Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

Tradááá! bude až časem, až někdo poletí a někdo uteče :hmmm: Možná
:twisted:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
všechno nejlepší k narozeninám Andoriel :drink2:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :smile:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
40. Na druhé straně


Ace, Kesak a Andoriel byli na cestě ke vzdálenému lesu už sedmý den. Nikdo z nich neměl sílu ani náladu na hovor a pohledům jeden na druhého se vyhýbali kromě nenápadného hlídání měnícího se Wraitha, aby znovu nezamířil špatným směrem za svými uklapanými přáteli.
Andoriel se honilo hlavou, jestli si Ace uvědomuje, že pterodaktylům bude patrně jedno, že se mění v jednoho z nich, a až se probudí a rozletí se hledat potravu, napadnou je všechny tři úplně stejně.
Les se blížil k uzoufání pomalu, i když to vypadalo, že se Wraith potupně probírá a žene se stále větší rychlostí. Kesak i Andoriel už mu skoro nestačili. Byli rádi, že ho nemusí táhnout jako v prvních několika dnech na pláni, a zároveň je děsilo, co jeho aktivita znamená. Pterodaktylové se probouzejí. Nebude trvat dlouho a najdou je. Pokud se to stane než stačí doběhnout k lesu, vyjde všechno jejich snažení nadarmo.
Osmý den odpoledne se před nimi les tyčil do výše, ale ať šli a běželi jak chtěli rychle, těch pár metrů, které jim zbývaly do jeho okraje, stále nemohli překonat. Alespoň jim to tak připadalo. Ace zpomaloval a začal se ohlížet. Kesakovi a Andoriel nezbylo nic jiného, než ho znovu táhnout za sebou.
Andoriel si připadala vyčerpaná až za hranici svých sil a na nohou se držela už jen silou vůle. Kesak na tom nebyl o mnoho lépe.
„Nidan to zvládl,“ zachrčela Ája, když jí les uhnul před letmo zvednutýma očima a znovu se zdál být ve větší vzdálenosti. Kesak se chtěl zeptat, kdo byl Nidan, ale příliš ho zaměstnával Wraith neustále odbočující z jejich směru.
Andoriel upírala oči pod nohy a snažila se nutit k pohybu. Ze soustředění ji vytrhl pohyb vedle ní. Kesak vláčel Ace takovou rychlostí, o které byla přesvědčena, že jí už nikdo z nich není schopen. Ohlédla se po příčině a zrychlila také. Nenápadné tečky na obloze se rychle zvětšovaly a nabývaly hrozivých tvarů. Ptakoještěři se probudili a neomylně našli svoji kořist.
Andoriel se přestala ohlížet a rozběhla se. Netušila, že to dokáže. Udělala pět dlouhých skoků a šestým vletěla mezi dva nízké keře. Zakopla o vyčnívající kořen, podařilo se jí udělat šišatý kotrmelec a zůstala ležet na zádech. Nad hlavou se jí v neznatelném vánku kolébaly větve stromů a pád ztlumila vrstva spadaného listí. Převalila se na dlaně a kolena a sunula se po čtyřech dál od okraje lesa, dokud nenarazila na Ace a Kesaka. Voják seděl na padlém kmeni, prudce oddechoval a svíral zápěstí Wraitha, který se snažil dostat zpátky na pláň.
„Zůstaň tady!“ houkla na něj Andoriel. Se zasténáním se zvedla, objala Ace v pase a pevně se zapřela rozkročenýma nohama, aby mu zabránila v pohybu. Věděla, že by ji dokázal odhodit jako hračku, kdyby se opravdu rozhodl odejít, ale neudělal to. Stál, díval se zpátky na pláň, kde těsně nad zemí kroužili pterodaktylové, a tiše si klapal stále rostoucím zobákem.
Kesak pustil Aceovo zápěstí, sotva se Andoriel objevila. Svezl se z kmene stromu na zem a sklonil hlavu. V duchu už poněkolikáté proklel Zanii, že ho poslala na cestu, která byla těsně na hranici sebevražedné mise. To, že by se na ni vydal sám, i kdyby mu v tom Zania bránila, klidně pominul. Přinutil se zvednout hlavu a podívat se na pár, který doprovázel. Tak divnou dvojici nikdy předtím neviděl. Znovu sklonil hlavu a zhluboka se nadechl, aby uklidnil divoce rozběhnuté srdce. Slíbil, že Todda a Andoriel doprovodí až k hoře Juu, a to také hodlal splnit. Jestli se toho dožije. A jestli Todd za pár dní neodletí na skálu za svými novými druhy – pterodaktyly, ušklíbl se pro sebe. Kdo ví, co by v tom případě udělala Andoriel, napadlo ho. Letěla by s ním, odpověděl si hned. A Kesaka by klidně nechali jeho osudu.
Andoriel se tiskla k Aceovi a za zavřenýma očima se jí točily velké barevné kruhy únavy. Ucítila, jak se jí Wraith pod rukama zacukal, když se nad lesem rozlehl ostrý skřek, pak jeho tělo ochablo a sesunulo se k zemi. Nedokázala ho udržet ve stoje. Padla zároveň s ním a zadívala se mezi stromy na vzdalující se hejno netvorů. A to je všechno, projelo jí hlavou. Jsme mimo jejich území. Už se nevrátí.
„Ještě kousek,“ zachraptěl Kesak a s obtížemi se zvedl. „Najdeme vodu,“ pokusil se vylákat Ace a Andoriel k pohybu. Andoriel se pozvedla na dlaních a spadla zpátky na zem.
„Za chvíli,“ zašeptala neslyšně.
Wraith se ani nepokoušel pohnout. Ležel na zádech, ruce rozhozené do stran a přes střed těla mu napříč ležela Andoriel.
Kesak se na ně díval a čekal, jestli přece jenom nevstanou. Když mu došlo, že ne, otočil se a potácivě se sám vydal dál do lesa. Potok nehledal dlouho. Stačilo ujít pár metrů a na dně úzké strouhy zahlédl proud vody malého potůčku.
Po návratu našel Todda i Andoriel v téměř stejné poloze. Pustil vedle nich na zem dva vaky plné čerstvé vody a posadil se ke spadlému kmeni. Užíval si chvíle odpočinku a klidu a teprve mu začalo docházet, že unikli létajícím obludám, které je tak dlouho pronásledovaly.
Další ráno se všichni probudili horkem, které sálalo od východu slunce skrz stromy a vytahovalo z nich další a další kapky potu.
Ace se protáhl, ale s prsty uvězněnými v dlani tvora ležícího vedle něj nepohnul. Při přechodu pláně vždycky ti dva, kteří šli s ním, spustili pokřik a hlídali ho ještě víc než předtím, kdykoli se do nich chtěl odpojit. Pootočil hlavu, aby na toho tvora viděl a pozorně si ho prohlížel. V hlavě už mu neznělo volání hejna, tak se mohl soustředit i na jiné věci. Třeba na to, že ten tvor je samice. Překvapeně syknul. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Stočil hlavu ke druhému tvoru a s nelibostí zjistil, že je to samec.
