SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

... a vím

Ale nemám pro Vás moc dobrou zprávu: v sobotu 28.5. nebude další kapitolka


Omlouvám se
Bude v neděli odpoledne

[andoriel]

Bavte se

17. Na startovní čáře

Doktor Matt Winkler se ohlédl ke dveřím, ujistil se, že jsou zavřené, a přesunul se k jiné části dlouhého pracovního stolu. Zatím vyráběl lék a podával ho přesně tak, jak si přáli ti Bedrosiané, co je zajali. Už několikrát se mu málem povedlo ‚omylem‘ předat vzorek skupince lidí, kteří se kolem něho pokaždé začali nenápadně motat, když ho jeho věznitelé vyvedli na očkování, ale strážní je vždycky odehnali.
Matt se rozhodl, že je načase vzít do vlastních rukou nejenom záchranu zbytku týmu, ale také přinést Beckettův zázrak na pomyslnou druhou stranu planety. Kromě přípravy nových dávek vakcíny pracoval i na trochu odlišném „léku“, který měl vyléčit jeho a tři nešťastné vojáky ze Země, zavřené o dvě patra níž, z postavení zajatců.
Matt po chvíli přemýšlení začal vyrábět průhlednou tekutinu, na vzduchu se rychle měnící na plyn a způsobující malátnost až bezvědomí. Tekutinu uchovával v pečlivě uzavřených skleněných ampulkách.
Využil chvíle klidu, aby ampulky naposledy přepočítal a zdánlivě náhodně rozmístil do velkého dřevěného stojanu na zkumavky mezi dávky vakcíny. Poslední ampulku položil ke stojanu tak, aby nebyla ode dveří vidět a přitom ji mohl jednoduše schovat v dlani, jakmile přijde výzva k odchodu na další očkování.

„Jennifer. Jenn, probuď se. To jsem já. Vstávej.“
Jennifer Kellerová – McKayová stěží odlepovala od sebe víčka, ale snažila se rozkoukat a zorientovat, kde je.
Rodney se skláněl nad ženou a s obavami sledoval, jak se snaží probrat.
„Co se děje?“ zamumlala a doktor McKay si zhluboka oddechl. Doktor Turmalo ho před okamžikem strašil, že jeho manželku mohla zasáhnout rozsáhlá ztráta paměti po požití nějaké omamné byliny.
„Všechno je v pořádku, Jenn. Jsi na ošetřovně v SGC,“ začal Rodney a zachytil přitom Jennifer za rameno, protože se pokoušela posadit, a k Rodneymu zděšení i postavit na nohy.
„Ještě zůstaň ležet, nebo teda sedět, když myslíš, ale vstávání bych rozhodně nedoporučoval,“ mumlal a nenápadně se ji snažil zatlačit zpátky do postele.
„Nech mě být, Rodney,“ odstrkovala ho. Po vyslovení jeho jména se zarazila a zůstala na něj civět. „Rodney,“ vydechla. „Ty jsi tady? Atlantis. Město už není… už je…,“
„Jsme zpátky,“ ujistil ji Rodney a využil toho, že se přestala bránit, aby ji uložil zpátky.
„Už jste vzhůru? Výborně,“ ozvalo se ode dveří. Rychle se k nim blížil generál Davis. „Doktor mi říkal, že budete ještě nějakou dobu spát. Jsem rád, že to moc dlouho netrvalo.“
„Co se vůbec stalo?“ chtěla vědět Jennifer. Cítila, jak jí Rodney pořád svírá ruku ve své, jakoby se bál, že ji ztratí.
„To bychom také rádi věděli. Prošla jste Branou a složila se. Od té doby vás udržovali v umělém spánku a čekali, až z vás vyjde nějaký jed.“
„V umělém spánku? Jak dlouho?“ vyděsila se Jennifer.
„Dva dny,“ uklidňoval ji Rodney.
„Kde jste byla? Proč jste se nevrátila se zbytkem týmu?“ ptal se generál. „A proč jste sem poslala všechny ty lidi? Rozkaz zněl přece jasně. Kromě našich lidí na Zemi nikdo nesmí.“
„Majo… vlastně, generále, moje žena se právě probudila. Není ve stavu, aby odpovídala na vaše otázky,“ vyjel Rodney na nového šéfa SGC. Výhrůžně se narovnal, ale dál tiskl Jennifer ruku.
„To je v pořádku,“ usmála se na něho Jennifer, S vážnou tváří se pak otočila na generála. „Ti lidé byli roztroušení každý na jiné planetě. Pátrání bylo náročné, a kdybychom vždycky ještě vytvářeli speciální odnož léku, asi bychom nezachránili vůbec nikoho. Bylo výhodnější poslat všechny na jedno místo, kde se může pracovat na všech mutacích najednou.“ Pokrčila rameny a uložila si pohodlněji hlavu na polštář. „Navíc jsem hledala šéfy Luciánů, jestli se pamatujete,“ dodala a zavřela oči.
Davis se na ni chvíli díval v očekávání, že bude pokračovat, ale doktorka mlčela a vypadalo to, že snad usnula. Přeletěl pohledem k Rodneymu, ale ten jen pokrčil rameny. Ke svému zklamání o Jenniferině cestě nic nevěděl, a i kdyby věděl, jistě by to generálovi neprozradil.
Davis se na oba zamračil a odešel. Věděl, že bude nějakou dobu trvat, než si na něho noví podřízení zvyknou, ale doufal, že bude mít malou výhodu v tom, že na SGC občas pobýval. Zatím to vypadalo, že výhody se nepečou.

