SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[Aiwendill]

Ved prave! Uz toho neznesie tolko ako v dvadsiatke a preto ho boli hlava

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
8. Poslání

Probudila jsem se s trhnutím. Vyklonila jsem se, abych viděla na oblohu, a zjistila, že jsem spala jenom hodně krátkou dobu. Co mě dokázalo přes nekonečnou únavu z útěku vzbudit? Podezřívavě jsem se rozhlédla kolem sebe.
Les byl tichý, nikde se nepohnula ani travička. Přesto jsem cítila, jak se ke mně blíží neznámá síla. Otřásla jsem se. Posunula jsem pod sebe nohu, abych byla připravená k útěku, ale zatím jsem zůstávala na místě.
Seděla jsem bez hnutí snad celou věčnost a napínala všechny smysly do krajnosti. Uvědomila jsem si, že už nemůžu dál zadržovat dech, abych se nerušila při poslouchání. Pomalu a neslyšně jsem se ústy nadechla. Ruce jsem nervozitou zatínala do písku. Pocit, že je něco špatně a nemůžu přijít na to, co to je, mě rozčiloval. Nemohla jsem se ho zbavit žádnými rozumnými důvody, jako třeba, že jsem tady sama a Ace se za chvilku vynoří jako duch támhle za křovím… Slabě jsem vyjekla, když se v namátkou naznačeném směru opravdu objevila neurčitá postava a pomalu se ke mně blížila. Upřeně jsem na ni zírala. Nedokázala jsem s určitostí říct, jestli se opravdu dívám na Ace. Zamračila jsem se. S rozeznáváním svého oblíbeného Wraitha jsem nikdy předtím problémy neměla. Netrvalo ani vteřinu, než mi došlo, co to znamená. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se na druhou stranu. Po třech skocích jsem narazila do další postavy. Vynořila se za skalou a chytila mě za ramena.
„Ne!“ prskla jsem a uskočila. Ruce se sesmekly z mých ramen a další se mě chopily v pase. Trhla jsem sebou tak prudce, že jsem skončila na zemi. Hned jsem se zvedla, ale ta chvilka stačila, abych byla obklopena podivnými tvory. Byli zahaleni do tmavě šedých hábitů, které v noci splývaly se žlutošedými kmeny stromů, takže byli téměř neviditelní. I když stáli těsně u mě, oči mi po nich přecházely a nedokázala jsem na ně zaostřit tak, abych rozeznala jejich rysy pod hlubokými kápěmi. Neubližovali mi, jenom mi bránili v útěku tak dlouho, až jsem zůstala stát. Nadechla jsem se a chtěla začít křičet. V té chvíli se přede mnou rozestoupili, aby nechali projít mladou ženu v zářivých oranžovo-černých šatech. Rychlým pohledem jsem se snažila odhadnout, koho mám před sebou. Její světlé vlasy vypadaly v záři hvězd téměř bíle. Byly spleteny do složitého účesu, ze kterého jí na ramena visely pečlivě stočené pramínky. Šaty neměly rukávy a jejich sukně sahala vpředu sotva ke kolenům, aby se v zadní části prodlužovala až k zemi. Černé měkké boty bez podpatků byly vysoké ke kotníkům, kde je stahovala zářivě oranžová široká stuha. Znovu jsem se jí podívala do obličeje. Hrdý postoj, očividná přezíravost, se kterou nebrala na vědomí svůj doprovod a jenom očekávala, že budou bez dotazů plnit její přání, i tvrdý lesk jejích světlých očí, se mi vůbec nelíbily. Byla přesvědčená, že celý vesmír je tu kvůli ní.
Zadívala se na mě tak upřeně, až jsem měla chuť couvnout a sklopit oči. Místo toho jsem zvedla bradu a odmítla pohledem uhnout. Usmála se.
„Dobrý výběr,“ kývla trošku hlavou. „Mám pro tebe práci,“ oslovila mě.
„Kdo jsi?“ zamračila jsem se.
„Věř mi, že na tom vůbec nezáleží,“ zasmála se.
„Jak komu,“ povytáhla jsem obočí.
Pobaveně zavrtěla hlavou a natáhla ke mně ruku.
Chtěla jsem couvnout, ale tvorové v kápích mi znemožňovali dostatečný pohyb. I tak se mi podařilo vyhnout se jejím vztaženým prstům. Žena se ušklíbla. Na odpor nebyla zvyklá. Povel jsem nepostřehla, jenom jsem ucítila prsty jejích služebníků, jak se mi zarývají do kůže a drží mě na místě. Snažila jsem se jim vysmeknout. Marně.
„Každý na této planetě by byl poctěn, kdybych ho pověřila úkolem, který čeká tebe.“ Udělala ke mně pomalý krok a pak ještě jeden.
„Nevím, kdo jsi, a nevím, proč bych měla být poctěna,“ pořád jsem se snažila vykroutit ze sevření.
„Tak dobrá,“ povzdechla si. „Dalo by se říct, že jsem něco jako místní vědma. Ta, co svojí vůlí ovládá ostatní.“ Zadívala se mi upřeně do očí.
S trochu škodolibým úsměvem jsem jí pohled vracela, dokud netrhla hlavou a se zamračením se neodvrátila. Telepatie tu nefungovala, ale obrana cvičená až k automatické reakci měla pořád svoji váhu.
„Ostatní možná,“ zasyčela jsem.
„Jsou i jiné způsoby,“ řekla klidně. Její služebníci ustoupili tak, že měla žena kolem sebe volný prostor. Všichni v kápích se tísnili za mnou.
Snažila jsem se využít jejich pohybu, abych se jim vytrhla, ale jejich prsty mě sevřely silněji a pomalu mě tlačily dolů, až jsem před ženou zůstala klečet na kolenou.
„Tak ti nezbývá, než čarovat?“ prskla jsem. Pořád jsem se snažila zdržovat a tiše jsem doufala, že se objeví Ace. Na vlastní útěk ani útok jsem neměla dost sil.
Žena se usmála, rozhlédla se a o krok ustoupila.
„Jsi jenom obyčejná čarodějnice,“ pokračovala jsem.
Nereagovala. Od pasu si odvázala měch a odložila ho stranou. Podle jeho pohybu jsem usoudila, že v něm bude nějaká kapalina. Zapletla si prsty a protáhla se až do záklonu. Pomalu se narovnávala, až zůstala stát s rukama nad hlavou.
„Podvolíš se,“ znovu na mě upřela pohled.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně.
Rozpojila ruce a natáhla je ke mně. „Podvolíš se. Oheň a voda tě spoutají. Zbaví tě vůle,“ zašeptala.
Znovu jsem sebou trhla, ale ruce jejích služebníků mě držely pevně. S odpovědí už jsem se neunavovala.
Čarodějnice přede mnou obrátila vzhůru sevřenou levou ruku a pomalu rozevřela pěst. Na dlani se jí rozžehl ohnivý plamínek. Sílil, dokud jí nepohltil celou ruku. Jakmile se to stalo, zvedla ji nad mou hlavu. Nedokázala jsem z plamenů spustit oči, takže se moje hlava zakláněla zároveň s tím, jak zvedala hořící ruku. Klečela jsem s hlavou zvrácenou a fascinovaně hleděla do plamene.
Jeden ze služebníků se sehnul k vaku na vodu pohozenému stranou, odstranil uzávěr a jeho obsah mi začal lít do krku. Kouzlo ohně pominulo a já se mohla opět začít bránit. Znovu jsem se začala zmítat v touze se osvobodit a prskala jsem tekutinu kolem sebe.
Oheň nad mou hlavou se pohnul, ale moje oči už nepřitáhl.
Čarodějnice sykla a položila mi hořící dlaň na temeno hlavy. „Podvolíš se!“ přikázala.
Nedokázala jsem zabránit, abych trochu té tekutiny nespolykala a dotyk ohně se propálil mojí myslí. Ničil všechno, co jsem byla, a nechával za sebou jenom popel vzpomínek a pocitů. Co nespálil oheň, odnesla voda. Zůstala prázdnota, ve které jsem se ztratila. Nezůstalo nic, k čemu bych se mohla upnout, nic, za co bych se schovala. Všechno zmizelo a nezůstalo ani jedno malé já, které by vědělo, kdo je.

