Seznam částí:
Část 1. - Konec
Část 2. - Pád
Část 3. - Začátek
Část 4. - Minos Tauros
Část 5. – Nový svět
Část 6. – Tok’ra
Část 7. – Spása
Část 8. - Přestavba
Část 9. - Západní fronta
Část 10. - Válečná kořist
Část 11. - Daedalos
Část 12. - Na východní frontě
Část 13. - Spojené Státy Evropské
Část 14. - Atlantis
Část 15. - Stěhování
Abych tady taky napsal něco k ději, povídka je o dvou lidech, kteří... nebudu dělat spoilery Přeji příjemné počtení .
Part 1 - The End
Washington DC, Bílý dům, poledne
„Pane, už na vás čekají,“ řekl muž v uniformě letectva.
„Tak jdeme Jacku,“ odpověděl přátelským hlasem prezident a zvedl se ze svého černého koženého
křesla. Oba muži vyšli z oválné pracovny. Prošli recepční místností, kde se k nim připojila ochranka,
v podobě dvou mužů v černých oblecích, a v chodbě se dali doprava. Pomalu procházely mezi
podobiznami prezidentových předchůdců. Nakonec došli až k velikým proskleným dveřím. Dva vojáci,
kteří zde čekali, je otevřeli. Chodbu najednou zalilo neskutečné množství světla. Jakmile se mužům
vrátil zrak, spatřili obrovský dav čítající možná až několik tisíc lidí. Každý kdo měl fotoaparát nebo
kameru fotil a natáčel, co mu síly stačily. Prezident s Jackem v závěsu přistoupil k řečnickému pultu,
zhluboka se nadechl a začal přednášet nachystaný projev.
„Drazí Američané, spoluobčané. Stojím tu dnes před vámi, jako jeden z vás abych vás informoval o
možná nejdůležitějším výzkumu, jaký kdy lidstvo provádělo. Tento projekt…“
Anglie, Londýn, Buckinghamský palác, poledne
Na malém pódiu za řečnickým pultem se chystá premiér k přednesu.
„Drazí spoluobčané,“ řekl, zhluboka se nadechl a pokračoval ve čtení projevu, „stojím zde před vámi,
abych vám sdělil…“
Rusko, Kanada, Itálie, … a postupem dne i většina světa.
Tři dny po odhalení, nízká oběžná dráha Země
V pravidelných rozestupech kolem planety hlídkují Apollo, Odysea a Sun Tsu. Klid naruší až otvírající
se hyperprostorové okno. Všechny tři lodě se okamžitě otočily čelem k příchozímu a čekali na
identifikaci. Z hyperprostoru se vyřítila čtvrtá loď pozemské konstrukce. Po odeslání ID se Daedalos
připojil na hlídku k ostatním lodím.
„Pane, něco se děje. Na Sun Tzu se hromadí vyšší energie než je obvyklé,“ oznámil senzorový
důstojník na Odysee.
„Rozumím, pro jistotu zvedněte štíty a upozorněte ostatní,“ vydal s ledovým klidem rozkazy
plukovník Davidson. Všichni na můstku Odysey se zatajeným dechem vyčkávali, co se bude dít. Každý
věděl, že Čína jako jediná odmítala zveřejnění brány a poslední dobou se její zástupci chovali velmi
podivně. Kapitán lodi nervózně přešlapoval před svým křeslem. Střídavě přecházel před stanovišti
zbraňového a navigačního důstojníka. Vždy když se zastavil, aby se otočil, se podíval ven ze své lodi,
která byla nyní natočena čelem ke svému čínskému dvojčeti. Najednou se Odysea mohutně zatřásla a
její štít se rozzářil všemi odstíny modré a stříbrné.
„Sun tsu vypálilo na všechny lodě. Naše štíty drží na šedesáti osmy procentech,“ promluvil opět voják
od senzorových systémů.
„Okamžitě vyšlete deaktivační signál,“ vykřikl plukovník rozkaz.
„Rozkaz, pane,“ přijal pokyn zbraňový důstojník a stiskl několik tlačítek. Chvíli na to se Sun Tzu až na
podporu života úplně vypnul a dál ho unášela jen setrvačnost.
„Transportujte posádku ze Sun Tzu zpět na Zem a vyšlete tam naše týmy. Přebíráme loď. Zjistěte, jak
jsou na tom ostatní,“ vydal plukovník další rozkazy.
Obsluha systémů na můstku okamžitě začala provádět zadané úkoly. O několik málo okamžiků
později se už ohlásil výsadek:
„Výsadek Odysey, jsme na palubě, po posádce ani stopy. Míříme na můstek.“
„Rozumím. Ohlaste se, až získáte kontrolu nad lodí,“ odpověděl plukovník Davidson.
Celé osazenstvo můstku se věnovalo provádění rozkazů, když je ze soustředění vytrhlo varovné
zapípání a rozsvícení spousty bodů na obrazovce stanoviště senzorů.
„Pane, senzory ukazují bezmála dvě stě objektů nad územím Číny a další přibývají. Zaznamenáváme
z nich slabou radiaci,“ ohlásila obsluha.
„Transportujte je na maximální možnou vzdálenost,“ rozkázal plukovník Davidson.
„Nejde to, pane. Střely mají nějaký druh rušičky. Ostatním lodím se také nedaří transportovat a
Washington hlásí vícenásobnou sabotáž na protiraketovém deštníku.“
„Zahajte sestup do atmosféry a pokuste se je sestřelit,“ poručil plukovník a konečně se usadil do
svého křesla.
„Ano pane, ale máme další problém. Střely jsou o hodně rychlejší něž je u tohoto typu obvyklé.
Předpokládaný dopad na území Spojených států je čtyřicet pět minut.“
Chodby SGC, 30 minut do dopadu
„Evakuace na stanoviště Alfa. Opakuji, toto není cvičení. Všichni se neprodleně přesuňte bránou na
stanoviště Alfa,“ ozývalos se v pravidelných intervalech z rozhlasu. Kromě rozhlasu všude svítila a
blikala výstražná světla. Během prvních minut se stáhly jednotky z povrchu a zapečetily všechny
vchody. V dalších minutách prošli všichni civilisté a důležité osoby, které byly do SGC přeneseny
prototypem transportního satelitu. Také se začala přenášet záloha všech hodnotných dat, která se na
základně nacházela. Jako polední přišli na řadu vojenské složky. Každý z vojáků nesl obrovský batoh
nebo kufr s vybavením, co by se na alfě mohlo hodit pro přežití uprchlíků.
15 minut do dopadu
Starobylé Antické město se stále ještě zamaskované klidně pohupuje na hladině tichého oceánu.
Vevnitř to, ale vůbec klidně nevypadá. V řídící místnosti pobíhalo neobvyklé množství lidí. Každý se
snažil přispět svojí troškou ke zničení jaderných hlavic letících směrem k americkému kontinentu.
Doktor McKay právě usedl do ovládacího křesla. Sotva se jeho pozadí dotklo stříbromodrého povrchu
otřásl městem výbuch. Jedna z budov sousedící s centrální věží ztratila stabilitu a začala se sunout do
chladných vod oceánu. V další chvíli ztratilo město veškeré napájení. Všechny systémy, včetně
maskování, okamžitě vypadly.
Z roje hlavic mířících na největší města USA a Kanady se oddělila pětice střel a zamířila si to rovnou
k Antickému městu. Hned jak to zaregistrovaly senzory na jednom z pozemských křižníků, začal
sestupovat, aby se pokusil zabránit jeho zničení. Ale už bylo pozdě, railguny ani jiné dostupné zbraně
už nedostaly šanci se předvést. První hlavice dopadla. Ohromná, oslepující záře zalila celou oblast
kolem Atlantidy. Dopadla druhá. Z kdysi zářivého klenotu Antické říše zbyly jen trosky, které začaly
pomalu klesat do hlubin oceánu. Zbývající tři hlavice už jen dokončily zkázu.
Ve všech řídících centrech a můstcích lodí zavládlo ticho. Nikdo nemohl uvěřit tomu co se právě stalo.
Na palubě Daedala, který se do poslední chvíle snažil zachránit Atlantidu, zavládl vztek. Loď zamířila
plnou rychlostí nad území Číny nad první z mnoha míst, odkud byly hlavice odpáleny. Hned jakmile
dorazil na určené souřadnice ve výšce necelých deseti kilometrů, rozpoutaly jeho zbraňové systémy
peklo. Railguny přerývaly zemi, modravé paprsky vytvářely obrovské mnoho desítek metrů hluboké
krátery. Pro nikoho nebylo úniku. Celá krajina se změnila k nepoznání. Skoro to vypadlo jako by tam
nikdy žádná základna nebyla. Když Daedalos dokonal své dílo, přesunul se na další pozici a celá akce
začala nanovo.
Tři minuty do dopadu, laboratoře SGC
„Tak Zelenko pohněte, nerad bych tu byl, až ty hlavice dopadnou,“ snažil se popohnat vědce voják
s insigniemi plukovníka amerického letectva.
„Dělám, co můžu, ale tohle rozhraní je strašně pomalý,“ stěžoval si vědec a zběsilým mačkáním kláves
se snažil proces kopírování dat z nezasíťovaného zařízení co nejvíce urychlit.
Po několika dalších vteřinách Zelenka zaklapl notebook, do kterého data přenášel, odpojil ho od
obrovského podivně vyhlížejícího přístroje a ohlásil:
„Hotovo, jdeme.“
Oba muži vyběhli z laboratoře. Běžely nezvykle prázdnými betonovými chodbami, ve kterých jindy
panoval zdánlivý zmatek a spěch. Ale teď běželi jen oni dva doslova svůj závod s časem o život. Když
už automatické systémy hlásily poslední vteřiny před dopadem, zatočili do místnosti s bránou a
akorát uviděli někoho projít bránou. Co nejrychleji se snažili dostat na rampu a skrz bránu, ale
mohutný otřes je srazil k zemi. Kolem nich se začali tříštit o zem kusy padajícího železobetonu.
Plukovník se zvednul první a natáhl se pro dr. Zelenku. Červí díra začínala být nestabilní. Museli to
risknout. Oba se rozběhly a proskočily horizontem událostí.
Někde, snad v Mléčné dráze
Z brány doslova vyletěly dva muži a dopadli několik metrů daleko do rozpáleného písku.
„Ne, že bych si chtěl stěžovat, že mě nezasypali tuny betonu, ale tohle ani trochu nevypadá jako
stanoviště alfa,“ poznamenal při pohledu na okolí brány plukovník Kobain.
„No neříkejte,“ sbíral se ze země Zelenka a snažil se vytřepat písek z kalhot.
„A to nebude náš nejmenší problém. Nikde tu nevidím ovládací panel,“ oznámil zřejmý fakt Marek.
„Takže jsme tu uvízly. Paráda…“ poznamenal naštvaně Zelenka.
„Berte to z lepší stránky, mohlo nás to vyhodit na ještě horším místě,“ snažil se plukovník Zelenku
povzbudit.
„Co by mohlo být horší? Není tu panel, kolem vidím jen písek a já u sebe mám jen skoro vybytý
notebook,“ ukázal vědec na přístroj vedle sebe.
„Mohla tu být zima,“ prohodil Marek, nasadil si sluneční brýle a mávnutím ruky naznačil, aby ho
Zelenka následoval.
Po pár minutách se vyškrábali na první dunu a pod sebou uviděli člověka.
„Hej, počkejte!!!“ zakřičel Marek a rozběhl se dolů. Zelenka chvíli váhal, ale nakonec se rozběhl za
ním. Postava dole se otočila a zamávala na ně.
„Plukovník Sheppard, jak nemilé překvapení,“ řekl se znatelným odporem v hlase plukovník Kobain.
„Plukovník Kobain. Taky vás rád vidím,“ odpověděl s ironií v hlase John, kdo to jde za vámi?“ a ukázal
na vědce, který už vzdal běh a jen pomalu šel k plukovníkům.
„Zelenka,“ odpověděl Marek.
„Radek?“ ptal se Sheppard.
„Ne jeho bratranec Vašek,“ odpověděl plukovník Kobain.
„Ach jo,“ povzdechl si Sheppard, otočil se a šel dál k další duně, doufajíce že objeví nějakou záchranu.
Marek počkal na Zelenku a pak se oba vydali na pohod jen pár kroků za Johnem.
Po několika desítkách minut tichého pochodu Zelenka konečně odhodlal promluvit:
„Z dálky to vypadalo, že vás nemá moc rád,“ ukazuje před sebe.
„No jo, párkrát jsem se snažil na misích pod jeho velením trochu kšeftovat. Většinou to vycházelo a
slušně jsem si vydělával. Pak mě nechal převelet zpět do SGC, parchant jeden,“ vysvětlil Marek
situaci, „a jak je vůbec možné, že byl takhle daleko před námi?“ dodal otázku.
„No nad tím jsem taky přemýšlel, je možný, že ho červí díra posunula trochu do minulosti. Nebo nás
trochu do budoucnosti, nebo nám cesta červí dírou trvala o dost déle, ale taky to mohla být další
z tisíce věcí ovlivňujících červí díru, “ odpověděl Zelenka a dál mlčky procházely pouští. Neuvěřitelné
horko jim rychle ubíralo sil.
Už dávno vypili tu trochu vody, co u sebe měli. Vyšplhali se na další horu z písku, ale nikde neviděly
nic než další písek. Vašek to už chtěl vzdát, padl na kolena a snažil se nabrat alespoň trochu sil.
Najednou se pod ním a Sheppardem utrhla lavina písku a oni se valili dolů. Marek se natáhl, aby
zachytil alespoň jednoho z nich, ale nebylo to nic platné. Písek pod ním se také uvolnil a sunul se
dolů. Pod dunou se objevila díra, do které mizel všechen písek z okolí. Zelenka se ze všech sil snažil
zachytit, ale jediné čeho dosáhl, byly ruce plné písku. Klouzal dál až k okraji obdélníkového otvoru.
Povedlo se mu zachytit okraje. Odechl si a podíval se do temnoty pod sebou.
„To bylo o chlup,“ pomyslel si a vzápětí se přiřítil John a srazil Zelenku dovnitř. Oba dopadli na
hromadu písku. Kolem nich se začala rozsvěcet světla a oni uviděli třípatrový patrový hangár plný
jumperů. Po chvíli se na lavině písku přiřítil i Marek a dopadl kousek vedle nich.
„A já už myslel, že nepřežijeme,“ promluvil jako první Marek. Pomalu se posbíral ze země, oprášil ze
sebe větší část písku a zamířil k jedné z chodeb vedoucích někam ven z hangáru.
„Shepparde, Zelenko, zůstaňte tady. Kouknu se kolem,“ dodal ještě ve dveřích a zmizel. Sheppard si
jen odfrkl, něco zamumlal a zmizel v jiné chodbě. Vašek se dlouho nerozmýšlel a zalezl do jednoho z
jumperů. Loď se automaticky aktivovala a vědec si sedl na místo navigátora. Zapnul si holografický
display a začal si procházet data z palubního počítače. Chvíli s počítačem pracoval a pak vyčerpáním
usnul.
O nějakou chvíli později
„Zelenko! Zelenko! Kde sakra trčíte?!“ zakřičel plukovník Kobain hned, jak si uvědomil, že ho nikde v
hangáru nevidí. Po chvíli rozhlížení uviděl, že se v jednom jumperu svítí. Obešel hromadu písku
uprostřed místnosti a vešel dovnitř.
„Zelenko vstávat. Zjistil jsem kam nás to vyplivlo,“ vzbudil plukovník vědce.
„Nooo, tak povídejte,“ zívl Zelenka.
„Jsme na antické výzkumné lodi. Podle toho, co jsem přelouskal, tak tu antikové vysadily nanity a
nechaly je postavit loď. Dělaly tu takový malý pokus,“ přednesl Marek svůj objev.
„To už jsem zjistil taky, a je tahle kocábka alespoň funkční?“ ptal se hned Vašek.
„Nevím, to je na vás, vy jste vědec,“ odpověděl plukovník.
„No jo. A co takhle si tykat, když už jsme tu spolu ztracení,“ navrhl Zelenka.
„Jo proč ne. Stejně už se známe věky. Marek,“ podal plukovník Vaškovy ruku.
„Vašek,“ opětoval gesto český vědec.
O půl hodiny později na můstku křižníku
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Marek.
„Všechno je funkční, zdá se, že menší množství nanorobotů loď stále udržuje ve více méně
perfektním stavu. A navíc to vypadá, že se Antikové rozhodly zkoumat samotný čas. Loď je vybavená
přístroji umožňující cestování časem,“ odpověděl s úsměvem český vědec.
„Cestování časem. Hmmm. Tak mě napadá, že by jsme si mohly užít dost zábavy,“ zrodil se Markovy v
hlavě plán.
„Jo, myslel jsem na to samé. Mohly by jsme úplně změnit minulost. Mohly by jsme si na Zemi vytvořit
vlastní stát, vládnout milionům lidí. Vydělat na našich vědomostech,“ začal Vašek rozvíjet myšlenku.
„Sice jsem myslel něco trochu většího, ale tohle zní jako dobrý začátek,“ řekl Marek a představoval si,
sám sebe jako ničím neomezeného vládce minimálně několika desítek planet, možná i celé galaxie.
„Hej brzděte vy dva,“ zastavil je v úvahách právě přicházející plukovník Sheppard.
„Shepparde, o co vám zase jde? Tady už je to stejně ztracené!“ zvýšil Marek hlas.
„Zelenko, jdete se mnou zpět k našim?“ zeptal se John opatrně.
„Blázníte, snažit se zachránit civilizaci, která je stejně už mrtvá? Ne, děkuji. Jdu s Markem,“ odmítl
Vašek Johnův návrh.
„No tak to půjde po zlým.“ řekl si zklamaně spíš pro sebe John a namířil na Marka svoji P90.
Na to Marek zareagoval bleskovým namířením svojí zbraně na Shepparda.
„Kašlete na to Shepparde. Přece víte, že jsem mnohem lepší střelec než vy,“ snažil se ho Marek
vyvést z rovnováhy. Najednou se ozval výstřel a Markovy ucítil ostrou bolest v levé ruce. Podíval se na
ni a viděl jak se mu uniforma barví krví. V dalším okamžiku vystřelil proti Sheppardovy. Ten se už ale
schoval na jednu z mnoha konzol. Marek se zachoval úplně stejně a Zelenka se přikrčil a pomalu
přešel k jedné z konzol blízko u Marka. Stiskl pár kláves, ozvali se čtyři výstřely ze zbraní vnitřní
obrany z chodby a plukovník Sheppard padl těžce zraněný, ale stále při vědomí, na zem. Marek s
Vaškem k němu přišly. Marek na něho namířil svoji zbraň:
„Tak to vidíš, Johne. Měl jsi jít s námi,“ řekl a jedinou kulkou do hlavy ho zabil.
„To jsi nemusel, mohly jsme ho poslat pryč bránou,“ kritizoval Vašek Markův unáhlený čin.
„Takhle je to jednoduší,“ řekl chladně Marek a dodal, „má tahle loď transportní systém nebo ho budu
muset ven odtáhnout?“
„Jo má, postarám se o něj. Ty jdi na ošetřovnu a píchni si tohle,“ ukázal mu vědec obrázek na jednom
z monitorů, „mělo by ti to hned zahojit tu ruku.“
Takže? Co myslíte? Mám přidat další díl?
PS.:z češtiny jsem měl vždycky nejlíp za čtyři, takže se omlouvám za to obrovské množství chyb, které prostě nevidím.