„Vážení přátelé,“ začal doktor Richard Woolsey a rozhlédl se po prostoru Brány na Atlantis. Obě ruce na zábradlí ochozu stiskl tak, až mu zbělely klouby. Mezi tvářemi, které se k němu zvedaly, mu některé výrazně chyběly. Bleskově přehodnotil připravený projev a začal malou improvizací:
„Děkuji, že jste všichni přišli. Je na čase, abychom vytyčili nové hranice, nové směry a cíle pro další fungování nejenom naší planety, ale také pro cesty za hranice Země. Využití sítě Hvězdných Bran nám může v dalším období velice pomoci, a proto by bylo asi vhodné připomenout několik osob, které s námi již nejsou, ale stály u vzniku nebo významných mezníků našeho mezihvězdného cestování. Nejprve je třeba jmenovat Catherine Langfordovou, která byla u toho, když byla Brána vyzdvižena…“
Výčet pokračoval dál jednotlivci i skupinami s krátkou větou připomínající jejich význam, ať už působili v Mléčné dráze nebo později v Pegasu. Když se dostal k posledním událostem, celou galaktickou pandemii shrnul několika vhodnými slovy a vyzdvihl jen několik málo osob. Samanthu Carterovou, generála Landryho, Aleca Calsona, který na mimozemské základně vydržel sám téměř až do konce, ale ukázalo se, že nebyl superhrdina, a pandemii podlehl dva dny předtím, než vznikl Beckettův zázrak.
„Jako posledního, ale rozhodně ne nejméně důležitého, bych chtěl vzpomenout plukovníka Johna Shepparda. Zemřel tak, jak žil: Při záchranné akci, která měla tolik kladných i záporných vlivů na celou populaci Mléčné dráhy, jako snad žádná předtím. Jako vždy dělal vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil své blízké – a jako vždy, jeho snaha nevyšla přesně tak, jak si nejspíš představoval. Přes všechny rozporuplné pocity zůstane v našich očích hrdinou. Byl to on, kdo našel přepravní loď se zajatci. Důsledky nemohl tušit ani v těch nejdivočejších snech. Nikdo jsme je nemohli tušit. John Sheppard byl hrdina.“
Richard si otřel čelo do velkého tmavého kapesníku a s mírnými rozpaky přijal potlesk, který postupně sílil a brzy zanikl. V nastalém tichu pokračoval:
„Pandemie je minulostí. Včera ve večerních hodinách se vrátil záchranný tým z planety Optriců a Bedrosianů i s doktorem Winklerem a zbytkem jeho podpůrného týmu.“ Richard se pousmál. „Záchranný tým neměl mnoho práce, protože doktoru Winklerovi se ještě před jejich zásahem podařilo zneškodnit ostrahu zařízení, kde byli drženi, a předat lék optrickému agentovi, takže i jejich část planety se nyní zbavuje posledních zbytků té příšerné nemoci.
Toto byla poslední zdravotní mise a ani ona neporušila stoprocentní úspěšnost. Samozřejmě pouze na planetách, kde ještě bylo koho zachraňovat. Jak mě informovala doktorka Kellerová-McKayová, například sdružení planet pod nadvládou luciánské aliance bylo zcela zdecimováno a těch několik zbývajících lidí ve významnějších pozicích se přidalo ke kultu, který se postupně zabíjí inhalací kouře z pálení nějaké speciální odrůdy kasy, které říkají kanasa. Co se Ashenů týká, máme zaručené zprávy, že jejich politika omezení porodnosti měla za důsledek úplné vylidnění zabraných planet, a než vyvinuli lék, i jejich populace klesla na takové minimum, kde hrozí následné vymření nebo nezvratná degenerace.
A nyní k tomu, co čeká nás na Zemi…“
„Doktor Woolsey mluvil ještě dlouho, ale v podstatě řekl jenom to, že mezihvězdný výzkum bude omezen, protože je třeba uspořádat téměř vylidněnou planetu. Posádky hvězdných lodí budou zredukovány na minimum nebo staženy úplně a veškerá činnost se omezí na hlídky v bezprostřední blízkosti Země. Cesty Branou budou povoleny pouze za účelem rozvoje Země a udržení nejdůležitějších styků s dlouhodobě přátelskými rasami, které mohou přispět k rychlejšímu rozvoji Země.
„Atlantis zůstane na oběžné dráze Země, ostatní vesmírné lodě dostanou rozkaz k přistání do doků a jejich posádky budou plnit úkoly na povrchu. Budeme je stahovat postupně tak, aby jejich přistání nevzbudilo zbytečnou pozornost, a také podle toho, jak budou přilétat po splnění posledních úkolů. Třeba s lodí Jackie Chan jsme nedávno ztratili spojení a nedaří se nám ho navázat, ale to je jenom otázka času.
Pokud jste ještě nedostali seznam svých nových úkolů a povinností, jistě se k vám všem odstane v nejbližší době. Prosím, držte se ho. Byl vypracován s ohledem na současnou situaci, a třebaže se někomu bude zdát nesmyslný, věřte, že navazuje na další činnosti.“
Richard se odmlčel a přejel pohledem po shromáždění.
„No, lidičky, máme hodně práce, tak se do ní hned pustíme. Kdo se potřebuje dostat zpátky na Zemi, prosím, do centra Asgardu, budete přepraveni přímo na požadované místo,“ ujal se slova podplukovník Lorne. Postavil se vedle Richarda Woolseyho.
„Děkuji,“ řekl mu tiše Richard a společně odešli do kanceláře vedoucího expedice.

„WEC v podstatě rozpustili,“ prohodil Radek Zelenka na půl úst, když procházel kolem Rodneyho. Trochu ho mrzelo, že ho nenechali ve výzkumném ústavu uprostřed Evropy, a také to, že si ho doktor McKay skoro nevšiml. Celý Woolseyho proslov přemýšlel, která z nutných prací je nejnutnější, protože hned po příhodu na Atlantis dostal tak dlouhý seznam úkolů, že začal vážně uvažovat o nějakém asistentovi. Dokonce o něj i požádal, ale zdálo se, že všichni vědečtí asistenti vymřeli při pandemii.
„Vy jste Zelenka?“ oslovil ho někdo, kdo mu stál za zády.
Radek se otočil a přeměřil si neznámého muže, který trpělivě čekal na odpověď a široce se usmíval.
„Jo, to jsem já,“ odpověděl váhavě. Nebyl si jistý, jestli je na cizího muže dost zvědavý, aby se s ním zastavil na kus řeči.
„Jsem Jonas Quinn z Kelowny, nevím, jestli vám o mě něco řekli,“ začal muž a zatvářil se rozpačitě.
„Tak to jste vy?“ Radkovi došlo, koho má před sebou, a zvědavost zvítězila.
„Mohl bych se vás zeptat…,“ začal Jonas a odváděl doktora Zelenku dál od všech zvědavých uší.
Rodney se za nimi chvíli díval a hlavou se mu honilo, proč ten kelowňan neoslovil jeho, když je mnohem chytřejší než nějaký Zelenka, ale pak ucítil v dlani dotyk štíhlých prstů a nechal se od Jennifer odvést z prostoru Brány. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že zamířila na ošetřovnu.
„Vypadá to, že budeme zase pracovat spolu,“ řekla tiše Jennifer, vybrala si temný kout, přitiskla do něj Rodneyho a natáhla se k němu pro polibek.
„No, to rozhodně. Vždyť jsi moje žena, s kým jiným bys chtěla pracovat?“ mumlal Rodney.
Jenn se zasmála a odstoupila. „Myslela jsem to tak, že mi nabídli místo v SGC. A ty tam prý budeš taky.“
„Ach tak,“ povzdechl si Rodney. Doufal, že zůstane na Atlantis a podaří se mu protlačit tam i Jennifer.
Jenn se na něho usmála.