Kita se usmála. Boj byl delší, než se původně domnívala, ale o to uspokojivější. Získala novou silnou služebnou. Ne, rozhodla se. Služebnou z ní neudělá. Pokud se vrátí z prvního úkolu, bude z ní bojovnice.
Čarodějnice se naklonila, aby si zblízka prohlédla klečící ženu. Už se nebránila. Skelný pohled upírala někam do ztracena a zdálo se, že nevnímá okolí. Kita pokynula služebníkům. Ti uvolnili sevření a odstoupili.
„Vstaň,“ řekla ostře. Žena bez zaváhání poslechla. Stejně tak bez nejmenší známky odporu následovala Kitu, kamkoli ji vedla. Ostatní služebníci šli za nimi v uctivé vzdálenosti. Andoriel se po nich neotáčela, takže neviděla, jak za nimi zahlazují stopy, aby je nikdo nemohl sledovat. Čarodějnice věděla, že osm vybraných mužů v jejích službách udělá všechno proto, aby průvodce té ženy zdrželi dostatečně dlouho a v nejlepším případě se ho zbavili natrvalo, ale opatrnost se jí vždycky vyplatila. Nechtěla, aby její plány zhatila opomenutá drobnost. Jejich příchod očekávala každou chvíli a musela se ovládat, aby se neotáčela, vyhlížejíc Brevana. Byl tak mladý a tak zapálený, že mu nedávno dovolila víc, než všem jiným. Přes svoje ostatní plány a intriky se jí teď občas zastesklo po jeho dotyku, i když tajeném v přísném soukromí její komnaty. Až dokončí první část tohoto důležitého úkolu, bude moci Brevanovi věnovat několik horkých dní a rozpálených nocí. Usmála se do temnoty, spokojená sama se sebou.
Kitino zamyšlení skončilo, když došli k výběžku lesa, který se hluboce vrhal na travnatou pláň a ještě dlouho s travou bojoval o místo shluky keřů.
Pod posledními stromy se zastavili a Kita ukázala stranou. Jeden ze služebníků se v tom místě sklonil, a když se narovnal, držel v náruči hromádku oblečení.
„V současném oděvu bys daleko nedošla,“ řekla čarodějka. „Zde je oblečení vhodné pro splnění tvého úkolu.“ Pokynula ke služebníkovi. Ten natáhl ruce se šaty a zůstal bez hnutí stát celou dobu, co se Andoriel převlékala.
Místo sukně dostala úzké kalhoty se širokým opaskem a vysoké boty z jemné kůže. Bílou halenu a vestu vyměnila za obepjatý živůtek ve stejně tmavé barvě, jako plášť s hlubokou kapucí, který jí nakonec celou zahalil. Služebníci jí ho v pase stáhli dalším širokým opaskem a na něj jí umístili pouzdro s úzkou dýkou a několik různě velkých a plných váčků a měchů. Původní oblečení skončilo na hromádce a nikdo si ho dál nevšímal. Dlouhé vlasy jí spletli do pevného copu, aby jí nepřekážel v pohybu a kratší vlasy nad čelem sepnuli širokou černou obručí. Ještě jednou vše zkontrolovali a odstoupili.
Andoriel stála a čekala, až bude její výstroj i výzbroj kompletní. Oči stále upírala nepřítomně před sebe. Vypadala jako stroj, který čeká, až mu tvůrce do paměti vloží jeho určení. Čarodějnice spokojeně pokývala hlavou.
„Tvůj úkol,“ řekla, „bude náročný a velice důležitý. Splníš ho a vrátíš se. Neuspěješ a zemřeš. Vrátíš se s pokladem, který ti popíšu, nebo se nevrátíš vůbec. Rozuměla jsi?“
Andoriel krátce kývla. Stála otočená k travnaté pláni a připravená vyrazit, jakmile se dozví, co je jejím cílem.
Čarodějka poslala své služebníky pryč. Počkala, až i poslední zmizí v hloubi lesa, než se k Andoriel naklonila. Podrobně jí popsala cestu i poklad, který má získat. Stejně tak určila místo setkání po úspěšně zakončené misi. Místo, kde předá získanou věc do rukou své paní Kity. Nikomu jinému než jí, zdůraznila. Pak přijde odměna.
Andoriel poslouchala, ve tváři se jí nepohnul ani sval. Jenom občasné mrknutí naznačilo, že před čarodějnicí nestojí socha, ale živá bytost.
Kita skončila se svým proslovem, zadívala se ještě naposledy na obličej svého nejnovějšího přírůstku do houfu sloužících. Zopakovala si v duchu, co bylo řečeno, a lehce se usmála. „Běž!“ křikla.
Andoriel vyběhla na travnatou pláň, zvedla hlavu, aby se zorientovala podle neznámých hvězd, a bez ohlédnutí vyrazila tryskem z Kitina dohledu.
Čarodějnice se za ní dívala a spokojeně si pro sebe pokyvovala hlavou. Ta neznámá byla dost silná nejenom na to, aby vydržela cestu, ale také aby dokázala získat Bílý Krystal. Věc, po které Kita toužila už několik let. Jestli se s ním vrátí, bude z čarodějnice nejmocnější a hlavně nejbohatší osoba v celém známém světě. Zamračila se. Řekla té ženě, jak má správně s Krystalem zacházet? Jistěže! Od kdy pochybuje sama o sobě? Otočila se, až kolem ní zavířila sukně, a vykročila ke svému domovu, kde už čekali šedí sloužící na její další rozkazy. Jistě tam bude i Brevan s hlášením o smrti průvodce té ženy. Pro všech osm mužů měla připravenou drobnou odměnu za splnění úkolu a pro Brevana chystala ještě něco navíc.
Zlostný výkřik Wraitha ji dostihl tak daleko, že už nedokázala určit přesný směr, odkud přišel. Přesto ji dokázal na pár chvil zastavit na místě a způsobit, že jí po zádech přeběhl mráz. Odehnala náhlou myšlenku, že Brevana už nikdy neuvidí, a rychleji vykročila na ten krátký zbývající kousek cesty, který měla před sebou.

Andoriel zvolnila běh, aby vydržela dané tempo co nejdelší dobu. Nebylo nic, o čem by přemýšlela, a co by jí krátilo cestu napříč nekonečnou plochou plnou ostré trávy. Poběží v ní ještě mnoho dnů, než se dostane k horám, jejichž vrcholky se budou ztrácet v zeleni oblohy. Mezi jejich strmými svahy čekal cíl její cesty. Ale tak daleko dopředu nepřemýšlela. Důležitý byl jenom okamžik jejího bytí, ve kterém se právě nacházela. Pro tuto chvíli to byla travnatá pláň ozářená zeleným světlem hvězd a s nastávajícím dnem také čím dál těžší dech a bolest ozývající se stále důrazněji z nohou i z namáhaných plic.
Přes vzrůstající potíže běžela Andoriel dál, dokud se slunce nevyhouplo na oblohu v celé své zlaté kráse a nezačalo pálit. Pak se svalila do mělkého dolíku a před usnutím se donutila nalít si do krku trochu vody a sníst tenký plátek sušeného masa ze zásob, které měla zavěšené kolem pasu. Bezesný spánek jí dodal sílu na další pouť, ale nepomohl ani jediné zapomenuté vzpomínce, najít si cestu zpět do její hlavy. Celou její mysl okupovala jenom cesta a její cíl.

