Stargate re-Evolution - Část 7. – Spása

Přátelé, kamarádi, lide zdejší. Nebudete tomu ani trochu věřit, ale je tu nová povídka, teda nová jak se to vezme, tady je nová, ale jinak bylo napsaná někdy v roce 2013 a potom zapomenutá na mém google drive proto aby teď spatřila světlo tohoto fóra.


Seznam částí:
Část 1. - Konec
Část 2. - Pád
Část 3. - Začátek
Část 4. - Minos Tauros
Část 5. – Nový svět
Část 6. – Tok’ra
Část 7. – Spása
Část 8. - Přestavba
Část 9. - Západní fronta
Část 10. - Válečná kořist
Část 11. - Daedalos
Část 12. - Na východní frontě
Část 13. - Spojené Státy Evropské
Část 14. - Atlantis
Část 15. - Stěhování



Abych tady taky napsal něco k ději, povídka je o dvou lidech, kteří... nebudu dělat spoilery Přeji příjemné počtení .


Part 1 - The End

Washington DC, Bílý dům, poledne
„Pane, už na vás čekají,“ řekl muž v uniformě letectva.
„Tak jdeme Jacku,“ odpověděl přátelským hlasem prezident a zvedl se ze svého černého koženého
křesla. Oba muži vyšli z oválné pracovny. Prošli recepční místností, kde se k nim připojila ochranka,
v podobě dvou mužů v černých oblecích, a v chodbě se dali doprava. Pomalu procházely mezi
podobiznami prezidentových předchůdců. Nakonec došli až k velikým proskleným dveřím. Dva vojáci,
kteří zde čekali, je otevřeli. Chodbu najednou zalilo neskutečné množství světla. Jakmile se mužům
vrátil zrak, spatřili obrovský dav čítající možná až několik tisíc lidí. Každý kdo měl fotoaparát nebo
kameru fotil a natáčel, co mu síly stačily. Prezident s Jackem v závěsu přistoupil k řečnickému pultu,
zhluboka se nadechl a začal přednášet nachystaný projev.
„Drazí Američané, spoluobčané. Stojím tu dnes před vámi, jako jeden z vás abych vás informoval o
možná nejdůležitějším výzkumu, jaký kdy lidstvo provádělo. Tento projekt…“
Anglie, Londýn, Buckinghamský palác, poledne
Na malém pódiu za řečnickým pultem se chystá premiér k přednesu.
„Drazí spoluobčané,“ řekl, zhluboka se nadechl a pokračoval ve čtení projevu, „stojím zde před vámi,
abych vám sdělil…“
Rusko, Kanada, Itálie, … a postupem dne i většina světa.
Tři dny po odhalení, nízká oběžná dráha Země
V pravidelných rozestupech kolem planety hlídkují Apollo, Odysea a Sun Tsu. Klid naruší až otvírající
se hyperprostorové okno. Všechny tři lodě se okamžitě otočily čelem k příchozímu a čekali na
identifikaci. Z hyperprostoru se vyřítila čtvrtá loď pozemské konstrukce. Po odeslání ID se Daedalos
připojil na hlídku k ostatním lodím.
„Pane, něco se děje. Na Sun Tzu se hromadí vyšší energie než je obvyklé,“ oznámil senzorový
důstojník na Odysee.
„Rozumím, pro jistotu zvedněte štíty a upozorněte ostatní,“ vydal s ledovým klidem rozkazy
plukovník Davidson. Všichni na můstku Odysey se zatajeným dechem vyčkávali, co se bude dít. Každý
věděl, že Čína jako jediná odmítala zveřejnění brány a poslední dobou se její zástupci chovali velmi
podivně. Kapitán lodi nervózně přešlapoval před svým křeslem. Střídavě přecházel před stanovišti
zbraňového a navigačního důstojníka. Vždy když se zastavil, aby se otočil, se podíval ven ze své lodi,
která byla nyní natočena čelem ke svému čínskému dvojčeti. Najednou se Odysea mohutně zatřásla a
její štít se rozzářil všemi odstíny modré a stříbrné.
„Sun tsu vypálilo na všechny lodě. Naše štíty drží na šedesáti osmy procentech,“ promluvil opět voják
od senzorových systémů.
„Okamžitě vyšlete deaktivační signál,“ vykřikl plukovník rozkaz.
„Rozkaz, pane,“ přijal pokyn zbraňový důstojník a stiskl několik tlačítek. Chvíli na to se Sun Tzu až na
podporu života úplně vypnul a dál ho unášela jen setrvačnost.

„Transportujte posádku ze Sun Tzu zpět na Zem a vyšlete tam naše týmy. Přebíráme loď. Zjistěte, jak
jsou na tom ostatní,“ vydal plukovník další rozkazy.
Obsluha systémů na můstku okamžitě začala provádět zadané úkoly. O několik málo okamžiků
později se už ohlásil výsadek:
„Výsadek Odysey, jsme na palubě, po posádce ani stopy. Míříme na můstek.“
„Rozumím. Ohlaste se, až získáte kontrolu nad lodí,“ odpověděl plukovník Davidson.
Celé osazenstvo můstku se věnovalo provádění rozkazů, když je ze soustředění vytrhlo varovné
zapípání a rozsvícení spousty bodů na obrazovce stanoviště senzorů.
„Pane, senzory ukazují bezmála dvě stě objektů nad územím Číny a další přibývají. Zaznamenáváme
z nich slabou radiaci,“ ohlásila obsluha.
„Transportujte je na maximální možnou vzdálenost,“ rozkázal plukovník Davidson.
„Nejde to, pane. Střely mají nějaký druh rušičky. Ostatním lodím se také nedaří transportovat a
Washington hlásí vícenásobnou sabotáž na protiraketovém deštníku.“
„Zahajte sestup do atmosféry a pokuste se je sestřelit,“ poručil plukovník a konečně se usadil do
svého křesla.
„Ano pane, ale máme další problém. Střely jsou o hodně rychlejší něž je u tohoto typu obvyklé.
Předpokládaný dopad na území Spojených států je čtyřicet pět minut.“
Chodby SGC, 30 minut do dopadu
„Evakuace na stanoviště Alfa. Opakuji, toto není cvičení. Všichni se neprodleně přesuňte bránou na
stanoviště Alfa,“ ozývalos se v pravidelných intervalech z rozhlasu. Kromě rozhlasu všude svítila a
blikala výstražná světla. Během prvních minut se stáhly jednotky z povrchu a zapečetily všechny
vchody. V dalších minutách prošli všichni civilisté a důležité osoby, které byly do SGC přeneseny
prototypem transportního satelitu. Také se začala přenášet záloha všech hodnotných dat, která se na
základně nacházela. Jako polední přišli na řadu vojenské složky. Každý z vojáků nesl obrovský batoh
nebo kufr s vybavením, co by se na alfě mohlo hodit pro přežití uprchlíků.
15 minut do dopadu
Starobylé Antické město se stále ještě zamaskované klidně pohupuje na hladině tichého oceánu.
Vevnitř to, ale vůbec klidně nevypadá. V řídící místnosti pobíhalo neobvyklé množství lidí. Každý se
snažil přispět svojí troškou ke zničení jaderných hlavic letících směrem k americkému kontinentu.
Doktor McKay právě usedl do ovládacího křesla. Sotva se jeho pozadí dotklo stříbromodrého povrchu
otřásl městem výbuch. Jedna z budov sousedící s centrální věží ztratila stabilitu a začala se sunout do
chladných vod oceánu. V další chvíli ztratilo město veškeré napájení. Všechny systémy, včetně
maskování, okamžitě vypadly.
Z roje hlavic mířících na největší města USA a Kanady se oddělila pětice střel a zamířila si to rovnou
k Antickému městu. Hned jak to zaregistrovaly senzory na jednom z pozemských křižníků, začal
sestupovat, aby se pokusil zabránit jeho zničení. Ale už bylo pozdě, railguny ani jiné dostupné zbraně
už nedostaly šanci se předvést. První hlavice dopadla. Ohromná, oslepující záře zalila celou oblast
kolem Atlantidy. Dopadla druhá. Z kdysi zářivého klenotu Antické říše zbyly jen trosky, které začaly
pomalu klesat do hlubin oceánu. Zbývající tři hlavice už jen dokončily zkázu.

Ve všech řídících centrech a můstcích lodí zavládlo ticho. Nikdo nemohl uvěřit tomu co se právě stalo.
Na palubě Daedala, který se do poslední chvíle snažil zachránit Atlantidu, zavládl vztek. Loď zamířila
plnou rychlostí nad území Číny nad první z mnoha míst, odkud byly hlavice odpáleny. Hned jakmile
dorazil na určené souřadnice ve výšce necelých deseti kilometrů, rozpoutaly jeho zbraňové systémy
peklo. Railguny přerývaly zemi, modravé paprsky vytvářely obrovské mnoho desítek metrů hluboké
krátery. Pro nikoho nebylo úniku. Celá krajina se změnila k nepoznání. Skoro to vypadlo jako by tam
nikdy žádná základna nebyla. Když Daedalos dokonal své dílo, přesunul se na další pozici a celá akce
začala nanovo.
Tři minuty do dopadu, laboratoře SGC
„Tak Zelenko pohněte, nerad bych tu byl, až ty hlavice dopadnou,“ snažil se popohnat vědce voják
s insigniemi plukovníka amerického letectva.
„Dělám, co můžu, ale tohle rozhraní je strašně pomalý,“ stěžoval si vědec a zběsilým mačkáním kláves
se snažil proces kopírování dat z nezasíťovaného zařízení co nejvíce urychlit.
Po několika dalších vteřinách Zelenka zaklapl notebook, do kterého data přenášel, odpojil ho od
obrovského podivně vyhlížejícího přístroje a ohlásil:
„Hotovo, jdeme.“
Oba muži vyběhli z laboratoře. Běžely nezvykle prázdnými betonovými chodbami, ve kterých jindy
panoval zdánlivý zmatek a spěch. Ale teď běželi jen oni dva doslova svůj závod s časem o život. Když
už automatické systémy hlásily poslední vteřiny před dopadem, zatočili do místnosti s bránou a
akorát uviděli někoho projít bránou. Co nejrychleji se snažili dostat na rampu a skrz bránu, ale
mohutný otřes je srazil k zemi. Kolem nich se začali tříštit o zem kusy padajícího železobetonu.
Plukovník se zvednul první a natáhl se pro dr. Zelenku. Červí díra začínala být nestabilní. Museli to
risknout. Oba se rozběhly a proskočily horizontem událostí.
Někde, snad v Mléčné dráze
Z brány doslova vyletěly dva muži a dopadli několik metrů daleko do rozpáleného písku.
„Ne, že bych si chtěl stěžovat, že mě nezasypali tuny betonu, ale tohle ani trochu nevypadá jako
stanoviště alfa,“ poznamenal při pohledu na okolí brány plukovník Kobain.
„No neříkejte,“ sbíral se ze země Zelenka a snažil se vytřepat písek z kalhot.
„A to nebude náš nejmenší problém. Nikde tu nevidím ovládací panel,“ oznámil zřejmý fakt Marek.
„Takže jsme tu uvízly. Paráda…“ poznamenal naštvaně Zelenka.
„Berte to z lepší stránky, mohlo nás to vyhodit na ještě horším místě,“ snažil se plukovník Zelenku
povzbudit.
„Co by mohlo být horší? Není tu panel, kolem vidím jen písek a já u sebe mám jen skoro vybytý
notebook,“ ukázal vědec na přístroj vedle sebe.
„Mohla tu být zima,“ prohodil Marek, nasadil si sluneční brýle a mávnutím ruky naznačil, aby ho
Zelenka následoval.

Po pár minutách se vyškrábali na první dunu a pod sebou uviděli člověka.
„Hej, počkejte!!!“ zakřičel Marek a rozběhl se dolů. Zelenka chvíli váhal, ale nakonec se rozběhl za
ním. Postava dole se otočila a zamávala na ně.
„Plukovník Sheppard, jak nemilé překvapení,“ řekl se znatelným odporem v hlase plukovník Kobain.
„Plukovník Kobain. Taky vás rád vidím,“ odpověděl s ironií v hlase John, kdo to jde za vámi?“ a ukázal
na vědce, který už vzdal běh a jen pomalu šel k plukovníkům.
„Zelenka,“ odpověděl Marek.
„Radek?“ ptal se Sheppard.
„Ne jeho bratranec Vašek,“ odpověděl plukovník Kobain.
„Ach jo,“ povzdechl si Sheppard, otočil se a šel dál k další duně, doufajíce že objeví nějakou záchranu.
Marek počkal na Zelenku a pak se oba vydali na pohod jen pár kroků za Johnem.
Po několika desítkách minut tichého pochodu Zelenka konečně odhodlal promluvit:
„Z dálky to vypadalo, že vás nemá moc rád,“ ukazuje před sebe.
„No jo, párkrát jsem se snažil na misích pod jeho velením trochu kšeftovat. Většinou to vycházelo a
slušně jsem si vydělával. Pak mě nechal převelet zpět do SGC, parchant jeden,“ vysvětlil Marek
situaci, „a jak je vůbec možné, že byl takhle daleko před námi?“ dodal otázku.
„No nad tím jsem taky přemýšlel, je možný, že ho červí díra posunula trochu do minulosti. Nebo nás
trochu do budoucnosti, nebo nám cesta červí dírou trvala o dost déle, ale taky to mohla být další
z tisíce věcí ovlivňujících červí díru, “ odpověděl Zelenka a dál mlčky procházely pouští. Neuvěřitelné
horko jim rychle ubíralo sil.
Už dávno vypili tu trochu vody, co u sebe měli. Vyšplhali se na další horu z písku, ale nikde neviděly
nic než další písek. Vašek to už chtěl vzdát, padl na kolena a snažil se nabrat alespoň trochu sil.
Najednou se pod ním a Sheppardem utrhla lavina písku a oni se valili dolů. Marek se natáhl, aby
zachytil alespoň jednoho z nich, ale nebylo to nic platné. Písek pod ním se také uvolnil a sunul se
dolů. Pod dunou se objevila díra, do které mizel všechen písek z okolí. Zelenka se ze všech sil snažil
zachytit, ale jediné čeho dosáhl, byly ruce plné písku. Klouzal dál až k okraji obdélníkového otvoru.
Povedlo se mu zachytit okraje. Odechl si a podíval se do temnoty pod sebou.
„To bylo o chlup,“ pomyslel si a vzápětí se přiřítil John a srazil Zelenku dovnitř. Oba dopadli na
hromadu písku. Kolem nich se začala rozsvěcet světla a oni uviděli třípatrový patrový hangár plný
jumperů. Po chvíli se na lavině písku přiřítil i Marek a dopadl kousek vedle nich.
„A já už myslel, že nepřežijeme,“ promluvil jako první Marek. Pomalu se posbíral ze země, oprášil ze
sebe větší část písku a zamířil k jedné z chodeb vedoucích někam ven z hangáru.
„Shepparde, Zelenko, zůstaňte tady. Kouknu se kolem,“ dodal ještě ve dveřích a zmizel. Sheppard si
jen odfrkl, něco zamumlal a zmizel v jiné chodbě. Vašek se dlouho nerozmýšlel a zalezl do jednoho z
jumperů. Loď se automaticky aktivovala a vědec si sedl na místo navigátora. Zapnul si holografický
display a začal si procházet data z palubního počítače. Chvíli s počítačem pracoval a pak vyčerpáním
usnul.
O nějakou chvíli později

„Zelenko! Zelenko! Kde sakra trčíte?!“ zakřičel plukovník Kobain hned, jak si uvědomil, že ho nikde v
hangáru nevidí. Po chvíli rozhlížení uviděl, že se v jednom jumperu svítí. Obešel hromadu písku
uprostřed místnosti a vešel dovnitř.
„Zelenko vstávat. Zjistil jsem kam nás to vyplivlo,“ vzbudil plukovník vědce.
„Nooo, tak povídejte,“ zívl Zelenka.
„Jsme na antické výzkumné lodi. Podle toho, co jsem přelouskal, tak tu antikové vysadily nanity a
nechaly je postavit loď. Dělaly tu takový malý pokus,“ přednesl Marek svůj objev.
„To už jsem zjistil taky, a je tahle kocábka alespoň funkční?“ ptal se hned Vašek.
„Nevím, to je na vás, vy jste vědec,“ odpověděl plukovník.
„No jo. A co takhle si tykat, když už jsme tu spolu ztracení,“ navrhl Zelenka.
„Jo proč ne. Stejně už se známe věky. Marek,“ podal plukovník Vaškovy ruku.
„Vašek,“ opětoval gesto český vědec.
O půl hodiny později na můstku křižníku
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Marek.
„Všechno je funkční, zdá se, že menší množství nanorobotů loď stále udržuje ve více méně
perfektním stavu. A navíc to vypadá, že se Antikové rozhodly zkoumat samotný čas. Loď je vybavená
přístroji umožňující cestování časem,“ odpověděl s úsměvem český vědec.
„Cestování časem. Hmmm. Tak mě napadá, že by jsme si mohly užít dost zábavy,“ zrodil se Markovy v
hlavě plán.
„Jo, myslel jsem na to samé. Mohly by jsme úplně změnit minulost. Mohly by jsme si na Zemi vytvořit
vlastní stát, vládnout milionům lidí. Vydělat na našich vědomostech,“ začal Vašek rozvíjet myšlenku.
„Sice jsem myslel něco trochu většího, ale tohle zní jako dobrý začátek,“ řekl Marek a představoval si,
sám sebe jako ničím neomezeného vládce minimálně několika desítek planet, možná i celé galaxie.
„Hej brzděte vy dva,“ zastavil je v úvahách právě přicházející plukovník Sheppard.
„Shepparde, o co vám zase jde? Tady už je to stejně ztracené!“ zvýšil Marek hlas.
„Zelenko, jdete se mnou zpět k našim?“ zeptal se John opatrně.
„Blázníte, snažit se zachránit civilizaci, která je stejně už mrtvá? Ne, děkuji. Jdu s Markem,“ odmítl
Vašek Johnův návrh.
„No tak to půjde po zlým.“ řekl si zklamaně spíš pro sebe John a namířil na Marka svoji P90.
Na to Marek zareagoval bleskovým namířením svojí zbraně na Shepparda.
„Kašlete na to Shepparde. Přece víte, že jsem mnohem lepší střelec než vy,“ snažil se ho Marek
vyvést z rovnováhy. Najednou se ozval výstřel a Markovy ucítil ostrou bolest v levé ruce. Podíval se na
ni a viděl jak se mu uniforma barví krví. V dalším okamžiku vystřelil proti Sheppardovy. Ten se už ale
schoval na jednu z mnoha konzol. Marek se zachoval úplně stejně a Zelenka se přikrčil a pomalu
přešel k jedné z konzol blízko u Marka. Stiskl pár kláves, ozvali se čtyři výstřely ze zbraní vnitřní
obrany z chodby a plukovník Sheppard padl těžce zraněný, ale stále při vědomí, na zem. Marek s
Vaškem k němu přišly. Marek na něho namířil svoji zbraň:
„Tak to vidíš, Johne. Měl jsi jít s námi,“ řekl a jedinou kulkou do hlavy ho zabil.
„To jsi nemusel, mohly jsme ho poslat pryč bránou,“ kritizoval Vašek Markův unáhlený čin.
„Takhle je to jednoduší,“ řekl chladně Marek a dodal, „má tahle loď transportní systém nebo ho budu
muset ven odtáhnout?“
„Jo má, postarám se o něj. Ty jdi na ošetřovnu a píchni si tohle,“ ukázal mu vědec obrázek na jednom
z monitorů, „mělo by ti to hned zahojit tu ruku.“

Takže? Co myslíte? Mám přidat další díl?


PS.:z češtiny jsem měl vždycky nejlíp za čtyři, takže se omlouvám za to obrovské množství chyb, které prostě nevidím.

Ahoj,

zajímavej nápad, masakr hlavních postav a Země, hned v prvním dílu, to tady bude asi rekord.

Bůh ví, že já nikoho o češtině poučovat opravdu nemůžu.

Uvidíš kolik lidí se ozve.......

vypadá to zajímavě

Je to moc zajímavé a cestování časem je taková unikátní věc kterou se dá krásně začít příběh. Jen je mi líto Johna kterej je má oblíbená postava.

Takže tady je část druhá, zdá se mi kousek delší, ale myslím že to nikomu vadit nebude. Jinak díky za komentáře, tentokrát to takový masakr nebude. Tentokrát se bude cestovat, docela dost, ikdyž většinou jen kolem jedné planety.

Tak snad se vám to bude dobře číst. Budu rád za každou připomínku(kromě vojenských věcí, vím že jsou tu fanatici, kteří mi řeknou že tuhle zbraň nemohli mít a podobně, ale zbraně tady nehrají takovou roli aby to bylo nějak zásadní pro příběh). Čtěte, pište, komentujte...

PS.: v prvním příspěvku je seznam s odkazů na jednotlivé kapitoly.

Part 2 - Pád
O pár minut později se Marek vrátil na úplně čistý můstek a zamířil ke křeslu pilota.
„Jsi dobrej,“ pochválil Zelenkův výkon.
„Díky, tak vyrazíme?“ zeptal se Zelenka a dál pracoval na jedné z konzol.
Marek usedl do křesla pilota a Vašek zadal poslední příkaz na svojí konzoli, který měl zabezpečit bezproblémový odlet. Celá loď se začala otřásat. Obrovské hory písku nad lodí se začali rozsypávat a odhalovat její zlatavý štít. Loď pomalu stoupala, dokud se nezbavila všeho písku. Následně prudce vyrazila na orbitu, kde otevřela hyperprostorové okno a zmizela v něm.

O hodinu později vystoupila z hyperprostoru na orbitě Země. Její povrch byl spálený tisíci nukleárních hlavic a jen na několika málo místech chráněných štítem byla zelená a modrá tak jako dřív.
„Páni, nemyslel jsem, že je to takhle špatný,“ řekl trochu smutně Marek.
„Tak to vy vylepšíme, ne?“
„Jasně,“ pousmál se plukovník.
Vašek se přesunul ke konzoli, která svým vzhledem docela dost vyčnívala nad ostatní vybavení můstku. Na antické verzi klávesnice zadal údaje potřebné pro cestu časem. Loď začala mírně otřásat, ale stejně rychle, jak otřesy přišly, tak i odešly. Výhled z můstku se dramaticky změnil.
„Tak se mi to líbí víc, pěkně zelená a modrá. Jak daleko jsme se dos…“ přerušil Marka otřes a následný výbuch někde ve střední části lodě.
„Co to sakra bylo! Vašku mluv se mnou!“ zakřičel Marek a snažil se na svojí konzoli zjistit, co se stalo.
„Nejsem si jistý, ale asi nám přetížil pohon pro cestování časem a vzal sebou část lodi. Musím se na to jít podívat přímo tam, senzory jsou skoro všechny úplně rozhozené,“ vysvětlil Vašek situaci a dál zběsile bušil do antické klávesnice.
„Tak dobře, jdi se na to podívat, já si vezmu Jumper. Mrknu se, jak to vypadá zvenku a zaletím dolů zjistit, kam jsme se vlastně dostaly,“ řekl Marek, zapnul autopilota, aby udržoval loď na oběžné dráze Země a oba odešli z můstku. Marek během chvíle dorazil do hangáru, věšel do prvního jumperu a vzlétl. Obletěl hromadu zlatavého písku, která v hangáru ještě pořád byla, a dostal se ven z lodi.

Rychle obhlédl loď, předal poměrně dobré zprávy Vaškovy a zamířil si to do atmosféry. Po chvíli letu zapnul maskování a začal si hledat vhodné místo pro přistání. Zamířil si to na okraj jednoho z menších měst v rodné zemi jeho matky.
„Vždycky jsem se sem chtěl podívat,“ řekl si pro sebe. Zaparkoval zamaskovaný jumper necelých dvě stě metrů od menšího města, vzal si dálkové ovládání z přihrádky a vydal se na cestu. Po pár krocích vstoupil na bahnitou polní cestu. Vydal se po ní směrem k městu. Cesta se postupně změnila na poměrně novou asfaltku, kolem které se začaly objevovat rodinné domky. Marek uviděl stát na chodníku pět relativně moderně vyhlížejících aut.
„Hmm, tak to nevypadá, že jsme se dostaly moc daleko,“ pomyslel si a šel dál ulicí. Udělal sotva pár kroků a všiml si novin ve schránce u jednoho z domů. Ani se nerozmýšlel, vzal si je a podíval se na datum.
„Vašku,“ začal mluvit do vysílačky, „moc daleko jsme se nedostali. Na novinách je napsané 7.9.1998.“
„Rozumím, rychle se vrať se zpět na loď. Je to horší než jsem myslel,“ odpověděl Vašek
„Dobře už letím,“ řekl Marek, když se poklusem vydal na cestu zpět k malé antické lodi.

Za chvíli už mířil na orbitu a potom hned do hangáru. Prošel několika chodbami až do pomocné kontrolní místnosti za Vaškem.
„To jsi to zvládl rychle,“ řekl vědec na přivítanou.
„Jo, pohnul jsem si. Tak jak jsme na tom?“ zjišťoval Marek.
„Je to horší než jsem si myslel. Když jsme použili stroj času, tak nás zasáhla vlna částic ze Slunce a přetížila nám většinu energetických obvodů. Nejvíc to odnesly právě tyto řídící obvody,“ ukázal na Vašek na display a pokračoval ve vysvětlování, „nanoboti se pokusili přetížení zastavit, bohužel povedlo se jim to jen z části. Sice jsme nevybouchli hned, ale v některých obvodech se hromadí energie. Máme ještě asi deset minut, aby jsme to zachránili. Pro začátek bys mohl zkusit pohnout s lodí. Nahromaděná energie by se tak mohla vybýt.“
„Tak jo, jdu na to,“ řekl Marek a odešel na můstek odkud bylo pilotování o mnoho snadnější než z jeho zálohy. Vašek se mezitím v pomocné kontrolní místnosti snažil přetěžované obvody odpojit. Zběsile mačkal tlačítka, ale nic nepomáhalo a čas neúprosně ubíhal. Když Marek konečně dorazil na můstek, hned si sedl na místo pilota. Aktivoval podsvětelné motory a téměř ve stejný okamžik lodí otřásl výbuch. Celá loď potemněla a vlivem gravitace jediné obydlené planety systému, začala padat do atmosféry. Loď pomalu začínala hořet vlivem obrovského tření. Vašek se ze všech sil snažil obnovit napájení alespoň v části lodě. Po chvíli se mu to povedlo a naběhla umělé gravitace a část senzorů.
„Marku, slyšíš mě? Marku!“ snažil se vědec zavolat plukovníka.
„Do prdele, co to zase bylo?!“ ozvalo se Vaškovy místo odpovědi.
„Něco vybuchlo,“ odpověděl čech.
„No neříkej. Něco konkrétnějšího by nebylo?“ ptal se znovu Marek.
„Ale jo bylo, ale nebude se ti to líbit. Padáme,“ řekl Vašek.
„Padáme? Kam?“ zazněla z Markových úst další otázka.
„Na Zemi. Kam jinam bys chtěl padat,“ odpověděl podrážděně vědec.

Jak se loď přibližovala k povrchu, pomalu se začala měnit v ohnivou kouli. Naštěstí pro oba členy posádky měla loď dost silné plátování, aby vydržela i neřízený sestup vrchními vrstvami atmosféry. Vaškovy se v poslední chvíli povedlo nahodit alespoň několik základních systémů. Loď sebou mohutně trhla, doslova poskočila a změnila tak trajektorii svého pádu. Během dalších několika vteřin se ještě několikrát aktivovaly brzdící motory, ale na bezpečné přistání to stále nestačilo. Modifikovaná loď třídy Aurora narazila do vodní hladiny rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Celá čelní sekce byla v okamžiku rozdrcená. Voda se rozstříkla po okolí a za ní následovaly stovky tun bahna ze dna relativně malé vodní nádrže. Loď dál ryla skoro pět kilometrů po dně vodního díla, dokud neprorazila železo betonovou hráz. Beton se stejně jako předtím voda rozprskl po okolí. V té chvíli zbytek vody v nádrži zalil město pod přehradou. Loď se silou nárazu do hráze rozlomila na dvě větší části a několik desítek menších kusů. Potom už loď i se dvěma pasažéry konečně zastavila.
„No ty vole to byla jízda,“ řekl se smíchem Marek do vysílačky.
„To jo, ještě že se rozběhli inerciální tlumiče, jinak jsme byli placatí,“ zareagoval Vašek a opřený o jednu z konzol oddechoval.

O 10 hodin později
„No tak pohni, za chvíli tu bude mimo vašich i plno Rusáků a pak ještě víc Amíků,“ popoháněl Marek vědce, který právě ležel na podlaze jumperu a hrabal se v krystalech u sedadla pilota.
„Myslím, že to mám. Zkus to,“ řekl Vašek a zvedl se. Marek si sednul na své místo, dotknul se panelu před sebou a jumper nastartoval. Zvedl se sotva několik centimetrů nad podlahu a zamaskoval loď, když do hangáru vstoupili první američtí vojáci.
„Tak to bylo o chlup,“ oddech si Vašek. Spokojeně se rozhlédl po jumperu a dodal, „ještě že se nám povedlo vytáhnout všechny důležité krystaly z jádra.
„Jo, je jich pěkná hromádka,“ řekl Marek, když se podíval na zaplněné zadní sedačky. Vyletěl s jumperem do výšky necelého kilometru a stále kroužil nad místem havárie.
„No ty krávo, my jsme trefili Vranovskou přehradu,“ vykřikl překvapeně vědec, když si uvědomil kde jsou. Oba muži se ještě chvíli dívali na spoušť, kterou způsobily. Potom Marek zamířil nad Alpy a dál na jih. Vašek se ani neptal kam letí. Bylo mu jasné, že další nezbytný krok je vyzvednutí antarktické brány. Po velice rychlém přeletu nad oceánem se jumper vznášel nad nekonečnými horami sněhu a ledu. Na holografickém display se zobrazila mapa věčně zmrzlého kontinentu a na ní pět modrých teček.
„To je ona,“ ukázal Vědec na tečku nejblíže k současné poloze jumperu. Marek se k ní hned rozletěl. Vašek mezitím přemýšlel, jak se k ní dostat a hlavně jak ji připevnit k jejich dopravnímu prostředku. Konečně mu to došlo, ale to už Marek vystřelil šestici dronů a prorazil tak otvor dost velký, aby proletěli do ledové jeskyně. Ani se nezastavil a nasměroval jumper do brány. Opatrně s jumperem manévroval tak, aby se brána dotýkala vysunutých motorů. Jumper se o kousek zvedl a vytrhl tak hvězdnou bránu z ledového vězení. Stejně jak se pod led dostaly tak i vyletěli. Zamířili zpět k místu, kde havarovali s aurorou a na tentokrát o dost pomalejší cestě přemýšlely, kde se s bránou usadí.
„Už to mám, vím o opuštěném vojenském areálu uprostřed lesa. Nikdo by nás tam neměl rušit,“ vyklopil ze sebe Vašek spásnou myšlenku. Zadal polohu do navigačního počítače a Marek podle nich našel zmíněné místo. Zaletěl mezi dvě ještě poměrně zachovalé budovy, naklonil jumper a nechal bránu sklouznout na zem. Potom přistál kousek vedle a vypnul všechno kromě maskovacího pole, nyní roztaženého i na bránu.

Další den
„Dobrý ráno, proč nejsme zamaskovaní?“ ptal se Marek, když vešel do jumperu.
„Dobrý, není to potřeba a musíme šetřit energii. Zdroj jumperu je jen na 11% kapacity,“ odpověděl vědec pracující na palubním počítači, „a kde jsi vzal civilní oblečení?“
„Ve městě, taky jsem nám vzal snídani. A auto,“ ukázal ven, „ a taky peníze,“ vytáhl z kapsy balíček fialových bankovek.
„Jak?“ ptal se nechápavě Vašek.
„Přemluvil jsem bankomat,“ zazubil se Marek a ukázal na pouzdro se zatem.
„Pěkné,“ projevil uznání Vašek a s chutí se zakousl do snídaně.

"Tak jsem přemýšlel, " zahuhňal Vašek s plnou pusou, polkl a pokračoval, „jak si přivlastnit tady ten kus lesa."
"No tak řekneš mi to, nebo mě budeš napínat." popichoval Marek vědce, který si ukousl rohlíku.
"Budeme se muset dostat zpět na loď a vybrat ošetřovnu. Vezmeme lékařské nanity, měl bych být schopný je přeprogramovat, a pak s nimi teoreticky můžeme ovládat koho budeme chtít,“ vysvětlil Vašek svůj plán.

Večer, stejného dne
Oba nastoupili do jumperu. Marek vyzbrojen svojí M4A1, Coltem 1911 a zatem a Vašek měl jen zat a svůj tablet, který si předtím dobyl ze zdroje jumperu. Vznesly se do vzduchu a Marek hned jumper zamaskoval. Po krátkém letu se dostali k místu havárie.
"No páni, od včerejška se to tu změnilo," žasl Vašek nad osvětlenou základnou zahraničních vojsk.
„Jo, taky podělaní Amíci, nemůžou nechat nic na pokoji a Rusáci aby nezůstaly pozadu tak se cpou hned za nimi,“ kritizoval Marek přítomnost zahraničních vojsk.

Všude kolem vraku se tyčily stany a část lodě byla dokonce zakrytá obrovskými kusy plachty.
"To snad ne! Ti parchanti ji chtějí schovat," rozčiloval se Marek. Dál zamířili s jumperem přímo do rozervané části hangáru. Obratně přistál na zbytku podlahy a všechno kromě maskování vypnul. Vašek otevřel dveře, vyšel ven a vyloupl ze zdi panel.
"Výborně," zaradoval se, když uviděl svítící krystaly. Rychle z tabletu odmotal kabel s adaptérem a připojil se do systémů aurory. Něco na tabletu namačkal a sklesle se podíval na svého parťáka.
"Co se děje?" zeptal se Marek.
"Nefunguje dostatek systémů. Sice je v tom nějaká energie, ale stačí to akorát tak na světla. Na vnitřní senzory můžeme zrovna zapomenout."
"No bude nám muset stačit tohle," vytáhl Marek z kapsy detektor známek života. Vědec odpojil tablet od krystalů a připnul si ho na záda. Jako první vyrazili směrem k ošetřovně. Pomalu a hlavně potichu postupovali ke svému cíli. Občas narazili na hlídku, ale díky detektoru se jim bez problémů vyhnuli. Po desítkách dlouhých minut se dostali ke dveřím na ošetřovnu. Uvnitř uviděly tři vědce a dva vojáky. Jeden z vojáků seděl znuděně u protější stěny, druhý mluvil s jedním z vědců. Zbývající dva vědci se přehrabovaly ve skříňkách s antickými léky a přístroji. Marek rukou ukázal na sedícího vojáka, Vašek signál pochopil a připravil si zat. V další vteřině oba vstoupili dovnitř a každý omráčil svého vojáka.
„Budete hezky v klidu a nic se vám nestane," uklidňoval Marek zmatenou trojici vědců, "běžte támhle ke zdi a vezměte si i kamarády," ukázal zatem na omráčené vojáky. Vědci odtáhli oba vojáky ke stěně a skoro bez dechu tam stáli a čekali, co se bude dít. Vašek mezitím prohledával skříně a šuplíky. Občas něco hodil na zem, občas si něco strčil do kapsy. Z jedné skříňky vytáhl antickou verzi kufříku, otevřel ho a s úsměvem se otočil na Marka. Ten mu hned hodil svůj prázdný batoh. Vašek dal kufřík opatrně na dno batohu, na něho v rychlosti naskládal několik dalších věcí a zavřel ho.
"Máš všechno?" zeptal se Marek.
"Jo můžeme jít dál." odpověděl mu Vašek.
"K.. K.. Kam chcete jí..." snažil se vědec vykoktat otázku, ale přerušil ho výboj ze zatu. Stejný osud potkal i zbylé dva muže.
„Robinsone, podejte hlášení.“ ozvalo se z vysílačky jednoho z omráčených vojáků, ale to už byl Marek s Vaškem na cestě k místu, kde tušili zbrojnici a druhý hangár s jumpery. Po žebřících spojující jednotlivé paluby lodi sešplhali až na úplně spodní palubu, kde zalezli do jedné ze servisních chodeb vedoucích pod podlahou. Pomalu postupovali stísněnými prostory, kde byli navíc na některých místech zprohýbané a potrhané panely, které by za normálních okolností zakrývaly nejrůznější krystaly a energetická vedení. Po půl hodině plížení se konečně dostali na konec. Marek vykoukl z chodby a rozhlédl se. Uviděl, že jsou stále ještě asi čtyři nebo pět metrů nad zemí a ulomená přední část lodě se od nich nacházela asi padesát metrů daleko přes místo, kudy neustále jezdila vojenská vozidla. Naštěstí všude byly rozházené kusy lodi a dávali jim alespoň nějakou šanci dostat se nepozorovaně do přední části lodě.

Marek naposledy zkontroloval detektor známek života. Když zjistil, že nikdo není poblíž, vylezl ze servisní chodby a seskočil na rozbahněné dno bývalé přehrady. Vašek ho hned následoval. Oba běželi tak rychle, jak jim to bahno dovolovalo, schovat se mezi nejbližší trosky lodi. Byly to dva obrovské kusy místností i s přilehlými chodbami. Najednou se v táboře rozezněl zvuk poplachu a mnohonásobně se zvýšila aktivita vojáků. Marek na detektoru uviděl, jak k nim ze všech stran blíží několik vojáků. Rychle nacpal Vaška do téměř nepoškozeného kusu servisního kanálu, dal mu detektor a všechny zbraně kromě zatu. Udělal to tak rychle, že Vašek ani nestihl protestovat. Vyběhl ven, kde ho téměř okamžitě uviděli příslušníci amerického letectva.
„Stůjte!“ zakřičel voják svoji mateřštinou. Marek se zastavil a zvednul ruce. Hned na to se kolem něho shromáždilo šest vojáků a neustále na něho mířili svými zbraněmi.
„Plukovníku, máme toho vetřelce,“ ohlásil jeden z nich do vysílačky.
„Výborně seržante. Přiveďte mi ho sem,“ ozvalo se z vysílačky.
„Ano pane,“ odpověděl seržant a postrčil Marka směrem kam měl jít. Po chvíli chůze se dostaly do hlavní části tábora. Vojáci ho vedli přímo k největšímu stanu. Když k němu dorazili, stráž odtáhla část stanového plátna.
„Tak dovnitř,“ řekl seržant a zároveň naznačil vojákům, co byly s ním, aby počkali venku. Uvnitř stanu byly stoly s nejrůznějšími přístroji a u každého seděl technik. K Markovi zamířil lehce prošedivělý voják s frčkami plukovníka.
„Marku, co tady proboha děláš? Nemáš být tak náhodou mrtvý?!“ ptal se překvapený plukovník.
„Generále, teda plukovníku,“ opravil svůj pozdrav Marek, když na plukovníkově uniformě neviděl žádné hvězdy a pokračoval, „mrtvý? Počkej,“ zkusil jestli má v zápěstí tep, „ne, jsem živej.“
„Máš být mrtvý, minulý měsíc jsem viděl, jak jsi se zřítil s prototypem třístovky,“ nevycházel plukovník z údivu, „to jsi vstal z mrtvých jen, aby jsi mi dělal problémy?“
„Tak promiň, nevěděl jsem, že sem převelí zrovna tebe. A kde máš zbytek SG1?“ popíchl Jacka otázkou.
„Jak to, že o tom víš? O SGC nemá vědět vůbec nikdo.“
„Mám své zdroje,“ řekl s úsměvem Marek.
„No už budeš muset jít, za chvíli mi začínají Simpsonovi. Ještě se uvidíme,“ řek Jack při pohledu na hodinky a nechal Marka odvést do stanu, který byl upraven přesně pro tento účel.

Moc pěkný díl jsem zvědav co bude dál.

nebudu zbytečně rejpat do maličkostí.....

ten konec je teda fakt zajímavej

jsem trochu zvědavej co bude příště

dobrý díl uvidíme jak to bude pokračovat

další díl. O´neilovi už Simpsonovi určitě skončili

Wow, díky za komentáře, nečekal jsem tolik reakcí. Další část bude buď v úterý nebo ve středu, uvidím jak mi to vyjde.

A mezitím vám tady přidám obrázek věci, se kterou se za pár týdnů setkáme.

Tady je odkaz

Do té doby můžete diskutovat o jejím účelu a osudu.

Tady je pro porovnání něco velice podobného od Mallacore.

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.deviantart.com/mallacore/ar ... -838223710

Předpokládám, že se tím setkáme někde v mléčné dráze, prototyp Atlantis?

Menší varianta antického města tipuju

Tak konečně je to tady, část třetí. Doufám že se bude líbit a bavit číst.

Začátek

Vašek čekal skrčený v těsném prostoru servisní chodby. Cesta byla z obou stran zatarasená a tak musel počkat, až hlídky zmizí a všechno se uklidní. Čekal skoro hodinu, než na detektoru zmizely všechny tečky a mohl otevřít dobře skrytý průlez. Vydrápal se ven, vytáhl batoh s věcmi z ošetřovny a nezpozorován se konečně vydal k přední části lodě. Rychle probíhal mezi troskami, občas se do nějaké schoval než ho mine procházející hlídka. Nakonec, i když s menšími obtížemi, se dostal tam kam potřeboval. Vyšplhal do útrob vraku a co nejtišeji se snažil dostat k hangáru jumperů. Dostal se asi do poloviny cesty když narazil na zničenou chodbu. V tu chvíli proklel všechny bohy, ale vzápětí ho to přešlo, protože mezi kusy triniové slitiny uviděl šestnáct malých zelených předmětů. Rychle všechny posbíral, jeden si připnul na hrudník a obalilo ho zelené silové pole, které vzápětí zprůhlednělo. Zbytek osobních štítů naházel do batohu a hledal kudy obejít zničený úsek chodby. Začal si prohlížet plány lodi na svém tabletu. Najednou ho něco upoutalo. Hned na to si plánek cesty pomocí adaptéru nahrál do antického detektoru a vyrazil na cestu. Bez problémů se vyhnul několika málo hlídkám a dostal se do nehlídané a vojáky zatím neprozkoumané části lodě. Ještě několikrát zatočil a už byl na druhé straně závalu. Našel ty správné dveře a vešel do zbrojnice. Kolem sebe viděl desítky, možná stovky různých antických zbraní, štítů a dokonce i několik desítek exoskeletů nápadně připomínající brnění pegasuských asgardů. Nerozmýšlel se, odložil všechno co měl u sebe, sundal si osobní štít a do jednoho brnění se nasoukal, nasadil si helmu a všechno se zapnulo. Chvíli trvalo než se pozapínaly všechny systémy, ale to Vaškovy nebránilo aby si vzal jednu z největších zbraní. Zbraň si připnul do slotu na záda, pobral všechno co si předtím odložil a šel k hangáru jumperů. Vyšel na chodbu a po pár metrech už byl před dveřmi do hangáru. Kvůli nedostatku energie se dveře otevřeli jen částečně, ale to Vaškovi stačilo k tomu, aby se protáhl. Nebo si to v tu chvíli alespoň myslel. S kovovým zaskřípěním se zasekl přímo uprostřed. V duchu zaklel a pustil na zem batoh z jedné ruky a tablet z druhé. Potom sáhl dozadu a odepnul antickou pušku. Pohodil ji na zem vedle tabletu a rukama se snažil více otevřít dveře. Chvíli se snažil s dveřmi pohnout, ale i přesto že mu brnění dost pomáhalo, se mu nedařilo. Stále byl zaseknutý, nemohl se pohnout ani na jednu stranu a s jak ubíhal čas hrozilo, že ho odhalí SG týmy, které se s blížícím ránem určitě opět vydajý hlouběji do lodi.

Ani ne po deseti minutách se jeho obavy naplnily. Z chodby se začali ozývat kroky a po chvíli vyšla čtyřčlenná skupinka vojáků. Jeden z nich okamžitě sáhl po vysílačce, aby ohlásil co našli a zavolal posily. Ostatní tři na Vaška namířili zbraně. V tu chvíli dostal spásný nápad. Začal se soustředit a v další vteřině se kolem brnění objevil zlatavý štít. V místech kde se dveře dotýkaly štítu, se okamžitě vypařily a osvobodily Vaška. Ten sáhl po antické pušce a chtěl vystřelit po průzkumném týmu. Ti ale rychle zareagovali na novou situaci a schovali se za roh. Toho využil Vašek, sebral své věci, protáhl se vzniklou dírou ve dveřích a vešel do prvního jumperu, který uviděl. Všechno co držel hodil na sedačky v zadní části jumperu a sám si sedl na místo pilota.
„Tak jak se s tím lítá?“ pomyslel si a uchopil ovládání. Nic se ale nedělo. Sundal si helmu a rukavice a znovu chytil ovládání. Nic se nestalo. Chvíli se ještě snažil mačkat tlačítka a nastartovat tak motory, ale nedařilo se mu.
„Stejně bych s tím někde fláknul,“ řekl si pro sebe. Vytáhl ze stěny dálkové ovládání k jumperu a nasadil si helmu s rukavicemi. Potom si vzal antickou pušku z lehkého lesklého bílého kovu. Zaměřování bylo vyřešené systémem nejrůznějších senzorů a poloprůhledným displejem. Vašek si pušku prohlížel, ale nenašel ani jedno tlačítko a tak namířil ze dveří jumperu a stiskl spoušť ve stylu pozemských zbraní. Místo výstřelu se na displeji ukázali body znázorňující známky života, tři ukazatele stavu energie, přiblížení a v neposlední řadě něco jako antický zaměřovač. Vašek zkusil znovu vystřelit ven z dveří jumperu. Z hlavně pušky vyšlehl rudý výboj energie a udělal docela velkou díru ve stěně. A v několika dalších za ní. Vašek uznale pokýval hlavou nad výkonem zbraně a vyšel z jumperu. Dálkovým ovládáním zavřel a zamaskoval svoji novou loď. Podíval se na displej zbraně a vyrazil směrem k nejbližším známkám života, což jak předpokládal, by měla být hlídka amerických vojáků. Po cestě zkoumal svoji pušku, která se mezitím automaticky propojila s brněním a Vašek tak mohl pouhou myšlenkou upravovat její parametry. Byl tak zabraný do zkoumání možností své nové hračky, že skoro vrazil do amerického vojáka. Byli k sobě tak blízko, že se po Vaškovi ohnal pažbou svojí zbraně. Brnění však zareagovalo na ohrožení aktivací štítu, a když se pažba vojákovy zbraně dotkla štítu, vyšlehl výboj a omráčil ho a spolu sním všechny tři jeho spolubojovníky. Takže když si Vašek všiml, že se něco děje, bylo už po všem.
„Dost dobrý,“ pochválil výkon svého brnění a pokračoval směrem ven z vraku lodě. Asi po dvaceti minutách a pěti omráčených hlídkách se konečně dostal k okraji přední poloviny vraku upraveného antického křižníku.

Dva vojáci, podle nášivek na uniformě příslušníci SG jednotek, stáli opření o kapotu jeepu a kouřili svoje oblíbené Lucky Strike.
„Jeffe, viděl jsi to?“ upozornil jeden z vojáků na podivný červený záblesk v jedné z mnoha rozervaných chodeb přední poloviny lodě.
„Něco se ti zdálo,“ ignoroval druhý voják Jeffovu poznámku a dlouze si potáhl z cigarety.
„A zase,“ ukázal tentokrát Jeff přímo před sebe, zahodil svoji cigaretu do bahna a sáhl po svojí M16.
„Kamaráde, začínáš být paranoidní, v tom vraku není nic kromě našich,“ uklidňoval David [Dejvid] svého spolubojovníka a dál v klidu kouřil svoji cigaretu.
„Říkám ti, že tam něco je,“ snažil se přesvědčovat Davida.
„Tak dobře,“ rezignoval David, „ Pojedeme se podívat.“ Pak zahodil nedopalek, šlápl na něj, vzal si svoji zbraň a nasedl do jeepu na místo řidiče. Otočil klíčkem, ale ozval se jen zvuk startéru. David ještě několikrát zkusil nastartovat. Bez úspěchu.
„Krám jeden mizernej,“ poznamenal na adresu vozidla, vyškrábal se z něj a zlostně kopl do pneumatiky.
„Zavolám, ať pošlou další.“ řekl Jeff a sáhl po vysílačce. Už měl ruku skoro na vysílačce, když v tom, najednou, z ničeho nic, k jeepu letí rudý výboj energie a za ním se poměrně vysokou rychlostí řítí obrovská kovová postava odrážející poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Pozor!“ zařval David, doslova vytáhl překvapeného Jeffa z auta a oba sebou, s komickým čvachtnutím, plácli do bláta. To už energetický výboj trhal jeep na součástky a rozprašoval je po širokém okolí. Oba se zvedli z bláta a tasili zbraně z pouzder na stehnech, protože součásti jejich M16 byly všude kolem. To už byla kovová postava skoro u nich a mířila na ně něčím co připomínalo pušku.
„Kde držíte plukovníka Kobaina?!“ ozval se hřmotný, trochu skreslený a výhružně znějící hlas. Oba vojáci, stále plácnutí v blátě, neschopni slova zírali na podivnou postavu.
„No tak mi to řeknete mi to, nebo co?“ zeptal se o dost klidněji, téměř přátelsky, Vašek a zvednul si, zvenku neprůhledné, hledí helmy.
„Jo, je v támhle tom stanu.“ ukázal doprostřed stanového městečka trochu vyděšeně David a dál zíral na Vaškovo brnění.
„Trochu přesněji by to nešlo?“ zamával zbraní Vašek.
„Jo je to ten stan jak před ním hlídají čtyři chlapi.“ odpověděl tentokrát Jeff.
„Děkuji pánové.“ řekl doktor Zelenka, spustil si hledí helmy, pomocí neurálního rozhraní upravil nastavení zbraně a vystřelil mezi zírající příslušníky US army. Výstřel se rozjel po bahně a oba je omráčil.

Potom Vašek pokračoval dál do tábora, směrem k Markovu vysvobození. Doklusal k hranici tábora a rozpoutal doslova omračovací peklo. Kohokoliv uviděl, nebo ho upozornilo brnění, okamžitě omráčil. Nikdo nemohl utéct ani se schovat. Díky detektoru životních známek padali k zemi i lidi ukrytí ve stanech. Když se konečně pro-omračoval k vězeňskému stanu, byly na něj připraveny dvě desítky vojáků s automatickými zbraněmi a dva HMMWV s těžkými kulomety. Hned jak Vaška viděli, všichni spustili palbu. Naštěstí brnění zaregistrovalo ohrožení a opět samo aktivovalo zlatavý štít. Ten bez problémů palbě odolával a tak mohl obrněnec bezstarostně opětovat palbu. Začal postupně vyřazovat nepřátelské vojáky. Nejdřív posádky obou vozidel a hned za nimi padli k zemi omráčení ostatní vojáci. Po několika krocích vstoupil Vašek do stanu, kde našel na židli spoutaného Marka. Opět si zvednul hledí helmy a odložil pušku na stůl vedle sebe.
„Že ti to ale trvalo,“ poznamenal Marek, když uviděl kdo se skrývá v brnění.
„No není to sem nejblíž a než jsem našel tohle,“ ukázal na sebe, „mi taky chvíli zabralo.“
„Pohoda, hlavně že si tady.“ řekl Marek vděčně a Vašek ho mezitím rozvázal, vzal si ze stolu svoji zbraň a Markovi podal jeden z osobních štítů co předtím našel na antické lodi. Oba muži vyšli ze stanu, Marek si vzal jednu z M16tek od omráčených vojáků a oba se vydali do hangáru na auroře.

O půl hodiny později už si Marek sedal na místo pilota a startoval jumper. Než se antická loďka odlepila od podlahy hangáru, začal si Vašek sundávat brnění. Než se dostali ke svému dočasnému domovu v opuštěné vojenské základně, leželo brnění naskládané na podlaze. Po přistání začali oba muži kontrolovat v jakém stavu je jejich nový jumper. Po asi hodinovém kontrolování všeho možného nezjistili vůbec nic zvláštního. Měly standardní jumper se skoro sto procentní zásobou energie.

O půl roku později přelétali oba muži v zamaskovaném jumperu přes hlavní město malého státu v srdci Evropy.
„Všechno připraveno, vypouštím první dávku nanitů.“ oznámil Vašek a stiskem několika tlačítek uvolnil obláček nanitů. Ty se pomalu rozptýlily téměř nad celé město a infikovali většinu jeho obyvatel. Celý postup pro jistotu zopakovali ještě dvakrát a spotřebovali tak celou svoji zásobu nanitů, což ale nevadilo, protože účinek měli otestovaný a všichni lidi, které potřebovaly ovlivnit, byly v tomto městě.
„Tak, to by jsme měli, počkáme pár hodin a pak to rozjedeme. Můžeme se vrátit na základnu.“ řekl Vašek a Marek potom zamířil zpět ke staré základně. Po pár minutách letu Marek obratně přistál mezi budovy a vypnul maskování.
„Už?“ ptal se po pár chvilkách nedočkavě plukovník Kobain.
„Jo už to bude. Už zadávám příkazy. Během dne by měla naše vláda požadovat odchod cizích armád z našeho území a všechno ostatní přesně jak to máme naplánované,“ mluvil Vašek zatím, co pracoval.

Jak to doktor Zelenka zařídil tak se i stalo. Protože USA ani Rusko nemohlo odporovat požadavku české vlády tak po amerických jednotkách i po několika málo ruských vojácích zbyla kolem havarované aurory jen spousta stop ve vyschlém blátě a přes dva metry vysoký plot kolem celého místa havárie.

Po třech týdnech
„A je to, právě jsme ztratili nanity.“ oznámil Vašek, když na antické verzi notebooku uviděl mizející značky znázorňující infikované lidi.
„Cože? Jak to?“ ptal se překvapeně a trochu zaraženě Marek.
„Začali se vstřebávat. Vlastně jsem to čekal a vzhledem k tomu že to byly lékařské nanity tak je to i logické. Tělo by je asi stejně začalo časem odmítat.“ pokusil se Vašek o vysvětlení.
„No nevadí. Co jsme potřebovali, máme zařízené a víc si zařídíme normálně. Musím jít, čeká mě pracovní pohovor.“ usmál se Marek a odešel.

Vašek se vrátil k práci na antickém notebooku. Díky nanitům měli oba zařízené všechny doklady i zaměstnání, doktor Zelenka měl za pár dní nastoupit jako vědecký pracovník pro ministerstvo obrany a plukovník Kobain, po té co získal české občanství, se stal právoplatný členem české armády.

Kvůli dalšímu kroku v plánu začal Vašek na základně zametat stopy po své přítomnosti. Všechno co během času s Markem nashromáždili, začal nakládat do jumperu. Když se Marek vrátil ze svého zaměstnání, tak s pomocí jumperu přemístili bránu do docela rozměrné dutiny pod podlahou garáže v odlehlé části základny kam si předem prostříleli cestu. Přidali k ní nějaké harampádí a pár krystalů s informacemi o galaxii a spoustou adres.
„Tak, to by jsme měli. Odvezu jumper zpátky na auroru a ty pro mě přijeď, až tu skončíš. Klíčky máš v autě.“ řekl Marek, nastoupil do jumperu a zamaskovaný odletěl k antické lodi. Když se blížil ke svému cíli, viděl jak první jednotky armády ČR vstupují do vraku a začínají s vlastním průzkumem. Vašek si zatím pobral zbytek věcí, zamaskoval poslední stopy po svém pobytu a odjel vyzvednout Marka jeho služebním vozem.

Hned týden potom co Marek vrátil jumper na auroru, se tam podíval znovu. Byl tam převelen jako nový stálý velitel a měl dohlížet nad průzkumem lodi a nad bezpečím vědců, kteří se měli pokusit zjistit využitelnost technologií z lodi. Jeho nadřízení to asi považovali za dobrý způsob jak se zbavit přivandrovalce z jiné armády a navíc mu sestavili většinu personálu z osvědčených důstojníků, kteří už měli něco odslouženo. Nicméně, Markovi to dost nahrávalo, mohl tak aktivně zasahovat do toho co se bude na auroře dít a všechno popohánět.

Díky brilantnímu vyjednávání diplomatů a dohledu českých vojáků, musela zahraniční vojska nechat všechno na místě, kde to našli a navíc ulehčovala Markovi práci skutečnost, že měl k dispozici část americké dokumentace týkající se lodi.

Plukovník Kobain seděl za stolem ve svém stanu nad hromadou hlášení od průzkumných týmů a od vědců. Přečetl si postupně několik složek, než se dostal k jedné, která popisovala místnost s ovládacím křeslem. Opřel se na židli a začal přemýšlet jak trochu urychlit zkoumání technologií na auroře. Po chvíli uvažování ho napadlo využít křeslo a rezervní zásoby energie na auroře. Hned se chtěl dát do práce, tak si vzal pár věcí a vyrazil ven ze stanu. Před stanem měl pro všechny případy nachystaný odvoz a protože to bylo k auroře víc než půl kilometru tak ho hned využil. Vyrazil po vyježděné cestě přímo k cíli. Po chvíli jízdy zaparkoval mezi dalšími auty a pěšky se vydal do útrob antické lodi. Pomalu procházel chodbami, občas nahlédl do nějaké z mnoha místností, aby zkontroloval pracující vědce, a nevzbudil podezření. Po necelých deseti minutách se dostal ke křeslu. K jeho překvapení nebyl nikdo kolem. Rychle přiklekl za křeslo a odklopil kryt, pod kterým bylo několik desítek krystalů. Zhruba tušil co měl udělat, vytáhl první krystal a na jeho místo vsunul pátý. Na místo pátého vložil třetí, na volné místo napůl zasunul poslední krystal a zavřel kryt. Potom přešel před křeslo a po chvilkovém rozmyšlení se posadil do křesla. Pro plnou aktivaci nebylo dost energie, ale několik sekundárních systémů naskočilo. Jen několik milisekund poté vyšlehl od napůl zasunutého krystalu mohutný výboj. Propálil se přes tenký kovový kryt a skoro nezměněnou silou udeřil do stěny, na které s ohlušující ránou zanechal doutnající stopu. V té chvíli se vyčerpaly zbývající rezervy energie a celá přední polovina aurory potemněla. O deset vteřin později přiběhla s rozsvícenými baterkami na zbraních skupinka čtyř vojáků. V té chvíli se Marek zvedal z křesla.
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich.
„Ano jsem, jen trochu otřesený.“ odpověděl plukovník.
„Pojďte, pane. Pro jistotu vás doprovodíme k doktorovi.“
„Dobře, zní to jako dobrej nápad.“ řekl plukovník a všichni vyšli ven z místnosti.
Poměrně pomalu šli k okraji přední půlky lodě. Po cestě potkávali zmatené vědce a vojáky, které se snažili uklidnit.

Více než dvě hodiny drželi doktoři plukovníka v lékařském stanu. Když ho konečně propustili, vydal se do svého stanu pokračovat v rozdělané práci. Zhruba v polovině cesty ho vyrušila vysílačka.
„Pane, měl by jste přijít do lodi. Našli jsme něco velice zajímavého, když jsme procházeli loď po tom výpadku energie.“
„Rozumím, ať na mě u parkoviště někdo počká.“ odpověděl do vysílačky plukovník.
„Ano pane, někoho tam pošlu.“ odpověděl velitel hlídky, která učinila objev.

O několik minut později už Marek procházel se svým doprovodem dlouhou chodbou osvětlenou provizorními světly.
„Je mi to tu nějaké povědomé,“ prohodil Marek jen tak jako by pro sebe.
„Ano pane, všechny chodby tady vypadají stejně,“ odpověděl vysoký četař, který ho doprovázel.
„Ne, tím to není. Mám pocit, že vím kam jdeme. Za další odbočkou je hangár že?“
„Ano pane, vy už jste tam byl?“ odpověděl otázkou Markův doprovod.
„Ne četaři, nebyl. Je to jako by se mi najednou vybavovaly cizí vzpomínky.“
„Jsme tady, pane,“ oznámil četař, když vstoupily do mírně pobořeného hangáru a zaujal místo hlídky u vchodu.
„Pane, když jsme sem vešly, všude byla tma, ale když jsem vstoupil do jedné z těch malých lodí tak se v ní rozsvítilo,“ začal vysvětlovat situaci svalnatý a poměrně vysoký poručík.
„Porta carina,“ řekl plukovník Kobain.
„Prosím, pane?“ divil se poručík Vacek.
„Ty lodě, jmenují se tak.“
„Jak to víte, pane?“ ptal se opět udivený poručík.
„Prostě to vím. Od toho co mě málem zasáhl výboj, u toho křesla, se mi vybavují věci o tady tom,“ ukázal plk. Kobain kolem sebe a vykročil směrem k lodi, ve které bylo aktivní vnitřní osvětlení. Poručík ho mlčky následoval a pozorně ho sledoval. Marek dělal, jakože všechno vidí poprvé, ale moc dobře věděl, co dělá. Stiskl několik tlačítek na palubní desce a potom nastartoval motory. Poručíku Vackovy došlo, co se asi bude dít a sedl si do sedadla vedle svého nadřízeného. Marek uchopil ovládání a zvedl loď z podlahy. Automaticky se zavřely dveře a Marek začal zkoušet, co loďka dovede. Kvůli nedostatku energie a poškození vrat hangáru musel zůstat uvnitř. Po chvíli poletování v hangáru usadil jumper na původní místo.

Po tomto proletění se se o plukovníka začali více zajímat lékaři. Dělali na něm nejrůznější testy, a když zjistili, že nic nezjistili, začali se o něj zajímat téměř všichni vědci, kteří pracovali na lodi. Každý chtěl, aby jim s něčím pomohl. Už po půl hodině mu došla trpělivost a přikázal, aby k němu žádného z nich nepustili, pokud to nebude životně důležité.

Během dalších dní zpracoval Marek dokumenty, ve kterých popsal jak použít několik desítek přístrojů z lodě, včetně toho jak létat s jumperem a proč několik málo lidí může bez problémů s antickými přístroji pracovat bez problémů a jiní je nemůžou ani zapnout.

Pokud jste se dočetli až sem a nemáte z toho žádnou mentální újmu tak gratuluji

paráda. kdy máme čekat další díl?

dobrý

Viděl někdy někdo u Antiků dvojčata?

Minos Tauros

O měsíc později, přesněji 2.8.1999, přednesl Marek svému velení návrh na úpravu starého vojenského komplexu na nové výzkumné a výcvikové středisko. Protože na základně bylo dost budov pro cvičení boje ve městech i otevřené plochy pro ostatní druhy výcviku návrh prošel a na místo byly vyslání lidé, kteří měli zkontrolovat stav celé základny a doporučit další postup. Všechny budovy na povrchu se už začaly rozpadat a nebylo by bezpečné v nich cokoliv podnikat. Jen dvě přízemí budovy u hlavní brány byly, až na vypadaná okna a rozpraskanou omítku, poměrně v pořádku. Kupodivu na tom byla nejlépe podzemní část základny, sice na pár místech blízko u hranice lesa začala prorůstat vegetace, ale to bylo zatím jediné vážnější poškození, které průzkumníci našli.

Celá skupina pokračovala na poslední místo, kde ještě nebyli. Tím místem byly podzemní garáže. Po cestě dlážděné betonovými panely přišli před veliká kovová, místy dost rezavá, vrata. Major Wagner, velící prohlídky základny, si zapsal poznámku do svých papírů a rozkázal svým podřízeným otevřít hlavní vjezd do podzemních garáží. Jeden z majorových mužů si vrata zběžně prohlédl a ihned přistoupil k jejich levé straně. Chytil za jeden z vyčnívajících kusů kovu a zabral. Nic se nestalo. Zabral tedy znovu, ale opět se nic nedělo.
„Desátníku, zkuste to z druhé strany,“ poručil Major Wagner.
„Ano, pane,“ přijal rozkaz desátník a přesunul se na druhou stranu vrat. Opět uchopil kovový výstupek, tentokrát nápadně podobný madlu, a zabral. Vrata těžce zasténala, pohnula se asi o půl metru a pak se nadobro zasekla.

„Majore, tohle musíte hned vidět! Propadlá podlaha a dole určitě něco je! “ skoro zakřičel podivně pisklavým hláskem malý poručík Hraboš, když vstoupil dovnitř a rozsvítil svoji baterku. Major vzápětí přišel, sklonil se nad okrajem propadliny a jakoby nevěřil vlastním očím, řekl: „Co to proboha je?!“
„Netuším, pane. Vypadá to jako nějaký kruh,“ ozval se opět poručík Hraboš.
„Přineste horolezeckou výstroj,“ přikázal svým podřízeným Major.

Po dvaceti minutách už vojáci měli ukotvená lana a první dva slaňovali ke starověkému artefaktu. Jakmile se dostali na hromadu suti, odepnuli se z lan a zamířili k onomu podivnému kruhu. Prvního z nich přemohla zvědavost. Sundal si rukavici. Trochu váhavě se sklonil k položené bráně a dotknul se jí. Na špičkách prstů ucítil chlad.
„Je to kovové,“ řekl potichu a podíval se kde je jeho kolega.
Druhý ve světle své baterky uviděl dvě bedýnky plné něčeho, co vypadalo jako malé skleněné tabulky.
„Tady je nějaké sklo. Vypadá to, že si to tu někdo schoval, ale nevidím tu žádný další vchod,“ řekl voják a po chvíli všechno ohlásil svému nadřízenému. Major Wagner usoudil, že na tohle stačit nebude a v rychlosti požádal své velení o vědeckou podporu.

O několik hodin později přijel konvoj vojenských vozidel. Kolona zastavila u brány, kde na něj už čekal major Wagner s několika svými muži. Řidič prvního vozidla s ním krátce promluvil. Major ukázal rukou směrem k druhému konci základny a kolona se opět rozjela. U brány zůstaly jen poslední dva vozy, aby zamezili vstupu nežádoucích osob. Po třech minutách kolona dorazila ke garážím a jednotlivá vozidla zastavila na okraji toho co kdysi bývalo cestou z betonových panelů. Z prvních tří vystoupili jen vojáci, ale z dalších dvou vystoupila čtveřice lidí v civilním oblečení. V zbývajících šesti už byly jen samí vojáci, kteří měli zajistit pomoc a v případě potřeby bezpečí čtyřem vědeckým pracovníkům ministerstva obrany. Všichni čtyři vědci měli za úkol zjistit co je tajemný kruh zač a určit tak možnosti jeho využití. Jedním z nich byl dr. Vašek Zelenka.

Chvíli po tom co vědci vstoupili do garáže, přiletěly tři jumpery. Přistály na trávě hned vedle zaparkovaných vozidel. Vyhrnuli se z nich vojáci s antickými nesmrtícími zbraněmi (pozn. jako v díle Aurora), většina z nich se zastavila před vraty a jen plukovník Kobain a tři jeho podřízení vešly do garáží.
„My to tady přebíráme. Všichni od teď podléháte přímo mě a mým lidem,“ oznámil plukovník. Všichni co byly v místnosti, se na něho okamžitě otočily. Jeden z vědců už chtěl promluvit, ale jeden z vojáků co přišel s plukovníkem, ho umlčel listem papíru, na kterém byly rozkazy z ministerstva. Potom se přivítal s doktorem Zelenkou a krátce mu vysvětlil co se v minulých měsících dělo kolem vraku.

Když plukovník odhalil svému velení funkci brány, dostal rozkaz a prostředky k tomu vybudovat kolem garáží provizorní základnu a vyslat bránou průzkumnou misi na ověření části informací z krystalů.

Během čtrnácti dnů se stará vojenská základna změnila k nepoznání. Většina budov byla proměněna na hromady trosek, u hlavní brány byla vybudována čtyři kulometná hnízda a dvě provizorní dřevěné věže. Hlouběji v základně vyrostly desítky stanů, mezi kterými se nápadně vyjímal starobylý antický artefakt, který byl za pomoci dvou jumperů vytažen na povrch. Před bránou stálo ve dvou řadách zády k sobě šest antických lodí. Kolem pobíhala spousta vojáků i vědců, kteří dokončovali přípravy jumperů na misi.

Pomalu se blížil začátek mise a tak se u jumperů začali shromažďovat jednotlivé posádky se svým vybavením.
„Martine, vidíš? Přijel se na nás podívat i ministr obrany.“ šťouchl do svého kolegy jeden z vojáků a ukázal na muže v černém obleku, který právě opodál vystupoval z civilního auta.
Chvíli na to přišel plukovník Kobain, hovor mezi vojáky i vědci utichl a celkově se před bránou a kolem jumperů uklidnil pohyb. Jen několik opozdilců z řad vědců, kteří se měli účastnit mise přibíhalo na svá místa. Když byli všichni konečně připraveni, přikázal plukovník nastoupit do připravených lodí a sám vešel do první z antických lodí v levé řadě. Po rychlé poslední kontrole piloti nastartovali své stroje, vzlétly a seřadili se před bránou s plukovníkovým jumperem v čele.
„Kapitáne, zadejte adresu.“ vydal plukovník rozkaz své zrzavé podřízené usazené vedle něj.

Kapitán Janíková zadávala na DHD jumperu symboly a zároveň se rozsvěcovaly oranžové chevrony na bráně. Když zapadl sedmý zámek, brána se s pro ni typickými efekty otevřela. Hned jak se horizont událostí ustálil, začaly jumpery prolétávat bránou. Sotva se první z nich zmaterializoval na druhé straně, ozvalo se na ostatním pěti z komunikačních systémů: „Okamžitě zastavte, není tu dost místa!“
Ale už bylo pozdě, druhý jumper byl napůl rozložen horizontem událostí. Naštěstí plukovník Kobain myslel dopředu a zvednul svoji loď nad úroveň vrchního okraje brány. Sotva o pět vteřin později se pod ním objevil jumper dva.
„Rozumím plukovníku. Čekám na další rozkazy,“ odpověděl na plukovníkovu výstrahu pilot třetí lodi.
„Tady ministr Dobrovský, co se děje plukovníku. Myslel jsem, že podle informací z krystalů máte být na otevřeném prostranství.“ ozvalo se z plukovníkovy z vysílačky.
„Ano pane, zdá se, že někdo popletl symboly,“ odpověděl plukovník, hodil káravý pohled na svoji podřízenou a dodal: „Ale když už jsme tady, rád bych se podíval co tu je.“
„Dobře plukovníku, máte svolení.“
„Děkuji, pane ministře. Ozveme se za dvě hodiny. Průzkumný tým, konec,“ hned na to se brána zavřela. Jumpery přistály každý na jedné straně brány a spolu s ní tak zaplnily téměř polovinu plochy podlahy. Všichni vojáci vystoupili z lodí, ale neměli co dělat, protože jediné dvě další věci v místnosti byly zadávací panel k bráně a na první pohled kamenný podstavec se třemi destičkami v řadě, jedním volným místem za nimi a nápisem před nimi:

[ Az se slunce střetne s měsícem a proletí sipy strelcu, noc bude bez vetřelců (pozn.:antické písmo) ]

Z jumperů vystoupilo všech šestnáct lidí, a protože v poměrně malé místnosti nebylo kromě brány a podstavce nic zajímavého, shromáždili se všichni kolem něj.
„Až se slunce střetne s měsícem a proletí šípy střelců, noc bude bez vetřelců.“ přečet a přeložil nápis plukovník Kobain.
„Co to má být za blbost?“ ozval se jeden z vojáků.
„Hádanka seržante.“ odpověděl plukovník, „Má někdo nápad jak to vyřešit?“
„Plukovníku, mohl by jste přeložit co je napsané na těch třech kamenech?“ zeptal se doktor Novák.
„Úsvit,“ ukázal plukovník na první z kamenů, „soumrak“ přesunul svůj prst ke druhému kameni, „a to třetí slovo nepoznávám.“
„Myslím, že to mám,“ ozvala se nejistě zrzavá kapitánka.
„Tak mluvte,“ povzbuzoval ji nedočkavě doktor Novák.
„Myslím, že je to úsvit,“ začala kapitán Janíková nejistě, „Slunce se s měsícem střetává ráno, šípy střelců by mohly znamenat paprsky slunce a vetřelci noci budou asi hvězdy.“
Hned jak kapitán domluvila, doktor Novák rychle chňapl po prvním kamenu a vložil ho na volnou pozici. Hned jak se kámen usadil na svém místě, ozářilo místnost jasné bílé světlo. Když světlo zmizelo, bylo v místnosti o tři lidi a jeden podstavec s hádankou míň. Velitel druhého jumperu, major Wagner, přikázal vytočit bránu. Po krátké rozmluvě s lidmi na Zemi dostal major rozkaz pokračovat v průzkumu jediným možným směrem. Nahoru. Z podlahy se zdálo, že místnost nemá stop, že pokračuje do nekonečna. Hned jak se přerušilo spojení, poslal major dva své muže a jednoho z přítomných vědců do jumperu, aby zjistili kam se dá dostat.

„Bože, tady to páchne,“ řekla si kapitán Janíková, když se probudila ve velmi špatně osvětlené a na první pohled vlhké místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Plukovník Kobain i doktor Novák byly stále v bezvědomí. Natáhla se ke svému nadřízenému a snažila se ho probudit. Po chvíli snažení se ji to povedlo.
„Co se stalo?“
„Nemám nejmenší tušení, pane,“ odpověděla kapitánka.
„Co to sakra…“ začal panikařit právě se probouzející vědec.
„Klid doktore, nic vám nehrozí. Teda kromě toho smradu,“ snažil se plukovník uklidnit doktora Nováka, „a té mrtvoly, támhle v rohu,“ dodal, když rozsvítil svoji baterku.
„Vypadá to jako by si na tom něco už pochutnalo,“ řekla kapitán, když se podívala blíž na tlející mrtvolu vzdáleně připomínající lidskou bytost se čtyřma rukama a podivně tvarovanou hlavou. Břicho mrtvoly bylo roztrhané, většina toho bývaly vnitřnosti, byla sežraná a na prvních žebrech dokonce šli vidět stopy zubů.
„Tak doktore, teď máte důvod k panice.“ řekla kapitán.
„Měli by jsme odsud rychle vypadnout. Máte u sebe nějakou zbraň?“ zeptal se plukovník, když zjistil že u sebe nemá ani nůž.
„Ne pane, ten transport, nám nechal jen baterky,“ zamávala svým zdrojem světla zrzka. Protože v místnosti nebylo nic co by je tam drželo, všichni se vydaly jediným východem z místnosti. Trojce opatrně postupovala chodbami, potkali několik míst, kde se chodby různým způsobem křížily, ale žádnou další místnost. Stále jen stejné, vlhké a mrtvolným pachem prosycené kamenné chodby.


„Neslyšeli jste něco?“ zeptal se vyděšený doktor.
„Ne, doktore, něco se vám zdálo,“ řekl plukovník.
„A zase,“
„Pane, slyšela jsem to taky. Kroky. Za námi,“ otočila se kapitán a posvítila do tmy. Nic tam nebylo, ale kroky se zdály čím dál tím blíž.
„Pohneme se. Nerad bych se proti tomu stavěl bez zbraní. Ať už je to cokoliv,“ ukončil plukovník diskusi. Po té se všichni vydali dál ve snaze vzdálit se od podivných zvuků. Po chvíli rychlejší chůze se dostaly na kruhové prostranství s průměrem přibližně čtyřicet metrů, ze kterého vedlo devět dalších chodeb. Místnost byla také o třikrát vyšší než chodba, ze které právě trojce vyšla. Na úrovni druhého patra byl ochoz a tak celá scéna připomínala jakousi arénu. Všichni tři se zastavili zhruba uprostřed. Po chvíli rozhlížení se a přemýšlení co dál si doktor Novák všimnul části poměrně velikého antického nápisu kolem okraje kruhové desky tvořící střed podlahy arény. Nejprve začal nánosy špíny čistit špičkou boty, ale když to moc nešlo sehnul se a začal nápis oškrabávat hranou svojí baterky.
„Mo…no…ta..u…ros,“ pokusil se o překlad nápisu doktor.
„Ne doktore, Minos a Tauros,“ opravil ho plukovník, který měl o mnoho rozsáhlejší znalost antického jazyka. Než stihly pokračovat v rozhovoru, přiřítil se s rachotem tvor, jehož kroky dříve slyšely. Přes dva metry vysoká potvora s tělem podobným lidskému a hlavou nápadně podobnou býkovi. Celé jeho tělo pokrývala hustá hnědá srst a kusy něčeho co snad kdysi mohly být části kožené zbroje nejméně tří různých bojovníků. Plukovník Kobain spolu se svojí podřízenou hned začali zkoumat své okolí a hledat něco čím by se mohly bránit. Doktor Novák zůstal hrůzou stát na místě jako přimražený. Dvojce vojáků uviděla skupinu kosterních pozůstatků dvou lidí a bůh ví kolika jiných tvorů. Rozběhli se k nim, aby našli nějaké zbraně nebo alespoň jejich zbytky. Nebylo tam ale nic kromě hromady ohlodaných kostí. Plukovník tedy vzal nejdelší kost, kterou uviděl, nejspíš to kdysi byla stehenní kost nějakého humanoidního tvora. Položil jeden konec na zem a těžkou vojenskou botou na ni dupl. Konec staré kosti nevydržel a rozpadl se. Plukovník si tak vytvořil jakousi bodnou zbraň. Kapitán následovala příkladu svého velitele a obdobným způsobem si vytvořila podobnou zbraň z druhé stehenní kosti.
„Doktore, rychle odtamtud vypadněte!“ zakřičel plukovník, když si všiml, že vědec stále stojí na místě a velkou rychlostí se k němu blíží ne zrovna přátelské stvoření. Doktor se rozběhl směrem ke svým spolubojovníkům, ale nebyl dost rychlý. Nepřítel ho stále doháněl.

Tým v jumperu stoupal po přímce stále nahoru. Po asi minutě pomalého stoupání antická loď proletěla silovým polem a octla se ve vesmíru.
„Páni, je to vesmírná stanice,“ divil se pilot.
„Zaleťte blíž k planetě, rád bych provedl pár měření, mohlo je to přenést tam,“ požádal doktor Mráček. Třetí člen posádky, poručík Kavka, jen znuděně seděl na svém místě.
Od stanice se planeta o přibližné velikosti jako je Země zdála jen zahalená těžkými šedými mračny, ale při přiblížení a pomocí přístrojů bylo zřetelně poznat obrovské množství výbojů.
„Tady končíme, doktore. Tím nemám šanci proletět,“ řekl pilot.
„Rozumím. Ani na senzorech nic není. Myslím, že se můžeme vrátit k bráně,“
„Majore, tady poručík Kavka. Nic jsme nenašli. Vracíme se k bráně,“ ohlásil poručík. Jumper se dlouhým obloukem stočil zpět ke stanici a začal pomalu sestupovat k ostatním průzkumníkům.

„Doktore, k zemi,“ zakřičel na poslední chvíli plukovník. Naštěstí ho vědec poslechnul a zalehnul na břicho na špinavou podlahu. To ho zachránilo před Minotaurovým máchnutím obrovským válečným kladivem. Doktor Novák se přetočil na záda právě včas, aby viděl rychle se blížící se hlavici nepřítelovy zbraně. Najednou ho něco chytlo za límec a asi o metr a půl popotáhlo. Kladivo narazilo do podlahy, v místech kde ještě před vteřinou bylo doktorovo tělo, takovou silou, že v kamenné podlaze vytvořilo menší kráter. Minotaurus se nyní plně soustředil na bezbranného doktora a plukovníka Kobaina, který se ho snažil chránit. Toho využila kapitán Janíková, obešla nepřítele, uchopila svoji improvizovanou zbraň oběma rukama, napřáhla se a bodla. Špice kosti se svezla po hraně koženého brnění a zarazila se mu do levého boku. Minotaurus zařval a prázdnou rukou se po kapitánce ohnal. Ta stála naštěstí dost daleko ale i přes to uskočila o kus dozadu. Minotaurus se vzpamatoval a začal se připravovat k útoku na kapitána Janíkovou. Začal pochodovat směrem k ní a zároveň zvedal svoji zbraň k útoku. Kapitán stále ustupovala, ale stěna za ní se neúprosně blížila. Minotaurus znovu zařval bolestí a upustil svoje kladivo. Kostěná zbraň pronikla jeho lehkou zbrojí a zasekla se hluboko do jeho masa. Ve stejném okamžiku se s neuvěřitelnou rychlostí otočil a odmrštil plukovníka dobrých deset metrů daleko. Dopadl do hromady kostí. Jedna ze starých kostí se mu zabodla zezadu do spodní části hrudního koše a kus trčel zepředu ven. Plukovník sklonil hlavu, uviděl že z něj trčí kus kosti a upadl do bezvědomí. Tohoto souboje využila kapitán a znovu bodla minotaura do levého stehna. Minotaurus se skácel na všechny čtyři. Kapitán přešla vedle těžce oddechujícího polozvířete, sebrala jeho zbraň, s velkou námahou zvedla jeho těžkou zbraň a jediným úderem mu doslova rozdrtila krční páteř. Minotaurova mrtvola s rachotem dopadla na kamennou podlahu.

„Výborně,“ ozval se hluboký mužský hlas odněkud ze tmy.
„Porazili jste netvora,“ řekl druhý hlas.
„Zasloužíte odměnu,“ ozval se znovu první hlas, ale z jiného místa. Malou chvíli na to trojici zahalilo světlo a zmizeli někam pryč.

Plukovník Kobain se probudil na tvrdé podlaze, necítil žádnou bolest. Nahmatal místo kde bylo zranění. Našel jen potrhanou uniformu. Od stropu svítilo velmi ostré světlo, které ho na chvíli donutilo přivřít oči. Rozhlédl se kolem sebe. Kousek nalevo ležela kapitán Janíková o něco dál na pravé straně doktor Novák. Místnost byla poměrně malá. Podél dvou stěn stály počítačové terminály očividně antické výroby. U třetí zdi stály dva velké stroje, které jemně hučely a v poslední byly rozměrné dveře. Když se plukovník chystal probudit svoji podřízenou, přišly dvě zahalené postavy.
„Konečně jste se probudil,“ řekla jedna z postav.
„Vítejte v naší laboratoři,“ řekla druhá postava.
„A kdeže to vlastně jsme?“ zeptal se plukovník, postavil se a přešel ke kapitánce.
„Všude a nikde,“ odpověděla první postava.
„Pomáhá nám to zůstat skrytí před ostatními,“ dodala druhá postava. Plukovníkovi se podařilo probudit kapitána Janíkovou a ta se hned pohotově zeptala:
„Proč jste nás sem vzali?“
„Protože jste porazili netvora,“ odpověděla jedna z postav.
„Aby jste dostali svou odměnu,“ doplnila opět druhá. Plukovník zatím došel k doktorovi a snažil se ho probudit.
„Jakou odměnu? O čem to mluvíte? My jsme sem ani nechtěly,“ nechápala kapitán Janíková.
„Tak dobře, začneme od začátku,“ řekla první z posta:, „Jmenuji se Mínos.“
„A já jsem Tauros,“ doplnila druhá úplně stejná postava.
„Jsme to, čemu vy říkáte povznesení Antikové,“ řekl Mínos a zároveň s posledním slovem se plukovníkovy konečně povedlo probudit doktora Nováka.
„Vy jste Antikové?“ vložil se hned do hovoru doktor.
„Ano a nepřerušujte, ke všemu se dostaneme,“ řekl trochu výhružně Tauros a pokynul na Mínose aby pokračoval.
„Původně jsme se povznesly stejně jako většina z naší rasy, ale potom přišla pravidla. To se nám přirozeně nelíbilo a tak jsme hledaly způsob, jak se tomu vyhnout, nebo obejít. Kvůli Mirdinovi už jsme nemohly použit fázové posunutí. Dokonce jsme se kvůli tomu několikrát vrátily do naší původní formy a znovu se povznesly. Nakonec se nám to povedlo, přišli jsme na trochu odlišný způsob povznesení, který nám dovoloval se před ostatními alespoň načas schovat. Ale draze jsme za to zaplatili. Ztratily jsme podstatnou část našich schopností. Díky posledním z nich jsme vybudovali stanici s Hvězdnou bránou, jak jí vy říkáte, a labyrint dole na planetě. Když jsme pak zpozorovali trhlinu mezi vesmíry a plukovníka s doktorem Zelenkou jak skrz prošly, rozhodly jsme se jednat. Za cenu prozrazení můj bratr zmanipuloval zadávací program na vaší lodi,“ najednou se zasekl a jakoby se na chvíli zamyslel.
„Děje se něco?“ zeptal se plukovník.
„Jsou už blízko, musíte hned odejít,“ odpověděl Tauros.
„Užívejte své dary dobře. Spoléháme na vás, musíte svůj plán dotáhnout do konce a pak ještě dál. Jen tak zabráníte zkáze, která se stava ve vašem vesmíru“ podíval se Mínos na plukovníka a mávnutím ruky trojici přenesl zpět na stanici s bránou. Nikdo už na stanici nebyl a tak se plukovník rozhodl vrátit zpět na Zem. Doktor zadal adresu, brána se otevřela a hned jak se ustálil horizont událostí, všichni tři do něj vstoupili.

Velmi velmi zajímavé směřování příběhu jsem moc zvědav co bude dál.

dobrý příběh uvidíme jak se to vyvine

Co k tomu říct? Snad jen všechno má svůj důvod. Jo a je tu konečně první část odpovědi k tomu obrázku co jsem postoval dřív.

Nový svět

Na konci nově vyhlížející asfaltové silnice stálo v zemi zapuštěné starobylé antické zařízení. Po obou jeho stranách stály nové budovy, některé rozestavěné, některé před nedávnem dokončené. Nejblíž k levé straně brány byla přízemní budova s jediným oknem táhnoucím se téměř po celé její přední straně, za kterým se skrývalo centrum řízení provozu brány. Těsně za touto budovou pomalu rostla první vyšší budova. Na opačné straně silnice se nacházela přistávací plocha pro stroje s kolmým startem a pod ní podzemní garáž.

Čilý stavební ruch občas narušilo jen přistání nějakého stroje, nebo příchod nějakého týmu bránou. Každou aktivaci provázela naprosto totožná procedura. Ihned po ustálení horizontu událostí se aktivoval štít zabraňující průchodu nežádoucích návštěvníků. Po příjmu správného signálu se deaktivoval štít a prošel tým, který zamířil do další přízemní budovy v řadě ne levé straně brány sloužící jako zbrojnice.

Relativní klid základny narušila až neplánovaná aktivace brány. Základnou se okamžitě rozezněl poplach. K bráně se snad ze všech stran sbíhali po zuby ozbrojení vojáci. Horizont událostí se ustálil.
„Pozor, nelze aktivovat štít na horizontu událostí,“ ohlásil rozhlasem technik z řídícího centra brány. Někteří vojáci se na sebe nevěřícně podívali. Štít doposud pokaždé fungoval. Horizont událostí problikl. S přibývajícím časem se nervozita v řadách obranných jednotek exponenciálně zvyšovala. Horizont událostí znovu problikl a hned na to z červí díry vyšly tři postavy v uniformách českých vojenských jednotek. Všechny hlavně okamžitě mířily na příchozí.
„Ruce vzhůru!“ zařval velitel.

„Doktore? Určitě jste zadal adresu na Zemi?“ zeptal plukovník Kobain.
„Ano jsem si jistý.“
„No, mně to tak nepřipadá,“ vložila se do diskuse kapitán Janíková.
„Jak dlouho říkali ti antici že jsme byly mimo?“ ptal se doktor Novák.
„Neříkali, doktore,“ odpověděl plk. Kobain s rukama stále nahoře.
„Nestřílejte, jsou to naši,“ ozval se hlas z řídícího centra.
„Známý hlas,“ řekl spokojeně plukovník a dal ruce dolu.
Během chvíle vyběhl doktor Zelenka spolu s majorem Wagnerem provizorním vchodem.
„Plukovníku, pokud jste to vy, byly jste nezvěstní téměř dva roky. Teď nebude klást odpor a necháte se odvést do cely, kde zůstanete než potvrdíme, že nejste nebezpeční,“ nakázal major a ukázal na šestici vojáků, kteří vždy ve dvojici vzali jednoho z příchozích a odvedli je směrem ke stále provizorním celám.

Třetí den od uvěznění
„No tak mi alespoň řekněte jaké je datum, vojíne,“ snažil se zjistit už nejmíň po desáté plukovník Kobain.
„Je mi líto pane, nesmím vám říct vůbec nic, dokud…“
Mladého vojína přerušil příchod majora Wagnera a doktora Zelenky.
„Marku, našli jsme v tvojí DNA jisté nesrovnalosti. Podle našich lékařů nejsi člověk, podle toho co si pamatuju z naší reality bych řekl že jsi teď víc Antik než člověk,“ pokusil se vysvětlit situaci Vašek.
„A co doktor Novák a kapitán?“
„To samé jako u tebe, téměř polovina DNA byla přepsána,“ odpověděl doktor.
„Proto musíte pochopit, že vás nemůžeme pustit,“ dokresloval situaci major Wagner: „Nicméně, přesuneme vás do pohodlnějšího ubytování tady na základně. Z toho co jsem pochopil ze spisů tady doktora Zelenky je šance, že se u vás dříve nebo později projeví nějaká nebo nějaké schopnosti které by vám umožnili útěk. Takže zatím budete nadále pod stálým dozorem a bez povolení nebudete opouštět vaši novou ubikaci.“
„Doufám, že mi konečně někdo vysvětlí, co se tady stalo.“
„Jasně Marku, mám to tady nachystané,“ zamával doktor Zelenka tlustou složkou, co měl u sebe.
Hned na to přišla eskorta, odemkla všechny tři cely a vyvedla všechny tři skoro antiky na denní světlo.

Přízemní budova s celami se nacházela v severovýchodním cípu základny, téměř až na jejím okraji. Celá skupina, šest vojáků s antickými zbraněmi, doktor Zelenka, major Wagner, kapitán Janíková, doktor Novák a plukovník Kobain, se vycházkovým tempem vydala podél severního okraje základny směrem k čerstvě dokončeným ubytovnám. Po cestě míjely jedno staveniště vedle druhého, a kde nebylo staveniště, stály stany sloužící od ubytování přes několik ošetřovat až po část laboratoří. Ubytovny byly šedivé dvoupatrové železobetonové budovy. Skupina nyní již bez majora Wagnera, který se cestou oddělil aby se mohl věnovat dalším svým povinnostem, vešla do třetí budovy od hranice základny. Všem třem byly přiděleny pokoje v patře, hned vedle sebe. Před každými z nich stála dvoučlenná hlídka dvacet čtyři hodin denně. Každý pokoj byl vybaven stejnou malou koupelnou, stejnou postelí, stolkem s židlí a notebookem připojeným k místní síti. Jediná další věc v pokoji byla skříň s čistou uniformou.

O pár hodin později se všichni tři sešli s doktorem Zelenkou v největší místnosti na patře, která v budoucnu bude sloužit jako společenská. Prozatím v ní byly jen dva velké stoly a kolem nich osm obyčejných dřevěných židlí. Doktor Zelenka seděl v čele stolu přímo proti dveřím. Trojce příchozích se usadila vedle sebe po jeho levé straně. Vašek si otevřel složku a začal: „Stalo se toho opravdu hodně co jste byly pryč. Začal bych teda tím co se stalo asi tři dny po tom co jsme zrušili pátrání,“ na chvíli se odmlčel, otočil si stránku a pokračoval: „5.9.1999 nám ministerstvo obrany dalo povolení k vybudování malé stále základny pro bránu, trénování boje s mimozemskými zbraněmi a výzkum zařízení z vraku aurory a samozřejmě později dalších mimozemských technologií. Všechno šlo hodně dobře, někdo na ministerstvu viděl potenciál toho co jsme tady začali dělat a pumpoval do nás neuvěřitelné množství peněz. Zhruba o měsíc později se zástupci USA nechali slyšet, že by takové technologie neměly patřit do rukou tak malého a primitivního státu jako je Česká republika. Tím naštvali nejen nás, ale i spoustu dalších, hlavně evropských států. Najednou se svět začal rozdělovat na tři skupiny. Jedna sympatizovala s USA, k nim patřilo Rusko, Kanada, Japonsko a pár dalších menších států. Na naši stranu se přidala většina evropských států, kromě Španělska, Švýcarska a části východní Evropy. Poslední skupina, dá-li se tomu tak říkat, zůstávala neutrální a vyčkávala co se bude dít. Sem patřila v podstatě celá Asie, Afrika a Austrálie.
11.10.1999 se na nás Američané pokusili o preventivní úder. Díky bohu netušili o našem úspěchu při výcviku pilotů jumperů. Na druhou stranu jsme my netušili, že se jim povedlo ukrást a upravit pět Alkešů.“
Doktor Zelenka se na chvíli odmlčel, podal každému z přítomných podal papír s popisem vlastností amerických lodí.
„Doktore, kolik máme momentálně provozuschopných jumperů?“ zeptala se kapitán Janíková.
„Celkem jich bylo na auroře sto deset. Při dopadu jich bylo sedmdesát devět nenávratně zničeno a dvacet šest poškozeno. Pět jsme jich mohli používat od začátku, ale měli jsme jen dva lidi, kteří byli schopni jumpery pilotovat. Momentálně máme jedenáct funkčních jumperů a deset vycvičených posádek,“ podal doktor vyčerpávající odpověď.
„Takže vrak zničily?“ položil dotaz doktor Novák.
„Zničili celou přední část než se je povedlo zlikvidovat,“ odpověděl doktor a když nikdo neměl další otázku tak pokračoval ve výčtu událostí: „Pár dní se Američané snažili útok hodit snad na všechny státy, které s nimi nesympatyzovaly. Vzdali to když jsme ze zničených alkeshů vytáhli jejich vojáky. Všechno se vyhrotilo přibližně před rokem, když se americké síly vylodili na západním pobřeží Francie u měst Brest, La Rochelle a Bordeaux.“
Všichni přítomní jen nevěřícně vyvalili oči.
„To se je ani nikdo nepokusil zastavit?“ vysypal ze se otázku plukovník.
„Nikdo neměl čas, zamaskovaní připluli až k pobřeží, než se tam kdokoliv dostal měli postavené předmostí a postupovali do vnitrozemí.“
„A co jumpery? I když by byly jen dva, nadělaly by dost škod na to aby si vylodění rozmyslely,“ nechápala neaktivitu českých vojáků kapitán Janíková.
„Nemělo by to smysl, byly by proti obrovské přesile z letadlových lodí,“ předběhl doktora Zelenku, plukovník Kobain.
„Přesně tak plukovníku, navíc od východu se přidalo k útoku Rusko. Během půl roku se fronta přesunula až přibližně do kruhu o průměru přibližně 200 kilometrů kolem Brna. A než se zeptáte, stále se drží na stejném místě. Díky jumperům a další antické technice se blíž zatím neodváží.“
„To snad není možný, jak se jim proboha povedlo dobít celou Evropu do půl roku?“ nechtěl plukovník Kobain uvěřit aktuální situaci.
„Mají energetické zbraně. Inspirovali se u goauldů. Stejná technologie jako u tyčových zbraní, jen v jiném obalu. Vypadají jako M4ka, jen zakončení hlavně je trochu jako otevřená tyčová zbraň. Vystřelují malé energetické pulsy s velkou kadencí. Navíc mají štíty a tuny dalších věcí,“ vysvětlil doktor Zelenka.
„Pořád to nechápu, v naší realitě přece neměli vůbec nic. Žádné energetické zbraně, žádné ukradené lodě, vůbec nic. Touhle dobou sotva začínali s prvními pokusy s naquadahovým generátorem,“ pokoušel se plukovník Kobain pochopit Americký pokrok.
„Tak to nemám tušení, zdá se že všechny jejich nové technologie vychází z těch goualdských, tak se nabízí hned několik možností, ale zatím neexistuje způsob jak si je ověřit,“ odpověděl doktor Zelenka.
„Zní to jako že jsme pěkně v prdeli. Co vůbec máme na obranu, kromě jumperů?“ položil další otázku plukovník.
„Dali jsme dohromady dva štítové emitory, ale nemáme je čím napájet a vlastně ani nevíme jestli fungují. Veškerou energii co máme, používáme na pokrytí spotřeby civilních obyvatel a těch pár firem co nám zbyli. Dál máme dvacet antických pěchotních brnění, devadesát osm pušek a sto dvacet tři menších zbraní. Problém je s ATA genem. Zatím se nám ho nepovedlo syntetizovat a nemáme tak dost lidí schopných je používat. Na frontě je jen patnáct lidí vyzbrojených antickými technologiemi. A nakonec máme rozestavěnou loď, ale momentálně to jde dost pomalu, současný tempem ji dostavíme tak za tři nebo čtyři roky. Máme nedostatek skoro všeho co tě napadne a teď mám na mysli i věci jako jídlo nebo vodu. Navíc civilní obyvatelstvo je na tom dost bledě, cokoliv se nám pro povede získat nebo opravit je hned zničené nebo ukradené.“
„Moc toho není, alespoň máme bránu. Ta nám dává nějaké možnosti, nebo ne?“ ptal se doktor Novák a vzápětí dodal: „Tak mě napadá, jak je možné, že provoz naší brány nekoliduje stou americkou?“
„Američani ji přestali používat potom co se jejich týmy začaly vracet naší bránou. Teď používají na mimozemské cesty alkeše a goualdské nákladní lodě.“
„Kolik jich vlastně mají?“ chtěla vědět Kapitán Janíková.
„To se taky neví, snažíme se monitorovat odlety a přílety, ale je to těžké. Nemáme pořádný senzorový systém a satelity na které se dalo připojit jsou už zničené,“ dostalo se jí odpovědi od doktora Zelenky.
„Myslím, že je čas zvrátit rovnováhu sil,“ promluvil plukovník Kobain.
„Jak to myslíš?“ ptal se pohotově doktor Zelenka.
„Asi už mi došlo co ti dva Antici myslely tím darem,“ řekl plukovník a podíval se na své dva kolegy, kteří už to taky pochopili.
„Pane, máte na mysli Aurelii?“ zeptala se kapitán Janíková.
„Přesně tak, mohla by vyřešit všechny naše problémy,“ potvrdil plukovník Kobain.
„Kdo je Aurelia?“ nechápal doktor Zelenka.
„Ne kdo, ale co. Je to antické město, ani zdaleka se nevyrovná Atlantidě a jí podobným, ale má všechno co budeme potřebovat,“ tvářil se spokojeně plukovník.
„Jen takový hloupí dotaz. Jak se tam dostaneme? Aurelia nemá bránu,“ zapojil se do diskuse doktor Novák, který si už nějakou chvíli něco kreslil na nepotištěnou stranu papíru s informacemi o amerických alkeších.
„To nechte na mě. Vašku, budeme potřebovat povolení pro cestu mimo planetu,“ vymyslel plukovník Kobain nový plán.

Takže? Jedeme dál? Přitvrdíme?

dobrý, jen tak dál

Tak to je hodně hustý, klidně přitvrď ještě více je to hodně zajímavé.

Díky za komentáře, co můžu slíbit jsou nové originální technologie a pár nápadů, které jsou alespoň co já vím dost originální. A taky brzy přibudou vesmírné lodě, některé velmi známé, ikdyž trochu upravené a potom spousta originálních, včetně obrázků jak si je představuju. A jak jste si mohli odvodit ze seznamu dílů, taky přijde na řadu válka, jistě už někteří tuší kdo bude hlavní záporák, některé indicie už v textu jsou. Jinak by se mi hodil nějaký "beta" reader na prodiskutování pár dost kontroverzních věcí, jen jestli to není přehnané. Kdo by měl zájem, tak mi hoďte SZ.

pškný. jen tak dál.
aspon to neni vykradený z jinejch povídek, jako ta co sem čet naposled.

Tak teď trošku kratší část, nicméně velmi důležitá pro další směřování přiběhu.


Část 6. - Tokrové

Na bráně v poušti se ustál horizont událostí, ze kterého vzápětí vyletěla jedna malá loď antické
konstrukce. Loďka si to zamířila do vrchních vrstev atmosféry, aby měla její posádka přehled o co
největší části planety.
„Spouštím hloubkový průzkum,“ oznámila kapitán Janíková ze sedadla kopilota a pokračovala v
rozhovoru: „Proč s námi vůbec neletí i doktor Novák?“
„Říkal něco o emitorech štítů z aurory, nějak jsem těm jeho technoblábolům nerozuměl,“ odpověděl
plukovník Kobain z místa pilota.
„Pokud by alespoň ty dva zprovoznil, byl by to rozhodně krok vpřed.“
„To ano kapitáne, ale ikdyž se mu to povede tak je stejně nebudeme mít čím napájet.“
„Myslíte, že ani jeden generátor nebude použitelný?“ ptala se kapitán, ale odpovědi se nedočkala,
protože systémy jumperu ohlásily objevení obrovské podzemní stavby a vzápětí se ozvala
komunikace.
„Zachytili jsme váš sken, prosím sdělte své úmysly,“ ozval se jeden z tokrů, když jim došlo že byl jejich
úkryt prozrazen.
„Tady plukovník Kobain, ze Země. Přišli jsme sem hledat spojence a obchodní partnery. Máme hodně
co nabídnout.“
„Dobrá, posílám vám souřadnice pro přistání. Budeme jednat na povrchu z očí do očí,“ navrhl tokra.
„To šlo dobře, čekal jsem že to budou víc zdržovat,“ prohlásil plukovník když obdržel koordináty místa
přistání.
„Mám pocit, že jsou jen zvědavý na technologii, která je dokázala odhalit i takhle hluboko pod
povrchem,“ řekl kapitán Janíková.
„Snad nám půjde vyjednávání rychle. Vy kapitáne pro jistotu zůstanete v jumperu a budete
v pohotovosti kdyby se něco zvrtlo. Svobodník Daněk vám bude dělat společnost, ostatní půjdou se
mnou,“ vydal plukovník rozkazy těsně před přistáním. Loď zvířila jen úplné minimum prachu a
lehounce dosedla na čerstvě navátý písek. Zároveň s přistáním se aktivovaly kruhy, ve kterých se
zhmotnila šestice tokrů v pískově zbarvených uniformách.
„Vítám vás na Vorashi. Jmenuji se Thellas, byl jsem pověřen vést s vámi prvotní jednání,“ přivítal
tokra větší část posádky jumperu, když se k sobě obě skupiny dostatečně přiblížily.
„Já jsem plukovník Marek Kobain,“ představil se znovu.
„Tak k věci, co přesně jste nám přišli nabídnout?“ ptal se bez otálení tokra.
„Znovuzrození vaší rasy,“ řekl bez okolků plukovník.

„Co tím myslíte?“ nechápal tokra.
„Vím, kde je vaše královna.“
„Naše královna se ztratila před více než dvěma tisíci lety. Všichni tok'rové věří, že je mrtvá. Pokud
nemáte důkaz, nikdo, včetně mě, vám neuvěří.“
Plukovník Kobain se podíval na hodinky: „pokud šlo všechno podle plánu, měla by být ve své kanopě
na cestě na naší základnu Zemi. Za hodinu očekáváme spojení s velitelstvím, určitě vám poskytnou
důkazů kolik budete chtít.“
„Dobrá, předpokládejme, že bych vám věřil, co požadujete na oplátku?“ zjišťoval stále nedůvěřivě
tokra Thellas.
„Loď schopnou cesty hyperprostorem,“ vznesl jednoduchý požadavek plukovník. Na Thellasově tváři
se objevilo ještě větší zmatení.
„Myslím, že rada bude souhlasit se zapůjčením jednoho Teltaku, ovšem jen pokud mluvíte pravdu a
Egerie skutečně žije,“ odpověděl Thellas.
Než uplynula hodina, měli obě delegace co probírat. Tok’rové zjišťovali jak lidé přišli k tak pokročilé
technologii a jak je tady na Vorashi našli. Kapitán Janíková se zase vyptávala na život v tokerském
podzemí a jak zvládají budovat takové tunely s tak malým množstvím lidí. Kupodivu byly tok’rové
docela sdílní co se jejich a goauldské technologie týká a poměrně dost toho lidem ukázali.
Hodina uplynula jako voda a Thellas s plukovníkem Kobainem a dvěma Tok’ry z jejich rady už čekali v
jumperu až se aktivuje brána a naváže se spojení se Zemí, což se také stalo a okamžik po ustálení
horizontu událostí se na obrazovce objevila tvář pozemského komunikačního důstojníka.
“Plukovníku Kobaine, naše mise byla úspěšná, průzkumný tým navázal kontakt s civilizací na Pangaru.
Přesně podle instrukcí vyzvedli kanopu se stále živou královnou. Nebyla v příliš dobrém stavu a tak
byla přemístěna do nádrže s vyživujícím roztokem a každou minutou se lepší,” na obrazovce se
přepnul záběr do místnosti se spoustou lékařských přístrojů, kterým dominovala nádrž se
symbiontem.
“Zdá se, že mluvíte pravdu, jakmile si ověříme že je to opravdu naše královna, tak vám tu loď dáme
darem,” prohlásil jeden ze zástupců tokerské nejvyšší rady a pokračoval: “ pokud dovolíte, pošlu s
vámi na vaši planetu tři naše vědce, kteří prozkoumají pravdivost vašich tvrzení.”
“Jistě, počítali jsme s tím,” řekl pohotově plukovník Kobain a zároveň se podíval směrem na display
kde už byla znovu hlava komunikačního důstojníka.
“Tady jsme na delegaci připravení,”prohlásil, podíval se kamsi napravo od sebe a dodal: “ do dvaceti
minut vás očekáváme, Země konec,” a s tím se brána uzavřela.
“Thellasy, vážení radní, zavolejte prosím vaše vědce, ať můžeme letět. Tlačí nás totiž čas,” snažil se
plukovník popohnat tokry.
“Jistě plukovníku, ihned budou připraveni. Takovou naději na vybudování celé civilizace Tokrů jsme
snad ještě neměli. Je i v našem zájmu spěchat,” odpověděl jeden z radních a otočil se k odchodu.
Během pěti minut se několikrát aktivovali kruhy a tok’rové si do malé antické loďky přinesli několik
přepravek s vybavením. Při poslední aktivaci kruhů se zhmotnila trojce vědců, kteří ihned nastoupili
do jumperu.

Ještě než se zavřely dveře jumperu, měla už kapitán Janíková zadanou adresu Země a vysílala kód
potřebný k průchodu štítem chránícím bránu. Jakmile obdržela potvrzení, proletěla antické loď zpět
na Zemi, kde zaparkovala na přiřazeném místě.
Plukovník Kobain z místa pilota zadal příkaz k otevření zadních dveří antické lodičky a potom nechal
jumper přejít do úsporného parkovacího módu. Venku se mezitím připravili představitelé českého
státu, mezi nimi i premiér a nejvyšší velení armády. Po krátkém uvítání se byla tokrům nabídnuta
pomoc s jejich vybavením a bez dalšího zdržování se celá delegace vydala do laboratoří k tokerské
královně.
Přibližně v půlce cesty se Marek s kapitánkou Janíkovou se svým doprovodem oddělili aby se šli
připravit na další misi, která jim měla zajistit plnou důvěru lidí a svobodu, kterou potřebovali aby
mohli lidstvo rychleji postrkovat kupředu.
V laboratoři se tokrové dali ihned do práce, vylepšili roztok ve kterém plavala Egerie aby pro ni byl
přirozenější a hned na to se dali do skenování a porovnávání dat s jejich údaji, občas odebrali nějaký
vzorek tekutiny od symbionta v nádrži, občas přidali další složku do roztoku, ale většinou pracovali na
svých přístrojích, co si sebou přivezli. Přibližně po dvou hodinách vedoucí tokerský vědec požádal o
spojení bránou na Vorash.
Brána se vytočila a v komunikační místnosti se na obrazovce objevila tvář známého tok'ry.
“Všechny údaje souhlasí, je to naše královna.” řekl tokerský vědec.
“Výborně, “ neskrýval své nadšení Thellas a stejně tak tokerstká rada, které byla vidět za ním: “lidé
mají svůj teltak připravený tady na Vorashi, rada mezitím bude jednat jak postupovat dále, ty se
zatím starej o královnu tak jak zasluhuje.”
Po té obrazovka potemněla a brána se uzavřela.
Zanedlouho byla už Hvězdné brány připravena šestičlená skupina vojáků, kteří měli na Vorashi
vyzvednout loď. Jakmile se ustálil horizont událostí, všech šest jich prošlo a brána se zase
deaktivovala.

dobrý díl