SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Prosím vás obrovská prosba. Nemáte niekto stiahnutý ten kompletný súbor poviedok 1-39??? odkaz je už zmazaný a mne by to veeeľmi pomohlo. Je mi jedno či pdf alebo doc. Budem vďačná za čokoľvek, akýkoľvek server, poprípade mail (zizi01@azet.sk). Ďakujem...

Já jsem si všechny povídky stáhla manuálně do pc, klidně ti je pošlu, ale tu poslední tam nemám.

Tak to by si bola veľmi zlatá. To nevadí, že poslednú nemáš. Len sa mi nechce preklikávať stranu za stranou a sťahovať to.
Inak mám ich po 23 - vrátane teda, "Nemesisin pramen vlasů"Takže by mi stačili tie zvyšné. Neviem či to máš po samostatných dokumentoch alebo spolu. Proste je mi to jedno, fakt mi ušetríš kopu času.

Můžu ti to všechno poslat ve Wordu i tu poslední povídku , ale jen nevím, jestli to nebude posílat BB20, ať to nemáš dvakrát, ale pokud nemá tu poslední, tak alespoň tu můžu zaslat

Popřípadě, kdyby někdo chtěl povídky, dejte vědět, můžu je zaslat na mail, stačí napsat SZ s mailem

Mooony: kľudne mi to pošlite aj desiati naraz. Ja sa hnevať nebudem Budem vďačná za všetko. Hrozne dlho som si nič SGA neprečítala a mám akýsi absťák Mail som uviedla a vopred veľmi pekne ďakujem.

Nemáš vůbec zač spíš doufám, že ti tím udělám radost a zaženu tvůj absťák a třeba se mi povede z tebe udělat Lorneofilku

Ak sa môžem verejne priznať, tak ja už Lorneofilka som. Síce do tejto chvíle nikdy oficiálne nezverejnená, ale som (vlastne si tak uvedomujem, že som ňou vždy tak trochu bola, ale s odstupom času sa to začalo stupňovať) A tvoje poviedky to len a len upevňujú
PS: mail dorazil, počet nevystrašil, ale potešil Takže ešte raz vďaka.

Jůůů další se chytla . Upřímně, já nikdy nebyla taky úplně Lornofilaka, ale postupem času se to pěkně vystupňovalo . Navíc Lorne si zaslouží víc, než být jen lamou
P.S. To jsem ráda A rozhodně nemáš zač

So, jsem tu... opět... po dlouhé době a tentokrát s krátkou povídkou, která nepatří do mé obvyklé nabídky povídek, kterou vás zde zásobuju. Jedná se o non-sg povídku, která vznikla jednou večer, kdy jsem se naštvala na Zuzanu a Lorna a hlavně Lorna všeobecně. (Ptáte se, co provedl? To ani nechtějte vědět! ) Myslím, že vše podstatné z příběhu pochopíte. Není nikterak dlouhá a možná je trošku depresivní, kdo ví? Doufám, že se vám bude líbit.
Za korekci opět může DA

Lež

Dvacet tisíc světelných let od domova, s kyslíkem na pár minut života, sedím na rudém měsíci a jediné, na co jsem schopný myslet, je to, že si nepamatuju barvu tvých očí. S každým nádechem se připravuji o to nejdražší, co mi zbylo. Přes to všechno cítím klid a vyrovnanost. Přijde-li smrt, jakože ona přijde a to brzy, budu ji následovat. Nebudu mít na výběr, stejně jako ti, které jsem zabil.
Odmala jsem toužil po tom něco dokázat a mí rodiče ve mě měli velkou důvěru. Jenže jejich plány nezahrnovali vědu, ani armádu. Vydědili mě. Nevadilo mi to. Dokázal jsem se postavit na vlastní nohy a ukázat světu, že něco dokážu, že jsem někdo. Nebyl jsem již jedním z davu... Moje matka i otec by na mě byli hrdí, kdyby nezemřeli. Smutné, ale každý den umírají lidé. Truchlit nad každým nemá cenu a člověk tolik času nemá.
Co jsem vlastně dokázal? Sestrojil jsem novou zbraň, spíše novou biologickou hrozbu a všichni přede mnou ve strachu poklekli. I ty, drahá. Dali jste mi vše a podpořili jste mé ego. Předali jste mi osm nezávislých planet a doslova mi darovali celý vesmír. Vtipné a zároveň smutné, co je člověk ochoten ve strachu udělat.
Čekal jsem to, ano, nějaké to vzbouření mi přineslo každodenní radost i starost. Ach, ze začátku to byla docela zábava. Poprava zbojníků, ty po mém boku. Kdybych tenkrát věděl, že jsi hlavní iniciátor, nic by to nezměnilo. Nic! Miloval jsem tě a vždy budu, ale sama jsi říkala, že se zákony musí dodržovat. A já ho dodržel. Tvoje krev na mých rukou, stejně jako krev všech těch lidí. Moje smrt bude vykoupením, stejně jako vykoupením pro vás je svrhnutí mé vlády. Však on přijde někdo jiný. Může být lepší, horší, nebo stejný. Na tom nesejde, všichni zemřete... je to jen otázka času!
Nádech a výdech. Došel jsem na konec cesty. Nádech a výdech mi zní v uších ohlušujícím, avšak uklidňujícím způsobem. Tichý vesmír sleduje poslední chvíli velkého vůdce a vraha. Nádech a výdech. Rudý měsíc se točí kolem své osy a rotuje nekonečnem. Tisíce hvězd se mi smějí. Ručička, ukazující množství kyslíku, pomalu klesá. Nulový bod se blíží. Vstávám a hrdě kráčím nekonečnem. Chci, aby si mě takto pamatovali. Nezáleží na tom kdo, ale vždy se někdo dívá. Nádech a výdech. Dech se krátí. Srdce mi splašeně buší. Bojím se, lhal jsem, že ne. Lhal jsem celý svůj život a každé své lži jsem věřil. Pokračuji dál na nejistých nohou. Třepou se a já cítím slabost. Upadám. Pokud je můj osud zemřít v prachu a špíně, prosím, přijímám to. Přijímám svůj osud. Nu, smrti, kde jsi?! Čekám tu na tebe!
Nádech a výdech. Rozmazává se mi pohled. Svět, hvězdy a nekonečná pustota s prázdnotou mi připadají tak vtipné. Ručička poskakuje k nule. Přetáčím se na záda a hledím na oblohu, která patří jen mně. Už vím, přece jen jsem si vzpomněl. Modré, měla jsi modré oči, jako jarní nebe. Hluboké a smutné. Odpusť mi, i když už nemůžeš, na nic jiném mi už nesejde... opět lžu, já nechci umřít, ne tady, ne takhle.
Nádech...