„A tak mě napadlo, jestli by se nějak nedalo zjistit, že je to ten pravý. Ten původní,“ uzavřel Jonas svůj monolog, ve kterém Radka Zelenku seznámil s návštěvou Baala. Slizký had byl stále ještě zavřený ve vězení v SGC, ale vakcínu na rozkaz generála Davise nakonec dostal, takže se těšil celkem dobrému zdraví.
Radek si zajel rukou do vlasů a před očima se mu promítl seznam úkolů. Zastavil se a zadíval se na Jonase. „Nabízíte mi něco jako spolupráci?“ zeptal se překvapeně. „Nezavalili vás taky prací?“
Jonas se omluvně usmál. „Úkoly dostal doktor Jackson, ale nechce mě u sebe. Prý mu moc připomínám dobu, kdy jsem byl s jeho týmem, když se povznesl. A protože Sam je mrtvá, Teal‘c se už prý z Dakary nevrátí a Jack se dohaduje s…“ Jonas se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli může Daniela citovat doslova.
„… s těmi šašky z Pentagonu,“ napověděl mu Radek. Moc dobře věděl, jak je má doktor Jackson v lásce.
Jonas kývl a pokračoval: „No, a protože cestování Branou je teď omezeno, hledám momentálně nějakou práci.“
Radek si ho ještě chvilku prohlížel, pak se odvrátil, pomalým krokem se dal znovu do pohybu a tvář se mu křivila usilovným přemýšlením. S asistentem by neměl žádný problém, ale nevyužít Jonasovy inteligence by byla chyba.
„Dar z nebes,“ zamumlal si pro sebe. „No, Jonasi Quinne, čeká nás hodně práce,“ pokračoval vzápětí nahlas a zrychlil, aby se co nejdřív dostali do jeho nové laboratoře. Čekala je dlouhá cesta asgardským paprskem z Atlantis na Zemi.

„Bude to náročné,“ povzdechl si Richard Woolsey. Seděl v křesle za stolem a díval se, jak si Evan Lorne sedá proti němu.
„Zvlášť potom, co Jekatěrina narazila plnou rychlostí do Europy,“ pokýval Evan hlavou. Ruští generálové s rodinami, kteří se chtěli ukrýt před pandemií ve vesmíru, tam nemoc naopak donesli. Neřízená hvězdná loď kličkovala několik dní sem a tam po sluneční soustavě a skončila na jednom z mnoha měsíců Jupitera. V té době už nikdo na palubě nebyl naživu. Další lodě hlídkující kolem Země měli rozkaz neopouštět svoje místa, pokud nebude hrozit srážka s třetí planetou systému nebo s Měsícem.
„Moc lodí nám stejně nezbývá,“ uvažoval Evan nahlas. „Daedalos je uložený v doku i s tou mašlí,“ pousmál se. „Sun Tzu tam sedí taky, Jekatěrina už není, Kutuzov nejspíš taky ne, s Jackie Chanem nenavážeme spojení a Oddysea je mimo náš dosah. Až se vrátí George Hammond z galaxie Ori, vyjmou společně s Apollem vytáčecí panel na superbráně a sednou si tady taky. Angličani a Francouzi už svoje lodě stáhli, jestli jsou moje informace správné. Zbývá jenom Eagle.“ Podplukovník zvedl hlavu a podíval se na doktora Woolseyho.
„Právě teď ho navádějí na přistání na Aljašce,“ doplnil ho Richard.
„Snad Shermaal zase nezaútočí,“ povzdechl si Lorne.
„Musíme doufat. Mléčná dráha je zranitelná víc než kdy jindy.“

Dobré. Teším sa na ďalšie smerovanie poviedky.

Zajímavé, a Shermall zaútočí zítra

[andoriel]

Děkuju, Davide

a děkuju, Ondro

Zítra? No, nevím. Ale příště bude rozhodně povídání z jiného koutu vesmíru

vynikající díl nezaútočí zítra ale osmého

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Osmého asi ne, protože další díl je v prostoru moc daleko. Leda, že by... Ještě si to promyslím

[andoriel]

Tak jsem to promyslela, a protože je dneska den všech dětí (a věřím, že i nás ostatních, kteří si pořád rádi hrajeme třeba se slovíčky ) bude další kapitolka už dneska.
Bavte se

18. Pohled stranou

Solární soustava jediného namodralého slunce s kupkou různě velkých planet zářila jako vybroušený drahokam. V galaxii Pegas bylo takových víc, ale tato byla v něčem výjimečná. U druhé planety se poblíž dvou vesmírných lodí na orbitě vznášela velká obdélníková cedule připevněná na dlouhém kolíku se zašpičatělým spodním koncem. Na kolíku těsně pod cedulí byl umístěn lokátor, který vyznačoval přesnou polohu objektu. Na ceduli bylo ve wraithštině velkými písmeny napsáno jednoduché prohlášení: „POZOR, VIRUS! SKLIZEŇ NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!“
Ani na jedné lodi si cedule nevšímali. Neměli důvod, protože ji tam vlastnoručně před pár hodinami umístili. Na můstku plavidla o pár metrů blíž k planetě probíhal trochu zvláštní rozhovor:
„Neporoučím, žádám. Doufám, že si uvědomuješ ten rozdíl.“ Krabat se snažil o přívětivý tón. Zdráhavé přikývnutí mu bylo jedinou odpovědí.
„Nikdo jiný nemá takové výhody,“ zavrčel Krabat. Do této doby si nedokázal představit, že by někdo váhal nad možností, kterou mu nabízel, ale tvor stojící před ním snad… přemýšlel.
„Jsem si toho vědom,“ zazněla rozvážná odpověď.
„Takže se připojíš k naší cestě a poklekneš před královnou,“ shrnul to Krabat.
„Mám podmínky. A před nikým klekat nebudu.“
Krabat zaťal ruku v pěst, ale ovládl se a nechal ji spuštěnou podél těla. „Podmínky?“ zeptal se výhrůžně. Jeho protějšek to nechalo klidným a začal s výčtem požadavků:
„Chci s královnou mluvit osobně. Sám určím, koho vezmu na svoje lodě…“
Krabat poslouchal a čím déle ten naproti mluvil, tím pevněji zatínal zuby. Kdyby nedostal nekompromisní rozkaz, odešel by hned po prvních slovech toho vzpurného velitele, ale jeho paní se vyjádřila jasně. Velitel Ace se musí připojit k jejich plánu.

„Chci s tebou mluvit. Sám.“
Ace se díval na obrazovku s tváří Michaela a přemýšlel, co mu tak asi může chtít.
„Dobrá,“ rozhodl po pár okamžicích váhání. Domluva na čase a místu byla ukončena po dvou větách. Oba to místo znali.
„Poslouchám.“ Ace stál s rukama založenýma a přimhouřenýma očima se díval na Michaela. Zdálo se, že se plně soustředí na rozhovor, přesto pečlivě sledoval okolí, Netušil, co může očekávat od někoho, kdo dokázal pořádně zavařit pozemské expedici a překazit jim některé plány.
„Ještě se přátelíš s těmi… lidmi ze Země?“ začal Michael otázkou.
„Stále používáš jméno, které ti dali?“ ušklíbl se Ace.
Michael se na něj zle podíval, ale přijal, že oba nechají úvodní dotazy nezodpovězené.
„Něco jsem našel, ale je nás málo, abychom… potřebuji tvou pomoc,“ začal znovu.
„Co? Kde?“
„Je to téměř nesdělitelné. Raději bych ti to ukázal. Pokud se tedy svěříš mé přepravní lodi a mému pilotnímu umění.“
„Chceš ještě někam letět?“ zamračil se Ace.
„Není to daleko.“ Michael se otočil ke své lodi a ohlédl se. Ace se nepohnul. „Toto plavidlo není vybaveno nadsvětelnými motory. Poletíme na jinou planetu této soustavy,“ vysvětlil Michael.
Ace pomalu rozpojil ruce zkřížené na prsou, naposledy přejel pohledem okolí a vykročil k lodi. Cestou přemýšlel nad tím, že se u něj začala projevovat nečekaná zvědavost. Po její příčině pátrat nemusel. Některé chvíle předchozího života měl zadřené jako třísky v dlaních a nemohl se jich zbavit. Při příležitostech, jako byla tato, se mu zjevoval přízrak lidské ženy a trefnými poznámkami ho naváděl k nepředloženému jednání.
Cesta trvala opravdu jen krátce a loď dosedla na povrch páté planety té soustavy na okraji široké písečné pánve.
Ace zůstal stát ve východu z plavidla a rozhlédl se. Už měl na jazyku něco o promarněném čase, když Michael bez zastávky prošel kolem něho a jen mávnul rukou, aby Ace popohnal správným směrem.
„Byla to náhoda,“ začal a zarazil se. Odtahoval přitom plachtu položenou na kus země, kde byl odstraněn písek.
Ace chtěl pokynout, aby pokračoval v řeči, ale zarazil se, sklonil se k odhalené zemi a přejel rukou po hladkém povrchu.
„Sken,“ řekl Michael tiše a podal Aceovi wraithskou podobu tabletu.
Wraithský velitel zůstal sedět v podřepu a zadíval se na zrnitý obraz. „Město?“ vydechl překvapeně.
Michael se potěšeně usmál. Chtěl Ace překvapit a vypadalo to, že se mu zatím daří. „Wraithské město,“ upřesnil. „Z větší části rozpadlé, ale pořád s rozeznatelnými rysy.“ Dotkl se obrazovky v jednom místě a sledoval Aceův výraz.
Wraith v podřepu se zvedl zpátky do stoje a oči nespustil ze zpola průhledné blány, kterou držel v ruce. „Wraithské,“ potvrdil s přikývnutím. V rozmazaném obrazu trosek pod nánosy písku mu byly některé tvary známé, i když nedokázal vysvětlit proč.
„Je ještě…,“ začal Michael, ale Ace se mezitím dotkl okraje zobrazení a nechal načíst další sken. Michael stiskl rty a čekal. Jemu trvalo dvě hodiny, než našel to, na co v dalším okamžiku zamířil Aceův černý nehet.
„Co je to?“ zeptal se velitel napjatě.
„To, co si myslíš.“
„Kolik?“
Michael vycenil zuby. „Hodně.“ Pak zvážněl. „Nevím, v jakém jsou stavu, a sám se pro ně nedostanu. Navíc…,“ zaváhal.
„Nikdo se o tom nedozví,“ pronesl Ace s očima upřenýma do Michaelových.
Michael mlčel a čekal.
„Dobrá,“ pokrčil Ace rameny. „Poletíš se mnou.“
Michael se ani nepohnul a dál se Aceovi díval do očí. Váhal. Všechno vsadil na jednu kartu a doufal, že je to nejvyšší eso. Podle jména by to odpovídalo, ale ve skutečnosti – vzdal se toho nejcennějšího, co našel, aby si získal Aceovu pozornost.
Velitel pochopil, co se v Michaelově hlavě odehrává, ale nehodlal mu to ulehčovat tím, že by ho nechal nahlédnout do svých myšlenek. Trocha nejistoty neuškodí. Znovu se zadíval na tablet a zvětšil označenou oblast.
„Bude obtížné je vyzvednout,“ řekl zamyšleně. „Mechanické poškození, ztráta energie, chybná manipulace. To a kdoví, co ještě. Měli bychom počítat se zklamáním.“ Podíval se na Michaelovu pobledlou tvář. „Ale rozhodně bychom měli zachránit, co půjde,“ dodal s náznakem úšklebku.
Michael se kousl do rtu. Chvíle váhání byla pryč. „Chci rozhodnout, kdo bude o tom pokladu vědět, až přijde čas,“ řekl důrazně. „A chci velet jedné z tvých lodí. Ta moje další cestu nepřežije.“
Ace kývnutím hlavy souhlasil s první částí Michaelovy řeči. „Velet?“ zeptal se ledově. Při příletu na místo setkání si všiml, že Michaelova loď se sotva drží pohromadě. Vypadalo to, že ji našel na smetišti mezi vyhozeným harampádím. Ale velení?
„Tak daleko ještě nejsme,“ odmítl Michaelovu podmínku.
Michael cítil, jak se mu napínají svaly, ale přinutil se ovládnout. Každý musel z něčeho slevit. V galaxii Pegas nezůstalo téměř nic pro Wraithy poživatelného. Pečlivě udržované pastviny byly znehodnoceny hoffanským virem a těch pár zbývajících vyhladily první lodě, které se k nim dostaly. Mnoho wraithských lodí přešlo do stavu hibernace, ale stále to nestačilo. Pořád hrozilo, že Wraithové skončí svoji existenci tím, že vyhladoví.
„Dobrá,“ ukončil Ace dohady dřív, než mohly zmařit pokračování spolupráce. „Jedno po druhém. Nejprve vyzvedneme z písku ta ZPM a zjistíme, jestli jsme našli poklad.“ Vzpomněl si na svého bývalého zástupce a přes tvář mu přelétl stín. Ale na vzpomínání nebyl čas ani místo. „Měli bychom si pospíšit,“ uvažoval nahlas. Důvod svého spěchu už ale nevysvětlil. Schůzka s královnou byla pouze jeho záležitost.

„A co ještě říkal?“ královna na sobě nedala znát, jestli je spokojená s tím, že uvidí wraithského velitele, který jí osobně i jejímu malému společenství několikrát zachránil život, nebo jestli kvůli tomu zuří.
„Měl ještě několik… přání, má paní. Jistě ti je chce přednést sám,“ sklonil Krabat hlavu.
„Tak tedy schůzka,“ řekla královna s drobným povzdechem, obrátila se, došla ke křeslu a sedla si s rozmáchlým gestem usměrňujícím šaty, aby se kolem ní správně poskládaly. „Můžeš jít,“ propustila svého velitele a zamyšleně si podepřela bradu dlaní.
Cesta do Mléčné dráhy v podstatě nebyla složitá, znala ji dobře. To dávné setkání s parazitem, který se jí usadil v hlavě, po sobě zanechalo mnoho užitečných vzpomínek. A ještě něco jí po něm zůstalo. Jméno. Přistihla se, že sama sebe v myšlenkách nazývá Anat. Považovala to za příhodnější, důstojnější a lépe vystihující její osobnost.
Zpátky k cestě, napomenula sama sebe. Shromáždit všechny wraithské lodě jí bude stát značné úsilí a zatím nevyřešila nutnost regenerace lodí při delších cestách. Proto také souhlasila se schůzkou, o kterou požádal Ace. Dokázal přesvědčit ty vetřelce z Mléčné dráhy, aby se s ním podělili o některá svá tajemství. Třeba bude vědět, jak regeneraci obejít. Nebo… něco jiného. Ušklíbla se. Bylo jí v podstatě jedno, jakým způsobem se dostanou na nové pastviny. Pokud to ten velitel vyřeší, dostane, co bude chtít. Jistě to nebude nic nemožného.
Wraithská populace se za posledního půl roku silně ztenčila. Hoffanský virus řádil, dokud nebyly nakažené planety řádně označeny. Původní plán je vyhladit nakonec opustili pro jeho energetickou náročnost. Nemohli si dovolit plýtvat, když to nebylo nutné, prosté označení nebezpečí stačilo. Další problém byl v bojích o poslední zbytky neznehodnocené potravy, které nabíraly na intenzitě. Označení nevhodných planet bylo jednoduché, ale co s hladovějícími Wraithy, na to zatím nepřišla.

„Zdravím tě,“ pokynula návštěvníkovi. Krabat se zarazil ve dveřích a odešel, až když k tomu dostal výslovný pokyn. Ace počkal, dokud nezůstali s královnou sami, pak se ujal slova jako první:
„Děkuji za přijetí, tvůj nový velitel je velice výkonný a oddaný,“ pousmál se.
„Ano,“ souhlasila Anat. „Jednou povede spojené vojenské jednotky. Ale kvůli němu jsem s tebou mluvit nechtěla. Řekni, jak je na tom naše frakce? Dá se ještě vůbec mluvit o frakcích?“
Ace zvážněl a povzdechl si. „Je to špatné. Wraithská společenství se rozpadají všude, kam se podívám. Boj o poslední zbytky potravy je vyčerpávající. Každá loď jedná sama za sebe.“
„A ty? Jak přežívá tvoje loď?“
Ace naklonil hlavu na stranu a zmlknul.
Královna se na něj zamračila. Pokus o získání informací o stavu Aceovy lodě nevyšel. Moc tomu nevěřila, ale za pokus to stálo.
„Tak dobře,“ ušklíbla se. „Tvoje loď, tvoje starost. Jsi tady kvůli něčemu jinému. Jak už ti řekl můj velitel, chci Wraithy přivést k novým pastvinám nezasaženým žádným jedem. Znám cestu a hledám někoho, kdo mi pomůže vyřešit pár technických drobností.“
Ace neovládl pobavený úšklebek.
„Myslíš tím, jak na cestě nakrmit tisíce hladových rukou a jak se s našimi loděmi dostat z jedné galaxie do druhé? Máš pravdu – samé drobnosti.“
„Ty víš, kam…?“ Královna se na Ace překvapeně podívala.
„Také jsem o tom přemýšlel. Ale překvapuješ mě. Na něco jsi zapomněla.“
„Já nezapomínám!“ vyjela na něj rozzlobeně.
Pokrčil rameny.
Anat začala přecházet po místnosti sem a tam a při každé otočce na Ace vrhla výhrůžný pohled. Věděla, že se od něj nic nedozví, pokud se ho nezeptá přímo, a ani tak není jisté, jestli jí odpoví. Nemohla mu ani poručit. Vlastně mohla, ale nebylo by to k ničemu. Nepotřeboval ji tolik, jako ona jeho. Pokud byly její informace přesné, a věřila, že jsou, lodě pod jeho přímým velením netrpěly nouzí. Nikdo nevěděl jak, když vojáci nesklízeli. Ace se se svými plavidly přesouval galaxií zdánlivě bezcílně a nezůstal stát u žádné z planet, které by mohly jeho posádkám poskytnout stravu.
Zastavila se před velitelem a zadívala se mu do očí. „Znáš moji nabídku: Cestu do Mléčné dráhy k planetám plným lidí bez hoffanského viru. Zůstane ti pozice velitele a na svých lodích si můžeš dělat, co budeš chtít. Ale před ostatními mi budeš prokazovat náležitou úctu a poslechneš moje rozkazy.“ Pohybem ruky Ace zarazila dřív, než začal protestovat. „Rozkazů nebude moc, ale je zapotřebí, aby náš postup nebyl chaotický. Nehodlám přivézt wraithské společenství do nové galaxie a nechat ho tam zničit první vyspělejší civilizací. Budeš spolupracovat!“
Ace na ni vztekle zíral. Oba měli něco, co ten druhý potřeboval. Neobešli se bez spolupráce, ale poslouchat rozkazy? Tomu už dávno odvykl.
„Budu spolupracovat,“ souhlasil se zaťatými zuby. K poslouchání rozkazů se nevracel.
Královna kývla. Věděla, že nedosáhla žádného vítězství, ale snad to stačí, aby se dostali o krůček dál. Přesně věděla, jak má takový krůček vypadat.
„A teď,“ usmála se na Ace, „mi řekni, jak krmíš svoji posádku.“
Ace pohnul čelistmi a přinutil se k odpovědi.
„Přišla bys na to sama. Tvůj bývalý velitel je teď na jedné mojí lodi.“
„Aiwe? Ano, ten…“ Anat se zarazila a vytřeštila na Ace oči.

Příště, neboli 8.6., jak psal posedlík, se vrátíme do Mléčné dráhy, kde bude pokračovat osud galaxie po velké pandemii.

Doufám, že se podaří převod dat do nové domény nebo cokoli jiného, co nám všem umožní pokračovat a tak, jak jsme si za ty roky zvykli.

vynikající díl snad se to povede

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Andoriel: všetko najlepšie k tvojim narodeninam!

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

všechno nejlepší k narozeninám

[Strýček Forďa]

Všechno nejlepší

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a děkuju, Forline

Tak hlavně všechno nejlepší a hodně štěstí Andoriel

Jiank díl byl pěknej, nejvyšší čas si ho přečíst

[andoriel]

Děkuju a děkuju, Ondro
Jak prohlásily neteřinky - už to mám za sebou

No jo, psaní bez Wraithů by u mě nešlo

[andoriel]

Bavte se

19. Zachránci a zachránění

Příjemnou otupělost, která ho unášela do nekonečna, začal rušit protivný zvuk. Nechtěl se budit a zjišťovat, co se děje. Bylo mu dobře. Nic necítil, nic ho nebolelo – jen uši. Trhnul hlavou a zamrkal do černého prázdna. Pohnul rukama a nohama a znovu se dostavil ten pocit neskutečna. Ostré pípnutí mu skoro roztrhlo bubínky a oči oslepil záblesk červeného světla.
„Co to, sakra, je?“ rozkřikl se. Jeho hlas zněl dutě. Zamrkal a soustředil se na svoje okolí. Před ním byla černá propast vesmíru tečkovaná vzdálenými hvězdami. Natáhl před sebe ruce a zadíval se na bílé válce zakončené pětiprstými rukavicemi. Skafandr?
Lehké ťuknutí do zad ho přimělo pootočit hlavu, jak nejvíc to šlo. Sotva zahlédl hladký antracitový povrch čehosi, o co se opíral, uši mu opět zasáhlo pípnutí. Zvedl před sebe levé předloktí a zadíval se na displej. Musel několikrát zamrkat, aby na něj dokázal zaostřit.
„Výška, tlak, teplota, rosný bod,“ zamumlal a zkoumal, čím je jeho pobyt ve skafandru ohrožen. Tlak byl v pořádku, teplota trochu vyšší, ale v mezích. Další pípnutí a jeden ukazatel se červeně rozblikal.
Třicet, dvacet devět, dvacet osm… začalo odpočítávání. Vzduch! V panice začal hledat trup známé lodě, aby se dostal do bezpečí. Točil se dokola a nic známého neviděl.
Dvacet, devatenáct…
Přinutil se přestat lapat po dechu s otevřenými ústy. Srdce mu utíkalo jako o závod. Uviděl svůj tep na displeji a zamračil se na něj. Kde je jeho loď?!
Patnáct, čtrnáct…
Znovu se otočil kolem osy. Pomalu a rozvážně přejížděl očima každý kousek viditelného vesmíru. Nikde nic.
Osm, sedm…
Přehmátl, aby se víc pootočil v dalším směru. Automaticky se přitom ujistil, že se pevně drží výstupku na té antracitové stěně. Antracitové stěně?
Pět, čtyři…
Pípání a červené světlo ho rušily v soustředění, přesto se mu podařilo najít malou destičku na povrchu antracitové stěny. Stačil malý tlak jeho ukazováčku, aby se hned vedle začala odsouvat vysoká úzká deska a odhalila velkou místnost uvnitř… něčeho. Bylo to jedno. Chytil se okraje a vletěl dovnitř. Zároveň aktivoval magnetické přichycení v botách. Krátké zabzučení ve sluchátkách a pevně stál asi dva metry od výpustě do vesmíru. Chtěl se otočit a najít zavírání, ale nohy ho nechtěly poslouchat. Boty byly k podlaze místnosti pevně přichycené.
Jedna, nula…
Naposledy se nadechl a zadržel dech. Pořád se snažil zvednout nohu. Stál zády k otvoru, tak si nevšiml, že deska právě zapadla na své původní místo. Jen slabé zachvění a změna matného světla hvězd v naprostou a neprostupnou tmu mu naznačila, že je zavřený na neznámém místě. Těsně před ním sjel ze stropu panel s červeně zářícím displejem. Slovnímu označení nerozuměl, ale nákresům ano. Dotkl se jednoduchých obrázků, zobrazujících kyslík a dusík a hned vedle nastavil poměr. Panel zablikal, červenou barvu změnil na zelenou, pak zhasl a vyjel někam nahoru. Zelenkavé osvětlení zůstalo.
Déle už dech zadržovat nedokázal. Chytil okraje přilby a zatáhl. Stál v přítmí, ruce mu visely podél těla, přilba plavala ve stavu beztíže vedle něj a on se s tváří staženou strachem poprvé nadechl.

„Je to těžké, ale ne nemožné,“ přesvědčoval Radek Zelenka sám sebe. „Prostě to zapoj,“ poradil si. Zhluboka se nadechl, vzal silný kabel do obou rukou a jeho konec pomalu zasunul do otvoru ve válci, který vedl od podlahy až do stropu.
„V pořádku, tok energie je stabilní,“ ozval se ve vysílačce hlas Jonase Quinna.
Radek si hřbetem ruky otřel čelo a rozmazal si po něm černošedé šmouhy. Posbíral nářadí rozházené všude kolem, podíval se na hodinky na zápěstí a rozběhl se do výrobní haly.
„Funguje to!“ vykřikl nadšeně, když uviděl, jak se automatizovaná výrobní linka pomalu rozbíhá.
„Ano, sekaček na trávu bude dost,“ zašklebil se Jonas.
Radek se usmál, ale hned zase zvážněl. „Určitě by tě pustili,“ řekl s tichou naléhavostí.
Jonas se zatvářil nešťastně. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jednou jsem se vrátil, teď už ne. Oni chtějí…“ Znovu zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Bez čeho se vaše civilizace ještě neobejde, když už může posekat trávník před domem?“ zeptal se na cestě ven.
Radek se zadíval do plánu prací a protočil oči. „Bez hambáčů,“ zamumlal zděšeně. Záchranu Země si, po pravdě, představoval jinak.

Michio Sató se pomalu vydal od zádě k přídi. Nahlédl do každé místnosti a zkontroloval každou drobnost. Trvalo mu to neuvěřitelně dlouho, ale loď Kutuzov zase fungovala. Životní podpora, umělá gravitace, osvětlení, místní komunikace, senzory. Spočítané a roztříděné zásoby byly pečlivě vyskládané na sražených stolech v jídelně. Jenom jeden malý stolek stál stranou a židle u něj byla poodtažená, jak ji nechal po posledním jídle.
Na dveře strojovny se zamračil a šel dál. Jediné, co na celé lodi nefungovalo, byla dálková komunikace a pohon. Pohyb v hyperprostoru byl nemožný a podsvětelné motory nepracovaly. Zatímco hyperpohon a k němu připojená komunikace se vzdálenými objekty ve vesmíru nefungovaly prostě proto, že polovina jejich elektroniky byla uškvařená do jednoho nevzhledného ještě stále zapáchajícího koláče, který se nedal ničím nahradit, podsvětelné motory byly záhada. Jediné, čím mohl nějak usměrnit pohyb lodě, byly trysky. Korekcí naštěstí nebylo mnoho. Loď při setkání se Shermaal relativně stála, alespoň podle nejbližších hvězd, takže zbývalo jen uhnout několika velkým kamenům z jejich bludné cesty. Senzory byly jedno z prvních zařízení, které Michio zprovoznil, a hlasité upozornění na možnou srážku propojil do komunikace celé lodi, aby vždycky stačil včas zareagovat.
Jeho pochod lodí skončil na můstku. Na velké přední obrazovce byl ve výsecích pečlivě poskládaný okolní vesmír podle toho, jak senzory přenášely obraz.
Michio se zastavil u svého původního místa a přejel rukou po hraně tmavého ovládacího panelu. Všechny funkce už dávno převedl na velitelské křeslo, ale zastávku na svém postu si nikdy neodpustil. Nerozhodně se rozhlédl kolem sebe. Kufřík s nářadím odnesl už před třemi dny. Centrum Kutuzova bylo připravené k práci. Vypadalo skoro lépe, než při předání do provozu. Michio se na tu chvíli pamatoval, protože patřil k prvním, kdo dostal povolení na můstek vejít. Jako pilot měl za úkol provést testovací let, než se nalodí zbytek posádky. Byli tehdy v celé lodi jenom tři. Velitel Čeladov, vrchní technik a Michio. Loď voněla novotou a kromě motorů a podpory života nebylo ještě zapojené vůbec nic. Teď to bylo naopak. Jediné motory nepracovaly, jinak fungovalo úplně všechno.
„Takhle se nikam nedostanu,“ postěžoval si nahlas.
„A kam byste chtěl?“ rozlehl se můstkem cizí hlas.
Michio nadskočil leknutím. Rozhlížel se kolem sebe a hledal původce hlasu. „Co?“ vyhrkl. „Kdo jste? Kde jste?“ Křečovitě se chytil opěradla křesla před sebou. Měl obavu, že se zbláznil. Slyší přece cizí hlasy.
„Tady pozemská loď Jackie Chan. Vydali jsme se vás najít. Jste hodně z kurzu, pane Sató. Jste Michio Sató, že ano?“
„Jackie Chan?“ Michio se trochu uklidnil, ale pořád nechtěl věřit, že by ho po tak dlouhé době někdo našel.
„Velitel Wei Wang. Přeneseme se k vám na palubu.“
Sotva hlas domluvil, na můstku se se objevilo bílé světlo přenosu a po jeho zmizení si Michia prohlíželo pět mužů stěží ovládajících zvědavost.
„Major Hong,“ představil se jeden z nich. Natáhl k Michiovi ruku, ale nepřestal se přitom podezřívavě rozhlížet kolem sebe.
Michio si stejně podezřívavě prohlížel podávanou ruku. Pořád nemohl uvěřit, že ho někdo ze Země našel. Znovu ho napadlo, jestli ho samota nezahnala až za okraj šílenství.
„No tak, chlape,“ praštil ho do ramene další příchozí. „Seš dobrej. Celou cestu sme se sázeli, estli tě najdeme a estli budeš živej.“
Michio překvapením hekl a konečně majorovi potřásl rukou. „Vítám vás na lodi Kutuzov,“ zachraptěl. Na pochybnosti mu v dalších chvílích nezbyl čas. Nevěděl, na kterou z otázek má odpovídat dřív. Zároveň se postupně dozvídal nejnovější zprávy ze Země i zbytku galaxie. Bez námitek se nechal naočkovat proti neznámé nemoci, která řádila snad úplně všude. Složení léku byla poslední zpráva, kterou se na Jackie Chanovi dozvěděli. Pak vypadla komunikace a spojení se Zemí bylo přerušeno. Technici na Chanovi odhadovali opravy na deset hodin nepřetržité práce, pokud dostanou z Kutuzova chybějící součástky.
„Shermaal jsme celou cestu ani nezahlédli,“ sděloval major Hong Michiovi. „Proletěli jsme tuto část vesmíru křížem krážem a nenašli jsme po nich ani stopu. Kromě vylidněných planet, samozřejmě.
„Taky jsem je neviděl,“ zamumlal Michio nepřítomně, protože právě sledoval, jak jeden z techniků propojuje Kutuzova s Jackie Chanem, aby mohli začít s opravou podsvětelných motorů.
„Vážně?“ pozvedl major obočí s ironickým úsměvem.
„Vlastně ne,“ řekl zcela vážně a pomalu Michio s očima přišpendlenýma k jedné z obrazovek. „Vidím je právě teď.“
„Cože?“ Major se rozhlédl po můstku a pohled mu utkvěl na stejné obrazovce, na kterou už chvíli zíral Michio.
Ve vesmírném prázdnu se tiše vznášela loď Shermaal. Byla stále větší a větší jak se přibližovala a na obou bocích se jí začínalo jiskřit.
„Přenos!“ vykřikl major. „Okamžitě odpojte Chana, odlétáme,“ rozkázal technikovi. Ostatní návštěvníci na Kutuzovovi se sbíhali na můstek a bez hlesu se nechali pohlcovat asgardským přenosovým paprskem.
„Běžte,“ mávl technik rukou směrem k majorovi a Michiovi, kteří s ním zůstávali jako poslední. Michio a Hong zamrkali v bílém světle a stáli na můstku Jackie Chana.
„Pan Wang je …,“ začal major.
„Ztracen,“ zašeptal kapitán čínské lodi. Na hlavní obrazovce bylo vidět, jak z plavidla Shermaal vylétly dva stříbrné paprsky, bez zakolísání proletěly trupem Kutuzova a zmizely, když se pozemská loď v mohutném výbuchu roztrhla.
Wei Wang se díval na trosky lodě letící do všech stran a na pár chvil přestal vnímat okolí. Technik, který zůstal na Kutuzovovi, byl jeho syn.
„Pane, ta loď!“ vykřikl Michio. Jako jediný netušil, že plukovník ty dvě vteřiny potřeboval na rozloučení.
Plavidlo Shermaal se už natáčelo k Jackie Chanovi tak, aby mělo nejlepší úhel k výstřelu.
„Do hyperprostoru. Ihned,“ zachraptěl plukovník Wang.
Pilot byl na tento rozkaz připravený, takže otevřít hyperprostorové okno a vletět do něj byl jen okamžik. Shermaal vystřelili, ale jejich paprsky protnuly jenom prázdný prostor. Senzory přenášely informace o trase nepřátelské lodi a po jejich interpretaci Shermaal pokračovali ve své původní cestě. Ta loď jim neunikne.

„Kde jsme?“ zeptal se plukovník Wang, když se ocitli v normálním prostoru.
„U neobydlené solární soustavy, pane. Asi osm světelných let od místa setkání,“ zněla okamžitá odpověď.
„Funguje už spojení se Zemí?“ zeptal se Wang.
„Ano, pane, technikům se ho podařilo opravit asi před pěti minutami.“ Důstojník chtěl dodat, že opravy o pár hodin zkrátili, ale rozmyslel si to. Nechtěl zbytečně upozorňovat na to, že jeden z techniků chybí.
„Proveďte kontrolu a spojte se se Zemí,“ rozhodl Wang. „Skeny přes celou soustavu. Nechci už žádné další překvapení.“
„Nemohu sloužit, pane,“ vypadlo z drobného muže u výstupu senzorů. „Mám kontakt s další lodí… dalšími loďmi Shermaal.“
„Kde?“
„Na okraji soustavy. Jsou tři. Jedna neznámého typu, zvenčí velice složitá, další je obrovská, ještě větší než ta se zajatci, a poslední je klasická útočná. Asi ty dvě chrání.“
„Držím se ve stínu satelitu nejbližší planety. Shermaal by nás neměli zachytit,“ hlásil pilot zdánlivě klidným hlasem.
„Sondy jsou ve výhodných pozicích a přenášejí obraz,“ řekl senzorový důstojník a bez příkazu převedl záznam sond na hlavní obrazovku.
„Vysílejte to na Zemi bez zpoždění,“ rozhodl plukovník.
Michio mezitím s pootevřenými ústy sledoval, jak se složitá loď Shermaal přiblížila k planetě nejvzdálenější od místní hvězdy, namířila na ni většinu ze svých chapadlovitých výstupků a ramen a z každého na planetu vyslala jiný druh energie, signálu nebo něčeho, co Michio nedokázal určit. Dlouhou dobu se zdánlivě nic nedělo.
„Pane, podle záznamů…,“ začala říkat jedna z členek posádky v zadní části můstku, když složitá loď přerušila vysílání postupně ze všech aktivovaných výstupů a zacouvala do větší vzdálenosti. Na její místo se přesunulo nákladní plavidlo a také vysunulo jakési chapadlo, pouze jedno a silnější, než všechny ze složité lodě dohromady. Jeho velikost přihlížejícím došla až po nějaké době, když si uvědomili velikost nákladní lodě. Konec chapadla zmizel v rychle vířících mracích planety.
„Podle záznamů by tato soustava měla mít dvanáct oběžnic s desítkami měsíců,“ dokončila žena větu do naprostého ticha.
„Vždyť je jich jen osm,“ zamračil se na svoje stanoviště senzorový důstojník.
„Teď už sedm,“ opravila ho žena roztřeseným hlasem.

Zatiaľ najlepší diel tejto poviedky.

[andoriel]

Děkuju, BFU

Nu, díl zajímavý, ale když si už zapojila Kutozova do akce, tak ho hned nemusíš NIČIT

[andoriel]

To já ne To oni Shermaal Jsou to zloduši a sestřelili lodičku!


Děkuju, Ondro
Už se těšíš na další kapitolu?

vynikající díl chudáci Shermaal všechno se na ně hází

No dá se říct že jo, ale s Shermall mě štveš

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a díky, Ondro

Shermaal jsou perfektní, mám je moc ráda