17. Na startovní čáře
Doktor Matt Winkler se ohlédl ke dveřím, ujistil se, že jsou zavřené, a přesunul se k jiné části dlouhého pracovního stolu. Zatím vyráběl lék a podával ho přesně tak, jak si přáli ti Bedrosiané, co je zajali. Už několikrát se mu málem povedlo ‚omylem‘ předat vzorek skupince lidí, kteří se kolem něho pokaždé začali nenápadně motat, když ho jeho věznitelé vyvedli na očkování, ale strážní je vždycky odehnali.
Matt se rozhodl, že je načase vzít do vlastních rukou nejenom záchranu zbytku týmu, ale také přinést Beckettův zázrak na pomyslnou druhou stranu planety. Kromě přípravy nových dávek vakcíny pracoval i na trochu odlišném „léku“, který měl vyléčit jeho a tři nešťastné vojáky ze Země, zavřené o dvě patra níž, z postavení zajatců.
Matt po chvíli přemýšlení začal vyrábět průhlednou tekutinu, na vzduchu se rychle měnící na plyn a způsobující malátnost až bezvědomí. Tekutinu uchovával v pečlivě uzavřených skleněných ampulkách.
Využil chvíle klidu, aby ampulky naposledy přepočítal a zdánlivě náhodně rozmístil do velkého dřevěného stojanu na zkumavky mezi dávky vakcíny. Poslední ampulku položil ke stojanu tak, aby nebyla ode dveří vidět a přitom ji mohl jednoduše schovat v dlani, jakmile přijde výzva k odchodu na další očkování.
„Jennifer. Jenn, probuď se. To jsem já. Vstávej.“
Jennifer Kellerová – McKayová stěží odlepovala od sebe víčka, ale snažila se rozkoukat a zorientovat, kde je.
Rodney se skláněl nad ženou a s obavami sledoval, jak se snaží probrat.
„Co se děje?“ zamumlala a doktor McKay si zhluboka oddechl. Doktor Turmalo ho před okamžikem strašil, že jeho manželku mohla zasáhnout rozsáhlá ztráta paměti po požití nějaké omamné byliny.
„Všechno je v pořádku, Jenn. Jsi na ošetřovně v SGC,“ začal Rodney a zachytil přitom Jennifer za rameno, protože se pokoušela posadit, a k Rodneymu zděšení i postavit na nohy.
„Ještě zůstaň ležet, nebo teda sedět, když myslíš, ale vstávání bych rozhodně nedoporučoval,“ mumlal a nenápadně se ji snažil zatlačit zpátky do postele.
„Nech mě být, Rodney,“ odstrkovala ho. Po vyslovení jeho jména se zarazila a zůstala na něj civět. „Rodney,“ vydechla. „Ty jsi tady? Atlantis. Město už není… už je…,“
„Jsme zpátky,“ ujistil ji Rodney a využil toho, že se přestala bránit, aby ji uložil zpátky.
„Už jste vzhůru? Výborně,“ ozvalo se ode dveří. Rychle se k nim blížil generál Davis. „Doktor mi říkal, že budete ještě nějakou dobu spát. Jsem rád, že to moc dlouho netrvalo.“
„Co se vůbec stalo?“ chtěla vědět Jennifer. Cítila, jak jí Rodney pořád svírá ruku ve své, jakoby se bál, že ji ztratí.
„To bychom také rádi věděli. Prošla jste Branou a složila se. Od té doby vás udržovali v umělém spánku a čekali, až z vás vyjde nějaký jed.“
„V umělém spánku? Jak dlouho?“ vyděsila se Jennifer.
„Dva dny,“ uklidňoval ji Rodney.
„Kde jste byla? Proč jste se nevrátila se zbytkem týmu?“ ptal se generál. „A proč jste sem poslala všechny ty lidi? Rozkaz zněl přece jasně. Kromě našich lidí na Zemi nikdo nesmí.“
„Majo… vlastně, generále, moje žena se právě probudila. Není ve stavu, aby odpovídala na vaše otázky,“ vyjel Rodney na nového šéfa SGC. Výhrůžně se narovnal, ale dál tiskl Jennifer ruku.
„To je v pořádku,“ usmála se na něho Jennifer, S vážnou tváří se pak otočila na generála. „Ti lidé byli roztroušení každý na jiné planetě. Pátrání bylo náročné, a kdybychom vždycky ještě vytvářeli speciální odnož léku, asi bychom nezachránili vůbec nikoho. Bylo výhodnější poslat všechny na jedno místo, kde se může pracovat na všech mutacích najednou.“ Pokrčila rameny a uložila si pohodlněji hlavu na polštář. „Navíc jsem hledala šéfy Luciánů, jestli se pamatujete,“ dodala a zavřela oči.
Davis se na ni chvíli díval v očekávání, že bude pokračovat, ale doktorka mlčela a vypadalo to, že snad usnula. Přeletěl pohledem k Rodneymu, ale ten jen pokrčil rameny. Ke svému zklamání o Jenniferině cestě nic nevěděl, a i kdyby věděl, jistě by to generálovi neprozradil.
Davis se na oba zamračil a odešel. Věděl, že bude nějakou dobu trvat, než si na něho noví podřízení zvyknou, ale doufal, že bude mít malou výhodu v tom, že na SGC občas pobýval. Zatím to vypadalo, že výhody se nepečou.
„Vážení přátelé,“ začal doktor Richard Woolsey a rozhlédl se po prostoru Brány na Atlantis. Obě ruce na zábradlí ochozu stiskl tak, až mu zbělely klouby. Mezi tvářemi, které se k němu zvedaly, mu některé výrazně chyběly. Bleskově přehodnotil připravený projev a začal malou improvizací:
„Děkuji, že jste všichni přišli. Je na čase, abychom vytyčili nové hranice, nové směry a cíle pro další fungování nejenom naší planety, ale také pro cesty za hranice Země. Využití sítě Hvězdných Bran nám může v dalším období velice pomoci, a proto by bylo asi vhodné připomenout několik osob, které s námi již nejsou, ale stály u vzniku nebo významných mezníků našeho mezihvězdného cestování. Nejprve je třeba jmenovat Catherine Langfordovou, která byla u toho, když byla Brána vyzdvižena…“
Výčet pokračoval dál jednotlivci i skupinami s krátkou větou připomínající jejich význam, ať už působili v Mléčné dráze nebo později v Pegasu. Když se dostal k posledním událostem, celou galaktickou pandemii shrnul několika vhodnými slovy a vyzdvihl jen několik málo osob. Samanthu Carterovou, generála Landryho, Aleca Calsona, který na mimozemské základně vydržel sám téměř až do konce, ale ukázalo se, že nebyl superhrdina, a pandemii podlehl dva dny předtím, než vznikl Beckettův zázrak.
„Jako posledního, ale rozhodně ne nejméně důležitého, bych chtěl vzpomenout plukovníka Johna Shepparda. Zemřel tak, jak žil: Při záchranné akci, která měla tolik kladných i záporných vlivů na celou populaci Mléčné dráhy, jako snad žádná předtím. Jako vždy dělal vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil své blízké – a jako vždy, jeho snaha nevyšla přesně tak, jak si nejspíš představoval. Přes všechny rozporuplné pocity zůstane v našich očích hrdinou. Byl to on, kdo našel přepravní loď se zajatci. Důsledky nemohl tušit ani v těch nejdivočejších snech. Nikdo jsme je nemohli tušit. John Sheppard byl hrdina.“
Richard si otřel čelo do velkého tmavého kapesníku a s mírnými rozpaky přijal potlesk, který postupně sílil a brzy zanikl. V nastalém tichu pokračoval:
„Pandemie je minulostí. Včera ve večerních hodinách se vrátil záchranný tým z planety Optriců a Bedrosianů i s doktorem Winklerem a zbytkem jeho podpůrného týmu.“ Richard se pousmál. „Záchranný tým neměl mnoho práce, protože doktoru Winklerovi se ještě před jejich zásahem podařilo zneškodnit ostrahu zařízení, kde byli drženi, a předat lék optrickému agentovi, takže i jejich část planety se nyní zbavuje posledních zbytků té příšerné nemoci.
Toto byla poslední zdravotní mise a ani ona neporušila stoprocentní úspěšnost. Samozřejmě pouze na planetách, kde ještě bylo koho zachraňovat. Jak mě informovala doktorka Kellerová-McKayová, například sdružení planet pod nadvládou luciánské aliance bylo zcela zdecimováno a těch několik zbývajících lidí ve významnějších pozicích se přidalo ke kultu, který se postupně zabíjí inhalací kouře z pálení nějaké speciální odrůdy kasy, které říkají kanasa. Co se Ashenů týká, máme zaručené zprávy, že jejich politika omezení porodnosti měla za důsledek úplné vylidnění zabraných planet, a než vyvinuli lék, i jejich populace klesla na takové minimum, kde hrozí následné vymření nebo nezvratná degenerace.
A nyní k tomu, co čeká nás na Zemi…“
„Doktor Woolsey mluvil ještě dlouho, ale v podstatě řekl jenom to, že mezihvězdný výzkum bude omezen, protože je třeba uspořádat téměř vylidněnou planetu. Posádky hvězdných lodí budou zredukovány na minimum nebo staženy úplně a veškerá činnost se omezí na hlídky v bezprostřední blízkosti Země. Cesty Branou budou povoleny pouze za účelem rozvoje Země a udržení nejdůležitějších styků s dlouhodobě přátelskými rasami, které mohou přispět k rychlejšímu rozvoji Země.
„Atlantis zůstane na oběžné dráze Země, ostatní vesmírné lodě dostanou rozkaz k přistání do doků a jejich posádky budou plnit úkoly na povrchu. Budeme je stahovat postupně tak, aby jejich přistání nevzbudilo zbytečnou pozornost, a také podle toho, jak budou přilétat po splnění posledních úkolů. Třeba s lodí Jackie Chan jsme nedávno ztratili spojení a nedaří se nám ho navázat, ale to je jenom otázka času.
Pokud jste ještě nedostali seznam svých nových úkolů a povinností, jistě se k vám všem odstane v nejbližší době. Prosím, držte se ho. Byl vypracován s ohledem na současnou situaci, a třebaže se někomu bude zdát nesmyslný, věřte, že navazuje na další činnosti.“
Richard se odmlčel a přejel pohledem po shromáždění.
„No, lidičky, máme hodně práce, tak se do ní hned pustíme. Kdo se potřebuje dostat zpátky na Zemi, prosím, do centra Asgardu, budete přepraveni přímo na požadované místo,“ ujal se slova podplukovník Lorne. Postavil se vedle Richarda Woolseyho.
„Děkuji,“ řekl mu tiše Richard a společně odešli do kanceláře vedoucího expedice.
„WEC v podstatě rozpustili,“ prohodil Radek Zelenka na půl úst, když procházel kolem Rodneyho. Trochu ho mrzelo, že ho nenechali ve výzkumném ústavu uprostřed Evropy, a také to, že si ho doktor McKay skoro nevšiml. Celý Woolseyho proslov přemýšlel, která z nutných prací je nejnutnější, protože hned po příhodu na Atlantis dostal tak dlouhý seznam úkolů, že začal vážně uvažovat o nějakém asistentovi. Dokonce o něj i požádal, ale zdálo se, že všichni vědečtí asistenti vymřeli při pandemii.
„Vy jste Zelenka?“ oslovil ho někdo, kdo mu stál za zády.
Radek se otočil a přeměřil si neznámého muže, který trpělivě čekal na odpověď a široce se usmíval.
„Jo, to jsem já,“ odpověděl váhavě. Nebyl si jistý, jestli je na cizího muže dost zvědavý, aby se s ním zastavil na kus řeči.
„Jsem Jonas Quinn z Kelowny, nevím, jestli vám o mě něco řekli,“ začal muž a zatvářil se rozpačitě.
„Tak to jste vy?“ Radkovi došlo, koho má před sebou, a zvědavost zvítězila.
„Mohl bych se vás zeptat…,“ začal Jonas a odváděl doktora Zelenku dál od všech zvědavých uší.
Rodney se za nimi chvíli díval a hlavou se mu honilo, proč ten kelowňan neoslovil jeho, když je mnohem chytřejší než nějaký Zelenka, ale pak ucítil v dlani dotyk štíhlých prstů a nechal se od Jennifer odvést z prostoru Brány. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že zamířila na ošetřovnu.
„Vypadá to, že budeme zase pracovat spolu,“ řekla tiše Jennifer, vybrala si temný kout, přitiskla do něj Rodneyho a natáhla se k němu pro polibek.
„No, to rozhodně. Vždyť jsi moje žena, s kým jiným bys chtěla pracovat?“ mumlal Rodney.
Jenn se zasmála a odstoupila. „Myslela jsem to tak, že mi nabídli místo v SGC. A ty tam prý budeš taky.“
„Ach tak,“ povzdechl si Rodney. Doufal, že zůstane na Atlantis a podaří se mu protlačit tam i Jennifer.
Jenn se na něho usmála.
„A tak mě napadlo, jestli by se nějak nedalo zjistit, že je to ten pravý. Ten původní,“ uzavřel Jonas svůj monolog, ve kterém Radka Zelenku seznámil s návštěvou Baala. Slizký had byl stále ještě zavřený ve vězení v SGC, ale vakcínu na rozkaz generála Davise nakonec dostal, takže se těšil celkem dobrému zdraví.
Radek si zajel rukou do vlasů a před očima se mu promítl seznam úkolů. Zastavil se a zadíval se na Jonase. „Nabízíte mi něco jako spolupráci?“ zeptal se překvapeně. „Nezavalili vás taky prací?“
Jonas se omluvně usmál. „Úkoly dostal doktor Jackson, ale nechce mě u sebe. Prý mu moc připomínám dobu, kdy jsem byl s jeho týmem, když se povznesl. A protože Sam je mrtvá, Teal‘c se už prý z Dakary nevrátí a Jack se dohaduje s…“ Jonas se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli může Daniela citovat doslova.
„… s těmi šašky z Pentagonu,“ napověděl mu Radek. Moc dobře věděl, jak je má doktor Jackson v lásce.
Jonas kývl a pokračoval: „No, a protože cestování Branou je teď omezeno, hledám momentálně nějakou práci.“
Radek si ho ještě chvilku prohlížel, pak se odvrátil, pomalým krokem se dal znovu do pohybu a tvář se mu křivila usilovným přemýšlením. S asistentem by neměl žádný problém, ale nevyužít Jonasovy inteligence by byla chyba.
„Dar z nebes,“ zamumlal si pro sebe. „No, Jonasi Quinne, čeká nás hodně práce,“ pokračoval vzápětí nahlas a zrychlil, aby se co nejdřív dostali do jeho nové laboratoře. Čekala je dlouhá cesta asgardským paprskem z Atlantis na Zemi.
„Bude to náročné,“ povzdechl si Richard Woolsey. Seděl v křesle za stolem a díval se, jak si Evan Lorne sedá proti němu.
„Zvlášť potom, co Jekatěrina narazila plnou rychlostí do Europy,“ pokýval Evan hlavou. Ruští generálové s rodinami, kteří se chtěli ukrýt před pandemií ve vesmíru, tam nemoc naopak donesli. Neřízená hvězdná loď kličkovala několik dní sem a tam po sluneční soustavě a skončila na jednom z mnoha měsíců Jupitera. V té době už nikdo na palubě nebyl naživu. Další lodě hlídkující kolem Země měli rozkaz neopouštět svoje místa, pokud nebude hrozit srážka s třetí planetou systému nebo s Měsícem.
„Moc lodí nám stejně nezbývá,“ uvažoval Evan nahlas. „Daedalos je uložený v doku i s tou mašlí,“ pousmál se. „Sun Tzu tam sedí taky, Jekatěrina už není, Kutuzov nejspíš taky ne, s Jackie Chanem nenavážeme spojení a Oddysea je mimo náš dosah. Až se vrátí George Hammond z galaxie Ori, vyjmou společně s Apollem vytáčecí panel na superbráně a sednou si tady taky. Angličani a Francouzi už svoje lodě stáhli, jestli jsou moje informace správné. Zbývá jenom Eagle.“ Podplukovník zvedl hlavu a podíval se na doktora Woolseyho.
„Právě teď ho navádějí na přistání na Aljašce,“ doplnil ho Richard.
„Snad Shermaal zase nezaútočí,“ povzdechl si Lorne.
„Musíme doufat. Mléčná dráha je zranitelná víc než kdy jindy.“