.........................................................................................................

Ace otevřel oči s prvním nesmělým paprskem svítání. Zbytek noci setrvával v polobdělém stavu, kde jsou všechny myšlenky jasné a skládají se do tvarů, které by bdělá mysl nedokázala utvořit. Možná proto se jich většina při procitnutí vytratí nebo zkroutí k nepoznání.
Mnoho věcí bylo v noci Wraithovi jasných a ve slunečním světle mizely rychleji než rosa na koncích tmavomodrých listů. Neměl čas se jimi zabývat. Až budou potřeba, vynoří se znovu.
Začal pátrat po stopách, které by ho přivedly k Andoriel. Kromě několika nezřetelných otisků u jeskyně nenašel ani nejmenší známku toho, kam se ztratila. Postupoval ve stále větší vzdálenosti, až zůstal stát na okraji pláně. Zadíval se k obzoru a pak očima přejel po rozhraní mezi lesem pod horami a plání. Zamračil se a potřásl hlavou. Vrátil se k jeskyni a vydal se na druhou stranu. Tam, kde nechal přivázaného posledního z pronásledovatelů.
Našel strom se zbytky rozřezaných provazů, ale po muži nezůstala žádná stopa.
Wraith cítil stále větší podráždění. Na tomto světě byly situace, které se mu nedařilo zvládnout ke své spokojenosti. Jeho ego to nenávidělo, ale jeho touha po nových podnětech jásala nad každou další výzvou.
S hlubokým nádechem se zadíval do modrých korun stromů. Další zlostný výkřik v sobě zadusil hned v zárodku. Oči mu sklouzly po jednom z šedožlutých kmenů a zastavily se na několika usychajících lístcích. Už ztratily svoji sytě modrou barvu a přecházely k zelené a žluté. Třepetaly se na zlomené větvičce, žalovaly světu nad nespravedlností krátkého života a Wraithovi ukazovaly směr, kterým by se měl vydat.
Ace nezaváhal. Rozběhl se lesem, sleduje danou stopu.

Děkuju za všechny komentáře

Jestli si budete přát další díl na ukončení prázdnin už tuto neděli, napište mi to do komentáře, uvidím, co se s tím dá udělat Snad můžu prozradit, že bude skoro celý věnovaný mému oblíbenému Wraithovi (stejně jako ten následující), protože Andoriel teď pořád běží a běží a běží...

[Aiwendill]

mooooc liiiibiiiilloooooo...

chceme ešte viac...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Pořád čekám na Tvůj komentář v mailu Už budou skoro další dvě kapitolky hotové a Ty pořád váháš.

A teď jdu dočíst Luciánu

[Aiwendill]

ahaaa, tak to je asi načase, aby som si to išiel konečne prečítať, lebo doteraz som na to jednoducho buď nemal čas alebo som sa flákal...

hanbím sa...

[andoriel]

dohanbit, číst

[Aiwendill]

prečítané, komentár poslaný emailom...

Pekné a aj zaujímavé a ako vždy bez chybičky (ktetá se vloudí ).

A občerstvovať sa od cca 14:00 do 04:30 dá zabrať aj dvadsiatnikom.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Na chybičky mám Shanu. Ta objeví všechno (asi )
Pamatuju se, že kdysi v osmnácti jsem si napsala na papír, že už nikdy nebudu pít alkohol Hádej, jak to dopadlo
Přežil jsi - to je důležité

Jako obvykle skvělý díl! - myslím, že tohle je prostě nejlepší vyjádření, co mě napadá. Takže asi tak.

[andoriel]

Děkuju, Darrenko

vynikající díl rozhodně v neděli

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Řekla bych, že je to 2:2
Ale třeba ještě někdo změní názor

[andoriel]

Nikdo další se tady nepřihlásil, ale jeden hlas ještě přidala Shana po telefonu
Bavte se

Zelená planeta
9. Jižní strana

Wraith se proplétal lesem u poslední ze skal, které mu zatím lemovaly cestu. Stopu ze zlámaných větví už dávno ztratil, ale držel stejný směr a doufal, že brzo narazí na známku lidské přítomnosti. Ještě se nevzdával naděje, že na konci svého hledání narazí na Andoriel. Nebylo by to poprvé, co ji zachraňoval z nepříjemné situace, do které se dostala většinou vlastním přičiněním. Při vzpomínkách na některé z jejích nápadů se ušklíbl. Díky jedné lidské ženě se už několik let rozhodně nenudil.
Skály nechal za sebou a došel k okraji lesa. Mírně kopcovitý kraj před ním byl pečlivě obděláván. Barevné čtverečky polí se střídaly s loukami a lesíky. Wraith se na ně zamračil. Divoký porost mu byl milejší. Automaticky očima hledal stopy těch, které sledoval. Kamkoli se podíval, viděl lidské zásahy do okolí. Každý z nich mohl být pokračováním nedobrovolné cesty Andoriel. A také nemusel.
Za jednou z vyvýšenin uviděl proužky stoupajícího dýmu. Obezřetně se k nim vydal. Procházel po okraji lesa, až narazil na vyježděnou prašnou cestu. V zatáčce se objevil povoz tažený nízkými modrými zvířaty s hrbolatými hlavami a třemi prsty se zahnutými drápy na každé noze. Na povoze seděl starší muž. Ace už nestačil ustoupit do skrytu stromů a keřů. Zůstal stát a čekal, až ho povoz mine.
Muž zvedl hlavu a usmál se. „Jedete do vsi?“ zeptal se, když se k Wraithovi blížil. „Naskočte si.“ Kývl vedle sebe.
Aceovi stačil jeden dlouhý krok, aby se dostal na stupátko povozu. „Děkuji,“ řekl a usadil se vedle muže.
„Jmenuju je Alvet. Jsem tady z Jižní strany,“ ukázal Alvet před sebe bičem, kterým poháněl modrá zvířata. Cesta kličkovala mezi poli a blížila se k vesnici. Z homolovitých střech stoupal kouř, který Ace viděl od lesa. Alvet pokračoval v povídání: „Mám tu malý statek a chovám kobary. Za vsí jsou louky, kde se pasou. Jestli budete k další cestě potřebovat spolehlivé zvíře, určitě se dohodneme,“ úkosem se podíval na svého tichého společníka.
Ace se díval před sebe a přemýšlel, jak se muže zeptat na tu, kterou jejich pronásledovatelé nazývali „paní“. „Kdo vládne tomuto kraji?“ položil opatrnou otázku.
„No, pane,“ Alvet zaváhal. Očividně čekal, až muž vedle něj doplní nějaké jméno, ale nedočkal se. „Tak tedy, pane neznámý,“ pokrčil rameny. „Tomuto kraji vládne rodina Gillanderových. Ale budete z hodně velké dálky, když o nich nevíte.“
„Gillanderovi,“ zašeptal Ace.
„Jo, jo. Stará paní se snaží, aby jí dětičky nepřerostly přes hlavu. Ale...,“ Alvet se zarazil. Ten cizinec zblízka vypadal děsivě a jeho neznalost místních poměrů byla podezřelá.
„Říkají mi Todd,“ pronesl Ace vážně. Rozhodně neměl v úmyslu prozrazovat své pravé jméno a použití názvu, který mu dal Sheppard, mu připadalo vhodné a zvláštně uklidňující. „Jsem tady moc krátce, abych se orientoval v místních poměrech, ale od několika místních jsem slyšel cosi o nějaké paní. To je matka Gillanderová?“
„Kdo ví,“ pokrčil Alvet znovu rameny. „Buď ona, nebo mladá paní.“ Zamlaskal na kobary a zatočil s nimi k prvnímu z domků vesnice. „A jsme doma,“ řekl radostně. „Varia připraví něco k jídlu a můžete si odpočinout, než se vydáte dál. Kam máte vlastně namířeno?“ zeptal se nevinně.
„Ke Gillanderovým,“ řekl temně Ace.
Alvet se na něho podíval s náhlým strachem. Cizinec Todd mu naháněl stále větší hrůzu. „K nim nemůžete přijít jen tak na návštěvu.“ Hlas se mu roztřásl jenom při té představě. „Za deset dní tady bude pán Haol. Ten vás může uvést ke Gillanderovi. Jestli tam půjdete sám, zničíte sebe i nás.“
Ace se na něj zamračil. Nepotřeboval rady od člověka.
„Už jsi zpátky!“ ozval se výkřik od domu. K potahu běžela mladičká dívka. Dlouhá sukně jí poletovala kolem kotníků a dlouhé vlasy kolem obličeje. Zastavila se, položila ruku na opěrku kozlíku a druhou vztáhla k Alvetovi. „To je dobře, že jsi doma,“ zamumlala a stahovala ho na zem, než stačil sestoupit sám. „Je tady Gavin. Mluví divně.“ Zarazila se, když si blíž prohlédla Ace, stále usazeného na voze. Její už tak bledý obličej zbledl ještě víc. I pihy hustě rozsypané po každém kousku odhalené kůže ztratily něco ze své barvy. Jenom oči rozšířené strachem zůstaly stejně oříškově hnědé a ladily s rusými vlasy, které jí lemovaly tvář. „To jste vy,“ zašeptala.
Ace seskočil na zem. Rychlým pohledem přejel okolí, aby se ujistil, že nablízku není nikdo další, pak se zahleděl na dívku. „Já?“
„Vario,“ Alvet držel dceru za rameno, jak se o ni ještě před chvilkou opíral při sestupování z povozu, a zřejmě nepostřehl poslední slova, která padla mezi dívkou a Wraithem. „Toto je Todd. Cizinec z takové dálky, že nezná ani místní vládce. Přesto se s nimi touží setkat. Jestli je tady Gavin, mohl by mu pomoci.“ Pohladil dceru po paži, než se jí pustil. „Postarám se o kobary a uklidím vůz, než se setmí. Vezmi Todda dovnitř a připrav nám něco k jídlu. Snad se s Gavinem dohodnou.“ Se zbytkem obav se podíval na cizince. Doufal, že ho švagr Gavin odvede, kam bude třeba, aby kvůli němu Alvet a Varia neměli potíže.
Varia jenom přikývla, otočila se a vykročila zpátky k domku. Po pár krocích se po otci ohlédla, aby se přesvědčila, že je zaměstnaný kolem svých milovaných zvířat, a rozhodným pokynem zastavila Ace předtím, než stačil vkročit do domku.
„Gavin jistě mluvil o vás,“ řekla tlumeným hlasem. Očima pátrala ve Wraithově obličeji, jako by z něj chtěla vyčíst každou skrytou myšlenku. „Tetein by další ztrátu...,“ zarazila se. Děkuju, že jste ho nechal žít,“ vyhrkla a jako první vběhla do domu.
Ace ji pomalu následoval. Už věděl, koho uvidí. U doběla vydrhnutého dřevěného stolu seděl muž, kterého v noci nechal jako jediného žít přivázaného u stromu. Při Wraithově vstupu muž vyskočil a nebýt Varii, vrhnul by se k nejbližšímu oknu.
Dívka ho chytila za ruku. „Je to náš host. Snad i v té dálce, ze které přišel, dodržují základní pravidla slušnosti, aby se v hostitelově domě nepozabíjeli,“ řekla důrazně a otočila se k Aceovi. „Dovol, abych ti představila svého strýce Gavina. Gavine, to je Todd. Host mého otce.“ Nechala stát Ace a Gavina proti sobě a začala se točit kolem jednoduchých kamen.
Ace si muže se zájmem prohlížel. „Kdo tě osvobodil?“ zeptal se místo všech zdvořilostních frází.
Gavin se slabě ušklíbl. První šok z dalšího setkání ho už přešel. „Neprohledal jsi nás. Měl jsem schovaný nůž. Kdyby ses ke mně přiblížil...“
„Zemřel bys tak jako tak,“ dopověděl klidně Ace. „Takže ta tvoje paní neví, že jsi naživu?“
Gavin polkl. Celou cestu lesem k nejbližší vesnici, kde naštěstí bydlel bratr jeho ženy, i v Alvetově domě přemýšlel, jak Kitě oznámit, že její milovaný Brevan už nikdy nepřijde. Na způsob jeho smrti se snažil ani nepomyslet. A na reakci Kity už vůbec ne. Nesplnili úkol a Gavin byl jediný, kdo za to mohl nést trest. Potřásl hlavou v odpověď na Aceovu otázku.
„Dovedeš mě k ní,“ prohlásil Ace rozhodně. „Zjistím od ní, kde je ta žena, která byla se mnou, a možná,“ zadíval se Gavinovi do očí. „Možná zůstanete oba naživu.“
Gavin se rozesmál. Hlas se mu vrátil. „Jestli si to tolik přeješ, dovedu tě k ní. Za tvé chycení získám odměnu nebo mi aspoň zůstane zachován život. Ty se nedozvíš nic. Paní Ki... moje paní tě zabije. Pomalu a bolestivě. Jen tak, pro svoje potěšení. A pro pomstu, že jsi ji připravil o jejího tajného milence.“ Přejel po Aceovi očima. „Možná tě ještě před smrtí využije i jinak.“
„Paní Ki?“ zeptal se Ace. Hrozby nechal bez povšimnutí. „Jestli se s ní mám setkat, měl bych znát celé její jméno.“
„Nemusíš. Nevezmu tě k ní,“ zamumlal Gavin. „Nechal jsi mě žít. Nepovedu tě na smrt.“
„To nech na mě,“ usmál se Ace. „Pokud cítíš nutnost nějak se odvděčit za svůj život, udělej to podle mého přání.“
Varia bouchla dřevěnými talíři na stůl. „Jídlo bude hned. Sedněte si,“ řekla ostře. Bylo na ní znát, že poslouchala rozhovor v místnosti a nemá z něj radost.
Ace se k ní otočil. „Děkuji za tvou starost. Jsem sytý.“
Gavin se zachvěl. Nikdy netrpěl přílišnými obavami nebo dokonce strachem z čehokoli. Proto si ho také Kita vybrala do speciální skupiny. Ale tento tvor v něm vyvolával mrazení jenom svojí přítomností. Navíc si znovu vzpomněl na důvod Toddovy sytosti.
„Mám hlad, Vario!“ volal ode dveří Alvet. „Co jsi nám připravila?“ Mnul si ruce a sedal ke stolu. Gavin ho následoval a s trochou váhání si přisedl i Ace.
Varia postavila doprostřed stolu hlubokou kovovou nádobu s hustou masovou kaší a v ošatce vedle pečené placky.
Oba muži se s chutí pustili do jídla. Ace seděl a v prstech zamyšleně trhal na kousky placku. Připomněla mu tu, kterou ještě stále nenašel.
Po jídle si Alvet zapálil cosi smrdutého v dlouhé trubici. Sedl si na lavici k oknu, vyfukoval oblaka kouře a díval se ven do nastávající noci.
„Zítra po rozednění mě odvedeš ke Gillanderovým,“ podíval se Ace na Gavina. Jeho očím neunikla únava, se kterou muži klesala hlava, i když se snažil, aby na sobě nedal nic znát.
Gavin se na něj zamračil, ale nakonec váhavě přikývl. „Dobrá. Jak si přeješ.“ Dlouhé pronásledování Todda a jeho ženy a poslední noc prožitá v hrůze ze smrti, která prošla tak blízko kolem něho, ho připravily o sílu k dalším dohadům. Pokud si Todd přeje zemřít rukou paní Kity, Gavin mu nebude bránit.
„Tetein pošlu vzkaz, že se ještě zdržíš. A také, že jsem tě viděl živého a zdravého,“ řekl Alvet, aniž spustil pohled ze stmívajícího se kraje. „Teď byste si měli jít odpočinout. Zítra vás čeká dlouhá cesta.“
Ace vstal od stolu a lehce sklonil hlavu. „Děkuji za tvé pohostinství,“ řekl vážně.
„Tady si odpočinete,“ kývla Varia hlavou směrem k části domku oddělené od ostatní prostory proutěnou stěnou, která se dala částečně odsunout.

