SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Upřímně? Nevím , ale hrozí, že nebudu mít moc času na psaní. Škola začala.

Tak a jsme tu zase. Opět s ničím, co by souviselo s dějem Zuzany Petersonové.
Toto dílo uveřejňuji s věnováním, které náleží všem Mary Sue, které kdy opustili práh pc a vydali se na internet. Ano, ano, i mé Zuzance Petersonové. Chci jen dokázat, že se dají některé zvrácenosti napsat i docela rozumě, v rámci mezí a...

Varování!
Čtěte to jen na vlastní nebezpečí.
!Samozřejmě to žádný autor nesmí brát osobně. Není to namířeno proti nikomu!

Uvědomuji si šílenost a doufám, že jen kvůli mé blbosti někdo přestane psát povídky, to v žádném případě. Já sama budu psát dál a dál pracovat na Mary Sue! Vesle a jen směle

Nejúžasnější anděl

Jmenovala se Anna Andelaidra „bohyně“ O´Neill. Její krásné dlouhé hnědé vlasy odrážely světlo. Oči modré jak studánky byly tak hluboké, že se v nich člověk ztrácel. S její sílou se málokterý muž srovnal. Hbitost ji propůjčovala drobná postava a útlý pas. Kdykoliv se usmála, ukázala řadu nádherně býlích rovných zoubků. Na levém lokti si nechala vytetovat krásného malého dráčka.
Její věk lidi mátl. Nikdo si nedovolil říct, že je starší než dvacet pět, avšak jí bylo dvacet sedm a už to dotáhla na majora! Patřila k jedněm z nejlepších bojových pilotek americké armády. Spousta vyznamenání se jí houpala na uniformě. Hrdinka!
Jenže její minulost nebyla vždy tak nádherná. Patřila k nechtěnému dítěti. Dostala se do dětského domova, kde se jí vedlo špatně. Její krása vzbuzovala v chlapcích touhu a v dívkách nenávist s žárlivostí. Musela se každý den potýkat s nadávkami, urážkami a obtěžováním ze strany chlapců. Snažila se od všeho utíkat. Jenže netušila kdo je, kam patří. A pak přišel ten den. Poznala svého bratra Jacka O´Neilla. Vytáhl jí z té žumpy a ukázal ji správou cestu. Bydlela u něj. Tenkrát mu bylo 28. Vděčila mu za vše. Po čase se dostala k programu hvězdné brány, kde se jí dařilo. Jenže sama nebyla se svým životem spokojená. Hledala nějaký smysl. Tenkrát chodila s doktorem Jacksonem. Zažila s ním nádherné chvilky. Po jeho první smrti se sním už znovu nedala dohromady. Nechala se převelet na Atlantis.
„Tak jsem tady,“ pronesla do tichého pokoje. Nechala klesnout tašky na zem. Přešla ke dveřím balkónu a otevřela je dokořán. Nechala, aby jí vítr cuchal vlasy a slunce se odráželo v jejích dokonalých vlasech. Vychutnávala si teplo a dočerpávala energii.
Za zamyšlení ji vytrhlo klepání. Otočila se ve své dokonalosti. Přešla ke dveřím, které ladným pohybem ruky otevřela. Stál za nimi major Lorne. Věnovala mu kouzelný úsměv.
„Majore?“ otázala se. Rukou jej pozvala dále. „Můžu pro vás něco udělat?“ Zatřepetala řasami.
„Ano, přišel jsme proto, že mi vás doktorka Weirová svěřila na starost. Dám vám seznam, kdy vám začíná služba a takové věci.“ Podal jí papír. Žena do něj nakoukla a s děšením v očích rychle pohlédla na Evana. „Pokud se vám něco nelíbí, tak si budete muset stěžovat někde jinde.“ Odešel.
Krásnýma modrýma očima se zahleděla ven. Rozplakala se, svět nebyl fér a ani ten pěkný major s úžasným zadkem. Vždyť nikdo po ní nemohl chtít, aby pracovala a už vůbec ne, když měla udělané tak krásné nehty. Vlastně se mohla i zašpinit a nebo si něco pohmoždit. Co by maminka říkala na modráky! Nedalo se nic dělat. Vytáhla ze skříňky uniformičku, která odhalovala vše dokonalé na ní, ale zase podle norem zahalovala. Oblékla se a vydala se za povinnostmi. Samozřejmě ve své dokonalosti.
Vyrazila do chodeb a hned na druhé zatáčce narazila do stěny. Omdlela a dokonale se složila na zem. Našel ji John Sheppard. Prvně se podplukovník divil, proč se ta krasotinka válí po zemi, ale pak mu došlo, že mohla omdlít. Znaleckým pohledem si ji prohlédl. Vypadala dobře, tak se rozhodl, že by to byla škoda ji nechat nastydnout. Vzal ji elegantně do náručí a odnesl ji na ošetřovnu, kde si ji vzal do péče Carson Beckett. Jednal s ní jako s květinkou, bál se, že by se ta křehotinka mohla rozpadnout.
Bohyně procitla! Zatřepetala koketně řasami. Zývla. Byla to nuda. Zase nevěděla, kde je. Chvíli si myslela, že se zase zlila do němoty, samozřejmě dokonale. Dokonce by tomu nasvědčovalo i to, že si nic nepamatovala. Jenže tentokrát tomu tak nebylo. Nenene, ona se neopila, jen špatně vytočila zatáčku. Teď měla elegantní bouli na čele. Hnedle se rozplakala, takhle přece nemohla mezi lidi.
„Jakpak jste se vyspinkala, Sluníčko?“ oslovil ji nějaký pěkný hřebeček. Musel to být doktor Carson Beckett. „Mimochodem jsem Carson Beckett, velím tady tomu zvěřinci, jménem ošetřovna.“ Ona to věděla! Dokonalá! Doktorovému vtipu se jak jinak zvonivě zasmála. Málem popukaly skla, ale Carson si připadal jak v rajské zahradě.
„Vyspinkala jsem se nádherně,“ pronesla dokonalým a melodickým hlasem. Její modré oči se zahleděly do těch doktorových a měla jasno, on je ten jediný. Beckett na tom musel být stejně. Sklonil se a vroucně ji políbil. Jejich polibek přerušil příchod Johna Shepparda.
„Néééééééééé,“ vykřikl zoufale, „ona je mojéééééééé! Jen mojééé!“ ve své zoufalé zoufalosti vytáhl berettu a střelil Carsona. Sledoval jak krvácí na podlahu. „Heheh, jen mojééé! Rozuměl jsi tomu? Budeš si to pamatovat do své smrti!“ Která záhy přišla.
Carson jen zasténal „Anno Andelaidra „bohyně“ O´Neill, miluju tě,“ a vypustil duši. John odfoukl dým valící se stále z jeho koltu a strčil ho do pouzdra. Přišel blíž k bohyni a usmál se na ni.
„Tak co, kotě?“ povytáhl obočí. Jenže Anna se uměla mstít a tak dokonale, že ani nestačil zamrkat a zabila jej pravým malíčkem na pravé ruce. Jeho mrtvé tělo se skácelo k zemi.
„A nic, zdechlino,“ pronesla tvrdě krasotinka. Vstala. Invaze právě začala. Upravila si své nemocniční roucho a vydala se do chodeb hledat majora Lorna. Jeho hodlala svést, protože vždy on byl její hrdina, pak měla v plánu shodit Weirovou z balkónu a převzít velení nad Atlantidou. Jak ďábelské...muhahaha.
Celý tento jeden plán měl chybu. Evan Lorne vlastně ani neměl zájem a truchlil nad mrtvou přítelkyní Elizabeth Weirovou, ale později podlehl, stejně jako všichni.
Ano, Anna Andelaidra „bohyně“ O´Neill konečně dosáhla uznání a založila vlastní kolonii. Všichni ji na slovo poslouchali. Vždyť byla jejich vzor, jejich bohyně, jejich.... matka, otec i bratr v jednom.

The endík

Samozřejmě, děkuji Anijshe za korekci a za to, že to celé přežila.

jak už jsem říkala Mooony předtím, tahle povídka je zvrácenost! Ještěže není myšlena vážně a je v ní ta nadsázka vidět. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych s autorkou přerušila veškterý kontakt

... oslovil ji nějaký pěkný hřebeček.

Z tohoto jsem se málem osypala a myslela, že už fakt vrhnu

Lol, Mooony, tak tohle je zvrácenost.
Ale možná by mi to nepřišlo tak krutě zvrácené, kdybych dneska nečetla kus KVKček a ještě dalších příšerností (autorku nechci jmenovat, protože by si na mě opravdu objednala zabijáka ). Každopádně tohle bylo moc i na mě
Wow. Kde by byl náš svět bez Mary Sue? Z čeho by žili zlí a oškliví kritici, kteří beztak jen závidí autorkám jejich talent, kdyby nebylo podobných povídek s Mary Sue? Nechť je tato povídka pomníkem pro všechny Mary Sue bohyně a anděly, čest vám, dámy

Anijsha: Ehm, díky za názor A u pěkného hřebečka jsem málem šla zvracet i já Chci jen dokázat, že dokáži napsat i něco originálního . Dobře, mlčím...Hej! Kdo hodil tím kamenem?

Eleira: Díky, díky, já si myslím, že kdyby ses dneska pořádně neobrnila, tak to s tebou sekne. Mary Sue je prostě dokonalá a úžasná. Samozřejmě, mi bychom jako autoři "normálních" povídek asi nežili Nemohli bychom si splnit své sny...ok mlčím, nebo ještě někdo bude brát tento proslov vážně...

Mooony : Tak talhle poslední povídka mě fakt dostala.
Je fajn, že dokážeš napsat i takhle "stupidní a legrační" povídky, které jsou pravým opakem tvé normální tvorby. Jsi opravdu žena mnoha tváří, na kterou si musíme dávat velký pozor. Ale i tak se těším na další povídku z tvé tvorby.

Tak tuhle ženskou bych nechal na odpadišti dějin a vrátil se k staré dobré Zuzaně Petrsonové, protože tohle je fakt příšerně ZVRÁCENÉ

Oh my! Neviem, čo povedať... ale to je... ehm Prosto MS dokonalosť sama

děkuji Anijshe za korekci a za to, že to celé přežila.

Ona ano, ale já málem ne
Tohle hraničí s naprostou dokonalostí (možná je i za hranicemi)

Dark Angel: Řekl bych, že to spíš hraničí s šíleností

a ty myslíš, že se tyto dvě věci musí vylučovat?

To je fakt, mnoho geniálních lidí bylo šílených

Jste všichni zlý a zvrácení sami! Nikdo nedokázal pochopit ubohou bohyni, jak ji všichni nenáviděli, ale ona to překonala! ...ok, konec vtipů, nebo vrhnu. Samozřejmě děkuji všem věrným i nevěrným čtenářům, kteří tento "mistrovský" kousek přežili a žijí a dokonce mi zanechali odkaz ve formě komentáře...díky, lidi. Opravdu jsem tuhle zvrácenost myslela s nadsázkou a vtipem. Protože něco takového NIKDO nemůže brát vážně. V tomhle nehodlám a nikdy nebudu pokračovat. (Upřímně bych asi šla vrhnout a spáchat rituální sebevraždu!)

Dark Angel: Však víš, že jsem šílená

jakop: Och, ano, mnoho geniů bylo šílených, jenže já se vždy pohybuji na té hraně, že nikdy nevíš, kde právě jsem brm brm...gagaga

Mooony No vím, že ty opravdu balancuješ na hraně mezi šílenstvím a zdravým rozumem. Ale moc ti to nejde a tak padáš na stranu šílenství.

Sprosťáku, že se nestydíš (mrk, mrk) však já jsme normální, tedy, v mezích normy, jak dnes může být člověk normální Někdo ti to i potvrdí, ale nepočítám některé nejmenované lidi z fóra, že Leji

Mooony Nestydím se, ale ty si nám nějak zčervenala zlobou

co dodat, Mooony? ... nesedět na zemi s noťasem, tak o ni sebou asi švihnu už při tom, jak nevybrala zatáčku ... ale prosím tohle už nedělej, jinak to odnese klávesnice

Tak jelikož tohle už slibuji dlouho, tak vám dodám informaci týkající se Arsosu. Znáte to, pořád se mi na tom něco nelíbilo a nebo něco nezdálo. Pak jsem to na chvíli dala k ledu a tak dále.
Hlavní hrdiny znáte, teda kromě nudných hrdinů jako je Lorne a Petersonová tam přibude ještě jeden, ale to se dozvíte hned v první větě . Tohle povídku rozdělím na dvě části, aby jste se měli na co těšit. Je to tak trochu jinak pojato, tak doufám, že si to užijete .
Děkuji Eleiře za opravu a Leje za připomínky, které to ještě vylepšili