[andoriel]

Jo, tak tohle můžu.
Zajímalo by mě, co Lorne provedl, když díky tomu vzniklo něco takového
Dobrý

[Dragon]

joooo jedna z mála povídek, co jsem od tebe přečetl (jednou dojde na celé téma ). Dle mě velmi povedené dílo. Opravdu parádní práce.

Hezké "dílko". Rovněž jsem zvědav, co Lorne provedl. Že by se z něho stal nějaký diktátor několika planet? Každopádně mě ještě zajímá, jestli je tohle podklad pro něco dalšího.

andoriel: Jako vždy velmi děkuju za komentář . Jsem ráda, že se ti dílo líbilo. A k tomu co Lorne provedl... no, odmítal spolupracovat, měl naprosto rozhozenou morálku, dopisoval si do řádků svoje věci a myslel si, že mu to projde (bylo ho všude plno )... tak jsem ho dala za trest k ledu

Dragon: Velmi děkuju doufám, že i později zanechají moje díla stejný pocit, jako tohle jedno

Mr. Mister: Huh, co? Ne, tohle nemá s Lornem nic společného... tady ani Lorne není. Psala jsem na začátku, že se jedná o "povídku" - spíše asi mikropovídku - která má společného s SG asi tolik, co kačer Donald a Dexter - čili absolutně nic . Je to zcela ukončená povídka a nebude mít více částí

Aha. Tak to jsem to nepochpil správně.

Nevadí však on se ten náš klučina brzo zase začne zlobit

Trochu opožděně odpovídám, velmi zajímavé, holt, co člověk nevymyslí...

konečeně jsem dočetla povídky co mi chyběli,co dodat? užasný těším se na další pokračování...

Všem děkuju za kladné komentáře , jako vždy velmi potěšili. Mám radost, že se vám líbí.

Jinak teďkom mám zkouškové a nemám moc času psát , což mě mrzí, ale přece jenom tu něco pro vás mám. Je to parodie na SGA a chtěla bych tuhle povídku věnovat všem Lorneofilkám a samozřejmě mé drahé sestřence
Povídka se jmenuje Výmluvy majora Lorna a jak název napovídá. Major to nebude mít lehké, ale ze všeho se vymluví
Lehké varování, raději u toho nesnídejte, neobědvejte a vůbec nejezte
Za korekci opět děkuju DA

Výmluvy majora Lorna

Takže, kdo jsem? Jistě si kladete otázku, kdo je tak dokonalý a neodolatelný? Jsem to já! Major Evan Lorne první. Možná to trochu přeháním, jsem vlastně desátý Evan v generaci rodiny Lornů. Ani netuším, co je na tom jméně tak úžasného, ale koho to zajímá? Mě ne, jsem originál. Abych tohle objasnil, tak Lorneové - všichni do jednoho - jsou, byli a vždy budou děsní poserové… to nevysvětluje, proč jsem voják. Do téhle doby taky nechápu, proč jsem to udělal, avšak co na tom sejde?
Jeden z dědičných znaků, které jsou v naší rodině předávány v silných genech je, že vyvázneme ze všech problémů s minimálními ztrátami. Přesně tohle jsem pochopil hned po nástupu do Pegasu. Zatímco můj tým ležel v krvi, já jsem byl jen omráčen. Myslím, že se jedná o jakousi ironii osudu, ale rozhodně si nestěžuju, proč taky? Žiju... jen jsem ještě nepochopil proč.
Další věc, kterou každý Lorne nerad dělá, je svatba. Nenávidíme svatby – možná proto jsou všichni Lorneové pohřebáci a vlastníme největší pohřební službu od roku 1793. Nikdy se neženeme do takového šílenství, jedině pod velkým nátlakem a nebo kvůli nutnosti udržení rodové linie. Ale, kdo ví, třeba jednou potkám dokonalou ženu... hahaha... sněte dál, dámy.
Nu, tedy, abych vše vysvětlil, moje nenávist k ženění vzrostla ve chvíli, kdy jsem se dostal na Atlantis a poznal podplukovníka Shepparda. On je to milý pán a nadřízený, jen... Celou dobu jsem si myslel, že chození na mise se skládá jen a jen z návštěv planet plných přátelských lidí a nebo děsných emzáků, kteří vás chtějí sníst. Nikdy! Opakuju nikdo mě nikdy – za celou mou vojenskou kariéru a ani v náborovém středisku – neupozornil na to, že bych se měl ženit.
Poprvé, když jsem se svým týmem vyrazil na soukromou misi na planetu, která neměla být podle antické databáze obydlená - jak spolehlivá byla tahle rasa – tak hned v první vesnici se starosta rozhodl zpečetit příměří mezi pozemšťany a touhle bandou neandrtálců jedním „velmi vznešeným“ zákrokem – svatbou. Chudák mariňák William Cooper. Měl jsem toho klučinu rád. Dokonale poslouchal rozkazy, a dokonce se i obětoval pro blahu svého velitele. Škoda, že tohle neudělají všichni. Takhle jsem se vyhnul prvnímu manželství, prostě jsem to hodil na jiného.
Postupem času jsem celý tým oženil, dvakrát. Ano, někteří se bouřili, ale porazil jsem je. Jen já jsem měl dovoleno vyváznout s čistým štítem. Žádné vzpoury, žádné remcání, to je pravidlo Lornů. Taky jsem ty chudáky musel zastřelit, když odmítli prozkoumávat další planetu se strachem, že narazíme na nějakou vesnici. Nu, pár hodin jsem se procházel po lese, pak jsem se vrátil na Atlantis a vše jsem hodil na Wraithy. Jednoduché a prosté. Byl jsem idiot. Myslel jsem si, že dostanu další tým poslušných hochů a místo toho mě přidělili do týmu Johna Shepparda – prý abych se podíval, jak se má velet... pche, to vím i bez toho ufňukance.
Tenkrát měl podplukovník asi deset manželek na různých planetách. Obdivoval jsem ho. Musel to být doopravdy národní hrdina, když udělal něco takového. Později jsem jej však podezříval z toho, že to má jako sport. Vše se vyvíjelo dobře, dokud nenastal den, kdy jsme dorazili na jednu velmi zvláštní planetu...
Slunce svítilo na rudé koruny stromů s modrou kůrou. Mám pocit, že ta planeta nemá vkus. Tmavě rudá tráva spíše připomínala krev a mě se zvedal kufr. Nenávidím krev. Tmavě zelené kameny připomínající obří chuchvalce plísně mě děsily a jediné, co tu vypadalo normálně, byla malá hnědá chlupatá zvířátka ve tvaru koule. Podle mě jejich povrch musel v takto šíleném světě vytvářet energeticky nejvýhodnější stav, čili kouli. Dávalo by to logiku. Šílený svět bez zákonů a pak BUM - malá chlupatá kulatá zvířátka!
Všechno šlo docela dobře, dokud jsme nedorazili do nedaleké vesnici plné ženských. Začínám mít vážný strach, že je s touhle galaxií něco v nepořádku. Opět vše začínalo normálně. Starosta přislíbil, že nám bude dodávat nechutnou zeleninu, když my jim budeme pomáhat. Na to si s „hrdinou“ Sheppardem potřásl jedním z devíti chapadel a pak navrhl, že vše zpečetíme svatbou. Bylo mi Johna doopravdy líto, ale udržel jsem vážnou tvář. Nehodí se, abych se nadřízenému smál.
„Majore, myslím, že je na čase, abyste se oženil,“ prohlásil John a mně ztvrdl můj neutrální úsměv ve tváři. Cože? To myslel vážně? Hráblo mu? Já si TOHLE teda nevezmu! Mysli Eve, mysli!
Nakonec ze mě vypadlo: „Jsem ženatý a mojí milé by se to moc nelíbilo. Víte, jaké jsou ženy doma.“ Prohlásil jsem to tak vážně, že mi tu lež sežral! Nemohl jsem tomu uvěřit.
John na mě koukal jako bych spadl z Marsu a opatrně prohlásil: „Vy jste ženatý? Nemáte to ve spisu!“
„Ne, pane, ale tam není věcí,“ pousmál jsem se. „Jsem šťastně ženatý a vyznávám monogamii, myslím, že by bylo lepší, kdybyste se oženil vy.“ A taky že to udělal. Je mi ho vážně líto, doopravdy ano. Dodnes se budím ze strachu, jakým vražedným pohledem na mě koukal, když na Atlantis zjistil, že jsem si vymýšlel. Nakonec se mi i pomstil. Při nevinném tréninku v tělocvičně mě málem zabil. Parchant!
Každopádně jsem se vyhnul manželství, ať si říká kdo chce, co chce - jsem borec! Dál jsem se mohl flákat a smát se těm, kdo se už ženili, či vdaly. Docela mě děsilo, že se počet svobodných tenčil. Snad se na mě dlouho nedostane, i když, kdo ví, kolik manželek Sheppovi bude stačit... tipl bych si, že dvě stovky by vyřešily všechny problémy – hlavně ty moje.
Postupem času velitelovy ženy přibývaly a mně se tenčily výmluvy. Použil jsem snad vše. Zkoušel jsem jít přes lásku, ale tam mě napadlo jen: „Věřím na lásku na první pohled a hodlám se ženit z lásky.“ Tohle nevypadalo na dlouhodobý příjem výmluv. Rozhodl jsem si je sepisovat, abych náhodou nepoužil nějakou dvakrát. Kopii výmluv jsem si bral pravidelně na mise. Jeden nikdy nevěděl, co se mohlo přihodit.
Brzy, při pohledu na proškrtaný papír, se mi hnaly slzy do očí. Co s těma ženskýma v téhle galaxii bylo? To se všem vzbouřily hormony?! Musel jsem, do háje, odmítnout i wraithskou královnu a tím jsem naší malé válce nijak nepomohl. Vím, že jsem sexy, mužný a dokonalý, ale všechno má své meze! Dokonce jsem se nechal u doktora vyšetřit na hladinu testosteronu a nic! Začínalo se to pro mě stávat záhadou...

„Přítelkyni by se to nelíbilo... jsem nemocný... dnes mám v plánu jinou svatbu... neshoduje se to s mým vyznáním... jsem zasnoubený... můj táta vždy trvá na tom, že musí nevěstu nejprve poznat... vždyť nemá žádný majetek - celá vesnice, pch, to je pro sraby, bez pořádného majetku do toho nejdu...“ Sakra! Všechno jsem použil. Všechno! Nemám už žádné další nápady, dokonce jsem použil i tohle: „Mám problémy s pohlavní chorobou a... no nerad bych to tu roznesl....“ Ano, tohle bylo slabší, ale jsem v zoufalé situaci a ta, jak je známo, vyžaduje zoufalá řešení. Sakra, tu nemoc bych si i uhnal, jen abych se neženil. Udělal bych vše, jen abych teď nestál zahnaný v koutě a nehleděl na prázdný seznam.
Úsměv podplukovníka se mi nelíbil, fakt ne. Myslel si, že mě doběhl? Sakra jsem mistr výmluv! Proč se všichni tak šklebí? Ať dají tu nechutnou ženskou ode mě pryč. Je mi jedno, že vypadá jako Natalia Portman – a to je mimochodem podle mě hodně sexy kočka. Jednou jsem se rozhodl, že se ženit nebudu a budu se toho držet. Kolik slečen se o to pokoušelo... grrr.
„Pane! Já nemůžu! Jsem nevinný!“ vyvřískl jsem první hovadinu, co mě napadla.
Byla to hovadina. Už jen Johnův výraz v obličeji mě o tom přesvědčil. Jen jsem zaúpěl a zavřel oči. „Víte, majore,“ začal prodlužovat moje utrpení ten ohvězdičkovaný blb, „mám pocit, že po těch nekonečných nočních návštěvách na Atlantis u doktorek asi nevinný nebudete... a ani impotentní, pokud se to chystáte říct.“
Teď mě doběhl, to mě taky napadlo. Fajn, chce výmluvu, aby si Natálku vzal? Fajn, má ji mít. Vím, že se na to třese! „Pane, nemůžu, jsem doopravdy nevinný. Vstoupil jsem do teologického semináře u našeho kněze a on vyžaduje celibát. Nemůžu, i kdybych chtěl a jakože bych moc chtěl, ona... je vyloženě sexy, ale... bohužel.“ Ano, ještě psí ublížený pohled, lítost v hlase a máš to! Sežral tooooo! Je to pako a zblajzl to i s navijákem. Jsem dokonalý, lepší výmluvu snad nikdy už nevymyslím. Počkal jsem, až všichni odejdou a pak jsem se hrdinsky zhroutil na zem.
Tohle už nechci nikdy zažít! Nikdy... vždy připraven? Kam se podělo mé skautské přísloví? Proč jsem měl prázdný papír a žádné nápady? Bože! Co když... co když jsem se chtěl oženit?! Oh... rychle jsem začal bít hlavou o zeď, abych takovou myšlenku zahnal. Díky bohu jsem se ubil do bezvědomí.

Po tomhle nešťastném úrazu, kdy jsem byl napaden na cizí planetě za bílého dne – nikdy jsem se nepřiznal, že jsem si to udělal já a přihlížející lhali – jsem byl prozatímně stáhnut ze služby. Měl jsem mnohem více času, abych si promyslel svoje další kroky a vymyslel další výmluvy, proč se neoženit.
Zatímco mi v hlavě trpaslíci těžili zlato a všechny dokonalé a krásné doktorky mě obskakovaly, tak já přemýšlel nad plánem. Potřeboval jsem něco, co by mě navždy zbavilo všech problémů, a zároveň to udrželo pozornost u doktorek. Chtělo to něco vychytralého jako liška – musím nějakou ulovit – a zároveň neprůstřelného. Něco jako Paul Davis! Ano! Mám to, jasně! Proč mě to nenapadlo dříve. Paul! Není sice super krasavec, ale z jeho charizmatického hlasu se podlamují kolena všem ženským.
Abyste to pochopili. Můj kámoš ze školy, před lety, kdy jej rodiče nutili do ženění s hnusnou ženskou – fakt byla ošklivá, měla skoro tři nosy – tak přišel s nápadem, který jej navždy osvobodil z tohoto trápení. Samozřejmě jeho rodičům to přineslo hořké zklamání, ale nu což, jsem ochoten je obětovat na oltář přežití. Sakra, obětoval bych klidně celou Atlantis, kdybych musel. Nu, Sheppe, těš se, mám plán... jen doufám, že nedopadnu jako Cyloni...

Slunce svítilo. Vlastně peklo, ale mně to nevadilo. Přede mnou se rozléhala nádherná planeta jako z pohádky. Potůček zurčel, ptáčci zpívali a mě to bylo u ... jedno. I kdyby přede mne přivedli dvojče Pamely, NIKDY neřeknu své: „ANO!“ Jsem nevěsta na útěku, jsem nepolapitelný a sexy. Hlavně jsem zásadový debil a nikdy neměním své rozhodnutí. Jsem idiot. Víte, co mi nabídli? Pamelu! Pravou nefalšovanou Pamelu Anderson! A víte kdo ji má jako svou čtyřicátou ženu? Ano, uhodli, ten syčák Sheppard.
Vlastně jsem vděčný. Všem nástrahám jsem odolal, do poslední. Teď už bude lehké říkat ne. Jednou svobodný, navždy svobodný. Jsem jako Jaffa, prahnu po věčné svobodě z téhle děsné nadvlády hormonů v galaxii Pegasus. Jen mě trošku štve, že jsem mohl mít Pamelu i Natalii a takhle... dost! Evane! Snaží se ti podkopat morálku a ty se necháš? Ne, vzchop se! A tak jsem uzavřel své srdce – to je ale kupa keců – stačila jediná odpověď na Johnovu otázku, jakou mám zase výmluvu.
„Jsem gay!“

Od té doby mám, dámy a pánové, svatý klid a pokoj. Jsem v oblibě doktorek, protože všechny do jedné ví, jak to je. John Sheppard má svých čtyřicet jedna žen a od té doby, co jsem se veřejně přiznal k téhle lži, zjišťujeme, že Pegasus má i planety, kde mají ženy normální hormony. Já si však myslím, že se jedná o to, že už nejsem v kursu já, nepolapitelný a neodolatelný bandita Lorne.
Jednoho dne, až zase zavítám na Zemi, poděkuju Davisovi za jeho nápad, který jsem si půjčil. Myslím si, že by mu to stejně nevadilo. Určitě ne, on by to pochopil. Kamarád ve zbrani, který se nacházel ve stejné situaci vždy pochopí, jaké je to být zahnán do kouta.
Ještě bych se rád vrátil k podplukovníku Sheppardovi. Jedno se mu musí nechat. Má výdrž a nikdy mě asi nepřestane podezřívat. Neustále mě sledoval. Chtěl vědět, proč to dělám. Víte, zastávám názor, že se prostě stačí jen zeptat. Trvalo mu pár měsíců než chudák sebral odvahu a zastavil mě na chodbě. To se bál, že bych ho zatáhl do skladiště? Tak na tohle nemám buňky ani já. Jedno je lhát, ale druhé je konat.
Tak tedy zpět k našemu polygamistovi, který miluje všechny své ženy, do jedné – i tu s devíti chapadly. Zastavil mě na chodbě a povídá: „Ty, Lorne, proč? Proč se jen vymlouváš?!“
Usmál jsem se a se svým optimistickým výrazem jsem řekl: „Máte čtyřicet jedna manželek, nebude to dlouho trvat a poznáte to u čísla 42...“ A pak jsem s hrdě vztyčenou bradou odkráčel požádat doktorku, která vypadá jako dvojče Rachel McAdams, o ruku...

tak jsem se konečně zase jednou dostala ke čtení a super jako vždy jsem zvědavá na další Tvé nápady

[Dragon]

Další dokonalá povídka . Jsem opravdu rád, že jsi mě na ní taktně upozornila.

Děkuju, za komentáře , udělali mi radost, však vy víte jakou .
Jinak další díl do série s Marry Sue bude snad brzy

Tak jsem zase tu (určitě máte vééélikou radost ), po delší krizi, jménem škola, která se trošku protáhla a ještě protáhne . Samozřejmě tu všechno píšu úplně z jiného důvodu. Mám pro vás povídku. (Třikrát hurá Mooony! )
Jmenuje se Nutnost oběti a je psaná lehce netradičně (převážně forma deníku). Ne všem asi bude vyhovovat onen styl, ale zase není nikterak dlouhá. Myslím, že je docela důležitá v tom, co bude následovat. Hlavní postavy, z velké části převládá Lorne, sem tam se mihne Sheppard a Petersonová.
A děj, myslím, že bude lepší se nechat překvapit, prozrazením bych asi vše zkazila.

Nutnost oběti

Čísla, čísla a nic jiného než čísla, která nedávala smysl. Zuzana Petersonová jimi musela být doslova posedlá. Dokázala v nich uvažovat a to Lorna neskutečně štvalo. Potřeboval nápovědu, už jen proto, že na tom mohl záviset její život. Pokud ji najdou dříve, než on tohle rozluští, tak ji můžou popravit za velezradu. Nedávalo to smysl, vše, v co věřil, přestalo dávat smysl.
Už druhý den seděl nad tímhle pitomým deníkem a zkoušel nové a nové kombinace. Nakonec se rozhodl prohledat její papíry. Prošel celý stůl, zásuvku po zásuvce. Prohlédl její skříň na oblečení, ale nic, kromě její složky a dokladů, nenašel. Samozřejmě zkoušel projít knihy, ale - kromě výpisků, podtrhaných vět a několika číslic na boku - nic nenašel. Copak byla tak paranoidní? Musela mu nechat nápovědu. Věděl, že nechala. Ale kde?