Ace otevřel oči do tmy. Ležel v přístěnku Alvetova domku na zádech a v první chvíli nevěděl, co ho probudilo. Vzápětí ucítil na hrudi nepatrný pohyb a pochopil, že to byl dotyk, který ho přivedl zpět k vědomí. Pootočil hlavu a v matně zeleném světle hvězd uviděl hned vedle svého ramene světlý ovál bledého obličeje. Varia se ve spánku otočila k němu a položila mu ruku na prsa. Byl to tak automatický a přirozený pohyb, že ji ani neprobudil.
Wraith ležel bez hnutí. Díval se do stropu a čekal, až se dívka vedle něj otočí zpět a pustí ho. Nestalo se. Místo toho se k němu přisunula ještě blíž a položila si hlavu na jeho paži.
Na čele mu vystoupila vráska. Vzpomínka na to, jak se k němu v posledních nocích tisklo tělo Andoriel, byla příliš čerstvá.
Pomalu odsunul Variinu ruku, podložil jí hlavu dlaní a odsunul se z jejího dosahu. Opatrně jí hlavu položil na stočenou pokrývku, vstal a vyšel z domku do končící noci. Zvedl oči k obloze.
V hlavě se mu mísily vzpomínky na dobrodružství v tomto divném světě s touhou vrátit se zpátky na svou loď. Dostat se zpět, to byl hlavní cíl celé jeho snahy o přežití zde. Po první zkušenosti s vítáním nově příchozích věděl, že musí být v pátrání po zpáteční cestě opatrný. Záblesk poznání, který přišel těsně před usnutím Na Rozhraní, se už nevrátil. Ace se ho marně snažil vyvolat znovu. Zůstala jenom matná představa vysoké osamocené hory, která byla bez další nápovědy ještě víc matoucí, než všechny dohady a vědecké teorie, na které si vzpomínal.
Dům Na Rozhraní ho znovu přivedl k Andoriel. Andoriel. Bez ní se vrátit nemohl a nechtěl. Částečně pro svoji hrdost až ješitnost, že ji dokáže ochránit za každé situace, ale hlavně pro to, čím se stala, aniž si to zatím uvědomila. Než najde cestu ze zeleného místa na svoji loď, musí nejdříve získat Andoriel zpět.
Nebe na východě začalo světlat. Wraith v domku za svými zády uslyšel hlasité projevy vstávajících lidí. Nebude trvat dlouho a vydá se ve společnosti Gavina na další cestu. Ta ho přivede k Andoriel a na jejím konci společně naleznou temnou hloubku vesmíru v červeném příšeří wraithské lodi.
„Jestli stále trváš na tom, že tě mám odvést ke Gillanderovým, můžeme vyrazit,“ oslovil Wraitha Gavin. Zastavil se vedle něj a rozhlížel se po probouzející se krajině. Po vydatném spánku vypadal, že je plný síly. Po včerejších záchvěvech strachu nezůstala ani památka a na Ace se díval vyrovnaným pohledem. Bylo v něm odhodlání postavit se každé překážce, která by mu mohla zabránit v tom, co si předsevzal, ať to bylo cokoli.
„Nemusíš odcházet,“ ozvalo se zevnitř. Alvet se vynořil z domu a došel k nim, následován Varií. „Zůstaň tady,“ zadíval se na Todda. „Další pár rukou se mi hodí a budou tady lépe využité, než když ulehnou ve spánku smrti.“
„I já prosím – zůstaň,“ řekla tiše Varia. Pod Aceovým pohledem sklopila oči a pihy jí zmizely v ruměnci.
Ace se obrátil k Alvetovi. „Musím najít tu, která přišla se mnou. Děkuji ti za možnost odpočinku i za nabídku zůstat. Není to možné. Sbohem.“ Krátce pokývl hlavou a vyšel na prašnou cestu. Na Varii už nepohlédl. Její chování mu naznačilo, že dívčin spánek nebyl tak hluboký, jak v noci předstírala. Nechtěl za sebou nechávat naději na budoucí bližší setkání.
Gavin se rychle rozloučil se švagrem i neteří a hned na začátku dne nasadil ostré tempo pochodu. Pokud ho udrží, mohou být další den před polednem v dohledu bělostných zdí sídla rodiny Gillanderových.

............................................................................................

Andoriel běžela travnatou plání. Vysoké hory už byly na dohled a pomalu ale jistě zabíraly celý horizont, ke kterému mířila. Svaly jí bolely nezvyklou námahou celodenního běhu. Energie jí ubývala mnohem rychleji, než se čarodějnice domnívala. Nové pochody v Ájině těle žádaly svůj díl bez ohledu na zbytek těla. Nevnímala je. Jenom přestávky k odpočinku byly stále častější a delší a zásoby jídla a pití mizely rychleji, než jak je Kita spočítala.
Andoriel nepřemýšlela o tom, co bude jíst za několik dní. Dodávala tělu tolik energie, kolik potřebovalo, a nad zpáteční cestu se pomalu snášel mrak hladu a vyčerpání.

Děkuju za všechny komentáře
Další kapitolka už bude správně 8.9.

Chichi, dneska snad první komentář. No jak jinak než , takhle to asi nevyjádřím.
Ovšem nejvíce mě asi dostalo:

Díky jedné lidské ženě se už několik let rozhodně nenudil.

Andoriel, ode mě jako vždy velká pochvala.

[andoriel]

Děkuju, Darrenko

Jasně, že se Ace nenudil Kdyby se nudil, udělal by mlask, bylo by po Andoriel a já bych neměla o čem psát ... Asi

vynikající díl ty bys si něco určitě našla

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Asi bych si něco našla, ale nebyla by to taková zábava

Čítal som to trošku skôr, ale ako celok (k predchádzajúcim častiam) si to drží stále vysokú kvalitu (obsahovú).
Takže aspoň z môjho pohľadu dávam ďaľšieho:

[andoriel]

Děkuju, Puk

Snad se ještě chvíli udržím
Rozhodně a a
Víš, co to znamená? Že do konce týdne něco přiletí

Stojím za tebou
něžně tě hladím po ramenou
jemným tlakem tě vedu rohu místnosti
odsunuji židli
usazuji Tě na ni
tlumím světlo
skláním se nad Tebou
kladu Ti ruce na klávesnici a šeptám
Piš, děvčátko, piš ...

To je dokonalý!
Utrhla jsem se na vteřinku od rachoty.
Teď se budu těšit nejen na psaní od Andoriel!
Rozjíždí se se slibně i pt-nemo!
Miluju tenhle druh humoru!

Tak jedeme dál! Do konce týdne, jo?

Ať má Daša radost

U lednice dítě stálo,
z plna hrdla na Andoriel křičelo.
Bodejž jsi jen děvče trochu málo,
do konce týdne něco napsalo ....

Jasně, že má Daša radost. Není nad kulturní vložku uprostřed procovního dne!
Hned mi to půjde o troch líp! Zrovna dneska padám na čumák poměrně dost.
I když, upřímně, ono to jindy není o moc lepší...

[andoriel]

Nezbývá mi než poděkovat za kulturní vložky: Děkuju cpt-nemo

A můžu Tě ujistit, že píšu, až se ze mě kouří Stačí si všimnout, jak se hezky rozšiřuje předběžný obsah v prvním příspěvku

A díky, Shano, že sis udělala chvilku času



Omlouvám se, ten konec týdne se týkal jenom těch, kterých se to týká