opět po 14 dnech přináším další díl, tentokráte s pořadovým číslem 8 - začne trochu přituhovat, tak se připoutejte
8. Díl (Kdo jinému jámu kopá,… - He that mischiefs hatches,…)
Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
Nad zataženou Omegou, jejíž mračna již pátý den skrápěla vyprahlý povrch osady hektolitry vody, se v temnu a chladnu vesmíru otevřelo hyperprostorové okno, jejž opustil malý, nenápadný Tel’tak, v jehož kokpitu seděl zasmušilý jaffský mistr, jehož obličej v mnohém připomínal ten, kterým se poslední dny prezentoval velitel této osady, Jack O’Neill.
„Omego, tady Teal’c, žádám o povolení přistát,“ ohlásil se Jaffa pro jistotu ještě jednou, aby mu byl potvrzen přistávací port.
„Teal’cu, tady operační centrum, máte svolení přistát na portu 2, ve směru 3-1-0,“ ozval se v interkomu mladý muž, který pečlivě dohlížel na stále se zhušťující dopravu nad Omegou, kam po několika měsících výstaveb dorazily první orbánské a langarské transportní lodě.
„Rozumím,“ začal se Teal’c opět soustředit na řízení, při němž posadil svoji nákladní loď na pouhých několik týdnů starý asfalt.
Když konečně utichly motory a typický zvuk ustal, z bočního vchodu vystoupila našedivělá hlava Jaffy tmavé pleti. Před nepříjemně chladivými kapkami skryl svoji hlavu kusem látky jeho okrového roucha, který jen lehce připomínal barvy, jimiž se odívali Tok’rové, nynější spoluobyvatelé Galaru. Teal’covi stačilo ujít jen několik desítek metrů, než k němu dorazilo informované „taxi“ v podobě vojenského Humvee.
„Otče,“ vystoupil zpoza volantu Rya’c, jehož řidičské schopnosti se stále zlepšovaly, což se dalo říci i o Cestovatelích, Athosianech a zbylých Jaffech.
„Rya’cu, rád tě vidím synu,“ objali se oba příslušníci stejné krve, po čemž nasedli do auta, které je dopravilo k administrativní budově, kde na ně již čekal Bra’tac, spolu s Jackem. „Teal’cu, brachu, dlouho jsme se neviděli,“ vykvetl po dlouhé době na Jackově tváři nefalšovaný úsměv, který jej alespoň na chvíli odtrhl od myšlenek na Wraithy, jejichž lidožravé ruce se mohly v nejbližších měísích dostat do Mléčné Dráhy, které už tak zvonil umíráček.
„Vskutku,“ věděl naprosto přesně, jaké slovo použít.
„Tak pojďte,“ ukázal na Bra’taca a Teal’ca, k nimž se Rya’c nesměl přidat.
„Pozdravuj ode mě Kar’yn a přichystej pro mě prosím postel, dojdu asi až pozdě večer,“ rozloučil se se synem, který spolu s manželkou a nenarozeným dítětem obýval jeden z pokojů vyššího patra severní budovy Westových trojčat.
„Jistě otče,“ podal si se všemi ruku a nechal se jedním z poručíků odvézt k Westovu komplexu.
Zbylá trojice se poté odebrala do nejbližšího výtahu, který je vyvezl o patro výše, do sekce serrakinského zástupce, Warricka Finna.
„Počkejte,“ zastavil oba Jaffy ťukajíc na dveře sekretariátu, do nějž vešel a stejně rychle vyšel.
„Už je na zasedání,“ pokračovali všichni v chůzi, která končila u připravených prázdných židlí.
„Zdravím,“ přivítal se se všemi a taktéž usedl do křesla, z nějž měl krásný výhled na holografický znak Aliance, rotující kolem dokola.
„Jsme tu…“ přepočítal prázdné židle, které patřily jednomu zástupci Langary a jednomu zástupci Serrakinů.
„Rita má neodkladné jednání se zástupci Tiranijské federace o kompletním otevření poslední části mezistátních hranic kvůli volnému obchodu, jež se snažím za pomoci mých přátel rozběhnout…“ nechal Jonas pokračovat Warricka, jehož zástupce v radě Aliance měl důležité jednání s Tok’ry.
„Nevadí, obejdeme se bez nich,“ započal další summit s pořadovým číslem deset.
Jack si jako obvykle udělal na první straně svého malého deníčku čárku, která horizontálně přeškrtla dřívější čtyři. Frank Brown mezitím přeposlal na všechny zabudované PDAčka soubory, o nichž chtěl Jack v rámci rady hovořit. A nebylo překvapením, že prvním bodem byli Aschenové, kteří nevědomě napáchali nesmírnou škodu.
„Víme už, co se stalo jejich vyslanci?“ zajímal se Jonas, který teď na Omeze kvůli obchodu trávil velice málo času.
„Bohužel, Aschenové s námi odmítají komunikovat a na subprostorové zprávy s žádostí o lékařské zprávy neodpovídají,“ ujal se Frank slova a názorně demonstroval nynější vyhrocenou situaci.
„A doktorka Kellerová?“
„Ani ona, ani doktor Beckett nic nezjistili. Pokud byl otráven, tak látkou, s níž jsme se doposud nesetkali a její vstřebání bylo téměř okamžité.“
„Kdo by mohl nejvíce získat tím, že bychom s Ascheny pokračovali ve válce?“ přemýšlel Teal’c nahlas, vyvolávajíc spoustu otázek a možných odpovědí napříč celým osazenstvem rady Aliance.
„Luciánská Aliance, Ba’al, Praví Jaffové…nebo někdo jiný?“ vyjmenoval Frank všechny možnosti, které se nabízely.
„Někdo jiný?“
„Přece si nemyslíte, že v celé galaxii jsme pouze my? Bůh ví, kolik ras jsme ještě nepotkali a které mohou představovat potenciální riziko, i když si nakrásně nedokážu představit, že by nás právě ten někdo jiný dokázal takhle bodnout do zad,“ neslo se zasedací místností souhlasné: „Hm, hm!“
„Nebo samotní Aschenové…je to banda bezcitných a vypočítavých ignorantů,“ přidal Jack ještě jednu pravděpodobnou možnost.
„Proč by to dělali? Vždyť moc dobře ví, že s našimi silami se nemohou rovnat a kdyby plukovník Ellis nezastavil útok na Galaru, nemuselo k žádným diplomatickým jednáním ani dojít…“ začali se všichni dohadovat a snažili se utvrdit své protějšky o své pravdě, což Halling touto poznámkou rozhodně nechtěl vyvolat.
„Dost!“ snažil se Jack utišit těch pár „vyvolených“, kteří mohli do směřování Aliance mluvit.
„Děkuji,“ dodal otráveně a dal všem jasně najevo, že dnes nemá náladu překřikovat ostatní.
„Ať už to byl kdokoliv, tak nám svým způsobem pomohl vyřešit případné kroky proti Aschenům,“ nechytal se Teal’c o čem Jack mluví.
„Kroky proti Aschenům?“
„Jeden aschenský křižník, zřejmě nějaký prototyp s mezigalaktickým pohonem se svezl s Apollem do Pegasu, kde byl zajat v bitvě nad planetou, kam se z Mléčné Dráhy přemístilo Proclarush, druhé antické město třídy Atlantis,“ zasvětil Teal’ca do nejnovějšího dění v Pegasu, v němž se toho zas až tak moc nezměnilo.
„Druhé město?“
„Tým plukovníka Shepparda na něj narazil při průzkumu Pegasu. Bohužel je v havarijním stavu, ale i přesto je to smrtící zbraň, a i z toho důvodu bylo drženo mimo „veřejný“ záznam,“ vytasil se s apostrofy, kterými dodal celé věci jistou odlehčenost.
„To…to je ale v rozporu se smlouvou, podle níž jste se měli podělit o veškeré důležité informace, které…“ zarazil orbánského zástupce Jack ještě před dokončením myšlenky.
„To nepopírám, ale zkuste se na to podívat z naší perspektivy…to město je to nejmocnější, co kdy Antikové postavili a jako takové, má moc ničit dokonce celé planety…“ navázal na Jackova slova právě Teal’c, který svojí moudrostí ohromoval i mnohem starší a zkušenější Jaffy.
„A proto se o něm nesměl dozvědět nikdo, kdo by jej použil proti vám, či nám,“ sledoval kývajícího Jacka, který v Teal’covi cítil velkou oporu, co se této záležitosti týče.
„To nemění nic na tom, že jste se měl s touto informací s námi podělit,“ nenechal si Kalan vymluvit porušení spojenecké smlouvy.
„A to jsem právě udělal, nebo ne?“
„Em…m…“ zakoktal se Kalan, jehož utrpení přetnul Jack.
„Otázkou zůstává, co s ním provedeme,“ překvapil dokonce i Franka, který o tom, že by se chtěl Jack více zapojit do dění v Pegasu, slyšel prvně.
„Ty opravdu navrhuješ, abychom se vrátili do Pegasu?“ šeptal Frank Jackovi do ucha, tak aby jej nikdo neslyšel.
Nasupeným obličejům se ale nevyhnul, a nakonec byl nucen zopakovat otázku nahlas.
„Teď když o něm víme všichni, mohli bychom jej získat pod naši správu?!“ logicky vystřelil Kalan od boku, což vyvolávalo hned několik zajímavých otázek.
„To bychom si napřed museli poradit s Wraithy, a když bychom si s nimi poradili, museli bychom s městem odletět, protože na maskování už nám znovu neskočí a konečně, jak jej dostat zpod země, abychom jej mohli využít případně i v Mléčné Dráze,“ nastolil jen několik nejdůležitějších otázek, jež by bylo třeba vyřešit.
Než ale mohl kdokoliv odpovědět, ozval se v interkomu Steven Caldwell, který na Daedalovi komunikoval s Chrisem.
„Jacku, rád bych tě transportoval na Daedala, máme příchozí zprávu,“ nedal nikomu krom Franka tušit o, co se jedná.
„Omluvte mě,“ uhladil si kombinézu, když jej Hermiod přenesl na palubu, do Kleinmanovy kajuty.
„Generále,“ přivítal „velitele“ mise její účastník, jehož zarostlé tváře daly znát, že se Chris hodně dlouho neholil.
„Že ti to trvalo, dva týdny si nás nechal čekat,“ pokáral Jack hned zpočátku Chrise, který se jen usmál a ukázal na kameru malý kus žlutého papírku, na němž byla obyčejnou tužkou vypsaná adresa.
„Hermiode, máš ji?“ optal se Chris, načež papír přidržel palcem a ukazováčkem, zatímco druhou rukou jej podpálil.
Jack se Stevenem jen nechápavě sledovali Chrisovo divadlo, kterému ani za mák nerozuměli.
„Hermiode?“
„Adresa planety poblíž území Aschenské konfederace,“ vyjel Hermiod mapu na níž zvýraznil jak území Aschenů, tak adresu, na níž Chris odkazoval.
„A na ní je?“ pobízel Steven Chrise, aby jej konečně přestal napínat.
„To je váš lístek na Destiny a k základně, kterou Luciáni našli před necelým rokem,“ vlil Jackovi novou krev do žil.
„Konečně bychom jim mohli poslat zásoby a několik dobrovolníků, kteří by pomohli s opravou lodě,“ přemýšlel Caldwell, čeho by mohli s touto planetou dosáhnout.
„Klidně se toho ujmi,“ poplácal Jack Stevena po zádech a nechal se přenést zpět na poradu, kde se po jeho odchodu strhla žhavá debata.
Steven mezitím doladil s Chrisem několik posledních detailů, počkal, až se přijmou veškeré zakódované zprávy a vyrazil na můstek, kde vystřídal Kleinmana na pozici velitele Daedala. Dave proto zaujal své dřívější místo, které si stejně jako vždy pečlivě překontroloval a nastavil podle svého nejlepšího uvážení. Meyersová mezitím obdržela povolení opustit orbitu, kam se vydal Suvorov, jehož posádka měla po delší době zasloužené volno.
„Chm…zvláštní pocit, být zase tady,“ pohladil si Caldwell opěrky křesla, v němž strávil dlouhé a někdy velice kruté roky.
„Meyersová, jak jsme daleko od P7K-364?“
„Odhadem zhruba třicet osm hodin,“ prošla si detailní umístění na mapě galaxie, kde si všimnula jisté zajímavosti.
„Generále, možná je to jen náhoda, ale ta planeta se nachází necelých sedm hodin od Langary, jejíž jádro je také z naquadrie,“ zaujala její myšlenka i Hermioda, který tuto zvláštnost přešel bez povšimnutí.
„Ano, je to poněkud neobvyklé, ovšem není to zcela nemožné,“ vysvětloval důvod, proč jej to nijak nevzrušovalo.
„Ale i tak je to zvláštní, zkus se podívat, jestli máme nějaké informace o okolních soustavách, třeba tam podobných soustav a planet bude víc,“ zadal Hermiodovi nový úkol, který ani zdaleka nesouvisel s prací, jíž se chtěl ve volném čase věnovat.
„Jakmile budu mít výsledky, ozvu se vám,“ přenesl své vědomí do jiné části lodě, kde se mohl v klidu a nikým nerušen věnovat kromě své práce i porovnávání dat, z nichž mohl přijít s poměrně zajímavými závěry.
Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
Poté co Aegir vyvedl prázdného Suvorova na orbitu, přenesl několik povolaných osob, aby se starali o obsluhu nejdůležitějších systémů, zatímco stejně jako Hermiod pracoval na projektech, jež vytyčil momentální vůdce Asgardů – Odin, jež byl spolu s Freyrem již několik dlouhých dnů mimo provoz.
„Aegire, proč jsi mě transportoval na palubu?“ díval se spoře oblečený velitel ruského křižníku na hologram asgardského vědce se zcela kamennou tváří.
„Lituji, že jsem vás vyrušil při dovolené plukovníku, ale generál O’Neill nařídil váš okamžitý nástup do služby,“ sledoval operátory zbraní a motorů, jak nechápavě koukají skrz průzor můstku.
„Kde je Daedalos?“
„Daedalos musel nečekaně odletět mimo sluneční soustavu,“ nechtěl prozradit o, co šlo.
„Sovolyove, kontaktujte i zbytek posádky a připravte je na případný transport, pokud by došlo k pohotovostní situaci,“ posadil se Grigorij Smirnov do svého křesla, kde pokračoval v rozjímání, z nějž jej Aegir vyrušil.
Generál O’Neill mezitím přerušil velice hlučnou a plodnou debatu na téma Proclarush, jež se v hledáčku Aliance objevilo jen díky Aschenům.
„Děkuji…děkuji,“ ztišil při druhém slovu hlas na obyčejnou hladinu, když se ruch konečně utišil.
„K Proclarush se můžeme vrátit později,“ podíval se zběžně po místnosti, zdali někdo oponuje, ale když nikdo nic nenamítal, pokračoval ve své myšlence, jíž chtěl věnovat Teal’covi, jehož dvoutýdenní mise jej teď zajímala ze všeho nejvíc.
„Teal’cu, můžeš…“
Snědý Jaffa jen kývnul na znamení souhlasu a zapojil do volného slotu vedle svého PDA datový krystal, na nějž zaznamenával obrovská množství dat jak z orbit, tak povrchů planet, jež navštívil. Místo loga Aliance se tak postupně objevovaly jednotlivé planety, vedle nichž pulzovaly sedmimístné adresy, naproti nimž bylo u některých jaffské, či pozemské pojmenování.
„Koukám, že ses činil,“ procházel si Jack seznam planet, jež během čtrnácti dnů navštívil a kde pro Alianci zjišťoval velice důležité informace.
„Vskutku,“ použil dnes již poněkolikáté své nejoblíbenější slovo.
I tak jeho obličej nezdobil příliš veselý obličej, jenž u něj stejně nebyl moc často k vidění.
„Teal’cu, co se děje?“ sledoval Bra’tac svého nejlepšího přítele, jehož znal tak dobře, že před ním svalnatý Jaffa nemohl skrýt své obavy.
Všichni pochopitelně zbystřili a doslova jej propalovali svým zvídavým pohledem, jenž nenechával na Teal’covi jedinou nit suchou. Studené kapičky potu stékali po pulzující spánkové žíle, vytvářejíc na typickém jaffském hávu mokré slané kruhy.
„Ba’al…“ na chvíli zastavil a překlikl na svém PDA obraz, kde bylo několik zpráv v goa’uldštině, jíž rozuměl pouze Bra’tac.
I jeho úsměv velice rychle ztuhnul, když přečetl prostřední pasáž kratší zprávy, jíž zaslal jeden z opozičních vůdců, který byl do své funkce zvolen jen před několika dny. Oba Jaffové si vyměnili vystrašené pohledy a jen pro své bezpečí svlažili svá hrdla.
Hydra, Faragutská soustava, 16. Října 2010
Daniel právě opustil ošetřovnu základny, kde se Megan, kormidelnice havarovaného Hammonda doslova mílovými kroky zotavovala z nepříjemného a život beroucího zranění břišní dutiny. Kevin nikdy neopustil její lůžko na více než několik hodin, během nichž byl potřebný při evakuaci zbytku osady, jíž se naštěstí průzkum blízkého okolí vyhnul velkým obloukem. I díky tomu se všech třicet sedm pozemšťanů ocitlo opět pod jednou střechou, jejíž minerál tvořil naprosto perfektní a doposud žádnými senzory neproniknutelný deštník, jejž využívali i Asgardé, kterým tato základna po jejím vybudování patřila.
„Kevine, jak je Megan?“ přisedla si místo Daniela Sam, jejíž fyzický, i psychický stav se po nalezení základny rapidně zlepšil.
„Frigga jí dnes poprvé probudila, ale stále je slabá,“ ucítil na svém rameni hebké, čirou vodou zvlhčené ruce.
Jen jako důkaz díků otočil svoji hlavu doprava a ukázal Sam velký, leč lehce nucený úsměv, kterým od havárie rozhodně šetřil.
„Jo…nechám vás o samotě,“ odlepila svoji ruku z holého ramene, které nebylo oproti klíční kosti přikryto bílým pórovaným tílkem.
Sama přitom zamířila k malé šedé skříňce, skrz jejíž čiré sklo uviděla svůj malý, oranžový cíl, na jehož štítku se pyšnilo dlouhé anglické jméno – Citalopram. Sam pomalu a nikým nepozorována přistoupila ke skříňce, lehce se pokrčila v kolenech, a když ve své ruce ucítila klíček, velice pomalu jím otočila, aby nebylo slyšet cvaknutí, které se ztratilo v Kevinově náhlém kašli. Sam po paměti nahmatala tubičku, opět zavřela skříňku a stejně jako před chvílí, nikým nepozorována vyklouzla z ošetřovny, jejíž vzduchotěsné dveře, vyloudily lehce vrzavý zvuk. Doktorem Noonenem školená sestra zvedla oči od počítače a jen pohlédla na vzdalující se záda, která se ztratila ve chvíli, kdy spodní část dveří zakryla vše na druhé straně.
„Friggo?!“
Naprosto dokonalý obraz Odinovi ženy se objevil jen několik desetin vteřiny po vyslovení svého jména, což lehce zamyšlenou sestřičku zaskočilo, i když s jejím brzkým příchodem počítala.
„Slečno Jordanová, co pro vás mohu udělat?“
„Stačí Katie, ale to už jsem ti přece jednou říkala,“ zvedla oči k zářící Frizze, která od objevení mlčela a vyčkávala, proč Katie volala.
„Ale proč jsem tě zavolala…“ ukázala na skříňku, v níž chyběla předem připravená butylka.
„Plukovník Carterová tu již byla?“
„Ano, před malou chvílí odešla…ale to bys měla vědět, když jsi uměla inteligence, která zde může naprosto vše…“ nechápala Katie, proč je Frigga tak překvapená.
„Ano to jsem, ale ne v pravém slova smyslu.“
„To nechápu.“
„Svým způsobem jsem umělá inteligence, ale v základu jsem jen překopírované vědomí živé bytosti, která se dobrovolně nabídla, že bude svého manžela doprovázet alespoň touto cestou,“ vyřešila její malé dilema jen z části.
„No a?“
„To znamená, že mé vědomí není uměle vytvořeno, a proto není možné, aby se dělilo mezi příliš mnoho úkolů zároveň, i když došlo k několika úpravám, které mi práci velice ulehčily,“ rozsvítila se Kate v hlavě žárovka, značící typický moment pochopení.
„Aha…už to chápu, děkuji,“ úplně zapomněla, proč vlastně Friggu volala, což Asgardce vlastně nevadilo, protože její krátkodobá paměť přece jen pracovala na místo analogového, digitálním procesem, díky čemuž věděla, co má teď udělat.
Mléčná Dráha, Omega, 16. Října 2010
„Teal’cu, můžete nám to prosím zopakovat znovu?” seděl Halling s vytřeštěnými oči, jako by viděl ducha: „Já, já to nechápu…“ snažil se pochopit princip, který mu Teal’c popsal.
„Ba’al, dřívější vůdce Vládců soustav, přišel na způsob, jak zablokovat účinky Tretoninu…“
Jack s Frankem jen s otevřenými ústy a vyvalenýma očima zpracovávali poslední informaci a ani si nevšimli, že lehce podobný výraz měli zástupci Cestovatelů a Athosianů, jejichž obličej se kroutil naprostou nechápavostí.
„Promiňte, ale co je Tretonin?“ opřela se Katana o opěrku své židle.
„Tretonin je chemická sloučenina vytvořená Pangarany z těl samotných symbiontů. Tím dosáhli významného úspěchu, protože tímto lékem dokázali zcela nahradit imunitní systém všech Jaffů, jejichž symbionti byli Tretoninem zabiti a následně vyplaveni z břišních vaků…“ zapojil Kalan své „mozkové nanity“, které mu dopřály to potěšení, být v této oblasti nejchytřejší ze všech přítomných.
„Vlastně ten lék vyvinuli Tok’rové…“ opravil Kalana Jack, jehož nálada opět o něco klesla.
„Ano, ale ti jen udělali poslední nezbytné úpravy, aby lék fungoval tak jak má. Museli přitom nahradit poškozené genetické informace, jež byly záměrně implementovány jejich královnou – Egerií,“ nenechal se Kalan vyvézt z omylu.
„Emm…děkuji,“ prohrábnul si Halling plnovous, který již několik týdnů nezkracoval.
„Chápu, že to pro vás musí být těžké pochopit…“ rýpnul Kalan do vosího hnízda.
„To že nemáme v mozku nanity, které by nám poskytovaly informace, které bychom potřebovali, ještě neznamená, že jsme méně inteligentní než vy…“ opřela se Katana o své ruce, což doprovázelo nepříjemné křupání v kloubech.
„To jsem ani v nej…“
„Mně je úplně jedno j…“
„Dost!“ utnul počínající rozepři Jack, který tušil, jak se to nakonec vyvine.
„Kalan tím jistě nechtěl říct, že jste méně inteligentní, jen tím chtěl neznačit, že to při prvním slyšení může být těžší na pochopení…sakra vždyť ani já to nechápu, a to jsem u prvního představení a použití léku byl…“ zase se uklidnil a již klidným hlasem pobídl Teal’ca.
„Ano, jak jsem již říkal, Ba’al vytvořil zcela nový druh symbiontů, na něž nepůsobí Tretonin,“ zopakoval jen pro pořádek první větu, kterou jeho vyprávění vlastně i skončilo.
„Tito symbionti navíc potlačují hostitelovo vědomí, čímž vlastně splňují Ba’alem „naprogramované“ příkazy.“
„Pokud ale potlačují hostitele, měli by být snáze odhalitelní, pokud se nepletu, ne?“ snažil se Kalan přispět svými znalostmi.
„Ano, ale jen díky lehkým výkyvům v chování, které však poznají jen blízcí přátelé…tím chci říct, že vlastně nevíme, kolik procent Jaffů má nové symbionty implantováno…“
„Teal’cu, to prozatím stačí. Teď běž prosím na ošetřovnu a nech se vyšetřit, ochranka tě doprovodí,“ zastavil Jack svého přítele před koncem jeho myšlenky.
Čtveřice mužů prošla dvoukřídlými dveřmi, obestupujíce snědného Jaffu, který se jen uklonil a v doprovodu bezpečnostního týmu se nechal doprovodit na ošetřovnu.
„Bra’tacu, budu po vás chtít seznam všech Jaffů, kteří v posledních měsících opustili a přišli na Omegu. Musíme si být jistí, že zde Ba’al nemá své lidi,“ nechal odejít i druhého zástupce jaffského lidu, který se tak ocitnul v imaginární karanténě.
Hydra, Faragutská soustava, 17. Října 2010
Kevin, Daniel, Katie a doktor Noonen společně již několik dlouhých minut sledovali velice znepokojivé záběry Samina pokoje. Ač to Daniel i zbytek osazenstvo shledávalo amorálním, nebyla jiná možnost.
„Sakra, kéž bych jí aspoň mohl pomoci…“ sledoval Daniel svoji dlouholetou kolegyni a přítelkyni, jejíž psychický, ale i fyzický stav se po poměrně klidném dni rapidně zhoršil.
„Nemůžete, musí si tím projít sama, jestli se chce vrátit do stavu, kdy byla schopna velet lodi a nám všem…“ obhlédl velkou počítačovou místnost, v jejímž středu předlo obrovské asgardské jádro.
Silně bušící srdce, nadměrné pocení, třesot rukou, špatné dýchání…jen krátký a stručný výčet příznaků, které provázely Sam, která seděla na své posteli s rukama objímajícíma pokrčené nohy.
„Oh, say! can you see by the dawn's early light, What so proudly we hailed…“
Za zpěvu národní hymny se Sam spustily slzy po lících nechávajíce vyděšené kolegy a přátelé v šoku, naprosto bezmocné. Jen Frigga sledovala tuto „scénu“ se zájmem a zaznamenávala vše, co by jí mohlo do budoucna pomoci předcházet podobným stavům u jiných členů pozemské posádky.
„A dost…“ prásknul Daniel do stolu, nechávajíc za svými zády všechny tři spolupozorovatele, přičemž si to poměrně dlouhou stroze vyzdobenou chodbou namířil na ubikace.
Paprsky světel protnuly naprostou tmu Samina pokoje, čímž ji Daniel nechtěně oslepil a přidal k prvotním příznakům i silnou bolest hlavy.
„Zhasni!“ vykřikla Sam směrem k Danielovi, k němuž letěl kromě několika peprných slov i bílý natrhlý polštář.
Daniel jen taktak uskočil, aby se musel vyhýbat pěstem, které Sam ke svému příteli vyslala.
„Běž-pryč!“ křičela stále dokola a snažila se Daniela zasáhnout, aby docílila svého.
Daniel však chytil Sam za ruce, otočil ji o sto osmdesát stupňů a silným stiskem ji uklidnil, přičemž se spolu s ní posadil na postel.
„Nech mě…“ snažila se ještě vymanit z náruče svého přítele, než jej s povolením stisku objala a začala jej zběsile líbat.
Daniel v první chvíli ucuknul, ale hned na to opětoval Saminu snahu, která byla možná jen otázkou času.
„Mno…tak to jsem nečekal,“ poškrábal se doktor Noonen na zátylku sledujíc stejně překvapené výrazy Kevina i Katie.
„Ale třeba jí to pomůže.“
Mléčná Dráha, Omega, 17. Října 2010
Velitel vzdálené mimozemské základny se po poměrně kvalitním a vydatném spánku pomalu probouzel z poslední fáze spánku, při níž se otupělé smysly pomalu probouzely a zapínaly do běžného provozního „módu“. Jack přehodil vysportovanou, leč lehce silnější nohu přes peřinu, když jej na tvář políbila Penny.
„Hm? Co…co se děje?“ promnul si Jack oči, a co nejrychleji se přetočil k Penny, jejíž dlouhé blonďaté vlasy ležely stejně jako ona na polštáři.
„Nic, jen už nemůžu spát…“ začala prsty hladit Jackovu zarostlou hruď.
Hebkými polštářky hladila a lechtala zároveň, a když Jack neodporoval, začala brouzdat do nižších poloh, v nichž už to začínalo být mnohem zajímavější. V té nejnevhodnější a pro Jacka nejlepší chvíli však zasáhl někdo jiný.
„Jacku, Penny, omlouvám se, že vyrušuji vaše sexuální hrátky, ale…“
„Co to sakra?“ vylekal se Jack a málem při tom uhodil Penny do obličeje.
„Odine, neumíš klepat?“
„Očividně?!“ prošel rámem postele mezi Penny a Jacka.
Penny doslova vyletěla z postele a vůbec jí nevadilo, že ji Odin vidí v negližé.
„Zavolej, až ten Asgard bude pryč z mého bytu,“ odklusala Penny do koupelny, přičemž neopomněla melodramaticky prásknout s dveřmi.
Odin jen s údivem sledoval pro něj přehnanou situaci, kterou mu ale Jack s radostí a chutí vysvětlil.
„Hormony…“ vstal z postele a oblékl si přes židli hozenou uniformu.
V doprovodu malého Asgarda pak opustil svůj byt a přes výtah, přejel pětačtyřicet pater do přízemí, odkud vedla jen jedna cesta z Westova komplexu. Odin vyčkal Jackova příchodu a jen co jej viděl protínat rám prosklených dveří, jal se vysvětlování, proč oprava jádra trvala technikům tak dlouho. Oproti tomu Jack shrnul události posledních týdnů, které Odina vrhly alespoň částečně do světla, i když ty dva ztracené týdny jen těžko něco nahradí.
Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
V záři hyperprostorového okna se na souřadnicích získaných Chrisem objevila zcela osamocená pozemská loď, jejímž cílem byla nejnovější základna úhlavních nepřátel – Luciánské Aliance. Všichni členové posádky se již před několika minutami dostavili na předem určená pracovní místa, z nichž mohl každý přidat ruku k dílu.
„Generále, jsme na určených souřadnicích,“ ujistila Meyersová Caldwella, že je loď na správných souřadnicích.
„Dave, spusť skenování soustavy a najdi nám planetu s naquadriovým jádrem,“ otočil své křeslo o devadesát stupňů, aby se mohl lépe dívat na velkou boční obrazovku, kde se vykreslovala mapa sluneční soustavy.
„Generále, u druhé planety senzory zaznamenaly prozatím neznámou anomálii,“ přiblížil Hermiod malý čtverec v němž blikala ona anomálie.
„Meyersová, nějaké nepřátelské lodě?“
„Negativní, generále.“
„Dave, jen pro jistotu nabij zbraně a posil štíty na sto procent. Něco mi tady nesedí,“ pohladil se na oholené bradě, když je Meyersová vzala blíž ke druhé planetě, která mohla skrývat cíl mise.
Hermiod se proto ujal podrobného skenování, které bylo se zmenšující se vzdáleností přesnější. Když se Daedalos dostal na vzdálenost pouhých několika desítek tisíc kilometrů, zastavil Hermiod loď.
„Meyersová…“
„T-to jsem nebyla já, generále,“ snažila se najít jakoukoli stopu poruchy nebo čehokoli, co by jí napovědělo, proč Daedalos letí jen setrvačností a zpomaluje pomocí trysek, které není schopna vypnout.
„Tak kdo?“ chtěl otázkou přivolat Hermioda, který se ale zabýval zprávou, která zrovna přišla.
„Stevene, doufám, že tu zprávu dostanete včas. Buďte tam velice opatrní, máme podezření, že jsme Luciánské Alianci skočili na špek…“ objevil se před hlavní obrazovkou Hermiod, jehož výraz a rozpůlený obraz ukazující krom videa i maskovaný satelit vysílající signál ven ze soustavy, mluvil za vše.
To ale bylo to poslední, co teď posádku zajímalo, protože se přímo před nimi objevilo osm plně připravených a palbu spouštějících Ha’taků, jejichž jediným cílem bylo zničení, nebo zajetí pozemského křižníku, s jehož silou se dosud mohly rovnat jen Ba’alovy mateřské lodě, aschenské křižníky a orbánský Ophrys.
„Nenechte je uniknout,“ křičel velitel útočné formace do interkomu, který byl napojen na všechny pálící lodě, jejichž útroby opouštělo obrovské množství menších, za to mrštných smrtících kluzáků.
Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Jack s Odinem právě sjížděli výtahem o několik pater níže, do místnosti s jádrem, kde se velké množství techniků a vědců snažilo zapojit poslední datové krystaly.
„Jak to jde, bando?“
„Generále?! Co tady…“ koktal ze sebe šéfinženýr, který se na zprovoznění jádra podílel ze všech nejvíc.
„Odin mi chtěl něco ukázat,“ pobídl malého šedého mužíčka, aby mu na přidružené obrazovce pustil záznam, s nímž se chtěl podělit.
2. října 2010
Naprosto prázdnými chodbami, jimiž snad jen jednou za několik minut prošla nějaká hlídka, se v utlumené záři běžně užívaných světel procházela kšiltovkou zahalená postava středně velkého, krapet kypřejšího muže v zelené vojenské uniformě. Bez frček, bez insignií, a hlavně bez jmenovky, díky čemuž nemohly kamery umístěné u stropu zaznamenat, o koho jde. Senzorům však nikdo nemohl uniknout, a proto nebylo divu, že se ona tajemná osoba vydala zrovna do místnosti, kde se veškerá data shromažďovala a kdokoliv si z nich mohl zjistit, cokoliv by potřeboval. S rukou za zády se vcelku rychle přiblížil na doslech debatující dvojice mladých mužů, kteří dnes sloužili svoji službu u místnosti s asgardským jádrem. Oba taky ihned zpozorněli, když muž, kterého snímaly kamery, narušil bezpečnostní pásmo okolo místnosti, do níž měli přístup jen generálové a se zvláštním povolením spolu se speciální kartou technikové či jiní, kdo mohl mít důvod k návštěvě. Právě ona speciální karta visela na přední náprsní kapse, kterou osoba vytáhla a s povolením dvojice bodyguardů prošla k jádru.
„Chvíli se zdržím,“ ujistil dvojici mužů, že u jádra možná stráví trochu víc času než většina návštěvníků.
„Ten hlas znám,“ snažil se Jack lehce zkreslený hlas přiřadit ke konkrétnímu obličeji.
„Počkej si,“ nenechal Odin Jacka moc dlouho přemýšlet, aby nevyprchalo překvapení, které si pro něj přichystal.
„No jo, porád…“ pustil Odin pokračování záznamu, který našel na záložním paměťovém disku, který byl do jádra přidán dodatečně po posledním incidentu z loňského října na Atlantidě, od nějž uběhl již více než rok.
Když dveře uzavřely průchozí prostor a záklapky zapadly do svého uzamykacího mechanismu, prohlédla si osoba celou místnost, po čemž zamířila k samotnému jádru. Tajemný muž otevřel zásuvku s čirými, prosvětlenými paměťovými krystaly, jimiž ihned po zhmotnění Asgardů prohnal několik olověných kulek, jež byly utišeny tlumičem. V momentě protnutí křehkých krystalů došlo k malému jiskření, které vyústilo v kompletní výpadek energie jádra, s čímž skončil i přenos, který Jackovi nedal příliš odpovědí, o nichž se domníval, že je chce Odin poskytnout.
„Emm…já myslel, že mi chceš ukázat, kdo to tady celý poslal na několik hodin do kytek a vás na dva týdny?“ dobíral se Jack Odina jen do chvíle, než mu s úsměvem na tváři zapnul i druhý záznam, v němž se pachatel konečně ukázal v plném světle.
Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
V záři mohutné vše spalující exploze se Daedalos prohnal kolem čtyř zbylých Ha’taků, jež na vcelku malém bojišti zůstaly. Meyersová strhnula kormidlo doprava a umožnila tak Kleinmanovi zavzpomínat na staré dobré časy, kdy spolu jako neporazitelná dvojice odpravovali jednu nepřátelskou loď za druhou, čemuž dnes Luciánská Aliance chtěla udělat přítrž a rozhodně k tomu neměla daleko.
„Naše štíty toho už moc nevydrží, pane,“ byl pro jednou rád, že tomu všemu nemusí velet, když mu za zády prskala zpětnovazební energie, s níž se pozemští, potažmo spojenečtí inženýři prozatím nedokázali zcela vyrovnat.
„Hermiode, snaž se uchránit hypermotory poškození, v nejhorším skočíme pryč, ale do té doby…“
„Do té doby chcete získat jednu loď a zjistit, jak nás mohli chytit do pasti?“ počkal si na kývnutí, přičemž se vrátil ke své předchozí práci, jíž nebylo nic jiného než nabourávání se do počítačů nepřátelských lodí.
Naneštěstí pro Omegu a Daedala prošly luciánské Ha’taky významnou úpravou, která Caldwellovi a jeho posádce výrazně ztěžovala práci. I přesto Daedalos bojoval, seč mu síly stačily, což se podepsalo na oslabení štítů pátého černozlatého kolosu.
„Generále, než byla čtvrtá nepřátelská loď zničena autodestrukcí, podařilo se mi prolomit tři z osmi bezpečnostních protokolů, jimiž Luciáni zabezpečili svoji loď…“
„A?“
„Zdá se, že vylepšili své počítače o aschenské algoritmy, čemuž by odpovídaly i posílené štíty a zbraně, s nimiž se Daedalos v takovém množství nemůže vyrovnat,“ dořekl větu právě včas, aby mohl zase zmizet v proudu informací, kterým se zastavil na první bariéře, s jejímž prolomením neměl po první zkušenosti sebemenší problém. Následně druhý a pak i třetí, kterým projel jak nůž máslem. Než ale mohl přikročit k pátému bezpečnostnímu protokolu, musel se vypořádat se čtvrtým, který jej zastavil stejně tak, jako lodní štít energetický puls.
„Měl by si trochu pohnout,“ kouknul se Caldwell po své pravici na potícího se zbraňového, jehož obrazovka začala ukazovat stav štítů pod patnáct procent.
„Strojovno, jak je na tom hyperpohon?“
„Drží…prozatím, ale pokud budete chtít skočit až na Omegu, tak na to rovnou zapomeňte,“ neskrýval šéfinženýr špatné rozpoložení, s nímž do této sluneční soustavy nepřiletěl.
„Beru na vědomí,“ pronesl svá poslední slova jen do větru, bez zapnutého interkomu, aby jej odpůrce jeho strategie neslyšel.
Další a další přilétající energie zatápěla už tak přetěžovaným štítovým emitorům, jejichž plně funkční počet klesl na pouhou polovinu, což se i při největších vesmírných bitvách lodi třídy Daedalos ještě nestalo. I to svědčilo o zarputilosti organizace okolo Kivy, která svoji Alianci držela pevně za pačesy. Pulsy se jen hrnuly na nepropustnou bílou bariéru, v níž se začaly dělat malá okýnka, malé díry, kterými při přesných střelách mohla energie projít skrz a vyřadit loď částečně, nebo úplně z provozu. Jeden z nich tu malou, pro zásah dělanou díru našel a strefil místo v bezprostřední blízkosti záložní řídící místnosti, jejíž osazenstvo i neupevněné předměty popadaly na zem.
„To by stačilo, vypadneme odsud,“ prásknul Caldwell do bot a vyčkával, až se před Daedalem objeví fialový fenomén značící ústí subprostorového tunelu.
Než ale stihl kdokoliv poslat Daedala pryč, jeho štít kompletně zkolaboval nechávaje začernalý trup odkrytý zbraním čtyř zbylých Ha’taků, z nichž byly už jen tři bojeschopné. I to stačilo na kompletní vyřazení lodě i asgardského jádra z provozu. Daedalos zůstal sám, bez pomoci…v rukou Luciánské Aliance.
Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Odin právě utnul druhý záznam, na němž byl zcela zřetelně vidět pachatel, který zřejmě otrávil Mollema a následně zničil veškeré důkazy, a právě tento záznam, který skončil ve chvíli, kdy Mollem upustil skleničku a upadl v bolestné agónii na podlahu.
„Je mi líto Jacku, ale musel jsem ti to ukázat…“ zůstal Odin stát na místě jako přikovaný, i když to nebylo z důvodu, že by byl znovu překvapen.
„Tohle prozatím zůstane mezi námi, nikdo ani necekne,“ zmohl se Jack na jediná slova, která jej v tu chvíli napadla.
„Já…já si to vyřeším…“ podíval se po každém v místnosti: „…sám!“
Jack poté odešel, zabouchl za sebou dveře a zamířil do své pracovny. Přes dva výtahy a několikero dveří protnul pomyslnou hranici pozemské sekce nadzemní části základny, otevřel pravou stranu dvoukřídlých dveří a s naprostou přesností prošel celou sekci i se zavřenýma očima. Jen co otevřel dveře od přijímací místnosti, Penny na něm mohla oči nechat.
„Zlato, co se děje?“
Jack bez jediného slova prošel do své kanceláře, sednul za svůj stůl, rozepnul uniformu a otevřel nejvyšší šuplík svého stolu, kde stál načatý Jack Daniel’s, který tu zrál z posledního Jackova tažení. Do skleničky nalil opravdu na dno, kopnul to do sebe a sklenici spolu s alkoholem schoval opět na své místo.
„Jacku?“ zavřela za sebou Penny dveře a pomalu přešla za svého přítele.
Její jemné malé ruce uchopily trapézové svaly a jemným stlačením a povolením začala Jacka masírovat. Lehce se sklonila, natočila hlavu a políbila jej na tvář.
„Netaj přede mnou nic…“ vytáhla nejroztomilejší psí oči, které uměla a přešla si sednout do křesla pro návštěvníky.
„Chmm…“ zamyslel se velitel základny, položil sepjaté ruce na desku stolu a zadíval se Penny do jejich krásných očí: „Odin mi právě ukázal, kdo otrávil Mollema a téměř zničil asgardské Jádro,“ zaskočil nevěřící Penny, která se posledních pár dnů musela obejít bez funkční databáze, díky čemuž nemohla vykonávat svoji práci na sto procent.
„Vypadáš, jako bys to byl ty sám…“
„Hm, možná bych se cítil o trochu líp, ale nemusíš se o mě bát,“ odmítal si připustit pravdu.
„No ták…“ pobízela Penny otce svého dítěte, který konečně podlehl a teprve teď Penny vyrazil dech: „Frank…Frank Brown!“ sáhnul opět do své zásobárny a nalil si ještě jednoho malého „frťana“ na kuráž.
Mléčná Dráha, P7K-364, 18. Října 2010
Daedalova paluba se již několik dlouhých minut hemžila luciánskými jednotkami, kterých každou sekundou přibývalo po čerstvých jednotlivcích, kteří pacifikovali a „uskladňovali“ pozemské jednotky, jejichž řady po několika tvrdých direktech energetických pulzů opustilo několik členů, mezi nimiž nechyběl šéfinženýr Daedala spolu s početnou osádkou záložní řídící místnosti, která byla první explozi nejblíže.
„Podle seznamu, který máme, chybí šéfinženýr Pawlowski, kde je?“ přistoupil ke Kleinmanovi velitel luciánských jednotek, držící v jedné ruce zbraň a ve druhé PDA.
„Když nás necháš zprovoznit asgardské jádro, tak ti to mile rád řeknu.“
„Jo, jsem si celkem jist, že to neudělám…jsem si moc dobře vědom toho, co ten váš malý Asgard…“ zvedl obočí a zkřivil ústa do ironické verze úsměvu na Caldwella, který stál vedle Davea: „…Hermiod, umí.“
„Já to umím taky,“ objevil se vedle dvojice velitelů Daedala Aegir, který transportoval veškeré luciánské jednotky do volného vesmíru, vytvářejíc kolem Daedala „neprůstřelné“ pole trosek zničených Ha’taků.
„Aegire?“ vytřeštili Kleinman s Caldwellem oči, když se Daedalos lehce otřásl.
„Generál O’Neill poslal Suvorova spolu s Ophrysem na pomoc,“ nemusel říkat víc, když se všichni rozběhli ke svým stanovištím, aby mohli dát loď co nejdříve do provozuschopného stavu, který by zajišťoval alespoň to nejnutnější k delšímu přežití.
Venku se mezitím rozhostila jednostranná bitva, přičemž na jedné straně stála pětice černozlatých kolosů, proti nimž stál Suvorov, k němuž se o necelou minutu později přidal i Ophrys, který pálil z opačného směru než pozemský bitevník. Obě „linie“ zcvaknuly nepřítele do kleští, z nichž však byla vcelku lehká cesta ven. Obě křídla opustila formaci a co nejvyšší rychlostí začala kroužit kolem svých cílů pálíce co zbraňové baterie stačily a nebylo to zrovna málo. Zbylé tři Ha’taky buď opravovaly svá poškození anebo sloužily jako podpora pro kroužící spojence, kteří pro dvojici aliančních křižníků tvořily mnohem větší nebezpečí.
„Aegire, jak to tam vypadá?“ optal se během kratičké volné chvilky Smirnov, který se jako velitel v dřívějších bitvách více než osvědčil.
„Daedalos je silně poškozen, několik členů posádky bylo zabito, další lehce či středně silně zraněni. Asgardské jádro nefunkční a spolu s ním i mnoho senzorových stanovišť,“ shrnul nejdůležitější fakta, když se před můstkem chráněným posíleným štítem silně zablesklo.
„Luciáni do zbraní pumpují enormní množství energie,“ přepnula na krátkou chvíli Lena svoji obrazovku, která vykreslovala procentní nárůst síly zbraní.
„Jsou o padesát procent silnější než dříve,“ vrátila se zpět k senzorickému vyobrazení nejbližšího okolí, v němž se přestřelka odehrávala.
„To jim stejně nepomůže,“ podíval se směrem do kamery, která snímala jeho obličej, přenášející jej na Ophryse, jehož dronová sila opustilo na sedmdesát trubců.
Zlatavé chobotničky rozzářily nejbližší okolí své letové dráhy nechávajíce za svými zády ostřelovaného Ophryse, jehož štít držel stabilní hodnoty a klesal jen po malých krůčcích, což se dalo říct i o Suvorovovi. Zlatě zářící linie razily své cesty skrz nevyužitá pole trosek až k Luciánským Ha‘takům které krom evidentního posílení přišly i se zcela novým esem v rukávu – multifázovými, dronům odolnými štíty, jimiž se pyšnily lodě třídy Daedalos i Ophrys.
„Do hajzlu,“ nechal se Smirnov jen lehce vyvézt z rovnováhy, která však na plně soustředící se posádce nenechala žádné hluboké šrámy, které by snižovaly efektivitu boje.
Ba naopak. Aegir konečně využil vědci vytvořeného programu, který ulehčoval dříve manuální, nyní „automatické“ navyšování síly pozemských zbraní, které tak začaly plnit svoji roli dominantního predátora. Tyrkysové paprsky obou plavidel redukovaly luciánské šance na vítězství na minimum, což vyústilo v celkem pochopitelný ústup zbylých plavidel, jejichž výstavba byla pro Luciány velice náročná a drahá. I přesto si ale stihly udělat malou škvíru do umělého pole trosek díky čemuž, se několik zásahů dostalo na trup a posléze hlouběji do útrob Daedala, jemuž reálně hrozila exploze.
„Aegire, transportuje posádku Daedala na naši palubu, zařval Smirnov,“ pozorujíc malé záblesky skrze přední průzor můstku.
Mléčná Dráha, Omega, O den dříve
Jack posílený dvěma panáky načaté whisky se v doprovodu Johnova a Evanova týmu přiblížil na deset metrů od Frankovi kanceláře. Bez jediného náznaku „slušnosti“ Jack rozrazil modrobílé dveře a bez jediného slova se zastavil přímo před telefonujícím přítelem.
„Em, zlato, zavolám ti za chvilku…“ položil Frank telefon a s nechápavým výrazem pohleděl na plně ozbrojené jednotky nejvytěžovanějších týmů Omegy.
„Na dnešek je naplánovaná nějaká mise mimo Omegu?“ překontroloval prsty na kohoutcích, připravené kdykoli reagovat.
„Ronone?“ otočil se Jack na satedského hromotluka, který si prorazil cestu mezi Johnem a Evanem, který stáhl prst z kohoutku a dal jej rovnoběžně s hlavní.
„Co, co…“ nevěděl jak reagovat na Rononovu ruku, která vytáhla silnějšího generála za límec.
„Co si to dovoluješ, ty…ty hovado…“ přepnul se Frankovi „switch“ v mozku.
„Konečně jste si dali dva a dva dohromady? Že vám to ale trvalo…“ vysmíval se ztuhlému Jackovi, který svého nejlepšího přítele sotva poznával.
I Ronon měl co dělat, aby Franka udržel pod kontrolou a nebylo proto divu, že si i přes výslovný zákaz zjednal respekt nejednou ranou do žeber, či podkoleních vazů.
„Ronone!“ osočil Jack nejsilnějšího muže v místnosti, který jen rozhodil rukama, a když chtěl Frank využít situace, zase jej chytil za pomačkaný límec a přidal mu ránu do zad.
„Johne, odveďte ho do výslechové místnosti 15D!“ promnul si oči a sledoval, jak se do Frankovy kanceláře dobývá jeho přítelkyně Carrie s uplakanýma očima v dlaních.
Výslechová místnost 15D
Frank již nějakou dobu seděl se zakrváceným obličejem od Rononova posledního direktu přivázán rukama k židli, k níž měl připoutané nohy, aby si to neštrůdloval po místnosti a aby si „náhodou“ neublížil.
„Generále, jak dlouho ho tam chcete takhle držet?“ překřížil John ruce na prsou a sledoval o neprůstřelné sklo opřeného Ronona, jehož kluby měly menší krvavé oděrky.
„Dokud Tok’rové nepřinesou to svoje udělátko, který nám zde nechtěli nechat,“ ozval se alarm spolu s typickým hlášením: „MIMOZEMSKÁ AKTIVACE BRÁNY!“, značící, že hosté právě dorazili.
S malým kufříkem po své pravici se Elder v doprovodu dvoučlenného bezpečnostního týmu dopravil až na patnácté patro, kde se výslechová místnost nacházela. Jack jej doprovodil do místnosti a s neobvyklou pečlivostí sledoval celý proces propojování Frankova mozku se zařízením, k němuž Freyr opět vytvořil holografické zobrazovací rozhraní.
„Freyre,“ přivítal se Elder s malým Asgardem, který si oproti Odinovi nemohl nechat tuto zvláštní situaci ujít.
„Eldere,“ vyměnil si zdvořilostní konvence, po nichž následoval nepříjemný zvuk s bolestnou grimasou, při níž Frank vyloudil i malé syknutí.
Elder pak navolil předem vytvořený program, s jehož pomocí uvedl Franka do kómatu podobného stavu, v němž bylo mnohem snazší identifikovat škodlivý „program“, o němž si Tok’rové i Jack mysleli, že tam někde bude.
„Co děláte?“
„Momentálně jsem uvedl generála Browna do stavu, v němž nemůže vzdorovat, ale přesto bude schopen částečně ovládat své paralyzované tělo,“ hrál si ještě chvíli s ovladačem, na němž nechtěně zmáčknul vedlejší tlačítko, při němž vyvolal náhodnou vzpomínku.
Země, Las Vegas
Frank s pivem v ruce, v umaštěném a hořčicí pokydaném tričku procházel kolem zapnuté LCD televize na níž v programu National Geographic běžel dokument o afrických kočkovitých šelmách. Zrovna v momentě, kdy Frank míjel televizi, přepnul se záběr na dvojici lvů, kteří přírodě plnili další z jejich základních pravidel.
„Pche…i lvi maj sex desetkrát víc jak já,“ prošel obývacím pokojem na prostorný balkon, z nějž měl krásný výhled na panoramata večerního Las Vegas.
Frank zmáčknul plechovku a s pohledem z dvacátého patra hotelového balkonu ji upustil na ulici, kde tou dobou chodilo velké množství lidí. S výrazem malého dítěte, které právě porušilo pravidla, se sesunul zády k balkonové zídce a s hlasitým smíchem rozdýchával svoji lumpárnu.
„Heeej…kterej kokot na mě hodil plechovku od piva?“ uslyšel Frank kolemjdoucího muže, jehož hlava a předně luxusní šedé sako Giorgio Armani schytalo zbytky chmelového nápoje.
Frank měl co dělat, aby se zvednul zpět na nohy, ale když se mu to konečně podařilo, prošel otevřenými balkonovými dveřmi světle okrového obývacího pokoje do koupelny. Typický zvuk zipu doprovodil hlasitý prd následovaný blaženým oddechnutím, když se čerstvá bílá moč prolnula se stejně bílou záchodovou vodou. Malé obtíže s prostatou však Frankovi lehce komplikovaly radost, což jej při vyhlídce na dnešní večer krapet trápilo.
„Sakra…kde mám ty prášky?“ otočil se s malým generálem v ruce na místě, když jej opět opustila nastřádaná moč.
„Kurva,“ otočil se zpět, když mu došly zásoby.
Frank oklepal, pečlivě usušil a zasunul svoji chloubu zpět do volných trenek, kterým dával přednost před přiléhavými boxerkami. Přes louži čerstvé moči se „dobelhal“ až k umyvadlu zpod nějž vytáhnul oranžovou hadru, díky níž po sobě mohl patřičně uklidit. Když byl se svojí prací spokojen, hodil hadru do vany a pustil na ni malý proud vlažné vody, která ji propláchla a očistila od sterilního výměšku ledvin.
„Kam sem sakra dal ty prášky?“ obrátil pozornost od vany a přešel zpět k umyvadlu se zrcadlem, v němž měl schovanou hygienickou taštičku spolu se zubní pastou, hřebínkem na řídnoucí, krátké vlasy, kartáčkem a oněmi prášky na léčbu prostaty.
„To abys mi večer nedělal ostudu,“ podíval se směrem dolů, hodil prášek do úst a zapil jej vodou z kohoutku.
Ručníkem utřel vodu z koutků a vrátil se zpět do obývacího pokoje, kde stále běžel dokument, který Frank nechal zapnutý. Tomu však odzvonilo a se zvukem vypínající se televize přešel k vestavěné skříni, do níž si kromě společenského oblečení složil i to dnešní, jímž chtěl oslnit dámy všech věkových kategorií. Bílá košile s modrými svislými pruhy a krátkým rukávem, riflové tříčtvrteční kalhoty spolu s bílými ponožkami, které překryl moderní bílou obuví značky Nike. Teď už zbývalo jen vyčistit zuby, upravit vizáž, nasadit černé brýle a zkontrolovat naditou šrajtofli, aby měl přítomné dámy čím oslňovat.
„A ještě kondomy,“ zarazil se ve dveřích, vrátil se do koupelny a z taštičky vytáhnul zhruba patnáct kondomů, jejichž balení k sobě bylo slepeno již při výrobě.
„Dva snad budou stačit,“ přesvědčoval sám sebe o úspěchu dnešního večera, přičemž se na chvíli zarazil a utrhnul rovnou tři.
„Kdyby náhodou!“ opustil pokoj a sjel výtahem do přízemí, odkud jeho cesta vedla kam jinam, než do kasina.
„To jste vyvolal schválně?“ podíval se Jack na evidentně zaskočeného Tok’ru, kterému se konečně podařilo vypnout přístroj, který z Frankovy paměti vytáhnul náhodnou událost, aniž by mu byla položena navozující otázka.
Frank se s opoceným čelem napřímil v židli a celou svojí silou se snažil uvolnit z pout, jimiž byl připoután k židli.
„Nesnaž se, jenom si ublížíš,“ vynořila se z ničeho nic další vzpomínka, která v mnohém připomínala nynější situaci.
Země, Las Vegas
Frank se právě probral z pro něj nezvyklého stavu, díky němuž se rozhodně necítil ve své kůži. Třásly se mu ruce, měl vyprahlý krk, slzely jej oči a k tomu všemu jej řádně bolely intimní partie.
„Kde to jsem?“ koukal se po místnosti, na níž měl jen matné vzpomínky.
„No přece u sebe v pokoji Jacku,“ otočil se s hrůzou v očích doprava, kde ležela překrásná mladá žena, jíž nemohlo být více jak pětatřicet.
„Em…kdo…“ podíval se pod peřinu, kde se se vší pýchou dmula jeho hrdost.
„Kiva, strip…“
„Neříkej to!“ vylekal se Frank, jehož barva pleti změnila barvu na bílo.
„Neboj, použili jsme ochranu,“ ukázala na noční stolek, kde si jen tak leželo klubko kapesníčků, v nichž byla zamotaná dvojice kondomů.
„Já…já…“
„Jacku, něco se stalo?“ začal se Frank najednou rozvzpomínat.
Velká mlha opouštěla bezprostřední okolí jeho očí, díky čemuž mohl vidět, jak sedí se sklenkou whisky sám u stolu, z nějž měl překrásný výhled na pokerový stůl, vedle nějž stála překrásná žena s rozparkem až skoro „ke krku“. S velkým odhodláním do sebe kopnul zbytek drinku, urovnal si košili a s lehce vrávoravým krokem si proklestil cestu až k ní…
„Mít rozparek ještě o kousek víš, padali by andělé z nebe,“ divil se, co jeho ústa opustilo.
„I vy lichotníku,“ usmála se brunetka, jejíž tmavé linky kolem očí jen zvýrazňovaly její přirozenou krásu.
„Jack, Jack O’Neill,“ uchopil jako pravý gentleman její ruku a políbil zápěstí.
„Kiva.“
„Kiva…?“ protáhnul poslední hlásku v domnění, že bude ještě pokračovat.
„Prostě Kiva,“ otočila se na barmana, aby jí doplnil životadárnou tekutinu.
„Nechte to na mě,“ vytáhnul naditou peněženku, v níž se třáslo několik stodolarovek.
Kiva jen kývnula na znamení díků a společně s Frankem pozorovala mladou dvojici, která se po sobě plazila jak hadi na rozpálený kámen.
„Není to náhodou velitelka Luciánské Aliance?“ podíval se Elder na Jacka, který jen souhlasně přikyvoval.
„Něco mi zde začíná smrdět,“ začal si Jack spojovat některá fakta, která zde viděl a hlavně znal.
„A je to NĚCO, něco konkrétního?“
„Možná…“ zamyslel se a následně pokračoval, jak Elder původně doufal: „Pokud si dobře pamatuju, tak to bylo někdy v červenci, nebo v srpnu?“ zkřivil Jack ústa do duck face tvaru.
„Asi srpen,“ mávnul nakonec rukou: „Program Hvězdné brány po návratu Atlantidy dostal přiděleno část z peněz, jimiž IOA dotovalo expedici v Pegasu. Tím se nám trochu upravil seškrtaný rozpočet, čehož jsme mohli využít při náboru nových vojáků, vědců, doktorů, ale hlavně velících složek. Hank Landry mi doporučil právě Franka. Byl to jeho dlouholetý přítel a sloužili spolu ve válce v Zálivu. Hank byl tehdy jeho nadřízený…ale to jsem trošku odbočil,“ skoro zapomněl, o čem vlastně vede monolog.
„Mno a já se s Frankem sešel, slovo dalo slovo a vcelku rychle přijal moji nabídku podílet se na programu. To tenkrát byla středa, pokud si pamatuju. Frank mi pak vyprávěl, že se v pátek a sobotu hrozně zlil a že si skoro nic nepamatuje, a to co si pamatoval, rozhodně nezahrnovalo Luciánskou agentku, která ho sváděla…“
„Co tím chcete říct? Že veškeré problémy, ať už na Zemi, nebo zde na Omeze, které vám způsobila Luciánské Aliance, vám ve skutečnosti způsobil jejich agent…Frank?“
„Asi…“ promnul si Jack oči a znovu se zadíval na holografickou obrazovku, na níž se promítala další z Frankových vzpomínek.
Země, Las Vegas
Záběr Frankova vědomí se právě vrátil o několik minut zpět. Jack i Elder to poznali podle zvuků, které se ve tmě vytvořené zavřenými oči ozývaly. Frank s hlavou v oblacích ležel na posteli jako prkno a nechal Kivu, aby si jej osedlala jako koně. Přičupená nad jeho chloubou se rukama opírala o jeho prsní svaly, pohybujíc pánví nahoru a dolu.
„Líbí se ti to?“ stíhala vedle vzdychání i mluvit.
Frank otevřel oči a naskytl se mu překrásný pocit na Kivin obličej, který ale nezakrýval výhled na dvojky přímo do ruky a krásnou „frndu“ jak ženským partiím obzvláště rád říkal.
„Nejlepší sex mýho života,“ zavřel opět oči a upřel tak Jackovi a Elderovi pohled na žhavý sex v přímém přenose.
Z ničeho nic však Frank otevřel oči, chytil Kivu kolem pasu a mrštně i se svým přirozením v ní ji přetočil na záda, odkud už převzal výsledek práce na sebe. Frank využíval svých silných noh, zapřel se o rám postele a snažil se i ve velké rychlosti dosáhnout špičkou své chlouby až na samotný konec heboučké pochvy.
„Vždycky jsem tvrdil, že je to kanec,“ usmál se Jack a vzpomněl si na malou příhodu, kdy Franka přistihl s Carrie v negližé.
Frank přirážel a přirážel, až Kivu přiváděl do nebe, v němž byl před krátkou chvílí on.
„To…bylo…úžasný,“ svalil se po aktu na svoji půlku postele a sledoval svoji spokojenou partnerku, s níž si dal už druhé kolo.
„Až mě skoro mrzí, co se ti teď chystám udělat,“ převalila se zpět na Franka, scvakla jej svými stehny a přiložila k hlavě zbraň, kterou vytáhla spolu s neidentifikovatelným malým zařízením z kabelky.
„Co to…“ snažil se Frank vymanit z Kivina scvaknutí, ale jeho tělo z ničeho nic nepatřilo jemu.
Kiva s pomocí onoho zařízení vstříkla do Frankova těla neznámou látku, která na krátkou chvíli doslova paralyzovala postiženého a dala tak čas útočníkovi napojit na jeho hlavu malé goa’uldské zařízení s jehož pomocí mohla Franka mučit a donutit jej pracovat pro ni, i když to bude nevědomě.
„Dost, vypni to!“
„Generále?“
„Myslím, že víme, proč Frank dělal to, co dělal,“ otočil se na podpatku a vydal se pryč z místnosti: „Odveďte ho do cely,“ vydal poslední rozkaz, než se za ním zavřely dveře.
Mléčná Dráha, Omega, 18. Října 2010
Dave Woodcomb – mladý operátor brány se zrovna vracel z kantýny. Horká káva voněla na celou chodbu a malá krabička s několika čerstvými čokoládovými donuty dávala tušit, že Dave před krátkou chvílí teprve vstával. Ostatně i jeho neupravené vrabčí hnízdo, spolu s modrými kruhy pod očima jen dokládaly to, co si všichni ostatní, kteří jej míjeli, mysleli.
„Ahoj Dave…“
„Čau Barney,“ zmáhal se po ránu jen na krátké pozdravy, jež často doprovázelo hlasité zívnutí.
Přes několik chodeb a několik pater konečně usednul na svoji židli, jíž mu před momentem uvolnila Amelie Banksová.
„Čau kluci,“ položil kávu s krabicí na pult, když se mu dostalo několika uražených odfrknutí.
Dave jen pomalu otáčel hlavu, aby si přepočítal skutečný stav žen a mužů na pracovišti.
„Omlouvám se dámy, ale malýmu rostou zuby a já jsem rád, že se vůbec trefím do dveří,“ upil lok horké kávy, když se naquadahový kruh začal otáčet.
„Em…neplánovaná aktivace zvenčí, opakuji, neplánovaná aktivace zvenčí,“ spustil se spolu s bránou i bezpečnostní systém mobilizující všechny vojenské složky určené do prvních linií.
„Operační, kdo je to teď?“ ozval se Daveovi ve sluchátku generál O’Neill.
„Ještě nevím, generále, sedmý zámek ještě nezapadl.“
„Pak mě informujte,“ nechtělo se Jackovi opouštět svoji kancelář, v níž měl zrovna rozdělanou práci.
Dave se proto opět soustředil na svoji práci, která kromě zapojení štítu obnášela i pečlivé sledování energetických hladin v supravodivé bráně.
„Sedmý zámek zapadnul,“ připravil vojáky před bránou na nepříjemnou zář, která se při zapojeném štítu ve spolupráci s nestabilním vírem částic vytvořila.
„Je to jen video,“ dal tak vojákům nepřímý rozkaz k pohovu, když se na obrazovce objevila všem známá tvář.
„Seržant Dave Woodcomb, konečně se setkáváme…“
„Emm…generále, můžete prosím přijít do řídící místnosti, máme tady videohovor od Luciánské Aliance!“
„Hned jsem tam,“ přenesl jej Freyr z kanceláře přímo do řídící místnosti, čehož se využívalo jen ojediněle.
Jack pohlédnul na mladou, krásnou ženu bez jediné vrásky a s přesně těmi samými linkami kolem očí, jimiž okouzlila Franka, jehož Kiva a její dřívější velení využilo pro vlastní, zvrácené účely.
„Odplivl bych si, ale uklízečka by mi pak asi vynadala,“ vysmál se Kivě přímo do obličeje.
„Vždy jsem věděla, že jste jen banda nafoukaných a arogantních hlupáků,“ nenechala si Kiva nic líbit a přizvala k sobě lidmi nenáviděnou osobnost.
„Generále O’Neille, konečně se setkáváme tváří v tvář,“ nesla se vzduchem bin Ládinova lámaná angličtina.
„Vaše replikátorská verze byla hezčí,“ nemohl si odpustit rýpnutí, kterým se snažil zakrýt, jak v něm vařila krev.
„Slyšel jsem…“ už jen potvrdil, co Jack a všichni obeznámení tušili.
„Generále…mrzí mě, co jste provedli se Zemí, měl jsem s ní velké plány,“ zíral do Jackových očí, které na krátký moment uhnuly z přímého směru.
Jack ale neodpověděl a zíral na dvojici teroristů, jejichž obličeje se křivily v nefalšované radosti doprovázené stejně nefalšovaným smíchem.
„Ale abych vám ukázala, proč volám,“ kývnula na ochranku po své levici, odkud se vynořil naprosto zmlácený, z nosu, uší a úst krvácející Chris.
„Chrisi…“
„Ale, ale, ale…nelíbí se vám, co jsme udělali s vaším malým špehem? Vsadím se, že ne… i když bych vám měla poděkovat. Chris pro nás udělal víc než kdokoliv jiný z této organizace,“ létala myšlenkami u trojice žacích strojů, díky nimž se technologická vyspělost a vůbec možnosti celé Luciánské Aliance zvedly o několik tříd.
„A teď, jak to bývá, dostane Chris svoji poslední šanci se s vámi rozloučit,“ nemohl si bin Ládin nechat ujít tu možnost oznámit Jackovi, že jím naplánovaná akce vedla k jen mnohem větším potížím.
„Ge…generále,“ zakoktal se zcela vyčerpaný a zjevně vystrašený Chris.
„Nic neříkej, Chrisi,“ nenapadala jej slova, která by situaci zmírnila: „Mrzí mě to!“ sklopil oči.
„Děkuji…“ zmohl se Chris na poslední slova, než jej bezpečnostní tým otočil o devadesát stupňů, aby si všichni mohli vychutnat plný pohled na kulku děravějící Chrisův mozek.
„Nemůžete nás porazit v naší vlastní hř…“ utnulo se z ničeho nic spojení obou bran.
Mléčná Dráha, Lucia, 18. Října 2010
Sluncem osvětlená půlka planety se stejně jako každý den a vlastně už několik dlouhých miliard let líně otáčela kolem své osy, jejíž naklonění zhruba odpovídalo té pozemské. Poklidné, ničím a nikým nerušené odpoledne se však bez jakýchkoli dřívějších náznaků proměnilo v jednu obrovskou ohnivou výheň. Brána, lodě, domy…vše hořelo, vše explodovalo. V jeden jediný moment.
Lucia byla v plamenech.