Podplukovník Sheppard se zastavil ve dveřích a sledoval neskutečný nepořádek v pokoji. Všude se válely papíry. Knihy byly rozházené a uprostřed toho všeho seděl major Lorne. V rukou svíral deník své ženy a podle všeho si četl. Sem tam nahlédl do papíru, který ležel vedle něj.
„Už jste to rozluštil?“ staral se velitel.
Muž od knihy vzhlédl a přikývl. „Ano, pane, ale obávám se, že všechna zásluha opět patří někomu jinému. Nechala mi nápovědu.“ Ukázal na papír, do kterého nakukoval. „Dopis na rozloučenou.“
„Takže si myslíte, že se spolehla na to, že jste parchant?“ staral se a snažil se dostat k židli co nejméně ničivým způsobem. Nuž, pár papírů to schytalo.
„Možná, kdo ví. Tohle vám přečtu, je to z třicátého června. „Doufám, že se ozve. Potřebuju odpovědi a nejen já...“ To je vše, víc k tomu dni nemá. Jako by nic nedělala. Někdy uprostřed věty začne psát o něčem úplně jiném a pak opět naváže.“ Promnul si krk a povzdechl si.
John se zamyslel: „Třicátého června? To je víc, jak měsíc zpět...“ Přikývl. Tenkrát to bylo všechno jinak. Měl určitý okruh lidí, kterým věřil. Nečekal, že zrada přijde odtud a přesto tomu stále nevěřil.

25. dubna 2010
Ve městě máme opět další sabotáž. Táhne se to od začátku roku a nedává to smysl. Zkoušela jsem přijít na to, kde udeří příště. Není tu nic, co by místa útoku nějak spojovalo, a všichni mají čisté ruce. Evan si myslí, že neexistuje žádné vodítko, stejně jako Sheppard.

28. dubna 2010
Další útok bude za týden, ale nikdo mi nevěří. Moje teorie se jim zdá moc šílená, ale funguje, vím to! Čert aby je vzal.

1. května 2010
Greena někdo pobodal. Woolsey se snaží marně všechny uklidnit. Situaci rozhodně nepomáhají útoky (mimochodem, od posledního utekl týden, myslím si, že dnešní útok byl spáchán na Andym). Vyšetřování nikam nevede, přestože máme pár podezřelých. Snažím se s podplukovníkem dělat výslechy. Ať jsme opatrní, jak chceme, lidé mají podezření. Začíná se nám to hroutit.
Evan se mnou moc nemluví. Věří mi vůbec? Myslím, že se mu budu muset podívat do deníku.

23. května 2010
Dnes odešel tým poručíka Williamse na misi. Měl dělat doprovod doktoru Sandersovi na přátelskou planetu, na které vypukla nějaká epidemie. Podle Toma se spíše jedná o reakci na špatnou vodu, nebo jídlo. Kdo ví, co se nachází v zemi a nebo s čím experimentují. Každopádně, o dvě hodiny později proběhl bránou desátník O´Brien. Vypadal potrhaně a podle Becketta byl hodně vyčerpaný. Vydala jsem se s Sheppardem na ošetřovnu si vyslechnout jeho příběh.
Vesnici napadli Wraithové. Nikdo je nečekal. Téhle planetě se podle všeho vyhýbají už pěkných pár let a nikdo neví proč. Tentokrát se však vrátili a sebrali Sanderse i zbytek týmu, zachránil se jen O´Brien, kterému bylo jasné, že musí podat zprávu a doběhnout pro posily. Hloupé, není už co zachraňovat. Wraithové si asi těžko rozdělají táboráček a budou čekat až přijdeme, abychom si s nimi dali čaj o páté. Debil.
Evan dostal za úkol O´Briena sledovat. Desátník se tímto činem stal podezřelým číslo jedna. Myslím, že si to uvědomuje. Poprosila jsem Rodneyho, aby ho zdržel. Prohledám mu pokoj, ale nechci, aby mě tam kdokoliv přistihl. Nechala jsem celou oblast uzavřít kvůli podezření z útoku. Och můj bože, musím něco najít, jinak mě Sheppard zabije...

O pár hodin později...
Kobereček u Shepparda... myslím, že příště to udělám méně okatě. Dal mi domácí vězení. Chudáček ten, kdo mě bude hlídat... oprava, jestli Evan nechce, abych ho nakopala, tak mě pustí na večeři.

Ještě téhož večera
Zabiju Evana! Přísahám, jednoho krásného dne ho uškrtím a tento deník je mi svědkem! A když už jsme u zabíjení, potřebuju něco uškrtit. Myslím, že bude stačit Evanova koupací kačenka. Prozatím.

„Víte, majore,“ povzdechl si podplukovník, „mám pocit, že se Peter - tedy - Lorneová zbláznila, protože tohle nemohl psát někdo normální.“ Promnul si obličej a pomáhal druhému muži poklízet papíry.
„Možná ano, možná ne, četl jsem část deníku a tohle rozhodně je ta veselejší část,“ zamručel. Nevěřil, že by Zuzana byla šílená, možná trochu, ale spíše se izolovala. Od nového roku se začala chovat zvláštně a pracovala dlouho do noci. Více se věnovala wraithštině a bedlivě sledovala výzkum italského doktora Olivertiho.
Sheppardovi se raději nezmínil, nemyslel si, že je Zuzana kolaborant. Možná je mrcha, ale nikdy by nespolupracovala s Wraithy. Ne poté, co ji Michael naklonoval. A přesto tu existovaly pochybnosti. Chtěl, aby to skončilo.

15. srpna 2008
David Scott je připojen k nějakému debilnímu přístroji. Bojím se, aby se mu něco nestalo. Nejsem jediná, kdo doslova strachy umírá. Pokud jej odpojíme, zabijeme jej, ale to riziko je tu i v případě, že jej necháme připojeného. Někdy nenávidím to, že jsem velitel. Samozřejmě tohle rozhodnutí není na mně, avšak myslím si, že tohle trápí i Shepparda. Bože, proč jsme to udělali?
Dnešní den šel celý od desíti k pěti. Tom si mě pozval na pravidelnou kontrolu. Podle všeho se rakovina začala rozšiřovat. Léky zřejmě přestaly být účinné. Čekala jsem to. Nemohly ji zadržovat věčně. Myslím, že by bylo nejlepší si o tom promluvit se zbraní. Doufám, že se to zlepší.

17. června 2009
Tak jsem se vdala... No, mohla jsem dopadnou hůře. Lorne to nese statečně, jen co je pravda. Když už jsme u toho, taky mohl dopadnout hůře. Něco tak dokonalého jako já nikde nenajde (Jen pro případ, že by sis tohle někdy četl... a opovaž se nesouhlasit!).

19. listopadu 2009
Tak moc bych chtěla být doma v L.A.. Nevěřím, že se tam ještě někdy vrátím. Rakovina se zhoršila a přestávám věřit, že někdy Háda najdeme. Touhle dobou je na Zemi krásně a navíc... táta má narozeniny. Měla bych být s ním a ne si tiše chrchlat krev do kapesníku. Nenávidím to tu. Nechápu, co ostatní vidí na šedých stěnách a neustálém teplu.
Fialová s šedými konečky a modrým stonkem se stejně barevnými listy. Počet listů na lodyze je zhruba deset, rozvětvení je zcela nahodilé. Průměr květu je pět centimetrů. Kolem středu, který má průměr centimetr a je žlutý, je dvacet velkých listů. U každé rostliny je to stejné. Vůně způsobuje bolest hlavy. Pyl je dobrý na rány – rychlejší hojení. Šťáva z listů – halucinogen. Kořen – sedativa.
S nikým se nedá moc mluvit. Green tráví většinu času s Alison, Tom je zalezlý na ošetřovně a Will má v kanceláři plno. Myslím, že vyrazím za Rodneym. S Evanem nechci mluvit - už jen kvůli tomu, že má podezření. Prý se pokoušel dostat do mých lékařských záznamů.

John Sheppard odložil knihu a vytáhl zpod matrace složku. Nepatřilo to mezi jeho nejlepší skrýše. Nuž, potřeboval jen jistotu, že je to schované, nic více. S Woolseym to několikrát probírali, avšak ani jeden to Lornovi neřekl. Báli se, že se bude vyptávat a v tuhle chvíli jej rozhodně nechtěli nijak děsit.
Informace, které složka obsahovala, poslala Petersonová těsně potom, co ji a Michaela přepadli Wraithové a oni se na poslední chvíli přemístili bránou jinam. Ano, ironie, setkala se s někým, kdo jí nejen poskytl informace, ale zároveň jí i podvedl. I když... nevěděl. Podle toho, co si přečetl, tak se Wraithové rozdělili na dvě skupiny a ti, co útočili, nepatřili k Michaelovi. Tohle mu ještě způsobí pěkný bolehlav.

30. května 2010
Právě jsem se vrátila z kanceláře podplukovníka Shepparda. Podle něj se O´Brien nechoval nikterak podezřele. Přesto jej posílá s mým a Evanovým týmem na misi. Jenže důvod, který uvedl, stačil mému manželovi a ostatním. Všechny ze své kanceláře nechal odejít a mě poprosil, abych ještě zůstala. Překvapená, a zároveň nedočkavá, jsem si sedla na židli a čekala. Dal si načas, a o to víc mě to děsilo. Brzy jsem pochopila proč.
Jeho žádost se mi zdála poněkud nemístná, tedy vlastně mě spíše překvapila. Poprvé v životě jsem jej slyšela říct něco takového. Vždy jsem si myslela, že takhle dokážu uvažovat jen já, ne můj „dokonalý, bezchybný a férový“ velitel.
Pohodlně se usadil na židli a prohlásil: „Kapitáne, víte doufám, v jaké situaci se nacházíme, a bohužel počet těch, kterým mohu věřit, se tenčí. Potřebuji, abyste jej prověřila. Pokud je doopravdy zodpovědný za to, co se stalo, získejte z něj informace, a pokud to nepůjde jinak...“ tady se trošku zamračil, „však víte, mise jsou nebezpečné a ta planeta je samá rokle.“
Začínám si myslet, že nikdo doopravdy není takový, jak se tváří. Budu si muset začít dávat hodně velký pozor. Pokud Sheppard dokáže uvažovat takhle, tak se bojím, aby jednou o něco takového nepoprosil Evana. Když už jsme u Evana...

Noc vypadala jinak než ostatní. Možná v sobě nesla něco magického. Hvězdy více zářily a zdály se bližší. Ticho doslova ohlušovalo a chlad pronikal až do morků kostí. Mlha se plížila po zemi a temné stíny splývaly v jeden jediný a děsivý. Žena si přitáhla deku blíže k tělu a rozhlédla se po svém útočišti.
Uprostřed skal v kruhovém náměstí stály zbytky nějakého chrámu. Kdysi musel být nádherný. Sochy vypadaly tajemně, lehoučce a opravdově. Působily dojmem, že každou chvíli ožijí a sestoupí ze svého podstavce. Časy téhle civilizace již dávno pominuly.
Skoro oněměla, když tohle místo poprvé spatřila. Její společník jí vyprávěl, že zde kdysi žila velmi mocná civilizace. Věřila tomu, nikdy nic tak dokonalého neviděla. Jenže teď se opírala o spadlý kmen stromu a sledovala mlhu, která se pomalu prosmýkávala mezi kameny chrámu a vplouvala dovnitř. Pokrývala skoro celou podlahu a žena doufala, že se její společník brzy vrátí. Bylo to hloupé, jednalo se o nepřítele, ale přesto byla donucená s ním nějakou dobu žít. V tuhle chvíli byl jeden z mála, komu věřila a kdo věřil jí. Chtěl žít, stejně jako ona.
Natáhla se do poloprázdného batohu a vytáhla poslední tyčinku. Vzala si jen půlku a zbytek schovala. Pamatovala si, jak její manžel trval na tom, když odcházela, aby si vzala alespoň základní výbavu. Někdy měla pocit, že dokáže vidět do budoucna. Možná by jej měla začít poslouchat.

2. června 2010
O´Brien je mrtvý. Uklouzl na misi a spadl do rokle. Tedy alespoň podle mé a Sheppardovy verze.
Ve skutečnosti jsem s ním na misi ve dvojici prozkoumávala okolí kolem našeho základního tábora. Když se ocitl kousek od srázu, strčila jsem do něj a doufala jsem, že se o něco zachytí. Zvládl to chlapec. Prosil o pomoc. Ptala jsem se jej, jestli ho o pomoc prosil i Sanders. Pochopil, ale zapíral. Zkoušela jsem z něj něco dostat, ale další jména mi nedal. Prohlásil, že je nikdy neodhalíme a že všichni shoříme v pekle... měla jsem ho dost, skopla jsem ho dolů.
Při pádu si zlomil vaz.

17. června 2010
Dnes to bude rok, co jsem se za Lorna nedobrovolně vdala (myslím, že on z toho má dodnes noční můry). Nemůžu si moc stěžovat. Nějakou dobu žijeme spolu a je to docela fajn. Snaží se a někdy je to až milé. No, nevadí. Dnešek bych vymazala, pokud by to šlo. Udělala jsem hloupost.
Doprovázela jsem s mým týmem McKaye do nově objevené Michaelovy laboratoře. Jen jsme chtěli stáhnout data a odejít. Hned potom, co Rodney získal, co měl, a ostatní doktoři zanalyzovali vzorky chemikálií, co našli, jsem je vyhnala ven s tím, že je můj tým má doprovodit k bráně a tam na mě počkat. Vymluvila jsem se, že chci ještě zkontrolovat, že jsme tu po sobě nenechali žádné další stopy.
Nechala jsem v jednom z počítačů Michaelovi zprávu, že se s ním chci sejít. Nebylo to rozumné, ale považuji to za nutné. Situace na Atlantis se zhoršuje. Lidé se bojí a chtějí odejít. Útoky sice lehce odezněly, ale ztrácí se materiály. V nejrůznějších částech Atlantis narážíme na wraithské přístroje a nemáme nic. Potřebujeme alespoň přibližný počet. Vím, že je naivní si myslet, že mi nepřítel pomůže a řekne mi, kolik zvědů na Atlantis má... ale jsem zoufalá a nejen já. Pokud je to jediná možnost, jak tohle zastavit, udělám to. Je mi jedno, jaká to budou jména, čísla... chci se pořádně vyspat.

O pár hodin později
Evan mě pozval na večeři. Tedy spíše řečeno připravil ji u nás a snažil se splašit to nejlepší. Prý musíme naše manželství pořádně oslavit. Pako. Ale dobře jsem se nadlábla. Pak jsme si povídali... tedy, ne úplně povídali, ale myslím, že tam pár slov taky padlo... Teď spí a chrápe. Zkusím mu narvat do pusy ponožku.
Raději přestanu vymýšlet blbosti a zalezu pod peřinu. V noci je tu chladno a oblékat se mi nechtělo. Jen doufám, že až zhasnu, tak nikde nezakopnu. Ještě doteď mám modrák na holeni, když jsem minulý týden potmě napálila do železné konstrukce postele.

Richard Woolsey seděl ve své kanceláři a zíral do stěny. Podle Michaela jich zde mělo být zhruba patnáct. Pokud počítá O´Briena, Jeonga a další tři, tak už jen deset. Podezřelých měli dvacet. Sice poslal celou základnu na psychologickou prověrku, ale než ta něco ukáže, může být pozdě.
Od zmizení Petersonové útoky ustaly. Vypadalo to, jako by někdo využil situace a svalil to na ni, nebo taky ne. Už ani nevěděl, čemu má věřit. Lorne tvrdil, že je v tom nevinně a že mu přinese důkazy. Sheppard jej kupodivu podporoval. Ostatní... to už bylo jiné. Ano, Emerson přišel s její lékařskou zprávou, Green, Alison i McKay se snažili jej přesvědčit, že to není tak, jak to vypadá. Vypadalo to, že tohle byli jediní přátelé, které kdy měla. Zbytek základny ji považoval za zrádce. Buď to byla pravda, nebo to na ni někdo velmi šikovně nahrál.
Teď mu pod rukama ležela složka s případem Jeronýma Joansona. Jiné důkazy, než měl teď on, neexistovaly. Nepřekvapovalo jej, že o tom věděla Petersonová, Beckett, Lorne a McKay. Vlastně celou složku mu přinesl Sheppard s tím, že mu o tom Zuzana vyprávěla a do složky mu dovolila nahlédnout. Bylo až zvláštní, že jí ji nechal. Oba to zřejmě považovali za nejschůdnější řešení. Jediný důkaz, který hrál pro kapitána. Ostatní byly proti. Woolsey jen doufal, že je to zlý sen, ze kterého se probudí, protože pokud nemohl věřit Petersonové, pak vše, co jí kdy věřil, celé vyšetřování ohledně Arsosu, by mohl zpochybnit, a to bylo to poslední, co v tuhle chvíli potřeboval...

23. června 2010
Sakra, sakra, sakra a ještě jednou sakra. Někdo se vloupal do skladiště a prohledal O'Brienovy věci. Podle všeho naťukal můj přístupový kód. Sakra, jsem si jistá, že jsem tam nešla. Kdo to teda byl? Ten kód si pravidelně měním... musím projet počítače a zjistit, kdo se v posledních dnech koukal na přístupové kódy.
Podle McKaye to musel být někdo ze zdravotníků. Rodney tvrdí, že se někdo díval ze Sandersova počítače, naposledy jsem jej měla zapnutý já a ta místnost je zapečetěná. Pokud tam doopravdy někdo něco chtěl, musel za Lornem, Sheppardem či mnou. Abych zabránila dalším problémům, tak jsem počítač uložila jinam. Pokud bude chtít Beckett záznamy, půjde za mnou. Ani jsem nepředpokládala, že by po sobě onen neznámý zanechal stopy.

25. června 2010
S Sheppardem rozjíždíme plán a doufáme, že se ryba chytí.

26. června 2010
Kay Jeong. Tohle bych nečekala a ani Lorne. Vzalo jej to mnohem víc, než bych čekala. Ostatně poslední dobou už nevěřím ničemu. Překvapilo mě, že se Semyonová nabídla k výslechu, ale obě víme, že tohle povede Sheppard s Emersonem. Obávám se však, že Kay nepromluví.
Pokud se přizná a nebo mu bude prokázána vina, poprava se provede na Atlantis. Jsme už kolonie Země a naše zákony jsou naše. Nemůžeme si dovolit jej nechat poslat do cely na Zem. Jak Evan říká, je potřeba jim ukázat, že jejich konání má i důsledky. Ano, to má. Zajímalo by mě, kdo bude popravčí četa, i když jeden tip bych měla.

30. června 2010
Doufám, že se ozve. Potřebuji odpovědi a nejen já...

3. července 2010
Kay se přiznal pod Emersonovou hypnózou. Jmenoval další tři lidi, podle něj se scházel jen s nimi a hlavního „vůdce“ nikdy neviděl. Ať je to, kdo je, začínáme mít problém. Ostatní tři byli zatčeni a vyslechnuti stejným způsobem. Jeden se zadusil během výslechu. Willa to rozrušilo a nejen jej.

4. července 2010
Poprava byla stanovená na sedmého. Popravčí četu tvořím já, Semyonová a David Scott. Ostatní odmítli.

15. července 2010
Nastal čas platit za svou blbost. Michael zavolal a oznámil nám, že je ochoten se se mnou setkat a projednat záležitost, v níž jsem jej žádala o pomoc. Kdyby mohl podplukovníkův pohled zabíjet, pak jsem mrtvá. Řekla jsem mu, že se má ozvat za dvanáct hodin. Myslím, že mu to bylo jasné, stejně jako mně. Mám na krku průser jak mraky.
Výslech u Woolseyho nebyl příjemný, ale nepoužili Emersona. Možná je varoval ohledně toho, co by se stalo. Vysvětlila jsem svým nadřízeným, co jsem udělala a že jsem to viděla jako jedinou možnost. Nemáme nic, potřebujeme nějaký hrubý počet, nemáme s čím pracovat, neexistuje nic, co by nás navedlo na nějakou stopu.
Měla jsem to ohlásit, ale ve skutečnosti jsem se bála. Nechtěla jsem na sebe zbytečně upozorňovat, jenže teď jsem to udělala mnohem horší. Sheppard je vzteky bez sebe. Evan se mnou nemluví a Woolsey mě málem zaškrtil. Jediný, kdo mi ještě věří, je Will.

16. července 2010
Setkám se s Michaelem. Evan je stále naštvaný, přesto trvá na tom, abych si vzala základní výbavu. Věřím, že se přijde rozloučit k bráně.
Sheppard mě upozornil, že pokud odejdu, pravděpodobně se už nevrátím. Ale pokud to pomůže ostatním... Nikdy jsem si nehrála na hrdinu, ale stále znám adresy, kde se s ostatními můžu sejít a předat informace, a nebo se jen vyptat na to, jak je na Zemi.
Chtěla bych se Evanovi omluvit, ale netuším jak. Tohle nepatřilo mezi mé silné stránky. Myslím, že obyčejné „promiň“ nepomůže. Myslím, že mi už nikdo nevěří, kromě Willa. Až jednou tohle někdo bude číst (obávám se, že to bude dřív, než bych si přála), tak chci, aby věděl, že vše, co jsem kdy udělala, bylo z přesvědčení, že dělám správné věci a že je někdo musel udělat.
Nikdy jsem nespolupracovala s Wraithy a nikdy nebudu, pokud to bude ohrožovat ty, které tu nechám. Stále mám na Zemi rodinu, stejně jako tu na Atlantis. Nejhorší je, že na tom všem lituju jedině toho, že jsem s Evanem nejela na dovolenou, kterou jsme plánovali. Obávám se, že ani nikdy nepojedu, v tuhle chvíli doufám jedině v to, aby si našel někoho, kdo bude moct jet místo mě a bude s ním, protože chce, a ne proto, že si ho jednou musel vzít...

Evan Lorne si povzdechl a zavřel deník. Odložil ho bokem a zamířil do koupelny, aby si opláchl obličej. Nerad lezl do něčího soukromí, ale tohle bylo horší, než čekal. Moc dobře si pamatoval šestnáctý červenec.
Šel se s ní rozloučit k bráně. Stále byl na ni naštvaný, ale ledabylé obejmutí jí mělo stačit. Všiml si vyčítavého pohledu, ale ignoroval ho. Možná to byl důvod, proč si ještě s Sheppardem vyměnila kývnutí a bez dalšího zdržování prošla bránou. Teprve když přišel do pokoje, zjistil, že nechala na stole vysílač kódů, který jí dal sám podplukovník, aby se mohla vrátit, i když jí kód do dvaceti čtyř hodin zruší. Začalo to být horší, než si myslel.
Do dvanácti hodin přišla zpráva, která obsahovala docela slušnou dávku informací, tedy vše, co byl Michael ochoten poskytnout, ale přesto kapitán oznámila, že se museli, kvůli útoku Wraithů, přesunout na jinou planetu. Hned po tom vysílání se hodlají přesunout jinam, kde budou mít klid. Adresu odmítala uvést, už jen proto, že si Michael myslí, že tu minulou adresu někdo musel prozradit. Rozhodla se, že se s Atlantis spojí až když to bude bezpečné, a nebo bude mít dostatek informací. Do té doby ji nikdo nemá hledat.
Od toho spojení uplynul měsíc a po Petersonové i Michaelovi jako by se slehla zem...

16. srpna 2010
Vzala jsem si pár papírů, abych mohla pokračovat. Michael si myslí, že tyhle hloupé lidské zvyky mě jednou přivedou na pokraj šílenství. Škoda jen, že nedokáže pochopit, že díky tomuto si spíše myšlenky utřídím.
Je to měsíc od doby, co jsem odešla z Atlantis. Nějakou dobu jsme se spolu potloukali z jedné planety na druhou. Vypadalo to, že nás všude dokázali vystopovat. Napadlo jej, že zachytili můj vysílač. Bez anestetik to byla velmi příjemná operace, díky bohu, že zná několik rostlin, které působí protizánětlivě. Pravděpodobně bych jinak dostala otravu krve.
Po týdnu plácání z jednoho místa na druhé jsme se přesídlili na novou planetu, kde nefunguje panel pro zadávání adres. Dobrá práce, Michaeli. Jednu výhodu to však má. Prý se na tuhle planetu Wraithové bojí přijít. Ani se nedivím, podle historek, které vyprávěl. Nakonec z něj vypadlo, že sem pro něj za týden má přiletět jeho mateřská loď. Možná mi to taky mohl oznámit, popravdě sám ani netušil, že tu panel nefunguje. No, to se tak stává, když si sem lidi občas zaletí na piknik v lodi a na panel kašlou. Ach jéje, z tohohle ještě bude průšvih.
Nejvtipnější na celé téhle situaci je, že trčím na bohem zapomenuté planetě s naším nepřítelem, který mi chystá večeři z králíka, který má pět nožiček, dva ocásky a tři očička. Myslím, že budu zvracet, ale hlady bych snědla cokoliv. Prý je to výživné, ten chlap si vymyslí vše, jen aby mě donutil to sníst... je to blázen a já ostatně taky.

[andoriel]

Třikrát hurá. Už jsi mi začínala chybět. Deník mi nevadí a představa škrcené kachničky...
Těším se, že tam bude Michael (aspoň doufám). Já Wraithy ráda.

To, že je to len denník mi neprekáža. Zaujímavé čítanie. Som zvedavý na pokračovanie príbehu.

Zas další úžasná povídka, těším se na pokračování.