Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Cesta po Zelené planetě mě hodně bavila a nápad s pterodaktylem mě rozesmívá ještě teď :twisted:

Těším se na Tvoje další příběhy :yahoo:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Osmého července tady přistane díl až někdy večer. Ten den ráno se vracím z Festivalu Fantazie :yahoo: rovnou do práce :wall:
Snad neodpadnu večer dřív, než sem kapitolku stačím dát :roll:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak jsem stihla všechno :) ¨

Bavte se :D

Zelená planeta
43. Kvak


Ace, Kesak a Andoriel šli a prodírali se lesem mnoho dní. Každou chvíli je skropil déšť a studený vítr jim nepřestával foukat do tváře. V lese nebylo kde se skrýt ani před deštěm ani před větrem. Všichni tři byli unavení a Kesak a Andoriel se sotva vlekli. Ani Wraith cestou netančil radostí. Místo odpovědí vrčel a netrpělivými pohyby poháněl ostatní k rychlejší chůzi. Za tímto lesem mělo být dlouho očekávané ledové pohoří Zuzum s horou Juu skrytou někde na svém vzdáleném konci.
Po dlouhém a vysilujícím pochodu sešli jedno odpoledne do mělké kotlinky uprostřed lesa, kde se vítr najednou ztratil a místo holé země pokryté jen spadaným jehličím a vyvrácenými stromy se jim pod nohama zahoupal hustý tmavomodrý mech. Mech obrůstal i kmeny stromů a jako závěsy visel zpět k zemi z nízkých větví. Na nejnižším místě bylo přes sebe naházených několik dlouhých kamenů také obrostlých mechem, přesto bylo znát, že kameny někdo kdysi dávno opracoval do jejich konečné podoby. Při svém vzniku mohly tvořit něco jako bránu nebo kruh kolem studánky obrostlé kapradím.
Důležité bylo, že místo bylo za větrem a zrovna nepršelo.
„Tady se mi líbí,“ zašeptala Andoriel. „Prosím, odpočineme si,“ obrátila se na Ace.
Wraith zavrčel, rozhlédl se kolem sebe a nakonec kývl.
Kesak u kamenů rozdělal malý oheň a společně s Andoriel netrpělivě čekali, až se začne vařit voda v kotlíku, aby do ní hodili kusy nedávno uloveného zvířete a cosi podobného houbám.
Ace chodil kolem, prohlížel si okolí studánky a největší pozornost věnoval kamenům. Z opasku vytáhl nůž, zabořil ho hluboko do mechu pokrývajícího jeden z nich a trhnutím odhalil zarostlý nápis.
„Přečteš to?“ zeptal se Kesaka a odstraňoval přitom mech z dalších částí kamene. „Tento jazyk neznám, Vypadá starobyle.“
Kesak na vidlici z olámané větve stáhl kotlík z ohně a s Andoriel přešli k Wraithovi.
„Je to velice staré,“ souhlasil Kesak. Nerozumím jednotlivým slovům, ale celkový obsah bych snad mohl odhadnout,“ uvažoval nahlas. „Je tady něco o starém království, kletbě a osvobození za nějakých podmínek. Ale nevím za jakých,“ zamyslel se nad textem a ztichl.
„Další kletba?“ ušklíbla se Andoriel. „Tahle planeta je kletbami přímo prošpikovaná.“
„O nějakém místě, které se nazývalo království, jsem slyšel vyprávět,“ pokračoval Kesak v tiché samomluvě. „Je to už dávno, co zaniklo. Bylo známé krásou žen a odvahou mužů,“ rty se mu zkřivily úsměškem nad nějakou soukromou vzpomínkou.
„Krásné princezny a chrabří princové,“ pitvořila se dál Andoriel. Byla unavená, hladová a o chrabrých princích měla své, nepříliš valné, mínění.
„Krásné zakleté princezny, ztracená království, a osvobozující… polibek?“ mračil se Kesak na nápis. „A tenhle výraz neznám,“ ukázal na předposlední řádek na kameni.
„Zakleté do koho, čeho?“ zeptal se Ace. Položil Andoriel ruku na rameno, aby ji uklidnil. Pohádky sice měla ráda, ale zatím vše, co kolem ní zpočátku vypadalo jako pohádka, se zvrhlo do složité a nepříjemné situace. „A kým?“ doplnil svoji otázku, než mohl Kesak začít odpovídat.
„Nevím kým,“ odpovídal Kesak od konce. „A zakletá v něco, co žije poblíž vody,“ rozhlédl se. „Poblíž téhle vody,“ kývl ke studánce.
„Pojď se najíst,“ Andoriel se svezla k zemi vedle ohně a dloubla dlouhým klackem do husté houobovo-masové kaše, která mezitím vznikla v kotlíku. Natáhla se ke svému zavazadlu, vydolovala z něj lžíci a pořádně si nabrala. S pohádkami nechtěla mít nic společného.
Kesak se nedal pobízet dvakrát a za chvíli se už oháněl vlastní lžící, co mu síly stačily.
Ace přešel ke studánce a rozhlížel se dokola.
Kesak i Andoriel dojedli, vyčistili kotlík a začali místo připravovat k odpočinku. Elán z prvních dní chůze lesem je dávno opustil. Teď byli rádi, že si odpočinou bez věčného mrazivého větru. I tak nad ležením dobře upevnili nepromokavou plachtu, kdyby se v noci počasí náhle změnilo.
Ace prozkoumával okolí, dokud bylo vidět. Pak se stáhl k ohni a otřásl se, když mu plameny připomněly, jaká v lese panuje zima.
„Nic tu nežije,“ ujistil Andoriel.
Seděla na dvou složených pokrývkách a balila se do podšívaného pláště. Začala se těšit, že se po dlouhém čase konečně trochu zahřeje.
Kesak už podřimoval stočený do klubíčka.
První hlídka byla tuto noc na Aceovi, střídala ho Andoriel a k ránu si s ní měl vyměnit místo Kesak. Prostřední hlídka byla nejhorší, sotva dotyčný usnul, už aby se budil, a k ránu byla většinou taková zima, že se stejně spát skoro nedalo. Andoriel si nestěžovala. Byla na tom stejně jako ostatní. Všichni potřebovali odpočinek, aby mohli v krátkých dnech co nejrychleji pokračovat v cestě.
Noc proběhla v klidu. Díky bezvětří Andoriel usnula, sotva se po své hlídce znovu zabalila do pláště a lehla si k ohni. Ráno by si ještě chvíli poležela, kdyby jí Ace důrazně nezatřásl ramenem.
„Něco živého tu přece jenom bylo,“ oznámil jí suše, sotva otevřela oči.
Zamručela, vymotala se z pláště a bez rozhlížení vykonala svoji pravidelnou ranní procházku. Skončila u studánky, kde si s prskáním lila ledovou vodu na obličej a krk.
„Dá se to živé sníst?“ zeptala se s nadějí v hlase. Zápolila právě s dřevným hřebenem a snažila se, aby mu námahou nevypadaly všechny zuby.
Ace se ušklíbl a kývl ke Kesakovi. Voják seděl na ležícím kameni a v dlaních držel jasně modrou žabku se zlatým proužkem na vrcholku hlavy. Nespustil z ní oči.
„Dobré ráno,“ řekla Andoriel a šla si Kesakův úlovek prohlédnout z větší blízkosti. „Ke snídani budou žabí stehýnka? Jsou místa, kde je to delikatesa,“ navrhla.
Kesak se po ní sotva ohlédl. A zase se pohledem vrátil k žabce.
„Půjdu připravit kotlík,“ pokračovala vážně Andoriel. „Ať tě ani nenapadne, co tě právě napadá,“ zabodla prst do Kesakova ramene. „Tu žábu líbat nebudeš.“
„Počkej,“ konečně zareagoval Kesak. „Nevíš, co se děje. Až odejdete, nebudu se mít kam vrátit. Zania si prý našla…,“ odmlčel se, polknul a ještě upřeněji se zadíval na žábu. „Nemám se kam vrátit,“ zopakoval tiše.
„Tak si myslíš, že tady jedním polibkem získáš krásnou princeznu a království k tomu?“ Andoriel nedokázala v hlase skrýt skepsi. „Ale tak to nefunguje,“ povzdechla si. „I když by se mi to líbilo, a přála bych ti zamilovanou krásnou princeznu i království. Nedělej to. Prosím.“
„Je to jeho rozhodnutí,“ namítl Ace. „Co nejhoršího se může stát? Žába zůstane žábou a Kesak z její kůže dostane vyrážku? To přežijeme.“
Voják stiskl rty. Už ho nebavilo poslouchat, jak se ti dva dohadují, co má a nemá udělat. Byl rozhodnutý. Hned, jak se s prvním paprskem slunce žába objevila přímo před ním, věděl, co se stane.
„Nelíbí se mi to,“ vedla si Andoriel dál svou. „Měl bys ji pustit, abychom vyrazili dál,“ drcla do Kesaka, aby upoutala jeho pozornost. „Líbat žáby můžeš na cestě zpátky. Co bychom si počali s princeznou?“
„Mohl bych jít s vámi až do úplného konce. Na loď, o které jste mluvili,“ řekl se stopou naděje Kesak.
Andoriel se podívala na Ace a v očích se jí odrazil strach. Dlouho budovali její pozici ve wraithské lodi a ani s veškerou podporou velitele a jeho zástupce Zaka si občas nebyla jistá, zda jednou neskončí jako nečekaná svačinka hladového člena posádky.
„To by nebylo moudré rozhodnutí,“ zamumlal Ace. Očividně myslel na to samé jako Andoriel. Zároveň mu došlo, že poslat Kesaka samotného zpět do Balaytodu nebo alespoň do obydleného kraje se rovná téměř vraždě. „Ale možná to bude jediné možné rozhodnutí,“ připustil po krátkém zaváhání.
Ája si klekla před Kesaka a položila ze stran ruce na ty jeho, takže vznikla trochu hlubší miska pro modrou žabku. „Prosím ještě jednou, nedělej to,“ řekla tiše, ale naléhavě.
Kesak přeskočil pohledem mezi Acem, Andoriel a žabkou a následován Ájinýma rukama, pozvedl žabku až před svůj obličej. Žabka se přikrčila a vydala tázavé: „Kvak?“ Andoriel znělo jako varování, Kesak si ho vyložil po svém a přiblížil dlaně ke rtům. Andoriel se je jemně snažila odtáhnout a žabka celou nenápadnou tahanici vyřešila po svém. Přeskočila Kesakovi na zápěstí a otřela se o koutek jeho úst.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Srdce mi tlouklo až v krku. Nevěděla jsem, proč mám takový strach, ale seděl ve mně od chvíle, kdy jsem žábu uviděla. Snažila jsem se Kesaka odradit od jeho záměru každým způsobem, který mě napadl, ale marně. Kesak byl rozhodnutý dávno předtím, než jsem žábu poprvé uviděla.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se bezradně a natáhla spojené dlaně k Aceovi. Nepodíval se mi do očí. Nemohl je odtrhnout od… dvou modrých žab, které se mi usadily v rukou a upřeně zíraly jedna na druhou.
Sesunula jsem se z kleku do sedu a ruce mi klesly k zemi. Žába se žlutým kroužkem na hlavě seskočila do mechu a téměř s ním splynula. Bylo mi to jedno. Záleželo na té druhé. Na Kesakovi.
„Jak tě máme vrátit zpátky?“ zeptala jsem se roztřeseně. „Cassefe tady není, aby tě vyléčila. Ani nevím, jestli by to dokázala, pokud je tohle zakletí.“
Malý modrý Kesak mi v rukou naklonil hlavu ke straně a pronesl hlasité: „Kvak.“ Poskočil, aby se dostal z mého dosahu. Přivřela jsem dlaně. Nechtěla jsem ho pustit. Musela přece existovat nějaká pomoc.
„Kvak!“ zavřeštěl Kesak bez pochyb rozzlobeně.
„Nikam!“ reagovala jsem stejně rozhorleně jako on.
Ace přecházel kolem kamenů a hledal nějaké vodítko, jak z Kesaka znovu udělat člověka.
Nechala jsem ho bádat a přesunula se z mokrého mechu na místo, kde jsem spala, a kde všechno zůstalo tak, jak jsem se zvedla. Vyležený důlek už stačil vychladnout, ale pořád v něm bylo sucho. Zavrtěla jsem se v něm, zkřížila nohy a dlaně si pohodlně opřela o koleno.
Bylo jasné, že nebudeme v cestě pokračovat, dokud se nevyřeší Kesakova proměna.
„Proč jsi to udělal?“ vedla jsem polohlasně samomluvu k žabákovi. „Na hloupé nápady jsem tady přece já, ale tak hloupý nápad…,“ polkla jsem a zamrkala, abych odehnala slzy. Už jsem měla plné zuby toho, jak jich mám pořád plné oči. „Kesaku, ty blbče, proč jsi jednou nemohl poslouchat, co ti říkáme?“ Pokračovala jsem podobným stylem ještě nějakou dobu. Žabák Kesak mi seděl v dlaních tiše jako myška. Odtáhla jsem prsty od sebe, abych se podívala, jestli je pořád naživu. Tak klidného a tichého jsem ho nikdy předtím nezažila.
Okamžitě využil únikové cesty, odrazil se a přistál kus ode mě v mechu. Téměř se v něm díky své barvě ztratil.
Vykřikla jsem a vrhla se za ním. Dopadla jsem jednou rukou vedle něj a druhou ho chtěla chytit, když znovu skočil a ocitl se z mého dosahu. Zaklela jsem, přesunula váhu na ruce, abych se dokázala postavit na nohy, a skočila kupředu podobně jako žabák.
Zmizel mi z očí v modrém mechu a kapradí na břehu jezírka.
„Koukej se vrátit!“ zařvala jsem z plných plic.
„Andoriel,“ řekl tiše Ace. Stál nade mnou a natahoval ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. Zvedla jsem ruku, abych se ho zachytila, ale odtáhl se. Dlaň jsem měla plnou kousků mechu, který se na mě zachytil, když jsem do něj zabořila prsty, abych se mohla odrazit ke skoku za Kesakem.
Vstala jsem bez pomoci a otřela si ruce o stehna. Moje špinavé modré dlaně byly toto ráno ten nejmenší problém.
„Doufám, že jsi ho nezašlápl,“ zamulala jsem a rozhlížela jsem se okolo.
„Andoriel,“ povzdechl si Ace. „Nehledej ho. Právě jsem pochopil význam těch nápisů. Je to dlouhé povídání, ale závěr je jasný. Nejde to vrátit. Ten předposlední řádek, který Kesak nedokázal přečíst byl důležitý. Musíme odejít.“
Nechápavě jsem se k němu otočila. „Cože?“
Vzal mě za loket, otočil a odváděl zpátky k ležení. „Nemůžeme tady zůstat dlouho nebo se nám stane to, co Kesakovi. Je to tady nebezpečné,“ rozhlédl se kolem, jako kdyby očekával, že na něj zpoza nejbližšího stromu vyskočí wraithský démon.
Automaticky jsem se sehnula, abych vyklepala a složila pokrývku. Ještě pořád jsem nedokázala pochopit, že pro Kesaka nemůžeme nic udělat. Ace se přece taky ze své proměny dostal. „Kdybychom se vrátili a zavolali harpyje,“ začala jsem uvažovat nahlas.
„Nic by se nezměnilo,“ dokončil za mě Ace. „Odcházíme.“ Upravil si vak a meče na zádech.
Podívala jsem se na něj a beze slova dokončila balení. Nebyla jsem si jistá, jestli o nápisu na kamenech mluvil pravdu. Třeba jenom pospíchá na svoji loď - a nechává za sebou všechno, co ho zdržuje nebo působí nějaké potíže.
Nadhodila jsem si ruksak, aby se lépe rozložila jeho váha, a zavrtěla se. Zdědila jsem po Kesakovi dlouhý meč a jeho rukojeť mi právě trčela nad hlavou, abych špičkou neryla v zemi. Netušila jsem, co bych si s ním počala, kdyby došlo k boji. Na tak dlouhou a těžkou zbraň jsem nebyla zvyklá. Ale nechat ho u studánky jen tak opřený o strom mi nepřipadalo správné.
„Kesaku,“ otočila jsem se před odchodem. „Sbohem.“ Chtěla jsem toho říct mnohem víc, ale nemohla jsem najít ta správná slova rozloučení. Ohlédla jsem se na Wraithova záda mizející mezi kmeny stromů směrem k pohoří Zuzum a vydala se za ním.
Za sebou jsem uslyšela dvojhlasné spokojené: „Kvak.“


:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ty vole... :shock:

Rozpravka naopak... :rflmao:

Ja zasnem...

Napad je to sice poriadne uleteny... :stupid: ale cita sa to v pohode. Azda len jedna vytka: je to kraaaaaatkeeeeeeee :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Já vím, že je to krátké. Všechno je krátké :( S tím toho moc nenadělám :sorry:

Polibek pro žábu mi už dlouho ležel v hlavě a byla jsem ráda, že ho konečně můžu uplatnit :twisted: Kesak byl perfektní pokusná osoba a vůbec se tomu nebránil :wink:

Původně jsem si myslela, že by se Andoriel přece jenom mohla pokusit ho vrátit zpátky, a pak by se Ace snažil zachránit ze žabího těla Andoriel... ale protože by by tam potom těch žab hopkalo o dvě víc a Ace byl zásadně proti (pořád chvátá na svoji loď), nechala jsem to nakonec jenom takhle.
:rflmao:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Autori na tomto fore su cim dalej zvrhlejsi... :stupid:

Takto prekrucat rozpravky... :rflmao: :rflmao: :rflmao:

Takze? Ktoru rozpravku prekrutime teraz? :scratchanym:

Tu o kralovnej a carovnom zrkadle? Alebo o Janickovi a Marienke a pernikovej chalupke? :loltransparent: :loltransparent: :loltransparent:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

cpt-nemo Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 46
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Sice krátké, ale sám pro sebe jsem si to ohodnotil "Ty vole, to je prdel." Krásný černý, škodolibý humor. Holka, Ty jsi poklad ....
:rflmao: :rflmao: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :yahoo:
Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aiwe, mám pocit, že pohádky píšu pořád, jenom někdy je to takové patrnější 8)

Díky, cpt-nemo :)
První, co mě napadlo, bylo: Jo, jo, poklad, jen mě nakopat :D
Ale vím, že to byla lichotka, tak děkuju ještě jednou :)

Jsem ráda, že Kvak vyšel tak vesele, jak jsem doufala.

:bye:

:sunny:

cpt-nemo Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 46
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
andoriel píše:
První, co mě napadlo, bylo: Jo, jo, poklad, jen mě nakopat :D

Vykopat je správně :D
Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jo. Nakopat, zakopat a zapomenout kde... :lol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
To byste mi přáli, jo? Tak to teda ne! Zakopat ani vykopat se jen tak nedám :D
A zapomenout na mě?! Tak to už vůbec ne :twisted:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 09.7.2015 13:48:16, celkově upraveno 1

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: zapomenout na tebe to nikdy

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Jsi prostě nejlepší :yes:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dobré ráno :sunny: 8) :)

Bavte se :D

Zelená planeta
44. Popel a prach


Andoriel se rozběhla za Acem, ale každou chvíli se otočila a očima pátrala mezi stromy, jestli se za nimi nežene malý modrý žabák. Kolem jezírka se nic nepohnulo.
Další cesta pro ni ubíhala v zaraženém mlčení okořeněném pár vzdechy. Večer se dívala do plamenů malého ohníčku s koleny přitaženými k bradě. V mysli jí uštěpačný hlásek pořád dokola opakoval, že zůstali sami. Wraith a ona. Wraith a potrava. Je sytý a nikdy mi neublížil, namítala sama sobě. Skoro nikdy, opravila se ve snaze o celou pravdu.
Ace chvíli obcházel kolem, pak si sedl vedle Andoriel a zdlouhavě rovnal pár kousků dřeva na ohni. Ani jemu se nechtělo mluvit. Musel by přiznat, že při svém výčtu nejhorších možných scénářů ohledně líbání žab na některé možnosti ani nepomyslel. Sotva se pohodlně usadil a přestal se vrtět, Andoriel se o něj opřela a pootočila hlavu tak, že když k ní shlédl, jejich rty se téměř dotkly.
Nakonec Kesakovo žabí štěstí-neštěstí mělo něco do sebe, pomysleli si oba k ránu po nerušené noci.
Další dny byly únavné svou jednotvárností. Stromy s vysokými holými kmeny, na zemi jehličí a sem tam kousek mechu, pár plachých zvířat a něco jako houby s podivně barevnými kloboučky. A stálý pohyb bez zjevného posunu, protože všechno vypadalo stejné jako předcházející den, jak dva dny zpátky, jako před týdnem. Ace stále hnala vpřed vize jeho lodi, ale Andoriel dlouhou pouť snášela čím dál hůř.
Půda lesa se začala zvedat a mírně vlnit. Zpočátku nenápadně, ale s ubíhajícími dny stále výrazněji přecházela z nudné roviny do kopečků porostlých nejen stromy, ale také křovím a travinami. Ještě víc se ochladilo a Andoriel už považovala podšívaný plášť za nedílnou součást oblečení.
„Ještěže nepadá sníh,“ povzdechla si jedno ráno, když se jí před očima srážel obláček dechu a snažil se jí přimrznout k obličeji.
Ace zamručel. S odpovědí se neobtěžoval. I jeho zima obtěžovala a nutila ho vydávat víc sil, než by se mu líbilo. Zkontroloval ohniště, a než si vak se zbytečnými nezbytnostmi pověsil na záda, zaklepal s ním. Moc toho tam nebylo. Téměř všechno oblečení, kterého měl chuť se většinu cesty zbavit, měl na sobě a ten zbytek věcí skoro nestál za to, aby je složitě vázal do uzlu.
Andoriel už pomalu scházela z vršku, na kterém se večer utábořili. Pohybem si zatím pořád vytvářela trochu tepla, i když jí ho hned zase kradla únava. Než došla na dno mělkého údolíčka, zkontrolovala polohu slunce, aby udržela správný směr.
„K severu,“ broukala si do kroku. „K severu vede cesta má, posetá mrtvolama a žabákama. Ptáci mi krouží na hlavou a pějí píseň klapavou.“ Široce se ušklíbla na Ace a zmlkla. Na chvíli.
Wraith po ní střelil pohledem, ale nově vznikající píseň nechal bez komentáře. Pokud jí to dodá víc energie k pochodu, může si Andoriel zpívat, co ji napadne.
Navečer nezpívala, nerecitovala a dokonce ani nemluvila
Další z oblin vystupujících z terénu byla vyšší a její vršek čněl tak strmě, že se na něm Ace otočil a chytil Andoriel za loket, aby jí pomohl.
Se supěním se vyškrábala nahoru a zůstala stát. Slůvko, které jí uniklo, Wraithovi pobaveně zvedlo koutky úst.
Mírné kopečky končily. Za nimi se zvedala hora s rozeklaným vrcholem. Byla dost vysoká na to, aby zakryla výhled na pohoří Zuzum nebo cokoli jiného, co se nacházelo za ní, a jistě nepatřila k ledovému pohoří. Svahy měla z velké části šedé a z jejího vrcholu stoupal obláček černého dýmu.
„Tady bydlí drak?“ hlesla Andoriel. Na jinou možnost odmítala přistoupit. Přece je cestou nepotká něco tak obyčejného, jako je sopka.
Ace se zamračil, aby lépe zaostřil na svah před nimi. Spečená vrstva popela byla místy porušená a povrch pod ní tvořil zajímavé útvary. „Tam to půjde,“ ukázal na pravou stranu svahu, kde mu připadalo, že se klikatí cosi jako náznak stezky. Sáhl pro mapu a zamračil se do ní. Na žádnou sopku se nepamatoval. Nemohl se pamatovat. Žádná sopka v mapě zakreslená nebyla. Přejel prstem po fialové čáře značící cestu. Z hlubokého lesa přecházela přímo do pohoří Zuzum. Po sopce nebo jiné výrazné hoře nebylo ani stopy.
Andoriel mu nakoukla do rozloženého papíru, trochu ho pootočila, aby byli čelem tam, kam vedla jejich cesta, a rozhlédla se. „Hmmm,“ protáhla. „Trochu jsme si zašli.“
Ace znovu zkontroloval nepřítomnost sopky na mapě. „Trochu?“ zavrčel.
Ája pokrčila rameny. „Sever,“ mávla rukou před sebe. „Ať už to tady znamená, co chce,“ dodala se zaváháním. Vykročila k naznačené stezce a po pár krocích se zastavila. „Chceš tu vystát důlek?“ zeptala se stále ještě váhajícího Wraitha.
Pořád studoval mapu a rozhlížel se, aby našel nějaký společný bod. Po Ájině poznámce ji následoval, ale nepřestával přitom zkoumat mapu.
Na noc se uložili pod posledními stromy před úpatím sopky. I tam už byla zem pokrytá prachem a popelem a cestovatelé se pohybovali jen pomalu a zlehka, aby ho zbytečně nevířili. Po nehybné mrazivé noci se Andoriel vydala k hoře s pocitem lehké úlevy. Neměla nic proti lesu, ale strávit v něm tolik času bez možnosti změny bylo vyčerpávající.
Stezka se kroutila, jak stoupala úbočím hory, a zrácela se pod nánosy ostrého prachu. Andoriel i Ace se snažili našlapovat co nejopatrněji a stejně jim drobná smítka kroužila kolem nohou, stoupala výš a dráždila je ke kašli.
„Tfuj,“ mumlala Andoriel a snažila se prskat vdechnutý popel rozpadlý na prach tak, aby nezvířila ten ještě ležící. Bylo to marné. Přetáhla si přes spodní část obličeje cíp pláště, aby měla aspoň pocit, že se před prachem chrání, a zrychlila. Prach se vířil tak jako tak, a čím dřív budou mimo jeho dosah, tím lépe.
Celý den se trmáceli po prašné stezce a snažili se téměř nedýchat. Večer se v čele jdoucí Andoriel skoro lekla, když jí místo dalšího stoupání noha při došlapu klesla moc hluboko. Zvedla unavené oči a zamrkala, aby se zbavila šedého závoje lepícího jí víčka k sobě. Stála na nejvyšším bodě stezky a před ní se v dáli zubily štíty ledových hor.
„Zuzum,“ vydechla.
Ace došel vedle ní a narovnal se, jako by tak už mohl dohlédnout až k cíli jejich cesty. V ruce už zase svíral mapu. „Nic,“ zavrčel po chvíli porovnávání obzoru a papíru.
Andoriel se na něho podívala a beze slova začala sestupovat po stezce na druhou stranu hory. Jiná cesta nebyla a čím větší kus se jim podaří ujít před setměním, tím lépe.
Zatímco stoupání se divným tvarům v popelu vyhýbalo, klesání je míjelo jen těsně. Prvních si Andoriel nevšimla, ale po dalších se jí otáčel pohled, jak se snažila rozeznat, na co se vlastně dívá. Slunce se kutálelo vlevo po srázu sopky těsně nad obzorem a dlouhé stíny jí mátly oči ještě víc. Zastavila se u hrotu ostře trčícího z popela, přejela po něm rukou a sledovala, jak se jí pod prsty rozpadá. Pod silnou vrstvou popela se objevila i jiná látka. Kámen. Andoriel si nevšímala toho, že se kolem ní oblak poletujících částeček zvětšuje, a znovu přejela rukou po kamenné jehle.
„Bylo tu město,“ uslyšela Aceův hlas tlumený pláštěm, kterým si chránil ústa a nos před všudypřítomným prachem. „Přenocujeme tam,“ ukázal k dalšímu výstupku. Ten nebyl ostrý ani úzký. Když teď Andoriel věděla, jak se má dívat, spíš připomínal polorozpadlou zeď. Bez protestů k ní zamířila.
S příchodem noci se zvedl ledový vítr. Ace a Andoriel byli částečně chráněni zdí, jak ji odhadla Andoriel, ale zvířený popel přidával ledovému vzduchu na ostrosti a přesto, že se oba celí zabalili do plášťů a pokrývek, měla Andoriel pocit, že se každou chvíli udusí. V okamžicích, kdy se jí podařilo přece jenom usnout, ji pronásledovaly obrazy starobylého kamenného města ničeného nečekaným výbuchem sopky. Ve kvílení větru slyšela hlasy volající své blízké, žádající pomoc nebo jen křičící hrůzou. Tiskla se k zemi a snažila se dýchat pomalu, aby se vzduch stačil filtrovat přes silnou látku pláště. Čím hlouběji zapadala do lůžka z popele, tím tepleji jí bylo, až se k ránu vítr trochu uklidnil a ona usnula bezesným spánkem. Po svítání s ní musel Wraith pořádně zatřást, aby ji probudil.
Napůl udušená, ale příjemně prohřátá se vyhrabala na nohy. Studené ráno jí hned připomnělo, že teplo země zůstalo ve skále pod jejíma nohama. Přesto se cítila lépe, než v posledních týdnech plných chladu, takže sestup byl mnohem rychlejší.
Zbývalo jim posledních pár desítek metrů k širokém pásu zaprášených travin a keřů, které oddělovaly sopku do předhůří ledových hor, když se Ace zastavil a zvedl ruku, aby Andoriel naznačil, že má být potichu.
Naklonila hlavu na stranu a uslyšela tiché pískání. Nevěděla proč, ale znělo jí jako volání o pomoc. Ace mezitím určil i směr a ukázal tam. Po šedé vrstvě popela se s k nim blížil stejně šedivý tvor. Tvary měl víceméně lidské, ale jeho povrch byl ze stejného materiálu jako hora, po které přicházel. Ruce i nohy byly jen výběžky z válcovitého těla, na kterém bez krku seděla koule. Nohy se pohybovaly, ale ruce trčely do stran. Andoriel si vzpomněla na dávné strašáky v polích, které znala jen z vyprávění a starých filmů. Kulovitá hlava neměla žádné rysy kromě kulatého otvoru uprostřed toho, co by bylo obličejem. Otvor bylo jediné místo s jinou barvou než popelavě šedou. Byly v něm vidět řeřavé uhlíky rozpálené lávy a odtud také vycházelo pískání, které Ace a Andoriel zastavilo.
Tvor se přiblížil asi na pět kroků a zastavil se. Pískat nepřestával.
Andoriel měla chuť si zacpat uši, ale ovládla se. „Potřebuješ pomoc?“ zeptala se a doufala, že pískání přestane. Přestalo. Tvor přešlápl, pootočil se a znovu se dal do pohybu, tentokrát podél stezky, kudy Ace a Andoriel stejně museli jít.
Ace otočil pohled k Andoriel s jasným náznakem, že to s tou pomocí někdy přehání, ale bez hlasitých protestů se znovu vydal po stezce dolů.
Došli až téměř k hranici porostu, když se tvor vydal jiným směrem než vedla stezka a začal mírně stoupat. Ace přimhouřil oči a povzdechl si. Pomoc nepotřeboval popelavý tvor, ale cosi bílého a chlupatého. Horní polovinou těla to leželo na povrchu prašné krusty a dolní půlka byla zřejmě zapadlá v nějaké jámě. Wraith chtěl na chlupatce upozornit Andoriel, když ucítil dotyk cizí mysli. Bylo to tak překvapivé, že strnul a zaváhal s vytvořením spojení. Na této zvláštní planetě telepatie nefungovala. Alespoň ne pro Wraithy a lidi. Pokud nepočítal zvláštní schopnosti oranžového hmyzu, jediní, kdo telepatii částečně ovládali a ještě jenom mezi sebou, byli Gillanderovi. Teď se zdálo, že těmito schopnostmi vládne i jiný druh.
Ace se nadechl, narovnal a vyčistil si mysl, aby byl připravený na případný útok, pak uvolnil automatické zábrany. Nic jiného než trochu zvláštně formulované volání o pomoc neslyšel. Tvor pootočil hlavu a zadíval se směrem k Wraithovi.
Andoriel skoro do Ace vrazila, když se najednou zastavil. Couvla, aby mu nestála hned za patami, a očima pátrala po příčině jeho náhlého zamyšlení. Netrvalo jí dlouho najít napůl zapadlý důvod a také pochopila Wraithovo podivné chování. I ona zachytila náznak telepatické prosby o pomoc, ale hned se jí zase ztratil. Napadlo jí, že čím víc se blíží návratu do normálního vesmíru, tím víc se podmínky přibližují očekávané změně. Zase si bude muset dávat pozor na každou myšlenku a držet svoji mysl uzavřenou.
Ace se pohnul. Andoriel počkala ještě tři kroky, aby si udržovala přiměřenou vzdálenost, a vydala se za ním. Byla ráda, že se jí kromě nejsilnější myšlenky telepatický dotek netýkal.
Popelák jim ukázal, kde mají sejít ze stezky a vedl je do blízkosti chlupatce. Posunky Aceovi ukázal, kam až může dojít, aby také nepropadl. Andoriel ho opatrně následovala. Netrvalo dlouho a oba stáli v pozici výhodné pro to, aby chlupatce vzali každý za jednu ruku, a vytáhli ho.
„To je jak tekutý písek,“ zafuněla Andoriel a rychle přehmátla, aby chlupatce pevněji chytila za zápěstí. Vyklouzával jim a propadal se níž a níž.
„Jak to říkají Pozemšťané? Na tři?“ zašklebil se na ni Ace. Kývla.
„Tři,“ zavrčel Wraith a zabral. Andoriel se celou vahou vrhla dozadu a chlupatcovu ruku táhla s sebou. Hmota v jámě to konečně vzdala a propustila svoji oběť.
Chlupatec zůstal ležet na povrchu a roztřásl se. Popelák nad ním postával a jeho pískot tentokrát přinutil zacpat si uši Andoriel i Ace.
„To stačí!“ vykřikla Andoriel, když už měla pocit, že se jí hlava i přes prsty vražené tak hluboko, že se snad musely uprostřed dotýkat, rozskočí. „Není zač. Rádo se stalo. Přijďte zase. Nebo raději ne,“ mlela dál do slábnoucího pískání.
„Ano, můžeš. Ukaž nám cestu k hoře Juu,“ řekl Ace zdánlivě bez kontextu. „Ne,“ pokračoval „Nemusíš tam chodit s námi. Stačí, když nám ukážeš, kudy se máme vydat.“ Natáhl ruku a pomohl chlupatci vstát.
Popelák je nejkratší cestou odvedl pod horu. Před prvními nesmělými trsy trávy zůstal stát a tiše pískl. Dál s nimi nemohl. Chlupatec se k němu pár kroků vrátil a opatrně ho objal na rozloučenou.
„Sbohem, Motto,“ řekl Ace netrpělivě. Vidina další cesty s průvodcem chlupatcem ho hnala co nejrychleji k jeho lodi. Nemusel zkoumat mapu a složitě určovat trasu. Hora Juu mu připadala na dosah ruky.
„Motto?“ zeptala se Andoriel.
„Muž ze sopky.“ Ace kývl k popelákovi. „Ona je Aergala,“ otočil pohled k chlupatci.
„Ohnivý muž Motto a sněžná žena Aergala?“ opakovala napůl překvapeně a napůl pobaveně Andoriel. Wraith jen zavrčel. Loučení těch dvou tvorů se zbytečně protahovalo. Pískání a mumlavé vrčení se prolínalo.
Takže Aergala vládně hlasitou řečí nebo aspoň zvukem, napadlo Andoriel. Poodešla kousek stranou, aby jim dala dost času i prostoru, a sedla si. Ace se po ní rozzlobeně podíval. Teď podle něj nebyl čas na odpočinek ani na dlouhé loučení, měli by jít. Hned.

Já vím - zase krátké :wink: Ale můžu slíbit, že za pár dní (10) bude další :yes:

:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Pekny diel. Ace ocividne nevie citat mapu, pretoze sa mi zda, ze isli cely cas uplne zlym smerom...

Apropos... tych desat dni zo zaveru... mame odpocitavat? :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
No, když jsi to prásknul, tak - Ace neumí číst mapu :twisted: Vždyť je to jenom Wraith :D A tak úplně špatně zase nešli, vždyť jsi to četl: K severu vede cesta má... :rflmao:

Za 10 dní bude další díl. Můžeš odpočítávat, stříhat metr, lepit si k posteli samolepky za každý den...
:lol:

Díky, Aiwe :)

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ace nevie čítať mapu? Ako veliteľ vesmírnej lode by sa mal vedieť orientovať nielen v 2D ale aj v 3D mapách... :lol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
No právě. Třeba je zvyklý na 3D a 2D mapy mu dělají problémy :twisted:
Ale zase by nepotkali Motta a Aergalu, a to by byla škoda.

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
skôr by som povedal, že Ace je "len" Wraith a ako taký je aj sám pre seba menejcenný... Asi mal ostať radšej tým pterodaktylom... :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ace nemohl zůstat pterodaktylem. Andoriel odmítla snášet vejce :rflmao: Raději se smířila s "jen Wraithem"
Napadlo mě, že jsem se Ace ani nezeptala, jestli se mu pterodaktyl líbil :hmmm: Asi moc ne. Ale zase to létání... ach

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nemáš rada lietanie? tssss...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky