymýšlel plán, jak se z této prekérní situace dostat.
„FAI!“
„FAI?“ nechápal Keen co se děje, když se Daniel rozčiloval a křičel ze všech sil stále stejné jméno: „FAI!“
„Ukaž se, vím, že jsi tady,“ rozhodně věděl, jak upoutat pozornost, kterou mu asgardský hologram rozhodně začal věnovat, i když k tomu využíval jen vnitřní kamerový a senzorový systém.
„Doktore, kdo je FAI?“ zastavil Keen Daniela uprostřed dalšího nádechu a natočil jej obličejem směrem k sobě, aby se mohl přesvědčit, že mu z nedostatku kyslíku nešplouchá na majáku.
Daniel jen těkal mezi oběma jeho očima, protože nedokázal pozorovat obě zaráz, když si jej Keen přitáhl blíž k sobě. S typickým zarputilým pohledem sundal brýle a otřel si sklíčka, než se začal do vysvětlování svých myšlenkových pochodů.
„To je její jméno…nebo aspoň to, který jsem teď pro ni v rychlosti vymyslel,“ nasadil si zpět brýle a již viděl mnohem lépe, když jej major Keen pustil a dal ruce v bok.
„Jako nějaká zkratka? Třeba Zasraná Umělá Inteligence?“ (Pozn. autora pro neangličtináře: FAI = Fucking Artificial Intelligence)
„To by taky šlo,“ lehce se Daniel usmál, ale ve skutečnosti měl na mysli něco zcela jiného.
„Beru ji spíš jako První Asgardskou Umělou Inteligenci, protože o jiné nebylo v jejich análech ani zmínky,“ vysvětlil Keenovi pravý význam zkratky, kterou použil pro oslovení umělé inteligence. (Pozn. autora pro neangličtináře: FAI = First Asgard Artificial Intelligence)
To už byla jen třešnička na dortu, při níž se Danielem označovaná umělá inteligence objevila přímo před ním, prohlížejíc si jej velice pečlivě od hlavy až k patě.
„Kdo jste? A jak víte, kdo jsou mí stvořitelé, vetřelci?“ pečlivě si prohlédla i majora Keena, který zíral na cizí řečí mluvící hologram.
„Jsem Daniel Jackson a pocházím ze Země,“ vyrazil FAI dech, pro níž byla tato zcela nepředstavitelná informace naprosto šokující.
„To není možné, Země je odsud několik tisíc let vzdálena,“ měla zcela přesné informace o průběhu a délce letu původní posádky, kterou tu Odin při svém odletu zanechal.
„Možná vaším starým hyperpohonem, ale s naším je to zhruba dvě stě padesát let čili téměř desetkrát méně,“ přidal ještě nepřesný matematický výpočet, který FAI ihned opravila.
„8,613x rychlejší, abych vás opravila,“ zamyslela se nad výkonem, který musel asgardský hyperpohon mít.
„To je možné, ale pokud víme, tak my jsme sem letěli jen několik hodin, a to galaxie Hydra nebyla naší zadanou destinací,“ stále Danielovi vrtalo, proč Hammond vypadnul zrovna zde.
„Nemožné, tak rychle…“ přerušil Daniel počítající FAI.
„Já vím, a rád si s tebou o tom později pohovořím, ale mohla bys přestat vypouštět vzduch a obnovit jeho cirkulaci?“ poprosil Daniel, který si získal určité sympatie, i když mu FAI stále nedůvěřovala.
I přesto ale opět spustila cirkulaci vzduchu, díky níž se všem dýchalo lépe.
„Děkuji,“ usmál se Daniel, ale FAI jej ihned zpražila.
„Stále vám nevěřím, ale pokud mluvíte pravdu, tak mi můžete pomoci s návratem domů, do Idy,“ nastínila část svého přání, nad nímž měla spoustu času přemýšlet.
Daniel s majorem Keenem však FAI nevěnovali více pozornosti a ihned zamířili k hloučku přátel, kteří truchlili nad ztrátou člena posádky a čerstvé snoubenky majora Markse, Megan Cooperovou.
V tom Megan začalo obalovat až příliš jasné, sítnice vypalující světlo, které kolem ní vytvářelo díky své velké rychlosti dojem jakéhosi nepropustného obalu, který se stejně rychle rozšiřoval po celém těle.
„Co, se to děje?“ vylekal se Kevin, který Megan urychleně položil na zem a vzdálil se několik kroků, když se její tělo rozplynulo a nezbylo z něj absolutně nic.

Mléčná Dráha, Omega, 3. Října 2010
Jack s hlavou v dlaních pečlivě poslouchal, co se během jeho alkoholového opojení stalo a nebylo rozhodně divu, že poalkoholová opice se během chvíle zvětšila na takzvanou gorilu, jejíž silné svalovité ruce bušily a bušily, přivádějíc postiženého k naprosté nepříčetnosti. To poslední se prozatím nedostavilo, ale bylo jen otázkou času, než silně naštvaný Jack exploduje jako sv. Helena.
„Ah…já si musím dát pivo, nebo něco jinýho na spravení, jinak se zblázním,“ kroutil hlavou a tlačil si dlaněmi do očí.
„To můžeš až po šichtě, ale teď musíme vymyslet, co budeme dělat?!“ opřel se Frank o židli a zaklonil hlavu dozadu.
„Já bych se šel zeptat o pár pater výš, jak pokračují opravy,“ práskl se Jack do stehen a s malým píchnutím v boku se postavil.
„Fajn,“ zvednul se i Frank a doprovodil Jacka o několik pater výš, kde se technikové snažili zjistit rozsah škod na asgardském jádře.
„Pánové?“ otevřel Jack svojí kartou pancéřové dveře, za nimiž se skrýval klenot asgardské říše.
„Generále,“ postavili se všichni do pozoru, čekajíc nepříjemné otázky.
„Jak jste na tom?“
„Nerad bych přeháněl, generále, ale jádro je velmi silně poškozeno a nejsme si vůbec jisti, kdy bude opět v provozu,“ začal tou špatnou zprávou, která rozhodně nebyla poslední.
„Navíc máme zrovna nedostatek počítačových krystalů, což by ale nemusel být s asgardskými počítači a zhmotňovači na našich lodích až zas takový problém,“ ještě lehce povzbudil myšlenky obou generálů, než zasadí rozhodující ránu.
„Ovšem přišli jsme o spoustu dat za poslední měsíc, včetně videonahrávek…“ dál už nepokračoval a nechal si Franka domyslet zásadní věc, kterou záměrně vynechal.
„Chcete tím říct, že nejsme schopni zjistit, kdo otrávil našeho aschenského hosta a zničil jádro?“
„Je mi líto, generále…jedinou nadějí byli ti mrtví vojáci, kteří hlídali tuto místnost, ale...“
„Díky pánové, nenechte se rušit,“ otočili se Jack s Frankem na podpatcích a společně zamířili do kantýny, kde se mohlo nalézat něco, co Jackovi spraví jak náladu, tak bolest hlavy.

Hydra, Faragutská soustava, 3. Října 2010
Téměř celá expedice již několik minut stála kolem zvláštního asgardského stroje, v jehož středu se vznášelo tělo mladé Megan, kolem nějž „plachtilo“ velké množství různých lékařských nástrojů, které operovaly její vnitřní krvácení, které ji na krátkou chvíli zabilo.
„Danieli, jak se ti to podařilo?“ nedokázala vyjádřit své nadšení a radost z toho, že vše nakonec dopadlo dobře.
„Vlastně to byla obrovská náhoda,“ poškrábal se Daniel na zátylku a snažil se nebrat si veškeré kredity.
„Náhoda? Já bych to nazval štěstí jako prase,“ poplácal major Keen Daniela po zádech a přiblížil se k operačnímu lůžku, v němž stále probíhala velice složitá, ale plně automatizovaná operace, jak všichni předpokládali.
„Když myslíš,“ otočil se Daniel za odcházejícím majorem a stejně jako on sledoval operaci, když se vedle něj objevila FAI.
„FAI, díky za Megan,“ ujal se Daniel slova a jen vyjádřil to, co chtěli říci všichni.
„Danieli Jacksone…“
„Danieli, stačí Danieli.“
„Dobře, Danieli,“ kývnula FAI a pokračovala ve své myšlence v jazyce, kterému všichni rozuměli.
„Když už jsme u těch jmen, to mé je Frigga…“ přestala si hrát na obyčejnou umělou inteligenci.
„Ty jsi obraz Odinovi ženy?“
„Ano, mám její vzpomínky, myšlenky, a dokonce i city, které jsem k Odinovi cítila.“
„Hologramy mohou cítit?“ nevěřil doktor Parsons svým uším.
„Toto je jen pozůstatek převodu celého obsahu Friggina mozku do počítačového jádra,“ vysvětlila původ citů, který nebyl u obyčejných umělých inteligencí prozatím možný.
„Chtě…“ zasekla se přímo uprostřed slova, když se na chvíli přesunula do hlavní místnosti, kde se spustil jeden z mnoha výkonných počítačů.
„FAI…teda Friggo, co se děje?“
Frigga ale nereagovala a místo toho transportovala všechny do řídící místnosti, kde se kromě prvního, spustily i zbylé počítače.
„Brr…“ oklepal se Daniel, který si starou verzí transportního paprsku prošel vůbec poprvé.
„Zvyknete si, ale teď vám chci něco ukázat,“ přiblížila na hlavní obrazovce malou blikající tečku, která se pohybovala směrem k povrchu měsíce.
„To je?“ přečetla si Sam strojové označení, které ji Frigga ihned potvrdila.
„Ano, transportní loď…“ načrtla i předpokládanou oblast dosednutí.
„A kruci,“ přistoupil Marks blíž k obrazovce, jejíž červená oblast blikala jen několik desítek kilometrů od místa, kde si přeživší vybudovali novou kolonii.
„Musíme se pro ně vrátit!“ vystřelil Marks k hangáru, kam jej následovala Sam, nechávajíc za sebou vyděšené podřízené.

[b][i][size=120][color=#0080FF]Mléčná Dráha, Lucia, 15. Října 2010
Z postele jejíž pokrývka byla zkopaná na zemi, se velice opatrně zvedal mladý muž, který kromě svého spodního prádla neměl zhola nic, čím by své nahé tělo zakryl. Téměř po špičkách procházel kolem loučí a vonných svíček, jejichž plamen napřed pohasl a následně se opět rozhořel jako předtím, než je Chris svým pohybem utišil. Potichu a velice opatrně otevřel vrzající dveře, které ležící partnerku téměř probudily, ale po lehkém převalení spala dál jak dřevo. Zatnuté svaly povolily a Chris se konečně nadechnul. Stejně jako předtím opatrně zavřel a nyní již normálním krokem přešel k počítači, jehož hlavní obrazovka vyžadovala heslo. Již dříve zjištěnou kombinaci naťukal, a když jej bezpečnostní protokol propustil skrz, dostal se do hlavního adresáře, díky němuž byl schopen najít informaci, po níž prahlo velitelství Země, než bylo i spolu s planetou zničeno Ba’alem. Na prostorném stole našel útržek malého papíru a špatně ořezanou obyčejnou tužkou si zapsal přesné koordináty.
„A mám tě, ty mrcho,“ vypnul počítač, zamířil zpět do postele a vložil papírek do kapsy svého obleku.



Mno, tak snad se díl líbil a nemáte příliš velké výhrady :D

Mějte se hezky a za 1-2 týdny :bye:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jeminkote chvilu tu nejsem a hned dva dily. vecer se na to vrhnu :-D
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: chvilku jsem si myslel, že se Megan povznesla

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
To by mohl být poměrně zajímavý vývoj vzhledem k tomu, že už tam jedni povznesení jsou (nebo nejsou...?)... :twisted:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
(Pozn. autora pro neangličtináře: FAI = First Asgard Artificial Intelligence) to by potom ta zkratka byla faai , vypustil bych asgard ;-)
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tam spíš to jedno A vypadlo... jste pozorní čtenáři :)

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím,

opět po 14 dnech přináším další díl, tentokráte s pořadovým číslem 8 - začne trochu přituhovat, tak se připoutejte :)

8. Díl (Kdo jinému jámu kopá,… - He that mischiefs hatches,…)

Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
Nad zataženou Omegou, jejíž mračna již pátý den skrápěla vyprahlý povrch osady hektolitry vody, se v temnu a chladnu vesmíru otevřelo hyperprostorové okno, jejž opustil malý, nenápadný Tel’tak, v jehož kokpitu seděl zasmušilý jaffský mistr, jehož obličej v mnohém připomínal ten, kterým se poslední dny prezentoval velitel této osady, Jack O’Neill.
„Omego, tady Teal’c, žádám o povolení přistát,“ ohlásil se Jaffa pro jistotu ještě jednou, aby mu byl potvrzen přistávací port.
„Teal’cu, tady operační centrum, máte svolení přistát na portu 2, ve směru 3-1-0,“ ozval se v interkomu mladý muž, který pečlivě dohlížel na stále se zhušťující dopravu nad Omegou, kam po několika měsících výstaveb dorazily první orbánské a langarské transportní lodě.
„Rozumím,“ začal se Teal’c opět soustředit na řízení, při němž posadil svoji nákladní loď na pouhých několik týdnů starý asfalt.
Když konečně utichly motory a typický zvuk ustal, z bočního vchodu vystoupila našedivělá hlava Jaffy tmavé pleti. Před nepříjemně chladivými kapkami skryl svoji hlavu kusem látky jeho okrového roucha, který jen lehce připomínal barvy, jimiž se odívali Tok’rové, nynější spoluobyvatelé Galaru. Teal’covi stačilo ujít jen několik desítek metrů, než k němu dorazilo informované „taxi“ v podobě vojenského Humvee.
„Otče,“ vystoupil zpoza volantu Rya’c, jehož řidičské schopnosti se stále zlepšovaly, což se dalo říci i o Cestovatelích, Athosianech a zbylých Jaffech.
„Rya’cu, rád tě vidím synu,“ objali se oba příslušníci stejné krve, po čemž nasedli do auta, které je dopravilo k administrativní budově, kde na ně již čekal Bra’tac, spolu s Jackem. „Teal’cu, brachu, dlouho jsme se neviděli,“ vykvetl po dlouhé době na Jackově tváři nefalšovaný úsměv, který jej alespoň na chvíli odtrhl od myšlenek na Wraithy, jejichž lidožravé ruce se mohly v nejbližších měísích dostat do Mléčné Dráhy, které už tak zvonil umíráček.
„Vskutku,“ věděl naprosto přesně, jaké slovo použít.
„Tak pojďte,“ ukázal na Bra’taca a Teal’ca, k nimž se Rya’c nesměl přidat.
„Pozdravuj ode mě Kar’yn a přichystej pro mě prosím postel, dojdu asi až pozdě večer,“ rozloučil se se synem, který spolu s manželkou a nenarozeným dítětem obýval jeden z pokojů vyššího patra severní budovy Westových trojčat.
„Jistě otče,“ podal si se všemi ruku a nechal se jedním z poručíků odvézt k Westovu komplexu.
Zbylá trojice se poté odebrala do nejbližšího výtahu, který je vyvezl o patro výše, do sekce serrakinského zástupce, Warricka Finna.
„Počkejte,“ zastavil oba Jaffy ťukajíc na dveře sekretariátu, do nějž vešel a stejně rychle vyšel.
„Už je na zasedání,“ pokračovali všichni v chůzi, která končila u připravených prázdných židlí.
„Zdravím,“ přivítal se se všemi a taktéž usedl do křesla, z nějž měl krásný výhled na holografický znak Aliance, rotující kolem dokola.
„Jsme tu…“ přepočítal prázdné židle, které patřily jednomu zástupci Langary a jednomu zástupci Serrakinů.
„Rita má neodkladné jednání se zástupci Tiranijské federace o kompletním otevření poslední části mezistátních hranic kvůli volnému obchodu, jež se snažím za pomoci mých přátel rozběhnout…“ nechal Jonas pokračovat Warricka, jehož zástupce v radě Aliance měl důležité jednání s Tok’ry.
„Nevadí, obejdeme se bez nich,“ započal další summit s pořadovým číslem deset.
Jack si jako obvykle udělal na první straně svého malého deníčku čárku, která horizontálně přeškrtla dřívější čtyři. Frank Brown mezitím přeposlal na všechny zabudované PDAčka soubory, o nichž chtěl Jack v rámci rady hovořit. A nebylo překvapením, že prvním bodem byli Aschenové, kteří nevědomě napáchali nesmírnou škodu.
„Víme už, co se stalo jejich vyslanci?“ zajímal se Jonas, který teď na Omeze kvůli obchodu trávil velice málo času.
„Bohužel, Aschenové s námi odmítají komunikovat a na subprostorové zprávy s žádostí o lékařské zprávy neodpovídají,“ ujal se Frank slova a názorně demonstroval nynější vyhrocenou situaci.
„A doktorka Kellerová?“
„Ani ona, ani doktor Beckett nic nezjistili. Pokud byl otráven, tak látkou, s níž jsme se doposud nesetkali a její vstřebání bylo téměř okamžité.“
„Kdo by mohl nejvíce získat tím, že bychom s Ascheny pokračovali ve válce?“ přemýšlel Teal’c nahlas, vyvolávajíc spoustu otázek a možných odpovědí napříč celým osazenstvem rady Aliance.
„Luciánská Aliance, Ba’al, Praví Jaffové…nebo někdo jiný?“ vyjmenoval Frank všechny možnosti, které se nabízely.
„Někdo jiný?“
„Přece si nemyslíte, že v celé galaxii jsme pouze my? Bůh ví, kolik ras jsme ještě nepotkali a které mohou představovat potenciální riziko, i když si nakrásně nedokážu představit, že by nás právě ten někdo jiný dokázal takhle bodnout do zad,“ neslo se zasedací místností souhlasné: „Hm, hm!“
„Nebo samotní Aschenové…je to banda bezcitných a vypočítavých ignorantů,“ přidal Jack ještě jednu pravděpodobnou možnost.
„Proč by to dělali? Vždyť moc dobře ví, že s našimi silami se nemohou rovnat a kdyby plukovník Ellis nezastavil útok na Galaru, nemuselo k žádným diplomatickým jednáním ani dojít…“ začali se všichni dohadovat a snažili se utvrdit své protějšky o své pravdě, což Halling touto poznámkou rozhodně nechtěl vyvolat.
„Dost!“ snažil se Jack utišit těch pár „vyvolených“, kteří mohli do směřování Aliance mluvit.
„Děkuji,“ dodal otráveně a dal všem jasně najevo, že dnes nemá náladu překřikovat ostatní.
„Ať už to byl kdokoliv, tak nám svým způsobem pomohl vyřešit případné kroky proti Aschenům,“ nechytal se Teal’c o čem Jack mluví.
„Kroky proti Aschenům?“
„Jeden aschenský křižník, zřejmě nějaký prototyp s mezigalaktickým pohonem se svezl s Apollem do Pegasu, kde byl zajat v bitvě nad planetou, kam se z Mléčné Dráhy přemístilo Proclarush, druhé antické město třídy Atlantis,“ zasvětil Teal’ca do nejnovějšího dění v Pegasu, v němž se toho zas až tak moc nezměnilo.
„Druhé město?“
„Tým plukovníka Shepparda na něj narazil při průzkumu Pegasu. Bohužel je v havarijním stavu, ale i přesto je to smrtící zbraň, a i z toho důvodu bylo drženo mimo „veřejný“ záznam,“ vytasil se s apostrofy, kterými dodal celé věci jistou odlehčenost.
„To…to je ale v rozporu se smlouvou, podle níž jste se měli podělit o veškeré důležité informace, které…“ zarazil orbánského zástupce Jack ještě před dokončením myšlenky.
„To nepopírám, ale zkuste se na to podívat z naší perspektivy…to město je to nejmocnější, co kdy Antikové postavili a jako takové, má moc ničit dokonce celé planety…“ navázal na Jackova slova právě Teal’c, který svojí moudrostí ohromoval i mnohem starší a zkušenější Jaffy.
„A proto se o něm nesměl dozvědět nikdo, kdo by jej použil proti vám, či nám,“ sledoval kývajícího Jacka, který v Teal’covi cítil velkou oporu, co se této záležitosti týče.
„To nemění nic na tom, že jste se měl s touto informací s námi podělit,“ nenechal si Kalan vymluvit porušení spojenecké smlouvy.
„A to jsem právě udělal, nebo ne?“
„Em…m…“ zakoktal se Kalan, jehož utrpení přetnul Jack.
„Otázkou zůstává, co s ním provedeme,“ překvapil dokonce i Franka, který o tom, že by se chtěl Jack více zapojit do dění v Pegasu, slyšel prvně.
„Ty opravdu navrhuješ, abychom se vrátili do Pegasu?“ šeptal Frank Jackovi do ucha, tak aby jej nikdo neslyšel.
Nasupeným obličejům se ale nevyhnul, a nakonec byl nucen zopakovat otázku nahlas.
„Teď když o něm víme všichni, mohli bychom jej získat pod naši správu?!“ logicky vystřelil Kalan od boku, což vyvolávalo hned několik zajímavých otázek.
„To bychom si napřed museli poradit s Wraithy, a když bychom si s nimi poradili, museli bychom s městem odletět, protože na maskování už nám znovu neskočí a konečně, jak jej dostat zpod země, abychom jej mohli využít případně i v Mléčné Dráze,“ nastolil jen několik nejdůležitějších otázek, jež by bylo třeba vyřešit.
Než ale mohl kdokoliv odpovědět, ozval se v interkomu Steven Caldwell, který na Daedalovi komunikoval s Chrisem.
„Jacku, rád bych tě transportoval na Daedala, máme příchozí zprávu,“ nedal nikomu krom Franka tušit o, co se jedná.
„Omluvte mě,“ uhladil si kombinézu, když jej Hermiod přenesl na palubu, do Kleinmanovy kajuty.
„Generále,“ přivítal „velitele“ mise její účastník, jehož zarostlé tváře daly znát, že se Chris hodně dlouho neholil.
„Že ti to trvalo, dva týdny si nás nechal čekat,“ pokáral Jack hned zpočátku Chrise, který se jen usmál a ukázal na kameru malý kus žlutého papírku, na němž byla obyčejnou tužkou vypsaná adresa.
„Hermiode, máš ji?“ optal se Chris, načež papír přidržel palcem a ukazováčkem, zatímco druhou rukou jej podpálil.
Jack se Stevenem jen nechápavě sledovali Chrisovo divadlo, kterému ani za mák nerozuměli.
„Hermiode?“
„Adresa planety poblíž území Aschenské konfederace,“ vyjel Hermiod mapu na níž zvýraznil jak území Aschenů, tak adresu, na níž Chris odkazoval.
„A na ní je?“ pobízel Steven Chrise, aby jej konečně přestal napínat.
„To je váš lístek na Destiny a k základně, kterou Luciáni našli před necelým rokem,“ vlil Jackovi novou krev do žil.
„Konečně bychom jim mohli poslat zásoby a několik dobrovolníků, kteří by pomohli s opravou lodě,“ přemýšlel Caldwell, čeho by mohli s touto planetou dosáhnout.
„Klidně se toho ujmi,“ poplácal Jack Stevena po zádech a nechal se přenést zpět na poradu, kde se po jeho odchodu strhla žhavá debata.
Steven mezitím doladil s Chrisem několik posledních detailů, počkal, až se přijmou veškeré zakódované zprávy a vyrazil na můstek, kde vystřídal Kleinmana na pozici velitele Daedala. Dave proto zaujal své dřívější místo, které si stejně jako vždy pečlivě překontroloval a nastavil podle svého nejlepšího uvážení. Meyersová mezitím obdržela povolení opustit orbitu, kam se vydal Suvorov, jehož posádka měla po delší době zasloužené volno.
„Chm…zvláštní pocit, být zase tady,“ pohladil si Caldwell opěrky křesla, v němž strávil dlouhé a někdy velice kruté roky.
„Meyersová, jak jsme daleko od P7K-364?“
„Odhadem zhruba třicet osm hodin,“ prošla si detailní umístění na mapě galaxie, kde si všimnula jisté zajímavosti.
„Generále, možná je to jen náhoda, ale ta planeta se nachází necelých sedm hodin od Langary, jejíž jádro je také z naquadrie,“ zaujala její myšlenka i Hermioda, který tuto zvláštnost přešel bez povšimnutí.
„Ano, je to poněkud neobvyklé, ovšem není to zcela nemožné,“ vysvětloval důvod, proč jej to nijak nevzrušovalo.
„Ale i tak je to zvláštní, zkus se podívat, jestli máme nějaké informace o okolních soustavách, třeba tam podobných soustav a planet bude víc,“ zadal Hermiodovi nový úkol, který ani zdaleka nesouvisel s prací, jíž se chtěl ve volném čase věnovat.
„Jakmile budu mít výsledky, ozvu se vám,“ přenesl své vědomí do jiné části lodě, kde se mohl v klidu a nikým nerušen věnovat kromě své práce i porovnávání dat, z nichž mohl přijít s poměrně zajímavými závěry.

Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
Poté co Aegir vyvedl prázdného Suvorova na orbitu, přenesl několik povolaných osob, aby se starali o obsluhu nejdůležitějších systémů, zatímco stejně jako Hermiod pracoval na projektech, jež vytyčil momentální vůdce Asgardů – Odin, jež byl spolu s Freyrem již několik dlouhých dnů mimo provoz.
„Aegire, proč jsi mě transportoval na palubu?“ díval se spoře oblečený velitel ruského křižníku na hologram asgardského vědce se zcela kamennou tváří.
„Lituji, že jsem vás vyrušil při dovolené plukovníku, ale generál O’Neill nařídil váš okamžitý nástup do služby,“ sledoval operátory zbraní a motorů, jak nechápavě koukají skrz průzor můstku.
„Kde je Daedalos?“
„Daedalos musel nečekaně odletět mimo sluneční soustavu,“ nechtěl prozradit o, co šlo.
„Sovolyove, kontaktujte i zbytek posádky a připravte je na případný transport, pokud by došlo k pohotovostní situaci,“ posadil se Grigorij Smirnov do svého křesla, kde pokračoval v rozjímání, z nějž jej Aegir vyrušil.
Generál O’Neill mezitím přerušil velice hlučnou a plodnou debatu na téma Proclarush, jež se v hledáčku Aliance objevilo jen díky Aschenům.
„Děkuji…děkuji,“ ztišil při druhém slovu hlas na obyčejnou hladinu, když se ruch konečně utišil.
„K Proclarush se můžeme vrátit později,“ podíval se zběžně po místnosti, zdali někdo oponuje, ale když nikdo nic nenamítal, pokračoval ve své myšlence, jíž chtěl věnovat Teal’covi, jehož dvoutýdenní mise jej teď zajímala ze všeho nejvíc.
„Teal’cu, můžeš…“
Snědý Jaffa jen kývnul na znamení souhlasu a zapojil do volného slotu vedle svého PDA datový krystal, na nějž zaznamenával obrovská množství dat jak z orbit, tak povrchů planet, jež navštívil. Místo loga Aliance se tak postupně objevovaly jednotlivé planety, vedle nichž pulzovaly sedmimístné adresy, naproti nimž bylo u některých jaffské, či pozemské pojmenování.
„Koukám, že ses činil,“ procházel si Jack seznam planet, jež během čtrnácti dnů navštívil a kde pro Alianci zjišťoval velice důležité informace.
„Vskutku,“ použil dnes již poněkolikáté své nejoblíbenější slovo.
I tak jeho obličej nezdobil příliš veselý obličej, jenž u něj stejně nebyl moc často k vidění.
„Teal’cu, co se děje?“ sledoval Bra’tac svého nejlepšího přítele, jehož znal tak dobře, že před ním svalnatý Jaffa nemohl skrýt své obavy.
Všichni pochopitelně zbystřili a doslova jej propalovali svým zvídavým pohledem, jenž nenechával na Teal’covi jedinou nit suchou. Studené kapičky potu stékali po pulzující spánkové žíle, vytvářejíc na typickém jaffském hávu mokré slané kruhy.
„Ba’al…“ na chvíli zastavil a překlikl na svém PDA obraz, kde bylo několik zpráv v goa’uldštině, jíž rozuměl pouze Bra’tac.
I jeho úsměv velice rychle ztuhnul, když přečetl prostřední pasáž kratší zprávy, jíž zaslal jeden z opozičních vůdců, který byl do své funkce zvolen jen před několika dny. Oba Jaffové si vyměnili vystrašené pohledy a jen pro své bezpečí svlažili svá hrdla.

Hydra, Faragutská soustava, 16. Října 2010
Daniel právě opustil ošetřovnu základny, kde se Megan, kormidelnice havarovaného Hammonda doslova mílovými kroky zotavovala z nepříjemného a život beroucího zranění břišní dutiny. Kevin nikdy neopustil její lůžko na více než několik hodin, během nichž byl potřebný při evakuaci zbytku osady, jíž se naštěstí průzkum blízkého okolí vyhnul velkým obloukem. I díky tomu se všech třicet sedm pozemšťanů ocitlo opět pod jednou střechou, jejíž minerál tvořil naprosto perfektní a doposud žádnými senzory neproniknutelný deštník, jejž využívali i Asgardé, kterým tato základna po jejím vybudování patřila.
„Kevine, jak je Megan?“ přisedla si místo Daniela Sam, jejíž fyzický, i psychický stav se po nalezení základny rapidně zlepšil.
„Frigga jí dnes poprvé probudila, ale stále je slabá,“ ucítil na svém rameni hebké, čirou vodou zvlhčené ruce.
Jen jako důkaz díků otočil svoji hlavu doprava a ukázal Sam velký, leč lehce nucený úsměv, kterým od havárie rozhodně šetřil.
„Jo…nechám vás o samotě,“ odlepila svoji ruku z holého ramene, které nebylo oproti klíční kosti přikryto bílým pórovaným tílkem.
Sama přitom zamířila k malé šedé skříňce, skrz jejíž čiré sklo uviděla svůj malý, oranžový cíl, na jehož štítku se pyšnilo dlouhé anglické jméno – Citalopram. Sam pomalu a nikým nepozorována přistoupila ke skříňce, lehce se pokrčila v kolenech, a když ve své ruce ucítila klíček, velice pomalu jím otočila, aby nebylo slyšet cvaknutí, které se ztratilo v Kevinově náhlém kašli. Sam po paměti nahmatala tubičku, opět zavřela skříňku a stejně jako před chvílí, nikým nepozorována vyklouzla z ošetřovny, jejíž vzduchotěsné dveře, vyloudily lehce vrzavý zvuk. Doktorem Noonenem školená sestra zvedla oči od počítače a jen pohlédla na vzdalující se záda, která se ztratila ve chvíli, kdy spodní část dveří zakryla vše na druhé straně.
„Friggo?!“
Naprosto dokonalý obraz Odinovi ženy se objevil jen několik desetin vteřiny po vyslovení svého jména, což lehce zamyšlenou sestřičku zaskočilo, i když s jejím brzkým příchodem počítala.
„Slečno Jordanová, co pro vás mohu udělat?“
„Stačí Katie, ale to už jsem ti přece jednou říkala,“ zvedla oči k zářící Frizze, která od objevení mlčela a vyčkávala, proč Katie volala.
„Ale proč jsem tě zavolala…“ ukázala na skříňku, v níž chyběla předem připravená butylka.
„Plukovník Carterová tu již byla?“
„Ano, před malou chvílí odešla…ale to bys měla vědět, když jsi uměla inteligence, která zde může naprosto vše…“ nechápala Katie, proč je Frigga tak překvapená.
„Ano to jsem, ale ne v pravém slova smyslu.“
„To nechápu.“
„Svým způsobem jsem umělá inteligence, ale v základu jsem jen překopírované vědomí živé bytosti, která se dobrovolně nabídla, že bude svého manžela doprovázet alespoň touto cestou,“ vyřešila její malé dilema jen z části.
„No a?“
„To znamená, že mé vědomí není uměle vytvořeno, a proto není možné, aby se dělilo mezi příliš mnoho úkolů zároveň, i když došlo k několika úpravám, které mi práci velice ulehčily,“ rozsvítila se Kate v hlavě žárovka, značící typický moment pochopení.
„Aha…už to chápu, děkuji,“ úplně zapomněla, proč vlastně Friggu volala, což Asgardce vlastně nevadilo, protože její krátkodobá paměť přece jen pracovala na místo analogového, digitálním procesem, díky čemuž věděla, co má teď udělat.

Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
„Teal’cu, můžete nám to prosím zopakovat znovu?” seděl Halling s vytřeštěnými oči, jako by viděl ducha: „Já, já to nechápu…“ snažil se pochopit princip, který mu Teal’c popsal.
„Ba’al, dřívější vůdce Vládců soustav, přišel na způsob, jak zablokovat účinky Tretoninu…“
Jack s Frankem jen s otevřenými ústy a vyvalenýma očima zpracovávali poslední informaci a ani si nevšimli, že lehce podobný výraz měli zástupci Cestovatelů a Athosianů, jejichž obličej se kroutil naprostou nechápavostí.
„Promiňte, ale co je Tretonin?“ opřela se Katana o opěrku své židle.
„Tretonin je chemická sloučenina vytvořená Pangarany z těl samotných symbiontů. Tím dosáhli významného úspěchu, protože tímto lékem dokázali zcela nahradit imunitní systém všech Jaffů, jejichž symbionti byli Tretoninem zabiti a následně vyplaveni z břišních vaků…“ zapojil Kalan své „mozkové nanity“, které mu dopřály to potěšení, být v této oblasti nejchytřejší ze všech přítomných.
„Vlastně ten lék vyvinuli Tok’rové…“ opravil Kalana Jack, jehož nálada opět o něco klesla.
„Ano, ale ti jen udělali poslední nezbytné úpravy, aby lék fungoval tak jak má. Museli přitom nahradit poškozené genetické informace, jež byly záměrně implementovány jejich královnou – Egerií,“ nenechal se Kalan vyvézt z omylu.
„Emm…děkuji,“ prohrábnul si Halling plnovous, který již několik týdnů nezkracoval.
„Chápu, že to pro vás musí být těžké pochopit…“ rýpnul Kalan do vosího hnízda.
„To že nemáme v mozku nanity, které by nám poskytovaly informace, které bychom potřebovali, ještě neznamená, že jsme méně inteligentní než vy…“ opřela se Katana o své ruce, což doprovázelo nepříjemné křupání v kloubech.
„To jsem ani v nej…“
„Mně je úplně jedno j…“
„Dost!“ utnul počínající rozepři Jack, který tušil, jak se to nakonec vyvine.
„Kalan tím jistě nechtěl říct, že jste méně inteligentní, jen tím chtěl neznačit, že to při prvním slyšení může být těžší na pochopení…sakra vždyť ani já to nechápu, a to jsem u prvního představení a použití léku byl…“ zase se uklidnil a již klidným hlasem pobídl Teal’ca.
„Ano, jak jsem již říkal, Ba’al vytvořil zcela nový druh symbiontů, na něž nepůsobí Tretonin,“ zopakoval jen pro pořádek první větu, kterou jeho vyprávění vlastně i skončilo.
„Tito symbionti navíc potlačují hostitelovo vědomí, čímž vlastně splňují Ba’alem „naprogramované“ příkazy.“
„Pokud ale potlačují hostitele, měli by být snáze odhalitelní, pokud se nepletu, ne?“ snažil se Kalan přispět svými znalostmi.
„Ano, ale jen díky lehkým výkyvům v chování, které však poznají jen blízcí přátelé…tím chci říct, že vlastně nevíme, kolik procent Jaffů má nové symbionty implantováno…“
„Teal’cu, to prozatím stačí. Teď běž prosím na ošetřovnu a nech se vyšetřit, ochranka tě doprovodí,“ zastavil Jack svého přítele před koncem jeho myšlenky.
Čtveřice mužů prošla dvoukřídlými dveřmi, obestupujíce snědného Jaffu, který se jen uklonil a v doprovodu bezpečnostního týmu se nechal doprovodit na ošetřovnu.
„Bra’tacu, budu po vás chtít seznam všech Jaffů, kteří v posledních měsících opustili a přišli na Omegu. Musíme si být jistí, že zde Ba’al nemá své lidi,“ nechal odejít i druhého zástupce jaffského lidu, který se tak ocitnul v imaginární karanténě.

Hydra, Faragutská soustava, 17. Října 2010
Kevin, Daniel, Katie a doktor Noonen společně již několik dlouhých minut sledovali velice znepokojivé záběry Samina pokoje. Ač to Daniel i zbytek osazenstvo shledávalo amorálním, nebyla jiná možnost.
„Sakra, kéž bych jí aspoň mohl pomoci…“ sledoval Daniel svoji dlouholetou kolegyni a přítelkyni, jejíž psychický, ale i fyzický stav se po poměrně klidném dni rapidně zhoršil.
„Nemůžete, musí si tím projít sama, jestli se chce vrátit do stavu, kdy byla schopna velet lodi a nám všem…“ obhlédl velkou počítačovou místnost, v jejímž středu předlo obrovské asgardské jádro.
Silně bušící srdce, nadměrné pocení, třesot rukou, špatné dýchání…jen krátký a stručný výčet příznaků, které provázely Sam, která seděla na své posteli s rukama objímajícíma pokrčené nohy.
„Oh, say! can you see by the dawn's early light, What so proudly we hailed…“
Za zpěvu národní hymny se Sam spustily slzy po lících nechávajíce vyděšené kolegy a přátelé v šoku, naprosto bezmocné. Jen Frigga sledovala tuto „scénu“ se zájmem a zaznamenávala vše, co by jí mohlo do budoucna pomoci předcházet podobným stavům u jiných členů pozemské posádky.
„A dost…“ prásknul Daniel do stolu, nechávajíc za svými zády všechny tři spolupozorovatele, přičemž si to poměrně dlouhou stroze vyzdobenou chodbou namířil na ubikace.
Paprsky světel protnuly naprostou tmu Samina pokoje, čímž ji Daniel nechtěně oslepil a přidal k prvotním příznakům i silnou bolest hlavy.
„Zhasni!“ vykřikla Sam směrem k Danielovi, k němuž letěl kromě několika peprných slov i bílý natrhlý polštář.
Daniel jen taktak uskočil, aby se musel vyhýbat pěstem, které Sam ke svému příteli vyslala.
„Běž-pryč!“ křičela stále dokola a snažila se Daniela zasáhnout, aby docílila svého.
Daniel však chytil Sam za ruce, otočil ji o sto osmdesát stupňů a silným stiskem ji uklidnil, přičemž se spolu s ní posadil na postel.
„Nech mě…“ snažila se ještě vymanit z náruče svého přítele, než jej s povolením stisku objala a začala jej zběsile líbat.
Daniel v první chvíli ucuknul, ale hned na to opětoval Saminu snahu, která byla možná jen otázkou času.
„Mno…tak to jsem nečekal,“ poškrábal se doktor Noonen na zátylku sledujíc stejně překvapené výrazy Kevina i Katie.
„Ale třeba jí to pomůže.“

Mléčná Dráha, Omega, 17. Října 2010
Velitel vzdálené mimozemské základny se po poměrně kvalitním a vydatném spánku pomalu probouzel z poslední fáze spánku, při níž se otupělé smysly pomalu probouzely a zapínaly do běžného provozního „módu“. Jack přehodil vysportovanou, leč lehce silnější nohu přes peřinu, když jej na tvář políbila Penny.
„Hm? Co…co se děje?“ promnul si Jack oči, a co nejrychleji se přetočil k Penny, jejíž dlouhé blonďaté vlasy ležely stejně jako ona na polštáři.
„Nic, jen už nemůžu spát…“ začala prsty hladit Jackovu zarostlou hruď.
Hebkými polštářky hladila a lechtala zároveň, a když Jack neodporoval, začala brouzdat do nižších poloh, v nichž už to začínalo být mnohem zajímavější. V té nejnevhodnější a pro Jacka nejlepší chvíli však zasáhl někdo jiný.
„Jacku, Penny, omlouvám se, že vyrušuji vaše sexuální hrátky, ale…“
„Co to sakra?“ vylekal se Jack a málem při tom uhodil Penny do obličeje.
„Odine, neumíš klepat?“
„Očividně?!“ prošel rámem postele mezi Penny a Jacka.
Penny doslova vyletěla z postele a vůbec jí nevadilo, že ji Odin vidí v negližé.
„Zavolej, až ten Asgard bude pryč z mého bytu,“ odklusala Penny do koupelny, přičemž neopomněla melodramaticky prásknout s dveřmi.
Odin jen s údivem sledoval pro něj přehnanou situaci, kterou mu ale Jack s radostí a chutí vysvětlil.
„Hormony…“ vstal z postele a oblékl si přes židli hozenou uniformu.
V doprovodu malého Asgarda pak opustil svůj byt a přes výtah, přejel pětačtyřicet pater do přízemí, odkud vedla jen jedna cesta z Westova komplexu. Odin vyčkal Jackova příchodu a jen co jej viděl protínat rám prosklených dveří, jal se vysvětlování, proč oprava jádra trvala technikům tak dlouho. Oproti tomu Jack shrnul události posledních týdnů, které Odina vrhly alespoň částečně do světla, i když ty dva ztracené týdny jen těžko něco nahradí.

Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
V záři hyperprostorového okna se na souřadnicích získaných Chrisem objevila zcela osamocená pozemská loď, jejímž cílem byla nejnovější základna úhlavních nepřátel – Luciánské Aliance. Všichni členové posádky se již před několika minutami dostavili na předem určená pracovní místa, z nichž mohl každý přidat ruku k dílu.
„Generále, jsme na určených souřadnicích,“ ujistila Meyersová Caldwella, že je loď na správných souřadnicích.
„Dave, spusť skenování soustavy a najdi nám planetu s naquadriovým jádrem,“ otočil své křeslo o devadesát stupňů, aby se mohl lépe dívat na velkou boční obrazovku, kde se vykreslovala mapa sluneční soustavy.
„Generále, u druhé planety senzory zaznamenaly prozatím neznámou anomálii,“ přiblížil Hermiod malý čtverec v němž blikala ona anomálie.
„Meyersová, nějaké nepřátelské lodě?“
„Negativní, generále.“
„Dave, jen pro jistotu nabij zbraně a posil štíty na sto procent. Něco mi tady nesedí,“ pohladil se na oholené bradě, když je Meyersová vzala blíž ke druhé planetě, která mohla skrývat cíl mise.
Hermiod se proto ujal podrobného skenování, které bylo se zmenšující se vzdáleností přesnější. Když se Daedalos dostal na vzdálenost pouhých několika desítek tisíc kilometrů, zastavil Hermiod loď.
„Meyersová…“
„T-to jsem nebyla já, generále,“ snažila se najít jakoukoli stopu poruchy nebo čehokoli, co by jí napovědělo, proč Daedalos letí jen setrvačností a zpomaluje pomocí trysek, které není schopna vypnout.
„Tak kdo?“ chtěl otázkou přivolat Hermioda, který se ale zabýval zprávou, která zrovna přišla.
„Stevene, doufám, že tu zprávu dostanete včas. Buďte tam velice opatrní, máme podezření, že jsme Luciánské Alianci skočili na špek…“ objevil se před hlavní obrazovkou Hermiod, jehož výraz a rozpůlený obraz ukazující krom videa i maskovaný satelit vysílající signál ven ze soustavy, mluvil za vše.
To ale bylo to poslední, co teď posádku zajímalo, protože se přímo před nimi objevilo osm plně připravených a palbu spouštějících Ha’taků, jejichž jediným cílem bylo zničení, nebo zajetí pozemského křižníku, s jehož silou se dosud mohly rovnat jen Ba’alovy mateřské lodě, aschenské křižníky a orbánský Ophrys.
„Nenechte je uniknout,“ křičel velitel útočné formace do interkomu, který byl napojen na všechny pálící lodě, jejichž útroby opouštělo obrovské množství menších, za to mrštných smrtících kluzáků.

Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Jack s Odinem právě sjížděli výtahem o několik pater níže, do místnosti s jádrem, kde se velké množství techniků a vědců snažilo zapojit poslední datové krystaly.
„Jak to jde, bando?“
„Generále?! Co tady…“ koktal ze sebe šéfinženýr, který se na zprovoznění jádra podílel ze všech nejvíc.
„Odin mi chtěl něco ukázat,“ pobídl malého šedého mužíčka, aby mu na přidružené obrazovce pustil záznam, s nímž se chtěl podělit.

2. října 2010
Naprosto prázdnými chodbami, jimiž snad jen jednou za několik minut prošla nějaká hlídka, se v utlumené záři běžně užívaných světel procházela kšiltovkou zahalená postava středně velkého, krapet kypřejšího muže v zelené vojenské uniformě. Bez frček, bez insignií, a hlavně bez jmenovky, díky čemuž nemohly kamery umístěné u stropu zaznamenat, o koho jde. Senzorům však nikdo nemohl uniknout, a proto nebylo divu, že se ona tajemná osoba vydala zrovna do místnosti, kde se veškerá data shromažďovala a kdokoliv si z nich mohl zjistit, cokoliv by potřeboval. S rukou za zády se vcelku rychle přiblížil na doslech debatující dvojice mladých mužů, kteří dnes sloužili svoji službu u místnosti s asgardským jádrem. Oba taky ihned zpozorněli, když muž, kterého snímaly kamery, narušil bezpečnostní pásmo okolo místnosti, do níž měli přístup jen generálové a se zvláštním povolením spolu se speciální kartou technikové či jiní, kdo mohl mít důvod k návštěvě. Právě ona speciální karta visela na přední náprsní kapse, kterou osoba vytáhla a s povolením dvojice bodyguardů prošla k jádru.
„Chvíli se zdržím,“ ujistil dvojici mužů, že u jádra možná stráví trochu víc času než většina návštěvníků.


„Ten hlas znám,“ snažil se Jack lehce zkreslený hlas přiřadit ke konkrétnímu obličeji.
„Počkej si,“ nenechal Odin Jacka moc dlouho přemýšlet, aby nevyprchalo překvapení, které si pro něj přichystal.
„No jo, porád…“ pustil Odin pokračování záznamu, který našel na záložním paměťovém disku, který byl do jádra přidán dodatečně po posledním incidentu z loňského října na Atlantidě, od nějž uběhl již více než rok.

Když dveře uzavřely průchozí prostor a záklapky zapadly do svého uzamykacího mechanismu, prohlédla si osoba celou místnost, po čemž zamířila k samotnému jádru. Tajemný muž otevřel zásuvku s čirými, prosvětlenými paměťovými krystaly, jimiž ihned po zhmotnění Asgardů prohnal několik olověných kulek, jež byly utišeny tlumičem. V momentě protnutí křehkých krystalů došlo k malému jiskření, které vyústilo v kompletní výpadek energie jádra, s čímž skončil i přenos, který Jackovi nedal příliš odpovědí, o nichž se domníval, že je chce Odin poskytnout.

„Emm…já myslel, že mi chceš ukázat, kdo to tady celý poslal na několik hodin do kytek a vás na dva týdny?“ dobíral se Jack Odina jen do chvíle, než mu s úsměvem na tváři zapnul i druhý záznam, v němž se pachatel konečně ukázal v plném světle.

Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
V záři mohutné vše spalující exploze se Daedalos prohnal kolem čtyř zbylých Ha’taků, jež na vcelku malém bojišti zůstaly. Meyersová strhnula kormidlo doprava a umožnila tak Kleinmanovi zavzpomínat na staré dobré časy, kdy spolu jako neporazitelná dvojice odpravovali jednu nepřátelskou loď za druhou, čemuž dnes Luciánská Aliance chtěla udělat přítrž a rozhodně k tomu neměla daleko.
„Naše štíty toho už moc nevydrží, pane,“ byl pro jednou rád, že tomu všemu nemusí velet, když mu za zády prskala zpětnovazební energie, s níž se pozemští, potažmo spojenečtí inženýři prozatím nedokázali zcela vyrovnat.
„Hermiode, snaž se uchránit hypermotory poškození, v nejhorším skočíme pryč, ale do té doby…“
„Do té doby chcete získat jednu loď a zjistit, jak nás mohli chytit do pasti?“ počkal si na kývnutí, přičemž se vrátil ke své předchozí práci, jíž nebylo nic jiného než nabourávání se do počítačů nepřátelských lodí.
Naneštěstí pro Omegu a Daedala prošly luciánské Ha’taky významnou úpravou, která Caldwellovi a jeho posádce výrazně ztěžovala práci. I přesto Daedalos bojoval, seč mu síly stačily, což se podepsalo na oslabení štítů pátého černozlatého kolosu.
„Generále, než byla čtvrtá nepřátelská loď zničena autodestrukcí, podařilo se mi prolomit tři z osmi bezpečnostních protokolů, jimiž Luciáni zabezpečili svoji loď…“
„A?“
„Zdá se, že vylepšili své počítače o aschenské algoritmy, čemuž by odpovídaly i posílené štíty a zbraně, s nimiž se Daedalos v takovém množství nemůže vyrovnat,“ dořekl větu právě včas, aby mohl zase zmizet v proudu informací, kterým se zastavil na první bariéře, s jejímž prolomením neměl po první zkušenosti sebemenší problém. Následně druhý a pak i třetí, kterým projel jak nůž máslem. Než ale mohl přikročit k pátému bezpečnostnímu protokolu, musel se vypořádat se čtvrtým, který jej zastavil stejně tak, jako lodní štít energetický puls.
„Měl by si trochu pohnout,“ kouknul se Caldwell po své pravici na potícího se zbraňového, jehož obrazovka začala ukazovat stav štítů pod patnáct procent.
„Strojovno, jak je na tom hyperpohon?“
„Drží…prozatím, ale pokud budete chtít skočit až na Omegu, tak na to rovnou zapomeňte,“ neskrýval šéfinženýr špatné rozpoložení, s nímž do této sluneční soustavy nepřiletěl.
„Beru na vědomí,“ pronesl svá poslední slova jen do větru, bez zapnutého interkomu, aby jej odpůrce jeho strategie neslyšel.
Další a další přilétající energie zatápěla už tak přetěžovaným štítovým emitorům, jejichž plně funkční počet klesl na pouhou polovinu, což se i při největších vesmírných bitvách lodi třídy Daedalos ještě nestalo. I to svědčilo o zarputilosti organizace okolo Kivy, která svoji Alianci držela pevně za pačesy. Pulsy se jen hrnuly na nepropustnou bílou bariéru, v níž se začaly dělat malá okýnka, malé díry, kterými při přesných střelách mohla energie projít skrz a vyřadit loď částečně, nebo úplně z provozu. Jeden z nich tu malou, pro zásah dělanou díru našel a strefil místo v bezprostřední blízkosti záložní řídící místnosti, jejíž osazenstvo i neupevněné předměty popadaly na zem.
„To by stačilo, vypadneme odsud,“ prásknul Caldwell do bot a vyčkával, až se před Daedalem objeví fialový fenomén značící ústí subprostorového tunelu.
Než ale stihl kdokoliv poslat Daedala pryč, jeho štít kompletně zkolaboval nechávaje začernalý trup odkrytý zbraním čtyř zbylých Ha’taků, z nichž byly už jen tři bojeschopné. I to stačilo na kompletní vyřazení lodě i asgardského jádra z provozu. Daedalos zůstal sám, bez pomoci…v rukou Luciánské Aliance.

Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Odin právě utnul druhý záznam, na němž byl zcela zřetelně vidět pachatel, který zřejmě otrávil Mollema a následně zničil veškeré důkazy, a právě tento záznam, který skončil ve chvíli, kdy Mollem upustil skleničku a upadl v bolestné agónii na podlahu.
„Je mi líto Jacku, ale musel jsem ti to ukázat…“ zůstal Odin stát na místě jako přikovaný, i když to nebylo z důvodu, že by byl znovu překvapen.
„Tohle prozatím zůstane mezi námi, nikdo ani necekne,“ zmohl se Jack na jediná slova, která jej v tu chvíli napadla.
„Já…já si to vyřeším…“ podíval se po každém v místnosti: „…sám!“
Jack poté odešel, zabouchl za sebou dveře a zamířil do své pracovny. Přes dva výtahy a několikero dveří protnul pomyslnou hranici pozemské sekce nadzemní části základny, otevřel pravou stranu dvoukřídlých dveří a s naprostou přesností prošel celou sekci i se zavřenýma očima. Jen co otevřel dveře od přijímací místnosti, Penny na něm mohla oči nechat.
„Zlato, co se děje?“
Jack bez jediného slova prošel do své kanceláře, sednul za svůj stůl, rozepnul uniformu a otevřel nejvyšší šuplík svého stolu, kde stál načatý Jack Daniel’s, který tu zrál z posledního Jackova tažení. Do skleničky nalil opravdu na dno, kopnul to do sebe a sklenici spolu s alkoholem schoval opět na své místo.
„Jacku?“ zavřela za sebou Penny dveře a pomalu přešla za svého přítele.
Její jemné malé ruce uchopily trapézové svaly a jemným stlačením a povolením začala Jacka masírovat. Lehce se sklonila, natočila hlavu a políbila jej na tvář.
„Netaj přede mnou nic…“ vytáhla nejroztomilejší psí oči, které uměla a přešla si sednout do křesla pro návštěvníky.
„Chmm…“ zamyslel se velitel základny, položil sepjaté ruce na desku stolu a zadíval se Penny do jejich krásných očí: „Odin mi právě ukázal, kdo otrávil Mollema a téměř zničil asgardské Jádro,“ zaskočil nevěřící Penny, která se posledních pár dnů musela obejít bez funkční databáze, díky čemuž nemohla vykonávat svoji práci na sto procent.
„Vypadáš, jako bys to byl ty sám…“
„Hm, možná bych se cítil o trochu líp, ale nemusíš se o mě bát,“ odmítal si připustit pravdu.
„No ták…“ pobízela Penny otce svého dítěte, který konečně podlehl a teprve teď Penny vyrazil dech: „Frank…Frank Brown!“ sáhnul opět do své zásobárny a nalil si ještě jednoho malého „frťana“ na kuráž.

Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
Daedalova paluba se již několik dlouhých minut hemžila luciánskými jednotkami, kterých každou sekundou přibývalo po čerstvých jednotlivcích, kteří pacifikovali a „uskladňovali“ pozemské jednotky, jejichž řady po několika tvrdých direktech energetických pulzů opustilo několik členů, mezi nimiž nechyběl šéfinženýr Daedala spolu s početnou osádkou záložní řídící místnosti, která byla první explozi nejblíže.
„Podle seznamu, který máme, chybí šéfinženýr Pawlowski, kde je?“ přistoupil ke Kleinmanovi velitel luciánských jednotek, držící v jedné ruce zbraň a ve druhé PDA.
„Když nás necháš zprovoznit asgardské jádro, tak ti to mile rád řeknu.“
„Jo, jsem si celkem jist, že to neudělám…jsem si moc dobře vědom toho, co ten váš malý Asgard…“ zvedl obočí a zkřivil ústa do ironické verze úsměvu na Caldwella, který stál vedle Davea: „…Hermiod, umí.“
„Já to umím taky,“ objevil se vedle dvojice velitelů Daedala Aegir, který transportoval veškeré luciánské jednotky do volného vesmíru, vytvářejíc kolem Daedala „neprůstřelné“ pole trosek zničených Ha’taků.
„Aegire?“ vytřeštili Kleinman s Caldwellem oči, když se Daedalos lehce otřásl.
„Generál O’Neill poslal Suvorova spolu s Ophrysem na pomoc,“ nemusel říkat víc, když se všichni rozběhli ke svým stanovištím, aby mohli dát loď co nejdříve do provozuschopného stavu, který by zajišťoval alespoň to nejnutnější k delšímu přežití.
Venku se mezitím rozhostila jednostranná bitva, přičemž na jedné straně stála pětice černozlatých kolosů, proti nimž stál Suvorov, k němuž se o necelou minutu později přidal i Ophrys, který pálil z opačného směru než pozemský bitevník. Obě „linie“ zcvaknuly nepřítele do kleští, z nichž však byla vcelku lehká cesta ven. Obě křídla opustila formaci a co nejvyšší rychlostí začala kroužit kolem svých cílů pálíce co zbraňové baterie stačily a nebylo to zrovna málo. Zbylé tři Ha’taky buď opravovaly svá poškození anebo sloužily jako podpora pro kroužící spojence, kteří pro dvojici aliančních křižníků tvořily mnohem větší nebezpečí.
„Aegire, jak to tam vypadá?“ optal se během kratičké volné chvilky Smirnov, který se jako velitel v dřívějších bitvách více než osvědčil.
„Daedalos je silně poškozen, několik členů posádky bylo zabito, další lehce či středně silně zraněni. Asgardské jádro nefunkční a spolu s ním i mnoho senzorových stanovišť,“ shrnul nejdůležitější fakta, když se před můstkem chráněným posíleným štítem silně zablesklo.
„Luciáni do zbraní pumpují enormní množství energie,“ přepnula na krátkou chvíli Lena svoji obrazovku, která vykreslovala procentní nárůst síly zbraní.
„Jsou o padesát procent silnější než dříve,“ vrátila se zpět k senzorickému vyobrazení nejbližšího okolí, v němž se přestřelka odehrávala.
„To jim stejně nepomůže,“ podíval se směrem do kamery, která snímala jeho obličej, přenášející jej na Ophryse, jehož dronová sila opustilo na sedmdesát trubců.
Zlatavé chobotničky rozzářily nejbližší okolí své letové dráhy nechávajíce za svými zády ostřelovaného Ophryse, jehož štít držel stabilní hodnoty a klesal jen po malých krůčcích, což se dalo říct i o Suvorovovi. Zlatě zářící linie razily své cesty skrz nevyužitá pole trosek až k Luciánským Ha‘takům které krom evidentního posílení přišly i se zcela novým esem v rukávu – multifázovými, dronům odolnými štíty, jimiž se pyšnily lodě třídy Daedalos i Ophrys.
„Do hajzlu,“ nechal se Smirnov jen lehce vyvézt z rovnováhy, která však na plně soustředící se posádce nenechala žádné hluboké šrámy, které by snižovaly efektivitu boje.
Ba naopak. Aegir konečně využil vědci vytvořeného programu, který ulehčoval dříve manuální, nyní „automatické“ navyšování síly pozemských zbraní, které tak začaly plnit svoji roli dominantního predátora. Tyrkysové paprsky obou plavidel redukovaly luciánské šance na vítězství na minimum, což vyústilo v celkem pochopitelný ústup zbylých plavidel, jejichž výstavba byla pro Luciány velice náročná a drahá. I přesto si ale stihly udělat malou škvíru do umělého pole trosek díky čemuž, se několik zásahů dostalo na trup a posléze hlouběji do útrob Daedala, jemuž reálně hrozila exploze.
„Aegire, transportuje posádku Daedala na naši palubu, zařval Smirnov,“ pozorujíc malé záblesky skrze přední průzor můstku.

Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Jack posílený dvěma panáky načaté whisky se v doprovodu Johnova a Evanova týmu přiblížil na deset metrů od Frankovi kanceláře. Bez jediného náznaku „slušnosti“ Jack rozrazil modrobílé dveře a bez jediného slova se zastavil přímo před telefonujícím přítelem.
„Em, zlato, zavolám ti za chvilku…“ položil Frank telefon a s nechápavým výrazem pohleděl na plně ozbrojené jednotky nejvytěžovanějších týmů Omegy.
„Na dnešek je naplánovaná nějaká mise mimo Omegu?“ překontroloval prsty na kohoutcích, připravené kdykoli reagovat.
„Ronone?“ otočil se Jack na satedského hromotluka, který si prorazil cestu mezi Johnem a Evanem, který stáhl prst z kohoutku a dal jej rovnoběžně s hlavní.
„Co, co…“ nevěděl jak reagovat na Rononovu ruku, která vytáhla silnějšího generála za límec.
„Co si to dovoluješ, ty…ty hovado…“ přepnul se Frankovi „switch“ v mozku.
„Konečně jste si dali dva a dva dohromady? Že vám to ale trvalo…“ vysmíval se ztuhlému Jackovi, který svého nejlepšího přítele sotva poznával.
I Ronon měl co dělat, aby Franka udržel pod kontrolou a nebylo proto divu, že si i přes výslovný zákaz zjednal respekt nejednou ranou do žeber, či podkoleních vazů.
„Ronone!“ osočil Jack nejsilnějšího muže v místnosti, který jen rozhodil rukama, a když chtěl Frank využít situace, zase jej chytil za pomačkaný límec a přidal mu ránu do zad.
„Johne, odveďte ho do výslechové místnosti 15D!“ promnul si oči a sledoval, jak se do Frankovy kanceláře dobývá jeho přítelkyně Carrie s uplakanýma očima v dlaních.

Výslechová místnost 15D
Frank již nějakou dobu seděl se zakrváceným obličejem od Rononova posledního direktu přivázán rukama k židli, k níž měl připoutané nohy, aby si to neštrůdloval po místnosti a aby si „náhodou“ neublížil.
„Generále, jak dlouho ho tam chcete takhle držet?“ překřížil John ruce na prsou a sledoval o neprůstřelné sklo opřeného Ronona, jehož kluby měly menší krvavé oděrky.
„Dokud Tok’rové nepřinesou to svoje udělátko, který nám zde nechtěli nechat,“ ozval se alarm spolu s typickým hlášením: „MIMOZEMSKÁ AKTIVACE BRÁNY!“, značící, že hosté právě dorazili.
S malým kufříkem po své pravici se Elder v doprovodu dvoučlenného bezpečnostního týmu dopravil až na patnácté patro, kde se výslechová místnost nacházela. Jack jej doprovodil do místnosti a s neobvyklou pečlivostí sledoval celý proces propojování Frankova mozku se zařízením, k němuž Freyr opět vytvořil holografické zobrazovací rozhraní.
„Freyre,“ přivítal se Elder s malým Asgardem, který si oproti Odinovi nemohl nechat tuto zvláštní situaci ujít.
„Eldere,“ vyměnil si zdvořilostní konvence, po nichž následoval nepříjemný zvuk s bolestnou grimasou, při níž Frank vyloudil i malé syknutí.
Elder pak navolil předem vytvořený program, s jehož pomocí uvedl Franka do kómatu podobného stavu, v němž bylo mnohem snazší identifikovat škodlivý „program“, o němž si Tok’rové i Jack mysleli, že tam někde bude.
„Co děláte?“
„Momentálně jsem uvedl generála Browna do stavu, v němž nemůže vzdorovat, ale přesto bude schopen částečně ovládat své paralyzované tělo,“ hrál si ještě chvíli s ovladačem, na němž nechtěně zmáčknul vedlejší tlačítko, při němž vyvolal náhodnou vzpomínku.

Země, Las Vegas
Frank s pivem v ruce, v umaštěném a hořčicí pokydaném tričku procházel kolem zapnuté LCD televize na níž v programu National Geographic běžel dokument o afrických kočkovitých šelmách. Zrovna v momentě, kdy Frank míjel televizi, přepnul se záběr na dvojici lvů, kteří přírodě plnili další z jejich základních pravidel.
„Pche…i lvi maj sex desetkrát víc jak já,“ prošel obývacím pokojem na prostorný balkon, z nějž měl krásný výhled na panoramata večerního Las Vegas.
Frank zmáčknul plechovku a s pohledem z dvacátého patra hotelového balkonu ji upustil na ulici, kde tou dobou chodilo velké množství lidí. S výrazem malého dítěte, které právě porušilo pravidla, se sesunul zády k balkonové zídce a s hlasitým smíchem rozdýchával svoji lumpárnu.
„Heeej…kterej kokot na mě hodil plechovku od piva?“ uslyšel Frank kolemjdoucího muže, jehož hlava a předně luxusní šedé sako Giorgio Armani schytalo zbytky chmelového nápoje.
Frank měl co dělat, aby se zvednul zpět na nohy, ale když se mu to konečně podařilo, prošel otevřenými balkonovými dveřmi světle okrového obývacího pokoje do koupelny. Typický zvuk zipu doprovodil hlasitý prd následovaný blaženým oddechnutím, když se čerstvá bílá moč prolnula se stejně bílou záchodovou vodou. Malé obtíže s prostatou však Frankovi lehce komplikovaly radost, což jej při vyhlídce na dnešní večer krapet trápilo.
„Sakra…kde mám ty prášky?“ otočil se s malým generálem v ruce na místě, když jej opět opustila nastřádaná moč.
„Kurva,“ otočil se zpět, když mu došly zásoby.
Frank oklepal, pečlivě usušil a zasunul svoji chloubu zpět do volných trenek, kterým dával přednost před přiléhavými boxerkami. Přes louži čerstvé moči se „dobelhal“ až k umyvadlu zpod nějž vytáhnul oranžovou hadru, díky níž po sobě mohl patřičně uklidit. Když byl se svojí prací spokojen, hodil hadru do vany a pustil na ni malý proud vlažné vody, která ji propláchla a očistila od sterilního výměšku ledvin.
„Kam sem sakra dal ty prášky?“ obrátil pozornost od vany a přešel zpět k umyvadlu se zrcadlem, v němž měl schovanou hygienickou taštičku spolu se zubní pastou, hřebínkem na řídnoucí, krátké vlasy, kartáčkem a oněmi prášky na léčbu prostaty.
„To abys mi večer nedělal ostudu,“ podíval se směrem dolů, hodil prášek do úst a zapil jej vodou z kohoutku.
Ručníkem utřel vodu z koutků a vrátil se zpět do obývacího pokoje, kde stále běžel dokument, který Frank nechal zapnutý. Tomu však odzvonilo a se zvukem vypínající se televize přešel k vestavěné skříni, do níž si kromě společenského oblečení složil i to dnešní, jímž chtěl oslnit dámy všech věkových kategorií. Bílá košile s modrými svislými pruhy a krátkým rukávem, riflové tříčtvrteční kalhoty spolu s bílými ponožkami, které překryl moderní bílou obuví značky Nike. Teď už zbývalo jen vyčistit zuby, upravit vizáž, nasadit černé brýle a zkontrolovat naditou šrajtofli, aby měl přítomné dámy čím oslňovat.
„A ještě kondomy,“ zarazil se ve dveřích, vrátil se do koupelny a z taštičky vytáhnul zhruba patnáct kondomů, jejichž balení k sobě bylo slepeno již při výrobě.
„Dva snad budou stačit,“ přesvědčoval sám sebe o úspěchu dnešního večera, přičemž se na chvíli zarazil a utrhnul rovnou tři.
„Kdyby náhodou!“ opustil pokoj a sjel výtahem do přízemí, odkud jeho cesta vedla kam jinam, než do kasina.


„To jste vyvolal schválně?“ podíval se Jack na evidentně zaskočeného Tok’ru, kterému se konečně podařilo vypnout přístroj, který z Frankovy paměti vytáhnul náhodnou událost, aniž by mu byla položena navozující otázka.
Frank se s opoceným čelem napřímil v židli a celou svojí silou se snažil uvolnit z pout, jimiž byl připoután k židli.
„Nesnaž se, jenom si ublížíš,“ vynořila se z ničeho nic další vzpomínka, která v mnohém připomínala nynější situaci.

Země, Las Vegas
Frank se právě probral z pro něj nezvyklého stavu, díky němuž se rozhodně necítil ve své kůži. Třásly se mu ruce, měl vyprahlý krk, slzely jej oči a k tomu všemu jej řádně bolely intimní partie.
„Kde to jsem?“ koukal se po místnosti, na níž měl jen matné vzpomínky.
„No přece u sebe v pokoji Jacku,“ otočil se s hrůzou v očích doprava, kde ležela překrásná mladá žena, jíž nemohlo být více jak pětatřicet.
„Em…kdo…“ podíval se pod peřinu, kde se se vší pýchou dmula jeho hrdost.
„Kiva, strip…“
„Neříkej to!“ vylekal se Frank, jehož barva pleti změnila barvu na bílo.
„Neboj, použili jsme ochranu,“ ukázala na noční stolek, kde si jen tak leželo klubko kapesníčků, v nichž byla zamotaná dvojice kondomů.
„Já…já…“
„Jacku, něco se stalo?“ začal se Frank najednou rozvzpomínat.
Velká mlha opouštěla bezprostřední okolí jeho očí, díky čemuž mohl vidět, jak sedí se sklenkou whisky sám u stolu, z nějž měl překrásný výhled na pokerový stůl, vedle nějž stála překrásná žena s rozparkem až skoro „ke krku“. S velkým odhodláním do sebe kopnul zbytek drinku, urovnal si košili a s lehce vrávoravým krokem si proklestil cestu až k ní…
„Mít rozparek ještě o kousek víš, padali by andělé z nebe,“ divil se, co jeho ústa opustilo.
„I vy lichotníku,“ usmála se brunetka, jejíž tmavé linky kolem očí jen zvýrazňovaly její přirozenou krásu.
„Jack, Jack O’Neill,“ uchopil jako pravý gentleman její ruku a políbil zápěstí.
„Kiva.“
„Kiva…?“ protáhnul poslední hlásku v domnění, že bude ještě pokračovat.
„Prostě Kiva,“ otočila se na barmana, aby jí doplnil životadárnou tekutinu.
„Nechte to na mě,“ vytáhnul naditou peněženku, v níž se třáslo několik stodolarovek.
Kiva jen kývnula na znamení díků a společně s Frankem pozorovala mladou dvojici, která se po sobě plazila jak hadi na rozpálený kámen.


„Není to náhodou velitelka Luciánské Aliance?“ podíval se Elder na Jacka, který jen souhlasně přikyvoval.
„Něco mi zde začíná smrdět,“ začal si Jack spojovat některá fakta, která zde viděl a hlavně znal.
„A je to NĚCO, něco konkrétního?“
„Možná…“ zamyslel se a následně pokračoval, jak Elder původně doufal: „Pokud si dobře pamatuju, tak to bylo někdy v červenci, nebo v srpnu?“ zkřivil Jack ústa do duck face tvaru.
„Asi srpen,“ mávnul nakonec rukou: „Program Hvězdné brány po návratu Atlantidy dostal přiděleno část z peněz, jimiž IOA dotovalo expedici v Pegasu. Tím se nám trochu upravil seškrtaný rozpočet, čehož jsme mohli využít při náboru nových vojáků, vědců, doktorů, ale hlavně velících složek. Hank Landry mi doporučil právě Franka. Byl to jeho dlouholetý přítel a sloužili spolu ve válce v Zálivu. Hank byl tehdy jeho nadřízený…ale to jsem trošku odbočil,“ skoro zapomněl, o čem vlastně vede monolog.
„Mno a já se s Frankem sešel, slovo dalo slovo a vcelku rychle přijal moji nabídku podílet se na programu. To tenkrát byla středa, pokud si pamatuju. Frank mi pak vyprávěl, že se v pátek a sobotu hrozně zlil a že si skoro nic nepamatuje, a to co si pamatoval, rozhodně nezahrnovalo Luciánskou agentku, která ho sváděla…“
„Co tím chcete říct? Že veškeré problémy, ať už na Zemi, nebo zde na Omeze, které vám způsobila Luciánské Aliance, vám ve skutečnosti způsobil jejich agent…Frank?“
„Asi…“ promnul si Jack oči a znovu se zadíval na holografickou obrazovku, na níž se promítala další z Frankových vzpomínek.

Země, Las Vegas
Záběr Frankova vědomí se právě vrátil o několik minut zpět. Jack i Elder to poznali podle zvuků, které se ve tmě vytvořené zavřenými oči ozývaly. Frank s hlavou v oblacích ležel na posteli jako prkno a nechal Kivu, aby si jej osedlala jako koně. Přičupená nad jeho chloubou se rukama opírala o jeho prsní svaly, pohybujíc pánví nahoru a dolu.
„Líbí se ti to?“ stíhala vedle vzdychání i mluvit.
Frank otevřel oči a naskytl se mu překrásný pocit na Kivin obličej, který ale nezakrýval výhled na dvojky přímo do ruky a krásnou „frndu“ jak ženským partiím obzvláště rád říkal.
„Nejlepší sex mýho života,“ zavřel opět oči a upřel tak Jackovi a Elderovi pohled na žhavý sex v přímém přenose.
Z ničeho nic však Frank otevřel oči, chytil Kivu kolem pasu a mrštně i se svým přirozením v ní ji přetočil na záda, odkud už převzal výsledek práce na sebe. Frank využíval svých silných noh, zapřel se o rám postele a snažil se i ve velké rychlosti dosáhnout špičkou své chlouby až na samotný konec heboučké pochvy.


„Vždycky jsem tvrdil, že je to kanec,“ usmál se Jack a vzpomněl si na malou příhodu, kdy Franka přistihl s Carrie v negližé.

Frank přirážel a přirážel, až Kivu přiváděl do nebe, v němž byl před krátkou chvílí on.
„To…bylo…úžasný,“ svalil se po aktu na svoji půlku postele a sledoval svoji spokojenou partnerku, s níž si dal už druhé kolo.
„Až mě skoro mrzí, co se ti teď chystám udělat,“ převalila se zpět na Franka, scvakla jej svými stehny a přiložila k hlavě zbraň, kterou vytáhla spolu s neidentifikovatelným malým zařízením z kabelky.
„Co to…“ snažil se Frank vymanit z Kivina scvaknutí, ale jeho tělo z ničeho nic nepatřilo jemu.
Kiva s pomocí onoho zařízení vstříkla do Frankova těla neznámou látku, která na krátkou chvíli doslova paralyzovala postiženého a dala tak čas útočníkovi napojit na jeho hlavu malé goa’uldské zařízení s jehož pomocí mohla Franka mučit a donutit jej pracovat pro ni, i když to bude nevědomě.


„Dost, vypni to!“
„Generále?“
„Myslím, že víme, proč Frank dělal to, co dělal,“ otočil se na podpatku a vydal se pryč z místnosti: „Odveďte ho do cely,“ vydal poslední rozkaz, než se za ním zavřely dveře.

Mléčná Dráha, Omega, 18. Října 2010
Dave Woodcomb – mladý operátor brány se zrovna vracel z kantýny. Horká káva voněla na celou chodbu a malá krabička s několika čerstvými čokoládovými donuty dávala tušit, že Dave před krátkou chvílí teprve vstával. Ostatně i jeho neupravené vrabčí hnízdo, spolu s modrými kruhy pod očima jen dokládaly to, co si všichni ostatní, kteří jej míjeli, mysleli.
„Ahoj Dave…“
„Čau Barney,“ zmáhal se po ránu jen na krátké pozdravy, jež často doprovázelo hlasité zívnutí.
Přes několik chodeb a několik pater konečně usednul na svoji židli, jíž mu před momentem uvolnila Amelie Banksová.
„Čau kluci,“ položil kávu s krabicí na pult, když se mu dostalo několika uražených odfrknutí.
Dave jen pomalu otáčel hlavu, aby si přepočítal skutečný stav žen a mužů na pracovišti.
„Omlouvám se dámy, ale malýmu rostou zuby a já jsem rád, že se vůbec trefím do dveří,“ upil lok horké kávy, když se naquadahový kruh začal otáčet.
„Em…neplánovaná aktivace zvenčí, opakuji, neplánovaná aktivace zvenčí,“ spustil se spolu s bránou i bezpečnostní systém mobilizující všechny vojenské složky určené do prvních linií.
„Operační, kdo je to teď?“ ozval se Daveovi ve sluchátku generál O’Neill.
„Ještě nevím, generále, sedmý zámek ještě nezapadl.“
„Pak mě informujte,“ nechtělo se Jackovi opouštět svoji kancelář, v níž měl zrovna rozdělanou práci.
Dave se proto opět soustředil na svoji práci, která kromě zapojení štítu obnášela i pečlivé sledování energetických hladin v supravodivé bráně.
„Sedmý zámek zapadnul,“ připravil vojáky před bránou na nepříjemnou zář, která se při zapojeném štítu ve spolupráci s nestabilním vírem částic vytvořila.
„Je to jen video,“ dal tak vojákům nepřímý rozkaz k pohovu, když se na obrazovce objevila všem známá tvář.
„Seržant Dave Woodcomb, konečně se setkáváme…“
„Emm…generále, můžete prosím přijít do řídící místnosti, máme tady videohovor od Luciánské Aliance!“
„Hned jsem tam,“ přenesl jej Freyr z kanceláře přímo do řídící místnosti, čehož se využívalo jen ojediněle.
Jack pohlédnul na mladou, krásnou ženu bez jediné vrásky a s přesně těmi samými linkami kolem očí, jimiž okouzlila Franka, jehož Kiva a její dřívější velení využilo pro vlastní, zvrácené účely.
„Odplivl bych si, ale uklízečka by mi pak asi vynadala,“ vysmál se Kivě přímo do obličeje.
„Vždy jsem věděla, že jste jen banda nafoukaných a arogantních hlupáků,“ nenechala si Kiva nic líbit a přizvala k sobě lidmi nenáviděnou osobnost.
„Generále O’Neille, konečně se setkáváme tváří v tvář,“ nesla se vzduchem bin Ládinova lámaná angličtina.
„Vaše replikátorská verze byla hezčí,“ nemohl si odpustit rýpnutí, kterým se snažil zakrýt, jak v něm vařila krev.
„Slyšel jsem…“ už jen potvrdil, co Jack a všichni obeznámení tušili.
„Generále…mrzí mě, co jste provedli se Zemí, měl jsem s ní velké plány,“ zíral do Jackových očí, které na krátký moment uhnuly z přímého směru.
Jack ale neodpověděl a zíral na dvojici teroristů, jejichž obličeje se křivily v nefalšované radosti doprovázené stejně nefalšovaným smíchem.
„Ale abych vám ukázala, proč volám,“ kývnula na ochranku po své levici, odkud se vynořil naprosto zmlácený, z nosu, uší a úst krvácející Chris.
„Chrisi…“
„Ale, ale, ale…nelíbí se vám, co jsme udělali s vaším malým špehem? Vsadím se, že ne… i když bych vám měla poděkovat. Chris pro nás udělal víc než kdokoliv jiný z této organizace,“ létala myšlenkami u trojice žacích strojů, díky nimž se technologická vyspělost a vůbec možnosti celé Luciánské Aliance zvedly o několik tříd.
„A teď, jak to bývá, dostane Chris svoji poslední šanci se s vámi rozloučit,“ nemohl si bin Ládin nechat ujít tu možnost oznámit Jackovi, že jím naplánovaná akce vedla k jen mnohem větším potížím.
„Ge…generále,“ zakoktal se zcela vyčerpaný a zjevně vystrašený Chris.
„Nic neříkej, Chrisi,“ nenapadala jej slova, která by situaci zmírnila: „Mrzí mě to!“ sklopil oči.
„Děkuji…“ zmohl se Chris na poslední slova, než jej bezpečnostní tým otočil o devadesát stupňů, aby si všichni mohli vychutnat plný pohled na kulku děravějící Chrisův mozek.
„Nemůžete nás porazit v naší vlastní hř…“ utnulo se z ničeho nic spojení obou bran.

Mléčná Dráha, Lucia, 18. Října 2010
Sluncem osvětlená půlka planety se stejně jako každý den a vlastně už několik dlouhých miliard let líně otáčela kolem své osy, jejíž naklonění zhruba odpovídalo té pozemské. Poklidné, ničím a nikým nerušené odpoledne se však bez jakýchkoli dřívějších náznaků proměnilo v jednu obrovskou ohnivou výheň. Brána, lodě, domy…vše hořelo, vše explodovalo. V jeden jediný moment.
Lucia byla v plamenech.


Tak snad se díl líbil, určitě zanechte hodnocení a za několik dnů opět nashle :)

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Parádní díl a i delka byla skvělá :D
Už netrpělivě vyhlížím další díl
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ahoj :) po delší době se připomínám s dalším dílem, tentokráte s pořadovým číslem 9. Snad se bude líbit a snad jste zdraví C-19 nepoznamenaní :) Pro ty co ano - Hladký průběh.

Užijte si díl a určitě dejte vědět, zda se líbil :)

9. Díl (Tajnosti - Secrets)

Pegas, M6G-932, 4. Ledna 2011
Nad modro zelenou, líně se otáčející planetou se v záři slunečních paprsků tetelilo několik kovových částí, obrovských organických wraithských plavidel, jejichž tmavě fialový nepropustný trup prošel od prvních setkání významnou proměnou. Barva změnila odstín, trup získal na síle, zbraně taktéž a několik důležitých systémů doznalo razantních úprav. Ani to a ani vysoký počet však nemohlo silám Aliance Mléčné Dráhy zabránit pokusu o obsazení vůbec prvního Antiky postaveného města třídy Atlantis, které spolu se stejnojmenným městem odletělo před miliony lety sem do Pegasu. Lesknoucí se vrcholek věže obrostlé všelijakou flórou byl viditelný i ze samotné oběžné dráhy, jíž od posledního souboje obíhalo velké množství organických i anorganických trosek.
„Aegire, můžeš určit přesné množství Wraithů na planetě?“ mířil velitel Suvorova na můstek, kam jej vedlo razantní zpomalení při opouštění subprostoru.
Malý Asgard jen zakroutil hlavou a pochopitelně vysvětlil důvod, proč není schopen splnit Smirnovův požadavek: „Prozatím jsme až příliš daleko od planety, ale jakmile budeme na orbitě, ozvu se vám,“ zastavil se Aegir před výtahem, do nějž Grigorij nastoupil a nechal se vyvézt na patro s můstkem.
„Plukovníku, Jaffové ještě nedorazili a nemám jejich stopy na senzorech,“ spustil Aegir ihned, co velitel opustil výtah.
„Můžeme je kontaktovat?“
„Pokud letí hyperprostorem, tak ne a i kdyby neletěli, musel bych znát jejich přesnou lokaci,“ pozoroval Januse, jak se přidává ke Smirnovovi.
„Janusi, nečekal jsem vás na můstku,“ odvrátil Smirnov svoji pozornost od pochodujícího Asgarda, který oba předběhl, postavil se k nim čelem a po vzoru tančícího Michaela Jacksona při chůzi couval.
Oba příslušníci lidské rasy se zastavili a pozorovali Aegira, který se s nechápavým výrazem taktéž zastavil a rozhodil rukama: „Co je?“
„Nic…jen si nepamatuju, že bych někdy viděl Asgarda couvat,“ podívali se Janus se Smirnovem na malého Asgarda, který si odfrkl a zamumlal něco svojí řečí.
Janus se jen usmál a nadále nekomentoval Aegirův kousavý komentář, kterému rozuměl jen on.
„Běžte do háje,“ prorazil si Smirnov cestu skrz, prošel vzduchotěsnou přepážkou oddělující můstek od zbytku chodby, přičemž usedl do křesla a pozoroval asgardsky debatující dvojici, která se dostavila na fialově osvětlený můstek.
„Plukovníku, do systému dorazili Jaffové, jsme kompletní,“ sledovala Petrovová senzory, na nichž se maskující se kolosy objevily.
„Nějaké vysvětlení, proč se ztratili ze senzorů?“
„Závada?“
„Hm…asi, ale to vyřešíme později. Co úly?“
„Všichni vystoupili na zadaných souřadnicích…“ nenechal Smirnov Petrovovou dokončit větu: „Planeta nás ukryla…chápu,“ silně si oddechl a vytáhnul z křesla PDA.
„Aegire, pracují úpravy na všech lodích na sto procent? Zdá se, že budeme potřebovat veškerou naši sílu,“ sledoval skrz čelní průzor, jak se Suvorov blíží k sedmi úlům, které neměly žádnou podporu v křižnících.
I díky tomu měl teď Smirnov mnohem lepší pocit, i když Suvorov nepřiletěl sám. V patách mu totiž byly jaffské Ha’taky, Ophrys a dva aschenské křižníky, jež byly ve vlastnictví Serrakinů, kteří si na nich udělali malá vylepšení.

Hydra, Faragutská soustava, 4. Ledna 2011
Celá téměř čtyřicetičlenná skupina se po několika dlouhých měsících konečně naplno zabydlela v Odinem a jeho početnou skupinou Asgardů vybudované základně. Frigga, asgardská inteligence převtělená do obrazu Odinovi ženy dnes stejně jako po zbytek několika posledních tisíc let kontrolovala nejdůležitější fungování opotřebovaných systémů, na nichž šéfinženýr Parsons za pomocí Sam a několika dalších vědců provedl nezbytné opravy a pokud to bylo možné, tak i úpravy. Celková výpočetní kapacita starého jádra byla upravena a Frigga si tak mohla dopřávat mnohem lepší a plynulejší kontrolu nad svojí základnou.
„Paule, já mám hotovo,“ zvedla se zašpiněná Sam od upraveného hydraulického zvedáku, který společně s druhým a nepoškozeným třetím tvořil páteřní podpěry Odinovi vesmírné lodi, jejíž kousky ještě stále ležely za základním táborem pegasské pozemské základny Alfa 2.0.
„Já ještě ne, můžeš mi podat třináctku klíč?“ natáhnul ruku někam za sebe a čekal, až bude moci potěžkat klíč, který mu Sam podala.
Paul přiložil „kleštičky“ na matku a co největší silou se snažil zarezlou součástku povolit.
„Tak p-oď,“ vyprskl vyčerpáním, které nepoddajná součástka způsobila.
„Hah…“ nechal klíč na matce, otřel si čelo a podíval se někam za sebe: „Mrcha zrzavá,“ uzřel pomocníka, kterého hledal.
Paul popošel několik kroků k vysypané bedně, z níž se k desítce klíči přikutálel i montážní olej, díky němuž by mohl zarezlou matku sundat.
„Na Hammondovi jsem jej ještě nepoužil,“ odlepil malou lepicí pásku, která k plechovce přichytila červený prodlužovací aplikační nos.
„Před použitím protřepat…“ odtrhl nos překrývající pokyny k prvnímu použití: „Díky, to by mě fakt nenapadlo,“ zakroutil hlavou a nastříkal na matku mazlavou tekutinu.
„A jak ti je?“ využil Paul chvilky, během níž musela tekutina působit.
„Daniel se o mě stará a pomáhá mi. Sice se mi ještě někdy vrací moje stavy panického strachu, ale…“
„Ale už se cítíš mnohem lépe,“ usmál se na svoji nadřízenou, znovu uchopil klíč a naprosto v klidu povolil zarezlou matku, která bránila rozebrání nejdůležitější části hydraulického zvedáku.
„Mnohem,“ opětovala Sam Paulův úsměv a poplácala jej po zádech: „Skočím se podívat za Teodorem, před malou chvilkou mě volal, zvládneš to zde?“
„Jop, v pohodě,“ položil si na zem jeden z pístů, který vypadal, jako by upadl do kotle s vařícím térem.
Sam tedy rozepnula zašpiněnou kombinézu, shrnula vrchní část do pasu, kolem nějž obmotala dlouhé rukávy vytvářejíc na podbřišku malý suk. Načernalými prsty shrnula gumičku, upravila culík a znovu jej červenou gumičkou sepnula. Přes plošinu vyjela k vzduchotěsné přepážce a skrz dlouhou chodbu a hlavní místnost s jádrem došla až do míst, kde se v záři malého světla schovával nenápadný geolog – Teodor Jing.
„Tede?“
„Á…plukovníku, vítejte,“ vstal ze své židle a přepustil své místo Sam, jejíž oči spočinuly díky elektronovému mikroskopu na vzorku místního prvku, který skrýval základnu před veškerými senzory.
„Kvůli všem těm opravám a zabydlování jsem neměl čas na svůj výzkum,“ přepnul obrazovku na snímek, který chtěl Sam ukázat.
Sam se neskrytě usmála a na malou chvíli se zarazila.
„Kolik je…“
„Sto dvacet dva!“
„Co? To přece není možné, jakýkoliv prvek s protonovým číslem větším jak 98 je přece nestabilní, tak jak je možný…“
„Netuším a Frigga to taktéž nechápe. Odinovi lidé tento prvek již zkoumali, ale nedostali se dál než já. Alespoň co se pochopení toho, proč je i při takto vysokém protonovém čísle stabilní…“ nechal za sebe mluvit výmluvný obličej spolu s výzkumem dřívějších obyvatel základny, kteří u čísla sto dvacet dva měli několik velkých otazníků.

Pegas, M6G-932, 4. Ledna 2011
Necelých devadesát sekund byl energetický portál pro obě strany důležité planety otevřen a svou bělostnou září prosvětloval noční šero, při němž byla rozjasňující hranice červí díry obzvláště protivná. Zvlášť pokud jste několik tisíc let starý Wraith, který vidí výborně ve dne a jen o něco hůř v noci. Možná i proto si teď většina Wraithů hlídkujících u brány zakrývala oslepené oči, kterým chvíli trvalo, než si na světlo zvykly.
„Plukovníku, zdá se, že si začínají zvykat,“ přidupával si John o podlahu zamaskovaného jumperu vznášejícího se na druhé straně brány tak, aby viděl všem Wraithům pěkně do obličeje.
Jen co ale ohlásil situaci na Suvorova, prolétnul bránou průzkumný bezpilotní letoun – UAV.
„Máme ho tady,“ přestal John přidupávat a začal se soustředit na kouřový ohon, který za sebou mrštné UAV nechávalo.
Jen pro pořádek zapnul i senzory, díky nimž mohl lépe pozorovat dráhu pozemské hračky, jíž se několik desítek Wraithů snažilo sestřelit.
„Co když ho sestřelí?“ ozval se za Johnovými zády Paul Fed, nový člen jeho týmu.
„Když ho sestřelí, tak to bude muset jít tou horší cestou,“ prolétnuly bránou dvě rakety země-země, které ihned po opuštění horizontu události nabraly kolmý směr k mračnému nebi.
„Teď sleduj,“ nalepil se Ronon na čelní sklo, aby si mohl vychutnat exploze trhající wraithská těla.
Přesně podle plánu, po nabrání potřebné výšky, raketa otočila svůj směr a v plné rychlosti dopadla do hloučku život vysávajících „upírů“. Zem se třásla, tráva hořela a vzduchem létaly spálené končetiny. Další a další rakety opouštěly modro bílou kaluž energie zaměřujíce se na sytě zelené světlo vycházející ze silného laserového ukazovátka na křídlech letounu. Aegir z paluby Suvorova naváděl UAV tak, aby rakety poškodily co nejvíce pozemních cílů mezi bránou a městem, které si po několika tisících letech projde zkouškou ohněm.
„Plukovníku, letoun spálil veškeré palivo, rakety zasáhly vytyčené cíle, mohu inicializovat autodestrukci?“
„Můžeš, Aegire,“ zapnul Smirnov komunikační okruh, přes nějž vydal rozkaz několikačlenné skupince techniků, které doprovázela padesátka příslušníků SGS.
Zatímco Aegir navedl klouzající letoun na nebližší vojenský cíl, před vyčištěnou bránou se zhmotnila početná skupina s označením „UMBRELLA“ (pozn. pro neangličtináře: UMBRELLA = DEŠTNÍK). Jen co se všechny molekuly poskládaly na správné místo u správného jedince, rozutekly se obě skupiny ke svým úkolům. Zatímco vědecká část se semknula kolem velkého válcového zařízení spojeného několika silnými dráty s kruhovou objímkou, vojáci zajistili nejbližší okolí eliminujíce zbytky přeživších raketového útoku.
„Okolí čisté, ale z dáli začínáme slyšet šipky,“ sledoval Smirnov stejně jako zbraňová operátorka několikero kontaktů vzdálených asi pět minut od početné alianční skupiny.
„Aegire, můžeš,“ nechal se Janus transportovat na planetu, kam spolu s malým přenosným kufříkem transportoval i zářivé ZPM, které připojil do připravené kruhové objímky.
Sám se potom odpojil od skupiny vědců a zamířil k objektu svého zájmu – DHD. Velice rychle odmontoval spodní kryt, připojil tablet na prostřední ze sedmi krystalů a v poklidu, s vyrovnanými zády se usadil do krví nasáklé trávy. S jistým zadostiučiněním stíhal ještě sledovat skupinu vědců, kterým se konečně podařilo rozběhnout zařízení, na němž poslední dva měsíce pracovali.
„Poď, poď, poď, poď, poď,“ pobízel jeden z techniků rostoucí štít, k němuž se nebezpečně rychle přibližovala vlna dvaceti modrofialových šipek.
„Tady jumper jedna, musíme dát štítu čas,“ nemusel říkat víc, když se spolu se Sheppardovým jumperem demaskovalo dalších pět orbánských, které ve spolupráci s Johnovým zastavily postup nepřátelské letky.
Vždy dva drony opustily zásobníky a vždy jen jeden stačil na nepřátelský cíl. V první překvapivé vlně Wraithové ztratili patnáct z dvaceti strojů. Dvanáct padlo díky dronům a další tři díky explodujícím troskám.
„A teď pěkně po jednom, jak jsme to trénovali,“ povzbuzoval John své kolegy, kteří se na tuto část boje připravovali stejně dlouho, jako se technikové připravovali na tu svoji.
Všechny jumpery se rozlétly do všech možných směrů rozdělujíce wraithskou pětičlennou skupinu na pět jednotlivců, přičemž se každá šipka zaměřila vždy jen na jednoho protivníka. To dávalo šestému pilotu jumperu možnost lovu. Jako pečlivý a trpělivý dravec teď létal od dvojice ke dvojici, redukujíc během několika krátkých okamžiků počty Wraithů na nulu.
„Paráda,“ zatnul John pěst, sledujíc rozpínající se neprostupný antický štít, který byl díky jednomu modulu nulového bodu stejně nepropustný jako ten, který udržoval pozemskou expedici na Atlantidě při životě.
Jen co byla energetická bariéra kompletní, velitel SGS jednotek se spojil se všemi svými podřízenými, ženouc je pod ochranná křídla antického deštníku: „Nevím jak u vás, ale tady dole začínám cítit tlející těla Wraithů,“ ozval se jeden z vojáků do interkomu na Suvorovovi, než zapojil příruční frekvenční modulátor umožňující hladké proklouznutí pod štít.
„Já tady cítím Viktorovi nohy,“ podíval se Smirnov na svého navigátora po své levici, který se červenal od ucha k uchu: „A chuť po vítězství,“ rozhlédl se po nabuzeném osazenstvu můstku: „Držte se tam dole, my si zatím dáme mač s místní domobranou,“ sledoval tisíce malých teček opouštějících hangáry, zatímco rukou naznačil smluvený signál, který Aegir přenesl na zbylé lodě, jejichž demaskující se trup začal chrlit jednu salvu energie a kinetických projektilů za druhou. Railguny kropily vylétající hejna šipek, asgardské, orbánské a dokonce i jaffské paprskové zbraně se zarývaly do mohutných fialových trupů, jejichž regenerace fungovala na tři sta procent.
„Hm…líbí se mi ty nové jaffské zbraně,“ nemohl Smirnov upřít dvojici vědců zastupující zesnulého Rodneyho vynikající nápad, jehož provedení nebylo nijak složité: „Jak silné ty zbraně jsou?“
Nedočkavý Aegir spustil porovnávání všech tří skupin paprsků, jimž jednoznačně vévodil ten, kterým byl vybaven Suvorov. V těsném závěsu o 11% dotíral orbánský a na posledním místě se ztrátou 19% paběrkoval jaffský, jehož barevné spektrum kolísalo mezi žlutou a oranžovou barvou.
„Ať se formace promíchají a kropte je, co to půjde,“ usadil se Smirnov do svého modrou barvou osvětleného křesla, vytahujíc z opěrky laptop napojený na několik lodních systémů zároveň.
„Pane…“ nestihla Petrovová doříct větu, kterou za ní dokončil Smirnov: „Držte přední emitory mimo hlavní palbu, nelíbí se mi jejich kolísání,“ krapet usnadňoval svým podřízeným práci a sledoval, jak se hangárem prvního úlu nesou obrovské, trup trhající exploze.
„Aegire, zkus využít té chvilky a zjisti frekvence jejich EM pole,“ nemohl si zvyknout na fakt, že to malý šedý Asgard již několik vteřin zkoušel.
Spolu s ním se do hledání konkrétní frekvence zapojil i nový přírůstek asgardského počítačového impéria – Sygin. Asgardský mentor, vědec a experimentátor. Jako jeden z mála se spolu s několikačlennou skupinou Asgardů pokoušel o znovuvybudování asgardského impéria, které bylo již v době setkání s Jackem v pomalém, nicméně stále katastrofálním úpadku.
„Plukovníku, Sygin i já jsme zjistili, že Wraithové přešli na sadu nových, zcela rozdílných frekvencí, přičemž každá jednotlivá loď, křižník či zásobovací loď využívá jedinečný frekvenční kód…“ objevil se Aegir v momentě kdy první explodující úl smetl několik stovek blízko bojujících šipek.
„Aegire, srozumitelně prosím,“ nebyl si v té rychlosti Smirnov jist, co Aegir říkal.
„Každá loď využívá pro generování EM pole jiné frekvence, což znemožňuje plošný útok proti všem úlům současně,“ ubral na rychlosti a přidal na srozumitelnosti, kterou Smirnov ocenil úsměvem a lehkým pobídnutím: „Tak se dej do práce,“ zmizel Aegir ze zorného pole, které nahradila holografická obrazovka signalizující několik tisíc šipek zaměřujících se na pozici orbánského plavidla antického designu – Ophryse.
„Sovolyove, vezměte nás k Ophrysovi, Plitkine, zvyšte v hangárech pohotovost a požádejte Jaffy o spolupráci,“ nechtěl nechat Ophryse napospas hordě krvelačných, život vysávajících Wraithů, jejichž pozornost vůči Ophrysovi nebyla náhodná.
Suvorov s motory na plný tah zamířil k několika set tisíc kilometrů vzdálenému křižníku, jehož bělostný štít svítil jak žárovka. Tisíce šipek současně zaměstnávaly pozice operátorů bodové ochrany, s níž musel na krátkou chvíli pomoci i malý šikovný Asgard.
„Kirino, upravte kurz lodi čelem k dalšímu úlu, musíme využít naše dronové baterie k jejich zničení,“ začal se na poloviční výkon letící Ophrys otáčet čelními tubusy na manévrující úl, jehož trup byl krom několika pulsů aschenských energetických zbraní skrápěn dvojicí triniových plazmou naplněných coilgunových projektilů.
„Jsme na pozici, veliteli,“ mávnul Korin rukou: „Palte Tarene,“ a sledoval svítící, přímo letící drony, jak si razí cestu skrz několik šipek, až k trupu, který nemohl této zbrani vzdorovat.
„Teď by měly být v půlce lodi,“ stíhal Taren při mačkání odpalovacího tlačítka přidávat i komentář.
Orbánci upravené drony explodovaly těsně za polovinou lodi, kam se spolu s výbušnou směsí prodraly. To už bylo na druhý úl příliš, a i jeho potkal osud jemu předurčený.
„Výborně,“ pochválil velitel svého podřízeného, když se za jeho zády objevily první jiskřičky přetěžovaného štítu.
„Boční emitory štítu dostávají zabrat, pokud nic neuděláme, brzy přijdeme o štít,“ předvídala Mila Serg, operátorka odpovídající za stav a udržování štítu.
„Spojte se se Suvorovem a požádejte jej o asistenci,“ usmál se hned po dokončení své myšlenky, když se kolem ostřelovaného boku prohnalo několik raket následovaných F-302jkami v doprovodu jaffských Gliderů.
„Tomu říkám duch spolupráce,“ ozval se v interkomu chraplavý hlas statného ruského velitele: „Veliteli Lepe, kryjeme vám bok.“
„A jsme za to patřičně vděční,“ přešel k přednímu zaštítovanému průzoru kolem nějž se prohnala dvojice pozemských 302jek, jejichž záda se hemžila sedmi modrofialovými šipkami.
„Pomozte jim,“ natočil velitel Ophryse hlavu do zadních pozic, kde se o bodové zbraně starala dvojice mladých Orbánců.
Oba svorně přitakali a zaměřili všech sedm nepřátelských kontaktů, proti nimž vrhli nesmírné množství energetických, ale i kinetických projektilů, kterými je pozemšťané opatřili.
„Padají jako mouchy, veliteli,“ rozmlátily se o čelní štít kryjící můstek trosky 302jky, jejíž pilot se stihl včas katapultovat.
„S…“ nestačil zareagovat, když se pilot i s kokpitem ocitnul v záři bílého transportního paprsku: „…uvorove“ dořekl jen ze setrvačnosti a přešel k operátorce štítů: „Milo, jak jsme na tom?“
„Suvorov chrání nejvíce poškozenou část, což nesmírně ulevilo našim emitorům, ovšem palba se teď přenesla právě na Suvorova. Zbylé lodě taktéž hlásí pokles účinnosti některých emitorů a celkovou sílu štítů. Pokud máme vyhrát, měli bychom si pospíšit.“
Jak na zavolanou se přes Suvorovův a Ophrysův štít prohnala energetická rázová vlna nejbližšího explodujícího úlu, jehož útroby byly rozervány a spáleny silnou několika megatunovou nukleární hlavicí. Než stihla vlna dosáhnout své hranice, ozvala se o kousek dál další mohutná exploze stejné zbraně.
„Sygin s Aegirem pronikli frekvenčními ochranami úlů, už zbývají jenom tři,“ zasekla se při probliknutí obrazovky z níží zmizel další úl, jehož trup nevydržel nápor současné palby jaffských a serrakinských lodí.
„No vida, už jenom dva,“ zvedla se po celém můstku nálada, která ústila ve zvýšené úsilí vyhánějící zbylou dvojici úlů pryč z orbity, která se tak po právu dostala pod správu spojeneckých sil Aliance Mléčné Dráhy.

Povrch planety
Od začátku bitvy se na krví nasáklém paloučku mnoho nezměnilo. Energetická bariéra držela veškeré pokusy o proniknutí, muži a ženy stojící v bezprostřední blízkosti štítu pálili a zabíjeli vše, co se dostalo do palebného pole a stejně tak trojice bojových verzí FISTů, které před krátkou chvílí protnuly hranici horizontu události.
„Janusi, za chvíli zde budeme jak sardinky v konzervě,“ ozval se přes hluk pálících zbraní v Janusově vysílačce muž, který měl s velením podobných operací spoustu zkušeností.
„Generále, nechápu význam vašeho…“
„Že zde začíná být těsno, začni rozšiřovat štít, co nejvíc to půjde, aniž bys ohrozil jeho stabilitu a sílu,“ zněl Brown ve vysílačce dost nasupeně, ostatně jako vždy v posledních pár týdnech.
„Provedu, pane,“ procedil mezi zuby slušné oslovení a připojil se ke skupince vědců, kteří na rozšiřovacím programu začali pracovat bez něj.
Janusovi tak odpadla ta těžká práce. Nyní jen díky svým znalostem a rychlejším výpočtům pomohl nastavit správné parametry, které ihned začaly vstupovat v platnost. Obrovský energetický deštník začal v momentě stisknutí inicializačního tlačítka bobtnat a rozšiřovat tak svoji vnější hranici o několik stovek čtverečních metrů každým směrem, krom prostoru za zadní částí brány, kde se štít naopak smršťoval. Vojáci i FISTy ihned začali postupovat směrem vpřed, což se nedalo říct o tělech mrtvých Wraithů, která byla neprostupnou bariérou hrnuta spolu s těly čerstvých mrtvol, které nestihly před expandující bublinou smrti uprchnout. Na nejzazší hranici nově rozšířeného štítu se vytvořila slušná hromada těl, která vlastně jednotkám z Omegy prokazovala dobrou službu spolu s krytím, které však nebylo díky štítu prozatím potřeba.
„To je všechno?“ ozval se ve sluchátku Brown počítající s mnohem větším rozšířením.
„To prozatím bude stačit, jen pro jistotu jsem do počítače naprogramoval ještě dvě možná rozšíření, aniž bych tím štít, technologii a lidi, které chrání, vystavil příliš velkému riziku. Přece jen je štít díky jednomu ZPM mnohem slabší, než kdyby byl napájen dvěma nebo třemi,“ opustil své momentální stanoviště do klidnějších míst, aby jej bylo slyšet i přes hluk postupujících vozidel a jednotek.
„Hm, příště bych ale ocenil, abyste se o svoji práci staral sám,“ přepojil Brown své sluchátko na jiný kanál, v němž slyšel popis postupu jednotek do míst, kde ještě před malou chvílí stálo několik stovek nyní již mrtvých Wraithů.
„Generále…“
„G…mm…Janus mobilnímu velitelství!“ dvakrát stisknul tlačítko, které přehodilo frekvenci na přednastavený kanál mobilního velitelského přívěsu.
„Janusi, tady desátník Brentová, jak vám mohu pomoci?“
„Desátníku, upozorněte prosím generála Browna, že s ním potřebuji prodiskutovat jednu důležitou věc. Než jsem mu o ní stihl říct, přepojil se na jinou frekvenci a teď nepřijímá moje hovory…“ založil Janus ruce na hruď a čekal, jestli se někdo ozve.
„Janusi, nemám čas na vaše šaškárny, tak mě ušetřete svých uraženeckých výstupů a soustřeďte se na svoji práci,“ připadal si Janus rázem jako prvňák, který dostal vynadáno od své třídní učitelky.
„Generále, respektuji vaše velení nad touto operací, ale pokud se mnou máte nějaký problém a něco se vám nelíbí, tak si můžeme odpustit naše rozhovory a já si prostě budu dělat, co chci, kdy chci, aniž bych vás informoval srozuměno?“ nenechal se Janus odbít a dal Brownovi pocítit trochu antické nátury.
„Tak to teda ne panáčku. Ty budeš poslouchat, tomu věř, a jestli se pokusíš o něco, co byť jen trochu ohrozí tuhle operaci, tak tě vlastnoručně pověsím za koule do průvanu a dokončím, co Jack před pár měsíci začal,“ zvednul se Brown ze židle, protože mu na klidný rozhovor až příliš vařila krev v žilách.
„Zajímalo by mě, co by generál O’Neill řekl na to, že jste mě díky své aroganci, nabubřelosti a neochotě překousnout a srovnat se s faktem, že se k vám dostala Luciánská Aliance, nenechal nám všem zachránit zadky bez větších ztrát, hm?“ štěkali po sobě oba dva, jako by stáli přímo před sebou.
Alespoň o Janusovi si to přihlížející vojáci a technikové mysleli, když pozorovali jeho mohutnou gestikulaci.
„Ó ano, už jsme u toho! Vševědoucí hrdina, Antik sestupující z vyšší sféry bytí zachraňující situaci, připisující si veškeré zásluhy za to, že nám konečně pomohl v bitvách, který sám jako nepovznesený spolu se svými arogantními kumpány posral,“ nadechl se Brown skoro až k poetickému přednesu, při němž mu nabíhala žíla na krku.
„DOST!“ zařval Janus do sluchátka, až málem Brownovi roztrhl bubínek.
Všichni v okruhu několika desítek metrů přestali dělat to, co dělají a zaměřili se na Januse, který se evidentně nadechoval ke svému monologu.
„Pokud máte potřebu urážet naši rasu za naše chyby, fajn…s tím vám možná i pomůžu, ale já sestoupil na vaši úroveň bytí a riskoval svůj život pro pomoc, kterou mohu poskytnout, protože věřím, že můžete napravit to, co my jsme nedokázali…“ uslyšel ve sluchátku Brownovo odprsknutí, který si z Janusova proslovu vzal jen to, co potřeboval.
„Pomoc? To jako vážně? Vždyť jste bez jediného slova nechal zničit Atlantidu a Zemi spolu se sedmi miliardami nevinných lidských životů…a ještě nám jen tak oznámíte, že Hammond je někde v tahu bez možnosti návratu…vy jste mi teda pomoc od samotného boha, který má neuvěřitelný smysl pro humor,“ nebral si Frank servítky a pomalu se dostával do stavu naprosté nepříčetnosti.
„Fajn, tohle jsem si možná zasloužil, ale vy naprosto záměrně přehlížíte fakt, že jsem v této galaxii žil a vím o věcech, o nichž nevíte, a které by nám mohly pomoci vybojovat tuto bitvu bez obrovského krveprolití a bez velkých ztrát na životech, které jste přísahal chránit…“
„A co by to tak mohlo být? Obrovské dělo zabíjející jen Wraithy? Stovky ZPM?“ chybělo k výbuchu sopky už jen opravdu málo.
„Dokovací stanice…ta, kterou jste našli na Zemi v Antarktidě. Je reálná šance, že by mohla být nedotčená a co víc, Wraithové o ní možná ani nemusí vědět. Sám si nejsem jist, zdali ještě existuje, na to jsem byl v této galaxii jako povznesený až příliš krátce, abych se mohl zabývat těmito věcmi, ale pokud mě nenecháte ji najít, tak toho budeme oba dva hodně litovat…“ byl Janus první, kdo se snažil vnést do situace trochu rozumu, když se této role rozčílený Frank vzdal.
„Em…co? Stanice totožná s tou, která se našla v Antarktidě?“
„V klidu si to…“ přerušil Januse křik v jeho pravém uchu.
„To si ze mě děláš prdel. Nenapadlo tě ani na vteřinu nám to říct, když jsme to společně plánovali a probírali veškeré možnosti, které bychom mohli využít?“ došlo na pověstnou explozi sopky.
„Okamžitě maž na Suvorova a modli se, aby tam něco bylo, protože jenom to tě zachrání před tím, abych tě na místě nezastřelil,“ seknul Brown se sluchátkem, které si vyndal z ucha a musel se jít uklidnit na čerstvý vzduch, odkud mohl sledovat, jak o několik set metrů opodál stojícího Januse obaluje bílé světlo asgardského paprsku.

Můstek Suvorova
„Prý pro nás máte nějakou výhodu?“ nevěděl Smirnov jak si vyložit slova operátorky, která pro Januse zařídila urychlený transport na palubu Suvorova.
„Možná, ale to budu vědět až za chvíli,“ přešel za záda Petrovové, která sledovala, jak dvojice unikajících úlů bojuje s To’rakovými Ha’taky a dvěma serrakinskými křižníky.
„Slečno Petrovová, mohu vás poprosit o sken těchto souřadnic?“ naklikal jí přes rameno set souřadnic.
„Jistě,“ usmála se na příjemně vonícího Januse, který na sobě nedával zdát, co se na povrchu planety dělo.
„Nic tady nevidím…jen stromy a několik známek života, ale to asi nebudou Wraithové, protože město je odtud vzdáleno několik tisíc kilometrů,“ otočila se na Januse, jehož tvář byla přímo vedle té její.
„To je vše? Pár kytek a několik neidentifikovatelných zvířat?“ podíval se Smirnov na Januse a usadil se do svého křesla, z jehož opěrky vytáhnul tablet, na němž mohl sledovat vzdálený střet, z něhož právě zmizela jedna z wraithských teček.
Lena zavřela oči a s pocitem naprostého vzrušení nasávala Janusovu vůni, která se jí doslova vrývala pod kůži. Janus díky svým telepatickým schopnostem pochopitelně věděl, co se děje, ale jediné, na co se zmohl, byl velký úsměv od ucha k uchu, který teď zdobil i plukovníka Smirnova: „To’rak je rozhodně nešetří,“ všiml si Janus i jeho pocitů, což chtěl rozhodně ještě zlepšit.
„Aegire, můžeš prosím tě, vytvořit holografický obraz sektoru…řekněme v okruhu pěti set metrů?“ opustil prostor za Leninými zády a přesunul se do míst, kam Aegir zobrazil onen holografický 3D snímek.
„Plukovníku?!“
„Ano?“ odtrhnul oči od tabletu a zadíval se do jednoho konkrétního místa, které vypadalo naprosto prázdně.
„Že by byla příroda až tak vybíravá?“ nemohl si nepovšimnout abnormality zobrazené Aegirem.
„Nevěřil byste, jak moc dokáže být příroda vybíravá,“ usmál se Janus a poprosil Aegira o zvýraznění okrajů, kolem nichž jakoby se některé větve a stromy samotné obtočily.
„Chm…je větší, než si ji pamatuji,“ zamyslel se a jen pro jistotu popostrčil Aegira do správných kolejí.
„To…je dokovací stanice?“ nevěřil Smirnov svým očím, když Aegir přidal na prázdné místo texturu antického designu, který vykouzlil všem přítomným úsměvy, jimiž se dnes šetřilo.
„Dobrá práce Janusi,“ dostalo se antickému muži alespoň nějakých díků, i když to bylo to nejmenší, co mohl pro úspěch operace udělat.
Smirnov pochopitelně okamžitě přestal dělat to, co dělal a spojil se pomocí komunikačního důstojníka s mobilním přívěsem, kde si Brown obstaral nové sluchátko a viditelně klidnější, přijal hovor z orbity.
„Plukovníku, jak to tam nahoře vypadá? Naše senzory ztratily s úly a čtyřmi loděmi pod vaším velením již před několika minutami kontakt.“
„Úly jsou zničeny a všechny čtyři lodě se s menšími poškozeními vrací zpět do formace,“ uklidnil Franka, který by další překvapení asi těžko rozdýchával.
„Předpokládám tedy, že voláte kvůli Janusovi. Našel něco?“
„Myslím, že našel wraithskou jízdenku z této planety,“ dovolil si přirovnání, kterému všichni naprosto jasně rozuměli.
„Tak mu vyřiďte, že se prozatím vyhnul popravčí četě, ale že jestli ještě jednou zatají tak důležitou informaci, bude mi úplně jedno, jestli mi za prdelí bude stát celá jeho rodina…prostě ho zastřelím,“ zase si trochu zvednul tlak, ovšem po chvíli to přešel a dal se do plánování nové části mise.

Mléčná Dráha, Aschen Prime, 4. Ledna 2011
Na Punitorem silně chráněné orbitě se za svitu slunečního světla pohupovalo na vlnách vzduchoprázdna nablyštěné Apollo, jehož trup byl pro dnešní příležitost extra lesklý. Mělo to jediný důvod – diplomacii. Jackovi a celé Omeze se konečně podařilo prolomit hradbu mlčení mezi těmito dvěma národy, od čehož si Jack sliboval více, než veřejně přiznal. Jako vrchní radní Aliance Mléčné Dráhy a jako zástupce přeživších z planety Země dnes v doprovodu bitevníku, jehož útroby obývalo jedno z disponibilních ZPM přišel na hlavní planetu Aschenů s vyvěšenou bílou vlajkou.
„Aschenské bitevní lodi, tady plukovník Abraham Ellis, pozemská loď Apollo,“ seděl tentokrát ve svém křesle, před nímž stál nezvykle nervózní Jack.
„Asch…“ přerušilo jeho volání zapraskání interkomu, v němž se ozval neznámý člen obranného valu, který se Apollu postavil čelem.
„Pozemské lodi Apollo, zde nejvyšší diplomatický představitel Salej, naše vláda vás již očekává,“ sklopily všechny aschenské lodě štíty a deaktivovaly bezpečnostně zapojené zbraně.
„To má být asi pozvání,“ usmál se Ellis sledující bílé světlo obalující generála, který šel na aschenskou planetu bez doprovodu, což byla v podstatě jediná podmínka.
Jen co se Jack zhmotnil na centrálním, zelení porostlém, náměstí, jeho prostor osvětlily dva transportní paprsky, rematerializující vrchního diplomata spolu s jeho doprovodem. Jen co se všechny molekuly usadily bezpečně na své místo, vystřelila směrem k Jackovi Salejova ruka.
„Generále, vítejte na Aschen Prime,“ pevně stiskl jeho ruku a lehce uklonil hlavu, což Jack trochu rozpačitě zopakoval a potřásl při tom Salejovou rukou.
„Hm, rukotřesec…s těmi jsem se již dlouho nesetkal,“ dal Jackovi hned pocítit, že se diplomacii věnuje velice dlouho.
„Ale stisk máte pevný,“ snažil se Jack odlehčit situaci, což se oproti očekávání setkalo s odezvou.
„Molem mě upozorňoval na váš…humor,“ váhal s použitím slova, které mu bylo jako Aschenovi vcelku cizí.
„Já o něco přišel?... Molem?“ nechápal Jack, jak by jej mohl Molem informovat.
„Špatně jste mě pochopil…když byl Molem ještě naživu a já se měl účastnit diplomatických styků s vámi, upozorňoval mě na váš humor…naneštěstí mě zrovna postihla nemilá příhoda, která mi znemožnila se debat účastnit…“ ve zkratce vysvětlil, co měl na srdci: „…I když jsem vlastně rád, že jsem se na Omegu nedostal,“ přidal výmluvné gesto, které u vždy strohých Aschenů nebylo obvyklé.
„Kvůli tomu jsem také zde,“ nechal se Salejem navést k transportní platformě, která je oba přenesla do sídla aschenské vlády.
Strohá, slunečním světlem prosvícená skleněná stěna vpouštěla do nejdůležitější budovy aschenské hlavní planety tolik světla, že si člověk připadal, jako by byl ve skutečnosti venku, na čerstvém vzduchu.
„Následujte mne,“ vyrazil jako první a nečekal, až se Jack v obrovské, dvanácti patrové budově rozkouká.
Jack prošel velkou uvítací halou, následujíc svého dnešního hostitele do blízkého proskleného výtahu, který je vyvezl o šest pater výš. Zde se před oběma muži otevíraly dveře, vpouštějíc je do dlouhých, kancelářemi lemovaných, chodeb.
„Tento trakt je plný diplomatů,“ ukazoval postupně na některé prosklené dveře, skrz něž mohl Jack vidět strohé pokerové obličeje velkého množství Aschenů.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jste oproti mně známým Aschenům…jiný,“ nevěděl, jak nazvat svůj zvláštní pocit.
„Ani se vám nedivím,“ otočil se na Jacka a zvednul při tom levé obočí, což doprovodil zkřivením rtů: „Já totiž nejsem Aschen…“ zaskočil Jacka, který se na chvíli zastavil a nedůvěřivě si svého průvodce prohlédl: „Zajímavý,“ zmohl se Jack jen na jedno výmluvné slovo, které doprovodil podobně vypadajícím obličejem.
„Jsem jeden z posledních živých Ralesů, rasy, kterou Aschenové na nedaleké planetě navštívili téměř před třemi sty lety,“ pobídl rukou k pokračování chodbou, na jejímž konci měl Salej kancelář.
„A to vás jen tak nechají zastupovat je v meziplanetárních diplomatických stycích?“ divil se Jack očividně prazvláštní situaci.
„Vím, na co narážíte, ale to, co se stalo před třemi sty lety, byla chyba mých předků…já k Aschenům žádnou nenávist necítím,“ přiložil ke čtečce zařízení svoji kartu, jejíž akceptaci doprovodilo pípnutí otevírající dveře.
„Prosím,“ otevřel a nechal Jacka vstoupit jako prvního.
„Proti gustu…“ zastavil se u opěrátka židle a vyčkal, až jej Salej vyzve k usednutí.
„Vodu? Čaj? Nebo něco ostřejšího?“
„Voda bude stačit,“ nechtěl urazit, i když neměl v plánu se napít.
Salej přešel ke kohoutku podobné výpusti, z níž se sneslo naprosto přesné množství vody do předem přichystaného, před okamžikem zhmotněného kelímku.
„Měl jsem dojem, že budu hovořit s někým výše postaveným,“ došlo Jackovi až teď, že Salejova malá kancelář je ONO místo.
„Řekněme, že naši vůdci s vámi nemají o čem debatovat, krom toho tato místnost je propojena s centrálním počítačem, kam se naše setkání bude zaznamenávat, takže si to budou moci kdykoliv zobrazit, pokud budou mít zájem,“ nepřímo naznačil, že setkání zařídil sám Salej.
„Mmm…taková reality-show,“ jemně se usadil a začal pátrat po kameře, která jej snímá.
Salej mezitím upil ze svého kelímku a vytáhnul si papír s tužkou, což bylo na tak vyvinutou společnost dosti netypické.
Jack si však nevšímal ničeho kolem sebe a stále hledal kameru.
„Pokud hledáte zařízení pro zaznamenávání obrazu, tak to je nad vámi, před vámi a v rohu za mými zády,“ všiml si Jackovi nepozornosti.
„Ahoj,“ zamával do miniaturní kamerky před sebou a vytáhnul nejlepší úsměv, jaký mohl.
„Generále…gen…“ promnul si Salej obličej a radši se napil, než se Jack vrátil zpět do dospělosti.
„Ve vaší zprávě stálo, že pro nás máte nějaké důležité informace?“ pevně se usadil do svého křesla a vtáhnul Jacka do přátelského rozhovoru.
„Informace…ano…“ vytáhnul z brašničky malý datový krystal, který předal Salejovi.
„Tam najdete podrobné informace,“ zapnul svoji brašničku, odložil ji na podlahu a pustil se do řídkého popisu událostí.
„Na tom krystalu je také video, které dokazuje, že za Molemovu smrt může jeden z našich vysoce postavených generálů…“ začal rozhodně jinak, než si Salej představoval: „…avšak,“ přidal dramatickou pauzu, díky níž upoutal Salejovu pozornost, který teď dychtil po pokračování: „Avšak nebyla to jeho vina…teda byla, ale ne přímá,“ zmátl Saleje, který nevěděl, jak si to má přebrat.
„To mi budete muset vysvětlit, generále!“
„S radostí,“ zadíval se na kelímek s vodou, ale prozatím jej nechal ležet tam, kam jej Salej položil: „Našemu muži,“ schválně vynechával jméno, které nebylo pro tuto debatu podstatné: „Byl Luciánskou Aliancí vymyt a přeprogramován mozek,“ použil své typické apostrofy.
„Co znamená vaše gesto?“ nechápal lidskou gestikulaci, s níž se mezi Ascheny nikdy předtím nesetkal.
„Apostrofy? Nadsázku, ironii, sarkasmus…nebo taky přenesení významu,“ uspokojil Saleje, což mu umožnilo pokračovat: „Když se velitelce Luciánské Aliance doneslo, že jednáme o míru a ukončení války…“ dostal Saleje na místo kam potřeboval.
„Nemohla to nechat jen tak, a proto přikázala vašemu muži sabotovat naše jednání, čímž zaplatil Molem životem,“ dopověděl Jackovu myšlenku, která jej jen utvrdila v názoru, že by Země, která s nabídkou míru přišla, nechtěla tuto výbornou příležitost pro obě strany schválně zničit.
„Musím se přiznat, že jsem od samotného začátku tvrdil, že by to z vaší strany bylo nelogické…přece jen jste naše vojska v bitvě o Galar přečíslili a nebýt vlídného chování plukovníka Ellise, mohli jste také napadnout Aschen, který by pro vás nepředstavoval výraznou hrozbu,“ nemohl si nevšimnout Jackova rostoucího úsměvu, v němž se mísilo šibalství s právoplatnou hrdostí.
„Zas tak dopředu jsme neplánovali,“ chtěl se pochopitelně vyhnout tomuto tématu, od nějž nebylo daleko k mnohem nepříjemnějším věcem, kvůli nimž by Aschen nemusel opustit zcela zdráv.

Pegas, M6G-932, 5. Ledna 2011
Před krátkou chvílí přenesené a rematerializované pozemské, ale i jaffské, orbánské a serrakinské jednotky se ocitly na prahu maskované dokovací stanice, jejímiž, maskovacím polem chráněnými, zdmi se za ta dlouhá tisíciletí příroda prodrala do útrob obrovské základny.
„Je tady jasně viditelná síla místní vegetace,“ byli do několika týmů přiděleni i vědci, kteří se měli spolu s Janusem postarat o plné zprovoznění základny.
„Ač bylo naše stavebnictví na vysoké úrovni, nikdy nedosáhnete naprosté dokonalosti a je třeba si přiznat, že chyb jsme udělali hodně,“ prodral se kolem komentujícího vědce Janus, jenž měl namířeno do jednoho konkrétního bodu.
„Em…pane Janusi…“ zastavil se vědec před otáčejícím se Antikem, který se s úsměvem zadíval na svého kolegu vědce: „Stačí Janusi a ne, neurazil jsem se…o naší rase jsem ztratil iluze už dávno,“ nahlédl do jeho mysli, aby se nemusel zdržovat debatou, která ho jen zdržovala od jeho úkolu: „Už jsme tady,“ opatrně se dotknul neviditelné stěny, na níž hledal určitý element: „Pojďte, pomozte mi hledat,“ přišlo ke stěně asi patnáct dalších mužů, kteří po vzoru Januse přiložili ruce a vyčkávali na popis hledaného předmětu: „Je to výstupek velikosti dlaně…má nepravidelný tvar, ale přesně padne do ruky,“ zkoušel svoji oblast v několika výškových polohách, když se o několik metrů vedle ozval jeden z vědců: „Mám ho,“ pevně jej uchopil a otočil s ním doprava: „Nefunguje to,“ neotevřela se nikde v okolí pěti metrů přepážka.
„Ukažte!“ prodral se Janus davem okounějících lidí, přičemž stejně jako muž před ním otočil výstupkem doprava a následně doleva, jen pro jistotu: „Zdá se, že poškození místní vegetací bude větší, než jsem původně očekával,“ popošel k rohu stěny, kolem níž nahlédl na mohutnou do základny vstupující větev.
Aniž by někomu něco řekl, přešel zpět k výstupku, od nějž odkrokoval zhruba pět metrů a snažil se nahmatat okraj dveří, které po krátkém hledání skutečně našel: „Tady,“ prsty pomalu přešel k prostředku, kde byl spoj dvou křídel.
Janus spolu s dalšími, kdo se ke dveřím dostali, zabrali největší možnou silou, ovšem antické voděodolné a vzduchotěsné dveře ne a ne povolit.
„Tady máte páčidlo,“ dostalo se odkudsi ze zadních pozic ergonomicky tvarované železo s ostrou zabroušenou hranou.
„To by mohlo pomoci,“ uchopil jej Janus a vší silou jej zabodl do míst, kam potřeboval.
Ostrá hrana projela prvními milimetry miniaturní škvíry a díky setrvačnosti se Janusova ruka svezla po páčidlu, což mělo za následek zkřivený obličej doprovázený zlověstným hlasitým křupnutím v zápěstí.
Janus ihned upustil páčidlo, které dopadlo do měkké rosou nasáklé země, na níž začaly dopadat první ranní sluneční paprsky, jež začaly osvětlovat i čirý energetický deštník.
„Tady plukovník Sheppard, jsme jen několik kilometrů od vchodu do katakomb, zkuste ještě na chvíli zaměstnat jejich senzory!“ uslyšeli všichni ve svých sluchátkách.
„Tak tím padá možnost s Rononovou zbraní,“ zabručel si Janus pod nos, když ke dveřím příplácl jeden z mužů C-4ku.
„Blázníte?“ přestal myslet na svoji momentální bolest a sundal výbušné zařízení ze zamaskovaných dveří, jejichž otevření bylo nad veškeré použitelné lidské síly.
„Ne neblázním…pokud se tam chceme dostat, je tady ta malá plastická trhavina to jediné, co nás tam dostane,“ pomalu uzmul zpět svoji hračku, kterou opět přilepil na dveře a jen pro jistotu a klid duše se spojil s mobilním přívěsem: „Operační, tady plukovník Harkins. Vyskytl se malý problém a je třeba jej vyřešit pěkně po Sheppardovsku. Jsou v naší blízkosti nějaké šipky, či samotní Wraithové?“
„Nejsou,“ uslyšel ve sluchátku a poslal všechny do bezpečné vzdálenosti, z níž nikomu nehrozilo nebezpečí: „Fajn lidi, hněte se odsud, nebo vám tam pomůže C-4ka,“ vytáhl z kapsičky dálkové ovládání, u nějž odjistil pojistku a čekal na moment, až bude jím vytyčené okolí prázdné: „Ježíš Marja hejbněte trochu…i moje třiadevadesátiletá babička leze do úkrytu rychlejš jak vy,“ předklonil se, plácnul se dlaněmi do stehen a popoháněl líně se sunoucí několikaset člennou skupinu vojáků a vědců.
„Moje babička by na vás byla pyšná,“ dodal jen mimoděk, když byl konečně spokojen s postupem svých spojenců: „A vy taky Janusi,“ chytil jej kolem ramen a společně se vydali taky pryč.
Oba využili úkrytu malé stráně a s jistou radostí a teplem po těle posunul spouštěč do horní, explozi spouštějící, polohy.
„Zastavte akci, opakuji, zastavte akci,“ slyšel jen několik desetin sekundy po vyslání inicializačního pokynu plukovník Harkins ve svém sluchátku, když se nad jeho pozicí prohnala kromě několika stovek šrapnelů i dvojice šipek v doprovodu jednoho pálícího Glideru.
„Kurva…“ zmohl se Harkins na to jediné, co se mu honilo v hlavě.
„Operační, tady Harkins…šipky mohly odhalit naši pozici,“ nečekal jakoukoli odpověď a ihned kontroloval stav svých lidí, kteří vylézali z úkrytů.
„Budeme si muset pohnout, určitě jste si všimli šipek, takže budeme předpokládat, že je na cestě velké množství Wraithů…z toho důvodu chci veškeré vojenské jednotky, aby zajistily prostor mezi stromy…řekněme v okruhu padesáti metrů od vchodu. Další skupina si pak vezme na starost právě vchod a poslední část vojáků pokryje chodby samotné základny,“ vystoupal na ztrouchnivělý pařez, jehož kmen ležel opodál již několik desetiletí: „Od každého z vás očekávám perfektní a bezchybný výkon,“ sundával jednu nohu z pařezu, když se v půlce zastavil: „A nebojte, teď když o nás ví, tak nám sem Aegir bude moct poslat posily, kdyby bylo nejhůř,“ nechával si povzbuzení morálky jako poslední bod.

Mléčná Dráha, Aschen, 5. ledna 2011
Za rozbřesku slunečních paprsků se ztmavené okno prostorného pokoje začalo navracet do svého původního čirého stavu, přičemž po krátkých intervalech ubíralo na tmavosti. S lampičkou po ruce, co by útočníka ochromila, spící Jack zamžoural levým a následně i pravým okem, když se stupeň tmavosti opět snížil o řád.
„Ua…tu postel si musím vzít dom,“ nevzpomínal si, že by se v životě takhle dobře vyspal.
„Generále O’Neille, je osm třicet ráno, venkovní teplota činí příjemných dvacet sedm stupňů. Na stole máte nachystánu snídani s teplým nápojem,“ vylekala Jacka autonomní jednotka, která napodobovala umělou inteligenci.
Jediný rozdíl byl v tom, že neměla možnost holografického těla a její funkce byly omezeny na přichystání pokrmů za pomocí obyčejných domácích spotřebičů spolu s intuitivním ovládáním jiných prostředků pro zpříjemnění života.
„A tebe taky,“ probleskla mu hlavou vzpomínka na Penny, jejíž hlas mu Aschenská „pomocnice“ připomínala: „Ale Penny by se to asi nelíbilo,“ vyrostl mu hned po ránu příjemný úsměv, k němuž měl po včerejší poměrně úspěšné debatě o důvod navíc.
Jen co se oblékl a vykonal ranní potřebu, vydal se do jídelního koutu, kde z čerstvých, rohlík připomínajících, potravin stoupal teplý dým značící čerstvost v řádech sekund.
„Když bych pominul, že to jsou Ascheni…docela bych si zde i zvykl,“ nemohla mu uniknout skutečnost, že ani Omega není přes svoji volnější politiku a technologickou výhodu takhle propracovaná.
S chutí se tedy zakousl do své snídaně a již bez obav upíjel šálek ranního čaje, který byl nesmírně silný a nic takového v životě nepil. A jak se lekl, když ve chvíli přemýšlení zabzučel u hlavy nepříjemný zvuk.
„Krucinál,“ setřel rukávem čaj ze stolu a jen očima přelétl mokrou skvrnu na stehně.
„Generále O’Neille, váš hostitel by s vámi rád hovořil v sídle vrchní rady,“ na chvíli se odmlčela a zaměřila senzory na Jackovu hlavu, která se na znamení souhlasu jemně hýbnula: „Až budete připraven, přistupte prosím k nejbližší transportní stanici a zadejte tuto kombinaci čísel,“ zobrazila na blízké obrazovce pětici souřadnicových čísel, která si Jack vštípil do paměti a jen pro jistotu využil svoji novou propisku.
V rychlosti si nacpal zbytek do úst, zapil třemi doušky čaje a změkčil tak potravu na rychle stravitelnou hmotu. Nahodil oblek, zavázal tkaničky a s čepicí naraženou na hlavě opustil apartmán pro významné hosty, který mu Salej tvrdě „vykřičel“. Jen co otevřel vchodové dveře velkého mrakodrapového komplexu, přistoupili k Jackovi bezpečnostní složky, které jej doprovázely od té doby, co opustil sídlo vrchní rady, do nějž měl namířeno i dnes. Když přistoupil na transportní plošinu, vytáhl z kapsy svůj deníček a vyhledal stránku, kam si zapsal pětimístný souřadnicový kód. Po zadání jej obalilo žluté transportní světlo, které jej spolu s bezpečnostními složkami rematerializovalo v cílové budově.
„Můžete odejít,“ převzal Salej Jacka do své péče a vedl jej do výtahu, který jej vyvezl jen o dvě patra výše.
„Generále, naši technikové přes večer kontrolovali a sledovali váš datový krystal…myslím, že budete potěšen, když řeknu, že nenašli žádný škodlivý program…i když víme, že vaše technologie je i díky Asgardům na vyšší úrovni…“ na malý moment ztichnul a sledoval, jak bude naprosto vyrovnaný Jack reagovat: „Ale věřím vám,“ podotknul jen tak mimoděk a pobízel Jacka, aby jej následoval.
Společně pak prošli mnoho sekcí, než se dostali do místnosti, kde se na velké obrazovce přehrával záznam, na němž Ronon mlátil z Franka duši. Jack jen při pohledu na to křivil ústa v empatické bolesti a čekal, s čím se Salej vytasí.
„Rádi bychom si s ním promluvili,“ zaskočil Jacka, který neměl v úmyslu Franka předávat do rukou Aschenů.
„To asi nepůjde…“ poškrábal se na zátylku a v rychlosti vymýšlel, co by Saleje odradilo od jeho požadavku.
„Mohu vědět proč?“
„Protože…“ slyšitelně klesnul hlasem: „…je mrtvý. Luciánská Aliance si pojistila prozrazení jakýchkoli informací bezpečnostní pojistkou, která jej v momentě prozrazení zabila.“
Ještě, než stihnul Salej jakkoli reagovat, ozval se celým komplexem a vůbec po celé planetě proslov, který Aschenové slyšeli naposledy při útoku aliančních jednotek na Galar.
„Veškeré cestování hvězdnou bránou je na neurčito ukončeno. Všechny dostupné bezpečnostní složky se připraví na okamžitou obranu planety Merigo. Neznámá rasa zahájila invazní útok…“


U příštíh odílu nashle :)

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Skvělý díl. Snad pokračování bude brzo
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím,

po dvou týdnech se opět hlásím s novým dílem, kterým se uzavírá 2. třetina - dá se říci, že tedy jdeme do pozvolného finále :) Snad se bude díl líbit a určitě zanechte své dojmy pod tímto dílem.

10. Díl (Chris 2.0 – Chris 2.0)

Hydra, Faragutská soustava, 5. ledna 2011
Paul Parsons, šéfinženýr na palubě Hammonda se již nějakou dobu zaměřoval na opravu, údržbu a možné vylepšení jakéhokoliv systému Odinovi základny, s čímž mu v rámci terapie pomáhala i Sam, která se významnou měrou podílela na úpravě starého asgardského jádra, v němž sídlila mysl, spolu se vzpomínkami na minulý a současný život, Friggy. Jádro předlo jako kotě, energie proudila do všech sekcí základny; dalo by se říci, že život zde se stal pro všechny rutinou, při níž se zapomínalo na starý, dobrodružstvím přecpaný život kdesi v Mléčné Dráze. Nebylo divu, že se mezi posádkou základny začalo o tomto kusu kamene hovořit jako o Nové Zemi. Pochopitelně nebylo na základně dostatečné množství lidí, ani dostatečně rozmanitý genetický materiál, aby se jim mohlo vůbec podařit zalidnit tuto planetu, nicméně pro jejich vlastní klid a psychickou podporu se o to mohli alespoň pokusit. I to se honilo Paulovou hlavou, když seděl s šálkem zreplikované kávy u svého pracovního stolu. Opatrně přiložil rty a usrkl vařící tekutinu, jejíž teplo se mu rozlilo po hrdle a následně celém těle.
„Mmm…chybí mi káva od Henryho,“ vzpomněl si na malý podnik, kam po ránu vždycky chodil a kde jej s umaštěnou utěrkou kolem ramene vítal jako svého pravidelného hosta.
S povzbudivou vzpomínkou odložil kávu, zvednul nohy na stůl, podložil hlavu rukama a zavřel unavené oči.

Mléčná Dráha, Země, New York City, 1. Července 2003
Paul s malým šestiletým klučinou, ruku v ruce přešlapoval u posledního přechodu před vytouženou metou – Central Parkem. Blikla zelená, Jim nažhavil botky a už pelášil přes silnici, div mu Paul stačil.
„Jime, neběhej,“ pokáral svého synka a jen co zpomalil, udělal dva velké kroky, aby se mu dostal na stejnou úroveň.
„A už jsme tady,“ chytil jej za boky, vyhoupl o metr a půl výše, kde si jej přidržel v náruči.
„Až mineme ty velké psy, tak tě zase pustím,“ pokračoval v cestě k jednomu z menších rybníků, které se v Central Parku nacházely.
Jen co usoudil, že je vše v pořádku, pustil Jima na zem a s úsměvem od ucha k uchu pozoroval, jak se malý chlapec rozběhl vstříc Strawberry field. Udusaná tráva se mátořila a blízkou vodní vláhu vystřídal nadpodlažní opar, který se rozrážel o oslizlé stěny. Jim zaběhl za jeden z organických rohů, a když se mu dostal Paul na stopu, u jeho malého křehkého těla stál dva metry vysoký, hustou svalovou hmotou pokrytý Wraith. Zvednul dítě za límec, vyzývavě se podíval na Paula a s obrovskou chutí přisál svou dlaň na Jimovo tělo. Uši trhající křik se nesl celou chodbou, ale kolem Paula jako by prošel ekvalizací a odhlučněnou bublinou. Křik se zdál tak hrozně daleko, ale přitom byl od svého syna vzdálen jen několik malých kroků. Se slzami v očích sledoval, jak malé suché tělo padá na zem, kde se pod nohama wraithského bojovníka složilo do prapodivné pozice. Tep šplhal do závratných výšin, tlak roztahoval žíly a adrenalin se hrnul do každičkého milimetru jeho těla. Zorničky se zaměřily na stojícího Wraitha a když mu to tělo umožnilo, opustil bublinu a za dozvuku výkřiků se vrhnul na vojáka. Kopal, škrábal, mlátil hlava nehlava, ale Wraith stál jako přikovaný a s úplně šíleným výrazem se vysmíval zoufalému Paulovi. Při jednom takovém útoku jej obalilo bílé světlo, které jej transportovalo na Hammonda, kde jej uvítal Thor, kolem nějž svítila bílá aura.
„Thore, co ta aura kolem tebe?“
„Antikové mi nabídli povznesení a já přijal…“ na chvíli se mu podíval do očí, než se vrhnul na pokračování: „…a to jen díky vám a vaší snaze opravit Hammonda,“ začal Thor levitovat, skrz čelní průzor opustil můstek a oslnil každého přítomného člena posádky bělostným oslepujícím světlem.
Paul instinktivně předpažil ruce, díky nimž odstínil nepříjemné záření od kontaktu s očima, které jen pro jistotu zavřel a odklonil hlavu.


V ten samý moment se Paul ocitnul zpět v galaxii Hydra. Nohy na stole, uleželé vlasy a ruku zašmodrchanou kolem opěrátka v téměř nemožné poloze.
„Au, au, au, au, au…“ paběrkoval při „rozplétání“ se od opěrátka, které mu na předloktí zanechalo rudnoucí otlak: „Ještě že jsem sebou neškubnul,“ promnul si ztuhlý krk, přičemž se mu v hlavě točila jedna a tatáž myšlenka.
„Jo…jo, mám to…“ vystřelil z židle rovnou na nohy a za neutuchající euforie probíhal jednou otevírající se přepážkou za druhou.
„Mám to…přišel jsem na to,“ míjel členy nechtěné expedice, míříce do ubikací, kde ležel jeho cíl.
Naprosto bez rozmyslu a bez použití etikety zmáčknul nástěnné tlačítko, počkal, až se za hlasitého zaskřípání otevřou dveře, do nichž posléze vlétnul jako tajfun.
„Paule…“ vyjekla Sam, která byla otočená čelem k němu a zády k Danielovi.
„Promiňte, pardon…omlouvám se,“ vychrlil ze sebe vše, co jej v tu chvíli napadlo, otočil se na podpatku a stejně rychle jako sem vtrhnul, teď zase zmizel.
„Chm…já to snad nikdy nedodělám,“ opustil Daniel „teplo domova“ své partnerky a stejně jako ona si začal navlékat spodky, kalhoty a v neposlední řadě i tričko, pod nějž si Sam nevzala podprsenku.
Oba společně otevřeli dveře a sledovali, jak se Paul, celý rozjařený, nemůže dočkat, až se s nimi podělí o svůj nápad. Když zpozoroval, že kvůli němu přerušili činnost, obrátil svoji pozornost k nim a nemohl si nevšimnout, že Sam chybí podprsenka, která by jinak dobře tvarovaná prsa ještě zlepšila a skryla při tom Saminy bradavky, které doposud neopustilo vzrušení z předchozí chvíle.
„Halo, tady mám oči,“ zamávala Sam před svými vnadami a vytrhla Paula z erotického snění.
„Ah, jo…omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit…“ zakoktal se a dal Danielovi možnost utrousit směrem k Sam malou poznámku: „Pořád lepší omluva než od Friggy,“ donutil Sam se usmát a vzpomenout na několik dní staré vyrušení.
„…ale konečně jsem na to přišel,“ navázal přesně tam, kde skončil.
„Jestli to bude nějaká ptákovina…zastřelím ho,“ propukla Sam v hlasitý smích, který ji během krátké chvíle přivedl na opačnou stranu momentálního rozpoložení.
Daniel totiž použil spojení, které používal hlavně Jack, když směrem k Sam trousil podobně jako teď Daniel, malé vtipné poznámky.
Paul poněkud zaskočen Saminým chováním na krátkou chvíli zaváhal, ale snažil se tomuto projevu emocí nevěnovat velkou pozornost: „Vím, jak nás dostat domů,“ přestal Daniel zásobovat Sam peprnými poznámkami a stejně jako ona v momentě ztuhnul: „Cože…?“
„Vím, jak nás dostat domů,“ jen pro jistotu zopakoval své sdělení a následován oběma partnery vyrazil do místnosti s jádrem, které stále předlo jako kotě.
„Friggo, můžeš mi vyjet detailní obraz oblasti, kam dopadl Hammond? Předně pak sken jeho částí,“ dorazil do místnosti jako první a předpřipravil pro opozdilce vše, co bude potřebné.
V době, kdy Sam s Danielem v zádech dorazili jen o několik okamžiků později, měl již Paul přichystánu hlavní obrazovku a na ní velice podrobnou mapu požadované oblasti.
„Jak vidíte, Hammondovy trosky jsou rozmetány na poměrně velkém území několika čtverečních kilometrů,“ neodpustil si prvotní důležitou informaci, která byla dle podrobných skenů zcela zjevná.
„Vím, že jsi hodně dlouhý čas zkoumala pohon červí díry…“ neodpustil si pomlku, jíž se Sam chytila: „Na to nemám potřebnou tech…“ zarazila se v půlce slova, když spatřila Paulem vyvolanou simulaci: „Vyrobit s pomocí replikátoru jídlo je jedna věc, ale načrtnout, natož technicky specifikovat jednotlivé výrobní postupy a samotnou technologii je…to je jak…to nelze,“ nemohla najít správné přirovnání, které by vystihovalo komplexnost, které by musela při návrhu dosáhnout.
„Ale v asgardském jádře jsou nahrány specifikace, pokud se nepletu?“
„To ano, ale…předpokládám, že pokud se o to poskusíme, je zde velká šance, že…“ dokončil za Sam Paul její větu: „…anebo budeme mít neskutečně velkou porci štěstí a…,“ chytal se i Daniel.

Mléčná Dráha, Merigo, 1. ledna 2011
Skrz rozvlněný horizont události se na svá pracoviště přesouvalo několik desítek aschenských pracovníků, kteří pěkně spořádaně a ve strojovém tempu pokračovali po dlážděné cestě k nejbližší transportní konzoli, z níž to bylo do samostatných pracovních středisek jen několik krátkých sekund. Stejně jako každý pro Ascheny všední pracovní den se v 7:30 místního času dostavil bránou i poměrně mladý muž, jehož hladká, dokonale oholená tvář jej ještě více omlazovala. Jako vždy zůstal u transportní konzole sám a jako vždy přiložil dvojici kartiček, z nichž jedna byla čistého šedobílého ražení, přičemž druhá měla vínový nádech doplněný tenkým sytě rudým páskem. Napřed šedá, pro potvrzení identity, načež vínová karta otevřela speciální podnabídku, o níž neměl nikdo z ostatních příchozích nejmenší tušení. Muž zmáčknul jedno jediné výchozí spárované zařízení, což jej během několika sekund zhmotnilo v místě určení.
„Vítejte Mariku,“ uvítala jej hned u dveří autonomní jednotka ženského vzezření, k níž jako každý pracovní den jen prohodil kývnutí hlavou.
„Profesor Ranuard vás očekává ve své kanceláři,“ nastoupil do výtahu a místo nejnižšího tlačítka zmáčknul to, které bylo o dvě čtvercová pole výše.
Táhlou prostou chodbou prošel až na samotný konec, kde ve stroze zdobené betonové místnosti posedával již lehce prošedivělý, evidentně starší muž. Odpovídal tomu i titul profesor, který nebyl mezi Ascheny příliš rozšířený, přičemž k jeho získání byla zapotřebí jistá věková hranice.
„Profesore?“ vstoupil bez zaklepání do místnosti, v níž seděla krom Ranuarda ještě jedna osoba, tentokráte ženských tvarů.
Dlouhovlasá blondýna, štíhlejších tvarů ladně otočila hlavu a přivítala se s Marikem, jehož kolegyní byla pouze několik měsíců.
„Mady?!“ nebyl si zcela jist, jestli chápe její přítomnost správným způsobem.
„Mariku, před několika hodinami se nám podařilo zprovoznit poslední poškozené okruhy, které byly posledním testem zcela zničeny,“ uvedla jej ihned do obrazu, což Marika zahřálo na srdci: „Takže můžeme pokračovat?“ podíval se na profesora, jehož kývnutí neznačilo nic jiného, než souhlas: „Hned?“
„Není důvod odkládat testy. Země, respektive Omega a její spojenci každým dnem nabírají na síle a naše odhady předpokládají sedmdesáti procentní šanci, že útok přijde v nejbližších osmi měsících, což při stávajícím stavu našich svazů a rozdílu v technologických možnostech obou stran znepokojuje nejvyšší radu Aschenu,“ dal profesor tušit, že je v neustálém spojení s Aschenem, který již několik dlouhých měsíců kvůli pracovní zátěži navštěvuje pouze v holografické podobě.
„Mady vám teď předá rozvrh testů na nejbližší týden,“ pobídl Marikovu kolegyni, aby mu předala jím dříve vytvořený program, načež se začal zvedat ze své pohodlné židle.
„Někam se chystáte, profesore?“
„Bohužel si výzkumné zařízení na Perosu vyžádalo moji osobní přítomnost,“ uhladil lehce pomačkané oblečení a s dovolením opustil svoji vlastní kancelář, kde Marik s Mady zůstali sami.

O 3 dny později
Lehký déšť snášející se shůry nebes se v podobě miliard studených jehliček zapichoval do promáčených stejnokrojů jednoho z nejvýznamnějších hráčů na vesmírné galaktické šachovnici.
„Umíme si vyrobit umělé slunce a zvýšit tak naši sklizeň, ale poručit dešti neumíme…“ kroutil jeden z mladých Meránců hlavou a podíval se na svoji partnerku, která se stejně jako on smála od ucha k uchu.
„Miluju déšť…“ podívala se i ona na něj: „Je tak nádherný a slastný,“ skousnula spodní ret, načež se přisunula blíž, ke svému příteli: „Čistý, neposkvrněný…“ podívala se směrem dolů, což u protějšku vyvolalo očekávanou reakci: „Ty…ty-y…?!“
„Mhm,“ přikývnula a začala si rozepínat vrchní díl šedobílého šatstva.
Mladík jen nevěřícně koukal na dva krásné divy Meriga, přičemž i on mladé slečně jeden div ukázal. Stejně jako on vykulila při pro ni zvláštním úkazu oči a opatrně svojí rukou zamířila k partiím, které díky upnutému šatstvu vypadaly, jako by skrývaly pyramidu.
„Já…“ zastavil se mladík ve své myšlence, z níž jej vyrušila hromová rána, která otřásla celou zemí.
Že není něco v pořádku, naznačily partnerské dvojici neutuchající otřesy doprovázené mohutnými explozemi v jen několik stovek metrů vzdáleném okraji městské konglomerace – Mérii. Aniž by si to někdo z nich uvědomoval, vydali se přímou neměnnou cestou ke svým domovům, z nichž se ozýval nepříjemný křik doprovázený hlukem praskající železobetonové konstrukce.
„Co to je?“ klopýtal z jedné strany chodby na druhou, když mu došlo, že aschenské stavby měly podobným zemětřesením bez sebemenších potíží odolávat, čemuž praskající zdivo spolu se zvukem trhající se ocele neodpovídalo.
Když v rychlosti vyběhl několik pater, urychleně vytáhnul identifikační čip, který jej vpustil do útrob prostorné bytové jednotky, v níž žil se svými rodiči a malou sestrou.
„Areli, kde jsi byl?“ rozlítila se matka na svého syna, který celý od prachu otevřel dveře do kuchyňského koutu.
„S Mari,“ ještě rozdýchával velké množství schodů, když se budova přes ulici zcela nečekaně sesunula k zemi.
„M-musíme pryč,“ vzal svoji malou sestru do náruče, a aniž by čekal na své rodiče, vyběhl z bytu, po schodech do přízemí a odtud doleva, směrem pryč z města k louce, na níž před chvílí laškoval s Mari.
„Ari…Ari!“ ohlédl se za sebe, kde na něj volala matka, která s pláčem utíkala směrem ke svým dětem.
Jaká úleva se rozlila po jeho těle, když se zpoza zad otce s matkou objevila Mari, jíž doprovázel otec, jehož naleštěné insignie značily, že byl vysoce postaveným příslušníkem meránské armády.
„Mari, pospěš,“ křičel Arel na svoji přítelkyni, která přidala do kroku a doslova skočila svému partnerovi do náruče: „Bál jsem se o Tebe,“ pevně ji přitiskl a po chvíli pustil.
Otec s matkou se přivítali s Mari a vyčkali na jejího otce, který ve své náprsní kapse nahmatal kartu vínové barvy, jíž předal do rukou své dcery: „Použijte transportér. Napřed tvoji identifikační kartu a potom tuto,“ ukázal na červenou kartu, když se za jeho zády zřítila další vysoká nadpodlažní budova: „Budete tam v bezpečí…všichni,“ podíval se i po Arelově rodině, načež se otočil a bez jediného slova zamířil zpět do města, kde jej bylo mnohem více potřeba.
„Bude v pořádku,“ snažila se Arelova matka uchlácholit třesoucí se Mari, která vzala Arela za ruku a okamžitě zamířila k nejbližšímu transportéru.
Napřed přiložila svoji a následně otcovu červenou kartu, která otevřela skrytou podnabídku s jediným výchozím bodem. Jakmile byli všichni na transportní plošině, obalilo je žluté pulsující světlo dematerializující jejich těla.

Pegas, M6G-932, 5. Ledna 2011
Plukovník Harkins s vždy připravenou zbraní pomalu následoval Januse, který si nebyl rozložením staré základny přespříliš jistý.
„A téď…“ na chvíli zastavil, rozhlédl se po větvící se chodbě, než vybral odbočku vpravo, která jak doufal, ústila do celého komplexu prostupujícího schodiště.
„Kdybyste používali cedule…“ zkontroloval prostor za sebou, když uslyšel několik výstřelů P-90ky: „Tak by vám stejně nepomohla, protože neznáte antické písmo,“ rýpnul si Janus do Harkinse, jehož ústa se zkřivila v uraženeckém úsměvu.
„Mně možná ne…“ rozestřela se po celé chodbě salva několika pozemských zbraní, které v lese kosily jednoho nevítaného Wraitha za druhým: „Měli bychom si pohnout,“ předběhl Januse na ne příliš širokém schodišti a s pekelnou frekvencí kmitajících nohou vyběhl schodiště, jako by mu bylo dvacet.
„Páni,“ usmíval se Janus, zatímco stejně jako plukovník Harkins přidal do kroku a zhruba uprostřed několikaposchoďové základny ihned zamířil již známými koridory do prostředku celého komplexu: „Je vidět, že část energie po komplexu proudí,“ narážel na bezproblémové procházení sekcemi, čemuž vzduchotěsné dveře oddělující přírodu od vnitřku základny nenasvědčovaly.
„Tak to jsme věděli, když stále funguje maskování.“
„Maskování našich základen je napojeno přímo na zdroj, což eliminuje riziko prozrazení, pokud je základna náhodně zasažena, případně zničena,“ kontroval Janus, zatímco usedal do všem známého modrého krystalického křesla.
Křeslo dvakrát probliknulo, ovšem poškození energetických okruhů bylo až příliš velké.
„Plukovníku, budu potřebovat, aby vaši lidé prošli celou základnu, hlavně její východní část, asi dvě patra nad námi…“ nemusel říkat více, načež se Harkins spojil s několika týmy uvnitř základny: „Týmy jedna až šest se ihned dostaví do východní části desátého patra. Hledejte vše, co jakýmkoli způsobem narušuje zdi a energetické okruhy této základny,“ přestal hovořit do vysílačky a zamířil svojí baterkou na neposedného Januse, který se snažil dostat do konzolí jakoukoli proudící energii.
„Plukovníku, tady Berk z týmu dva, hledáme něco konkrétního?“ bylo jen otázkou času, než si někdo vyžádá detaily.
„Větve, veverky…cokoliv,“ promnul si čelo: „Vezměte s sebou i vědce, ti vám už poradí,“ ukončil spojení s kapitánem Berkem a nadále se již věnoval pouze Janusovi a týmům zabezpečujícím okolí stále ukryté základny.
Tu se již několik dlouhých minut snažila dobýt velice početná skupina zelených, téměř nesmrtelných obyvatel této planety. Wraithové zaujali pozice pod mírným svahem a velice trpělivou, avšak nepříliš přesnou palbou se snažili probít skrz hustou změť kapradin a popadaných stromů, nad nimiž svištělo rozžhavené olovo z hlavní pozemských zbraní. Několik desítek po zuby ozbrojených příslušníků, dříve pozemských, nyní aliančních ozbrojených složek zaujalo pevná stanoviště nad svahem u stále zamaskované základny. Perfektně tak využili výhodu, jíž jim vyšší pozice skýtala. Schováni za stromy, vysokými vykotlanými pozůstatky tisíce let starých stromů, nebo za pouhých několik desítek centimetrů vysokými pařezy téměř nehnutě držely Wraithy na uzdě, což Janusovi a týmům prohledávající desáté a jedenácté nadzemní patro dávalo tolik potřebný čas. Zatímco však týmy jedna až šest pročesávaly obě patra, Janus v doprovodu plukovníka Harkinse postupoval základnou opačným směrem.
„Jak hluboko se nacházíme?“ mířil Harkins světlem své baterky do volného prostoru mezi schody.
„Momentálně jsme ve druhém podzemním patře, ale celkem jich zde je asi padesát…“ otočil se na lehce zaskočeného Harkinse, kterému se nechtělo šlapat všech padesát pater: „…ale nebojte, my se potřebujeme dostat na páté patro, zbylá patra pokračují jen jako schodiště, které slouží jako přístup k zařízení, jež zajišťuje energii pro tuto základnu a pro technologii maskování,“ zkrátil čas a cestu na páté patro obšírnějšími a mnohem detailnějšími informacemi.
„A na tom pátém patře je nějaký generátor, pokud to chápu dobře?“ dostal se do posledního mezipatra, z nějž k cíli chybělo pouze několik schodů a několik dveří.
„Ano, dá se to tak říct,“ seběhl poslední schody a projel svojí rukou přes nástěnný panel, jehož krystaly neustále problikávaly.
Dvojdílná přepážka se lehce pootevřela, avšak neumožňovala projít dál, což nutilo Harkinse s Janusem dokončit to, co blikající panel začal. Podobný proces proběhl ještě u dvou dalších dveří, když se posledními metry zpřístupněné chodby propracovali k poslední, naprosto bytelné jednodílné přepážce.
„Tady už nám asi naše síla nepostačí,“ přejel Janus přes nástěnný panel, který oproti očekávání otevřel onu přepážku zcela bez potíží: „Alespoň něco tady funguje,“ shodli se oba dva ve svých názorech.
„Začínáte se mi líbit,“ usmál se Harkins, načež vstoupil do místnosti, v jejímž středu svítil vrch generátoru, jehož průměr činil dvanáct metrů.
Janus nečekal ani chvíli a ihned přešel ke konzoli nacházející se v samotném středu generátoru. Jen co se dotknul krystalu, konzole, celá místnost a dokonce i samotný generátor se přepnul do stavu plné připravenosti. Až teď si Harkins všimnul, že vršek generátoru zcela přesně kopíruje tvar a podobu vršku ZPM, které na rozdíl od generátoru pracovalo na zcela jiném principu.
„To je?“ díval se pod své nohy, pod nimiž bylo možné vidět, jak se velké množství vytěženého tepla z jádra planety transformuje na enormní množství energie, která se začala rozlévat do všech koutů zamaskované základny.
„Není to modul nulového bodu,“ přestal Janus na chvíli pracovat a podíval se na lehce zklamaného Harkinse: „Ale je možné zde moduly dobíjet,“ nechtěl používat tento termín, protože plně nevystihoval proces, při němž došlo k obnově kapsle s minivesmírem, z nějž ZPM čerpalo svoji sílu.
Než stihnul plukovník jakkoli zareagovat, zablikalo na obrazovce varování, jež upozorňovalo na velké množství energie, které se uvolňovalo skrz poškozené vedení na jedenáctém patře. To potvrdily i týmy, které na tomto patře likvidovaly místní faunu a flóru: „Plukovníku, dva členové vědeckého týmu jsou na škvarek; několik blesků, nebo jak to mám popsat, vyšlehlo z vedení a propálilo je skrz na skrz,“ křičel do vysílačky ve snaze vynutit si okamžitou nápravu.
Janus ihned vypojil energii a podíval se směrem k plukovníku Harkinsovi: „Je mi líto vašich lidí, ale musíme tuto základnu zprovoznit, jestli chcete získat Proclarush pod svoji správu.“
„Já vás z ničeho neobviňuju…“

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
O tajné aschenské základně na planetě Merigo, měli povědomí pouze Meránci nejvyššího postavení, jichž na planetě bylo zhruba 7,32%, jak naznačovaly aschenské databanky. Jedním z těchto sedmi procent obyvatelstva byl i otec Mari, vysoce postavený meránský vojenský příslušník, který svoji jedinou dceru a rodinu jejího přítele ochránil odesláním právě na tuto základnu. Ta však oproti očekávání nevypadala zrovna obyvatelně; jiskry sršely z rozpraskaných zdí, velké množství zraněných povalujících se jen tak na zemi a všudypřítomný zápach několika spálených doposud neuklizených těl mrtvých obyvatel základny. To byl hrůzný obraz skutečnosti, která se s každou další hodinou zhoršovala.
„Mari, podařilo se nám navázat spojení s vaším otcem,“ vykvetl na jejím ustaraném obličeji úsměv nevídaných rozměrů: „Máme vás pozdravovat a nemáte se o otce bát,“ dokončil parafrázi zprávy, která měla fungovat spíše jako motivace než ukojení stesku.
Mari radostně zamrkala, hluboce si oddechla, svázala vlasy do příjemnějšího drdolu, což zabraňovalo pádu vlasů a kontaminaci ran, jimž se spolu s Arelovou matkou věnovala.
„Paní L…“ přerušila Arelova matka Mari: „Saro, říkej mi Saro,“ připomněla své „skoro dceři“, aby jí tykala, což bylo při práci mnohem pohodlnější.
„Chmm…S…“ na chvíli se zasekla, než se odhodlala pokračovat: „Saro,“ zvednula oči od pacienta a věnovala své momentální kolegyni úsměv: „Podej mi prosím tě gelový stabilizátor,“ nastavila ruku, v níž ji přistála injekční stříkačce podobná kovová tuba, na níž byla umístěna zelená nálepka s vysvětlujícími informacemi.
„Gelový stabilizátor použijte při lehkých zlomeninách pohybového ústrojí, především dolních končetin. NX24-K, při nitrotělní aplikaci v postiženém místě ihned vyrovná vychýlené kosti v rozsahu 0,1 – 23 mm, spojí a obalí zlom, přičemž nově vytvořená pevná část umožní postiženému nejnutnější pohyb, při němž je bolest odstraněna dočasnou degenerací nervových zakončení,“ v rychlosti přečetla informace o látce, která měla pacientovi umožnit rychlejší uzdravení zlomené nohy.
Ihned stabilizátor aplikovala a čekala, až se kolem viditelného zlomu v otevřené ráně utvoří kosti podobný pevný obal: „A teď kožní regenerátor,“ odložila prázdnou tubu a sevřela ve svých prstech přístroj, který kůži „slepil“ a působením kmenových buněk zahojil.
Jen co bylo vše alespoň v rámci možností v pořádku, mrknula na vystrašeného muže, který opatrně zvednul hlavu, aby se mohl pokochat svojí vyléčenou nohou.
„Díky,“ posadil se ke stěně a s pomocí Mari a Sari se dokonce i postavil.
Opatrně zkusil svoji nohu, co vydrží, a i když jej trápila lehká bolest, byl schopný odejít někam, kde nebude překážet. Sara s Mari se tak mohly opět vrátit ke své práci, které bylo jen v této chodbě dost na několik dalších dlouhých hodin. Zrovna v moment, kdy přistoupily k dalšímu pacientovi, ozval se základnou hlasitý poplach doprovázený několika silnými otřesy.

Orbita
Na orbitě bylo stejně jako na povrchu hodně živo. Již druhým dnem se o obyvatele Meriga staral první a čtvrtý transportní svaz, jejichž sedmičlenné seskupení v rámci vnitroimperiálních záležitostí převáželo na své palubě toliko potřebné humanitární prostředky.
„Jak jsme na tom s místem?“ otočil se velitel jedné z přítomných lodí na svého podřízeného, který koordinoval přenos zraněných, kteří nemohli vzhledem ke svému stavu využít transportu neustále otevřenou bránou.
„Ještě zhruba 76 lidí budeme schopni uložit a poskytnout jim nezbytnou léčbu, ale více nám prostory a ani systém podpory života nedovolí,“ vyťukal si nějaká data na svém laptopu, který byl synchronizován s hlavním lodním počítačem.
„Spojte se s mediky, a pokud to bude možné, začněte stabilizované pacienty posílat bránou na Aschen, tam už se o ně postarají,“ spojil se i s ostatními kapitány, kteří zvolili stejný postup.
Koordinátor ihned splnil rozkaz a začal s hbitě kmitajícími mediky třídit ošetřené do několika skupin. První z nich – nejkritičtější měli zůstat bez hnutí na lodních nemocničních lůžcích, druhá skupina, skupina poměrně stabilizovaných pacientů byla shromažďována uvnitř velkého skladovacího prostoru, odkud mohli být kdykoliv transportováni na jinou z lodí, pokud by jejich místo bylo potřeba využít některým z kritičtějších pacientů. Poslední skupina se pak okamžitě zhmotňovala jen několik desítek metrů před naquadahovým kruhem, jímž za pomoci ozbrojených složek procházeli na hlavní středisko moci – Aschen. Ten byl samozřejmě s průběhem a příčinou této katastrofy velice podrobně obeznámen, což se o Meráncích nedalo říci. Dokonce i mírový emisar, vůdce přeživších zničeného modrého klenotu Sluneční soustavy, Jonathan „Jack“ O’Neill, byl svým protějškem seznámen s nejnutnějšími detaily, jimiž byly pouze následky této katastrofy, nikoli jejími příčinami, respektive příčinou. Avšak stejně jako Salej byl i on překvapen náhlým oznámením linoucím se z interkomu nejen v komplexu, ale z interkomu rozesetým po celé planetě, ve všech městech a vůbec zastavěných plochách celého Aschenu: „Veškeré cestování hvězdnou bránou je na neurčito ukončeno. Všechny dostupné bezpečnostní složky se připraví na okamžitou obranu planety Merigo. Neznámá rasa zahájila invazní útok…“
Salej i Jack zůstali krátkou chvíli jako opaření, než se jako první vzpamatoval Salej. Aniž by se omluvil z probíhajícího jednání, vyrazil dveřmi do nejbližšího výtahu, který jej vyvezl do požadovaného patra, na němž již několik minut probíhala žhavá nepřehledná diskuze. Do ní, jak uragán vlétnul Salej, který na rozdíl od Aschenů projevoval své emoce mnohem častěji a intenzivněji: „Co se děje, kdo to je?“ nenechal ani uzavřít přepážky, když spustil palbu svých otázek.
„Emisare, nevzpomínám si, že bychom vás povolali,“ zvednul svoji hlavu od stolu pouze jeden Aschen.
„Jako vždy vás vaše paměť neklame,“ hodil směrem k Aschenovi sarkastický úsměv, načež pokračoval ve svém projevu: „Ale jak víte, při jakémkoli kontaktu s neznámou rasou je přítomnost nejvyššího emisara nutností,“ dal si záležet na správné razanci slova „nejvyšší“.
Nečekal žádnou reakci, ale choval se, jako by ji dostal. S jistým vítězným pocitem přistoupil k holografickému panelu, na němž se zobrazovala krátká část přenosu, zobrazující nepřátelská plavidla v jejich celé ohromnosti a kráse.
„Ukažte mi zprávu, kterou vyslali našim lodím,“ rozhlédl se po všech přítomných, kteří jen kroutili hlavou.
„Co to znamená? Oni vystoupili ze subprostoru a ihned zahájili palbu?“ vykládal si gesto zcela správně.
„Už chápete, proč jste nebyl přivolán?“ vrátil sdílnější Aschen Salejovi jeho sarkastickou poznámku zpět.
Nyní již zcela ztichlý a poněkud zaskočený Salej jen přihlížel, jak se vrchní rada dohaduje o dalších krocích, o nichž vzhledem k velikosti invazní armády nebylo jednoduché rozhodnout. Se sklopenou hlavou a bez sebemenší možnosti jakkoli zasahovat do následného procesu upřel svoji pozornost opět k Jackovi, jehož místní bezpečnostní složky ve složení jednoho muže a jedné ženy přivedly do místnosti, kde se nyní rozhodovalo o osudu planety Merigo.
„Kdo vám dal právo sem vpustit tohoto muže?“ osočil se jindy klidný představitel aschenské veřejné moci na dvojici, která mezi sebou ukrývala prošedivělého generála nepřátelské mocnosti.
„Když dovolíte,“ podíval se na své dva „ochránce“, kteří jen nechápavě sledovali pochodujícího Jacka: „Oni mě sem nechtěli pustit…“ otočil a usmál se na ženu sportovní středně vysoké postavy: „…ale na rozdíl od vás dokázali pochopit, co jste před pár měsíci těžce podělali,“ sledoval Salej jeho projev s hrůzou v očích: „Ta neznámá rasa nejsou žádní cucáci,“ všiml si holografického záznamu, na němž byl wraithský úl vidět v plné velikosti: „Ta loď, na kterou se díváte,“ ukázal prstem za záda předních radních, kteří se ihned otočili a věnovali své pohledy wraithskému úlu: „To je mateřská loď Wraithů. Několik desítek tisíc let starých, téměř nesmrtelných emzáků, jejichž počet a technologická síla téměř vyhladila samotné Antiky,“ zaujal zamlklé radní, čehož si byl Jack moc dobře vědom: „Sedm let, sedm dlouhých let se nám dařilo ty bastardy držet mimo Mléčnou Dráhu, stovky a tisíce životů jsme obětovali ve snaze držet je v Pegasu, mimo pastviny,“ nebál se použít Wraithy často používaný výraz, který jen dokresloval jejich pohled na podřadný, přesto velice chutný lidský druh.
„A jen co vaše loď vkročí do Pegasu, tak se hned všechno podělá,“ nebral si Jack již delší dobu servítky a plně od plic dával Aschenům znát, co si o nich upřímně myslí.
„Kde je naše loď,“ byla logická otázka, která vzhledem k tolika velice přesným informacím přišla na přetřes.
„To se neptejte mě,“ ukázal opět na zamrzlý hologram zobrazující wraithský úl.
„Není zvláštní, že tito…Wraithové,“ volila jediná zástupkyně něžného pohlaví ve vrchní radě svá slova velice pečlivě: „Napadli jednu z našich planet jen den poté, co jste spolu se svojí lodí přiletěli na vámi proklamovanou diplomatickou misi?“ lehce trhnula hlavou do boku a vyzývavě pohleděla do Jackových očí.
Jack pochopitelně zarytě mlčel a jen poslouchal, protože tušil, že mu zde pšenka nepokvete.
„Nemáte k tomu co říci, generále?“
„Mělo by to smysl?“ chtěl co nejvíce zapůsobit na zbylé radní, kteří ještě nemuseli sdílet stejný názor: „Ale jako mnohem zkušenější vám můžu poradit jen jediné – okamžitě evakuujte své lidi a vypadněte odtamtud, než to ještě zhoršíte!“
„Aby získali naši planetu zcela bez boje?!“ přisadila si radní a jako závdavek nechala Jacka zatknout a odvléct do zadržovací cely: „Promluvíme si, až se zbavíme Wraithů,“ nepochybovala, že by si flotila v čele s Punitorem poradila s několika desítkami úlů, jejichž doprovod tvořilo zhruba dvakrát větší množství křižníků, v jejichž závěsu vyčkávaly na svoji chvíli zásobovací, na čerstvé aschenské maso čekající, lodě.
Jen co Jacka jeho doprovod spoutal, obalilo jej bílé transportní světlo, které jej zhmotnilo na velice rušném můstku Apolla, kde všichni překvapeně zírali na spoutaného Jacka. Překvapení bylo ještě větší, když se do zapnuvších se štítů opřela hustá palba všech přítomných lodí, v jejichž čele nestál nikdo jiný, než samotný Punitor – Mstitel v eufemickém, ale i pravém slova smyslu. Jeho projektilové baterie se již zahřívaly a jen několik vteřin po nabití, jejich ústí hlavní opustily čtyři projektily, které se rozrazily o bělostný asgardský štít.
„Padáme,“ znělo z úst Ellise, jehož starost se nyní přesunula směrem k jeho lodi a posádce.

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
Podobné příkazy by velitelé dvou spolupracujících svazů velice rádi vydali také, avšak vrchní rada striktně zakázala jakýkoli ústup, což znamenalo jediné – boj na život a na smrt. S tím druhým však měli mnohem větší problém než s přežitím, kterého se chtěli všichni šťastně dožít. K tomu by však bylo zapotřebí mnohem více než jen obyčejné štěstí, kterého by bylo proti technologicky o něco méně vyspělému soupeři zapotřebí opravdu mnoho. Toho si byli vědomi i velitelé jednotlivých lodí, jejichž štíty byly Wraithy, ihned po opuštění hyperprostorových tunelů, skrápěny desítkami a stovkami energetických pulsů, jejichž síla byla zhruba stonásobně menší než síla tyrkysového plazmového paprsku pozemských lodí. To jediné snad mohlo těžce přečíslené Ascheny alespoň dostatečně dlouho ochránit.
„Ihned zahajte úhybné manévry, pošlete veškeré vojenské složky na povrch a palte projektilovými bateriemi dle vašeho uvážení,“ přešel velitel prvního transportního svazu do zadní části můstku, kde se živě promítala vybraná část neveliké planety.
K jejímu povrchu se velice rychle blížilo několik stovek fialových strojů, jejichž červené motory a typický zvuk předznamenával následující sklizeň, případně masakr. V prvním případě šipky ihned začaly sklízet jednoho pobíhajícího obyvatele planety Merigo za druhým, ať už byl Meránského, či Aschenského původu, což hrálo rozdíl pouze v množství životní síly, i když se rozdíly díky dlouhodobému používání aschenských léčiv stíraly. Zároveň s tím, však Wraithští piloti vypouštěli na povrch peklo, v obrazném slova smyslu, který se s každou další vteřinou měnil na pravá slova smyslu. Wraithští vojáci vyvolávali v obyvatelích měst paniku, a ještě více tím usnadňovali práci při eliminaci vojenských složek, které se vydaly útočníkům vstříc. Mnoho vojáků, kteří ještě před malinkou chvílí pomáhali s evakuací zraněných Meránců, se teď ocitlo na stejném seznamu, i když se stav bezvědomí jen těžko mohl řadit mezi zranění. Wraithové však nerozlišovali živého, zraněného, umírajícího a brali všechny, kteří jim přišli pod ruku. Bylo až děsivé, jak rychle bylo několikasettisícové obyvatelstvo redukováno, přičemž plnilo připravené kóje, díky nimž exponenciálně rostl odběr energie, což wraithská plavidla začalo vzhledem k vývoji bitvy lehce limitovat. Aschenská plavidla totiž vcelku obstojně bránila planetu pod svojí nadvládou a zatápěla útočníkům pod zadkem. Ještě více začala koudel hořet, když se na orbitu dostavil i zbytek flotily v čele s Punitorem, který měl stejně jako zbylá plavidla připravené projektilové zbraně, jejichž hlavně vychrlily smrtící dávku, která by lodě třídy Daedalos zničila hned třikrát. Triniové projektily vyplněné výbušnou směsí rázem potvrdily svoji pověst a jednou jedinou salvou zničily hned čtveřici fialových monster, pod jejichž palbou explodovaly již tři transportní lodě, k nimž se po explozi čtveřice úlů přidal ještě jeden. Síly se vyvážily a Punitor obestřený nejsilnějším aschenským štítem ničil jeden wraithský křižník za druhým. Svoji pozornost však věnoval více cílům najednou, což umožňovaly jak dvě dvojhlavňové coilgunové baterie, tak také několik desítek, pulzních kanonů, které prošly stejně jako projektilové zbraně vývojem. Už to nebyly zbraně pouze do počtu, nýbrž rovnocenné smrtící nástroje, jichž obránci využívali, co jim energetická jádra dovolovala.
„Nečekal bych, že se budou takhle držet,“ sledovala bitvu zpovzdálí ještě třetí strana, jíž reprezentovala pouze jedna loď, stříbřitě-šedého hávu.
„Jo, asi se jim nelíbilo, že jsem je podcenil,“ přistoupil ke stojícímu Ellisovi, veliteli pozemské lodi Apollo, generál O’Neill.
„Možná,“ přitakal Ellis a otočil svoji hlavu přímo k Jackovi: „Zasáhneme?“
„Hm…“ klimbala Jackovi hlava ze strany na stranu v rytmu neznámé hudby, na níž si před položením otázky vzpomněl.
„Generále?!“
„Hm? Co?...Jo, teda ne, nevím,“ zakoktal se Jack, když jej Ellis vytrhnul ze „snění“: „Heimdalle, jak jsme na tom se štíty?“ otočil se Jack do míst, kde malého šedivého Asgarda očekával.
„Přední emitory štítu sice byly nepatrně poškozeny tou nečekanou salvou na Aschenu, ale jejich poškození nijak nelimituje naši obranyschopnost…“ ujistil všechny přítomné, že by v zásahu nebyl žádný problém: „…tedy alespoň ne v krátkodobém měřítku,“ dodal jen tak mimoděk, aby nikdo nemohl namítat, že nebyl předem upozorněn.
„Jak to myslíš?“ zarazili se oba velitelé.
„Mno, vzhledem k tomu, že jsme ve válce s Wraithy a z dnešních zkušeností zřejmě i s Ascheny, náš pobyt na bitevním poli by nemusel mít dlouhého trvání,“ pokusil se o výmluvnou grimasu, kterou však jako Asgard neměl zcela v malíku.
„To mě taky napadlo, nerad bych nás posílal do boje, který by se mohl pekelně zvrtnout,“ udělal grimasu namísto Heimdalla Jack, což na ústech Ellise vykouzlilo lehký úsměv: „Ale na druhou stranu, pokud je, byť jen malá šance na zastavení Wraithů teď a tady, měli bychom se o to pokusit i za cenu riskování našich životů,“ podíval se na Ellise, který přikývnul a souhlasil tak s Jackovým plánem.
„Erin, spojte mě prosím s Omegou,“ přešel Jack od čelního průzoru k hlavní boční obrazovce, která po krátké chvíli proměnila černou barvu na šedo-růžové obličeje dvou Asgardů operujících na základně.
„Generále?“ ozvali se oba unisono, načež si věnovali krátký pohled, při němž si stačili díky spojení vyjasnit své pozice.
„Generále,“ vycentrovala kamera jednoho z Asgardů, což Jacka upřímně pobavilo: „Manželská hádka?“
„Generále, jak jistě víte, asgardská manželství, respektive sexualita,“ pochopil Jackovu narážku: „Jsou několik posledních desetitisíciletí poněkud zastaralou záležitostí a zcela irelevantní,“ uzemnil Odin Jacka způsobem, jako to uměl pouze on, když se do místnosti dostavil Steven, zastupující velitel Omegy.
„Jacku, jak pokračuješ?“ usadil se do svého křesla, na nějž se zaměřila Asgardy ovládaná kamera.
„Jo…“ poškrábal se na hlavě a nechal Heimdalla přeposlat záznamy na Omegu.
„No…“ vypnul několikavteřinový záznam, po němž mohl konečně použít slova, která zcela vystihovala situaci před odletem Apolla na včerejší, respektive dnešní diplomatickou misi: „Já ti to říkal,“ všimnul si, že mu v rohu obrazovky bliká příchozí upozornění: „Jacku?!“
„Hm?“
„Fandral se úspěšně napojil na aschenský centrální počítač,“ četl si zprávu, jejímž adresátem byl právě Fandral, nově uvolněný Asgard, jehož silně komprimované vědomí bylo přibaleno spolu s daty o úmrtí Mollema na datovém krystalu.
„Alespoň jedna dobrá zpráva,“ poslal Heimdall druhou část dat, která Stevenovi zmrazila úsměv: „A kruci…“
„Posledně když se mi tohle honilo hlavou, totálně…“ zasekl se na chvíli: „A mám chuť dát si opáčko,“ všiml si lehkého cukání koutků ve Stevenově kamenné tváři: „Jak je na tom Daedalos?“
„Pořád na Langaře, opravy se trochu protahují, ale na orbitě máme připraveny tři Ha’taky; mám je poslat?“ sahal Steven po svém sluchátku, s jehož pomocí by se mohl spojit se zbylými veliteli jaffských pyramid.
„To nemá smysl, Apollo k Aschenu letělo pětatřicet hodin, ani se ZPM by se sem Ha’taky nedostaly včas…“ promnul si levou část obličeje: „…ale pokud se do několika hodin neozveme a Omega ztratí spojení s lokátorem Apolla, chci, abys převzal velení nad základnou…“ přerušil Jacka Steven: „Jacku…“
„Nech mě domluvit,“ sjednal si Jack prostor, aby mohl dopovědět svoji myšlenku: „Musíš připravit Alianci na plnou invazi Wraithů,“ pochopil zastupující velitel, co tím myslí.
Krom zřejmých příprav vojenského, ale i civilního obyvatelstva bylo předem schválen záložní plán, při němž se měly veškeré vytěžené suroviny potřebné při stavbách vesmírných lodí převézt na Langaru, kde probíhala výstavba nové lodě třídy Langara, přičemž by byla časově, ale i surovinově náročná výstavba první lodě třídy Heroes předčasně pozastavena.
„Bůh s vámi,“ kývnul Steven hlavou směrem k oběma velitelům, kteří před odpojením přenosu mrknuli, načež se oba obrátili směrem ke Gantové: „Gantová, vezměte nás za Wraithy!“


Snad se díl líbil a u příštího dílu :bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron