Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Konec.
Poslední kapitola ze série ZDP.
Bavte se
111. Na Věčných Časech
Průzkumná loď třídy Nathan se vynořila nad planetou a vypustila sondy. Okolí neukázalo nic zajímavého. Jedna hvězda, která už měla nejlepší léta za sebou, hrstka planet a planetek a mezi nimi nějakou pradávnou katastrofou poničený pás asteroidů. Takových systémů už kapitán Buchechol viděl nepočítaně. Bylo trochu záhadou, proč ho s novou lodí jménem Erin poslali právě sem. Podle prvních informací nebyla planeta, nad kterou se usadili, ničím zajímavá.
„Nějaké trosky, pane,“ nahlásil vědecký důstojník poslední objev na planetě.
„Trosky? Vesmírné lodi?“ zvedl Buchechol obočí.
„Ne, pane. Osídlení. Už je to dlouho.“
Buchechol se otočil, aby na důstojníka viděl, a naklonil hlavu na stranu. Důstojník si ničeho nevšiml a dál zkoumal přicházející údaje.
„Co znamená ‚dlouho‘, pane Marove?“ zeptal se kapitán, když zjistil, že pouhým pohledem ničeho nedosáhne.
„Asi pět tisíc let, pane. Moc toho nezbylo.“
„Pět tisíc,“ zašeptal si Buchechol pro sebe. „To snad ne.“ Podíval se k centrálnímu obrazu, kde se právě objevil povrch planety.
„Erin, potvrďte datování,“ řekl nahlas.
Vedle obrazu se objevila silueta ženy. Postupně se projasňovala, až se na kapitána dívala drobná dívka s polodlouhými světlými vlasy. Tak si stavitelé lodi představovali Erin.
„Potvrzuji, kapitáne. I další poznávací znamení se shodují. Vypadá to, že naše údaje byly správné.“ Erin se odmlčela, a pak se naklonila ke kapitánovi. „Už to není tajné, že?“
Buchechol se pobaveně uchechtl. „Teď už ne, drahá.“ Narovnal se a kývl na Erin. „Celé lodi,“ řekl nahlas. Automaticky se zapnul hlasitý interkom, aby kapitána mohli slyšet všichni členové posádky. „Dostali jsme za úkol prozkoumat souřadnice, které by mohly vést k naší dávno ztracené domovské planetě. Velení si nebylo jisté, jestli dostalo správné informace a nechtělo, abychom jásali předem. No, vypadá to, že jsme se trefili. Ještě budeme muset potvrdit pár drobností, ale věřím, že vás pak budu moci přivítat na Zemi.“
Posádka neprojevila hlasité nadšení, ale na všech tvářích se rozlily spokojené úsměvy.
Zemi hledaly lodě už pár set let, ale jakoby zmizela z vesmíru. Souřadnice se ztratily společně s matkou všech plavidel jménem Enterprise a galaxie Mléčná dráha byl moc velký stoh na hledání jedné maličké jehly-planety.
Průzkum nabral na intenzitě a stanoviště se předháněla, která dřív potvrdí nějaký všeobecně známý bod potvrzující identitu planety.
„Už není pochyby,“ řekl do šumu mumlajících hlasů pan Marov. „Našel jsem hluboký jeskynní komplex jistě umělého původu a poblíž něco jako mohylu, podívejte se.“
V přední části můstku se objevil trojrozměrný obraz části povrchu planety s vyznačenými záchytnými body.
Buchechol postoupil vpřed, aby si vyobrazení důkladně prohlédl.
„Potvrzuji. Nalezené objekty odpovídají popisu, který mám v databázi.“ Erin se odmlčela a pak se obrátila přímo na kapitána. „Chcete se podívat dolů? Přímo tam? Je to možné, vzduch je dýchatelný, žádné nebezpečí nehrozí. Seismika je minimální a velká zvířata se v okolí také nevyskytují. Všude klid,“ usmála se.
„Poletíme vznášedlem,“ rozhodl Buchechol.
Hůř se mu rozhodovalo, kdo všechno smí letět také. Celá posádka měla najednou na Zemi neodkladnou práci.
Vznášedlo přistálo na jednom z mála rovných míst poblíž cílových bodů a vybraní členové posádky se rozběhli sbírat vzorky a zkoumat jeskyně.
Kapitán Buchechol s panem Marovem a paní Baruki se zdánlivě bezcílně procházeli kolem vznášedla. Jejich kroky ale bez větších okolků vedly k mohyle vyskládané z kamenů tak pečlivě, že ji ani čas neponičil.
„Tak tady je?“ zašeptala paní Baruki a sehnula se, aby se dotkla načervenalého kamene v základně mohyly.
Buchechol neodpověděl. Klečel se skloněnou hlavou před dávnou Obětí z legend, které znal od dětství.
Pohnula hlavou. Připadalo jí tak dávno, co něco takového udělala, že si nebyla jistá, jestli ten pohyb byl skutečný.
„Ace,“ zašeptala první slovo, které jí vytanulo na mysli.
„Probudila ses docela brzy,“ uslyšela hlas, který jí byl vzdáleně známý.
Pokusila se zamrkat, otevřít oči. Nechtěly poslouchat, ale po troše přemlouvání si daly říct. Dívala se na hnědou plochu z divného úhlu, jak ležela zkroucená na zemi. Vzepřela se na rukách, povytáhla se nahoru a dopadla zpátky, když pod ní ruce povolily.
„Pomalu, pomalu. Takový skok něco stojí,“ radil jí hlas. Ještě pořád nepřišla na to, komu patří. Ani mluvit se jí nechtělo. Všechno, co si přála, už řekla. Znovu se vzepřela na rukách a přetočila se do sedu. Opřela si bradu o pokrčená kolena a bloudila pohledem po suché pláni sem tam přerušené neduživým stéblem trávy.
„Tak tě tu mám zase,“ pokračoval hlas. „Ani to tak dlouho netrvalo. Ale že jste to pěkně zašmodrchali, to ti povím.“
Pořád ještě odmítala reagovat. Dívala se před sebe a marně naháněla myšlenky. Všechny se rozutekly a poschovávaly v tajných koutech, kam za nimi nemohla. Jen lehký údiv a pocit, že nic není, jak vypadá, a ocitla se v končinách, kam málokdo přijde, v ní setrvával od probuzení.
Něco jí šťouchlo do boku a o nohu se jí otřel velký zrzavý kocour. Pohladila ho, ani se na něj nepodívala. Chvíli to strpěl, pak zasyčel a zasekl jí drápky do ruky.
„Au!“ vyjekla. Ruku neodtáhla, ale podívala se na něj. Jeho velké zelené oči se zvětšovaly, až zabraly celé její zorné pole.
„Tolik času nemáš, maličká. Měla bys najít, co ti patří, a vybrat si, co chceš,“ oslovil ji jiný hlas. Také ho znala. A pamatovala si ho!
„Strážce cesty!“ vykřikla. Chtěla ho obejmout, ale uvědomila si, že naposledy byl daleko z jejího dosahu. „Co se to děje?“ zeptala se.
„Nepamatuješ se? Zachránila jsi Pozemšťany.“ Zelené oko na ni mrklo. „ Ne, že bych to neočekával, a ne, že bych z toho byl u vytržení.“ Zelené oko se přimhouřilo smíchem. „Prostě celá ty.“
„Pořád ta hloupá holka,“ také se usmála. „Prozradíš mi, kde to vlastně jsem?“
„Vždyť to víš. Pojmenovala jsi to tady sama před chvílí, když jsi otevřela oči.“ Strážce vydechl, až Andoriel ucítila jeho horký dech na čele.
„Na Věčných časech? Opravdu?“ rozesmála se nahlas. Byl to krátký trylek, ale cítila se po něm mnohem lépe. „No tak dobře.“ Přinutila se nasadit vážnou tvář. Jak Drak Strážce správně hned na úvod řekl, neměla moc času. „Pověz mi, kolik mám času, co musím najít a jak si mám vybrat?“ vysypala ze sebe najednou.
I Strážce se zasmál nahlas. Znělo to jako burácení vzdáleného hromu superbouře. „Na všechno přijdeš sama. Neboj se.“
„Nebojím se,“ řekla trucovitě.
Mrkla a o ruku se jí otíral velký zrzavý kocour se zelenýma očima.
„Najít a vybrat si,“ zopakovala si nahlas.
„No, aspoň že někoho posloucháš,“ zazněl znovu hlas, který uslyšela jako první.
Otočila se po něm a uviděla houpací křeslo. Pohupovalo se samo od sebe a na jednom jeho opěradle byla přehozená velká károvaná deka, která spadala naž na sedák. Kocour se jí naposledy hlavou otřel o ruku, vyskočil do křesla a uvelebil se na dece.
Odvrátila pohled. To nebylo, co hledala.
Zvedla se a udělala pár vratkých kroků. Tělo jí poslouchalo jenom neochotně, jakoby dlouho odpočívalo. Potácela se dál, pryč od křesla, deky a kocoura a uvědomila si, že necítí chlad ani teplo, jen neurčitou bolest při pohybu.
„Co chci najít?“ zeptala se sama sebe polohlasně. Když uslyšela svůj hlas, vzpomněla si na první slovo, které tady vyslovila. Rozhlédla se.
Hnědou pláň v dálce přerušovala tenká linka. Vydala se k ní a linka se rozšiřovala, až z ní byla strž. Průrva do jiného světa. Poslední metry běžela a bylo jí jedno, že se pod ní nohy podlamují námahou. Na kraji strže klesla na kolena a nadšeně zírala dolů podél vodopádu do malého údolí s loukou plnou trávy po kolena a ohraničeného hustým lesem. Vodopád na okraji údolí vyhloubil jezírko. „Je hluboké hned od kraje,“ řekla a pohled se jí zamlžil. Honem zamrkala, protože pod prvními stromy u louky uviděla sedět nějakou postavu. Přes slzy, které si našly cestu ven i přes všechno mrkání, ji nemohla rozeznat, ale byla si jistá, tak jistá…
„Ace,“ zašeptala.
Pohnul hlavou a zadíval se na ni.
„Nevím, jak dlouho tu čekám,“ řekl pomalu. Zvedl ruku a dotkl se její tváře. Chytila ji do obou svých dlaní a přitáhla si ji k ústům.
„Hledala jsem tě,“ zachraptěla. „Našla jsem tě.“ Celou tvář jí prozářil úsměv.
„Jak jsem říkala. Už zase jste tady. A ani vám to netrvalo moc dlouho.“
Stáli na vysušené pláni a v křesle vedle nich seděla Stařena se zlým okem, na kolenou deku a kocoura. Potřásala hlavou, jakoby si tam potřebovala něco srovnat, a mhouřila oči, aby jí do nich nebylo vidět.
„Našla jsem,“ začala Andoriel. Stařena ji přerušila mávnutím ruky.
„To bylo to lehčí,“ ujistila ji. „Dál to bude zajímavější. A bude to chtít trochu vysvětlování,“ vzdychla si. „Nemám to ráda.“
Andoriel se podívala na Ace, objala ho v pase a přitiskla se k němu. Stýskalo se jí po vůni země vlhké po dešti, kterou z něho vždycky cítila. Tentokrát se nebránil a obtočil ruce kolem Ájiných ramen a pasu. Sklonil hlavu, aby se rty dotkl jejích vlasů. Na okamžik zavřel oči.
„Oheň a vzduch, voda a země.“ Přejela Stařena pohledem z Andoriel na Ace. „Jste jako dva magnety. Co mám s vámi dělat?“ zavrtěla hlavou.
„Vysvětlovat,“ špitla Andoriel. Cítila, jak se Wraith usmál. A cítila, jak se kolem nich točí čas ve spirálách. Nezbývalo ho tolik, kolik by si přála.
„Vážně?“ Stařena se nenechala vyvést z míry. „Pěkně jste to zamotali, nedělali jste to, co jste měli. Vlastně jste dost vyváděli, víte?“spustila zostra.
Andoriel zvedla hlavu, aby Aceovi viděla do očí. Oba se usmáli.
„Dobře, dobře, nakonec to všechno dopadlo tak, jak mělo, uznávám,“ zamručela Stařena, když zjistila, že jim strach nenažene. „Ale zrovna jste se nepřetrhli,“ namířila na ně prstem. Kocourovi zasvítily oči a na namířený prst se vrhl drápky i zuby.
„No jo,“ broukla Stařena, spustila ruku a pokračovala: „Všechno je na svých místech a vy máte na vybranou, protože jste se o to zasloužili.“ Poslední slova říkala se zkřivenými ústy, jakoby jí nešla přes rty. „Vykonali jste obřad, který vás může přenést do těla nově vzniklého Wraitha. Pořád to platí. Můžete si vybrat být oba Wraithy.“
Nedostalo se jí žádné odpovědi, tak vyslovila další nabídku: „Můžete odejít tam, kam odcházejí všechny duše, když opustí tělo. Bližší informace k tomu nemám. Sice jsem si tam naplánovala dovolenou, ale můžu si ji vybrat až v příštím tisíciletí.“ Znovu čekala na odezvu a znovu se žádné nedočkala.
„S vámi je teda práce,“ zamručela. „Víte, že takhle dlouho jsem nemluvila aspoň, no, dobrých deset tisíc let?“
Andoriel se nepřítomně usmívala a Ace se na Stařenu díval s hlavou trochu na stranu, aby byl Áje co nejblíž.
„Jo, jo!“ zavrčela na kocoura, který jí už zase ostrými zoubky okousával ruku. „Můžu vás poslat jinam. Myslím, že tomu říkáte paralelní vesmír nebo tak nějak. Bude tam Wraith Ace a lidská žena Andoriel. Budou spolu. A spousta, ale opravdu spousta různých tvorů se bude různými způsoby snažit, aby ti dva spolu nebyli. To byste určitě nechtěli.“ Stařeně poklesla ramena a kocour zavřel oči. „To byla poslední nabídka. Čas se vám krátí,“ řekla ještě a zmlkla.
Andoriel se podívala na Ace. Nechtěla být Wraith. Nedokázala by být Wraith a věděla, že Ace to ví. Jejich oči se spolu dorozumívaly bez telepatie.
„Wraith Ace a lidská žena Andoriel,“ zašeptala. Ace přikývl.
„Wraith Ace a lidská žena Andoriel,“ opakoval po ní. Pokud budou spolu, žádný tvor je nedokáže oddělit. Nedovolí mu to, i kdyby ho měl rozkousat na kousky a vyplivnout.
„Fakt? Zase to nejhorší?“ prskla Stařena.
Andoriel se na ni usmála. „Vždycky,“ ujistila ji.
„Celá ty,“ zavrněl kocour a nosem šťouchl Stařeně do ruky. Sáhla pod deku a vylovila dvě známé sklenky z broušeného skla. V každé byla kapka ohnivě červené tekutiny.
„Ale musíte si přát to samé,“ řekla, když jim je podávala. „Jinak se nesejdete.“
Andoriel neochotně pustila Wraitha a vzala si svoji sklenku. Ace stál proti ní a díval se, jak se rubínová tekutina přelévá sem a tam, když se svou sklenkou pohnul.
„Pojď se mnou, jak daleko můžeš, a já půjdu s tebou, dokud v mém těle bude dech,“* zašeptala Andoriel. Ace pohnul rty, jako by ta slova říkal s ní. Podívali se na sebe a na jazyku se jim rozplynula hořkosladká chuť rubínového nápoje.
......
Daedalos odletěl s Erin a rozmrzelým Johnem Shepardem, aby se na okraji galaxie setkal s Atlantis a společně opustili galaxii Pegas (poslední díl ZDP) V Mléčné dráze na ně čekaly pohromy v podobě útoků Shermaal, pandemie a dalších taškařic.
Andoriel zůstala na Nové Veitoně s Acem a Zakem.
Po nějaké době seděla ve svém pokoji na wraithské lodi a obávala se, že se velitel nevrátí. Nevydržela a rozběhla se na můstek. Zůstala stát vlevo od dveří a bez hnutí sledovala, jak wraithští důstojníci úspornými pohyby ovládají své konzole a navádějí velitelovu Šipku do hangáru. Zhluboka si oddechla a vrátila se zpátky k sobě do pokoje. Netrvalo dlouhou a Ace přišel, aby jí vyprávěl o podivném setkání s najádou Nadjou...
Dále viz. Paralelní vesmír: Zelená planeta
*Nevíme, co se dnes může stát, ale chovejme se tak, jako bychom byli Sedm hvězd (Velký vůz) na nebi, jež žijí věčně. Pojď se mnou, jak daleko můžeš, a já půjdu s tebou, dokud v mém těle bude dech.
Mnoho Ran; Vraní Indiáni
Průzkumná loď třídy Nathan se vynořila nad planetou a vypustila sondy. Okolí neukázalo nic zajímavého. Jedna hvězda, která už měla nejlepší léta za sebou, hrstka planet a planetek a mezi nimi nějakou pradávnou katastrofou poničený pás asteroidů. Takových systémů už kapitán Buchechol viděl nepočítaně. Bylo trochu záhadou, proč ho s novou lodí jménem Erin poslali právě sem. Podle prvních informací nebyla planeta, nad kterou se usadili, ničím zajímavá.
„Nějaké trosky, pane,“ nahlásil vědecký důstojník poslední objev na planetě.
„Trosky? Vesmírné lodi?“ zvedl Buchechol obočí.
„Ne, pane. Osídlení. Už je to dlouho.“
Buchechol se otočil, aby na důstojníka viděl, a naklonil hlavu na stranu. Důstojník si ničeho nevšiml a dál zkoumal přicházející údaje.
„Co znamená ‚dlouho‘, pane Marove?“ zeptal se kapitán, když zjistil, že pouhým pohledem ničeho nedosáhne.
„Asi pět tisíc let, pane. Moc toho nezbylo.“
„Pět tisíc,“ zašeptal si Buchechol pro sebe. „To snad ne.“ Podíval se k centrálnímu obrazu, kde se právě objevil povrch planety.
„Erin, potvrďte datování,“ řekl nahlas.
Vedle obrazu se objevila silueta ženy. Postupně se projasňovala, až se na kapitána dívala drobná dívka s polodlouhými světlými vlasy. Tak si stavitelé lodi představovali Erin.
„Potvrzuji, kapitáne. I další poznávací znamení se shodují. Vypadá to, že naše údaje byly správné.“ Erin se odmlčela, a pak se naklonila ke kapitánovi. „Už to není tajné, že?“
Buchechol se pobaveně uchechtl. „Teď už ne, drahá.“ Narovnal se a kývl na Erin. „Celé lodi,“ řekl nahlas. Automaticky se zapnul hlasitý interkom, aby kapitána mohli slyšet všichni členové posádky. „Dostali jsme za úkol prozkoumat souřadnice, které by mohly vést k naší dávno ztracené domovské planetě. Velení si nebylo jisté, jestli dostalo správné informace a nechtělo, abychom jásali předem. No, vypadá to, že jsme se trefili. Ještě budeme muset potvrdit pár drobností, ale věřím, že vás pak budu moci přivítat na Zemi.“
Posádka neprojevila hlasité nadšení, ale na všech tvářích se rozlily spokojené úsměvy.
Zemi hledaly lodě už pár set let, ale jakoby zmizela z vesmíru. Souřadnice se ztratily společně s matkou všech plavidel jménem Enterprise a galaxie Mléčná dráha byl moc velký stoh na hledání jedné maličké jehly-planety.
Průzkum nabral na intenzitě a stanoviště se předháněla, která dřív potvrdí nějaký všeobecně známý bod potvrzující identitu planety.
„Už není pochyby,“ řekl do šumu mumlajících hlasů pan Marov. „Našel jsem hluboký jeskynní komplex jistě umělého původu a poblíž něco jako mohylu, podívejte se.“
V přední části můstku se objevil trojrozměrný obraz části povrchu planety s vyznačenými záchytnými body.
Buchechol postoupil vpřed, aby si vyobrazení důkladně prohlédl.
„Potvrzuji. Nalezené objekty odpovídají popisu, který mám v databázi.“ Erin se odmlčela a pak se obrátila přímo na kapitána. „Chcete se podívat dolů? Přímo tam? Je to možné, vzduch je dýchatelný, žádné nebezpečí nehrozí. Seismika je minimální a velká zvířata se v okolí také nevyskytují. Všude klid,“ usmála se.
„Poletíme vznášedlem,“ rozhodl Buchechol.
Hůř se mu rozhodovalo, kdo všechno smí letět také. Celá posádka měla najednou na Zemi neodkladnou práci.
Vznášedlo přistálo na jednom z mála rovných míst poblíž cílových bodů a vybraní členové posádky se rozběhli sbírat vzorky a zkoumat jeskyně.
Kapitán Buchechol s panem Marovem a paní Baruki se zdánlivě bezcílně procházeli kolem vznášedla. Jejich kroky ale bez větších okolků vedly k mohyle vyskládané z kamenů tak pečlivě, že ji ani čas neponičil.
„Tak tady je?“ zašeptala paní Baruki a sehnula se, aby se dotkla načervenalého kamene v základně mohyly.
Buchechol neodpověděl. Klečel se skloněnou hlavou před dávnou Obětí z legend, které znal od dětství.
Pohnula hlavou. Připadalo jí tak dávno, co něco takového udělala, že si nebyla jistá, jestli ten pohyb byl skutečný.
„Ace,“ zašeptala první slovo, které jí vytanulo na mysli.
„Probudila ses docela brzy,“ uslyšela hlas, který jí byl vzdáleně známý.
Pokusila se zamrkat, otevřít oči. Nechtěly poslouchat, ale po troše přemlouvání si daly říct. Dívala se na hnědou plochu z divného úhlu, jak ležela zkroucená na zemi. Vzepřela se na rukách, povytáhla se nahoru a dopadla zpátky, když pod ní ruce povolily.
„Pomalu, pomalu. Takový skok něco stojí,“ radil jí hlas. Ještě pořád nepřišla na to, komu patří. Ani mluvit se jí nechtělo. Všechno, co si přála, už řekla. Znovu se vzepřela na rukách a přetočila se do sedu. Opřela si bradu o pokrčená kolena a bloudila pohledem po suché pláni sem tam přerušené neduživým stéblem trávy.
„Tak tě tu mám zase,“ pokračoval hlas. „Ani to tak dlouho netrvalo. Ale že jste to pěkně zašmodrchali, to ti povím.“
Pořád ještě odmítala reagovat. Dívala se před sebe a marně naháněla myšlenky. Všechny se rozutekly a poschovávaly v tajných koutech, kam za nimi nemohla. Jen lehký údiv a pocit, že nic není, jak vypadá, a ocitla se v končinách, kam málokdo přijde, v ní setrvával od probuzení.
Něco jí šťouchlo do boku a o nohu se jí otřel velký zrzavý kocour. Pohladila ho, ani se na něj nepodívala. Chvíli to strpěl, pak zasyčel a zasekl jí drápky do ruky.
„Au!“ vyjekla. Ruku neodtáhla, ale podívala se na něj. Jeho velké zelené oči se zvětšovaly, až zabraly celé její zorné pole.
„Tolik času nemáš, maličká. Měla bys najít, co ti patří, a vybrat si, co chceš,“ oslovil ji jiný hlas. Také ho znala. A pamatovala si ho!
„Strážce cesty!“ vykřikla. Chtěla ho obejmout, ale uvědomila si, že naposledy byl daleko z jejího dosahu. „Co se to děje?“ zeptala se.
„Nepamatuješ se? Zachránila jsi Pozemšťany.“ Zelené oko na ni mrklo. „ Ne, že bych to neočekával, a ne, že bych z toho byl u vytržení.“ Zelené oko se přimhouřilo smíchem. „Prostě celá ty.“
„Pořád ta hloupá holka,“ také se usmála. „Prozradíš mi, kde to vlastně jsem?“
„Vždyť to víš. Pojmenovala jsi to tady sama před chvílí, když jsi otevřela oči.“ Strážce vydechl, až Andoriel ucítila jeho horký dech na čele.
„Na Věčných časech? Opravdu?“ rozesmála se nahlas. Byl to krátký trylek, ale cítila se po něm mnohem lépe. „No tak dobře.“ Přinutila se nasadit vážnou tvář. Jak Drak Strážce správně hned na úvod řekl, neměla moc času. „Pověz mi, kolik mám času, co musím najít a jak si mám vybrat?“ vysypala ze sebe najednou.
I Strážce se zasmál nahlas. Znělo to jako burácení vzdáleného hromu superbouře. „Na všechno přijdeš sama. Neboj se.“
„Nebojím se,“ řekla trucovitě.
Mrkla a o ruku se jí otíral velký zrzavý kocour se zelenýma očima.
„Najít a vybrat si,“ zopakovala si nahlas.
„No, aspoň že někoho posloucháš,“ zazněl znovu hlas, který uslyšela jako první.
Otočila se po něm a uviděla houpací křeslo. Pohupovalo se samo od sebe a na jednom jeho opěradle byla přehozená velká károvaná deka, která spadala naž na sedák. Kocour se jí naposledy hlavou otřel o ruku, vyskočil do křesla a uvelebil se na dece.
Odvrátila pohled. To nebylo, co hledala.
Zvedla se a udělala pár vratkých kroků. Tělo jí poslouchalo jenom neochotně, jakoby dlouho odpočívalo. Potácela se dál, pryč od křesla, deky a kocoura a uvědomila si, že necítí chlad ani teplo, jen neurčitou bolest při pohybu.
„Co chci najít?“ zeptala se sama sebe polohlasně. Když uslyšela svůj hlas, vzpomněla si na první slovo, které tady vyslovila. Rozhlédla se.
Hnědou pláň v dálce přerušovala tenká linka. Vydala se k ní a linka se rozšiřovala, až z ní byla strž. Průrva do jiného světa. Poslední metry běžela a bylo jí jedno, že se pod ní nohy podlamují námahou. Na kraji strže klesla na kolena a nadšeně zírala dolů podél vodopádu do malého údolí s loukou plnou trávy po kolena a ohraničeného hustým lesem. Vodopád na okraji údolí vyhloubil jezírko. „Je hluboké hned od kraje,“ řekla a pohled se jí zamlžil. Honem zamrkala, protože pod prvními stromy u louky uviděla sedět nějakou postavu. Přes slzy, které si našly cestu ven i přes všechno mrkání, ji nemohla rozeznat, ale byla si jistá, tak jistá…
„Ace,“ zašeptala.
Pohnul hlavou a zadíval se na ni.
„Nevím, jak dlouho tu čekám,“ řekl pomalu. Zvedl ruku a dotkl se její tváře. Chytila ji do obou svých dlaní a přitáhla si ji k ústům.
„Hledala jsem tě,“ zachraptěla. „Našla jsem tě.“ Celou tvář jí prozářil úsměv.
„Jak jsem říkala. Už zase jste tady. A ani vám to netrvalo moc dlouho.“
Stáli na vysušené pláni a v křesle vedle nich seděla Stařena se zlým okem, na kolenou deku a kocoura. Potřásala hlavou, jakoby si tam potřebovala něco srovnat, a mhouřila oči, aby jí do nich nebylo vidět.
„Našla jsem,“ začala Andoriel. Stařena ji přerušila mávnutím ruky.
„To bylo to lehčí,“ ujistila ji. „Dál to bude zajímavější. A bude to chtít trochu vysvětlování,“ vzdychla si. „Nemám to ráda.“
Andoriel se podívala na Ace, objala ho v pase a přitiskla se k němu. Stýskalo se jí po vůni země vlhké po dešti, kterou z něho vždycky cítila. Tentokrát se nebránil a obtočil ruce kolem Ájiných ramen a pasu. Sklonil hlavu, aby se rty dotkl jejích vlasů. Na okamžik zavřel oči.
„Oheň a vzduch, voda a země.“ Přejela Stařena pohledem z Andoriel na Ace. „Jste jako dva magnety. Co mám s vámi dělat?“ zavrtěla hlavou.
„Vysvětlovat,“ špitla Andoriel. Cítila, jak se Wraith usmál. A cítila, jak se kolem nich točí čas ve spirálách. Nezbývalo ho tolik, kolik by si přála.
„Vážně?“ Stařena se nenechala vyvést z míry. „Pěkně jste to zamotali, nedělali jste to, co jste měli. Vlastně jste dost vyváděli, víte?“spustila zostra.
Andoriel zvedla hlavu, aby Aceovi viděla do očí. Oba se usmáli.
„Dobře, dobře, nakonec to všechno dopadlo tak, jak mělo, uznávám,“ zamručela Stařena, když zjistila, že jim strach nenažene. „Ale zrovna jste se nepřetrhli,“ namířila na ně prstem. Kocourovi zasvítily oči a na namířený prst se vrhl drápky i zuby.
„No jo,“ broukla Stařena, spustila ruku a pokračovala: „Všechno je na svých místech a vy máte na vybranou, protože jste se o to zasloužili.“ Poslední slova říkala se zkřivenými ústy, jakoby jí nešla přes rty. „Vykonali jste obřad, který vás může přenést do těla nově vzniklého Wraitha. Pořád to platí. Můžete si vybrat být oba Wraithy.“
Nedostalo se jí žádné odpovědi, tak vyslovila další nabídku: „Můžete odejít tam, kam odcházejí všechny duše, když opustí tělo. Bližší informace k tomu nemám. Sice jsem si tam naplánovala dovolenou, ale můžu si ji vybrat až v příštím tisíciletí.“ Znovu čekala na odezvu a znovu se žádné nedočkala.
„S vámi je teda práce,“ zamručela. „Víte, že takhle dlouho jsem nemluvila aspoň, no, dobrých deset tisíc let?“
Andoriel se nepřítomně usmívala a Ace se na Stařenu díval s hlavou trochu na stranu, aby byl Áje co nejblíž.
„Jo, jo!“ zavrčela na kocoura, který jí už zase ostrými zoubky okousával ruku. „Můžu vás poslat jinam. Myslím, že tomu říkáte paralelní vesmír nebo tak nějak. Bude tam Wraith Ace a lidská žena Andoriel. Budou spolu. A spousta, ale opravdu spousta různých tvorů se bude různými způsoby snažit, aby ti dva spolu nebyli. To byste určitě nechtěli.“ Stařeně poklesla ramena a kocour zavřel oči. „To byla poslední nabídka. Čas se vám krátí,“ řekla ještě a zmlkla.
Andoriel se podívala na Ace. Nechtěla být Wraith. Nedokázala by být Wraith a věděla, že Ace to ví. Jejich oči se spolu dorozumívaly bez telepatie.
„Wraith Ace a lidská žena Andoriel,“ zašeptala. Ace přikývl.
„Wraith Ace a lidská žena Andoriel,“ opakoval po ní. Pokud budou spolu, žádný tvor je nedokáže oddělit. Nedovolí mu to, i kdyby ho měl rozkousat na kousky a vyplivnout.
„Fakt? Zase to nejhorší?“ prskla Stařena.
Andoriel se na ni usmála. „Vždycky,“ ujistila ji.
„Celá ty,“ zavrněl kocour a nosem šťouchl Stařeně do ruky. Sáhla pod deku a vylovila dvě známé sklenky z broušeného skla. V každé byla kapka ohnivě červené tekutiny.
„Ale musíte si přát to samé,“ řekla, když jim je podávala. „Jinak se nesejdete.“
Andoriel neochotně pustila Wraitha a vzala si svoji sklenku. Ace stál proti ní a díval se, jak se rubínová tekutina přelévá sem a tam, když se svou sklenkou pohnul.
„Pojď se mnou, jak daleko můžeš, a já půjdu s tebou, dokud v mém těle bude dech,“* zašeptala Andoriel. Ace pohnul rty, jako by ta slova říkal s ní. Podívali se na sebe a na jazyku se jim rozplynula hořkosladká chuť rubínového nápoje.
......
Daedalos odletěl s Erin a rozmrzelým Johnem Shepardem, aby se na okraji galaxie setkal s Atlantis a společně opustili galaxii Pegas (poslední díl ZDP) V Mléčné dráze na ně čekaly pohromy v podobě útoků Shermaal, pandemie a dalších taškařic.
Andoriel zůstala na Nové Veitoně s Acem a Zakem.
Po nějaké době seděla ve svém pokoji na wraithské lodi a obávala se, že se velitel nevrátí. Nevydržela a rozběhla se na můstek. Zůstala stát vlevo od dveří a bez hnutí sledovala, jak wraithští důstojníci úspornými pohyby ovládají své konzole a navádějí velitelovu Šipku do hangáru. Zhluboka si oddechla a vrátila se zpátky k sobě do pokoje. Netrvalo dlouhou a Ace přišel, aby jí vyprávěl o podivném setkání s najádou Nadjou...
Dále viz. Paralelní vesmír: Zelená planeta
*Nevíme, co se dnes může stát, ale chovejme se tak, jako bychom byli Sedm hvězd (Velký vůz) na nebi, jež žijí věčně. Pojď se mnou, jak daleko můžeš, a já půjdu s tebou, dokud v mém těle bude dech.
Mnoho Ran; Vraní Indiáni
A to je vše, přátelé.
Aspoň, co se ZDP týká.
Od května 2011 to byla dlouhá cesta. Děkuju všem, co po ní šli se mnou, ať už se podíleli na dobrodružstvích jako rádci, kritici a postavy, které jsem podle nich vytvořila, nebo jen četli a těšili se na další díly. Bez Vás bych to nedala.
Děkuju
andoriel
Budem to musieť doštudovať, ale ak bude PDF, prípadne DOC, dúfam, že sa mi to podarí. 
). 
záver 
. 
Tak bude asi pokračovanie (alebo nie?). 
Myslel /dúfal/ som, že to budem stíhať, ale ani to mi nevychádza. 
