SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe

S matinkou si Ace a Gavin užijí dost legrace

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
16. Rinye

Ace a Gavin se podívali na pádící zvířata a pak jeden na druhého. Narovnali se, oba schovali nože a Gavin mávl rukou někam za jejich záda.
„To jsou zratagy. Tudy,“ řekl krátce.
Rozběhli se lesem z mírného kopce. Zvířata zvaná zratagy je pronásledovala tak dlouho, dokud jim cestu nepřeťala prudká a široká řeka. Nebyla moc hluboká, muži ji přebrodili celkem snadno, ale zratagy se přes ni nedostaly. Prvních pár řad se utopilo v marné snaze přeplavat, ostatní lezly jedna přes druhou, aby se vrátily zpátky na břeh.
Gavin prudce oddechoval po dlouhém běhu. Stál čelem k řece a sledoval zratagy pobíhající po protějším břehu. Věděl, že půl dne cesty na obě strany není žádný mělčí brod, který by mohly použít.
Ace se původně ihned rozběhl do lesa, ale pak se vrátil ke Gavinovi. Prohlédl si rychlý proud a zvířata přešlapující na jeho hraně.
Jedno z nich se vztyčilo na zadní a zadívalo se na muže se stejným výrazem, se kterým si je prohlíželi oni. Trvalo dlouho, než znovu kleslo na všechny čtyři.
Jako na povel se zratagy otočily a rozprchly se po lese.
Gavin tiše vydechl.
„Na jak dlouho bude klid?“ zeptal se Ace. Očima stále prohledával okolí v očekávání dalšího útoku.
Gavin pokrčil rameny. Netušil, jak dlouho vydrží matce Gillanderové zlost. Mohl jenom odhadovat kolik desítek nebo stovek dnů bude plakat nad ztrátou dětí a vzteky ničit vše, co jí přijde do cesty.
„Odpočiň si,“ řekl mu Ace, když zašli trochu dál do lesa a mezi skály. „Budu hlídat.“ Na Gavinův tázavý pohled pokrčil rameny. „Neusnul bych. Musím přemýšlet.“ Opřel se o strom a zadíval se do dálky. Myšlenky se mu točily kolem ztráty paměti Andoriel a cesty zpět na jeho loď.
Gavin se uložil pod nejbližší keř a zavřel oči.
.....................................................................................................................

Byla jsem na cestě deset dní. Jedlé zásoby z mého opasku zmizely a bylo těžké najít něco přiměřeně poživatelného. Vody jsem měla dost. Úzké potůčky se vlévaly do široké ale mělké řeky a já se držela jejich břehů. S pevnou stravou to bylo horší. Na lov jsem nebyla dost hbitá. Jedla jsem, co jsem v noci posbírala na okrajích polí. Rychle se blížila doba, kdy budu muset do některé z vesnic. Začala jsem přemýšlet, co z věcí, které jsem měla u sebe, bych mohla vyměnit za jídlo.
Navečer dvanáctého dne jsem se už sotva držela na nohou. Stála jsem opřená o zadní stěnu posledního domu osady a poslouchala neobvyklý šum hlasů z návsi. S tichým heknutím jsem se narovnala a šla se podívat, co se děje. Doufala jsem, že se ztratím v davu.
Žádný dav se nekonal. Na návsi postávalo pár místních a největší hluk dělala skupinka asi šesti lidí, kteří očividně do vesnice nepatřili. Nahlas se dohadovali, mávali rukama kolem sebe a na zem rozprostírali barevné látky.
Sledovala jsem je skrytá v nejhlubším stínu, který jsem našla u vozu naloženého senem. Zatím marně jsem se rozhlížela po místě, kde bych mohla požádat o něco k jídlu.
Nové zvuky mě přinutily zadívat se do středu návsi. Šestice lidí byla rozsazená na látkách a v rukou držela cosi, co jsem odhadla na hudební nástroje. Ještě nějakou dobu se ozývaly nesourodé tóny, a pak se z nich rozpletla jednoduchá houpavá melodie. Čtyři muži nepřestávali hrát, dvě ženy se zvedly a pomalu se pohybovaly v rytmu hudby.
Obyvatelé vesnice se začali shromažďovat a někteří z nich pokládali na okraj barevných látek potraviny.
Nasucho jsem polkla. Pokud vesničanům stačí takový tanec, mohla bych snad i já... Váhavě jsem se zvedla a došla k rozprostřeným látkám v místě, kde nikdo z místních nestál. Jeden z mužů se na mě podíval. Důkladně si mě prohlédl a pak kývl.
Se srdcem tlukoucím až v krku jsem dvěma kroky stanula na látce. Zvedla jsem ruce nad hlavu a zatočila se. Rozpažila jsem s dlaněmi vzhůru a pohnula rameny střídavě dopředu a vzad. Zakroužila jsem zápěstím a udělala pár drobných krůčků stranou. Pokračovala jsem podobně dál a kromě hudby přestala vnímat okolí. Na okraji plochy určené k produkci se objevily další potraviny, soudek s nějakou tekutinou a dokonce i poskládané obnošené šaty.
Hudba skončila vysokým dlouhým tónem. Složila jsem se k zemi a zůstala sedět se skloněnou hlavou. Dotyk na rameni mě přinutil vzhlédnout. Nejstarší z hráčů se nade mnou skláněl a zblízka se mi díval do obličeje.
„Kdo jsi?“ zeptal se, když si mě prohlédl.
„Nevím,“ potřásla jsem hlavou. „Probudila jsem se v lese kus odtud. Nepamatuju si nic, co předcházelo. Ani svoje jméno.“ Poslední slova jsem už jenom šeptala. Cítila jsem se zahanbeně, i když jsem nevěděla proč.
„Tvůj tanec se líbil,“ řekl muž, když ještě jednou přejel očima dary od vesničanů. „Jestli nevíš kam jít, můžeš nějaký čas zůstat s námi. Deza a Trein se naučí to, co umíš ty. A až budeš chtít, můžeš zase odejít.“
Cítila jsem, jak se mi v koutcích očí sbírají slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala. „Děkuju,“ řekla jsem s úlevou. Bylo příjemné být mezi lidmi, kteří se netváří, že mě znají lépe, než já sama sebe. Oči se mi stále točily k hromádce jídla.
Muž si všiml mého pohledu a usmál se. Na jeho pokyn ostatní ze skupiny posbírali přinesené věci a roztřídili je podle druhu. Došel k nim a každému určil jeho díl.
Nehnula jsem se z místa, kde jsem seděla, a snažila jsem se nezírat na jídlo mizící ve vacích muzikantů i tanečnic. Raději jsem se zadívala přes slaměné střechy k modrým listům lesa a zelenkavé obloze. Na okamžik se mi barvy pomíchaly a vyměnily si místa. Obloha zářila modří a sunuly se po ní bílé nadýchané chuchvalce. Sytá zeleň lesa mě zmátla tak, že jsem se raději zadívala k zemi.
„Tady,“ ozvalo se nade mnou. Muž, který mi nabídl zůstat, mi podával šaty a trochu jídla. Sedl si ke mně a sledoval, jak jsem se s chutí zakousla do obilné placky. Počkal, až jsem zase začala vnímat i něco jiného než kroutící se žaludek, a pokračoval v hovoru: „Říkají mi Grery. Další jména ti zatím říkat nebudu. Poznáš je sama.“
„Trein a – Diva?“ zamumlala jsem mezi sousty.
„Deza,“ opravil mě klidně a podíval se po světlovlasé tanečnici. Právě šla okolo a hodila po mně mírně opovržlivým pohledem.
„Měla by ses převléknout,“ kývl Grery hlavou k hromádce šatů. „Toto je sice vhodné k cestování, ale ženy obvykle nosí sukně, ne kalhoty. I na tanec to bude vhodnější.“
Chtěla jsem znovu pokrčit rameny, ale zarazila jsem se. Bez vyptávání mě vzali mezi sebe, jen proto, že poznali, jak moc to potřebuju. Nemám právo se nepřizpůsobit místním zvykům. Třeba jsou to i moje zvyky, třebaže o tom zatím nic nevím. Přikývla jsem, odložila kousek ovoce, který jsem ještě ani nenakousla a rozhlédla se, kde by bylo převlékání nejvhodnější.
„Za chvíli odjíždíme,“ zarazil mě Grery. „Nemají tady tolik pro cizí, abychom se mohli zdržet déle. Zatím si dej svoje věci na vůz,“ kývl k jednoduché dřevěné konstrukci na dvou kolech.
Sbalila jsem šaty do uzlíku a uložila je na vůz.
Netrvalo dlouho a vydali jsme se na cestu. V tažení vozu se všichni spravedlivě střídali. Nebyl těžký, ale nezpevněné cesty byly samý výmol, kořen a kamení.
Večer se snesl rychle. Zastavili jsme mezi vysokými žlutými kmeny a všichni se chystali k odpočinku.
Stáhla jsem z vozu svůj raneček, rozklepala šaty a přehodila je přes nízkou větev. Pokud se do nich mám další den převléknout, neměly by být pomačkané víc, než je nutné.
Grery mě nenápadně pozoroval. Alespoň on si zřejmě myslel, že je jeho sledování nenápadné. Věděla jsem o něm od prvního pohledu, který na mě po zastavení upřel, ale nedala jsem na sobě nic znát. Měl právo vědět o mě co nejvíc a já mu nic říct nemohla. Paměť měla ještě pořád dovolenou.
Pokud jsem mohla pozorovat já, společnost, ve které jsem se ocitla, nebyla nijak zvlášť soudržná. Každý se usadil nebo uložil tak, aby měl kolem sebe dostatečný osobní prostor. Až na pokyn Greryho se muži sesedli do kruhu a pod jeho vedením začali zkoušet nové hudební číslo.
Usadila jsem se opodál a s potěšením trhala kousky placky, která mi zůstala z přídělu.
Deza se nade mnou zastavila s rukama v bok. Sklonila hlavu ke straně, až se jí vlasy zlaté až do platinova (kde jsem přišla k takovému výrazu?) svezly přes rameno, a důkladně si mě prohlédla světle šedýma očima.
„Mám se otočit?“ navrhla jsem podrážděně.
„Ne,“ odpověděla mi klidně Trein. Objevila se vedle Dezy a natáhla ke mně ruku. „Vstávej a ukaž nám ještě jednou, co jsi dělala ve vsi.“
Přijala jsem její ruku a ve stoje si rozepnula sponu u krku. Plášť se složil na zem za mnou a zůstal tam. Napadlo mě, že tak budou obě ženy mé pohyby lépe vidět. Zaposlouchala jsem se do vznikající melodie, párkrát se jenom zhoupla v jejím rytmu a pak už jsem nechala tělo, ať dělá, co umí.
„To pro dnešek stačí,“ ukončil zkoušku Grery.
Vyčerpaně jsem se svezla k zemi. Netušila jsem, jak dlouho hra trvala, ale rozhodně mě unavila. „Pomohlo to?“ zeptala jsem se žen. Deza prošla nevšímavě kolem. Trein se také nezastavila, ale alespoň se ohlédla.
„Ano,“ utrousila.
Bylo to krátké a strohé.
Opět jsem na sobě cítila Greryho pohled a začala přemýšlet, co vlastně znamená. Znovu jsem se postavila a přešla místo, odkud na mě všichni dobře viděli. Nechtělo se mi. Strašně se mi nechtělo něco říkat tolika lidem najednou, ale zřejmě byl nejvyšší čas.
„Děkuji vám, že jste mě vzali mezi sebe, i když jste nevěděli, kdo jsem. Ani já to nevím. Probudila jsem se před pár dny v lese bez jediné vzpomínky na to, kdo jsem. Až do tohoto odpoledne jsem bloudila úplně ztracená. Pak jsem zaslechla vaši hru a přišla za vámi. Prosím, vyberte sami jméno, kterým mi budete říkat. Ráda ho ponesu.“
Grery vážně pokýval hlavou a také se zvedl. Přejel očima po ostatních a počkal, až každý krátce přikývne, pak se otočil ke mně.
„Dáme ti jméno. Nebude to navždy, protože si za čas vzpomeneš na své pravé, ale pro nás od této doby už navždy budeš – Rinye. Vítáme tě.“
Došel ke mně, vzal mě za ramena a obřadně mě políbil na tvář. „Jsem Grery.“
„Těší mě, Grery,“ zakoktala jsem. Tak rychlé rozhodnutí o jménu jsem nečekala. Napadlo mě, jestli si ho zapamatuji.
Po Grerym přišly obě ženy. Přestože jsem jejich jména už znala, představily se stejně oficiálně jako Grery a obě mi řekly mým novým jménem – Rinye. Ještě párkrát a snad ho nezapomenu, napadlo mě.
Další tři muzikanti přišli na řadu jako poslední. Jejich jména jsem si zapamatovala, ale s určením, který je který, jsem měla trochu problém. Okto, Valerian a Rehis mi splývali. Jeden měl světlejší vlasy a jiný měl na rozdíl od těch modrookých oči hnědé. Jenže který?

Další den ráno jsme byli zase na cestě. Trein povytáhla obočí, když jsem se šaty přes ruku zmizela ve směru, kde jsem slyšela šum potoka. Můj návrat už prošel bez povšimnutí. Hnědé šaty s béžovými vsadkami mi byly trochu volnější, ale byla jsem ráda, že jsem se do nich nasoukala a nad celkovým dojmem jsem jenom pokrčila rameny. Jediné nepohodlí mi způsobovala jejich délka. Při mírném stoupání jsem si musela sukni přidržovat, abych o ni nezakopla. Pás se zavěšenými drobnostmi jsem si sepnula přes šaty a na ramena pověsila plášť.
Uzlík mých věcí trochu změnil tvar. Splaskl. Jídla mi moc nezbylo.
Cesta do další vesnice nám trvala dva dny. Místní obyvatelé s propadlými tvářemi míjeli náš tábor bez povšimnutí. Jejich chudoba byla moc velká, aby měli na to se s někým dělit. Po hodině hraní se Grery zvedl a dal pokyny k dalšímu pochodu.
Skládala jsem barevné hadříky a ukládala je na vůz, když mě za sukni zatahal malý chlapec. V neuvěřitelně špinavé tvářičce mu oči svítily jasnou modří.
„Nemáš sůl?“ zeptal se pisklavým hláskem.
„Sůl?“ byla jsem trochu zmatená. „To nevím.“ Bezděky jsem přejela rukama po váčcích u pasu. Dlaň se mi zastavila na tom nejtěžším. „Počkej,“ zarazila jsem chlapce, který už byl na odchodu. Povolila jsem tkanici a sáhla do váčku. „Něco mám,“ usmála jsem se na něj a podala mu jeden z bílých válců, které jsem už několikrát chtěla pro jejich tíhu nechat v lese.
„Říkají mi Rinye,“ pokoušela jsem se o přátelský rozhovor. „Jak říkají tobě?“
„Att,“ odpověděl automaticky. Nedůvěřivě se na mě díval, vzal kus soli a olízl ho. Pak mu zmizel za rozedranou košilí tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Oči měl veliké tak, že mu zabraly skoro celý obličej. Otočil se a rozběhl se pryč.
„Těšilo mě, Atte.“ Pokrčila jsem rameny nad jeho útěkem a vykročila za vozem, který se zatím díky síle dvou z mladších mužů dal do pohybu.

........................................................................

„Potřebujeme odpočinek,“ sykl Ace. Už několik dní byli na útěku před zlostí staré Gillanderky. Za tu dobu neměli klid víc jak dvě hodiny. Gavin se únavou sotva držel na nohou. Ace ho táhl za sebou a hledal bezpečná místa, kde by si mohli odpočinout.
Stáli na vrcholu holého táhlého kopce, odkud měli dobrý rozhled na všechny strany.
Wraith se narovnal a zamyšleně přejel očima rychlý proud široké řeky. „Něco mě napadlo,“ zamumlal si spíš pro sebe.

[Aiwendill]

Jak jsem psal uz kdysi v mailu: moc hezka cast...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

[Aiwendill]

Rado sa stalo...

aiwe jsem zvědav či u svého fóra budeš též tak včasně jak zde

opravdu povedený díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To byla moc hezká změna

já vím neměl jsem to srdce nedat ti plácajícího smajlíka

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
17. Pohádky o Erinyi

Přestala jsem počítat, kolik dní už jsme na cestě. Menší i větší vesnice se střídaly v nepravidelných rozestupech a stejně nepravidelném výdělku. Jídlo jsme doplňovali o lesní plody a i tak někdy stěží zahnalo největší hlad.
Večer jsem sedala u jednoho z kol povozu a rozkládala zbytky svého minulého života. Snažila jsem se přijít na to, co jsem vlastně zač. Oblečení umožňující volný pohyb a zbraně – to jsem byla bojovnice? Ale na bojovnici těch zbraní asi nebylo dost. Chyběl mi meč. Jako bojovnice bych meč jistě neztratila. Podepřela jsem si tvář dlaní a zamračila jsem se. Moje minulost se pořád schovávala v temnotě.
Jedním uchem jsem poslouchala hovor zbytku skupiny. Vyprávěli si nějakou starou pověst o ženě, která krutě pomstila manželovu nevěru.
Tentokrát nebylo třeba cvičit tanec a místo hraní bylo líčení starých událostí. Pro mě byly všechny staré události nové. Žádnou jsem si nepamatovala. Zavřela jsem oči a nechala hlasy plynout kolem sebe.
Spánek mi všechno pomíchal a k ránu zmizel. Sedla jsem si v zelené tmě před svítáním a hlavou se mi honily sny. Některé se mi zdály tak blízko pravdě, jak jen mohly být. Jako sny o denní práci. Moc se mi nelíbily, ale o to mi připadaly realističtější. Rozhodla jsem se, že jejich realitu při nejbližší příležitosti prověřím.
Za další dva dny jsme končili vystoupení ve velké vesnici. Už by se jí skoro dalo říkat městečko. Její název jsem si nezapamatovala, ale zapamatovala jsem si plačící ženu a zamračeného muže vedle ní. Než jsme sbalili věci a vydali se přenocovat k blízkému lesu, zahlédla jsem, ve kterém domě ti dva zmizeli.
Večer jsem počkala, až zbytek skupiny usnul, popadla své původní oblečení a výzbroj a odnesla jsem to všechno za nedalekou skalku. Převlékla jsem se a rozběhla se zpátky k městečku. Najít správný dům mi netrvalo dlouho. Na ulicích nikdo nebyl. Bylo dávno po setmění a všichni byli pečlivě zavření za pevnými dveřmi.
Skrčila jsem se pod oknem, za kterým se ozývaly emocemi pozměněné hlasy.
Žena se nemohla smířit s mužovou nevěrou a on jí posměšně vypočítával, proč chodí za jinou. Rozhovor se změnil v hádku a hádka v boj. Klapání dřevěného nádobí, lomoz nábytku a zlostné supění bojujících mě přinutilo se pozvednout a nahlédnout do pokoje. Svíčka ve vzdáleném rohu ještě stála ve výklenku a nikdo ji nesrazil. Byl to skoro zázrak, protože zbytek chudého vybavení očividně nebyl na svých obvyklých místech.
Zaměřila jsem se na osoby v pokoji a překvapením zalapala po dechu. Muž seděl u stěny, rukama si chránil hlavu a žena se do něho trefovala vším, co jí přišlo pod ruku. Rozhodně to nevypadalo, že by potřebovala něčí pomoc.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, že vidím pravý opak toho, co jsem čekala. Z údivu mě probralo vysoké zaječení ženy. Zírala do okna a mířila na mě prstem. Oči měla neuvěřitelně rozevřené, natažená ruka se jí třásla a za pár okamžiků se zhroutila k zemi.
Muž na podlaze se na mě díval taky a klepal se tak, že se mu hlava otloukala o stěnu.
Couvla jsem a rozběhla se zpátky k tábořišti. Téměř jsem se nedokázala převléknout zpátky do šatů, jak se mi třásly ruce. Do městečka mě hnal nejasný pocit předchozích snů, že bych měla plačící ženě pomoci, ale tak silnou reakci jsem nečekala. Zabalila jsem se do pláště a přetáhla si ho i přes hlavu. Pocit uzavřeného prostoru mi vrátil trochu klidu, i když jsem ještě dlouho nedokázala usnout.
Ráno jsem se probudila, až když mi Deza zatřásla ramenem. Cítila jsem se tak unavená, že jsem vstávala spíš silou vůle než pomocí svalů. Celý den jsem se vlekla za vozem a byla ráda, že mě po pár neúspěšných pokusech vyloučili z jeho tažení.

..............................................................................................

Ace ležel na písku a poslouchal hučení řeky. Bylo to už dlouho, co se nakrmil na Gillanderovi, a začala se na něm projevovat podrážděnost z nedostatku energie. Před Gavinem ji pečlivě tajil, ale věděl, že bude muset brzy najít vhodnou potravu.
Gavin spal stočený do klubíčka v keřích nedaleko břehu. Odpočíval tak už deset hodin. Jeho únavou šedé tváře pomalu získávaly svůj původní odstín.
Wraith se na něho zadíval, potichu se zvedl a přebrodil řeku. V okolí úzkého ostrůvku obklopeného rychle tekoucí vodou, kde se skrývali, byl klid. Rozhodl se, že toho využije a najde někoho, kdo by mu poskytl dostatek energie. Proplétal se hustým lesem a nepřestával sledovat okolí, jestli odněkud nehrozí nebezpečí.

..............................................................................................

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem po dalších pár dnech. Zjistila jsem, že jsme se začali stáčet z původně přímého směru.
Neptala jsem se nikoho konkrétního. Seděli jsme v poledne ve stínu vozu a odpočívali před další cestou.
„Máme pevnou trasu,“ odpověděl Grery. „Projeli jsme tento okruh už mnohokrát a před námi naši předchůdci. Ti mladší budou jednou pokračovat.“
Rehis se na něho podíval se znatelnou skepsí. „Není třeba dodržovat všechny zvyky,“ zamumlal vzpurně.
Grery povytáhl obočí, ale Rehisovu poznámku nijak nekomentoval. Valerian se neudržel.
„Ne všichni chtějí měnit zaběhlé pořádky,“ řekl ostrým hlasem.
Zaraženě jsem se otáčela od jednoho k druhému a říkala si, jak dlouho asi všichni čekali na příležitost k vyjádření svých pocitů. Nebylo mi příjemné, že jsem stála u zrodu té příležitosti. Už jsem se chtěla ohradit, když jsem si všimla zamítavého gesta Trein. Zavřela jsem ústa.
„Pojedeme dál,“ řekl klidně Grery.
Bez dalších slov jsme se zvedli a zapřáhli se k vozu.
Cesta se stáčela a začala kličkovat. K některým dříve navštíveným vesnicím jsme se vraceli. Lidé tam už na nás čekali a tentokrát byl výdělek trochu větší. Nechápala jsem to. Proč nedali rovnou, co chtěli dát? Ale už jsem se raději na nic neptala.
Městečko, kam jsem se v noci vrátila, na naší zpáteční cestě nebylo.
Dál jsem sledovala přihlížející diváky a odhodlávala se k další noční výpravě. Naštěstí všichni vypadali spokojeně a na žádnou jsem nemusela. Jak jsme se vzdalovali od původní trasy, byla jsem stále neklidnější.
Nebyla jsem sama, kdo cítil nejasné nebezpečí. Všude, kam jsme vkročili, si lidé vyprávěli o náhlých neštěstích a divných nehodách, které se začaly v poslední době stávat. Útoky divokých zvířat a požáry nutily obyvatele vesnic, aby ve dne v noci hlídali svá obydlí. Bylo stále obtížnější přilákat někoho hudbou a tancem.
Po tom, co jsme opouštěli třetí ves bez větší zásoby jídla než co by bylo pro každého na jednu skromnou večeři, jsem se na cestě nenápadně přitočila ke Grerymu.
„Jestli to tak půjde dál,“ začala jsem opatrně.
Grery mě hned přerušil: „Nic se neděje. Zítra večer dorazíme do další osady. Jistě tam dostaneme jídlo.“
„A co když ne?“ nenechala jsem se odbýt. „Co když tam nedostaneme ani to, co tady? Grery, nevím o tomto světě vůbec nic, ale mám uši. Slyším, co si lidé povídají, když bez povšimnutí chodí okolo nás. A vím, co by pomohlo mně, kdybych žila v takovém strachu jako oni.“
Grery nic neřekl.
Považovala jsem to za dobré znamení a chtěla jsem pokračovat, ale všimla jsem si, že se k nám nenápadně přidal Valerian. Nevěděla jsem, jestli můžu mluvit i před ním. K další řeči jsem se nadechla až po Greryho pokynutí.
„Slyšela jsem vás, když jste si vyprávěli staré příběhy. Vyprávějte je mezi hraním. Nebo je zpívejte. Třeba se lidé spíš zastaví, aby si poslechli, že po všech útrapách přijdou zase klidné časy. Že každé neštěstí jednou skončí. Dejte jim naději.“
Grery mlčel. Nepodíval se na mě a jenom krátké zamračení naznačilo, že mě vůbec slyšel.
„Nejspíš to všechno víš a už jsi to mnohokrát zažil,“ povzdechla jsem si. „Omlouvám se, jestli mluvím o všeobecně známém.“ Zpomalila jsem a nechala Greryho ve Valerianově společnosti.
„Tato společnost nikdy nenabídla nic jiného než muziku a tanec. Naději už vůbec ne,“ oslovil mě Rehis. Jeho hnědé oči se na ně dívaly zkoumavě.
Sklopila jsem hlavu a odbočila trochu stranou. Nechtěla jsem se s ním bavit. Byl často v opozici a snažil se zasahovat do Greryho rozhodnutí. Moje postavení v této společnosti nebylo takové, abych mohla nebo chtěla podporovat vzbouřence. Jeho pohled jsem cítila ještě dlouho potom, co jsme se utábořili na okraji lesa.
Po krátké a chudé večeři Grery pokynul, že se máme sesednout. Nástroje zůstaly opominuty na voze.
„Okto pro nás má příběh. Vyprávěj,“ řekl, když jsme se pohodlně usadili.
Okto se zavrtěl a se sklopenou hlavou začal tiché vyprávění:
„V jedné vesnici žil muž Zeno se svojí ženou Yumou. Nebyli šťastní. Yuma toužila po dětech, a čím déle byli sami, tím byla nepříjemnější a hádavější. Zeno začal utíkat z jejich domu. Od té doby to bylo s Yumou ještě horší. Začala Zena obviňovat ze všeho, co se jí právě nelíbilo. A Zeno utíkal o to víc. Nikdo se nedivil, když občas zabloudil do domku na konci vsi ke krásné Mirnon. Její muž se nevrátil z lovecké výpravy a ona už dlouho žila sama. Všichni věděli, kam Zeno chodí, ale nikdo to Yumě neřekl. Přišla na to sama. Jednoho dne večer byl Zeno po dlouhé době doma s Yumou. Žena ho obvinila z nevěry a ze zoufalství ho začala bít. Podívala se směrem k oknu, protože se jí zdálo, že tam něco vidí. Měla pravdu. V temném okně na ně zírala zlá ženská tvář a natahovala do pokoje prsty jako dlouhé drápy. Yuma se tak vyděsila, že ztratila vědomí, a Zeno si přikryl tvář rukama, protože se neodvažoval na ten přízrak podívat. Když se oba vzpamatovali, byla tvář pryč a za oknem zůstala jenom temně zelená noc. Až do rána spolu seděli v objetí a ujišťovali jeden druhého, že je ta tvář pryč. Po pár dnech si lidé ze vsi všimli, že jsou oba jako vyměnění. Vodili se za ruce, usmívali se na sebe, Zeno už neutíkal z domu a Yuma nekřičela zlostí. Tvář za oknem dostala i jméno. Nedal jí ho nikdo z té vsi. Jméno přišlo od vzdálených sousedů.“
Okto se odmlčel. Zvedl hlavu a jeho první pohled patřil mně. Tvářila jsem se, že jsem si toho nevšimla, a doufala, že nikdo nepostřehl, jak jsem se při konci vyprávění otřásla.
Valerian si prohrábl dlouhé světlé vlasy. Dával si dobrý pozor, aby se podíval na všechny kromě mě. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. I Valerian měl krátký příběh:
„Att žil skoro na samotě. Těch pár domků stojících pohromadě patřilo jeho příbuzným. Nevedlo se jim dobře. Malému Attovi bylo sotva šest let, ale už dobře věděl, co je hlad. Když chtěl jídlo, musel si ho najít. Často sedal před domkem a snil o tom, jak všechny v jejich malinké vesničce nakrmí. Jenom pořád nevěděl, jak se stát boháčem, aby to mohl udělat.
Jednou jela kolem kočovná společnost. Att ji znal. Za jeho života kolem nich projížděli už poněkolikáté. Ale tu ženu, která byla s nimi, tu neznal. Byla nová. Att si ji chvíli prohlížel a pak se jí zeptal na to největší bohatství, které si dokázal představit - máš sůl? A žena mu podala veliký kus soli. Att ho k sobě přitiskl, doma ho pečlivě rozdělil na menší části a ukryl je. Jeden kousek odnesl do nejbližší větší vesnice. Domů se vrátil sice bez soli, ale s rancem jídla, který skoro nemohl unést. Podělil všechny, ale nikomu neřekl, kolik kousků soli má a kde jsou schované. Jídlo ho příjemně hřálo v žaludku a Att přemýšlel, za co nejlépe by měl vyměnit zbytek soli.“
Valerian se usmál. „Poslední zprávy říkají, že Att vyměnil další kousky soli - za kvalitní semena a párek kobar, aby mohli snáze pěstovat lepší plodiny. Jediné, co ho mrzí je, že té ženě za sůl nepoděkoval. Nepamatuje si ani správně její jméno, tak si ho upravil podle sebe. Začal jí říkat Erinye. Stejně jako říkají Zeno a Yuma tváři za oknem, která je přiměla najít znovu společnou cestu.“
Seděla jsem se sklopenýma očima a bála jsem se je zvednout. Až do tohoto večera jsem si myslela, že moje malá tajemství jsou jenom moje, a ony zřejmě kolovaly širokým okolím.
Dneska nebudeme cvičit hru ani tanec,“ řekl do nastalého ticha Grery. „Dobře si odpočiňte, zítra nás čeká dlouhá cesta.“
Mlčky jsem se zabalila do pláště. Náhlá únava mě odnesla do spánku dřív, než jsem se stačila zamyslet nad vyprávěnými příběhy, a dřív, než jsem si mohla začít dělat starosti.
Neviděla jsem podezřívavé pohledy zbytku společnosti a neslyšela jejich šeptané poznámky k tomu, jestli mě mezi sebou budou ještě trpět nebo mě vyženou hned další ráno.

„Nemůžeme ji nechat samotnou!“ zamávala Trein odmítavě rukama. „V jejím stavu to není možné.“
„To, že ztratila paměť, není omluva pro nic z toho, co jsme se dozvěděli,“ zavrčel na ni Valerian. „Jestli ji někdo pozná, budeme mít problémy všichni.“
Trein si s Dezou vyměnila smutný pohled. Právě zjistily, že muži zatím nic neví o podstatě Rinyina stavu.
„Raději bych ji měl pod dohledem,“ snažil se Grery mírnit vzbouřené emoce. „Až si vzpomene, určitě odejde sama.“
„Myslel jsem, že ji pozná někdo po cestě,“ zamyslel se Okto. „Pořád se k ní nikdo nehlásí. Nikomu nechybí. Je to zvláštní. Ale toulat po nocích se nemůže. Není to bezpečné ani pro ni ani pro nás.“
„Budeme ji hlídat,“ navrhl Rehis. „V noci se můžeme ve spaní střídat. Je nás dost a už jsme to dělali. Nebylo to tak hrozné. A přes den - to bude hračka. Netoulá se nikde sama.“
Deza se na něj poťouchle podívala. „Líbí se ti, viď?“ zeptala se ho. Na tváři se jí objevil nepříjemný úsměv.
Rehis protočil oči. „Myslíš někdy na něco jiného?“ odsekl unaveně.
„Tak dost,“ utnul jim Grery hádku hned na počátku. „Rinye zatím zůstane s námi. Dáme na ni pozor, jak jsi navrhoval,“ otočil se k Rehisovi. „Jděte spát. Vezmu si první hlídku.“
Tábořiště pomalu utichalo a usínalo.

jako obvykle krásný díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Pro posedlíka a doufám, že i pro pár nekomentujicích čtenářů:
Bavte se

Zelená planeta
18. První přítel

Ace ležel na hladině řeky a nechával proud, aby ho odnesl k ostrůvku, kde odpočíval Gavin. Cítil se příjemně sytý. Dokázal se cestou vyhnout všem pokusům o napadení místními zvířaty, přesto do řeky nevstoupil v místě, kde nechal Gavina, ale dost daleko proti proudu. Doufal, že kdyby ho nějaké bystré oči sledovaly, ztratí se jim na hladině pokryté spadanými větvemi i celými kmeny stromů, které proud postrkoval na své nekonečné cestě.
Gavina našel přikrčeného pod větvemi hustého keře. V horkém popelu pekl velký kus ryby a dával pozor, aby ho neprozradil stoupající kouř.
Muž na Wraitha letmo pohlédl a vrátil se k netrpělivému dloubání do napůl syrového masa.
Ace se usadil vedle něho. „Kde najdeme matku Gillanderovou?“ zeptal se Gavina.
Gavin přestal klackem domlouvat rybě, aby se pekla rychleji, a překvapeně se podíval na Wraitha. „Chceš jít za ní a nechat se zabít?“
„Nebo naopak,“ vážně odpověděl Ace.
Gavin se vrátil k pošťuchování ryby. Když se vydali za pánem Gillanderem, také to skončilo smrtí Gillandera, přestože byl Gavin od začátku přesvědčen o opaku.
„Zůstala sama.“ Ace se pohodlně natáhl, aby ušetřil co nejvíce sil, a přemýšlel nahlas. „Obě její děti jsou po smrti. Její zlost a pomsta jsou výrazem zoufalství. Už nemá víc co ztratit. Bude nebezpečnější protivník než bratr a sestra dohromady.“
Gavin se krátce zasmál. „Zoufalství ze smrti dětí?“ opakoval posměšně. „Nejsem si jistý, jestli je něčeho takového schopná. Využívala je, ale žádnou lásku k nim nikdy neprojevila.“
Ace nechal jeho slova bez odpovědi a dál přemýšlel v tichosti.
Gavin byl konečně hotový s přípravou ryby a s chutí se do ní zakousl. Bylo slyšet jenom prskání, když do ohně plival drobné kostičky.
Slunce se na své dráze překulilo přes nejvyšší bod a začalo pomaličku klesat. Gavin po jídle znovu usnul. Ace také ležel ve stínu hustých větví. Oba věděli, že s dalším svítáním je čeká nová cesta, a šetřili na ni síly. Po setmění se vystřídali. Ace usnul a Gavin se posadil k noční hlídce. Netroufli si přestat hlídat okolí, i když po dvou dnech odpočinku se zdálo, že na ně rozzlobená matka zapomněla. Za celou dobu se neobjevil ani ptáček na obloze, ani zvědavé zvířecí oko na břehu.

................................................................................................

Zak se nechal spustit zpátky na podlahu, počkal, až všechna chapadla lodi odplynou do temnoty nad jeho hlavou, přejel rukou po nejbližším výstupku organické hmoty a vydal se na můstek. Už věděl, co se stalo s velitelem a Andoriel. Nebyli na palubě. Teoreticky také věděl, jak se vrátí zpátky. Příprava k těsnému průletu kolem zeleného mračna zabere nějaký čas. Musí si pospíšit. Podle lodi čas v mračnu plyne jinak. Senzory nic takového nezachytily, ale Zak věřil vnímání lodi víc než senzorům.
Poslední vjem lodi, který mu předala před jejich odpojením, ho nijak nepotěšil. Kromě záchrany dvou tvorů, kterých si ve svém dlouhém životě vážil nejvíc, bude muset vyřešit ještě možnou vzpouru mezi mladšími důstojníky.
Hned po příchodu na můstek vydal příkazy k přípravě na co nejtěsnější průlet kolem mračna. Zároveň na vedlejším terminálu vyvolal aktuální pozici všech důstojníků na lodi. Při spojení s plavidlem nedokázal přesně určit, o kterého Wraitha plánujícího vzpouru, se jedná, musí je tedy pohlídat všechny. Kývl na jednoho z těch, kterým důvěřoval. Přesně směrovanou myšlenkou mu udělil pokyn ke sledování všech označených a okamžité hlášení při čemkoli neobvyklém. Pak už se mohl plně věnovat přípravě k záchranné akci.

................................................................................................

Svítání zastihlo Ace a Gavina hluboko v lese. Pohybovali se opatrně, ale rychle. Za dopoledne se jim podařilo přejít rozsáhlé území polomů a obloukem obejít větší osadu. Nepotřebovali další dohady. Oba věděli, že míří za matkou Gillanderovou, a snažili se být tak neviditelní, jak jen to bylo možné. Na žádnou útočnou zvěř nenarazili, i když věděli, že je to jenom dočasný stav.
Gavin se náhle zastavil. Upřeně se díval před sebe a mimoděk couvl. „Je to ještě horší, než jsem čekal,“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Nerozumím.“ Ace se postavil vedle něj a zadíval se stejným směrem. Nic neobvyklého neviděl.
Gavin znovu couvl, ohlédl se a vrátil se na své původní místo. S podivným výrazem ve tváři se narovnal. „Je pozdě,“ prohlásil nahlas. „Děkuji ti za ten kousek života, který mi zbyl, když jsi mě nezabil u stromu.“ Důstojně pokývl Aceovi a pak se zadíval před sebe do ztracena.
Wraith stiskl rty, aby zakryl svoji nechápavost, a jenom Gavinovi oplatil pokývnutí. Stále ještě neviděl v okolí nic, co by je natolik ohrožovalo na životě, aby se s ním Gavin bez boje loučil.
Celý les byl tichý. Mírný hluk působily jenom drobné nožky proudu oranžových brouků, kteří se proplétali mezi stromy a mířili k nim.
Ace poklekl na koleno a k prvnímu, který se přiblížil, natáhl prst.
„Dobrý den, slečno Písk,“ pozdravil, sotva se brouk usadil na jeho černém nehtu.
Brouk se zavrtěl a odletěl zpátky do oranžového proudu. V jednolitém toku se objevily vlny. Když se ustálily, k Aceovi a Gavinovi se přiblížil malý oranžový pramínek. Ace znovu natáhl ruku.
„Slečno Písk?“ zeptal se.
Brouk se uklonil a směrem ke Gavinovi zamával tykadly.
„To je také přítel,“ ujistil Ace slečnu Písk. Podíval se na muže vedle sebe.
Gavin se sotva držel na nohou. Byl tak bledý, že skoro předčil Ace. Ruce měl křečovitě zatnuté v pěst a široce otevřenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Brouci je obstoupili ze všech stran a jejich pohyb se zastavil.
Ace se pohledem vrátil ke slečně Písk a na její poklepání jednou nožkou kývl.
„Gavine,“ řekl příkře, aby na sebe upoutal jeho pozornost. „Pozdrav slečnu Písk. Byla naším prvním přítelem v tomto světě. Potkali jsme se s ní s Andoriel hned po svém příchodu. Díky ní jsme našli vodu.“
Gavin se na Wraitha nechápavě zadíval. Chvíli trvalo, než mu došlo, co Ace říkal. „Sle... čnapi... slečna Písk?“ vypravil ze sebe. Pootevřenými ústy se nadechl a pokračoval. „Tě - těší mě, slečno.“
Slečna Písk se mu uklonila a popošla na Aceově prstu až na jeho samý okraj. Ace pomalu přiblížil dlaň ke Gavinovi.
„Nastav ruku,“ požádal ho.
Gavin poslušně natáhl ruku. Třásla se mu, ale dokázal ji přiblížit k Wraithovým prstům. Broučí slečna si přelezla k němu. Zvedl si ruku před oči a oba se navzájem dlouze prohlíželi.
Slečna Písk přešlápla, mávla jedním tykadlem a pootevřela krovky, aby byla vidět tmavomodrá průhledná křídla.
„Jste krásní,“ zašeptal Gavin překvapeně. „Nikdy jsem vás neviděl z blízka. Každý, kdo se s vámi setkal -,“ zarazil se, ale pak pokračoval. „Nikdo už neměl šanci o vás vyprávět. Zmizel.“
Brouk mu na prstě poskočil.
„Omlouvám se,“ zamumlal vyděšeně Gavin.
Kdyby měla slečna Písk jinak stavěné oči, asi by je v tu chvíli protočila. Nepotřebovala poklony. Potřebovala pomoc. Roztáhla křídla a přeletěla zpátky k tomu vyššímu bledému tvoru. Sice nebyl tak vnímavý, jako žena, která ho minule doprovázela, ale jistě se s ním dokáže dohodnout. Ten druhý nebyl k ničemu. Snad jim poslouží alespoň jako nástroj.
Ace nastavil ruku a pozorně se na Písk zadíval. Potlačil údiv nad zjištěním, že se mu její pohyby skládají do konkrétních představ, a polohlasem překládal pro Gavina:
„Tito brouci nejsou ovlivněni Kasayalou Gillanderovou. Jako jediní mají dost silné kolektivní vědomí, aby se jí dokázali vzepřít. Nelíbí se jim, co se díky matce Gillanderové děje, a chtějí ji zastavit. Potřebují naši pomoc.“ Odmlčel se a ohlédl se po Gavinovi. „Zavedeš nás k ní?“ zeptal se. „Nejsou si jistí, jestli ji dokážou najít.“
Gavin přikývl a bledost se mu začala z obličeje vytrácet. Dokonce se zmohl na krátký dotaz: „Oni nevědí, kde je?“
Ace se pohledem vrátil ke slečně Písk. Trpělivě čekala, až se muži domluví, pak začala s dalším tancem.
Wraith pokračoval v překladu:
„Nevědí, kde je. Její sídla jsou dobře zabezpečena. Pokud je dovedeme tam, kde právě přebývá, budou s námi bojovat proti ní a jejím strážím.
Počkej ještě,“ zarazil slečnu Písk, která roztáhla krovky k odletu. „Proč myslíš, že budeme bojovat?“ Chvilku pozoroval hmyzí tanec a nakonec se krátce zasmál. „Máš pravdu,“ kývl hlavou a otočil se ke Gavinovi. „Vědí o nás od prvního okamžiku. Zdá se, že mě nespustili z očí.“
Slečna Písk se naposledy uklonila, zamávala předníma nohama a slétla doprostřed shromáždění brouků.
Gavin se zhluboka nadechl a ukázal rukou správný směr dalšího postupu. Všechny poznámky a připomínky nad podivností přátelství mezi Toddem a brouky, kterých se všichni obyvatelé planety obávali jako největšího nepřítele, si nechal pro sebe. I celá rodina Gillanderova byla proti oranžovému nebezpečí jenom malá a zanedbatelná nepříjemnost.
Ace přemýšlel o jiných věcech. Pokud brouci dokázali sledovat jeho, jistě to dokázali i s Andoriel. A možná – možná znali také cestu zpět do volného vesmíru. Než splní jedinou podmínku slečny Písk, která při tanci padla, na pár věcí se jí musí zeptat.
V hejnu brouků se otevřela mezera směrem, který Gavin ukázal. Oba muži jí prošli a bez ohlédnutí postupovali dál. Gavin šel v čele a doufal, že se Kasayala zdržuje stále tam, kde o ní slyšel naposledy. Ani Kita nemusela mít o své matce dobré informace. Nechtěl myslet na to, co by se s nimi stalo, kdyby se určené místo ukázalo jako nesprávné.
Když se po nějaké době rozhlédl, žádnou známku o přítomnosti oranžových brouků nenašel. Ztratili se v lese. Přesto jasně cítil, že je skrytě následují. Otřásl se Ten pocit byl tak intenzivní, jako by mu jejich lehké a trochu škrábavé nožičky běhaly po páteři.
Toho dne ušli s Wraithem větší kus cesty, než si Gavin původně myslel.

................................................................................................

Probudily mě dotyky na špičce nosu. Byly tak jemné a lehké, že jsem je skoro necítila, přesto mě vyvedly ze spánku. Ovládla jsem touhu plácnout rukou těsně u nosu, abych drzouna, který si mě dovolil budit, potrestala, a ospale jsem zamrkala do ranního šera.
Těsně před očima mi tancoval velký oranžový brouk.
Usmála jsem se. „Dobré ráno,“ zašeptala jsem tichounce.
Brouk se mi uklonil a zmizel.
Znovu jsem mrkla. Kolem našeho ležení tiše oddechovala temná noc. Po svítání nezbyl ani náznak. Posadila jsem se a zamnula si špičku nosu, kde jsem ještě stále cítila dotyk snového návštěvníka.
„Jsi v pořádku?“ ozval se blízko mě hlas. Otočila jsem se po něm a nechápavě se zadívala na Okta sedícího u malého ohýnku.
„Proč nespíš?“ zeptala jsem se tiše. Nemuseli jsme vzbudit i všechny ostatní.
Okto pokrčil rameny. „Nechce se mi. Občas takhle v noci sedám.“ Hlas se mu vytrácel a poslední slovo zakončil pořádným zívnutím.
„Jestli je potřeba držet hlídku, měli jste vzbudit i mě,“ řekla jsem.
„To není potřeba. Lehni si a spi. Zítra nás čeká další cesta.“ Okto se snažil, aby z jeho hlasu nebyla slyšet únava.
„Vystřídám tě,“ nechtěla jsem se nechat odbýt. Vrávoravě jsem se začala zvedat.
„Rinye, lehni si a dej pokoj,“ ozvalo se ospalé zavrčení Trein.
Okto si položil prst na ústa a kývl, ať si znovu lehnu.
S povzdechem jsem ho poslechla. Ještě jednou jsem si zamnula svědící nos a přetáhla jsem si plášť přes hlavu. Měl pravdu. Zítra nás čekal dlouhý pochod. Alespoň podle toho, co jsem slyšela. Další osada byla daleko.

[Aiwendill]

Velmi pekne ale zufalo kratke! Preco to bolo take kratke? Clovek to zhltne na jeden sup...

[andoriel]

Díky, Aiwe
Krátké stačí. Člověk to zhltne a... těší se na další

Tak mě napadá, že bych mohla v prosinci trochu přidat na frekvenci. Ještě to promyslím
Co na to čtenářská obec?

jako obvykle byl tento díl velmi pěkný co je u tebe trochu

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Trochu - o dva díly víc? Ne tři za prosinec, ale pět. Je to dostatečné trochu? Jenom to asi nebude pravidelné

to zní dobře

[andoriel]

Nikdo jiný se k posedlíkovi nepřidal , ale nezklamu ho
Prosincové nepravidelné vydávání ZP začíná
Bavte se

Zelená planeta
19. V Serdanimu

„Slyšel jsem, že naposledy byla tady,“ ukázal Gavin před sebe.
Ace se tím směrem podíval a pak se tázavě obrátil ke Gavinovi. „Na vodě? Nebo ve vodě?“
Před nimi se do nedohledna rozprostírala hladina obrovského jezera. Bylo mnohem větší, než jaké zatím Ace na této planetě viděl. Původně si myslel, že se jedná o moře, ale Gavin se spokojeně sklonil, aby se napil. Ujistil Wraitha, že z tohoto jezera chutná voda nejlépe na celém známém světě.
Ace nad tím pokrčil rameny. Víc než voda jako taková ho zajímalo, kde se v ní skrývá Kasayala Gillanderová.
„Pokusím se to popsat, ale,“ Gavin pokrčil rameny, „nevím, jestli ti popis k něčemu bude.“ Jeho další monolog před Acem rozprostřel zvláštní a temnou podobu Kasayalina obydlí pod vodní hladinou.
„Nejsem si jistý, jestli se tam dostanou také oni,“ dokončil a kývl zároveň hlavou k oranžové hromádce u Wraithových nohou.
Ace přemýšlel nad řečeným a neodpovídal. Tajné podzemní chodby s pastmi pro nepozorné návštěvníky, silná a početná ochranka a samotné obydlí na dně hlubokého jezera, to vše kombinoval s vlastními možnostmi a zkušenostmi z bojů.
Jeho námaha byla zbytečná. V jednom okamžiku stáli na břehu jezera s Gavinem sami a kolem nohou jim pobíhali oranžoví brouci, v dalším byli obstoupeni ozbrojenými muži a po broucích nezbyla ani oranžová krovka.
Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Stáli a čekali. Ace a Gavin na vysvětlení a ozbrojenci na dotaz. Ace ani nenapadlo promluvit jako první. Byl to Gavin, kdo nevydržel a zeptal se.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Nemáte tady co dělat,“ odpověděl stejným tónem jeden z mužů. „Ale je dobře, že jste tady. Ušetřili jste nám hledání.“
„Hledání?“ prskl Gavin. „Neměl to být hon?“
„Slovíčka ti nepomůžou,“ pronesl muž kousavě. „Pojďte.“ Jeho poslední slovo znělo jako rozkaz.
Ace bez odporu vykročil. Pohyboval se opatrně, ale nikdo si toho nevšiml. Pomalými dlouhými kroky kráčel po břehu jezera, kam mu ozbrojení muži ukázali. Dovolil si jenom jeden významný pohled na svého společníka. Gavin nemusel vědět víc. Bylo to jasné. Muži je odvedou tam, kam by se sami dva těžko dostávali. Bez odporu i dalších dotazů a poznámek šel Aceovi v patách.
Brzy došli ke skále mezi dvěma velkými šedožlutými kmeny stromů. Na další rozkaz se zastavili a dívali se, jak se ozbrojenci namáhají, aby ve skále otevřeli vchod tvořený velikým kamenem, který přesně zapadl do mezery mezi skalními bloky, takže nebyl okem rozeznatelný.
Dva z mužů vstoupili dovnitř jako první a vzápětí se jim v rukou ostrým bílým světlem rozsvítily lucerny. Záři nevydával příjemně zlatý oheň, ale dva nerosty, které takto reagovaly ve vzájemné blízkosti.
Netrvalo dlouho a řádka mužů s Acem a Gavinem uprostřed postupovala dlouhou podzemní chodbou a klesala stále níž, až se ocitla pod hladinou jezera. Dřevěnými vzpěrami vyztužené stěny tunelu byly vlhké. Ze stropu každou chvíli spadla těžká kapka a tvořila pod nohama procházejících mazlavé a klouzavé blátíčko.
Cesta se zdála nekonečná. Gavin se díval na záda Ace a přestal vnímat vše kolem. S trhnutím se probral z otupělosti, když Wraith před ním ustoupil stranou a Gavinovi se otevřel pohled do velkého vstupního sálu Kasayaliny rezidence.
Znal její podvodní obydlí jen z vyprávění a jeho představivost ho nemohla připravit na křehkou mohutnost, která ho obklopila. Strop obrovského sálu podpíraly sloupy stojící kolem celého prostoru. Uprostřed haly stál osamocený ještě jeden. Nejsilnější a nejzvláštnější. Byl dutý, plný vody a zářil namodralou barvou. Podlaha a stěny asi do výše Gavinových ramen byly ze světle hnědého kamene a zbytek stěn až ke sloupům byl obložený jasně žlutými deskami. Strop byl stejně průhledný jako sloup uprostřed sálu a Gavin skrz něj mohl v zelenkavém šeru pozorovat jezerní ryby.
Rozlehlost haly ještě umocňovalo to, že byla prázdná. Žádné sedátko, odkládací stolek, ani pohozený polštář, na kterém by se mohl zastavit pohled, jenom sloupy a mezi některými napůl skryté dveře.
„Tam,“ ukázal jeden z ozbrojených mužů na dveře po levé straně.
Ace a Gavin poslušně došli ke dveřím a zůstali před nimi stát. Jeden z ozbrojenců zaklepal na malou kovovou destičku rukojetí svého nože a pak zmáčkl kliku. Bez dalších řečí postrčil oba muže dovnitř a zavřel za nimi.
Po záři z průhledného sloupu ve vstupním sále Gavinovi připadalo, že ocitl v úplné tmě. Ace stál vedle něj a i on čekal, až se jejich oči přizpůsobí změně světla. Tma nebyla tak nekonečná, jak se Gavinovi původně zdálo. Po chvíli v ní oba začali rozeznávat tvar místnosti i některé podrobnosti.
„Tak brzy jsem vás nečekala,“ ozval se zastřený hluboký ženský hlas. „Je to příjemné překvapení, že už jste tady.“ Oba muži spíš vycítili než spatřili na druhém konci místnosti nějaký pohyb. Světla postupně přibývalo, takže než k nim Kasayala – ani jeden nepochyboval, kdo na ně mluví – došla, viděli ji naprosto zřetelně.
Ace musel přiznat, že si takto matku dvou dospělých lidí nepředstavoval. Bytost stojící před nimi nejevila žádné známky stáří. Připomínala mu jeho vlastní druh: Stále krásné wraithské královny s bezvěkými tvářemi a plány tajenými až do posledního okamžiku. Ale touhy královen dovedl po staletích své služby rozpoznat. Nebyly tak tajné, jak se některé z královen domnívaly. Opakovaly se stále dokola. U této ženy si nebyl jistý, co může očekávat. Lehce se uklonil.
„Má paní,“ řekl se vší úctou, kterou v sobě dokázal najít, „je potěšení spatřit tvoji tvář.“
Gavin vedle něj padl na kolena a hlavou se dotkl země. Neodvažoval se na Kasayalu podívat přímo.
Kasayala se rozesmála. Její smích zněl mladě a bezstarostně, ale Wraithovo ucho v něm zaslechlo pečlivě skrývaný jed nenávisti. Nenápadně se víc narovnal. Věděl, že útok přijde každým okamžikem. Otázkou bylo jenom to, kdo zaútočí jako první.
„Za jiných okolností bych vás v Serdanimu přivítala s otevřenou náručí,“ řekla Kasayala a oči se jí spokojeně zablýskaly, když Gavin překvapeně zvedl hlavu. Dala si záležet, aby její jednoduchá věta zazněla mnoha významy. Muž na zemi reagoval správně. Na toho stojícího bude potřeba zapůsobit jinak. Ráda si se svými oběťmi pohrála než je předhodila Serdě. Pozvedla bradu. „Pojďte,“ řekla přísně. Otočila se a zmizela za dveřmi, kterými předtím do místnosti přišla.
Gavin se za ní díval s pootevřenými ústy. Naposledy Kasayalu viděl jako hodně mladý. Tehdy mu nepřipadala tolik úchvatná a okouzlující. Ale teď... Nemohl od ní odtrhnout pohled, nemohl se nabažit jejího hlasu. Nechápal, jak by kterýkoli tvor nechtěl udělat vše, o co by ho požádala. Gavin by to udělal. Cokoliv. Pevná ruka ho vzala pod ramenem a zvedla ho na nohy.
„Máme ji následovat,“ sykl na něj Ace.
Gavin se na něho nechápavě podíval, stáje ještě v zajetí Kasayalina kouzla.
„Chceš snad neuposlechnout její žádost?“ zeptal se ho Wraith.
Teprve potom se Gavin vzpamatoval a prošel dveřmi do dalších podvodních prostor.
Ace za ním zavrtěl hlavou. Takovou reakci nečekal. Ta žena byla svým způsobem zajímavá, ale měl příliš mnoho špatných zkušeností s královnami, aby ho dokázala ovládnout hlasem nebo tím parfémem, který ji halil jako lehký šál.
Prošli krátkou chodbou z béžového kamene a dostali se do soukromých místností Kasayaly Gillanderové.
Čekala na ně v křesle připomínajícím královský trůn. Stálo na vyvýšením místě v rohu místnosti zařízené s veškerým nevkusem, jaký si Wraith dokázal představit. Pokud mělo značit bohatství majitelky, ukazovalo spíš absenci jejího smyslu pro míru nashromážděných věcí.
Ace se zdržel všech poznámek, když se proplétal mezi rozvěšenými závěsy a otevřenými skříňkami, plnými šperků a kožešin. Gavin nevnímal, kolem čeho prochází. Oči měl jen pro krásnou ženu.
„Měli jste být mými váženými hosty,“ uvítala je Kasayala, sotva stanuli na oválné prázdné ploše před jejím křeslem. „Ale nejste,“ zasyčela najednou rozzuřeně. Celá se změnila a místo dech beroucího půvabu zůstalo jen stáří a zlost. Obojí přivedené do extrému. Bezzubá ústa se na muže otvírala jako bezedná jáma a dávno ztracené zuby nebránily slinám létat skrz seschlé rty. „Zaplatíte!“ zaskřehotala.
Gavin automaticky couvl před takovou změnou. Ace ho postrčil stranou, až zapadl do hromady šperků. Wraith sám se skokem ocitl u Kasayalina křesla.
„To moc dobře znám,“ usmál se na ni zblízka svými špičatými zuby. Chytil ženu za rameno a postrčil ji na místo, kde ještě před pár okamžiky s Gavinem stáli.
Ale přece jenom se v Kasayale zmýlil. Dokázala se vyhnout zející díře, která se měla mužům otevřít pod nohama, a usměrnit svůj pád tak, že dopadla na zvedajícího se Gavina. Jenom heknul a sesunul se zpět.
Kasayala se o něho opřela, postavila se na nohy a trhnutím zvedla i Gavina. Držela ho za loket na délku své paže od sebe a s úšklebkem se otočila k Aceovi.
„Myslíš si, že se o toto ještě nikdo nepokusil? Ty blázne! To je moje území. Nikdo se mi tu nedokáže rovnat. To já určuju pravidla. Já vládnu nad životem a smrtí v Serdanimu. Nikdo mě nepřemůže.“
Wraith sklonil hlavu. Viděl, jak se Gavin přibližuje k otvoru, neúprosně nucen Kasayalinou rukou k neochotným krůčkům. A také viděl občasný lesk oranžových krovek, které se k ženě rychle přibližovaly. Nevšimla si jich. Netušila, že jedna z budoucích obětí s sebou tajně přinesla nečekanou pomoc.
Čím déle Kasayala mluvila, tím větší šanci měl Gavin, že brouci napadnou ženu dřív, než ho dotlačí přes otvor.
„Serdanim? Zvláštní jméno. Co to znamená?“ Ace se tvářil nejvyděšeněji, jak dokázal. Vysloužil si tím Kasayalin pobaveně pohrdavý úsměv. A také drobné zaváhání, které oddálilo Gavinův pád.
„Se Serdou se už brzy poznáte. Oba,“ ujistila Wraitha. „Než jsem toto místo zbavila vody a přizpůsobila ho svým potřebám, bydlela tady ona. Dlouho jsme spolu bojovaly, než jsme uzavřely příměří. Můj podvodní dům za její snadnou potravu.“ Dlouhým pohledem přejela po Aceovi a stejně si prohlédla i Gavina. „Budete jí chutnat,“ mlaskla si spokojeně. Byl to poslední zvuk, který vědomě vydala.
Útok brouků byl náhlý a Kasayalu vyvedl z míry víc, než by Ace očekával. Ale i Wraith byl překvapený. Věděl, že se mu na horním konci bot pod pláštěm usadilo několik oranžových přátel. Nevěřil, že by jich mohlo být tolik. Obalili ženu tak, že pod jejich těly nebyla vůbec vidět. A přicházeli stále další.
Kasayala byla nucená Gavina pustit. Kusadla se jí zahryzla do prstů svírajících muže s takovou silou, že jí svaly povolily.
Brouci Gavina odehnali dál do místnosti a víc se o něj nezajímali. Všichni se zaměřili na ženu, která se pod jejích náporem potácela a marně se snažila je ze sebe setřást. Umrtvující hmyzí toxin jí zbavoval možnosti účinného obranného pohybu. Teď to byla ona, kdo byl proti své vůli tlačen k otvoru.
Ale Kasayala Gillanderová se nevzdala tak snadno. Podařilo se jí zvednout jednu ruku a ochabujícími prsty přepnout ovládací zařízení propadla. Propast u jejích nohou se zavřela těsně předtím, než na ni vrávoravě vstoupila. Nespokojila se s odstraněním nejbližšího nebezpečí. Její prsty se po ovladači pohybovaly dál. Sotva se dostala do středu volného prostranství, zalil ji proud jezerní vody a odplavil většinu brouků, kteří se jí přichytili na šatech i kůži.
Gavin stál vedle Ace a ještě se třásl hrůzou. Jeho procitnutí z růžových snů o krásné Kasayale bylo tvrdé.
Wraith s rukou položenou na opěradle křesla očima pobízel oranžové brouky k dalšímu útoku. Ale broukům se nechtělo do vodní lázně. Nebyl to u nich strach z utopení, ale přirozená nechuť k vodě. Hmyz se stáhl mezi truhlice a látky a zmizel Kasayale i oběma mužům z dohledu.
„Zajímavá mezihra,“ usmála se žena. Už zase byla krásná. Po nedávné stařecké sešlosti nezůstala ani stopa.
Gavin hlasitě vydechl a pak hekl, jak ho nečekaně a tvrdě do žeber zasáhl Aceův loket.
„Pojď sem,“ oslovila Kasayala přímo Wraitha. Stále ho nedokázala zařadit a to ji mátlo, popuzovalo a lákalo. Správně odhadla, že oranžovou neovladatelnou hmyzí metlu přivedl on. Na toho druhého se pamatovala. Matně. Nebyl ničím zajímavý, jen jeden z Kitiných poskoků. Potlačila další nával zlosti hned na počátku. Vzpomínka na děti jí přivedla myšlenky zpátky k tomu, proč zde oba muži byli. Mohli za smrt Fayala. Ten bělovlasý ho zabil nějakým divným způsobem, který Kasayala nikdy předtím neviděla.
Wraith pokročil k ní, ale zůstal stát na okraji propadla. Nehodlal riskovat blízké setkání se Serdou, ať už byla kýmkoli nebo čímkoli.
Kasayala se přinutila k dalšímu úsměvu. Nemusela o tvoru před sebou vědět víc. Stačilo, kdyby se jí ho podařilo zabít.
„Co jsi zač?“ zeptala se. Chtěla odvést pozornost hovorem. Povzbudivě na Ace kývla a udělala krok kupředu, aby naznačila, že pozorně poslouchá.
Wraith se zamračil. Další náhlý obrat v situaci se mu nelíbil. Odpověděl, ale nepřestával sledovat každé Kasayalino hnutí.
„Nevím, co bys chtěla slyšet,“ řekl opatrně. „Říkají mi Todd. Nejsem zde dlouho. Vaše společnost je mi neznámá a částečně nepochopitelná.“
„Ve tvém světě platí jiná pravidla?“ Kasayala si dovolila další krůček a v prstech, které znovu získávaly cit po útoku oranžových brouků, pevněji sevřela dlouhou otrávenou jehlici.
Wraith se po její otázce neubránil malému nostalgickému úsměvu. „V mém světě platí pravidla, která nastaví můj druh,“ řekl zasněným hlasem. Zároveň chytil Kasayalu za napřaženou ruku, vytáhl jí z prstů jehlici a mrštil s otráveným hrotem přes místnost. Udělal přitom krok nad vlastní plán a ocitl se na propadlu.
Za jedním ze závěsů se ozval přidušený výkřik. Skrýval se tam strážce, který se v obavě o svoji paní vplížil dovnitř, aby namířenou kuší dával pozor na návštěvníky. Jehlice se mu zabodla do předloktí a jed se okamžitě rozlil jeho tělem. Prst na kuši v posledním záškubu zmáčkl spoušť, střela proletěla těsně vedle Kasayaly a svůj cíl našla v ovladači poklopu a proudu vody.
Aceovi se pod nohama otevřela propast do hlubin a shora mu proud vody ještě dodával rychlost.
Kasayalu střela připravila o rovnováhu. Než se poklop otevřel, zavrávorala a ukročila stranou. Díky tomu se dostala z propadla a s radostným úžasem se dívala, jak se Wraith stačil konečky prstů jedné ruky na pár okamžiků zachytit okraje, a pak už padal do rozbouřené vody někde hluboko pod sebou. Marně mával rukama ve snaze se chytit. Nikde nebyl výstupek, který by zbrzdil jeho pád. Nad sebou zaslechl Gavinův výkřik, ale nedokázal určit, co měl vyjadřovat.
Kasayala se zářícím úsměvem chytila Gavina za paži a smýkla s ním k otvoru. „Serda přece jenom nepřijde zkrátka,“ zamumlala přitom spokojeně.

jako každý tvůj přešlí díl byl i tento úžasný si zlato když myslíš jenom na jednoho čtenáře a mimochodem

[andoriel]

Díky, posedlíku

Po pravdě doufám, že ZP nečteš jenom Ty Ale KOMENTUJEŠ, a to je skvělé Ještě jednou dík

[Aiwendill]

priznávam, že som v posledných týždňoch dosť zlenivel, aspoň čo sa týka čítania cudzích príbehov. Ale túto kapitolu som si poctivo prečítal a moje hednotenie je také, že sa mi to páčilo, akurát to bolo znovu krátke ako minule... Píš dlhšie časti, aspoň také ako Paci Azanyrmuth...

Ale fakt sa mi to páčilo... Dúfam tiež, že sa mi dnes podarí dočítať to, čo si mi poslala mailom už minule...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Každá kapitola má cca 4 stránky, dobře se mi tak píšou. Jenom vložené povídky jsou trochu delší
Jsem zvědavá, co řekneš na mailíka

A ještě malá zprávička: jestli se mi to povede, bude v "drobnostech" silvestrovská povídka "mimo mísu"

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
20. Problémy v zelené i černé

Grery seděl u dohasínajícího ohně, dloubal do něj klackem a každou chvíli se ohlédl po spící Rinye. Přemýšlel, jestli jejich rozhodnutí hlídat tu tajemnou ženu nebylo unáhlené. Vždyť se přece nevydávala na noční výpravy pokaždé. Dokonce ani často. Co věděl, tak byla pouze na jedné jediné. A klidně to mohla být jenom zvědavost, která jí tehdy zahnala zpátky do vsi. Lidé měli vždycky tendenci přehánět. Znovu se ohlédl.
Rinye ze spaní vzdychla a něco zamumlala. Přetočila se na druhý bok a položila si ruku na břicho. Na to, že jídla bylo méně, než by každému z nich prospělo, nová tanečnice zřejmě hlady netrpěla. Alespoň pokud se dalo soudit podle mírné obliny na jejím břiše. Nebyla nijak zvlášť patrná, a když Rinye stála, nebyla znát vůbec.
Grery nad tím zavrtěl hlavou. Možná ho jenom šálilo mihotavé světlo ohně.
Valerian mu poklepal na rameno.“Vystřídám tě,“ zamumlal a zůstal stát, zatímco se Grery uložil opodál a v okamžení spal.
Valerian odešel na okraj tábořiště a přecházel sem a tam po kusu měkkého trávníku, takže ostatní spáče nerušil. I on se každou chvíli podíval na spící ženu. Na rozdíl od Greryho si všímal jiných oblin jejího těla. Už pár dní a hlavně částečně probděných nocí mu braly klid.
‚Proč vůbec váhám?‘ napadlo ho. Rinye neměla žádného silného ochránce a žádné ambice stát na výsluní. Snadná oběť sice nebyla přesně to, co by Valerian vyhledával, ale stále častěji ho napadalo, že pokud si nepospíší, může ztratit příležitost u jediné volné ženy ve skupině. Trein měla muže. Navíc byl její muž čistě náhodou vůdcem jejich malé slupinky. A Deza byla na Valeriana příliš náročná. Nedokázal by jí zahrnout dostatečným množstvím dárků, aby se spokojila pouze s ním. Raději ji nechával pro ty, kterým nevadilo, že jsou jedni z mnoha.
Valerian se znovu otočil při svém zamyšleném přecházení, když si všiml, že se Rinye posadila, pak vstala a s tichým vzdycháním poodešla za první stromy. Na místě, kde ležela, zůstal její plášť a šaty visely přehozené přes postranici vozu. Byla jenom v dlouhé nebělené košili.
Nad důvodem náhlé noční procházky Rinye se Valerian zašklebil. Počkal ještě dvě otáčky svého přecházení a pak se vydal stejným směrem. Všiml si, jak Rinye záleží na hygieně, a že i takový jednoduchý úkon bude mít dohru u nejbližšího potoka.
Potkal ji, když mířila zpátky. Stále ještě byla dost daleko od tábora, aby si dovolil ji šeptem oslovit.

„Neměla by ses toulat sama,“ uslyšela jsem najednou tichý hlas. Málem jsem leknutím nadskočila.
„Cože?“ vyjekla jsem. To už jsem v přítmí pod stromy rozeznala Valeriana. „Nestačí, že ponocuju já?“ zavrčela jsem na něj. Z celé společnosti mi byl nejméně sympatický. Na můj vkus byl příliš sebevědomý, příliš pyšný, příliš – možná i příliš blonďatý. Nad poslední myšlenkou jsem se musela pousmát. Pochybovala jsem, že by mi vadily světlé vlasy, i když jsem nevěděla proč.
Minula jsem Valeriana s jedinou myšlenkou. Co nejdříve zase usnout. Únava se stala mou stálou součástí a každá chvilka nevyužitá v noci k odpočinku si ve dne vybírala svoji daň.
„Počkej přece,“ zavolal za mnou.
„Co je?“ zavrčela jsem a otočila jsem se k němu. „Nemůže to počkat do rána?“
„To teda nemůže,“ usmál se na mě z větší blízkosti, než by mi bylo milé. Couvla jsem, ale sledoval mě krok za krokem. Udělala jsem celkem tři, než jsem se zastavila. Strašně se mi nechtělo něco mu dokazovat, ale pochopila jsem, že jinou možnost nemám. Udělala jsem půl krok k němu a zblízka se mu zadívala do očí. „Tak co nepočká?“ zamračila jsem se.
Překvapeně couvnul tentokrát on, ale hned se vrátil a na tváři se mu rozlil úsměv, o kterém si myslel, že je neodolatelný. Všimla jsem si už před časem, jak na něj lákal vesnické krásky.
Povzdechla jsem si. To mi ještě scházelo. „Nech toho,“ zamumlala jsem odmítavě.
Chytil mě za ramena a rychle odtlačil ještě pár kroků, až jsem se zády opřela o kmen stromu. Přitiskl se na mě a snažil se ústy najít moje rty. Jednou rukou mi pořád svíral rameno a druhou mi začal vyhrnovat košili.
Dostala jsem zlost. Proč mě nemůže nechat na pokoji? Pootočila jsem hlavu a opřela se Valerianovi dlaněmi o ramena. „Počkej,“ zašeptala jsem. „Kam pospícháš?“
Opravdu zpomalil a dokonce se nechal trochu odstrčit. Využila jsem toho a prudce vykopla kolenem před sebe. Trefila jsem se správně. Přidušeně hekl a v předklonu zavrávoral dozadu. Ruce měl složené na svém nejchoulostivějším místě. Nezdržovala jsem se zjišťováním, jak moc jsem mu ublížila, a rozběhla jsem se zpátky do tábora.
Strach se projevil, až když jsem se u svých věcí horečně balila do pláště a snažila se, aby ze mě bylo vidět co nejméně. Seděla jsem pak skrčená u země a bála se pohnout. Srdce mi tlouklo jako o závod. Zády jsem se opírala o kolo vozu a oči mi těkaly z místa na místo při hledání možného nebezpečí.
V mém zorném poli se objevily Valerianovy nohy a já si přitáhla plášť ještě blíž k sobě. Zastavil se nade mnou, chvíli postál, přešlápl a odešel.
Krev rozbouřená nečekaným nočním útokem se mi uklidňovala jen zvolna. Přinutila jsem se několikrát pomalu a hluboce se nadechnout a vydechnout. Panika začala mizet a s nastupujícím klidem jsem usnula. Únava byla příliš velká na to, abych dokázala zůstat vzhůru, když bezprostřední nebezpečí už nehrozilo.
Ráno jsem stěží rozlepila oči a nechápavě se mračila na Valerianovy vítězné pohledy mým směrem. Byly tak okaté, že si jich všimli i ostatní ve společnosti. Deza se jen pohrdavě ušklíbla, ostatní se tvářili zaraženě a váhavě. Jestli si myslí, že co se mu nepodařilo v soukromí, toho dosáhne veřejně, tak se teda plete, pomyslela jsem si a tiše si povzdechla. Všem budu muset dát jasně najevo, jak je to s hraným Valerianovým vítězstvím. Netěšilo mě na sebe upozorňovat ani v tak malé skupince, ale nic jiného mi očividně nezbývalo. Naštěstí jsem nemusela na vhodnou příležitost čekat dlouho.
Valerian ke mně přišel a položil mi ruku na rameno. Než stačil cokoli říct, vyjela jsem na něho sama: „Tobě to nestačilo? Chceš ještě jeden kopanec, než ti dojde, že nemám zájem?“
Okto vyprskl smíchy. Zbytek skupiny se udržel, ale museli se odvrátit, aby světlovlasý muž neviděl jejich pobaveně sešklebené tváře.
Valerian ode mě ustoupil a přejel mě ledovým pohledem, který ostře kontrastoval s červení zalévající jeho tvář. „Zájem o tebe?“ prskl. „To opravdu ne. Ani jako chvilkové potěšení nejsi použitelná.“ Otočil se a odešel s hrdě zvednutou hlavou.
Pokrčila jsem rameny a dál se věnovala balení svých věcí a jejich nakládání na vůz. Ale Valerianova řeč ve mně nechala neurčitý pocit ztráty. Něco, co řekl, mi mělo být důvěrně známé. Pokoušela jsem se zopakovat si v duchu jeho slova, abych určila aspoň slovní spojení, které ve mně rozechvělo nějakou spodní strunu, ale známý pocit se vytratil. Nezůstalo nic.
Naše pouť po vesnicích a městečkách pokračovala v obvyklých kolejích. Hudba i tanec mě už dávno přestaly těšit tolik jako na počátku. Stala se z nich práce a rutina. Ani občasné pauzy v tanci prokládané krátkým vyprávěním k povzbuzení místních obyvatel nepůsobilo tak, jak jsem si původně představovala. Poslouchali, přikyvovali, usmívali se a odcházeli se sklopenými hlavami plnými starostí.
Alespoň mně pauzy určené k vyprávění příběhů pomohly. Mohla jsem při nich odpočívat.
Valerian se mi vyhýbal a já byla ráda. Jen ta jeho poslední poznámka mi občas zněla v hlavě jako šepot ze zapomenutého snu.

Rinye se potácela po cestě za vozem. Každou chvíli se ho chytila, aby neztratila rovnováhu, a oči se jí zavíraly.
Okto strčil loktem do Rehise a kývl směrem k ní. Dávali si pozor, aby to nezaznamenala, ale Valerian moc dobře věděl, že Rinye má teď dokonce hned dva ochránce. Od toho rána, kdy ho tak necitelně odvrhla, nad ní Okto i Rehis drželi nenápadnou stráž. Grery to postřehl ihned a jenom spokojeně pokýval hlavou. Byl rád, že nemusí rozhodovat i o takových věcech, a skupina si mezi sebou udělá pořádek sama. Trein se na něho usmála. Věděl, že má z Rinye radost. Valerian by pro ni nebyla dobrá volba.
Rinye přidala do kroku a vystřídala Dezu u oje vozu. V podstatě byla ráda, že se má čeho držet. Slabost jí motala nohama už několik dní a ani poctivě prospané noci nepomáhaly. Cítila, jak jí ubývá energie jako by ji někdo kradl přímo zevnitř jejího těla. Pověsila se do popruhu a smutně se usmála na Okta vedle sebe. Věděla, že téměř celou váhu vozu táhne sám.

............................................................................................................

Zak stál na můstku u jedné z konzol a prsty mu každou chvíli zabloudily k opasku se zbraní. Mladý důstojník toužící po moci stál v blízké chodbě a rozhodoval se, zda zaútočí. Síly měl dost, přesto nerozhodně přešlapoval. To, co mu chybělo, bylo trochu víc odvahy.
„Kerate,“ oslovil váhajícího důstojníka starší Wraith. Nepoužil k tomu telepatii, jak bylo obvyklé ale hlasitou řeč. „Opět nejsi na svém místě. To je už druhý prohřešek za poslední dobu. Mám za povinnost tě upozornit, že po třetím přijde trest od velitele. Nebo máš snad omluvu pro své chování?“
Kerat se narovnal. Pohled upíral přímo před sebe a rty stiskl k sobě. Pak si to rozmyslel a nadechl se k odpovědi. Wraith ho ale zarazil dřív, než stačil promluvit.
„Nehledej výmluvy. Varuji tě. Poznám to.“
„Nehledám výmluvy, Lyne,“ zamračil se Kerat. Vlastní váhavost ho rozčilovala.
„Pak jdi na své místo a hleď, abych o tobě raději ani nevěděl,“ uzavřel starší Wraith rozpravu a otočil se k odchodu.
Kerat zůstal stát na místě, dokud byl jeho nadřízený v dohledu. Sotva zmizel v nejbližším ohybu chodby, ohlédl se mladý důstojník ke vstupu na můstek a zamračeně odešel na svoji pozici u dálkových senzorů. Cestou si umínil, že příště bez váhání vstoupí a převezme vládu nad lodí do svých rukou. Tentokrát ještě ne. Tentokrát měl Lyn štěstí, ale příště se jejich role obrátí a Kerat Lynovi nedaruje ani jednu jedinou malou výtku, kterou kdy slyšel z jeho úst i z jeho myšlenek.
Lyn prošel nejbližší spojkou mezi dvěma chodbami vedoucími na můstek. Než vešel, na okamžik se zastavil a s hlavou mírně na stranu sledoval v myšlence odcházejícího Kerata. Na můstku se krátce podíval na Zaka a kývl. Oba věděli, že pokus o převrat se sice odkládá, ale stále hrozí. Kerat byl naštěstí příliš váhavý. Až dostane víc odvahy nebo až se naskytne vhodnější příležitost, pokusí se ji využít.

............................................................................................................

Rinye se svezla na rozloženou látku a zůstala sedět se skloněnou hlavou. I nepatrný pohyb jí působil problémy. Nechtěla ani přemýšlet o tom, jak bude dnes večer tančit. Jistě to nakonec zvládne, i když jí teď připadalo skoro nemožné jen pozvednout pohled.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní Rehis. Položil jí ruku na rameno tak ochranitelským gestem, že jí z toho přejel mráz po zádech. Odtáhla se a zamumlala něco neurčitě uklidňujícího. Rehis se jenom usmál a odešel pomoci Valerianovi s hudebními nástroji.
Rinye na chvíli zavřela oči a vědomě odpočívala.

Probudilo mě šťouchnutí do kolene. Zamrkala jsem a nenápadně potřásla hlavou. Dokázala jsem usnout vsedě? Něco se mnou určitě nebylo v pořádku.
Trein si mě naštěstí všimla včas a měla jsem chvíli, než začalo vystoupení, abych se vzpamatovala. Její zamračený pohled mi ale naznačil, že to bylo jedno z posledních nenápadných připomenutí a dál bych mohla mít problémy.
Grery to později večer potvrdil.
Sotva jsme zastavili pod posledními stromy malého lesíku, všechny pohledy se otočily k vedoucímu naší malé skupinky.
„Rinye,“ oslovil mě vážně, „je něco, co by ti pomohlo? Tvoje únava je pro nás čím dál větší přítěží. Je třeba to nějak vyřešit. Nechceme...“ Poslední větu nedokončil, ale bylo to jasné. Nechtějí závaží.
V tichu, které nastalo, jsem sledovala špičky svých téměř prošlapaných bot. Vzpomněla jsem si, jak mě přijali mezi sebe - neznámou ženu bez minulosti. Jako v každé společnosti měla i tady odvaha a soucit svoje hranice. Pozitivní bylo, že jsem byla upozorněna dřív, než jsem došla na hranu jejich tolerance. Ani tak se mi nechtělo přiznat, že pro sebe znám pomoc, protože tím bych jeden problém nahradila dalším.
Zvedla jsem hlavu a podívala se Grerymu do očí. Přečetla jsem v nich, že pravda bude to nejlepší, ať už pro ně bude znít jakkoli nepříjemně. V čistě vegetariánské až veganské společnosti by bylo snazší mluvit o mučení a vraždách než o tom, co jsem musela vyslovit.
„Vím, co by mi pomohlo,“ řekla jsem tiše. „Maso.“
Dívala jsem se na Greryho, ale reakce ostatních jsem vnímala také. Deza zavrávorala jako po ráně pěstí, Okto zbledl a Valerian vypadal, že začne každou chvíli zvracet. Trein jenom stiskla rty a Grery na sobě nedal znát nic.
„Máš nějakou konkrétní představu?“ zeptal se mě.
Potřásla jsem hlavou. Bylo mi jedno, v jaké formě do sebe vpravím živočišné bílkoviny, hlavně, když budou. Podle chování skupiny jsem usoudila, že s největší pravděpodobností nebudou. Moje problémy se neřešily, ale vršily. Nepochopitelná únava a potřeba masa se začala stavět mezi mne a moje okolí jako neviditelná zeď. Pomalu jsem dosedla na zem a zadívala se před sebe.

Tuhle kapitolu mám docela ráda. Valeriana sice fakt nemusím, ale jednak se mi líbí ten název kapitoly a pak taky je mi sympatická Ája-masožravka.
Ono to v tom středověku s masem vypadalo všelijak, ale mně osobně by taky ve středověku nejspíš spousta věcí scházela.

Jo a můžu Rehise.