Poslední setkání

část první

„Vaše jméno, hodnost, věk, prosím,“ vyzval muže na židli Richard Woolsey. Ještě poupravil mikrofon a dosedl naproti druhému. Pohodlně se usadil a rozevřel složky. Nahlédl do nich a čekal na odpověď.
„Evan Lorne, major letectva Spojených států, 38let.“ V místnosti panovalo nesnesitelné vedro. Navíc major se nacházel v podivném rozpoložení. Nevěděl, proč tu byl a ani co se po něm bude chtít.
„Víte, proč tu jste?“ zazněla další otázka.
„Ne,“ odpověděl voják bez mrknutí oka.
Richard nahlédl do papírů a usmál se. Jenže s druhým mužem to nepohnulo. „Tak mi tedy řekněte něco více o planetě,“ opět nahlédnutí do papírů, „jménem Arsos.“
V tomto okamžiku se druhý muž ošil. Odkašlal si. „Arsos?“ Odmlčel se a tím dal čas, aby si vyslýchající něco k sobě poznamenal. „Jedna z mála planet, kterou jsme navštívili. Nic víc.“
„Majore, nedělejte, prosím, ze mě hlupáka. Řeknete mi, o co tenkrát šlo.“
Lorne však mlčel, hleděl na barevně vykládané okno. Poslouchal, jak se blíží bouře. Přemýšlel, jestli se ochladí anebo zase nastanou ta vedra. Pak jej napadlo, jestli stihne večeři nebo ne. Celkem se na ni těšil. Bramborový salát a kuřecí řízek miloval.
„Majore, mohl byste odpovědět?“ poklepal Woolsey netrpělivě prsty o stůl.
„Oh, ano...no, dostali jsme echo o tom, že se tam koná setkání Wraithů. Nic víc. Vybudovali jsme plán, jak jich co nejvíce zlikvidovat. Podařilo se a my se vrátili domů bez jediné ztráty.“ Na počest jeho dřívějších myšlenek zakručelo Evanovi v břiše. Nervózně poposedl. Určitě přijde o večeři, viděl to jasně. Jenže pak ho napadlo, že by se třeba Petersonová mohla smilovat a schovat mu kousek, když měla službu.
„Když se na to podíváte zpětně, tak jaký z toho máte pocit?“
„Jiný než tehdy, prostě jsme si měli hledět svého. Zaplatili jsme za to a ještě zaplatíme.“
Richard si povzdechl, proč všichni tak neradi mluví při těchto přátelských posezeních? „Tak jinak, jak jste za to platili?“
„Máme několik nezvěstných a mrtvých.“
„Pro dnešek poslední otázka: Myslíte, že by se to nějak změnilo, kdybyste tam tenkrát nešli?“ Tady doslova sledoval majorovy pocity ve tváři. Prvně viděl překvapení, pak přemýšlení a nakonec nerozhodnost. O sekundu později se major tvářil profesionálně.
„Jednali jsme podle našeho nejlepšího svědomí,“ odpověděl voják po tom, co si vše pomyslel. Bolest, kterou cítil, se pomalinku dostávala na povrch. „Jsme ve válce a ta si vždy žádá oběti. To nemůžeme změnit...“ hlas se mu náhle ztratil. Možná toužil něco říct, ale nedokázal to. „Smím...smím odejít, pane?“ vyhrkl poslední otázku. Nelíbilo se mu to a navíc měl opravdu hlad. Vlastně měl z celé této šaškárny tak trochu strach.
Woolsey se zamyslel. „Dobře, jen ještě jedna věc. Kapitán Petersonová,“ začal. V tu chvíli se Lorne zamračil. „Prý zastřelila nějakého informátora, je to pravda?“
„Ano, ale...“
„To mi stačí, děkuji, majore. Můžete jít.“ Muž s brýlemi zaklapl desky a vstal. Vypnul mikrofon, vzal si nahrávku a odešel s podivným sebeuspokojením.
IOA mu zadala, aby našel viníka. Ano, lehce se to zadává, a hůře koná. Přečetl tolik spisů, všechna hlášení o Arsosu a přesto měl tolik mezer. Všichni něco tajili, jenže on to nedokázal odhalit. Věděl, že major Lorne zaplatil za tuhle chybu svým zrakem. Celá Atlantis přišla o několik členů a jeho úkolem bylo najít toho, kdo se nedokázal v čas správně rozhodnout. Všechna proti ukazovala dvěma směry.


Muž v obleku si rozepnul knoflík u saka. Posadil se a přívětivě se usmál na hnědovlasého muže. Zapnul nahrávání. Odkašlal si. „Smím poprosit o věk, jméno a hodnost?“
„Samozřejmě,“ přitakal druhý, „Andy Green, seržant americké armády, 35 let.“ Woolsey jen zamrkal. Ten chlap vypadal tak klidně a navíc jej to muselo i bavit!
Richard jen zakroutil hlavou. „Tak tedy, jak dlouho sloužíte pod kapitánem Petersonovou?“
„Hm,“ zamručel seržant, „ani nevím. Hodně dlouho. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych měl někoho jiného za velícího.“
„Jaký je váš osobní pocit?“
„Nějak vás nechápu.“ Zavrtěl se.
„Za ta léta jste si musel s kapitánem vytvořit nějaký vztah, definujte ho, prosím. Vlastně, řekněte mi něco o kapitánovi a o tom incidentu se zastřelením informátora na vaší třetí misi v téhle galaxii.“
Andy se poškrábal na hlavě a založil si ruce na prsou. Židle mu najednou připadala tvrdá a navíc téma o kapitánovi mu nepřipadalo jako nejlepší. „Nehodlám s vámi mluvit o kapitánovi, rozhodně ne do záznamu,“ prohlásil pevně.
Diplomat si poznamenal něco o loajálnosti a věrnosti. Vypnul nahrávání. „A mimo záznam, jen mezi námi?“
Tehdy se Green opřel o stůl a pohlédl muži do očí. „Nikdy by mě nestřelila do zad. Mimo službu jsme přátelé a pokud jde o smrt toho informátora, pak musím kapitána podpořit. Nebyl to informátor, ale člověk hrající na obě strany.“ Tady si Andy všimnul, že Richard opět zapnul mikrofon.
„Zopakujte to celé a, prosím, nic nevynechejte. Pomůže nám to celé vyřešit,“ tentokrát ho mírným pokývnutí hlavy vybídl. Seržant si lokl vody.

Planeta se podobala snad s každou, kterou doposud navštívil. Všude se pnuly do výšky jehličnany. Sem tam mohl člověk spatřit nějaký listnatý strom, kterému nebylo dopřáno mnoho prostoru. Andy si připadal jako ve Vancouveru.
Kapitán vydala rozkaz k dalšímu pochodu. Chtěla mít celou misi rychle z krku. Vesnice se nacházela blízko a cesta k ní jim zabrala necelou hodinu. Vypadala jako každá jiná. Kolem návsi se postavilo pár domků, radnice a nejdůležitější institut, čili hospoda. Hned po příchodu zamířili na místo setkání, tedy do hospody.
Špeh pracující pro Atlantis na ně čekal. Předal jim veškeré informace, za které byl náležitě oceněn. Vše perfektně klapalo do té doby, dokud se v hospodě neobjevili Wraithové, kteří dokonce věděli, po čem jdou. Green tušil, co bude následovat. Zuzana vypadala hodně vytočeně. Nechala zbytek týmu nahánět toho chudáka po celém lese.
Andy jej chytil až u brány. Dotáhl ho před kapitána. V tu chvíli se tam nacházeli jen on, kapitán a ten nebožák. Zbytek týmu stále někde pobíhal, avšak Zuzaně to nevadilo, ba naopak. Nechala špeha, aby před ní poklekl.
„Proč?“ zeptala se jej Petersonová. V tuhle chvíli naháněla strach i Andymu, jenže on neměl dost odvahy, aby zakročil.
„Já...jsem nevinný a poctivý, nikomu nechci ublížit...prosím!“ zakřičel vesničan.
Zuzana vytáhla zbraň, nepohnula jediným svalem v obličeji. „Pak tedy, na co je vám tolik C4, když nechcete nikomu ublížit?“ otázala se. Klečící muž zbledl a něco nesrozumitelného mumlal. „Sbohem,“ usmála se kapitán, ale hned zvážněla. Pozvedla berettu.
„Ne, prosím...“ více pohltil výstřel. Ptáci hnízdící v korunách stromů vzlétli k obloze. Několikrát vyděšeně zakroužili nad jehličnany a pak se se skřekem vrátili do svých hnízd. Následovalo hluboké ticho, které narušila kapitán. Rozkázala návrat k bráně, avšak C4 nechala mrtvému.

Woosley si pečlivě zapsal všechny dojmy a reakce seržanta. „Kdo ještě byl s vámi v týmu?“
„Edwars a Samuelsová.“
„Smím s nimi mluvit?“
„Ne, Edwars má doživotí a Samuelsová je mrtvá,“ odpověděl s klidem voják.
Diplomat se poškrábal tužkou na bradě. „Podle toho, co jste mi řekl, tak to pro vaší velící nevypadá dobře, měl byste být trochu vstřícnější!“ nechal se trochu unést. Nechápal, jak mohl být tak klidný, jak to všichni brali s klidem. Chtěl, aby mluvili a oni místo toho mlčeli. Mohl ukázat na kohokoliv a říct, že to on za to může, jenže Woolsey toužil po pravdě.
„Cože?“ reagoval Green přesně podle předpokladu. „Ale proč? Vždyť ona s tím Arsosem nesouhlasila! Dokonce odmítala říct tu informaci o setkání! Přečtěte si to, máte to v hlášení!“ zakřičel zoufale.
„Rád bych, seržante, kdyby nějaké bylo.“ Muž v obleku vstal a zapnul si sako. „Pro dnešek jsme skončili.“ Chystal se vypnout veškeré nahrávaní, ale ruka druhého muže jej zastavila.
„Jak není? Všichni jsme ho psali! Někde musí být...“ zarazil se pod Richardovým pohledem. Pustil jeho ruku a nechal ho, aby dokončil to, co chtěl. Muž kývnutím poděkoval a vypojil celé zařízení. Vytáhl kazetu, schoval si ji do kapsy.
„Je mi líto, seržante, ale kapitán Petersonová žádné hlášení nenapsala.“


Toho večera si Richard Woolsey procházel veškeré dokumenty a pokoušel se vnést trochu světla do téhle záležitosti, ale čím více se snažil, tím více tápal ve tmě. Vlastně mu v hlavě zněla slova Greena, kdy říkal, že kapitán odmítala vydat informace, které donesla od zvěda. Mátlo jej to. Vůbec se nevyznal v jejích reakcích. Kdykoliv si myslel, že má v celém incidentu trochu jasno, tak přišlo něco, co jej donutilo, aby změnil názor.
Znovu vzal celou složku o tomto případu do ruky. Otevřel hlášení majora Lorna. Jako jediné mu připadalo nejméně citově zabarvené. To, co se stalo, jej muselo zanechat chladným. Rozhodně se nedivil, když jej IOA označila jako podezřelého číslo dvě.

Informace, kterou získala kapitán Petersonová, byla potvrzena jako pozitivní. Podplukovník Sheppard začal pracovat na plánu, který vedení zamítlo. Naší hlavní prioritou se stala nenápadnost a nevědomost. Wraithové nesměli zjistit, že za tenhle „masakr“ jsme mohli my. Vypracovali jsme tedy plán, na kterém se podílela i Petersonová (po přímém rozkaze).
Podle informací se Wraithové scházeli na planetě zvané Arsos za určitý počet let. Vždy šlo o dohody o území. Tito tvorové mají dokonalý smysl pro pořádek, hierarchii a spoustu dalších věcí. Mají jednu královnu, která stojí nade všemi, pět vyšších a sedm zastupujících. Hlavní královna měla zůstat na orbitě do doby, než se sedm zastupujících dohodlo o území. To pak pět vyšších přehodnotilo a ty se následně sešly s hlavní královnou na povrchu. V tu dobu bylo sedm zastupujících na své lodi. Celé toto setkání bylo hlídáno spoustou vojáků. Největší koncentrace se nacházela v době příchodu nejvyšší.
Kapitán Petersonová navrhla zničení hlavní královny a pěti vyšších. Sedm zastupujících se mělo podle předpokladu „poprat“ o území. Měl nastat chaos, jenže to se z nějakého důvodu nepodařilo. Tenkrát to však vypadalo nadějně.
Dva týmy měly zůstat na planetě společně s doktorem McKayem. K vyřešení celého problému jsme dostali k dispozici výbušniny a nějakou bombu. Jenže od příchodu na planetu to vůbec nešlo podle plánů. Někde došlo k úniku informací. Zbývala nám jen improvizace.
Situace se vyvíjela jinak, než jsme předpokládali. Třetího dne našeho pobytu na planetě jsme konečně vypátrali spojku mezi Edwarsem a Wraithy. Okamžitě jsme ji zničili.
Královnu i s pěti vyššími královnami jsme zlikvidovali a to ještě společně s více jak třemi čtvrtinami jejich doprovodu. Od té chvíle nás pronásledoval zbytek. Sedm zastupujících královen ze začátku panikařilo, ale nakonec se dohodly na naší likvidaci a pak teprve se povraždí navzájem.

Ano, tohle hlášení Woolsey znal nazpaměť. Samozřejmě to mělo happy end. Atlantis je zachránila na poslední chvíli. John Sheppard přišel s plánem, který zahrnoval Jumper, nějakou výbušninu a moře dýmu, ve kterém se schovali. Do této doby však nikdo nechápal jednu věc, jak se Atlanťanům povedlo zamést stopy. Wraithové nějakou dobu dokonce nevěděli, kdo za tím vším stojí, přestože se hnali za nějakým cílem.


„Majore Lorne, povězte mi, jak se povedlo Wraithům zjistit, kdo za to může?“ zeptal se muž v obleku hned na úvod. Usmál se, jenže uvnitř doopravdy vřel. Nějak jej všichni štvali.
„Jak? Je to jednoduché. Oslabení královen využil náš wraithský experiment. Michael, určitě jste o něm četl, se chopil vedení a poukázal na nás. Brzy získal na popularitě, ale poslední dobou se mu nějak nedaří. Zuří a vymýšlí stále drastičtější opatření, jak se nás zbavovat.“ V tuto chvíli si major promnul oko přes černou klapku. Stále ji ještě musel nosit. Čím býval nervóznější, a nebo se nacházel v nějaké vypjaté situaci, tím více ho oko škrábalo.
„Takže tím chcete říct, že pokud by nebylo Michaela, tak ta situace vůbec nenastane?“ snažil si v tom všem Woolsey udělat jasno.
„Ne, vlastně nevím, ta situace nenastala. Měli jsme se tenkrát Arsosu vyhnout.“
Richard se vítězoslavně usmál. „Nebo poslouchat názory nově příchozího kapitána,“ poznamenal. V tu chvíli se dotkl Lorna. Ten vnitřně tušil, že možná by mohl mít diplomat pravdu, jenže jeho ego mu to zakázalo přijmout.
„Mám hlášení ode všech,“ pokračoval zástupce IOA, „jen jedno mi chybí. Kapitán Petersonová ho jako jediná nesepsala. Nevíte proč?“
„Na tohle se zeptejte jí, nevím proč, pane.“
„Dobře, tak jinak, řekněte mi svůj názor na situaci, kdy chladnokrevně zastřelila informátora.“ Richard se usmál, tohle bylo očividně ožehavé téma. Kdykoliv na něj zavedl řeč, tak se všichni mračili a chovali se jinak.
„Pravděpodobně k tomu měla důvod. Nebyl jsem tam v tu dobu, abych tu situaci mohl vyhodnotit. Pokud ten muž byl hrozbou pro město, pak stojím za kapitánem.“
„Vysvětlete mi to, prosím. Má to co dělat se zastřelením té spojky mezi Edwarsem a Wraithy?“
„Ano…agente Woolsey, můžete, prosím, pro mě něco udělat? Ukončeme tenhle výslech... Té „spojce“ bylo maximálně osm let,“ zašeptal zdrcený muž. Jeho oči zamířily někam za Richardovo rameno. Opět se zamyslel a viděl něco, co nemohl vidět nikdo jiný.
Stanul na cestě, hleděl do černých očí osmiletého chlapce. Ten vypadal zaskočený, že vidí Evana a Zuzanu. Čekal někoho jiného. Zareagoval rychleji než oba vojáci. Prudce se otočil a rozeběhl se po cestičce. Muž vzal svoji zbraň a zamířil. Předběhl hnědovlásku. Vystřelil. Ozval se výkřik a dítě spadlo. Kutálelo se z kopce a posléze spadlo ze srázu. Petersonová, která vedle něj stála a nedokázala se pohnout, se dala do pohybu. Rozeběhla se ke skále. Lorne viděl, jak hledí dolů a následně opodál zvrací. Pravděpodobně to nebyl pěkný pohled.
Všechno tohle šlo úplně mimo muže. Ten jen stál a nevěřícně hleděl před sebe. Ruce se mu klepaly. Dosedl na zem. Slyšel zelenoočku, jak na něj mluví, ale význam mu nedocházel. Právě zastřelil dítě. Vždyť mohlo být o něco starší než děti jeho sestry. Složil si hlavu do dlaní. Čím vlastně byl? Obyčejným vrahem… Z podobných myšlenek jej probrala facka. „Omluvte mě,“ s tímto se Evan zvedl a zamířil ven. Přemýšlel, kolik toho dnes bude muset vypít, aby usnul.

dokonalé ostatně jako vždy...teda poněkud krátké, ale to bude asi tím, že jsem právě dočetla ještě povídku od Eleiry ... ráda bych další díl ...byl by?

Nebyl....až příjde čas, teď ne, musím vás trochu uvést v napětí...upřímně to by pak další povídka byla v nedohlednu...práce mám hodně...
Jinak moc díky za komentář

Takže fajn. Narozdíl od ostatních, já můžu hodnotit celou povídku (nj, to jsou ta privilegia beta čtenáře ). Tohle bylo takové klidnější, řekla bych, taková vyplňovačka, která měla čtenáře trochu zorientovat v ději, jestli jsem správně pochopila. Každopádně Woolsey je frajer, to se nedá popřít. A teda chudák Lorne. Nj, když si někdo myslí, že mají všichni tak sebevražedné sklony jako on, nemůže z toho vzejít nic dobrého.
No zkrátka, pro mě taková oddechovka.

no tak to je smutné ...zas budu muset číst jenom Blesk, AHA, popřípadě Rytmus života či Pestrý svět... ...anebo povinnou četbu ...

Ale tak nakonec jo, nakonec jsem se odhodlal ke přečtení, čehož samozřejmě nelituji, to ne, jenom budu zase muset čekat na pokračování

No, abych vás moc netrápila, tak sem dávám i druhý díl (čili konečný). Užijte si ho. pět mé díky Eleiře a všem

Část druhá

„Tak, prosím o váš věk, hodnost a jméno.“ Tuhle větu Richard neměl rád. Nelíbila se mu, připadala mu ohraná. Přemýšlel nad tím, jak ji vylepšit. Třeba jednoho dne to dotáhne k dokonalosti.
„Zuzana Petersonová, kapitán americké armády, 34let.“ Žena naproti němu se pohodlně opřela. Působila klidně.
„Kapitáne, jste si vědoma, proč tu jste?“
„Ano, už jsem byla informována,“ odpověděla stroze.
Muž si dal brýle blíže ke kořenu nosu a pokračoval. „Mám tu pár věcí, ve kterých nemám jasno. Nikdo mi na ně zatím nedokázal uspokojivě odpovědět.“
„Udělám vše, co bude v mých silách.“ Zuzana se napila ze skleničky. Začala si hrát s gumičkou na levém zápěstí. Samozřejmě si vše tazatel pořádně zapsal.
„Tak tedy, proč jste zabila toho informátora?“
„Poslal na nás nejbližší hlídku nepřátel. Porušil nepsanou dohodu. Tenhle zdroj se ukázal jako nebezpečný a navíc věděl toho hodně o Atlantis.“
„Proč jste nenapsala hlášení?“ Richarda tohle vše nudilo. Vždyť celé tohle ukazovalo na jedinou osobu, nechápal, proč se v tom ještě babrá. Už dávno se mohl nacházet na Zemi. Jenže mu opět na tom všem něco nesedělo, a tak se pokoušel vyštrachat něco, co pravděpodobně ani neexistovalo.
„Mám výčitky svědomí...“
„Objasněte mi to, prosím. Rád bych to celé konečně pochopil...“ odmlčel se a pak se rozhodl vše vložit na jednu kartu, „...má to co dočinění s tím, že jste zamlčovala nějaké informace?“
Zelenoočka se rozesmála. Kdo ví, proč jí to celé přišlo vtipné. „Ale ne,“ setřela si slzy smíchu, „to vůbec ne. Informace jsem zadržovala do té doby, než byly potřeba z toho důvodu, že jsem nesouhlasila s tím, jak s nimi naloží.“
„Nechápu.“
„Nesouhlasila jsem s celou tou sebevražednou akcí na Arsos... je pozdě na to, to řešit. Celá ta akce byla chyba, za kterou jsme opravdu všichni zaplatili. Několik lidí zmizelo kdo ví kam, ale podle nejnovějších informacích jsou v pracovních táborech. Mnoho zemřelo na planetách a ještě více v bitvách.“
„A o to jde, kapitáne, snažíme se najít viníka,“ v tuto chvíli otočil muž papír a nahlédl do poznámek.
„V tom případě přeji hodně štěstí, protože každá věc v minulosti se odrazila na naší budoucnosti. Na tomhle máme podíl všichni.“ Od té doby do konce výslechu kapitán nepromluvila. Nepohnulo s ní, když Woolsey upozorňoval na to, že všechny prsty ukazují na ni. Jen seděla a mlčela. Své k tomu řekla. Sice mu něco objasnila, ale ne tolik, aby to vše mohl šťastně uzavřít.


„Podplukovníku, prosím posaďte se,“ vyzval jej nešťastně Richard. Připadal si jako v prvotřídním blázinci. Každý se snažil být objektivní a profesionální, ale místo toho se chovali jako malí. Vlastně Woolsey obdivoval jejich optimismus, když měli za „zadkem“ takové nebezpečí, jako byli Wraithové.
Diplomat opět pokračoval: „Prosím, představte se.“
„John Sheppard, podplukovník letectva Spojených států, věk 42 let.“ Muž se pohodlně usadil.
„Řekněte mi, prosím, něco o kapitánovi Petersonové,“ vyzval jej druhý.
„Tvrdohlavá, neposlouchá rozkazy a hlavně neuznává autority...“
Richard se zamračil, nahlédl do podplukovníkova hlášení. „Napsal jste, že při misi Arsos zadržovala informace, a proto se celá operace nezdařila. Trváte na tom?“
John se usmál a poškrábal na hlavě. Nakonec si založil ruce na prsou. „Ano,“ zazněla jeho odpověď.
„Co když vám řekla vše?“
„Není možné, pane Woolsey, jestli to opravdu bylo vše, tak proč se tak zdráhala vydat ty informace?“ zavrtěl se nervózně.
„Třeba se jen bála toho, jak s nimi naložíte.“ Richard se vracel opět na začátek. Myslel si, že by do toho mohl podplukovník vnést trochu světla, ale místo toho kolem sebe šířil tmu.
„Je voják, její úlohou je předat cenné informace. Rozhodně nemá právo rozhodovat, jestli je zdroj důvěryhodný nebo ne. Dal jsem jí rozkaz a očekávám, že jej splní.“
Richard si povzdechl: „Splnila jej?“
„Ano, ale...“
„Pak je to v pořádku, podplukovníku...“ v tuto chvíli Richard vytáhl nějakou složku a nahlédl do ní. „Je až kupodivu, co očekáváte od ostatních.“ Mluvil klidně a sledoval Johnovu tvář. „Nedokážete poslouchat rozkazy a sám to vyžadujete. Řekněte mi, podplukovníku, co přesně pro vás znamenala ta informace?“
„Šance...možnost jim to konečně natřít. Chápejte nás, několik dobrejch lidí zemřelo,“ v podplukovníkových očích se zablesklo.
„Nemáte třeba výčitky svědomí?“ otázal se Woolsey.
„Bože, ne! Není proč, konečně pochopili, že nejsme jen obyčejní soupeři. Vlastně si myslím, že Arsos byl dobrý tah. Podívejte, jakmile jsme se doslechli, že je to možnost překazit to setkání, tak jsme šli. S tou vesnicí je mi to líto, jenže konečně Wraithové pochopili, že jim to dokážeme vrátit. Taky byste to udělal. Všechno se podařilo a my se vrátili domů. Nechápu, proč se o to IOA stále zajímá.“ John se postavil a tím naznačil konec. Muž naproti kývl a vypnul nahrávání. Kazetu si pečlivě schoval a odešel společně se Sheppardem.


Richard Woolsey zamířil do jídelny na oběd. Pro zbytek odpoledne si dal volno. Rozhodně si chtěl tohle místo prohlédnout. Jen nevěděl, kde sežene průvodce. Třeba na někoho narazí. Z jeho úvah ho vytrhl šum v jídelně.
Lepší dobu si vybrat nemohl. Všichni se totiž o chvíli dříve rozhodli, že nastal čas na pauzu. V místnosti to hučelo jako v úle a od výdejního pultu se táhla řada. Místa se rychle plnila. Dříve než přišel diplomat na řadu, tak už zbývalo jen pár volných míst.
„Je tu volno?“ zeptal se u jednoho stolu. Čekal, že jej odeženou, a místo toho se setkal s úsměvem všech přítomných. Kapitán Petersonová shodila z volné židle svoji vestu a odkopla ji do nedalekého kouta.
„Jen se posaďte,“ řekla a dál se věnovala svému týmu. „No tak, Greene,“ navazovala na dřívější rozhovor, „tady Scott si vzal moji radu k srdci a podívejte se, jak vypadá k světu!“ doslova se rozplývala.
„Jenže Scottovi to sluší, ať se ostříhá, nebo ne!“ čertil se Andy. Na tohle žena protočila oči. O půl hodiny později se kapitán omluvila. Musela do služby. Zbylí dva muži se vydali neznámo kam, pravděpodobně do tělocvičny. Richard osaměl. Nějak nevěděl, kam půjde. Rozhodl se, že zvolí taktiku ,kam mě nohy dovedou´.
Město vypadalo nádherně. Kov zářil a házel odlesky, někdy dokonce i bodal do očí. Celá ta nádhera se dala přirovnat k zasněžené pláni, jenže ta nedosahovala takové kvality. Diplomat se usmíval ani nevěděl proč. Lidé jej nakazili. Všude panoval mír, klid, ale zároveň neskutečný chaos. Doktoři pobíhali po chodbách a dohadovali se nad projekty. Vojáci cvičili, anebo jen hlídali, někteří dokonce uklízeli. Kdykoliv se Woolsey zamotal, tak se našel někdo, kdo mu poradil, kam se má vydat, anebo jej tam doprovodil. Někdy se s ním i zapovídali. Richard strávil zajímavé odpoledne, které zakončil velkou večeří a pak šel do pokoje spát. Vyčerpáním padl na polštář a usnul. Sny měl však neklidné.

„Majore Lorne,“ začal znovu Richard, „definujte svůj vztah ke kapitánu Petersonové. Víte, říkají se tu podivné zvěsti a rád bych měl jasno.“
Druhý muž si nervózně poposedl. „Víte,“ začal, jenže se zarazil. Napil se vody. „Jsme jenom přátelé.“ Na prostřední slovo dal velký důraz.
Woolsey bedlivě sledoval jeho obličej. Jenže nedokázal tam vyčíst nic. Podle věcí, co slyšel, tak to ti dva spolu tajně táhli. Zamyslel se nad tím. Nedávalo to smysl, oba moc dobře museli vědět, co je čeká, pokud to přeženou. „Slyšel jsem, že spolu...“ v tomhle okamžiku ho major přerušil smíchem. Takže drby tentokrát lhaly.
„Boha jeho, jen to ne! S Petersonovou? Myslíte si, že jsem sebevrah? Vždyť by mě umlátila polštářem,“ chechtal se voják. „Jestli posloucháte místní drby, pak vás zklamu,“ řekl o něco klidněji, „polovina z nich je lež. To by pak McKay musel být tak trochu vyšinutý blázen...“
„Což je,“ rýpl si Richard.
„... který se pravidelně řeže a miluje citróny. Podívejte, netvrdím, že není doktor blázen, ale některé drby jsou jen pro to, aby se lidé pobavili. To, že jsme s Peteronovou přátelé neznamená, že spolu chodíme.“ V tuhle chvíli si muž poposedl a usmál se.
„Dobře, jen jsem si chtěl věci ujasnit. Řekněte mi, jaký vztah má s podplukovníkem.“
Lorne se zamyslel. Nechtěl lhát, jenže vztah těch dvou se dal popsat pouze tak, že se snášejí. Nejraději by se zabili. Doslova. Rozhodně to byl jiný vztah, než měla s McKayem. Tohle se těžko popisovalo a major si nebyl jistý, jestli má šanci to říct správně. Pohlédl z okna a přemýšlel, co vlastně chce a nechce říct.
„Majore?“ oslovil ho diplomat. Muž sebou trhl a pohlédl na něj.
„Omlouvám se, ale zamyslel jsem se...Nemají se v lásce.“
„To je všechno?“
„Ano,“ zalhal. Major Lorne po dlouhé době lhal a proč? Nevěděl. Možná pro pobavení.
„Dobře, podívejte se. Někdy...vlastně nechápu celé tady to divadlo. Řekněte mi na rovinu, bez lhaní, co si myslíte o celé té akci, o Petersonové, o podplukovníkovi,“ zavrčel Woolsey.
Major se ušklíbl a prohrábl si vlasy. Zkřížil ruce na prsou a pohodlně se opřel do opěradla židle. Jeho oči vyhledaly oči druhého muže. Chvíli jej bedlivě sledoval. „Tak dobře,“ přikývl, „pokud smím mluvit otevřeně?“ Dostal povolení. „Všechno to bylo na hovno,“ vypadlo z něj. Druhý muž překvapeně zamrkal. „Fakt jo, nic nešlo podle plánu a na tu zpropadenou planetu jsme ani neměli jít. Kdyby tenkrát Petersonová držela hubu a nechala si ty informace pro sebe, tak se z toho nic nestane. Jenže měla rozkazy a tohle si nevzala na triko. Stejně by to řekl někdo jiný. Sheppard nebere ohledy na názory jiných, prostě dělá to, co si myslí. Jenže on na tu planetu ani nešel. Poslal tam pár lidí a sám tvrdl tady, pak nás přišel hrdinsky zachránit.“ Druhý muž, který poslouchal, hodně rychle pochopil, že major o tomhle s nikým nemluvil. Vypadal hodně rozladěně a ani si nevšímal mikrofonu. „Taky to tak umím. Jo, kdyby za to tenkrát alespoň někdo mohl. Víte, ono to jde všechno ruku v ruce. Kdyby nebyl Arsos, pak by se stalo něco jiného...Jsme ve válce a válka si žádá oběti. Já si nedělám iluze, že se dožiju padesáti. To nikdo z nás, mluvil jste i s jinýma?“ zajímal se. Vypadalo to, že jej rozhořčení opouští. Uklidnil se. Přestal poplašeně gestikulovat.
„Ano,“ nechápavě odpověděl Woolsey, „jen nevím, kam tím míříte.“
„Všichni se do jednoho bojíme i já. Nikdo z nás netuší, kdo bude další. Vám to tak nepřijde, jste tu chvíli. Máme tu všichni své milované, přátele. Vykašlete se na tohle vyšetřování. Viníka nenajdete, to byste musel zatknout nejen mě, ale i další.“ Najednou vyšetřovateli přišlo, že muž naproti němu zestárl o několik let. „Viděl jsem umírat tolik lidí. Zabíjel jsem a proč? Proto, aby tahle válka pokračovala? Nikdo si nedovede představit, co zažíváme.“ V tuhle chvíli se Evan smutně pousmál a zmlkl. Před očima viděl ty, které zabil anebo ty, kteří umřeli. Tenhle rok vyprovodil tolik rakví. Více než za celý život. Najednou si připadal sám, strašně unavený a vyčerpaný. Takzvaně strhaný životem. Třeba jednou, možná to ani nebude tak dlouhá doba, doprovodí k bráně rakev se samotným McKayem, anebo Sheppardem.
„Myslím, že už jsem to pochopil,“ přiznal se Richard. „Můžete jít...“ zašeptal. Voják pokývl hlavou a odešel. Po tomhle poprosil kapitána o výměnu služby. Potřeboval si odpočinout.

„Jmenuji se Andy Green, jsem seržant americké armády. Rodina brala moje rozhodnutí s klidem… Matka lékařka stejně jako otec. Sestra zemřela při důlním neštěstí, sloužila jako voják. Na akademii jsem se potkal s kapitánem Petersonovou a jejím bratrem. Její bratr, Jeff Peterson, zemřel v dolech za stejných okolností jako moje sestra...“ Voják, který mluvil, se odmlčel. Hnědé oči zabořil do šedého stolu. „Ptal jste se mě, jak to nesla? Smrt svého bratra?“ otázal se. Dostalo se mu kývnutí hlavy. „Tak jako já. Udělali jsme největší chybu ve svém životě,“ zašeptal.
„Co to bylo?“
„Chyba, o které se nemluví,“ dodal rozhodně. „Víte, kapitána Petersonovou se nesmíte snažit pochopit. Nemůžete. Nikdy ji nepoznáte úplně. Je nevyzpytatelná, jednou vás obejme a druhý den vás zastřelí...ne, není labilní, jen je taková. Znám ji šestnáct let a některé zvyky jsem se od ní naučil.“ Tady Andy skončil. Lehce se usmíval a teprve teď se dokázal podívat Woolseymu do očí. Viděl v nich něco zvláštního. Plamínky pochopení vzplály a svítily.
„Jak se vy vyrovnáváte se zabíjením?“
„Každý se vyrovnává jinak. Mám svůj systém, za který se stydím, ale přesně to mi udržuje hlavu čistou.“
„Považujete se za blázna?“
„Dokud si držím mrtvé od těla a mysli, pak ne.“
Po téhle odpovědi si diplomat poposedl a zahleděl se na hnědovlasého muže. „Tohle není jasná odpověď,“ poznamenal.
„Ani neměla být,“ připustil Green. Z dalšího výslechu jej vysvobodila vysílačka. Seržant se musel okamžitě hlásit na ošetřovně. Toho dne agent IOA Richard Woolsey uzavřel celé vyšetřování.

Noc se snesla nad celým městem. Oceán bouřil, přestože nepřicházel déšť. Obloha zářila, nikde se nenacházel žádný mráček. Během takových nocí hledali Atlaňťané Slunce. Muselo být vzdálené a s největší pravděpodobností ani nebylo vidět, ale co naplat, lidé byli vytrvalí a hledali svůj domov.
Richard Woolsey seděl nad notebookem a psal zprávu pro IOA. Připadal si ztracený a v koncích. Začínalo se mu lehce, ale končilo něco hůř. Chtěl napsat dlouhou a podrobnou zprávu, místo toho napsal jen pár řádků. Nakonec vypnul svůj počítač a dobalil si tašku. Vyšel ven do chodeb. Chtěl si vychutnat svoji poslední noc strávenou zde.
Při nočním brouzdání opuštěným městem zaslechl hvizdot větru, předení města, šplouchání oceánu. Zastavil se na několika balkónech a dokonce se zatoulal i na jedno z mol. Užíval si toho pocitu bezpečí, které Atlantis dodávala. Připadal si doma, mezi přáteli. Musel se usmát, kdyby tohle tak mohla vidět jeho bývalá žena. Potřásl hlavou. Najednou si vzpomněl na slova majora Lorna: „Všichni se do jednoho bojíme i já. Nikdo z nás netuší, kdo bude další. Viděl jsem umírat lidi. Zabíjel jsem a proč? Proto, aby tahle válka pokračovala. Nikdo si nedovede představit, co zažíváme...“ Unaveně si protřel oči. Ano, lidé se tu báli, přestože město vypadalo tak klidně a přívětivě. Přestal přemýšlet, měl pocit, že na nic nepřijde. Vydal se do postele. Musel si před zítřejším odchodem odpočinout.
Ráno prosvětlilo chmurné myšlenky. Slunce zářilo a chlad noci ustupoval. Vše najednou vypadalo veseleji, tak nějak jinak. Lidé se zastavovali a nastavovali své tváře paprskům. Nejmenší šum se nacházel u brány. Kapitán Petersonová právě předávala službu seržantu Greenovi. Těšila se, že si brzy odpočine a pořádně se po noční vyspí.
„Kapitáne,“ pozdravil ji u brány Woolsey. Naznačil jí, že s ní chce mluvit.
„Pane,“ rozzářila se, „práci máte hotovou?“ starala se. Vlastně nebyla jediná, všichni čekali na ortel. Dneska se měli dozvědět, kdo je ten viník.
„Ano, ale nerad opouštím tohle město,“ přiznal. Opravdu se mu nechtělo, připadal si tu doma. Nostalgicky se rozhlédl po celé místnosti. Povzdechl si. Jeho pohled se na chvíli zastavil na bráně. Fascinovala jej.
„To vám věřím, neznám nikoho, kdo by odsud rád odcházel. Doufám, že se sem jednou vrátíte,“ prohodila optimisticky. „Každopádně přeji šťastnou cestu.“
Richard se na ni podíval a pozvedl obočí. „Mé rozhodnutí o verdiktu nezměníte,“ podotkl. Zuzana se rozesmála a zakroutila hlavou. Tak to nemyslela. „No,“ začal nejistě. Přitáhl si blíže kufřík na kolečkách. Rozhlédl se a šáhl do kapsy svého saka. Vytáhl flashku a malou kazetku. Podal ji kapitánovi. „Věřím, že víte co s tím.“
„Pane Woolsey?“ zamrkala překvapeně žena. Nějak nevěděla, co si má o tom celém myslet. Na nic z toho neměla právo. Originál kazety měla dostat doktorka Weirová, až se vrátí ze Země a tak i celou zprávu. Mezitím se to mělo nacházet v opatrovnictví Shepparda.
„Myslím, že by vás výsledek mohl zajímat. Navíc podplukovník se nebude zlobit, když to k němu doputuje o něco později a nikdo vlastně ani nepřijde na to, pokud si uděláte kopii.“ Tímto jí něžně naznačil, co od ní žádá. Věnoval jí jeden z vřelých úsměvů. Něco, co nebylo u něj tak známé. „Tu kazetu, řekněme, rád bych ji u vás uschoval a v případě potřeby si ji někdo vyzvedne. Mám kopii, ale nerad bych zničil originál.“
„Pane, myslím si, že vaše důvěra je přehnaná. Mohu toho využít pro svůj prospěch.“
„To neuděláte. Pokud jsem se tu něco naučil, pak je to důvěřovat některým lidem…“ otočil se a udělal pár kroků k bráně. „Prosím, zadejte adresu Země,“ zavolal k Chuckovi. Ještě jednou před bránou se otočil k Zuzaně. Tentokrát se nesmál. Jen se ujišťoval, že asi udělal největší chybu ve svém životě. Zavřel oči a zmizel v modrém kruhu, který jej doslova pohltil. Kapitán se nedokázala pohnout, stále nechápala.

Případ č. 258 - Arsos
Vyšetřovatel: Richard Woolsey
Podezřelí: major Evan Lorne (38), kapitán Zuzana Petersonová (34)
Během doby strávené na mimozemské základně Atlantis jsem měl možnost prozkoumat celý případ týkající se planety zvané Arsos. Mým úkolem bylo prověřit kapitána Zuzanu Petersonovou a majora Evana Lorna.
Po vyslechnutí všech stran stahuji celé obvinění a prohlašuji je za nevinné.
Viníka v tomhle případě nemůžu jasně určit. Mohl by to být sám podplukovník Sheppard, který jednal v zápalu nadšení. Samozřejmě kapitán Petersonová, která se zdráhala vydat důležité informace, které přinesla. Doktor Beckett, který vytvořil monstrum mezi člověkem a Wraithem.
Rozsudek: nevinní

***
Chuck právě připravoval hlášení a jiné dokumenty pro Zemi. Jednou za měsíc měli možnost odeslat vše, co nastřádali. U práce si pobrukoval a třídil zbytečnosti. Ještě tu samozřejmě našel i osobní vzkazy od Atlaňťanů pro ty doma. Povzdechl si, zase pracoval přes čas.
„Máte chvíli?“ oslovil někdo pracujícího muže. Ten lehce nadskočil. Zvedl hlavu od monitoru a pohlédl na hnědovlasou ženu. Kývl, že ano. Podávala mu flashku, kterou přijal a tázavě pohlédl na nadřízenou. „Potřebovala bych, abyste tohle přidal mezi hlášení. Je to jen pro agenta Woolseyho. Myslím si, že by mu to pomohlo některé věci lépe pochopit…“


The End

Tak snad se vám povídka líbila a doplnila mezery

To je abych zabránila zbytečným dotazům typu: ,Kdy bude další?´
Odpověď: Nevím, ale až doopravím, napíšu, přepíšu

krasne ... s vypětím posledních sil jsem to přečetla, ale stálo to za to
jsem zvědavá, co vymyslíš příště