Úvod 1 – Civilizace/Civilization
Před mnoha milióny lety žila ve vesmíru velmi mocná a vyspělá rasa. Byli to Antikové, kteří se dokážou po určité době a přípravě dostat do vyšší formy života, povznést se. Antikové museli opustit své útočiště a vydat se do hloubi vesmíru, který se zdá být nekonečný. Jenže museli se povznést, aby mohli cestovat, jelikož nevlastnili žádné vesmírné lodě, které by je dopravily na určená místa. Když se jim podařilo povznést se, tak se rozdělili do několika skupin a vydali se na dlouhou cestu do mnoha galaxií, kde na mnoho planetách založili nová zrnka civilizace. Dříve nebyli moc vyspělí, museli začít od začátku jako každý. Proto se rozhodli, že se usídlí na planetě, kterou pojmenovali po hlavním veliteli, Earth, nebo-li Země. Země měla ze všech planet nejpřijatelnější podmínky k životu, proto si ji vybrali. Nevěděli, jestli je obydlená nebo zcela opuštěná, a tak se usídlili v oblasti, která je v dnešní době velmi známa, Gíza v Egyptě. Bylo tam na ně moc teplo, ale právě to potřebovali.
Jeden z mnoha vědců, jmenoval se Janus, se nejvíce zajímal o tento svět. Každý den trávil bádáním po Gíze. Bylo mu divné, že nikoho z ostatních nezajímá, kde se to vlastně ocitli. Každý den ušel pár kilometrů a nic nenacházel. Až po třech týdnech nalezl uprostřed pouště velkou pyramidu, do které vedl pouze jeden vchod. Bylo mu velmi divné, že nějaká podivná věc stojí uprostřed opuštěné pouště. Chtěl vstoupit dovnitř pyramidy, jenže uvnitř byla tma. Nahlédl dovnitř a podíval se na pravou stranu, kde zahlédl světlo. To bylo ještě podivnější. Vešel dovnitř a šel k světlu, které planulo před ním.
„
Co to je?“ Janus se zastavil u podivného plamínku. Chtěl se toho dotknout, jenže když ruka byla pár centimetrů od plamínku, zjistil, že to pálí.
„
Pálí to,“ řekl Janus a usmál se, jelikož objevil něco nového, co nikdy v životě neviděl. Plamínek planul na klacíku obalený bavlněnou látkou. Vzal klacík do rukou a s planoucím plamínkem pokračoval dál v cestě. Nemohl tomu všemu uvěřit. Sledoval plamínek a přitom procházel chodbami, které zřejmě vedly do středu pyramidy. Během několika vteřin z ničeho nic vykřiknul: „
Oheň!“ Oheň, tak pojmenoval plamínek, který krom svícení ho i hřál. Když došel na samý konec chodby, objevil tam hliníkovou destičku, na které bylo něco vyryto. Janus to rukama ohmatal, aby zjistil, co to vlastně je. A nebylo to jediné, co tam bylo. Hned vedle destičky našel vzácný, super hustý minerál, se kterým už se více než jednou setkali.
„
Tohle nemůže být náhoda.“ Vzal jak minerál, tak i tu destičku do ruky. Do druhé ruky vzal klacík s planoucím ohněm a vydal se na zpáteční cestu.
Velitel Antiků, kteří se vydali na Zemi, se právě nacházel ve své „ubytovně“, kterou si každý postavil během jednoho dne.
Když se poprvé vyskytli na Zemi, začali se stavbou ubytoven, které byly postaveny z naleznutých kamenných bloků, které se povalovali po poušti. Místo stropu tam měli látky, kterými prosvítávalo přes den slunce. V noci tam někdy byla taková zima, že se raději všichni shromáždili v jedné z postavených ubytoven, kde spolu strávili noc. Hned ráno, aby nasbírali sílu, tak šli spát. Jejich každodenní život vypadal každým dnem jinak. V několika uplynulých vteřinách bez zaklepání vtrhnul do ubytovny Janus, který si s sebou přinesl dvě ze tří věcí, které objevil.
„
Neumíš zaklepat? Co jsem ti o tom říkal?“
„
Omlouvám se, Morosi, ale tohle musíte vidět.“ Janus přišel k Morosovi a položil před něj na stůl dva cizí předměty, které náhodou našel v oné špičaté věci zvanou pyramidou.
„
Tohle jsem dnes našel uprostřed této pusté pouště. Našel jsem to. Našel jsem naquadah, který jsme tak dlouho hledali.“ Moros vzal do rukou neopracovaný naquadah a pečlivě si ho prohlédl.
„
Kde jsi ho našel?“
„
V nějaké špičaté, velké věci ležel na zemi,“ odpověděl Janus.
„
A co ta destička? Co to je?“
„
Každou noc jsem pozoroval hvězdy na obloze. Jsou to vyrytá souhvězdí. Možná je to to, co jsme tak dlouho hledali. Můžeme ji postavit. Konečně,“ s úžasem odpověděl Janus, jelikož je na Zemi hlavním antickým vědcem. Moros se taktéž usmál a pak řekl: „
Pusť se tedy do toho. Pošlu veškeré vědce, aby ti s ní pomohli.“
„
Chvíli to potrvá, ale za měsíc bychom ji měli mít v kuse a plně funkční.“
„
Kdyby ti něco scházelo, okamžitě za mnou přijdi, postarám se o to.“
„
Teď hlavně potřebuji materiál na její postavení. To je teprve tisícina toho, co potřebujeme. Budeme muset přijít na to, kde se tady ten naquadah nachází.“
„
No, je to náš nový domov. Takže bychom ho měli prozkoumat.“
O měsíc pozdějiJanus spolu s Morosem šli pouští k pyramidě, kterou objevil Janus před měsícem. Když byli skoro u pyramidy, tak z dálky někoho zahlédli. Oba se najednou zastavili, jelikož věděli, že to není nikdo od Antiků. Byla tam skupina lidí, která šla směrem k pyramidě. Janus s Morosem se rychle schovali za duny a nenápadně pozorovali neznámou skupinu lidí, která něco nesla v rukách. Janus si pořádně prohlédl předměty, které nesou. Byl velice překvapen, když viděl neopracovaný naquadah. Rychle přišel k Morosovi a řekl: „
Už vím, kde se v té věci vzal naquadah. Ti lidé ho tam nosí. Někde tu musí být ložisko.“
„
Naquadah je to, co potřebujeme na stavbu brány. Co kdybychom se jim představili? Třeba by nám mohli pomoci,“ navrhl Moros.
„
Vy jste velitel. Jen nevíme, jestli mluví stejnou řečí jako my. Třeba jim nebudeme rozumět ani slovo stejně jako oni nám. Hlavním naším úkolem je získat naquadah na dokončení brány. Je skoro téměř hotová, a jestli ji už postavily ostatní skupiny, tak bychom mohli začít cestovat na jiné planety. Nemusíme cestovat jen ve vyšší sféře, můžeme zůstat v našich podobách.“
„
Nemusíš mi tu líčit naši situaci. Půjdeme za nimi a zkusíme si s nimi promluvit,“ rozhodl Moros a oba šli za obyvateli této planety.
Skupina lidí vešla do pyramidy, ve které strávila necelých deset minut. V pyramidě každý den, třikrát denně proběhnou modlitby, při kterých doufají, že jednoho dne se dostanou z otroctví. Po ukončení modlitby zanechali v pyramidě naquadah, který za normálních podmínek vytěží během měsíce.
Když vyšli z pyramidy, jeden z nich zpozoroval dvě neznámé postavy, které šly směrem k nim. Muž, který je zpozoroval, upozornil ostatní, že k nim přichází cizinci. Všichni se zastavili a hleděli na dva jdoucí muže, kteří se před nimi zastavili a představili se.
„
Jmenuji se Moros.“
„
Jsem Janus.“ Všichni na ně nechápavě zírali, jelikož, jak Janus předpokládal, nikdo jim nerozuměl. Jeden ze skupiny se otočil k tomu druhému a začal se s ním bavit.
„
Janusi, co to je za jazyk?“ zajímalo Morose.
„
Naší Antičtině se nepodobá vůbec. Nevím, jak se s nimi dorozumíme,“ odpověděl Janus.
„
Tos mi pomohl,“ zabručel Moros. Jeden ze skupiny přišel k Janusovi a něco před ním na písek začal kreslit. Janus dřepnul a pozoroval jej. Po několika vteřinách byla na písku znázorněna postava a směrující šipka k otazníku. Janus pochopil, o co se snaží, a tak rukou ukázal na sebe a řekl: „
Janus.“ Pak ukázal na muže, který podle něj ukázal rukou na sebe a řekl: „
Manit.“ Janus překvapeně pohlédl na Morose, který mírně poklonil hlavou.
„
Manit,“ ukázal na něj, „
Janus,“ ukázal na sebe. Manit souhlasně kývl hlavou. Janus vstal a s pohledem na něj ukázal rukou na Morose se slovy: „
Moros.“ Manit ukázal rukou na Morose se slovy: „
Moros.“ Moros souhlasně kývl hlavou.
„
Janusi, jestli mi ještě někdy vpadneš do mého přístřeší, tak ti slibuji, že na tebe řvát nebudu.“
„
Beru.“
„
Ale teď zjisti, kde žijí.“ Janus i Manit dřepli a pokusili se o další komunikací pomocí kreslení na písku. Chvíli Janus přemýšlel, co mu nakreslí, aby Manit rozuměl tomu, co po něm chce. Jakmile si to pořádně promyslel, na písku nakreslil něco jako stříšku, ke které směřuje šipka, před kterou je panáček. Manit začal ukazovat rukama stříšku a Janus souhlasně kýval.
„
هي (Pojďte),“ řekl Manit rodným jazykem. Janus se otočil na Morose a řekl: „
Asi máme jít za ním.“
„
Tak běž, jinak nám utečou,“ řekl Moros a oba rychle šli za skupinou.
Po dlouhé chůzi pouští je Manit zavedl do rodného města, které bylo opevněno kamennými bloky. Moros nemohl věřit svým očím, jelikož tohle od takových lidí nečekal. V dáli oba zahlédli další skupiny lidí, které byly na tom hůře.
„
Tohle není dobrý,“ řekl Moros. Janus jen mohl souhlasit. Ti lidé, co těží naquadah, jsou bičováni. Oba rychle doběhli Manita, který šel vpředu, a ukázali rukou před sebe. Manit sklonil hlavu a raději nic neříkal. Janus chtěl vědět, co to má znamenat, a tak před něj stoupnul, aby zastavil.
„
Manite.“ Manit opět sklonil hlavu, ale Janus mu ji rukou zvedl.
„
لا، لا أستطيع (Já nemohu),“ řekl Manit a pohlédl na levou stranu, kde stála žena. Přišla blíže k Manitovi a uklonila se před Antiky.
„
ماني،, سواء كان أولئك الذين لدينا للتخلص من العبودية، ونحن ينبغي أن أقول كل شيء (Manite, jestli jsou to ti, kteří nás mají zbavit otroctví, měli bychom jim vše říci),“ snažila se ho přesvědčit. Manit po chvilce souhlasně přikývl a oba přišli k Janusovi a Morosovi.
„
آسف لذلك (Omlouvám se).“ I když jim nerozuměli, tak pochopili, co právě teď řekl. Janus si všimnul, že ta žena, která stojí vedle něho, má na rukou nedoléčené jizvy. Přišel k ní blíže a pohlédl jí přímo do očí. Ona sklonila hlavu a nečinně tam stála. Zbylí lidé stáli v kruhu kolem nich a přihlíželi, jak Manit o sebe opřel ženu. Janus už pochopil, že opřená žena o Manita je zřejmě jeho manželka. Pohlédl na Morose, který taktéž chápe, o co se tam jedná.
„
Chtělo by to promluvit s jejich vůdcem.“ Janus souhlasně kývnul hlavou a otočil se směrem k Manitovi.
„
تقودنا كزعيم؟ (Zavedeš nás za vůdcem)?“ tentokrát se Janus pokusil mluvit jejich řečí. Manit překvapeně na něj pohlédl. Rychlost, jakou se Janus učil, byla neskutečně rychlá.
„
بالتأكيد (Jistě),“ odpověděl Manit a zavedl návštěvníky přímo do vůdcovy pevnosti. Bylo neuvěřitelné, jak to tam vypadalo. Když procházeli městem, mohli si všimnout, že místní lidé jsou jen pouhými otroky, kteří musí pracovat pro vůdce.
„
Ty lidi musíme osvobodit, a to co nejrychleji,“ řekl Moros.
„
A co ty pravidla o vměšování do nižších sfér života?“
„
Na ty teď kašli. Musíme je osvobodit. Jakmile se vrátíme k ostatním, tak vše promyslíme,“ rozhodl Moros, nejvyšší člen antické skupiny, která se nachází na Zemi.
Po chvilkové chůzi přivedl Morose a Januse k jejich vůdci, který tohle všechno má na svědomí. Vůdce těchto lidí, Fanrad, právě teď seděl na trůnu, před kterým klečeli dva z jeho poddaných. Když Fanrad zahlédl příchod cizinců, poslal oba poddaný vykonat zadanou práci.
„
ماني، من هم هؤلاء الغرباء اثنين (Manite, kdo jsou ti dva cizinci)?“ zajímalo Fanrada. Jediný Manit doprovodil Morose a Januse až k vůdci, před kterým poklekl. Jak Moros, tak i Janus pozorovali Manita, jak po pokleknutí přišel k vůdci a začal mu vysvětlovat, kdo jsou ti dva zač, a kde se tam vzali. Janus je slyšel, co si ty dva povídají a docela se zarazil, jaká byla vůdcova rozhodnutí.
„
Tohle není dobrý,“ z ničeho nic řekl Janus.
„
Co se děje?“ zmateně Moros pohlédl na Januse.
„
Nelíbí se mu, že jsme tady a nepoklekli před ním. A také chce po Manitovi, abychom byli stejní jako oni.“
„
To ne.“
„
Co se děje?“ zeptal se Janus, když viděl Morosův výraz v obličeji.
„
To nemůže být pravda…“ Janus ho pořád nechápal.
„
Podívej se pořádně na něj.“ Tentokrát si pořádně prohlédl muže sedícího na trůnu. Po chvilce řekl: „
Fanrad.“
„
Přesně.“ Oba zároveň pohlédli na Fanrada, který si teď převážně všímal Manita.
„
Připrav se,“ rozkázal Moros.
„
Andilek se o tomto nesmí dozvědět.“
„
Já už o tom vím.“ Z ničeho nic se vevnitř objevila skupina povznesených Antiků.
„
ماني، تتراجع (Manite, ustup)!“ zařval na něj Janus. Fanrad se postavil, když viděl Andilka.
„
Tak tady ses usídlil,“ začala jako první. Fanrad se zasmál a přišel blíže k Andilkovi.
„
Jak jste se sem tak rychle dostali?“ zajímalo Morose. Jeden ze skupiny přišel k němu blíže a odpověděl: „
Pomocí Hvězdné Brány. Bylo jen otázkou času, než ji zprovozníme.“
„
Ale ta naše není hotová,“ divil se Janus.
„
Teď už je.“ Všichni tři pohlédli na Andilka, která stála proti Fanradovi.
„
Nedokázala jsi mě předtím zastavit. Myslíš, že se ti to teď podaří?“
„
Nemyslím, já to vím. Dříve jsem tomu podlehla, jelikož jsi můj manžel, teď se tě nebojím a nehodlám ti ani podlehnout natož ustoupit.“
„
To jsou jen řeči. Musíš to dokázat.“
„
Klidně.“ Andilek jen jedním rychlým pohybem ruky vytvořila energy kouli, která byla vytvořena pár centimetrů nad dlaní pravé ruky. Energy koule držela svůj tvar po celou dobu, než ji odhodila na Fanrada, který kolem sebe vytvořil ochranný štít. Koule se dotkla štítu, ale během několika vteřin se rozplynula. Fanrad se zasmál a oplatil jí to stejným útokem, ale ve velkém množství síly. Bylo štěstí, že se mezi ně vpletla Genesis s Minawarou, které mají mnohonásobnou sílu než zbylí Antikové.
„
Změnil ses, Fanrade,“ řekla Minawara.
„
Minawara Christopherová, myslel jsem, že se nerada ukazuješ při bojích.“
„
Tebe se nemusím bát. Byl jsi mým žákem, myslela jsem, že budeš s námi, když tě vše naučím.“ Po chvilce mlčení promluvil Fanrad: „
Musel jsem. Našli si ke mně cestu. Vědí, jaká je má největší slabina.“
„
Fany, o kom teď mluvíš?“ zajímalo Andilka.
„
O Engarech. Jsou tady v Mléčné dráze. Sledovali nás až sem…“ Fanrad najednou přestal mluvit. Věděl, že se někdo blíží. Začal se pomalu rozhlížet kolem sebe. Během několika vteřin byl odražen bokem.
„
Fany!“ Andilek se rychle přemístila, aby dopadl na ni, místo na zeď. Tam, kde před chvílí ještě stál Fanrad, se tam najednou objevil Wenis, vůdce Engarů.
„
V pořádku?“
„
Ano. Děkuji.“ Fanrad se na ni usmál. Pak oba pohlédli na Wenise, kterému teď čelila Minawara s Genesis.
„
Právě teď začala válka,“ oznámila Minawara.
Pokračování příště