Kesak otevřel oči a zjistil, že se na něho upírá žlutý pohled pána Todda. Pokusil se zvednout a po troše námahy se mu to podařilo. Namožené tělo se vzpíralo jen trochu. Více jak dva roky pravidelných návštěv cvičiště v Balaytodu bylo k něčemu dobré. Trval na tom, aby každý muž i žena chránící sídlo pána kraje věnoval nejméně dvě hodiny denně procvičování boje a sám šel příkladem. Doufal, že se ve cvičení pokračuje i za jeho nepřítomnosti. On si rozhodně na nedostatek pohybu nemohl stěžovat. Pokývl Toddovi a zvedl se na nohy. Malou procházku po okolí zakončil u večer nalezeného potoka, aby si na obličej a krk nalil chladnou vodu a dokončil tak přípravu na další pochod. Stačilo připevnit si na záda meče, nasadit od včerejšího rána sbalené zavazadlo a vyrazit.
Vrátil se k padlému kmeni, kde se právě probouzela i Andoriel. Její tělo se pohybu bránilo mnohem víc a občas jí unikla tichá kletba. Aceovu ruku už pustila, ale hlídala ho alespoň pohledem. Bylo by hloupé, kdyby ho převedli přes pláň a ztratili ho na druhém konci dosahu pterodaktylů.
Kesak se sklonil k jednomu ze zavazadel, vytáhl tři proužky sušeného masa, podal jeden Aceovi a další Andoriel, do posledního se hladově zakousl sám.
„Měli bychom,“ zachraptěla Andoriel, odkašlala si a zkusila to ještě jednou: „Měli bychom najít něco čerstvého k jídlu.“ Rozhlédla se po lese. Až teď si všimla, že sestává převážně ze stromů podobných palmám. Šplhaly po nich úponky dalších rostlin, které silné kmeny využívaly jako oporu ve své cestě za sluncem. Mech a kapradí vystřídaly shluky širokých tmavomodrých listů s krátkými stonky. Jen trnité křoví zůstávalo stejné jako v každém lese, do kterého se Andoriel dostala. Žádné plody, ať už jedlé nebo ne, nebyly nikde v dohledu. Kývla na Kesaka, že mu předává hlídku, a šla objevit potok.
Ace ji sledoval, dokud byla v dohledu, a pak se šouravě vydal za ní. Podezřívavě se ohlédl na Kesaka, jestli mu nebude bránit, ale voják nic nenamítal, jen mu podal vak s věcmi, pomohl mu ho připevnit na záda a nasadil si svůj. S Ájiným zavazadlem v ruce se pomalu prodírali k potoku a za něj, protože tam Andoriel nenašli.
Ace uskočil, když se vedle něj vynořila za stromem a natáhla se, aby od Kesaka převzala svoji zátěž. Rozrušeně zaklapal zobákem a sykl. Na okamžik ho zarazilo, že jiných hlasitých projevů není schopen, ale pak ucítil pach její kůže společně s vodou, do které se namočila, a na všechno ostatní zapomněl.
„Jdeme,“ povzdechla si Andoriel a jako první se začala proplétat lesem k jeho vzdálenějšímu konci. Kde to šlo, procházela porostem bez ničení, kde byla neprostupná bariéra příliš široká, pomohla si nožem. Ace a Kesak ji následovali a napětí mezi nimi rostlo. I Kesak už začal pociťovat, že v pozměněném pánu Toddovi roste nervozita namířená proti němu, a nechápal, jak k takové poctě přišel. Několikrát se nadechl, aby se na to přímo zeptal, ale vždycky bez zvuku vypustil vzduch z plic, a na čele mu rostla starostlivá vráska.
Ace se opatrně přibližoval k Andoriel. Nechtěl tu samici poplašit. Soupeře v zádech snášel stále hůř. Dal mu jasně najevo, že by se měl klidit z dosahu, ale ten tvor byl příliš hloupý, aby to pochopil.
Tak pokračovali dlouhé hodiny a dny. Teplota stále stoupala a s ní i Aceova nevraživost, i když nejteplejší chvíle strávili odpočinkem. Alespoň Andoriel a Kesak odpočívali. Ace se věnoval slunečnímu rituálu. Sotva se slunce přehouplo přes poledne, pokračovali v namáhavém pochodu, o kterém měl Klapavý Ace silné pochybnosti. Netušil, jaký má jejich cesta cíl, ale smířil se s ní, protože je vedla samice. Následovat samici na vhodné místo se mu zdálo správné, jen to místo bylo na jeho vkus příliš vzdálené. Šli tropickým lesem už čtyři dny a Andoriel nedala ani náznakem najevo, že by docházeli k cíli.
Ace bolely ruce od ramen až po konečky prstů. Každou chvíli se ošíval, jak se mu pořád víc nelíbila umělá kůže, kterou měl na sobě navlečenou, a zlostně pohazoval hlavou, až mu dlouhé bílé vlasy padaly do očí.
Andoriel a Kesak si vyměňovali vyděšené a zoufalé pohledy nad tím, že se Wraithovy paže natáhly až pod kolena, dlaně se mu zvětšily a prsty prodloužily. Malíčky a prsteníčky někam zmizely. Také zobák byl stále výraznější a nad čelem se mu začal zvedat stejný kostěný výrůstek, jaký měli pterodaktylové, které nechali pár dní cesty za sebou. Nezdálo se, že by se usilovným pochodem Wraith zbavoval jejich energie.
Ace si jejich zájem vykládal po svém. Na Kesaka syčel a dokonce se po něm ohnal, když se přiblížil na dosah, a na Andoriel tiše klapal a přešlapoval na místě.
Šestý den po poledni Ace zahlédl mezi stromy světlo. Les končil a otvíral se velkému prostranství plnému slunce. Až k jeho okraji už se hustší podrost nenacházel. Andoriel šla se skloněnou hlavou a zřejmě si konce lesa zatím nevšimla. Ace trhnul hlavou dozadu a zlostně si přeměřil Kesaka. Pořád se za nimi táhl, i když v této společnosti pro něj už dávno nebylo místo. Wraith na něho zasyčel, ale ani tentokrát to nemělo žádný účinek. Ace toho měl právě tak dost. Vyvlékl ruce z popruhů, trhnutím se zbavil aspoň horní části té nepříjemné další kůže, skočil ke Kesakovi a švihnutím paže ho odhodil na blízký kmen stromu. Voják nestačil reagovat ani vykřiknout. Sesunul se u kmene a zůstal bezvládně ležet.
Andoriel se při hluku ohlédla a zůstala na okamžik vyděšeně stát, když Wraitha z poloprofilu uviděla.
Ace se změnil víc, než se obávala. Čelní hřeben vystupoval jako šupinatý zub mezi zacuchanými vlasy, oči se zakulatily, i když jejich barva zůstala stejná, a pod nimi ostře vystupoval zobák. Teprve když se zbavil haleny, všimla si, jak se změnila jeho kůže. Už to nebyla ta hladká a světlá pokožka s náznakem temných žil. Získala hnědý nádech a od pohledu byla mnohem silnější a hrubší. Také jí bylo o něco víc. Ztracený malíček a prsteníček se posunuly k lokti a jejich konce dosahovaly Aceovi až k zápěstí, se kterým byly spojeny širokou plachtou volné kůže.
Andoriel se otřásla a vzápětí ucítila bodnutí závisti. Ace zřejmě bude moci létat. Oči jí sklouzly k zemi a překvapeně zamrkaly. I prsty na nohou došly změny a na konci Aceových chodidel se do půdy lesa zatínaly dlouhé drápy.
Ace se podíval na ležícího Kesaka a zkontroloval, že se opravdu nehýbe. Konečně se ho zbavil. Spokojeně kývl hlavou a otočil se k Andoriel. Za ní cítil horký prázdný prostor vhodný k uložení vajec. Tak sem ho celou dobu vedla! Udělal krok k samici a začal roztahovat ruce, aby vynikla šíře jeho křídel.
Andoriel ustoupila. Nelíbilo se jí, jak se Ace chová, a také se jí nelíbilo, že stojí mezi ní a ležícím Kesakem a ona se neodvažuje ho obejít, aby se přesvědčila, že je voják naživu. Nebyla si jistá, jestli Ace stále chápe význam slov, když se sám omezil na jednoduché zvuky, tak se rozhodla, že se zkusí přizpůsobit. Zasyčela a ukázala rukou, že má ustoupit. Ace přešlápl, ale místo aby poodešel stranou, přiblížil se k Andoriel. Zasyčela silněji, zamračila a znovu pokynula, aby uhnul. Zároveň ustoupila na druhou stranu, a dala tak, podle svého rozumu, jasně najevo, že chce Ace obejít. Ani teď nereagoval správně a dalším krokem stál přímo před ní. Odolala touze couvnout do bezpečnější vzdálenosti, naopak zvedla hlavu, aby Aceovi viděla do očí, a udělala půlkrok k němu. Teď bylo na Aceovi, aby couvnul. Udělal to. Položila mu pomalu ruku shora na zobák a zatlačila. Mezera mezi nimi se rozšířila, jak Ace pod tlakem její dlaně znovu ustoupil.
„Drž se ode mě dál,“ zasyčela na něho. Kolem Ace se vznášel oblak divného pachu, který Andoriel zvedl chloupky na páteři. Pokrčila nos a zbledla, když v pachu zachytila stopu po vůni, kterou znala z jejich milování. Pochopila útok na Kesaka a Aceovo divné chování a snažila se ovládnout strach. Odtlačila ho ještě dál od sebe a couvla, když se dostal z dosahu její ruky. Všimla si, jak se mu zachvěla křídla, a uskočila dřív, než ji stačil obejmout. Na nic nečekala a rozběhla se pryč. Pryč od nehybného Kesaka a pryč od tvora, ve kterého se změnil Wraith, a jeho choutek… Neohlížela se, ale slyšela, jak ji ten tvor pronásleduje. Ještě zrychlila. Propletla se mezi posledními stromy, přeběhla pás vysušené modré trávy a zavrávorala na první vlně písku. Mávla rukama, aby udržela rovnováhu, a běžela dál. Zapadala a klouzala po mělkých dunách. Za sebou slyšela rozzlobený klapot a syčení, které ji pronásledovalo daleko do pouště.
Běžela a klopýtala dlouho. Večerní horký vítr jí hnal do očí prach a společně s rozpáleným pískem mátl její vidění. Když ze slunce zbyl jen zlatý proužek, zastavila se, aby se rozhlédla.
Pamatovala si, že na cestě musí přejít úzký pás písku, za kterým bude celkem příjemná krajina malých lesíků, travnatých ploch a nízkých kopců. Z jejího pohledu pás pouště nebyl natolik úzký, aby viděla jeho konec. Otočila se zpět a uviděla temný pás lesa, odkud vyběhla. Už se chtěla odvrátit, když si všimla blízkého pohybu. Ace právě přeskočil písečnou dunu nedaleko od ní. Při pohybu mu pomáhala roztažená křídla. Nadnášela ho, takže tolik nezapadal jako Andoriel.
Ája potichu zaklela a rozběhla se dál do pouště. Snažila se držet mezi vršky písečných vrcholků, aby ji Ace nemohl zahlédnout proti obloze. Brzy ztratila pojem o místě i čase, kde se nachází, prostě jen šla dál a dál a poslouchala, jestli neuslyší písek sypající se pod dlouhými drápy nebo klapot ostrého zobáku. Neodvažovala se zastavit a přinutila se neohlížet za každým krokem.
K ránu jí vypověděly síly. Zůstala ležet v prohubni, nad kterou se díky větru setkaly tři duny s příkrými stěnami. Sáhla po vaku s vodou, ale neudržela ho v rukách. Vyklouzl jí, a než ho stačila zachytit, většina vody se stačila vsáknout do písku a zmizet. Nalila si do krku posledních pár zbývajících kapek a sáhla po dalším vaku. Byl prázdný. Shodila ze zad zavazadlo a ušklíbla se nad tím, jak daleko ho dokázala odnést, i když v něm už žádná voda nebyla. Oči jí padly na pečlivě stočený světlý plášť. Rozprostřela ho a jeden cíp přes sebe přetáhla. Doufala, že se tak skryje před Aceovým pohledem, a usnula. Poslední myšlenka jí ukázala její vlastní vysušenou mrtvolu přikrytou světlým pláštěm uprostřed pouště.
Kesak se pohnul a páteří mu projela mrazivá bolest znemožňující jakýkoli pohyb. Přesto se pokusil převalit a zvednout. Bolest zesílila a znovu ho zbavila vědomí.
Ace se hnal za samicí. Prosmýkl se mezi dvěma blízko rostoucími stromy, zavrávoral, když ho zachytila nízká větev, ale hnal se dál, aby mu samice nezmizela z očí. Až uprostřed písku si uvědomil, že za sebou nechává krvavou stopu po poranění nohy a jedno z křídel mu zplihle visí na zlámané kosti. Zastavil se a v té chvíli se pod ním zraněná noha podlomila. Odmítla ho nést dál. Ještě kus se plazil, dokud nezůstal vysílením a bolestí ležet přes hřbet duny. Jedno křídlo se mu víc a víc třepalo, jak ho sílící vítr odtrhával i se zbytkem kosti. Druhé měl natažené vedle těla a stále zanášené dalšími vrstvičkami věčně se přesýpajícího písku.
Vycházející slunce se dotklo pouště, kde po Aceovi ani Andoriel nezůstala žádná známka. Písek všechno zavál. Kesakova víčka se zachvěla a strnula pootevřená.


:bye:

:sunny:

cpt-nemo Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 46
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ty jo, je mně jasné, že nepozabíjíš hlavní hrdiny, ale kam teda míříš, to by mě velice zajímalo ...
Jinak jako obvykle výborné
:bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo:
Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, cpt-nemo :)

No, já nevím :hmmm: opravdu je nezabiju?

...

Asi ne. Možná :D Ale byl by to pěkný konec :twisted:


:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dobré ráno :)

Bavte se :D


Zelená planeta
41. Vidím tě ve snech


Celý den nad pouští pálilo slunce a nad zlatým pískem se neobjevil žádný stín. Vše živé se krčilo v relativním chladu lesa a odpočívalo. Vyčkávala i čtveřice divných tvorů, která se usadila pod posledními stromy a z dálky okukovala ležícího Kesaka.
Tři tvorové byli vysocí a tmaví, měli velké černé oči a krátké střapaté vlasy, ale ten čtvrtý vypadal jinak. Byl o hodně menší a jeho kůže byla světlejší. Od krku k patám se skrýval pod dlouhým volným pláštěm a jeho bledý obličej lemovaly dlouhé vlnité vlasy. Přes rozdíl ve vzhledu se všichni čtyři chovali stejně. Ostražitě a zároveň zvědavě, i když na nich byla vidět velká únava. Než slunce kleslo za obzor, bylo jasné, že ten světlejší tvor je nejmladší a ostatní ho učí. Mládě bylo také nejzvědavější a stále se přibližovalo ke Kesakovi, přestože ho od toho ostatní odrazovali. Několikrát si vysloužilo tlumené zasyčení a dlouhá ruka se silnými prsty mu sevřela rameno, aby ho odtáhla kousek dál.
Po západu slunce se ukázalo, že tvorové nejsou tak bojácní, jak se původně jevili. Odpočinuli si po dlouhé cestě a byli připraveni k dalším akcím. Jeden z nich položil dlaň na Kesakovu páteř a soustředěním se mu zkřivil obličej. Chvíli se nic nedělo a mládě se začalo netrpělivě vrtět, dokud ho ostatní posunkem neuklidnili.

Kesak zalapal po dechu a snažil se dostat na nohy. Něčí pevné sevření ho přidrželo u země a do ucha mu syknul neznámý hlas: „Odpočívej, ještě nejsi zcela zdráv.“
Zůstal ležet, ale snažil se rozhlédnout, aby zjistil, kdo ho zachránil ze spárů smrti. Věděl, že už byl někde jinde, když ho cizí vůle dotlačila zpět k životu a bolesti. V rychlém soumraku mezi stromy kolem sebe viděl nejasné postavy. Připadaly mu zvláštní, a když jedna z nich přeskočila padlý kmen za pomoci křídel, s hrůzou si uvědomil, že tvorů, kterým se stal pán Todd, bude zřejmě víc. Todd ho zabil a tito ho vzkřísili, aby… co? Aby ho znovu zabili? To mu nedávalo smysl. Pomalu a s námahou se posadil.
„Kdo jste?“ vypravil ze sebe namáhavě. V krku měl sucho.
Tvorové se podívali na něj, na sebe, ale neodpověděli. Jeden z nich se sklonil a nabídl Kesakovi vak s vodou. Voják si lil vodu do úst a dával pozor, aby ani kapička nepadla jinam. Než potřetí polknul, tvor mu vak sebral. Natáhl se za ním, protože teprve když začal pít, si uvědomil, jak moc jeho tělo postrádá vodu. Tvor ustoupil a důrazně zavrtěl hlavou. Kesak nechal ruce klesnout a stáhl se, až zůstal sedět na zemi jako hromádka žíznivého neštěstí.
Musel dlouho čekat, než mu tvor povolil se znovu napít, tentokrát víc. Cítil, jak se v něm všechno natahuje k vodě, a zároveň mu tlak v žaludku připomněl, že velké množství vody by ho po téměř úplné dehydrataci mohlo zabít. Dokázal sám včas odtrhnout vak od úst a rychle ho podal nejbližšímu tvoru, aby odolal pokušení, přece jenom pokračovat v pití.
Tvorové ho sledovali, dokud neusoudili, že je dost silný na delší rozhovor. Pak se ho začali ptát na cestu a jeho společníky. Kesak odpovídal neochotně, ale přece jenom tvorům po dlouhém váhání vyprávěl o posledních chvílích, na které si pamatoval. Popisoval Toddovu přeměnu v pterodaktyla a snažil se, aby mu při tom oči automaticky netěkaly ke složeným křídlům na zádech tvorů. Skončil tím, že Andoriel utíkala do pouště a Todd se hnal za ní. Víc si nepamatoval a i toto jenom matně v oparu bolesti, která ho zbavovala vědomí.
Mládě po skončení jeho vyprávění vyskočilo a rozběhlo se mezi písečné duny. Dva z větších tvorů ho následovali. Sotva se všichni tři dostali na volné prostranství, roztáhli křídla a vyletěli nad poušť, aby ji prozkoumali.
Kesak se za nimi díval a přemýšlel, jestli zachrání jenom Todda nebo i Andoriel. Podíval se na zbývajícího tvora vedle sebe. Neodvážil se zeptat. Ještě stále nevěděl, co s nimi mají tvorové v plánu.
Tvor v úsměvu vycenil zuby a řekl: „Jmenuju se Cassefe, jestli chceš vědět tohle.“ Naklonil hlavu na stranu a pokračoval: „Nechceme tě zabít. Ani ty dva další. Někomu jsme slíbili, že je najdeme a pomůžeme jim. Patříš k jejich hejnu, takže se tě to týká taky. A teď spi.“
Kesakovi se hlavou prohnalo ještě mnoho otázek, na které by mu Cassefe mohl odpovědět, ale oči se mu zavřely a poslední myšlenka byla, že Cassefe byla podle vzhledu spíš ženského rodu. Nevěděl, jak na to přišel, a další přemýšlení odplavil hluboký spánek.

Dva tvorové a mládě pátrali po Aceovi a Andoriel téměř celý zbytek noci. Se svítáním obě nalezená těla uložili vedle spícího Kesaka. Do Andoriel po troškách vpravovali vodu, ale dbali na to, aby se neprobudila. Ace si prohlíželi ze všech stran a jejich tiché poznámky zněly napůl vyděšeně a napůl pobaveně. Mládě si sedlo mezi změněného Wraitha a Andoriel a střídavě je pozorovalo.
Cassefe vyléčil, podle poslední Kesakovy myšlenky vyléčila, Aceova zranění, pak se stočila do klubíčka a usnula. Ostatní zůstali sedět pod stromy, všechny tři nalezence napájeli vodou a udržovali je ve spánku. Zvědavé mládě otevřelo jedno ze zavazadel a prohrabovalo se jeho obsahem, dokud neobjevilo mapu. Chvíli si ji prohlíželo než ji podalo jednomu z dospělých. Jeho dlouhý nehet podobný drápu přejel po vyznačené cestě a poklepal na kresbičku hory Juu. Tvor pokýval hlavou a přimhouřil oči. Už věděl, kam poutníci míří. Podal mapu druhému bdícímu tvoru a dlouhou dobu se na ni dívali a ukazovali na různá zakreslená místa. Mládě jim nahlédlo přes rameno a důrazně kleplo prstem na horu Juu. Dospělí se na ně obrátili s tichou otázkou. Mládě stáhlo prst a zadívalo se na ležící Andoriel, pak sklopilo hlavu a znovu kleplo do mapy. Znovu se troje oči zadívaly na vyznačenou cestu a drápy po ní postupovaly daleko, daleko za kresbu pouště. Nedošly až na konec cesty, zarazily se na okraji lesa s drobnou zelenou tečkou uprostřed. Bylo to místo v blízkosti ledového pohoří, ve kterém se Juu nacházela.
„Dál nemůžeme,“ řekl jeden z tvorů. „To je nejzazší hranice. Bude to trvat nejméně třicet pět dní,“ podíval se na mládě. „Budou spát celou dobu. Všichni tři.“ Poslední věty zněly neutrálně, ale v pozadí bylo možné vycítit nepochopitelný skrývaný smutek.
Mládě trhlo rameny, zezadu objalo sedícího tvora kolem krku a něco mu pošeptalo do ucha. Tvor se usmál a pohladil mládě po holé bílé paži, která se při objetí vynořila zpod pláště.
Cassefe spala celý den a část noci. Po důkladném odpočinku a jídle chytila Ace v podpaží a odtáhla ho stranou. Sedla si vedle něj na paty a zadívala se do dálky. Zbytek skupinky se staral o Andoriel a Kesaka a sbíral jedlé plody, kterými krmili i Cassefu. Léčitelka po dni v ústraní vypadala unaveně a zplihle. Když v poledne mávla na jednoho z tvorů a přizvala ho na pomoc, mládě se usmálo, protože to znamenalo, že se Cassefě daří dovést Wraitha ke stálému a přijatelnému stavu.
Třetí noc po začátku Aceovy léčby si dospělí naložili na záda Ace, Kesaka i Andoriel s veškerou jejich výstrojí i výzbrojí, dokonce i mládě dostalo svůj díl zavazadel a pečlivě si je přivázalo mezi velká blanitá křídla zatím skrytá pod pláštěm, a všichni čtyři vyletěli z lesa. Nad pouští zakroužili, aby nabrali větší výšku a určili správný směr.

Kesak se zavrtěl a vzdychl. Cítil se příjemně odpočinutý. Hlava mu zatím nefungovala, tak líně zamrkal, aby zjistil, co se děje kolem něho. Ležel v měkké trávě a tvář mu částečně stínily větve stromů. Zakřenil se, když mu do očí zasvítilo slunce. Trochu se posunul, aby měl lepší výhled a trochu zmateně si prohlížel divně vyhlížející les.
Stromy měly temně šedé kmeny a jen konce nejmladších větví přecházely to nažloutlé barvy, na kterou byl zvyklý. Místo listů měly cosi, co se podobalo modrým trsům ostrých dlouhých trnů. Koruny nebyly příjemně široké, ale úzké a špičaté. Kesakovi připomínaly ostré zuby zatnuté do zelenkavé oblohy. Pod stromy ležela divná žlutá hmota, ve které po dlouhém přemítání poznal uschlé trny spadané ze stromů stejně, jako kolem Balaytodu padalo listí. Půda pod stromy byla pustá. Nikde nerostlo křoví a tráva, v níž ležel, končila u prvních kmenů.
„Jsi vzhůru,“ ozval se za ním nakřáplý hlas. Otočil se za ním a s obavou se zadíval na okřídleného tvora, který ho oslovil.
„Myslel jsem, že jsi jenom noční můra,“ zamumlal.
Tvor se usmál.

Ace neměl dost energie na regeneraci. Neměl téměř energii ani na zvednutí ruky. Písek ho zasypával a jediné, co s tím dokázal udělat, bylo, že posunul dlaň s nezraněným křídlem přes obličej, aby se neudusil. Něco bylo špatně. Myšlenky mu těkaly nesmyslnými směry a jediné, k čemu se dokázal vrátit, byla ztracená samice. Písek se na něj stále sypal. Nejdřív byl rád, že ho kryje před pálícím slunce, ale pak se jeho váha začala zvětšovat, až se z něj stalo závaží, které hrozilo, že ho rozmačká. Chtěl se vyprostit, ale nedokázal se pohnout. Už se nedostane na svoji loď, nezachrání Andoriel zapadlou někde za pátým písečným přesypem a nevyléčí Kesaka se zlomenou páteří. Všechno bylo špatně. Nemá sílu ani na sluneční rituál…
Probral se z temného otupění a vykřikl bolestí vystřelující v lokti a kotníku. Bolest ustupovala a znovu se začal propadat do příjemné houně tmy. Cítil, jak ho někdo bere za krmnou ruku. Chtěl říct, že to nefunguje, ale energie měla jinou strukturu a drala se mu do těla sama. Celé tělo ho začalo svědět a pálit a přitom cítil, jak se k němu blíží spánek. Už to nebylo předsmrtné bezvědomí, ale odpočinek jako podpora regenerace, která stále probíhala.
Odpočíval a měl podivné sny o létání a bolesti. Myslí se mu míhala přízračná bezbarvá krajina nebo vybuchovaly gejzíry barevných světel a kroutily mu celé tělo do nepřirozených úhlů. Na závěr vždy přišla úleva ve formě cizí energie a další vlna posilujícího spánku.
Nevěděl, jak dlouho byl v podivné hibernaci, ale bylo na čase se probudit.

Zdál se mi sen. Nejprve byl černý a ústil do tunelu ozářeného modravým bodovým osvětlením. Táhlo mě to tunelem dál, až nebylo nic než tma a sem tam blikátko. Pak se vedle mě objevila holčička, vzala mě za ruku a odvedla pryč. Nebylo to příjemné, ale té malé ručky jsem se nechtěla pustit, i když to bolelo. Něco mi šeptala a já ji neslyšela, přestože jsem se k ní skláněla. Usmála jsem se na ni a chtěla poprosit, aby to zopakovala, ale žádná slova ze mě nevyšla. Holčička mi vesele zamávala a rozplynula se a mě sevřel smutek jako ledová ruka. Chtěla jsem křičet. Krk se mi stáhl zoufalou námahou a na tvářích mě pálily slzy. Ani tak jsem nedokázala vydat žádný zvuk ani se pohnout, abych ji šla hledat. Křečovitá snaha postupně odezněla. Znovu jsem se dokázala nadechnout a byl to tak slastný pocit, až jsem měla pocit, že se vznáším. Všechen strach a smutek zmizel. Zůstalo jen teď, ve kterém jsem nic nemusela, a nechala jsem se unášet na teplých vlnách až k louce uprostřed lesa s potokem a vodopádem, kde byl klid a bezpečí a snad i domov. Poznala jsem, že se mi všechno jenom zdá, a byl to tak krásný sen, že jsem se nechtěla probudit.
Někdo mi zatřásl ramenem.
Našla jsem ztracený hlas a vykřikla: „Ne!“ Nechtěla jsem se vracet. Nechtěla jsem k mrtvému Kesakovi, k Aceovi změněnému v okřídlenou obludu ani ke ztracené holčičce, kterou jsem nikdy neviděla. Nechtěla jsem do světa, kde jsou barvy obráceně a cesta za svobodou je cestou ke smrti.

Ace klečel vedle Andoriel a pokoušel se ji probudit. Bránila se. Urputně se bránila opustit svůj svět snů. Wraith se jí nedivil. Pokud očekávala stejnou nebo podobnou situaci, do které na poušti usnula, nebylo proč se probouzet.
„Všechno je jinak. Všechno je v pořádku,“ řekl Kesak sedící opodál. Jeho slova se snažila proniknout k Andoriel, ale do jejích snů se nedostala.
„Vstávej, Lísková Růženko.“ Ace jí znovu zatřásl ramenem. Doufal, že známé oslovení ji probere. Nestalo se. Sklonil se a lehce ji políbil. VIP polibek pro dlouho spící krásku známý po celém Světě i v přilehlých galaxiích… zůstal bez odpovídajícího účinku.
„Tak už se prober!“ houkl na ni rozzlobeně. Ani to nezabralo. S otázkou a prosbou v očích se ohlédl po okřídlených tvorech postávajících opodál.
Naklonili k sobě hlavy a něco si špitali, pak se rozestoupili a mládě v dlouhém plášti vážně přešlo k ležící ženě. Sedlo si k ní z druhé strany než byl Ace a vzalo Andoriel za ruku.
„Dobré ráno, je čas se probudit,“ řeklo jasným hláskem. Svíralo Ájinu dlaň v obou svých a tisklo ji k sobě. Očima se vpíjelo do její tváře.
Andoriel povolily stažené rysy a ještě stále napůl spící se lehce usmála. Povzdechla si a pootevřela oči. Nejdřív jen trochu a zase je zavřela, pak víc, mrkla, podívala se do oblohy a stočila pohled na mládě. Dlouho se na sebe dívali beze slova.
„Dobré ráno,“ řekla pomalu a trochu tázavě Andoriel. Tváří se jí rozlil šťastný úsměv. „Dobré ráno, Acelynn,“ řekla rozhodně, posadila se a objala dceru.

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Vstavej Liskova ruzenko? Tsssss... :scratchanym:

Inac velmi pekne... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Někde jsem kdysi četla, že humor, nadhled a laskavá sebeironie jsou výsadami, kterými příroda kompenzuje stále častější výpadky tělesné dokonalosti ve věku, který se tradičně nazývá nejlepšími léty. VIP polibek, který (drze) zůstal bez odezvy, do této kategorie patří. :rflmao:

Jsem ráda, že se holky zase shledaly. :-)
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Lísková Růženka? To už je dávno, co Andoriel vyprávěla pohádky a Ace si z nich něco zapamatoval, i když špatně :D Dokonce tak dávno, že už si nevzpomenu, ve které povídce ZDP k tomu došlo ... :hmmm:
Budu to muset najít


Díky, Shano :D

VIP polibek jsem si prostě nemohla nechat pro sebe, zvlášť, když zůstal bez odezvy :rflmao: Prostě ani Ace není dokonalý :wink:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak už to vím :)

Andoriel vyprávěla pohádky v povídce Léčivý dotek a Lískovou Růženku Ace poprvé použil v Obrazu

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
HDD v bedni som rozbehal, takže môžem trošinku zaspamovať:
:hmmm: Pokračovanie je ako vždy dokonalé :bravo: a škoda, že Ace nezačal pletovať :( . :rflmao:
Lietajúci výcucník tu ešte nebol. :roll: :laugh:

Pridávaj pokračovania a nielen ja budem spokojný. :yes:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

To je dobře, že jsi zase přítomen.
No jo, škoda, že se Ace aspoň jednou neproletěl, ale Andoriel by mu asi hrozně záviděla :D Létat budou až ve společné další generaci. Acelynn svá křídla ovládá moc dobře :yes:
Létání už by se mi pro Wraithy asi zdálo jako moc výhod. Stačilo, když kdysi Na Cestě svítili :twisted:

:bye:

:sunny:

cpt-nemo Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 46
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Po
:bravo: Út
:bravo: St
:bravo: Čt
:bravo:
:bravo: So
:bravo: Ne

Doufám, že Ti týdenní dávka bude stačit :lol: 8)

Jo a jinak jako obvykle, výborné čtení, sice kratší, ale výborné ....
Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Plácající smajlík na každý den - ach :yahoo:

Děkuju cpt-nemo :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Krásné nedělní ráno :flower:

Bavte se :D

Zelená planeta
42. A vítr kolem nás


Wraithská sonda nastavená tak, aby od zeleného mračna udržovala stále stejnou vzdálenost, pilně sbírala údaje a zasílala je na loď u jednoho z blízkých solárních systémů. Jiné sledování neměla aktivované, takže si prolétajících mikrometeoritů nevšimla. Jediné, co prozradilo jejich přítomnost, bylo její náhlé odmlčení. Mikrometeorit prorazil plášť sondy a zasáhl komunikační panel tak nešťastně, že sonda nejen oněměla, ale také ztratila všechna nastřádaná data.
Na můstku se Lyn zamračil na náhle slepou obrazovku jednoho z terminálů. Důrazné pípnutí mu připomnělo, že na blízké planetě je mnoho zajímavého k vidění, a přinutilo ho věnovat se nejnovějšímu průzkumu. Potravu sice nenašli, ale o přírodní zdroje nebyla na planetě nouze. Když skončil s tříděním dat z planety, rozhlédl se s myšlenkou, že musí vyřešit ještě jednu důležitou věc, ale nic, co by si žádalo jeho pozornost, neviděl. Všechny sondy byly shromážděny v nákladovém prostoru a údaje z nich správně uložené.
Lyn potřásl hlavou a zadal kurz k další z planet.

....................................................................................................................

„Dobré ráno?“ zopakoval Ace nevěřícně. Podíval se na oblohu, kde se slunce začalo sklánět z odpoledne k večeru, a protočil oči. „Acelynn?“ vypadlo z něj vzápětí. Jeho pohled byl tentokrát skoro vyděšený. Postavil se a pohled nespustil z drobné postavičky v plášti.
Acelynn se na něj usmála. „Ahoj, tati.“ Neochotně pustila Andoriel a také se zvedla.
Vzhled jejího otce ji příjemně překvapil. Když ho před zhruba čtyřiceti dny viděla poprvé, byla zaražená a rozčarovaná a přála si, aby jejím otcem byl ten druhý – Kesak. Divný tvor s čelním hřebenem, zobákem a zakrnělými polámanými křídly v ní vzbuzoval odpor a lítost. Rozhodně to nebylo něco, s čím by chtěla mít cokoli společného. Akyra a Loisel ji ujistily, že po zásahu Cassefe bude vypadat jinak. Měly pravdu. Pokud to, jak vypadal nyní, byla jeho pravá podoba, už Kesaka za otce nechtěla.
I Andoriel si Ace nenápadně prohlížela. Ze sedu to bylo nepohodlné, tak si klekla a při vstávání se Wraitha zachytila za loket. Byl to nenápadný pohyb, přesto se na ni Ace ušklíbl: „Chceš se přesvědčit, jak teď vypadám?“
„Až pak,“ pohladila ho po tváři, kde už byl zase nos oddělený od úst s tenkými rty. Po zobáku nezůstalo ani stopy. V druhé ruce stále svírala malou dlaň Acelynn.
„Na dva a půl roku jsi velká,“ usmála se na dceru.
Acelynn se ohlédla po Akyře udělala k ní dva kroky a zatáhla Andoriel za ruku. Pomalu k ní došly. Ace se držel za nimi a zamračeně se rozhlížel. Harpyje v něm nevzbuzovaly důvěru. Při jejich zatím jediném předcházejícím setkání sice zachránily Andoriel život, ale sebraly jim dítě.
„Čeká vás ještě náročná cesta,“ řekla Akyra místo pozdravu a podala Andoriel mapu. „Ukážu ti, kde jsme,“ pokračovala harpyje, přistoupila ze strany těsně k Andoriel, uchopila okraj mapy, aby se natáhla, a drápem druhé ruky ukázala na začátek lesa u předhůří ledového pohoří Zuzum. „Dál nemůžeme.“
Andoriel přeletěla pohledem od pouště až k označenému lesu a s údivem se podívala na harpyji. „Jak dlouho?“ zeptala se překvapeně.
„Čtyřicet dní,“ zavrčela Akyra a šlehla pohledem po Acelynn.
„Ušetřily jste nám hodně času,“ hlesla Andoriel. „Děkujeme.“
Akyra nesrozumitelně zavrčela, ohlédla se po Loisel a Cassefe a přešlápla. „Musíme brzy odletět. Nejlépe hned.“
„Našly jste nás, vyléčily, vrátily jste mi původní podobu, odnesly jste nás téměř k cíli a vrátily jste nám dceru,“ řekl Ace slavnostně. „Prosté děkuji je málo za tolik obětavosti. Prosím, řekněte, co můžeme udělat my pro vás.“ Vytáhl Andoriel z prstů mapu a díval se, jak si klekla, aby měla obličej v úrovni Acelynn.
Loisel se krátce zasmála. „Nedělali jsme to pro vás,“ ujistila Ace. „Slíbily jsme Acelynn, že pozná své rodiče dřív, než odejdou z tohoto světa, a trochu jsme vám s tím odchodem pomohly.“ Škodolibě přimhouřila oči. „Jsou i rychlejší a snadnější způsoby, jak někomu umožnit odchod, ale nechceme jí působit bolest. To neznamená, že se vzdáváme dítěte. Je naše.“
„Pořád platí to, co při jejím narození,“ jemně Akyru přerušila Cassefe. „Acelynn potřebuje mnoho energie. I kdyby se vám podařilo ji odvést s sebou, nevydrží cestu na vaši loď. Možná ji ani vy nevydržíte,“ uzavřela.
Akyra se zadívala do dáli a netrpělivě se pohnula. „Musíme letět. Zvedá se vítr.“
„Nemůžu s vámi,“ šeptala Acelynn Andoriel do ucha. „Chci domů. S nimi,“ kývla hlavou směrem k harpyjím. „A už mám zase hlad, koukej.“ Jednou rukou objala Andoriel kolem krku a druhou natáhla před sebe dlaní vzhůru. Jizva se jí v dlani krabatila.
Ája se snažila maskovat zachvění smíchem. „Měli jsme tě pojmenovat Otesánek,“ řekla na oko lehce. „Nechci tě opustit.“ Přitiskla tvář do Acelynných vlasů.
Acelynn ji dvakrát pohladila po hlavě a odtáhla se. „Už musíme letět. Dávej pozor,“ kývla k lesu. „Není to tam tak hezké, jak to vypadá.“
Andoriel se přinutila pustit Acelynn. Sedla si na paty a ruce položila na kolena. Zatnula je v pěst, aby si k sobě dítě znovu nepřitáhla, a sledovala, jak došlo k Aceovi a zvedlo k němu hlavu. Dívali se na sebe, pak Acelynn natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Jako na povel klesl na jedno koleno, a když ho chytila kolem krku, opatrně ji objal.
Andoriel sklopila hlavu. Kolem ní se prohnal poryv větru a odhalil stopy slz na její tváři.
„Musíme letět!“ vykřikla Cassefe. Přikrčila se před dalším nárazem větru.
Akyra položila ruku Acelynn na rameno, počkala, až Ace vstane, a přitiskla jeho krmnou dlaň na své tělo. Nad jeho částečně pobouřeným a částečně spokojeným výrazem se jen ušklíbla. „Dál už není nic,“ujistila ho.
Acelynn se zavrtěla, aby uvolnila křídla ze záhybů pláště. Neměla ho ráda, ale její kůže byla na dlouhý pobyt na přímém slunci příliš citlivá.
Kesak došel k Andoriel a pomohl jí vstát. Celou dobu se držel stranou, aby měl pán Todd a Andoriel všechen čas na setkání s dcerou, teď, když loučení končilo, postavil se zase po jejich boku.
Ace odstoupil od Akyry a pokynem hlavy poděkoval.
„Šťastnou cestu,“ zašeptala Andoriel s očima upřenýma na harpyje a Acelynn.
„Vám taky,“ odpověděla Loisel, Acelynn zamávala oběma rukama nad hlavou na rozloučenou, poskočila a roztáhla křídla. Vítr ji nadnesl, a než ji stačil dalším fouknutím srazit k zemi, mávla křídly a vznesla se výš. Harpyje ji následovaly. Stoupaly v kruzích, dokud neusoudily, že jsou v dostatečné výšce. Nad lesem se rozlehl jejich výkřik, když se rozletěly pryč.
Andoriel nakročila, jakoby se chtěla rozběhnout za nimi, zarazila se a ramena jí klesla. Na zádech ucítila dotyk Aceovy dlaně. Couvla a opřela se o něj, pohledem ale sledovala hejno harpyjí, dokud se poslední z nich neztratila v šedozeleném nebi.
Kesak přešlápl. Cítil se odpočinutý a plný síly a nic na tom nezměnila ani zpráva, kterou mu harpyje trochu neochotně přinesly. Podíval se na dvojici vedle sebe a usoudil, že na špatné zprávy je vždycky času dost. Navíc se těch dvou nijak netýkala. Zpráva byla určená jenom Kesakovi a tak to taky zůstane. Nestál o soucitné pohledy.
Ze zamyšlení ho vytrhlo Andorielino překvapené heknutí. Na hlavy se jim bez varování snesl prudký déšť. Společně s větrem na ně útočil ze všech stran.
„Tudy!“ vykřikl Kesak a vběhl mezi první stromy lesa. Než se Todd a Andoriel probudili, natáhli tam s Cassefe mezi stromy provaz, pověsili na něj nepromokavou plachtu a odnesli pod ni všechna zavazadla. Když to Cassefe navrhla, divil se a připadalo mu to zbytečné. Teď její předvídavost ocenil.
Seděli pod plachtou a tiskli se k sobě, protože původně chladný vítr se změnil v ledový a sbíral jim poslední zbytky tepla z těl pod deštěm mokrým oblečením.
Andoriel si objímala kolena a zuby jí cvakaly. „Nebylo lepší, když nepršelo?“ posteskla si.
„Nebylo,“ ujistil ji Kesak. Sáhl do hromady naskládaných věcí a přehodil přes ni plášť podšívaný kožešinou. Druhý podal Aceovi a pod poslední se skryl sám.
„Proč nepršelo?“ zeptal se Ace. Věděl, že v dešti se na další cestu nevydají, tak mají dost času na krátké vyprávění.
Kesak si přitáhl plášť blíž k sobě a ramenem se opřel o Andoriel. Ocitla se tak mezi ním a Acem a začalo jí být konečně teplo.
„To bylo v dobách, kdy byla Kasayala ještě mladičká,“ začal Kesak. Díval se do deště a rovnal si v hlavě příběh, aby byl srozumitelný.

„Už tehdy měla velkou moc. A také velké ambice. Po celém kraji si začala budovat tajné skrýše. Její veliká touha byla vybudovat dům na dně největšího jezera. Soustředila se na to celou svou myslí a pátrala po způsobech, jak vytlačit vodu, než se stavba zpevní. Poskládala mnoho drobných zaklínání, umíchala lektvary a vykonala další tajné přípravy. Jednoho krásného jarního rána stála na břehu jezera obklopená vším potřebným. Téměř celý den jí trvalo, než se ze dna jezera začala zvedat složitá konstrukce a křehké stěny vytlačovaly vodu. Kasayala stála se zvednutými pažemi, soustředila se na probíhající změny a bránila se rostoucí únavě. Náhlý úbytek sil ji skoro srazil k zemi. Zastavila stavbu a rozhlédla se, co ji vyrušilo. Na hladině jezera se vznášela Serda. Dívaly se na sebe a odhadovaly svoje možnosti v boji. Ani jedna nechtěla ustoupit. Serda panovala nad celým jezerem už dlouhý čas. Nikdo se jí ve vodním živlu nevyrovnal silou ani inteligencí. Kasayala byla přesvědčená o své moci a nadřazenosti. Měla přece právo vzít a použít vše, co se naskytlo a co si usmyslela. Obě najednou vyrazily k útoku. Jejich boj byl dlouhý a nerozhodný, ale Kasayala přece jenom dlouho po setmění začala získávat převahu. Serda ustupovala a dům na dně jezera získával konečné obrysy. V té chvíli začalo pršet. Serda díky vodnímu přívalu z nebe získala víc síly a znovu zaútočila. Kasayala nedokázala novému náporu odolat, ale vzdát se, to pro ni nepřicházelo v úvahu. Sáhla až na dno svých rezerv a jediným mocným zaklínadlem prostoupeným svojí vůlí a zlobou dokončila dům i s přístupovou cestou, smetla Serdu na druhý konec jezera a zároveň odstranila mraky z oblohy. Všechny mraky a navždy, dokud bude stát dům pod jezerem. Nehodlala dát Serdě další příležitost k útoku a nad dalšími důsledky se nezamýšlela. Nemohla. Poslední kouzlo ji nechalo v bezvědomí a téměř bez života.
Další den ráno ji našel pán Duros, nechal ji odnést do svého domu a zahrnul ji veškerou péčí, kterou jí dokázal poskytnout.
Kasayala jeho starostlivost opětovala a na několik let se z nich stala nerozlučná dvojice. Pán Duros díky čarodějce získával stále větší moc. Vládl kraji tvrdou rukou a stal se ještě necitelnějším než Kasayala.
Ale zatímco Duros rychle stárnul, Kasayala zůstávala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji uviděl poprvé. Nejdřív se z toho radoval, a pak ji nenáviděl. Na jeho citech nic nezměnily ani dvě děti, které spolu měli. Syn dostal dvě jména a ani jedno nebylo pána Durose. Fayal Gillander pána kraje dráždil svým jménem, které se odvolávalo ke komusi neznámému, i svojí snahou převzít vládu nad Durosovou državou. A Kita, Kita získala matčiny magické schopnosti a téměř albínskou podobu Durose, kterou ovšem na rozdíl od svého otce dokázala proměnit v přednost.
Kasayale už se nedařilo tak lehce odbývat většinu Durosových žádostí i proseb o návrat mládí, moc nad dalším krajem, vysvětlení významu Fayalova jména a stále častěji i o obnovení deště. Nechtělo se jí vysvětlovat, že po posledním kouzlu vyčerpala všechny své magické síly a ty se vracejí zpět jen velice pomalu. Jakmile nějaké získala, využívala je k obnově svého mládí a k upevnění pozice v Durosově domě. Sotva se jí podařilo nashromáždit jich víc, připravila ji o ně právě narozená Kita.
Kasayala byla trpělivá. Dočkala se Durosova slavného pohřbu a mnoho let vládla celému kraji sama, než celé panství předala Fayalovi. Síly se jí vrátily, přesto odmítala na návrat deště byť jen pomyslet. Vzpomínka na souboj se Serdou se jí vracela jako nejhorší noční můra. Snažila se vodního tvora uplatit lidskými oběťmi, ale věděla, že by jí Serda zabila při sebemenší příležitosti. Díky dešťovému lesu řeky i potoky dál tekly a voda jezera s podvodním domem byla ta nejlepší, která se dala široko daleko pít. Nebyl důvod něco měnit na současném stavu.“ Kesak se podíval na Ace. „Serda nepotřebovala na pomoc déšť, aby získala zpět, co jí v jezeře náleželo. Potřebovala pomoc kohokoli, kdo měl dost síly se Kasayale alespoň na pár chvil postavit.“


„Přestalo pršet,“ řekla Andoriel. „Nemůžeme jít lesem ve tmě,“ pokračovala skoro omluvně. Ani jednomu z nich se nechtělo spát, přesto se pohodlně uložili pod plachtou, aby přečkali čas do svítání.
Kesak si založil ruce za hlavu a v myšlence se vrátil zpět na Balaytod. Zania teď ležela v jejich domě a do okna bušily dešťové kapky. Nejspíš spala a tiskla se při tom k…. Kesak si tiše povzdechl a otočil se na bok. Přivřel oči, zaposlouchal se do větru hučícího mezi korunami stromů, ani nevěděl, jak usnul.
Andoriel se vrtěla a pořád nemohla najít správnou polohu k nucenému odpočinku. Zakázala si přemýšlet, ale bylo těžké to dodržet, když se jí před očima pořád objevovala Acelynn mezi harpyjemi.
Ace si po několikáté přejel rukama obličej, aby se ujistil, že velký zobák je minulostí a po čelním hřebenu nezůstala žádná památka. Cassefe se mu přiznala, že návrat k jeho původní podobě byl velice náročný a její znalosti na něj téměř nestačily.
Zkoumání přerušil pohyb vedle něj. Andoriel se pootočila a dlaň si přitiskla na tvář podobně, jako to před okamžikem udělal i Wraith. Aceovým uším neunikl roztřesený nádech, i když se ho snažila utajit. Bez přemýšlení si ji přitáhl do náruče.

:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Paradni dil
:bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Líbilo se mi, jak se Ace ujišťoval, že mu už zmizel zobák i čelní hřeben. :D
A taky že Acelynn podědila krmnou ruku .
A Cassefe je skvělé jméno. I ta ostatní jsou výborná, ale Cessefe se mi líbí asi nejvíc. Dokážu to ocenit, protože sama mám s vymýšlením jmen problém. :-(
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Shano :)

bez zobáku je to lepší, ale těch křídel je mi stejně pořád napůl líto. Napůl proto, že bych je přála Andoriel :smile: No, místo křídel dostane časem ...něco jiného, to bude taky dobrý :rflmao: Jestli se mi to teda podaří dopsat, protože to už je další příběh, a teď mě momentálně straší jiné příběhy. Třeba ZDP 2 :wink:
Acelynn je miláček, ale tímto jsem se s ní rozloučila. Další trápení si klidně odpustím :sorry:
A Cassefe - myslím, že jsem právě myslela na kafe :D Vyšlo to docela hezky.
Rozhodně jsem moc ráda, že už bude na řadě Kvak. Moc se těším, až tuhle kapitolku pošlu do světa :twisted:

:bye:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Dlouho jsem tu nebyl a tak nebylo naškodu zavzpomínat na Zelenou planetu. Výprava je opravdu parádní pasáž. A proměna Ace v Pterodaktila mě překvapila i když se potom opět změnil zpět. Pěkně to oživilo a na druhou stranu jeden si nemůže být jist, co se sním stane, vysaje-li nějakýho dosud nepoznanoného tvora. :bravo:

No a já se v následných dnes opět pustím do psaní dalších dílů Aldeneerinu. Teď jsem to hodně zanedbával.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky